ECLI:CZ:NSS:2022:1.AS.76.2022:41
sp. zn. 1 As 76/2022 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: M. H., zastoupené
JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, se sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno,
proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2019, č. j. 013351/2019/KUSK, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022,
č. j. 43 A 24/2019 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobkyně vlastní pozemky parc. č. XA a parc. č. st. XB v k. ú. P. Na posledně uvedeném
pozemku se nachází rekreační chata. V roce 2015 žalobkyně postavila na parc. č. XA garáž.
Přípisem ze dne 12. 11. 2015 stavební úřad oznámil žalobkyni zahájení řízení o odstranění stavby,
neboť ke stavbě garáže nebylo vydáno žádné rozhodnutí nebo opatření, které by umožňovalo
stavbu provést. Následně žalobkyně podala dne 23. 11. 2015 žádost o dodatečné povolení stavby.
Na základě její žádosti vydal Městský úřad Černošice (dále jen „orgán státní správy lesů“) dne
7. 6. 2016 závazné stanovisko podle §14 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně
a doplnění některých zákonů (dále jen „lesní zákon“), ve kterém vyslovil s dodatečným
povolením stavby garáže nesouhlas.
[2] Městský úřad Jesenice, stavební úřad, žádost o dodatečné povolení stavby zamítl
rozhodnutím ze dne 26. 1. 2017. Odvolání žalobkyně žalovaný zamítl dne 12. 6. 2017
pro opožděnost. Stavební úřad proto přípisem ze dne 19. 7. 2017 oznámil pokračování v řízení
o odstranění stavby.
[3] Podáním doručeným stavebnímu úřadu dne 7. 12. 2017 žalobkyně opět požádala
o dodatečné povolení stavby garáže. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 6. 4. 2018 žádost
o dodatečné povolení stavby zamítl. V této souvislosti poukázal na sdělení orgánu státní správy
lesů ze dne 12. 3. 2018, které odkazuje na dříve vydané nesouhlasné stanovisko v téže věci.
[4] Toto rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou ke Krajskému soudu v Praze
(dále jen „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl.
[5] Uvedl, že souhlas orgánu státní správy lesů s umístěním stavby v ochranném pásmu lesa
je závazným stanoviskem ve smyslu §149 správního řádu. Jestliže bylo v průběhu řízení o žádosti
vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další
dokazování a žádost zamítne (§149 odst. 3 ve znění účinném do 31. 12. 2017; s účinností
od 1. 1. 2018 bylo toto ustanovení přesunuto do odstavce 4 a s účinností od 1. 1. 2021
do odstavce 6).
[6] Soud neshledal pochybení v postupu orgánu státní správy lesů, který vyřídil opakovanou
žádost žalobkyně sdělením (ve smyslu části čtvrté správního řádu), v němž odkázal na původní
závazné stanovisko s tím, že nadále platí, a zároveň řádně vysvětlil důvody, pro které nepovažoval
nově uplatněné argumenty a listiny za relevantní pro nové posouzení.
[7] Závěrem shrnul, že správní úvaha orgánu státní správy lesů i jemu nadřízeného orgánu
vychází z řádně zjištěných skutečností a transparentně vymezeného referenčního rámce kritérií
posuzování přípustnosti stavby v ochranném pásmu lesa, která jsou následně aplikována
na konkrétní skutkový stav, přičemž jejich úvahy jsou logické a neodporují si. Stavební úřad
i žalovaný proto postupovali správně, jestliže žádost o dodatečné povolení stavby zamítli, neboť
nebyly splněny podmínky §129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) ve spojení s §14 odst. 2 lesního zákona. Tento
závěr sám o sobě v plném rozsahu odůvodňuje zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby.
II.
Důvody kasační stížnosti
[8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost, a to z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[9] Uvedla, že §22 lesního zákona je ustanovením soukromoprávní povahy a smlouva
o vzdání se práva na náhradu škody mezi ní a vlastníkem lesa ze dne 5. 10. 2017 v souzené věci
proto není irelevantní, z tohoto důvodu žalovaný nemohl v rámci svého závazného stanoviska
v roce 2018 pouze odkázat na své závěry z roku 2016. Setrvala proto na svém závěru,
že za situace, ve které orgánu státní správy lesů spolu s žádostí o vydání nového závazného
stanoviska podle §14 odst. 2 lesního zákona předložila smlouvu o podmínkách udělení souhlasu
se zřízením stavby se vzdáním se práva na náhradu škody, šlo o důkazy významné pro posouzení
rozsahů možných rizik vyplývajících pro les z realizace opatření popsaných v §22 lesního zákona.
Orgány státní správy lesů tedy byly povinny jejich obsah v řízení o vydání závazného stanoviska
zohlednit a o žádosti rozhodnout formou závazného stanoviska vyhovujícího požadavkům
vyplývajícím z §149 odst. 2 správního řádu. V této souvislosti proto opakovaně namítla (viz bod
VII. kasační stížnosti) nepřezkoumatelnost závazného stanoviska z roku 2018 a rovněž
pak nepřezkoumatelnost a nedostatečnost rozhodnutí stavebního úřadu z téhož roku. Soud
se přitom zabýval chybně přezkoumatelností stanoviska z roku 2016, což však stěžovatelka
nenamítala. Na tuto argumentaci navázala stěžovatelka i v bodě VIII. kasační stížnosti,
kde namítla nesplnění podmínek pro postup podle §149 odst. 4 správního řádu, s ohledem
na nezákonný charakter závazného stanoviska z roku 2018.
[10] Předně však namítla nezákonný způsob aplikace §14 odst. 2 lesního zákona, neboť
nesouhlasí se žádným z dílčích východisek, o které se orgány státní správy lesů ve svých
závazných stanoviscích, resp. rozhodnutích opřely. Nezpochybňuje, že při výkladu §14 odst. 2
lesního zákona je nutno vycházet z principu prevence, při jehož prosazování musí být nalezena
rozumná rovnováha, je ovšem přesvědčena, že při nalézání požadované rovnováhy nelze vystačit
jen s obecnými zkušenostmi v oblasti lesního hospodářství, nýbrž je nutno vždy důsledně
zohlednit konkrétní okolnosti jednotlivého případu. Pokud by totiž platilo, že k vydání
nesouhlasného závazného stanoviska podle §14 odst. 2 lesního zákona postačuje obecná
zkušenost, že stavby v ochranném pásmu lesa mohou negativně ovlivnit vodní režim (tj. vláhové
a odtokové poměry stanoviště), či fyzikální a chemické vlastnosti půdy a místního mikroklimatu,
a jsou-li v dopadové vzdálenosti odvozené z absolutní výškové bonity, mohou vyvolat
též potřebu ochranných opatření či změnu hospodaření podle §22 lesního zákona, mělo
by to za následek úplnou nemožnost umisťování jakýchkoliv staveb přinejmenším v dopadové
vzdálenosti (díky riziku postupu podle §22 lesního zákona), ne-li v celém ochranném pásmu
(díky možnému ovlivnění vodního režimu, fyzikálních a chemických vlastnosti půdy a místního
mikroklimatu). To však zjevně nebylo cílem zákonodárce, který umístění staveb v ochranném
pásmu nezakázal (ač tak mohl učinit, neboť mu obecné zkušenosti v oblasti lesního hospodářství
byly známy), nýbrž pouze podrobil předchozímu z hlediska zájmů chráněných lesním nebo jiným
zákonem. V tomto ohledu dále odkázala na již vybudované stavby v okolí nyní posuzované
garáže a uvedla, že zřízení nové stavby již nemůže vést k dalšímu zhoršení existujících poměrů.
[11] V poslední kasační námitce pak poukázala na několik dalších povolených staveb,
ve kterých odstupová vzdálenost od lesa byla nižší než hodnota absolutní výškové bonity
přilehlých lesních porostů. Zamítnutí její žádosti tak považuje za rozporné s principem
legitimního očekávání.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. Poté
přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud upozorňuje, že nemá povinnost reagovat na každou dílčí žalobní
argumentaci (a v žalobě obecně zmíněné tvrzení) a tu obsáhle vyvrátit. Úkolem soudu
je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. např. rozsudek NSS
ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Podstatné tedy je, aby se soud ve svém rozhodnutí
zabýval všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech
konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. např. rozsudek NSS
ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013-33, či rovněž nález ÚS ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08).
[15] Napadený rozsudek kritéria přezkoumatelnosti splňuje, neboť se v něm krajský soud
vypořádal se stěžejní žalobní argumentací stěžovatelky a dostatečně vysvětlil, proč ji považoval
za nedůvodnou. Soud jasně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odkázal jak na relevantní
právní úpravu, tak související judikaturu správních soudů a rovněž se neopomněl vypořádat
se všemi námitkami uplatněnými v žalobě. Jedná se o srozumitelné rozhodnutí řádně
odůvodněné, ze kterého je zcela zřejmé, proč soud žalobu stěžovatelky zamítl.
Nepřezkoumatelnost nelze vnímat jako subjektivní představu o tom, jak měl soud o podané
žalobě rozhodnout. Jde o objektivní překážku, která by Nejvyššímu správnímu soudu bránila
závěry krajského soudu řádně přezkoumat. Tuto překážku Nejvyšší správní soud neshledal. Výše
uvedené dokládá i skutečnost, že proti závěrům soudu stěžovatelka obsáhle brojí v podané
kasační stížnosti věcnými námitkami, z čehož lze jednoznačně dovodit, že si je vědoma úvah,
které soud vedly ke konkrétním závěrům.
[16] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že námitky shodně vznesené v odvolání a žalobě
lze za určitých okolností vypořádat též souhlasným odkazem na to, jakým způsobem byly
vypořádány v napadeném rozhodnutí. Shodně viz například rozsudek ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005-130 (č. 1350/2007 Sb. NSS), kde kasační soud řešil naznačenou situaci
ve vztahu k přezkoumatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně; žalobní a odvolací námitky
se shodovaly a soud zde odkázal na rozhodnutí žalovaného. Je-li rozhodnutí žalovaného
přezkoumatelné a zákonné, není praktické týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné
správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou.
[17] Kasační soud proto dále poznamenává, že ani jeho úkolem není obšírně vyvracet
opakující se a prolínající se argumentaci stěžovatelky, kterou se již dostatečně zabývaly správní
orgány a poté krajský soud v napadeném rozsudku; na tam uvedenou argumentaci stěžovatelka
nadto povětšinou věcně ani nereaguje. Místo toho proto bude kasační soud stručně formulovat
své právní závěry.
[18] Nejvyšší správní soud rovněž upozorňuje, že kasační stížnost je opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§102 s. ř. s.). Z toho
plyne, že aby byla kasační stížnost způsobilá k projednání, musí kvalifikovaným způsobem
zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu. V žádném případě pak nepostačuje,
aby kasační stížnost toliko doslovně opakovala žalobní námitky. Jak uvedl Nejvyšší správní soud
v usnesení ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS, „kasační stížnost,
která beze změny opakuje žalobní tvrzení a nijak nereaguje na argumentaci krajského soudu, neobsahuje důvody
podle §103 s. ř. s., a bude proto jako nepřípustná odmítnuta (§104 odst. 4 s. ř. s.). Vyzývat stěžovatele
k odstranění této vady (§109 odst. 1 s. ř. s.) není v takové situaci namístě. (…) V kasačním řízení je stanoveno
povinné zastoupení advokátem především proto, aby kasační stížnosti byly sepsány právním profesionálem a byly
argumentačně na úrovni. Pokud by se povinné zastoupení v kasačním řízení mělo vyčerpat tím, že advokát provede
v textu žaloby výše popsané kosmetické změny a označí ji za kasační stížnost, stalo by se pouhou formalitou.
O formalitu ale zákonodárci nešlo: naopak smyslem bylo umožnit v kasačním řízení pokud možno
kvalifikovanou polemiku s argumentací krajského soudu. Tato polemika může být méně nebo více zdařilá; vždy
však musí být z textu kasační stížnosti patrná alespoň nějaká snaha o to, reagovat na konkrétní závěry
krajského soudu, zdůraznit přiléhavou judikaturu a přesvědčivě prezentovat ty žalobní argumenty, které žalobce
pokládá za nejpádnější. V každém případě musí být z kasační stížnosti patrné alespoň to, že advokát napadený
rozsudek četl. Z nynější kasační stížnosti to ale poznat nelze.“
[19] Obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007,
č. j. 8 Afs 106/2006-58: „Uvedení konkrétních stížnostních námitek přitom nelze nahradit zopakováním
námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným
rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem.“ Kasační přezkum je možný
jen v rozsahu, v jakém k tomu stěžovatel svou formulací kasačních námitek vytvoří prostor.
Řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem nemůže být „jakýmsi druhým pokusem
ještě jednou a z pohledu stěžovatele lépe uvážit o tomtéž“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 7. 2019, č. j. 1 Afs 44/2019-41).
[20] V kasační stížnosti stěžovatelka obsáhle brojí proti postupu žalovaného, případně
též správního orgánu prvního stupně, potažmo orgánů státní správy lesů. Předmětem přezkumu
před Nejvyšším správním soudem je však shora nadepsaný napadený rozsudek krajského soudu.
Kasační soud se proto zaměřil na relevantní námitky stěžovatelky, které směřují k napadenému
rozsudku. Pokud jde o polemiku se správními orgány, té se zcela dostatečně a vyčerpávajícím
způsobem věnoval krajský soud a není důvodné se jí nyní zabývat znovu. Jako zcela nadbytečné
je proto nutno hodnotit prvních 7 stran kasační stížnosti, které toliko rekapitulují v zásadě
nesporný skutkový stav a průběh řízení před správními orgány, potažmo soudem.
[21] Podle §129 odst. 2 stavebního zákona, ve znění do 31. 12. 2017, lze stavbu provedenou
bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem dodatečně povolit
„pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že a) není umístěna v rozporu se záměry územního plánování,
zejména s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením
o asanaci území, b) není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo
omezuje, c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním
právním předpisem“.
[22] Podle §14 odst. 2 lesního zákona „dotýká-li se řízení podle zvláštních předpisů zájmů chráněných
tímto zákonem, rozhodne stavební úřad nebo jiný orgán státní správy jen se souhlasem příslušného orgánu státní
správy lesů, který může svůj souhlas vázat na splnění podmínek. Tohoto souhlasu je třeba i k dotčení pozemků do
vzdálenosti 50 m od okraje lesa. Souhlas vydávaný jako podklad pro rozhodnutí o umístění stavby nebo územní
souhlas a dále pro rozhodnutí o povolení stavby, zařízení nebo terénních úprav anebo jejich ohlášení je závazným
stanoviskem podle správního řádu a není samostatným rozhodnutím ve správním řízení.“
[23] Podle §149 odst. 1 správního řádu, je obsah závazného stanoviska dotčeného orgánu
závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Podle odstavce 6 tohoto ustanovení
„jestliže bylo v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí
správní orgán další dokazování a žádost zamítne“. Pokud tedy ve věci bylo vydáno nesouhlasné
závazné stanovisko dotčeného orgánu - orgánu státní správy lesů – nezbylo stavebnímu úřadu,
než žádost o dodatečné povolení stavby zamítnout.
[24] Pro posouzení případu je podstatné, zda nesouhlasné závazné stanovisko splňuje
podmínky přezkoumatelnosti a zákonnosti.
[25] Jak již soud rekapituloval výše, stěžovatelka dne 7. 12. 2017 podala opakovanou žádost
o dodatečné povolení stavby, ke které tentokráte připojila souhlas vlastníka lesa a smlouvu
o vzdání se práva na náhradu škody. Orgán státní správy lesa ve svém sdělení ze dne 12. 3. 2018
vyhodnotil tyto podklady jako irelevantní; neshledal proto důvody pro vydání nového závazného
stanoviska, a odkázal proto na své předchozí závazné stanovisko v této věci z roku 2016. Proti
tomuto postupu pak stěžovatelka brojí v první části kasační stížnosti. Na základě daného sdělení
stavební úřad žádost stěžovatelky zamítl. Postup stavebního úřadu potvrdil následně žalovaný,
a závazné stanovisko z roku 2016 následně též nadřízený orgán v rozhodnutí ze dne 24. 10. 2018,
při přezkumu sdělení orgánu státní správy lesů z 12. 3. 2018.
[26] Stěžovatelka považuje nově předložené dokumenty za relevantní, s ohledem
na vyhodnocení existence rizika, že les bude po uskutečnění stavby dotčen ochrannými
opatřeními podle §22 lesního zákona, čemuž chtěl orgán správy lesa zabránit. Dle prvního
odstavce tohoto ustanovení platí, že „vlastníci nemovitostí nebo investoři staveb a zařízení jsou povinni
provést na svůj náklad nezbytně nutná opatření, kterými jsou nebo budou jejich pozemky, stavby a zařízení
zabezpečeny před škodami způsobenými zejména sesuvem půdy, padáním kamenů, pádem stromů nebo jejich částí,
přesahem větví a kořenů, zastíněním a lavinami z pozemků určených k plnění funkcí lesa; tato opatření jsou
oprávněni provést i na pozemcích určených k plnění funkcí lesa. Rozsah a způsob zabezpečovacích opatření stanoví
orgán státní správy lesů, pokud není podle zvláštních předpisů18) příslušný jiný orgán státní správy. Vlastník
pozemků určených k plnění funkcí lesa je povinen provedení opatření strpět. Přičemž dále dle odst. 2 platí,
že „vyžaduje-li zajištění bezpečnosti osob a majetku kromě opatření uvedených v odstavci 1 i změnu ve způsobu
hospodaření v lese nebo omezení ve využívání pozemků určených k plnění funkcí lesa, rozhodne orgán státní správy
lesů o dalších opatřeních a určí, kdo ponese náklady s tím spojené a kdo nahradí vlastníku lesa případnou újmu.
Ustanovení zvláštních předpisů zůstávají nedotčena.“
[27] Jak uvedl orgán správy lesa, v případě povolení umístění stavby by podle §22 odst. 1
lesního zákona mohlo v budoucnu dojít k omezení užívání pozemku k plnění funkcí lesa
v takovém rozsahu, aby například nemohly případně padající stromy zasáhnout stavbu, nebo
ohrozit život vlastníka stavby. V tomto ohledu se souhlas vlastníka lesního pozemku
s umístněním garáže, případně vzdání se práva na náhradu škodu zcela míjí s podstatou
argumentace orgánů státní správy lesů, které naopak správně reflektovaly veřejný zájem
na ochraně lesa, který by v budoucnu mohl být zasažen s ohledem na případnou existenci garáže.
Krajský soud v této souvislosti zcela přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 7. 2018, č. j. 1 As 2/2018 -37, který shodně posoudil nutnost budoucího užití opatření
dle §22 lesního zákona jako legitimního důvodu pro odmítnutí vydání kladného závazného
stanoviska. Na správnosti těchto závěrů nemůže nic změnit ani subjektivní nesouhlas
stěžovatelky, vyjádřený v bodě 30 kasační stížnosti.
[28] Jak správně uvedl krajský soud, předložené listiny nemají za důsledek nemožnost požádat
(ať již ze strany stěžovatelky nebo jejího případného právního nástupce) správní orgán,
aby vlastníkovi lesa uložil provedení opatření za účelem zajištění bezpečnosti osob nebo majetku
podle §22 lesního zákona. Vlastník lesního pozemku se nemůže zbavit odpovědnosti za stav
a ochranu lesa a řádné hospodaření v něm. Ze souhlasu ani neplyne, že by vlastník lesa souhlasil
s opatřeními, která by mohla být třeba v budoucnu, po dodatečném povolení stavby, provedena
na jeho pozemcích.
[29] Pokud stěžovatelka dále uvádí, že „riziko realizace ochranných opatření podstatně snížila
uzavřením smlouvy s vlastníkem lesa“, pak tato představa je mylná, neboť provedení ochranných
opatření ve smyslu §22 lesního zákona je spjato s objektivní potřebou zajištění bezpečnosti
majetku a osob, nezávisí na volné domluvě stěžovatelky a vlastníka dotčeného lesa. Ostatně
rozsah a způsob zabezpečovacích opatření stanovuje orgán státní správy lesů, pokud není podle
zvláštních předpisů příslušný jiný orgán státní správy.
[30] Vzhledem k výše uvedenému neobstojí předpoklad stěžovatelky, že předložila důkazy
významné pro posouzení rozsahů možných rizik vyplývajících pro les z opatření popsaných
v §22 lesního zákona. Orgány státní správy lesů tedy nebyly povinny jejich obsah v řízení
o vydání závazného stanoviska zohlednit a vydat nové závazné stanovisko splňující podmínky
§149 odst. 2 správního řádu.
[31] Neobstojí proto ani navazující námitka nepřezkoumatelnosti závazného
stanoviska/sdělení z roku 2018, neboť to zcela legitimně (vzhledem k absenci nových
rozhodných skutečností) vycházelo ze závazného stanoviska z roku 2016, na které řádně
odkázalo. Vzhledem k negativnímu závaznému stanovisku z roku 2016 a sdělení orgánu státní
správy lesů z roku 2018 nezbyla stavebnímu úřadu jiná možnost, než žádost o dodatečné
povolení v souladu s §149 odst. 6 správního řádu rozhodnutím ze dne 6. 4. 2018 zamítnout.
I tento postup je zcela přezkoumatelný a zákonný.
[32] Není pravdou, že by výše uvedené rozhodnutí stavebního úřadu v tomto ohledu
neobsahovalo žádnou argumentaci, neboť výslovně odkázalo (viz strana č. 1) na zákonnou
úpravu a nemožnost jiného postupu dle §149 odst. 4 správního řádu (dnes odst. 6).
[33] Nedůvodný je v tomto ohledu odkaz stěžovatelky na rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 4. 12. 2013, čj. 5 A 241/2011-69, neboť kasační soud ověřil, že podané odvolání
směřovalo obsahově proti závaznému stanovisku z roku 2016, a stěžovatelka nenamítala,
že správní orgán prvního stupně nesprávně posoudil význam výše uvedených listin. Nebylo proto
povinností žalovaného, ani nadřízeného orgánu státní správy lesů tento závěr přezkoumávat.
V tomto ohledu tak obstojí argumentace krajského soudu uvedená v bodech 53 a následujících,
na kterou kasační soud v podrobnostech odkazuje.
[34] Následně stěžovatelka brojila proti nesprávnému výkladu §14 odst. 2 lesního zákona.
V této souvislosti nejprve v bodech 39-44 kasační stížnosti zopakovala svou žalobní argumentaci
a následně odkázala na body 60 a následující napadeného rozsudku, ze kterých obsáhle citovala.
Teprve v bodě 46 argumentačně reaguje na napadený rozsudek a uvedla, že závěry žalovaného
aprobované krajským soudem jsou ryze obecné a nezohledňují specifika posuzovaného případu.
[35] S touto námitkou však nelze souhlasit; jak krajský soud správně uvedl v bodě 61
napadeného rozsudku, stavba se nachází cca 5 m od okraje lesa, v němž lesní porost dosahuje
hodnot absolutní výškové bonity 20 až 28, navíc se nachází v dolní části svahu, z těchto důvodů
je podle soudu mimořádně ohrožena rizikem pádu stromů (a to i při jejich dobrém zdravotním
stavu, neboť nelze vyloučit pád v důsledku silných poryvů větru). Nelze tedy vyloučit,
že v budoucnu může dojít k přijetí opatření podle §22 lesního zákona, jejichž důsledkem by bylo
omezení lesního hospodaření, příp. zásah do lesních porostů motivovaný ochranou stavby. Dále
se pak zabýval dílčími námitkami stěžovatelky, vztahujícími se zcela konkrétně k nyní souzenému
případu. Obdobně lze odkázat na potvrzení závazného stanoviska ze strany nadřízeného orgánu
státní správy lesů ze dne 24. 10. 2018, které se zcela konkrétně věnuje jednotlivým dílčím
námitkám stěžovatelky vztahujícím se k posuzované situaci. Nelze proto souhlasit, že závěry
žalovaného, potažmo nadřízeného orgánu státní správy lesů jsou toliko obecné a „univerzální“.
[36] Následně stěžovatelka opakovaně uvádí, že v bezprostřední blízkosti lesa se již nachází
nejenom její chata, ale též asfaltová komunikace. Za tohoto stavu tak budova garáže nemůže
negativně ovlivnit přírodní podmínky. Této argumentaci nelze přisvědčit, jak konstantě uvádí
žalovaný i krajský soud; existence již povolených staveb nemůže být argumentem proto, aby byly
do území bez dalšího umístěny další stavby. To by vedlo k budoucímu prohloubení negativních
vlivů na les. Ostatně nelze pominout, že asfaltová komunikace byla umístěna před účinností
lesního zákona, jak správně uvádí nadřízený orgán státní správy lesů na straně 4 potvrzení
závazného stanoviska ze dne 24. 10. 2018. Z hlediska kategorizace se jedná o hospodářský les,
ve kterém je prvořadá reprodukční funkce, tj. dosažení maximální produkce dřevní hmoty. Plnění
této funkce není žádoucí snižovat preventivními těžbami. Ze srovnání s hodnotami absolutní
výškové bonity plyne, že už odstup stávající chaty od lesa není dostatečný k tomu, aby byl les
chráněn před negativními vlivy stavby, nebo například před nežádoucím efektem opatření
činěných na jeho úkor. Není proto vhodné dále zhoršovat současný již tak ne zcela optimální
stav.
[37] K této argumentační linii se Nejvyšší správní soud ostatně přihlásil již v odkazovaném
rozsudku sp. zn. 1 As 2/2018, kde v bodě 42 uvedl, že „s dotčeným orgánem lze souhlasit v tom, že
relevantním argumentem ve prospěch souhlasu se stavbou není skutečnost, že v okolí posuzované stavby se nachází
mnoho jiných objektů (i mnohem větších) v bezprostřední blízkosti lesa, a to i sloužících k obytným účelům.
V závazném stanovisku ze dne 3. 1. 2010 upozornil dotčený orgán na nevhodnost umístění ostatních staveb
v blízkosti lesa, které byly pravděpodobně povoleny za jiného právního prostředí a je zřejmé, že i na tyto stavby se
vztahují dotčeným orgánem uváděná rizika. Jak bylo zmíněno výše, pro preventivní přístup založený na předběžné
opatrnosti není rozhodné, zda již k určitým negativním vlivům či nešťastným událostem v minulosti došlo.“.
Na tyto pasáže koneckonců krajský soud zcela správně odkázal.
[38] V poslední kasační námitce stěžovatelka odkázala na ochranu svého legitimního
očekávání, že stavba bude povolena, přičemž poukázala na jiné obdobné stavby. Jako kritérium
podobnosti zvolila případy, ve kterých odstupová vzdálenost posuzovaných budov od lesa byla
nižší, než hodnota absolutní výškové bonity přilehlých lesních porostů.
[39] Jak však správně uvedl žalovaný a následně též krajský soud, každou věc je třeba
posuzovat individuálně, neboť dopady konkrétních staveb mohou být odlišné. Legitimní
očekávání nelze založit na porovnání s jedním selektivně zvoleným faktorem. Nelze
ani pominout, že uvedené stavby se nachází v odlišných lokalitách (přičemž dotčené lesy mohou
obsahovat rozdílné porosty s odlišnými růstovými podmínkami, různou konfigurací terénu
či s odlišnými klimatickými podmínkami).
[40] Pro úplnost je pak vhodné připomenout, že stěžovatelka provedla stavbu bez patřičného
kladného povolovacího rozhodnutí (z potvrzení závazného stanoviska ze dne 24. 10. 2018
dokonce vyplývá, že již dne 30. 6. 2015 byl vydán první nesouhlas s umístěním stavby), přičemž
nyní posuzovanou opakovanou žádost o dodatečné stavební povolení podala dokonce i přes
existenci negativního závazného stanoviska z roku 2016 a již jednou zamítnuté žádosti
o dodatečnou legalizaci umístěné stavby. Tomuto postupu nelze přiznat soudní ochranu
s odvolání na její legitimní očekávání, které nemohlo být ničím založeno. Nadřízený orgán státní
správy lesů nadto vhodně uvedl, že mimo případy selektivně zvolené stěžovatelkou (které nijak
nedokládají ustálenou správní praxi) existuje celá řada případů, dokonce v mnohé větší
vzdálenosti od lesa (zde 4 metry), ve kterých stavby nebyly povoleny.
[41] Je sice pravdou, že dílčí část rozhodnutí ze dne 24. 10. 2018 si stěžovatelka mohla vyložit
ve svůj prospěch, jedná se však zjevně o pouhou chybnou formulaci, která nezavdává pochyb
o jinak konzistentním a uceleném závěru, kterým bylo potvrzeno přezkoumávané negativní
stanoviska orgánu státní správy lesa v plném rozsahu.
[42] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že kasační stížností napadený rozsudek vychází
z řádně zjištěných skutečností a zákonných východisek, která jsou následně správně aplikována
na konkrétní skutkový stav, přičemž úvahy soudu jsou logické, zákonné a podpořené relevantní
judikaturou (viz odkazovaný rozsudek sp. zn. 1 As 2/2018).
IV.
Závěr a náklady řízení
[43] Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatelky důvodnými. Jelikož v řízení nevyšly
najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[44] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120
s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci
neměla úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto mu
soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2022
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu