ECLI:CZ:NSS:2022:10.AS.342.2020:46
10As 342/2020 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Michaely
Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: Ing. J. H., zastoupeného advokátkou
Mgr. Janou Gavlasovou, Západní 449, Chýně, proti žalovanému: Úřad městské části Praha 6,
Československé armády 23, Praha 6, proti rozhodnutí ze dne 3. 2. 2017, čj. MCP6 037934/2012,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020,
čj. 9 A 70/2017-56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] V této věci neposkytl Úřad městské části Praha 6 žalobci (stěžovateli) požadované
informace o správních řízeních, neboť stěžovatel neuhradil náklady za poskytnutí informací.
Spornou otázkou je, zda úřad neztratil nárok na úhradu nákladů kvůli průtahům v řízení.
I. Vymezení věci
[2] Stěžovatel požádal úřad dne 3. 5. 2012 o podrobné informace o všech správních řízeních
vztahujících se k hudebnímu baru La Fuente, která byla vedena za poslední čtyři roky. Žádal také
informace o podnětech k zahájení správního řízení vzešlých zejména od policie a o tom, proč
případně podnět vůči provozu baru nevyústil ve správní řízení. Úřad vyzval stěžovatele
k doplnění žádosti dne 14. 5. 2012; tomu stěžovatel vyhověl dne 25. 5. 2012. Úřad poté
prodloužil lhůtu k poskytnutí informací o deset dní a dne 11. 6. 2012 vyzval stěžovatele k úhradě
nákladů ve výši 7 600 Kč. Stěžovatel však vzápětí podal stížnost proti výši nákladů u Magistrátu
hlavního města Prahy. Ten o stížnosti rozhodl v září 2016 tak, že náklady snížil na 7 000 Kč.
Stěžovatel přesto náklady neuhradil, a úřad proto jeho žádost odložil.
[3] Stěžovatel napadl toto rozhodnutí u Městského soudu v Praze, ten ale jeho žalobu zamítl.
Městský soud se ke stěžovatelovým námitkám vyjádřil
takto:
- Lhůta pro zaslání výzvy k doplnění žádosti je jen lhůtou pořádkovou. Zmeškal-li úřad
tuto lhůtu, neovlivnil tím běh lhůty, ve které mohl požádat o úhradu nákladů. Úřad proto
požádal o náklady včas a nárok na jejich úhradu neztratil.
- Průtahy magistrátu při vyřízení stížnosti byly dozajista pochybením. Nezpůsobují však
nezákonnost rozhodnutí úřadu ani rozpor s dobrými mravy. Magistrát navíc o stížnosti už
rozhodl – náklady snížil a řádně je zdůvodnil.
- Další stěžovatelovy námitky – že mu úřad část informací poskytl nebo že úřad
dlouhodobě nezveřejňuje již poskytnuté informace – zůstaly v rovině nepodložených
a neurčitých tvrzení. Nemají proto žádný vliv na zákonnost správního rozhodnutí.
II. Kasační řízení
[4] Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Správní orgány
i městský soud zvolily nejméně příznivý výklad zákona a nesprávně dovodily, že má úřad stále
nárok na úhradu nákladů. Úřad přitom nárok na úhradu nákladů ztratil, protože stěžovatele
nevyzval k doplnění žádosti v zákonné lhůtě sedmi dnů. Lhůta k poskytnutí informací proto
nezačala po doplnění žádosti běžet znovu, nýbrž se po dobu doplnění jen stavila. Uplynula tedy
dříve, než úřad vyzval stěžovatele k úhradě nákladů. Na tuto věc analogicky dopadají také závěry
Ústavního soudu, podle kterých povinný subjekt ztrácí nárok na úhradu nákladů, zmešká-li lhůtu
k poskytnutí informací
[5] Nárok na úhradu nákladů pozbyl úřad také proto, že magistrát o stížnosti rozhodoval déle
než čtyři roky. Takové průtahy neodpovídají principu dobré správy. Požaduje-li úřad i přesto
úhradu nákladů, odporuje to dobrým mravům.
[6] Úřad navíc poskytl část požadovaných informací už dříve buď stěžovateli, nebo jiným
subjektům. Požadované informace tedy měl k dispozici a nemusel provádět rozsáhlé vyhledávání,
které by bylo nutné zpoplatnit. Náklady proto požadoval neoprávněně.
III. Právní hodnocení
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Do sedmi dnů od podání žádosti vyzve povinný subjekt žadatele k upřesnění žádosti,
pokud je nesrozumitelná, obecná nebo z ní není zřejmé, jaká informace je požadována [§14
odst. 5 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (informační
zákon)].
[9] Do patnácti dnů od přijetí žádosti nebo jejího doplnění poskytne povinný subjekt
požadovanou informaci [§14 odst. 5 písm. d)]. Tuto lhůtu lze ze závažných důvodů prodloužit až
o deset dní (§14 odst. 7).
[10] Povinný subjekt může požadovat úhradu nákladů, které vynaloží při poskytnutí informací
nebo které mu vzniknou při mimořádně rozsáhlém vyhledání informací. K úhradě nákladů vyzve
žadatele před poskytnutím informací, jinak ztrácí nárok na jejich úhradu (§17 odst. 1, 3 a 4
informačního zákona). Náklady je tedy nutné stanovit ve stejné lhůtě, jakou má povinný orgán
k poskytnutí informací, jinak jeho nárok na úhradu nákladů zanikne a musí informace poskytnout
bezúplatně (nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1083/16, bod 24).
[11] Proti výši nákladů lze podat stížnost; po dobu jejího vyřizování neběží lhůta k úhradě
nákladů [§16a odst. 1 písm. d) a §17 odst. 5].
[12] Soud zdůrazňuje, že informační zákon je třeba vykládat ve prospěch práva na informace
(nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3930/14, bod 39). Nelze jej ovšem vždy
vyložit tak, jak by si žadatel o informace představoval. Jeho právo na informace není absolutní,
naopak může být podmíněno úhradou nákladů za vyhledání informací. Nárok na tuto úhradu
povinný subjekt neztrácí při každém pochybení, ale jen tam, kde to zákon předpokládá.
Nárok na úhradu nákladů nezanikl jen proto,
že úřad zmeškal lhůtu pro výzvu k doplnění žádosti o informace
[13] Soud nepřisvědčil námitce, podle níž nárok na úhradu nákladů zanikl, protože úřad
nevyzval stěžovatele včas k doplnění žádosti ze dne 3. 5. 2012. Vyzval ho totiž až dne 14. 5. 2012
– tedy jedenáct dní po podání žádosti, nikoliv sedm, jak ukládá zákon.
[14] Toto zmeškání neznamená, že se lhůta k poskytnutí informací během doplňování žádosti
jen zastavila a že po doplnění žádosti měl úřad k jejímu vyřízení pouhé čtyři dny. Lhůta běží vždy
celých patnáct dnů po doplnění žádosti [§14 odst. 5 písm. d) informačního zákona; viz také
rozsudek NSS ze dne 22. 2. 2022, čj. 8 As 35/2020-38, bod 18]. Úřad proto měl po doplnění
žádosti ještě patnáct dní (po prodloužení dvacet pět) k tomu, aby žádost vyřídil či stěžovatele
vyzval k úhradě nákladů. Jestliže tedy stěžovatel doplnil žádost dne 25. 5. 2012, lhůta (po
prodloužení o deset dní) uplynula až 19. 6. 2012. Úřad ale stěžovatele vyzval k úhradě nákladů už
11. 6. 2012. NSS proto dospěl ve shodě s městským soudem k závěru, že úřad požadoval náklady
včas.
[15] Nelze souhlasit ani s tím, že nárok na úhradu nákladů zanikl, pokud úřad vyzval
stěžovatele k doplnění žádosti až jedenáct dní po jejím podání. Lhůta ke stanovení nákladů činí
patnáct dní od podání žádosti o informace, poté nárok na úhradu nákladů zaniká. Lhůtu lze
prodloužit, pokud povinný subjekt vyzve žadatele k doplnění žádosti ještě před jejím uplynutím
(pak lze náklady stanovit do patnácti dnů od doplnění žádosti). Je-li však žadatel vyzván
k doplnění až po uplynutí lhůty, nárok na úhradu nákladů už zanikl – náklady proto po doplnění
nelze stanovit (obdobně nález I. ÚS 1083/16, bod 24; a rozsudek 8 As 35/2020, body 13, 18
a 19). V tomto případě úřad vyzval stěžovatele k doplnění jedenáct dní po podání žádosti – tedy
před uplynutím původní lhůty ke stanovení nákladů. Nárok na úhradu nákladů tak nezanikl
a úřad je mohl požadovat i po doplnění žádosti, jak už uvedl i městský soud (bod 36 jeho
rozsudku).
[16] Soud však poznamenává, že lhůta pro výzvu k doplnění žádosti je sice jen lhůtou
pořádkovou, avšak její zmeškání je stále nesprávným úředním postupem, se kterým mohou být
spojeny další právní následky (Jelínková, J., Tuháček, M.: Zákon o svobodném přístupu
k informacím: Praktický komentář. Wolters Kluwer, Praha 2017). Skutečnost, že tímto
pochybením nezaniká nárok na úhradu nákladů, by proto neměla vést k úvaze, že úřad na tuto
lhůtu dbát nemusí. Nedílnou součástí práva na informace je i právo na rychlé vyřízení žádosti.
Informace nelze poskytnout bezplatně navzdory tomu,
že se magistrát při vyřizování stížnosti na výši nákladů dopustil průtahů
[17] Nelze souhlasit s tím, že úřad pozbyl nárok na úhradu nákladů kvůli průtahům magistrátu
a že bylo nemravné chtít od stěžovatele náklady poté, co magistrát konečně rozhodl.
[18] NSS se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že magistrát pochybil, pokud o stížnosti
rozhodoval více než čtyři roky. Toto pochybení ovšem nevede k nezákonnosti napadeného
správního rozhodnutí, ani nemůže vést v této fázi řízení k bezplatnému poskytnutí informací.
[19] Pokud se stěžovatel chtěl průtahům bránit, mohl podat žalobu proti nečinnosti a domáhat
se vyřízení žádosti. Úřad by pak musel informace poskytnout bez nároku na úhradu nákladů,
neboť po dobu vyřizování stížnosti neběží lhůta k jejich úhradě, a tak úhradou nákladů nelze
podmiňovat poskytnutí informací (rozsudky NSS ze dne 15. 11. 2012, čj. 2 Ans 13/2012-14, bod
43; nebo ze dne 24. 11. 2020, čj. 2 As 397/2019-40, body 28 až 32). Takto se ale stěžovatel
nebránil. Napadl až rozhodnutí úřadu, který vycházel z toho, jak magistrát stížnost vyřídil.
Magistrát ani úřad proto již nejsou nečinní. Úřadu tedy nelze nařídit, aby informace poskytl „jen“
kvůli předešlé nečinnosti magistrátu.
Tvrdí-li žadatel, že informace není třeba rozsáhle vyhledávat, protože už dříve byly poskytnuty,
musí tyto poskytnuté informace konkrétně označit
[20] Nárok na úhradu nákladů nezpochybnilo ani stěžovatelovo obecné tvrzení, podle kterého
úřad nemusel provádět rozsáhlé vyhledávání, neboť měl požadované informace k dispozici.
[21] Soud si je vědom toho, že povinný subjekt je oproti žadateli profesionálem znalým práva,
který má vždy hledat způsob, jak žadateli maximálně vyhovět. Pokud tedy požadovanou
informaci nebo její část už v minulosti vyhledal a poskytl jiné osobě, poskytne ji nyní bezúplatně
(nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3339/20, body 61 až 62). Úřad proto
měl stěžovateli bezúplatně poskytnout ty informace, které už v minulosti vyhledal a poskytl buď
stěžovateli samotnému, nebo jiným osobám.
[22] Při stanovení výše nákladů byl tedy úřad povinen zjistit, zda některé z požadovaných
informací už dříve nevyhledal a neposkytl někomu jinému. Později v řízení však po úřadu nelze
spravedlivě požadovat, aby sám zkoumal, zda se výše nákladů nezměnila.
[23] Je proto nezbytné, aby později tuto skutečnost – že byly informace již vyhledány
a někomu poskytnuty – tvrdil sám stěžovatel. Tato tvrzení pak musí být o to konkrétnější,
vznáší-li je stěžovatel až při soudním přezkumu. Soud totiž nemůže ověřit jejich pravdivost tak
snadno jako úřad.
[24] Stěžovatel vznesl tato tvrzení poprvé až v žalobě. Bylo tedy na něm, aby upřesnil, jaké
informace úřad již poskytl (přinejmenším jemu samému) a jak se týkají této věci. To však neučinil.
V žalobě i v kasační stížnosti jen konstatoval, že sám obdržel část informací po podání stížnosti
a že úřad nepochybně poskytl další informace i jiným subjektům. Taková tvrzení jsou však – jak
zdůraznil už městský soud – nekonkrétní a nepodložená. Nemohou tedy sama o sobě (bez
bližšího upřesnění) ovlivnit výši nákladů.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl, a soud proto kasační stížnost zamítl. Stěžovatel
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch; úřadu
nevznikly žádné náklady vymykající se z běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2022
Zdeněk Kühn
předseda senátu