ECLI:CZ:NSS:2022:1.ADS.336.2021:23
sp. zn. 1 Ads 336/2021 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: SKS Business Unit s. r. o.,
se sídlem Smetanovo nábřeží 331, Hranice, zastoupena Mgr. Ondřejem Vaňkem, advokátem
se sídlem Riegrova 379/18, Olomouc, proti žalovanému: Úřad práce České republiky –
krajská pobočka v Olomouci, se sídlem Vejdovského 4, Olomouc, zastoupen Mgr. Michaelou
Velechovskou, advokátkou se sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 9. 2021, č. j. 60 A 34/2021 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n uhradit žalobkyni k rukám jejího zástupce Mgr. Ondřeje
Vaňka, advokáta se sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, na náhradě nákladů řízení částku
ve výši 4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně požádala dne 12. 8. 2020 žalovaného o zveřejnění pěti volných pracovních
míst s místem výkonu práce Henniges Hranice s. r. o., se sídlem Olomoucká 306, Hranice (dále
jen „uživatel“), na pracovní pozici CZ ISCO 82199 (operátor výroby), a to na dobu neurčitou
od 12. 8. 2020. Žalovaný vyzval žalobkyni k opravě některých údajů a doplnění dokumentace
dle §307a – 309a zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Dne 14. 8. 2020 žalobkyně zaslala
žalovanému novou hlášenku, v níž opravila své sídlo, počátek doby zaměstnání a způsob prvního
kontaktu se zájemcem o volné pracovní místo; požadovanou dokumentaci však nepřipojila.
Žalovaný proto pracovní místa nezveřejnil. S ohledem na nečinnost žalovaného se žalobkyně
obrátila na nadřízený správní orgán (Ministerstvo práce a sociálních věcí), avšak bezúspěšně.
[2] Žalobkyně se dále bránila žalobou na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím
v nezveřejnění pracovních míst, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví
specifikovaným rozsudkem vyhověl. Výrokem I tohoto rozsudku žalovanému uložil,
„aby do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku zveřejnil nabídku pěti volných pracovních míst u žalobkyně jako
zaměstnavatele na pracovní pozici CZ ISCO 82199 s místem výkonu práce Henniges Hranice s. r. o., sídlem
Olomoucká 306, 753 01 Hranice, s pracovním poměrem na dobu neurčitou, oznámenou mu žalobkyní
Hlášenkou volného pracovního místa ze dne 12. 8. 2020, ve znění opravy ze dne 14. 8. 2020.“
[3] Soud dospěl k závěru, že hlášenka žalobkyně obsahovala všechny údaje uvedené v §37
zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Žalovaný netvrdil a z obsahu hlášenky nevyplynulo,
že by nabídka volných pracovních míst byla diskriminačního charakteru, rozporná s právními
předpisy nebo dobrými mravy, či že by žalobkyni byla uložena pokuta dle §38 zákona
o zaměstnanosti. Soud přitom nepřisvědčil názoru žalovaného, že v případě tzv. agenturního
zaměstnávání je nutné k oznámení volných pracovních míst doložit písemnou dohodu žalobkyně
s uživatelem obsahující náležitosti dle §308 odst. 1 písm. b) až f) zákoníku práce.
[4] Skutečnost, že žalobkyně vyslovila souhlas s nabízením volného pracovního místa
cizincům a že zákon o zaměstnanosti ukládá v případě jejich zaměstnávání určité povinnosti,
nemá vliv na posouzení samotného obsahu hlášeného pracovního místa. Souladnost nabídky
zaměstnání s právními předpisy je třeba posuzovat dle obsahu hlášenky. Bez zákonného
zmocnění nelze nutit zaměstnavatele, aby splnění všech svých právních povinností prokazoval
při podání hlášenky. Dle §2 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, uplatňuje správní
orgán svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem svěřena, a v rozsahu,
v jakém mu byla svěřena. Jelikož hlášenka žalobkyně obsahovala všechny zákonem stanovené
náležitosti a nenastala žádná zákonem předvídaná skutečnost, která by odůvodňovala
nezveřejnění hlášených volných pracovních míst, byl zásah žalovaného spočívající v nezveřejnění
těchto pracovních míst nezákonný.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností,
v níž uvádí, že posuzování, zda hlášenky o volných pracovních místech splňují zákonem
stanovená kritéria (mimo jiné nejsou diskriminačního charakteru, v rozporu s právními předpisy,
či dobrými mravy), spadá do jeho kompetence. Pokud by mělo být zadávání volných pracovních
míst pouhou automatizovanou činností, postrádal by §38 zákona o zaměstnanosti smysl
a stěžovatel by musel zadat do evidence jakýkoliv požadavek zaměstnavatele, ačkoliv by byl
v rozporu s pracovněprávními předpisy. Dle §3 správního řádu má přitom stěžovatel povinnost
postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z tohoto důvodu
vyžaduje stěžovatel v případě volných pracovních míst hlášených agenturou práce také smlouvu
s uživatelem, která má především obsahovat druh vykonávané práce (včetně požadavků
na odbornou, popřípadě zdravotní způsobilost), či informace o pracovních a mzdových
nebo platových podmínkách zaměstnance uživatele, který vykonává nebo by vykonával stejnou
práci jako dočasně přidělený zaměstnanec.
[6] Stěžovatel požaduje uvedené podklady ve veřejném zájmu, aby měl postaveno najisto,
že volná pracovní místa, která eviduje a zveřejňuje, nejsou v rozporu s pracovněprávními
předpisy, případně nejsou diskriminační (například zjišťuje, zda výše mzdy odpovídá mzdě
zaručené, zda agentura práce nezprostředkovává druh práce, který je dle §64 zákona
o zaměstnanosti ze zprostředkování vyloučen atd.). Dalším důvodem je skutečnost, že volná
pracovní místa jsou podrobena ověření obsaditelnosti a jsou poté doporučována uchazečům
o zaměstnání, u nichž nepřijetí doporučeného zaměstnání může mít dopady do práv a povinností.
Pro nabízení a zveřejňování volných pracovních míst agenturami práce musí stěžovatel přihlížet
i k nařízení vlády č. 374/2017 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 64/2009 Sb., o stanovení
druhů prací, které agentura práce nemůže formou dočasného přidělení k výkonu práce u uživatele
zprostředkovávat.
[7] Stěžovatel postupuje v souladu s veřejným zájmem dle §2 odst. 4 správního řádu
a má za to, že tento princip převáží zásadu přiměřenosti dle §2 odst. 2 téhož zákona. Navrhuje
tedy, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatel pouze opakuje
argumenty, s nimiž se přesvědčivě vypořádal již krajský soud. Stěžovatel zapomíná
na to, že při výkonu své činnosti nesmí překročit limity stanovené právními předpisy, konkrétně
§37 a §38 zákona o zaměstnanosti. Z těchto ustanovení vyplývají i zvláštní pravidla týkající
se „dokazování” pro účely zveřejnění volného pracovního místa, jelikož přesně vymezují,
co musí zaměstnavatel doložit. Stěžovatel zaměňuje svou pozici s pozicí Státního úřadu inspekce
práce, který vykonává kontrolu a případné trestání zaměstnavatelů. Přisvojuje si tak pravomoc,
která mu nepřísluší.
[9] S ohledem na množství nabídek zveřejněných v evidenci pracovních míst se jeví jako
nereálné, aby stěžovatel ve všech případech prováděl stejně důkladnou kontrolu, jako v případě
žalobkyně. Na rozdíl od stěžovatele je přitom žalobkyně přesvědčená, že pro agentury práce
se uplatní obecná pravidla platná pro všechny zaměstnavatele. Pokud zavádí stěžovatel pro tuto
kategorii subjektů speciální pravidla (stanovuje další požadavky nad rámec zákona), jedná
se z jeho strany o diskriminaci. Hovoří-li pak stěžovatel o tom, že je nemorální, aby Úřad práce
zveřejňoval pracovní místa u těch zaměstnavatelů, kteří vůči zaměstnancům neplní základní
povinnosti, odkazuje žalobkyně na poslední větu §38 zákona o zaměstnanosti, která znemožňuje
zveřejnění pracovních míst u zaměstnavatelů, jimž byla v posledních třech měsících uložena
pokuta za porušení pracovněprávních předpisů.
[10] Žalobkyně tedy považuje kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby ji Nejvyšší
správní soud zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud posuzoval splnění podmínek řízení, přičemž shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která je ve smyslu
§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) přípustná. Důvodnost
kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, současně zkoumal,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by byl nucen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Podle §35 věty první zákona o zaměstnanosti může zaměstnavatel „oznámit příslušné
krajské pobočce Úřadu práce volná pracovní místa a jejich charakteristiku (§37).“
[14] Zaměstnavatel, jenž zamýšlí zaměstnávat na volném pracovním místě cizince na základě
povolení k zaměstnání, zaměstnanecké karty nebo modré karty, je dle §86 zákona
o zaměstnanosti povinen oznámit takové volné pracovní místo, na kterém může být cizinec
zaměstnán, krajské pobočce Úřadu práce, v jejímž územním obvodu má být zaměstnání
vykonáváno, a to včetně základní charakteristiky tohoto pracovního místa (§37).
[15] Podle §37 zákona o zaměstnanosti vede krajská pobočka Úřadu práce „evidenci volných
pracovních míst, která obsahuje identifikační údaje zaměstnavatele, základní charakteristiku pracovního místa,
to je určení druhu práce a místa výkonu práce, předpoklady a požadavky stanovené pro zastávání pracovního
místa, základní informace o pracovních a mzdových podmínkách a informaci, zda se jedná o pracovní místo
vyhrazené nebo vhodné pro osobu se zdravotním postižením. Dále evidence obsahuje informaci
o tom, zda jde o zaměstnání na dobu neurčitou nebo určitou a jeho předpokládanou délku. Evidence může dále
obsahovat zejména informace o možnostech ubytování, dojíždění do zaměstnání a další informace, které
zaměstnavatel požaduje zveřejnit.“
[16] Dle §38 věty druhé zákona o zaměstnanosti „Krajská pobočka Úřadu práce nenabízí
a nezveřejňuje nabídky zaměstnání, které jsou diskriminačního charakteru nebo jsou v rozporu
s pracovněprávními (§126 odst. 2) a jinými právními předpisy nebo odporují dobrým mravům.“ Dle věty třetí
daného ustanovení „krajská pobočka Úřadu práce rovněž nenabízí a nezveřejňuje nabídky volných pracovních
míst u zaměstnavatele, kterému byla uložena pokuta za porušení povinnosti vyplývající z pracovněprávních
předpisů (§126 odst. 2) nebo za porušení povinnosti vyplývající ze zvláštních právních předpisů, které kontroluje
Státní úřad inspekce práce nebo oblastní inspektorát práce, a to po dobu 3 měsíců ode dne nabytí právní moci
rozhodnutí o uložení pokuty.“
[17] Podstatnou projednávané věci je zodpovězení otázky, zda mohl stěžovatel po žalobkyni
(která je agenturou práce) požadovat pro účely zveřejnění z její strany ohlášených pracovních míst
údaje a podklady nad rámec těch, které jsou zakotveny v §37 zákona o zaměstnanosti. Totožnou
právní otázkou (nadto v řízení, v němž vystupovala stejná žalobkyně) se již Nejvyšší správní soud
zabýval ve svém nedávném rozsudku ze dne 6. 1. 2022, č. j. 9 Ads 216/2021 - 38. V citovaném
rozhodnutí dovodil, že „Úřad práce nemůže požadovat další údaje nad rámec údajů uvedených v tzv.
,hlášence‘ podle §37 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, pouze na základě skutečnosti, že žadatel
o zveřejnění volných pracovních míst je agenturou práce.“ Kasační soud nespatřuje žádný důvod, pro který
by se měl od uvedených závěrů v nynější věci odchýlit, a bude z nich tedy níže vycházet.
[18] Zákon o zaměstnanosti v §37 o informacích uváděných v evidenci volných pracovních
míst výslovně určuje, že základní charakteristikou pracovního místa jsou druh práce a místo
výkonu práce. Označení těchto údajů za základní reflektuje podstatné náležitosti pracovní
smlouvy podle §34 odst. 1 zákoníku práce, kterými jsou druh práce, místo nebo místa výkonu
práce a den nástupu. Za základní lze z povahy věci nepochybně považovat informaci
o tom, kdo je zaměstnavatelem a jaké jsou podmínky pro zastávání pracovního místa. Obdobně
do této kategorie spadají i informace o vyhrazenosti či vhodnosti pracovního místa pro osoby
se zdravotním postižením. Konečně i informace o pracovních a mzdových podmínkách jsou
charakterizovány v §37 větě první zákona o zaměstnanosti jako základní (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2021, č. j. 6 Azs 127/2021 - 38).
[19] Jak uvedl již krajský soud, v daném případě hlášenka žalobkyně (či minimálně její oprava)
všechny uvedené základní informace obsahovala, tzn. že z ní bylo patrné, kdo je zaměstnavatelem
(žalobkyně), o jaký druh práce se jedná (operátor výroby, pracovní pozice CZ-ISCO 82199)
a byla v ní uvedena adresa místa výkonu práce (sídlo uživatele), jakož i požadavky kladené
na dané pracovní místo (bez vzdělání, vhodné pro zdravé osoby). Dále hlášenka obsahovala
informace o pracovních a mzdových podmínkách (jedná se o plný pracovní úvazek v délce
37,5 hodin týdně s hrubou měsíční mzdou od 16 400 Kč do 18 400 Kč). Hlášenka tak dostála
požadavkům uvedeným v §37 zákona o zaměstnanosti. Přesto stěžovatel zveřejnění volných
pracovních míst podmínil předložením dalších podkladů.
[20] Stěžovatel namítá, že neměl jinou možnost, jak dostát požadavku uvedenému v §38
zákona o zaměstnanosti spočívajícímu v tom, že nenabízí či nezveřejňuje nabídky práce,
které jsou diskriminačního charakteru nebo které jsou v rozporu s pracovněprávními nebo jinými
předpisy. Nejvyšší správní soud ve své ustálené judikatuře již dříve konstatoval, že jedním
z nejdůležitějších cílů zákona o zaměstnanosti je eliminace nerovného zacházení ve vztahu
k uchazečům o zaměstnání (srov. rozsudek ze dne 2. 7. 2014, č. j. 6 Ads 68/2013 - 28).
Na naplnění tohoto cíle se musí stěžovatel jako správní orgán vykonávající státní správu v oblasti
zaměstnanosti bezpochyby podílet. Není však možné, aby v rámci naplňování tohoto cíle
požadoval splnění podmínek, které nejsou upraveny v zákoně. Též není možné, aby nad rámec
obecně závazných právních předpisů vytvářel vlastním interním předpisem (zde směrnicí
generální ředitelky Úřadu práce č. 9/2019, na kterou poukazoval zejména v řízení o žalobě)
specifickou kategorii subjektů (zde agentury práce), na něž bude klást další požadavky nad rámec
obecně závazných právních předpisů.
[21] Stěžovatel v projednávané věci neuvedl konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by nabyl
podezření, že se v případě žalobkyní nabízených volných pracovních míst jedná o nabídku práce,
kterou by bylo možné považovat za diskriminační či odporující právním předpisům. Žádná
taková skutečnost ani nevyplynula ze správního spisu. Jediným důvodem, proč od žalobkyně
požadoval dodání dalších podkladů, byla skutečnost, že se jedná o agenturu práce. Takový postup
však shledává kasační soud nepřijatelným, neboť domněnku ohledně diskriminačního charakteru
pracovních míst (či rozporu pracovní nabídky s právními předpisy) nelze založit pouze
na skutečnosti, že žadatel o zveřejnění volných pracovních míst je určitým typem zaměstnavatele
(agenturou práce). V důsledku postupu stěžovatele by totiž docházelo
k neopodstatněnému znevýhodnění agentur práce oproti jiným zaměstnavatelům, jejichž nabídky
volných pracovních míst by stěžovatel zveřejnil bez dalšího. Ze zákona o zaměstnanosti
nevyplývá, že by byl stěžovatel oprávněn požadovat po agenturách práce před zveřejněním jimi
nabízených pracovních míst splnění přísnějších podmínek než u ostatních zaměstnavatelů.
Jak bylo uvedeno výše, toto oprávnění není možné vyvozovat z interního předpisu daného
správního orgánu. Bez opory v zákoně není stěžovatel oprávněn klást na některé typy subjektů
vyšší požadavky než na ostatní.
[22] K tomu, aby stěžovatel nabyl podezření ohledně možného diskriminačního charakteru
nabízených volných pracovních míst, je nutné, aby měl nějakou konkrétní indicii nasvědčující
porušení zákonem stanovených povinností. Taková indicie může například spočívat
v tom, že mzdové podmínky uvedené v hlášence neodpovídají podmínkám, které bývají pro dané
pracovní místo obvyklé. Žádnou takovou skutečnost však stěžovatel neuvedl. Obdobně
stěžovatel netvrdil, že by měl kupříkladu důvodné podezření ohledně souladnosti pracovní
nabídky s právními předpisy (např. že by se jednalo o pozici, kterou nemůže agentura práce
s ohledem na nařízení vlády č. 374/2017 Sb. zprostředkovat formou dočasného přidělení
k výkonu práce u uživatele). Argumentace stěžovatele naopak nasvědčuje tomu, že se z jeho
strany jedná o standardní postup ve vztahu k agenturám práce, vůči nimž vystupuje přísněji,
než ve vztahu k jiným zaměstnavatelům. Takový postup však nenachází oporu v zákoně
a ze strany stěžovatele se jedná o překročení mezí pravomocí, které mu byly svěřeny zákonem.
[23] Za těchto okolností tedy Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem uzavírá,
že stěžovatel nebyl oprávněn požadovat po žalobkyni doložení dalších podkladů nad rámec
zákona, a proto byl zásah spočívající v nezveřejnění pracovních míst nezákonný.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Kasační soud nepovažuje námitky stěžovatele za důvodné. Jelikož v řízení nevyšly najevo
ani žádné vady, k nimž musí přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[25] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož
zákona, podle nichž má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[26] Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, má tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo
na náhradu nákladů, které v tomto řízení důvodně vynaložila. Tyto náklady se sestávají z odměny
zástupce žalobkyně Mgr. Ondřeje Vaňka, advokáta se sídlem Riegrova 379/18, Olomouc,
který v řízení učinil jeden právní úkon, a to sepsání vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Za tento úkon náleží odměna
ve výši 3.100 Kč [§7 bodu 5, §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a paušální náhrada hotových
výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Jelikož zástupce žalobkyně doložil,
že je plátcem DPH, zvýšil soud odměnu zástupce o částku odpovídající této dani. Celkem
je tedy stěžovatel povinen žalobkyni na náhradě nákladů řízení zaplatit 4.114 Kč, a to do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2022
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu