ECLI:CZ:NSS:2022:10.AS.533.2021:140
sp. zn. 10 As 533/2021 - 140
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce
Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobců: a) “VODA Z TETČIC
z.s.“, Hybešova 178, Tetčice, b) Krajina Dluhonice, z. s., U Zbrojnice 46/3, Přerov V –
Dluhonice, c) Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, Cejl 866/50a, Brno, zastoupen
advokátkou JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., Panská 895/6, Praha 1, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, Jeremenkova 40a, Olomouc, za účasti osoby zúčastněné
na řízení: Ředitelství silnic a dálnic ČR, Na Pankráci 546/56, Praha 4, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2021, čj. KUOK 40737/2021, v řízení o kasační
stížnosti žalobce c) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2021,
čj. 38 A 4/2021 - 159,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2021, čj. 38 A 4/2021 - 159, se r uší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V nynější věci se NSS zabývá řadou otázek souvisejících s výstavbou dálnice D1 v úseku
mezi Říkovicemi a Přerovem. Konkrétně se NSS zabývá záměrem „D1, stavba 0136 Říkovice –
Přerov“, jeho změnami a jemu předcházejícím závazným stanoviskem EIA vydaným na základě
§23a zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí.
[2] Pozadí projednávané kauzy je následující. Městský úřad Přerov, stavební úřad,
dne 3. 3. 2006 (pod čj. SU3229/2005-Kl) vydal územní rozhodnutí č. 32/2006 o umístění stavby
pod názvem „dálnice D1, stavba 0136 Říkovice – Přerov“. Magistrát města Olomouce, stavební
úřad, povolil změnu tohoto územního rozhodnutí na žádost nynější osoby zúčastněné, a to
rozhodnutím ze dne 19. 11. 2019, čj. SMOL/240886/2019/OS/US/Sem. Po zahájení řízení
o změně územního rozhodnutí se jako dotčená veřejnost podle zákona o posuzování vlivů
na životní prostředí přihlásila mj. řada ekologických spolků, včetně nynějších žalobců
(jejich přičiněním byl také vedením řízení o změně územního rozhodnutí pověřen právě
Magistrát města Olomouce). Na konci roku 2019 podali všichni tři žalobci (stejně jako další
účastníci řízení) proti rozhodnutí o změně územního rozhodnutí odvolání. Žalovaný na základě
podaných odvolání rozhodnutí magistrátu výrokem č. II částečně změnil (původní rozhodnutí
magistrátu doplnil nebo jeho část nahradil novým zněním), ale ve zbývající části rozhodnutí
magistrátu potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci žaloby ke krajskému soudu,
který je však zamítl.
[3] Pro úplnost NSS dodává, že záměrem „D1, stavba 0136 Říkovice – Přerov“ se správní
soudy nezabývají poprvé. Především již krajský soud o rozhodnutí magistrátu a (jiném)
rozhodnutí žalovaného o odvolání proti němu rozhodoval v roce 2020. Rozsudkem
ze dne 20. 10. 2020, čj. 38 A 6/2020 - 230, tehdejší rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu věc
k dalšímu řízení. Právě v dalším řízení žalovaný vydal nyní napadené rozhodnutí.
II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření ostatních účastníků řízení
[4] Žalobce c) [stěžovatel] podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, a to
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[5] V obsáhlé kasační stížnosti (pro přehlednost NSS podrobněji rozvádí kasační námitky
až níže v části III) stěžovatel vznesl několik námitek. Stěžovatel zejména namítl, že mu krajský
soud upřel právo argumentovat obsahem stanovisek Správy železnic a Státní plavební správy,
přestože se obsah stanovisek týkal i ochrany životního prostředí (tedy předmětu činnosti
stěžovatele). Krajský soud také nesprávně schválil postup žalovaného, který zamítl stěžovatelovy
návrhy na přidání čtyř nových podmínek do závazného stanoviska. Žalovaný nesprávně odmítl
stěžovatelovy návrhy na přezkoumání nově změněného závazného stanoviska EIA. Návrh zimní
údržby dálnice, který byl přidán do řízení po předchozím rozsudku krajského soudu, nesplňoval
požadavek stanoviska EIA. Stěžovatel také opakovaně uvedl, že se krajský soud s žalobními body
vypořádal jen formálně. Podstatnou část kasační stížnosti pak tvoří stěžovatelův návrh
na předložení několika předběžných otázek Soudnímu dvoru EU a žádost, aby se zdejší soud
vyjádřil k podmínkám, za kterých mu krajský soud uložil povinnost zaplatit soudní poplatek
za návrh na přiznání odkladného účinku žaloby.
[6] Žalovaný a osoba zúčastněná na řízení navrhli kasační stížnost zamítnout. Ostatní žalobci
naopak podpořili argumentaci stěžovatele.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Kasační stížnost je přípustná, má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou
oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti NSS posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[8] Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal blanketní kasační stížnost, počala 90denní lhůta
pro rozhodnutí o kasační stížnosti [§2 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby
dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací
(liniový zákon)] běžet až od okamžiku, kdy stěžovatel doplnil důvody, pro které rozsudek
krajského soudu napadl (§106 odst. 3 s. ř. s.), tj. ode dne 7. 2. 2022 (srov. obdobně ve vztahu
k rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti usnesení NSS
ze dne 20. 6. 2012, čj. 6 Ads 73/2012 - 17).
[9] Kasační stížnost je důvodná.
III. A. K návrhu na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU
[10] Nejprve se NSS zabýval návrhem stěžovatele na položení předběžných otázek Soudnímu
dvoru EU (pokud by NSS návrhu vyhověl, musel by současně přerušit řízení o kasační stížnosti).
[11] V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatelova obsáhlá argumentace má mnohem větší
rozsah, než o kterém nyní NSS přísluší rozhodovat (pokud jde o to, zda předložit nějakou otázku
Soudnímu dvoru EU). Stěžovatel totiž v kasační stížnosti také vyjadřuje svůj nesouhlas s přijetím
novely zákona o posuzování vlivů na životní prostředí v podobě zákona č. 413/2021 Sb.
nebo polemizuje s názory Ústavního soudu vyjádřenými v nálezu ze dne 17. 7. 2019,
sp. zn. Pl. ÚS 44/18. NSS ale upozorňuje, že v úvahu připadá Soudnímu dvoru předložit
jen takovou předběžnou otázku, která bude relevantní pro rozhodnutí právě řešeného sporu.
[12] Relevantní pro nynější věc je přitom jenom podstata stěžovatelova návrhu, a to konkrétně
argument, že §23a zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (podle kterého bylo k nyní
projednávanému prioritnímu záměru vydáno závazné stanovisko EIA ze dne 30. 11. 2016) je
v rozporu se směrnicí EIA
1
.
[13] V podstatě totožným návrhem téhož stěžovatele se ale NSS zabýval v nedávném
rozsudku ze dne 23. 2. 2022, čj. 3 As 304/2019-79, ve věci dálničního obchvatu Frýdku-Místku.
NSS si je v nynější věci vědom toho, že existují různé názory na povahu §23a zákona
o posuzování vlivů na životní prostředí z hlediska směrnice EIA [např. by jej bylo možné
považovat nikoli za výjimku z působnosti směrnice, ale „jiné řízení“ podle čl. 2 odst. 2 směrnice;
k tomu srov. Vomáčka, V., Bahýľová, L. Zvláštní režim procesu EIA pro vybrané prioritní stavby
(k novele č. 256/2016 Sb.). České právo životního prostředí č. 243/2016, s. 45-51]. Danou otázku
ovšem již řešil třetí senát NSS ve věci 3 As 304/2019, konkrétně bodech 25 a 26: „Důvody
k předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie však neshledal ani Nejvyšší správní soud. Směrnice EIA v čl. 2
odst. 4 umožňuje členským státům ve výjimečných případech vyjmout určitý záměr z působnosti této směrnice,
jestliže by uplatňování těchto ustanovení nepříznivě ovlivnilo účel záměru, pokud jsou splněny cíle této směrnice.
V takovém případě pak směrnice EIA členským státům ukládá, aby a) zvážily, zda by nevyhovovala jiná forma
posouzení; b) zpřístupnily dotčené veřejnosti informace získané jinými formami posouzení ve smyslu písm. a),
informace vztahující se k tomuto rozhodnutí o vynětí a důvody, proč tato výjimka byla udělena, a c) uvědomily
Komisi před vydáním povolení o důvodech tohoto vynětí a poskytly jí informace, které daly případně k dispozici
vlastním státním příslušníkům. Uvedené podmínky přitom Česká republika splnila. V §23a zákona
o posuzování vlivů na životní prostředí stanovila mimořádný postup posuzování vlivů na životní prostředí
a uložila Ministerstvu životního prostředí povinnost zveřejnit výsledek této formy posouzení včetně jeho podkladů
na internetu. Informace o vynětí a jeho důvody obsahuje veřejně přístupná důvodová zpráva
k zákonu č. 256/2016 Sb., kterým byl §23a vložen do zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že Česká republika informovala dopisem předsedy vlády
ze dne 15. 6. 2016 Evropskou komisi o vynětí konkrétně určených prioritních záměrů z působnosti směrnice
EIA s ubezpečením, že tyto záměry budou podléhat mimořádnému posouzení vlivů na životní prostředí,
které bude respektovat požadavky směrnice EIA týkající se ochrany životního prostředí a veřejného zdraví, účasti
veřejnosti v navazujících řízeních a jejího přístupu k soudnímu přezkumu. Z obsahu soudního spisu rovněž
vyplývá, že Evropská komise tuto informaci vzala dopisem jejího předsedy ze dne 27. 6. 2016 na vědomí. Jelikož
směrnice EIA nevyžaduje pro vynětí určitého záměru z její působnosti udělení výjimky, je stěžovatelova
1
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011 o posuzování vlivů některých
veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (Text s významem pro EHP), Úř. věst. L 26, 28.1.2012, s. 1—21.
argumentace poukazující na to, že Česká republika v této souvislosti žádnou výjimku od Evropské komise
nezískala, irelevantní.“
III. B. K upření práva argumentovat stanovisky Správy železniční dopravní cesty a Státní plavební správy
[14] Podstatou prvních dvou kasačních námitek (kterými se pro přehlednost NSS zabývá
současně) je to, že krajský soud upřel stěžovateli možnost argumentovat obsahem stanovisek
Správy železniční dopravní cesty, státní organizace (dnes Správy železnic, pozn. NSS), a Státní
plavební správy. V žalobě stěžovatel upozorňoval, že krajský soud rozsudkem 38 A 6/2020
stanovil, že správní orgány musí převzít (doslova „přepsat“) do svých rozhodnutí podmínky
uvedené v závazných stanoviscích. Přesto ani magistrát, ani žalovaný nepřevzali do svých
rozhodnutí všechny podmínky plynoucí ze stanovisek SŽDC a SPS (konkrétně v rozhodnutí
žalovaného, byť do něj převzal některé magistrátem opomenuté podmínky stanoviska SPS z roku
2019, stále chyběly dvě podmínky ze stanoviska SŽDC a dvě podmínky z jiného stanoviska SPS
z roku 2019; srov. str. 11-14 žaloby stěžovatele).
[15] Krajský soud ale došel k závěru, že stěžovatel vůbec nebyl oprávněn těmito stanovisky
a nezahrnutím jejich požadavků do rozhodnutí žalovaného argumentovat. Podle krajského soudu
může stěžovatel [jako spolek podle §70 odst. 2 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny, resp. podle §3 písm. i) bodu 2 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí]
uplatňovat v územním řízení jen ty námitky, které se týkají zájmu na ochraně životního prostředí.
Stěžovatelem zmiňovaná stanoviska se ale týkají železniční dopravní cesty a úpravy koryta řeky
Bečvy, včetně bezpečnosti plavby, nikoliv ochrany životního prostředí.
[16] Podle stěžovatele však mají stanoviska SŽDC i SPS přesah do oblasti ochrany životního
prostředí. Stanovisko SŽDC se nezabývá „jen“ koordinací výstavby dálnice a železničních staveb,
ale také tím, jak při realizaci všech koordinovaných záměrů zabránit znečištění půdy a povrchové
i podzemní vody v okolí. Podobně stanovisko SPS podle stěžovatele obsahuje podmínky
k zabránění znečištění řeky Bečvy během stavebních prací či v případě havárie (probíhala-li
by výstavba z vodní hladiny).
[17] Postavením ekologických spolků a jejich možností argumentovat se NSS zabýval již
opakovaně. Ekologické spolky nejsou „univerzálními ochránci“ všech možných zájmů a mohou
proto uplatňovat (ať už ve správních, nebo soudních řízeních) jen ty námitky, které se týkají
ochrany přírody a krajiny, resp. ochrany životního prostředí. Zároveň je ale potřeba přihlédnout
k tomu, že jak např. zákon o ochraně přírody a krajiny (především v §2 odst. 1), tak i zákon
o posuzování vlivů na životní prostředí (v §2) vymezují „chráněné zájmy“ široce, a proto musí
být široce posuzována i možnost spolků tyto zájmy chránit (srov. již rozsudek ze dne 4. 2. 2010,
čj. 7 As 2/2009-80, č. 2061/2010 Sb. NSS, věc Hnutí DUHA Jeseníky, nebo naopak rozsudek
3 As 304/2019, body 19-20). Široce je navíc vymezen i rozsah vlivů, které se podle zákona
o posuzování vlivů na životní prostředí posuzují (srov. §5 tohoto zákona a především jeho první
odstavec, podle kterého se posuzují jak přímé, tak nepřímé vlivy na životní prostředí).
[18] Správní orgány i správní soudy ale musí rozlišovat mezi námitkami, které se evidentně
ochrany životního prostředí či ochrany přírody a krajiny netýkají (např. námitka zhoršení situace
drobných živnostníků ve věci 7 As 2/2009) – a námitkami, u nichž nelze jednoznačně vyloučit,
že se chráněných zájmů týkají (např. námitky ohledně ochrany před povodněmi ve věci
7 As 2/2009 nebo požární ochrany ve věci 3 As 304/2019). Zároveň ale spolky nemohou
napadat závazná stanoviska jen z „preventivních důvodů“ za účelem celkového ověření jejich
zákonnosti, ale musí se bránit právě proti nezákonnosti, která představuje hrozbu pro životní
prostředí (opět 3 As 304/2019, bod 20). Spojitost mezi jejich námitkami a ochranou životního
prostředí musí přitom buď být zjevná, nebo musí vyplývat z podkladů, které má správní orgán
k dispozici, případně ji musí spolek prokázat (rozsudek NSS ze dne 22. 12. 2020,
čj. 8 As 193/2018-102, bod 31).
[19] Obě stanoviska, na která odkazuje stěžovatel, jsou poměrně stručná a není v nich žádná
zmínka o ochraně životního prostředí. Naopak se týkají především zajištění bezpečnosti plavby,
lodních dokladů, způsobilé posádky či zabezpečení bezpečnosti drážní dopravy a související
infrastruktury. Ani stěžovatel v odvolání podrobněji nevysvětlil, proč argumentuje právě těmito
stanovisky – naopak, domáhal se přezkumu všech závazných stanovisek a jen u vybraných
(ne však stanovisek SŽDC a SPS) snesl i konkrétní argumenty (srov. str. 74 rozhodnutí
žalovaného a str. 13 odvolání ze dne 19. 12. 2019; stěžovatel se domáhal takto přezkumu všech
stanovisek proto, že si nebyl jistý, které podklady představují závazná stanoviska, a které nikoli).
V tomto ohledu nelze vytýkat žalovanému, že se stěžovatelem zmiňovanými stanovisky zabýval
jen minimálně. Spojením mezi zmíněnými stanovisky a ochranou životního prostředí
argumentoval stěžovatel až v řízení o žalobě, a to navíc nijak konkrétně (v podstatě jen zmínil,
že při výstavbě dálnice, resp. nějaké případné havárii, by mohlo dojít k znečištění půdy a vody,
v případě stanoviska SPS navíc jen v situaci, kdy by výstavba probíhala z hladiny Bečvy – jak
ale již od řízení o žalobě upozorňuje osoba zúčastněná, s žádnou výstavbou z hladiny Bečvy
se kvůli kolísání hladiny vody v ní ani nepočítá, srov. č. l. 97 spisu krajského soudu).
[20] Stejně tak krajský soud mohl ve smyslu výše uvedené judikatury přesněji zdůvodnit,
proč nepovažoval stěžovatelovy námitky za přípustné (přinejmenším se mohl zabývat alespoň
tím, co bylo obsahem stanovisek SŽDC a SPS). Na druhou stranu nejde ale o vadu, která by měla
způsobit nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, neboť vztah mezi stanovisky a zájmy, které hájí
stěžovatel, považuje v nynější věci NSS za příliš vzdálený. K znečištění životního prostředí může
jistě v důsledku výstavby či havárie dojít v mnoha různých případech. To ale neznamená,
že jakoukoliv oblast, ve které bylo vydáno závazné stanovisko, lze takto vzdáleně navázat
na ochranu životního prostředí. Tímto postupem by se stěžovatel již příliš přibližoval pozici
„univerzálního dohlížitele“. Stěžovatelova argumentace zde již není příliš daleko od hypotetické
situace, kterou nastiňoval ve věci 8 As 193/2018 (srov. bod 32 v cit. věci) a ve které NSS nenašel
dostatečnou vazbu mezi osazením komínu výstražným osvětlením a znečištěním životního
prostředí v případě havárie letadla, které by do něj mohlo narazit.
III. C. K návrhu na zařazení čtyř nových podmínek do koordinovaného závazného stanoviska
[21] Třetí kasační námitka se týká návrhu stěžovatele (který vznesl v odvolání proti rozhodnutí
magistrátu) na zařazení celkem čtyř podmínek týkajících se významných krajinných prvků
(dále též jen „VKP“) podle §3 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny
do koordinovaného závazného stanoviska magistrátu ze dne 7. 2. 2019. Žalovaný jako odvolací
orgán správně požádal nadřízený orgán magistrátu (kterým byl v nynější věci sám žalovaný)
o potvrzení nebo změnu jeho stanoviska (k tomu srov. rozsudek ze dne 23. 9. 2010,
čj. 5 As 56/2009 - 63, č. 2167/2011 Sb. NSS). Žalovaný jako nadřízený orgán pak přezkoumal
koordinované závazné stanovisko magistrátu, ale stěžovatelovu návrhu nevyhověl. Stanovisko
magistrátu doplnil jen o vlastní požadavky, které se týkaly nakládání s odpady, jinak bylo
stanovisko magistrátu správné a v souladu se zákonem. Úvahy žalovaného potvrdil jako správné
i krajský soud.
[22] Obecně NSS k přezkumu otázek řešených závaznými stanovisky připomíná, že závazné
stanovisko není samostatně přezkoumatelným rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. Vzhledem
k tomu, že je však závazným podkladem konečného rozhodnutí, je soudní ochrana před jeho
zprostředkovanými dopady (účinky) umožněna v rámci přezkumu konečného rozhodnutí
ve smyslu §75 odst. 2 s. ř. s. (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 23. 8. 2011,
čj. 2 As 75/2009 - 113, č. 2423/2011 Sb. NSS). Z judikatury NSS též plyne, že i závazné
stanovisko musí být odůvodněno natolik, aby z něj bylo patrné, jakými úvahami byl příslušný
orgán při jeho vydání veden, z jakých podkladů vycházel a jaké skutečnosti posuzoval, obdobně
jako v případě požadavků kladených na formu a náležitosti správního rozhodnutí (rozsudky NSS
ze dne 25. 6. 2020, čj. 8 As 135/2018-23, věc Spolek – Ochránci Českého lesa, bod 31,
ze dne 10. 1. 2019, čj. 1 As 375/2018-26, bod 17, a ze dne 22. 10. 2009, čj. 9 As 21/2009 - 150).
Rolí soudu přitom není hodnotit věcnou správnost závazného stanoviska, resp. vyjadřovat svůj
názor na odbornou skutkovou otázku, pokud ji považuje za dostatečně vyřešenou v samotném
závazném stanovisku. Správní soudy tedy mohou hodnotit jen zákonnost, nikoliv věcnou
správnost (např. rozsudky NSS ze dne 17. 3. 2017, čj. 2 As 230/2016-65, bod 40,
nebo ze dne 11. 5. 2021, čj. 1 As 32/2021-64, věc Rezidence U sv. Michala, bod 45).
[23] K samotnému zásahu záměru do VKP pak NSS připomíná, že podle §4 odst. 2 zákona
o ochraně přírody a krajiny významné krajinné prvky jsou chráněny před poškozováním a ničením. Využívají
se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce.
K zásahům, které by mohly vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení
či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, si musí ten, kdo takové zásahy zamýšlí, opatřit závazné
stanovisko orgánu ochrany přírody. V koordinovaném závazném stanovisku magistrát identifikoval
celkem 6 VKP (konkrétně vodních toků – od místních potoků až po řeku Bečvu) a konkrétní
objekty, jejichž stavbou by mohlo dojít k zásahu do VKP (od dálničních mostů až po přeložky
potoka). Zároveň ve stanovisku změnil část podmínek stanovených k ochraně VKP v dřívějších
závazných stanoviscích.
[24] První stěžovatelův návrh požadavku zněl: „Na dotčených pozemcích VKP nesmějí být povoleny
žádné účelové komunikace, trasy pro staveništní dopravu a ani parkovací plochy pro stavební stroje a dopravní
prostředky.“ Jak podle žalovaného, tak krajského soudu by ale uložení tohoto požadavku bylo
nadbytečné, protože při dodržení stanovených podmínek by nemělo dojít k poškození, zničení
ani k nepřípustnému oslabení funkcí VKP jako takových. Samotný zásah do VKP je naopak
přípustný. Stěžovatel ale v kasační stížnosti namítá, že zavedení požadavku do závazného
stanoviska lépe naplní princip předběžné odpovědnosti a zároveň ochrání nivy šesti potoků.
Naopak zhotovitele dálnice tento požadavek nezatíží.
[25] Přestože žalovaný návrh stěžovatele vypořádal stručně, nemá vůči tomu NSS v kontextu
celé věci námitek. Především je třeba zdůraznit, že koordinovaným závazným stanoviskem
se nestanovovaly podmínky pro ochranu VKP „na zelené louce“. Stanovisko magistrátu
navazovalo na již dříve stanovené podmínky k ochraně VKP, především ty v závazném
stanovisku Městského úřadu Přerova ze dne 1. 12. 2004, čj. ŽP 4159/04-Eh. Podmínky
vyplývající z „přerovského“ stanoviska totiž magistrát jen částečně pozměnil (jde celkem o 9
podmínek), ale ve zbytku stanovil, že zůstávají v platnosti (srov. str. 11 rozhodnutí žalovaného).
Již z těchto starých podmínek, na kterých se nyní nic nezměnilo, plyne, že VKP nesmí být
dotčeny „nad rámec vlastního tělesa dálnice a jen v nejnutnější míře v rámci manipulačního pruhu“. Již z dříve
stanovených (a stanoviskem magistrátu potvrzených) podmínek tak plyne ochrana VKP,
která odpovídá §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Koneckonců zákon o ochraně
přírody v tomto ustanovení připouští zásahy do VKP např. v podobě umisťování staveb. Naopak
stěžovatelův návrh je formulován tak kategoricky, že by pravděpodobně samotnou výstavbu
ztížil, ne-li znemožnil.
[26] Druhý návrh požadavku zněl: „Stavba bude realizována tak, aby na území VKP nedocházelo
ke znečištění půdy a vody nebezpečnými látkami.“ Podle žalovaného a krajského soudu je navrhovaný
požadavek tak obecný, že jeho uložení by bylo nadbytečné. Tento požadavek totiž vyplývá
z právních předpisů (minimálně z §4 zákona o ochraně přírody a §17 zákona o životním
prostředí). Podle stěžovatele by však bylo vhodnější konkrétní požadavek vložit rovnou
do stanoviska; krajským soudem uvedená řízení na zabezpečení tohoto požadavku nestačí.
[27] Ani v tomto případě podle NSS žalovaný nepochybil. Ve svém vlastním stanovisku
(jehož závěry převzal do napadeného rozhodnutí) správně poznamenal, že návrh stěžovatele
směřuje trochu jiným směrem, než je samotná ochrana VKP, a že ochrana ochrana půdy a vod
před znečištěním je sice důležitá, ale zabývají se jí jiné zákony (mj. zákon č. 334/1992 Sb.,
o ochraně zemědělského půdního fondu, či zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon), které již samy
o sobě stanovují povinnosti k ochraně před znečištěním.
[28] Zatřetí stěžovatel navrhl požadavek: „Kácení dřevin rostoucích mimo les bude na pozemcích VKP
provedeno jen v mimovegetačním období.“ Podle žalovaného šlo o nadbytečný požadavek, jelikož doba
kácení se vyřeší až v samostatném řízení podle §8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny
po vydání změny územního rozhodnutí. Krajský soud k návrhu tohoto požadavku jen stručně
uvedl, že je velmi obecný, a tím pádem nadbytečný (srov. bod 93).
[29] Stěžovatel v kasační stížnosti jednak poukázal na to, že názor krajského soudu mu není
zcela srozumitelný, jednak na to, že by bylo přinejmenším vhodnější požadavek zavést
do závazného stanoviska. O řízení podle §8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny
by se totiž nemusel ani dozvědět.
[30] Ani námitka ohledně třetího návrhu není důvodná. NSS nejprve pro kontext dodává,
že na zákon o ochraně přírody a krajiny navazuje vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin
a povolování jejich kácení. Podle §5 této vyhlášky se kácení dřevin provádí zpravidla v období
jejich vegetačního klidu. Ani zákon, ani vyhláška nepracují s úplným zákazem kácení
mimo vegetační období, který naopak stěžovatel požaduje vložit do závazného stanoviska.
To, že stěžovatelův požadavek v tomto znění nebyl přidán do závazného stanoviska, tak není
vadou, která by měla vést k nezákonnosti rozhodnutí žalovaného.
[31] V nynější věci není ani namístě vytýkat žalovanému, potažmo krajskému soudu,
že se s návrhem stěžovatele vypořádali poměrně hodně stručně. Koneckonců i ze závazných
stanovisek, která předkládal sám stěžovatel k prokázání toho, že jím navrhované požadavky jsou
běžnou praxí, plyne jednak, že se neukládají úplné zákazy kácení dřevin mimo vegetační období
(naopak omezení jsou často formulována tak, že se má kácet „v nezbytné míře“ nebo „výjimečně
mimo vegetační období“ apod. – srov. např. podmínky územního rozhodnutí pro dálniční
obchvat Mikulova a úsek dálnice D35 Džbánov – Litomyšl, na které stěžovatel upozorňoval už
v řízení o žalobě) a krom toho se kácení povoluje v samostatném řízení (ve kterém se případně
vyřeší doba kácení; srov. opět obě uvedená stanoviska).
[32] Konečně stěžovatel navrhl i požadavek „Pozemky VKP, včetně koryt vodních toků dotčených
stavbou, budou po dokončení stavebních prací a do zahájení automobilového provozu uvedeny do původního
či přírodě blízkého stavu“. Podle žalovaného i krajského soudu je namístě navrhnout tento
požadavek ne v územním řízení, ale až po provedení zásahu do VKP ve stavebním řízení (i když
závazné stanovisko ve smyslu §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody je vydáváno zásadně
pro účely umístění stavby).
[33] S tím stěžovatel nesouhlasí. Poukázal na to, že závazné stanovisko k zásahu do VKP
se vydává pouze k umístění stavby, nikoliv k jejímu povolení. Všechny požadavky, které se týkají
zásahů do VKP, musejí být logicky uloženy před umístěním stavby. Není zřejmé, jak by mohl
zákonným způsobem návrh požadavku č. 4 ve stavebním řízení uplatnit, neboť žádné závazné
stanovisko k zásahu do VKP se nevydává. Navíc by tento návrh byl (pravděpodobně) zamítnut,
jelikož předmětem stavebního řízení není zásah do VKP.
[34] I s tímto, byť velmi strohým, způsobem vypořádání návrhu NSS také souhlasí. Je totiž
potřeba rozlišovat mezi podmínkami, které zajišťují hodnotu a funkci VKP, a podmínkami,
které se již vztahují „jen“ k pozemkům využitým při výstavbě. Podmínky prvního typu už totiž
závazné stanovisko obsahuje, ať už jde o nově upravené podmínky (srov. podmínky 5 a 6
k zatravnění, osazení a rekultivaci při přeložce Dobřického potoka na s. 11 rozhodnutí
žalovaného), nebo podmínky, které pro záměr existují už od roku 2004 (jednak povinnost
minimalizace zásahů již výše uvedená v bodu [25], jednak např. povinnost náhradní výsadby
původních druhů stromů). Podle §3 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny VKP
jako ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny utváří její typický vzhled nebo přispívá
k udržení její stability. K ochraně pojetí VKP v tomto pojetí již podmínky směřují. Naopak
požadavek stěžovatele – tak, jak jej formuloval – má skutečně své místo až ve stavebním řízení
a není z něj patrná nějaká konkrétní vazba na ochranu VKP jako takového.
III. D. K návrhu na přezkum nově změněného stanoviska EIA
[35] Čtvrtá kasační námitka vychází ze stavu, který nastal po vydání rozsudku 38 A 6/2020.
V reakci na tento rozsudek ministr životního prostředí stanoviskem ze dne 30. 12. 2020 změnil
závazné stanovisko EIA ze dne 30. 11. 2016 tak, že dva požadavky přesunul do fáze přípravy
(jeden z nich – požadavek č. 8 – přesunul přímo na základě rozsudku krajského soudu, druhý –
požadavek č. 7 – na základě vlastní úvahy). Stěžovatel po změně závazného stanoviska EIA
dne 15. 3. 2021 požádal o nový přezkum závazného stanoviska a navrhl jednak změny požadavků
7 a 8, jednak zajištění nové rozptylové studie, protože původní rozptylová studie z roku 2016
již zastarala (mj. s příchodem roku 2020 začaly platit nové, přísnější limity pro částice PM2,5).
Podobný požadavek zopakoval dne 9. 4. 2021, ale také neúspěšně.
[36] Nejprve se NSS zabýval novým požadavkem vloženým do fáze přípravy na základě úvahy
ministra životního prostředí. Požadavek č. 7 zní
takto:„Předložit návrh způsobu a četnost monitorování
odvádění dešťových vod.“ Stěžovatel požadoval jeho změnu v tom smyslu, aby bylo upřesněno,
že návrh má být předložen ke stavebnímu řízení, aby předcházel o nejméně jeden rok zahájení
terénních prací a aby posuzoval i vliv posypových solí ze zimní údržby během provozu dálnice
(k tomu srov. např. str. 24 žaloby stěžovatele). Žalovaný nový přezkum odmítl a ministra o něj
nepožádal, požadavek byl podle něj stanoven správně a výhrady stěžovatele k jeho znění byly
nedůvodné (srov. str. 216 rozhodnutí žalovaného).
[37] Proti tomuto postupu se stěžovatel bránil v žalobě. Krajský soud se ale s námitkou
ohledně požadavku č. 7 opomenul vypořádat. V prvé řadě na tento žalobní bod stěžovatele
v části rozsudku, ve které se zabýval žalobními body označenými jako II.F) a II.G), přímo
nereagoval, nanejvýš (a i v tomto ohledu již NSS v podstatě musí vykládat body 97-101 rozsudku
krajského soudu) odkázal na vypořádání podobné námitky v případě žalobce a) v jiné části
rozsudku (bod 70). I tam ale krajský soud námitku odmítl, protože podle něj nebylo zřejmé,
jak by se nově ukládaná podmínka mohla negativně dotknout ochrany životního prostředí.
Ze žaloby stěžovatele [jako žalobce c)] přitom vztah jím navrhovaného znění podmínky (tedy znění,
které chtěl prosadit prostřednictvím nového přezkumu) a ochrany životního prostředí zjevný je.
Naopak není podstatné, zda byla krajskému soudu zřejmá nějaká návaznost původního znění
požadavku č. 7 na ochranu životního prostředí. Rozsudek krajského soudu je tedy v této části
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Bude na krajském
soudu, aby v dalším řízení tento konkrétní žalobní bod vypořádal.
[38] Pokud jde o požadavek č. 8 závazného stanoviska EIA (ve znění od 30. 12. 2020), ten
v nynější věci zní: „Navrhnout vhodný způsob zimní údržby komunikace snižující využití posypových solí
s ohledem na průchod dálnice D1 vnějším ochranným pásmem 2. stupně jímacího území Tovačov, Troubky,
Brodek, územím chráněné oblasti přirozené akumulace vod Kvartér řeky Moravy a ochranným pásmem zdrojů
přírodních minerálních vod Horní Moštěnice.“ Stěžovatel se domáhal toho, aby se v tomto požadavku
výslovně uvedlo, že návrh zimní údržby má být předložen již do územního řízení (srov. str. 23
žaloby); jinak ale považoval změnu závazného stanoviska po vydání rozsudku 38 A 6/2020
za správnou.
[39] Krajský soud pak žalobní bod ohledně návrhu na změnu požadavku č. 8 zamítl
se zdůvodněním, že i když v požadavku nebylo výslovně stanoveno, že má být návrh zimní
údržby předložen již do územního řízení, nemohla být dotčena práva stěžovatele (bod 101
rozsudku krajského soudu). Nový návrh totiž ještě do územního řízení předložen byl a sloužil
jako podklad pro vydání závazných stanovisek (k nim srov. bod [47]).
[40] S posouzením krajského soudu se i NSS ztotožnil. Stěžovatel má pravdu, že z rozsudku
krajského soudu 38 A 6/2020 (srov. zejm. bod 32) jasně plyne, že otázka zimní údržby musí být
vyřešena už v územním řízení. Bylo by vhodnější, aby to plynulo už ze samotného závazného
stanoviska. Přesto byl v nynějším řízení před žalovaným návrh zimní údržby předložen
a stěžovatel se k němu mohl vyjádřit (což i učinil). Aniž by NSS nyní hodnotil samotný obsah
návrhu zimní údržby (k tomu srov. níže část. III. E.), stěžovatelem zmiňovaná nejasnost
v požadavku č. 8 nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
[41] NSS též k opakovaným námitkám stěžovatele dodává, že podle §50 odst. 3 správního
řádu je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu.
NSS se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že závazné stanovisko předložené až v odvolacím
řízení mohlo být odvolacím správním orgánem připuštěno a zároveň přezkoumáno dle §149
odst. 4 správního řádu, a to právě s odkazem na citované ustanovení (rozsudek NSS
ze dne 4. 9. 2019, čj. 9 As 140/2019-22, bod 35).
[42] Konečně stěžovatel namítal, že závazné stanovisko vycházelo ze zastaralé rozptylové
studie (ta sloužila jako podklad pro stanovisko EIA z roku 2016 a zabývala se mj. imisemi částic
PM10 a benzo[a]pyrenu), kterou bylo potřeba aktualizovat. Zároveň od roku 2020 začal platit
přísnější limit pro částice PM2,5, který podle něj záměr nesplňoval. Pro úplnost NSS dodává,
že v nynější věci k tomuto požadavku stěžovatele žalovaný uvedl (srov. str. 218 napadeného
rozhodnutí), že se neumisťuje celý nový záměr, ale pouze jeho dílčí změny. Možné vlivy na území
byly podle žalovaného posouzeny už v roce 2006. Důvodem pro předložení nových podkladů
(rozptylové studie) nebylo podle žalovaného ani to, že se změnily předpisy (ohledně částic
PM2,5). Zároveň se podle žalovaného s tvrzeními ohledně překročení limitů pro částice PM10
a benzo[a]pyrenu již vypořádalo závazné stanovisko na ochranu ovzduší z 20. 4. 2020, resp.
stanovisko EIA z 30. 12. 2020.
[43] Krajský soud se však argumentací stěžovatele věcně nezabýval. Jednak uvedl,
že se tvrzeními ohledně částic PM10 a benzo[a]pyrenu již zabýval v předchozím soudním řízení
38 A 6/2020 (mj. s odkazem na nález Pl. ÚS 44/18), jednak uvedl, že „žalobci b) i c) nevznesli
námitku nutnosti zpracování nové rozptylové studie v rámci odvolacího řízení a ani v předcházejícím soudním
řízení správním, není podle krajského soudu již namístě se touto námitkou obsahově věcně zabývat v řízení
nynějším“ (srov. body 97-98 rozsudku krajského soudu). Takový postup krajského soudu má
ale řadu vad a způsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku.
[44] V prvé řadě krajský soud pominul, že nález Ústavního soudu, který citoval již ve věci
38 A 6/2020, se věnoval ústavnosti §23a zákona o posuzování vlivů na životní prostředí,
který podle Ústavního soudu „vylučuje dílčí participaci dotčené veřejnosti ve speciálním postupu posuzování
vlivů prioritního dopravního záměru na životní prostředí pouze u úzkého okruhu dopravních záměrů, neomezuje
však její právo domáhat se ochrany ústavně zaručeného práva na příznivé životní prostředí jako ústavní hodnoty
a veřejného statku, stejně tak neomezuje její právo na účast v navazujících správních řízeních
a postupech a soudních řízeních, ve kterých se otázka ochrany příznivého životního
prostředí rovněž přezkoumá“ (srov. bod 49 cit. nálezu, zvýraznění doplnil NSS) a „V rámci
přezkumu navazujících správních úkonů v rámci řízení o opravném prostředku i v řízení před obecnými soudy má
dotčená veřejnost možnost napadnout obsah závazných podkladů konečných správních úkonů; tzv.
environmentální spolky a další dotčené osoby mohou opravným prostředkem a správní žalobou brojit i proti obsahu
závazného stanoviska k vlivům prioritního dopravního záměru na životní prostředí“ (srov. bod 58 tamtéž).
Jinak řečeno, §23a zákona o posuzování vlivů na životní prostředí omezuje účast veřejnost
v samotném procesu EIA, nikoliv v navazujících řízeních. Ani citovaný nález Ústavního soudu
nemůže krajský soud použít k tomu, aby se nemusel zabývat námitkami, které stěžovatel správně
uplatnil v navazujícím řízení a následně je uplatnil i ve správní žalobě.
[45] Zadruhé není ani pravda, že by námitky stěžovatele nepadly v odvolacím řízení, resp.
v řízení 38 A 6 /2020. Jednak stěžovatel po vydání rozsudku 38 A 6/2020 v odvolacím řízení
(ve kterém žalovaný po zrušení svého rozhodnutí pokračoval) výslovně uvedl požadavek
na vypracování nové rozptylové studie (se všemi důvody uvedenými výše v bodu [42], srov. č. l.
106 správního spisu). Jednak již v odvolání původně z konce roku 2019 (a následně i ve správní
žalobě v řízení 38 A 6/2020) vznášel argumenty proti zákonnosti závazného stanoviska,
které se opíraly o překračování imisních limitů částic PM10 a benzo[a]pyrenu. Po vydání
rozsudku 38 A 6/2020 pouze svou argumentaci – jejíž jádro ale stále platilo – částečně upravil
a částečně rozšířil o aktuální stav.
[46] Bude tedy na krajském soudu, aby se výše uvedenými námitkami v dalším řízení zabýval.
Pokud jde o argumentaci ohledně limitů pro částice PM10 a benzo[a]pyrenu, krajský soud se musí
vypořádat s tím, jak jsou obavy z jejich překročení řešeny ve stávajících stanoviscích
(či podkladech k nim) k napadenému rozhodnutí. Krajský soud by měl v této souvislosti
zkoumat, zda je s ohledem na běh času skutečně zapotřebí vypracovat novou rozptylovou studii,
která případně zohlední tvrzené překročení samotných limitů pro tyto dvě částice. Pokud jde
o argumentaci změnou limitů pro částice PM2,5, bude na krajském soudu, aby jednak posoudil,
jaký vliv na případné překročení limitů PM2,5 má napadené rozhodnutí žalovaného (které není
prvním umístěním dálnice, ale změnou původního rozhodnutí o umístění stavby) a případně,
zda i po změně limitů obstojí závazné stanovisko EIA (resp. jeho podklady) pro napadené
rozhodnutí.
III. E. K návrhu zimní údržby dálnice
[47] Poslední „infrastrukturní“ kasační námitka se týká návrhu na zimní úpravu dálnice. Ten
byl vypracován na základě výše zmíněného požadavku č. 8 závazného stanoviska EIA (po změně
ze dne 30. 12. 2020). K obsahu návrhu má ale stěžovatel výhrady. Podle stěžovatele nebyl návrh
zpracován tak, aby přímo reagoval na požadavek č. 8 a mj. uvedl, jakým konkrétním způsobem
bude snížena spotřeba posypových solí v úsecích procházejících citlivými oblastmi. Jde naopak
jen o obecný návrh, který se používá (nebo dá použít) na jakoukoliv dálnici v Česku. Z toho
důvodu je podle stěžovatele vadné závazné stanovisko magistrátu (vypracované na základě
návrhu zimní úpravy dálnice) ze dne 11. 2. 2021 a potvrzující stanovisko žalovaného
ze dne 19. 3. 2021, stejně jako další postup žalovaného, který nezajistil opakovaný přezkum
stanoviska magistrátu, který stěžovatel žádal. Návrh zimní údržby také vychází z nesprávných
výpočtů ohledně toho, kolik soli se může vsakovat do půdy přímo u dálnice. Rozsudek krajského
soudu je též podle stěžovatele nepřezkoumatelný, protože se v podstatě nezabýval
stěžovatelovými žalobními body.
[48] Požadavek č. 8 závazného stanoviska EIA z 30. 12. 2020 v nynější věci zní: „Navrhnout
vhodný způsob zimní údržby komunikace snižující využití posypových solí s ohledem na průchod dálnice D1
vnějším ochranným pásmem 2. stupně jímacího území Tovačov, Troubky, Brodek, územím chráněné oblasti
přirozené akumulace vod Kvartér řeky Moravy a ochranným pásmem zdrojů přírodních minerálních vod Horní
Moštěnice.“
[49] Krajský soud k tomu uvedl, že z požadavku č. 8 závazného stanoviska EIA „nevyplývá,
že by podmínkou návrhu zimní údržby bylo zajištění využití posypových solí pod běžné množství; nově uložená
podmínka totiž obecně zavazuje předložit návrh způsobu zimní údržby snižující využití posypových solí, z čehož
lze mj. dovodit, že návrh má a může obsahovat takový způsob zimní údržby dálnice, který bude zahrnovat
technické kroky, které např. s využitím soli na určitém úseku nebudou ani počítat“ (srov. bod 103). Zároveň
stěžovateli vytkl, že argumentoval jen obecně a z jeho žaloby nebylo jasné, jak konkrétně je
ohrožen zájem na ochraně životního prostředí.
[50] Ani tato kasační námitka není důvodná. NSS souhlasí s osobou zúčastněnou na řízení
a žalovaným, že z požadavku č. 8 nevyplývá, že by musel být předložen zcela konkrétní návrh
zimní údržby pro celý úsek dálnice (pokud by to i u nynějšího úseku dálnice D1 bylo vůbec
možné). Stejně tak z požadavku podle NSS neplyne, že by návrh musel umožňovat použití
nanejvýš takového množství posypové soli, se kterým pracuje stěžovatel (0,5 kg NaCl/m
2
zpevněné plochy). Z požadavku č. 8 závazného stanoviska EIA podle NSS především vyplývá,
že návrh musí reagovat na existenci několika ochranných pásem a oblastí vod v okolí plánované
dálnice a s ohledem na to stanovit vhodný postup zimní údržby. To ale předložený návrh v nynější
věci splňuje.
[51] Návrh jednak popisuje, jaká opatření byla přijata už při vydávání původního územního
rozhodnutí v roce 2006 (v místech, kde dálnice zasahuje do ochranných pásem, bude voda
odváděna do kanalizace a dále do recipientů mimo ochranná pásma), jednak upřesňuje
(i nad rámec samotného požadavku č. 8), že do jednoho ochranného pásma po jeho zmenšení již
dálnice nezasahuje vůbec (srov. bod 3.2. návrhu). Především pak i pro každou část dálnice
v nynějším záměru uvádí limity koncentrace soli podle nařízení č. 401/2015 Sb. a vysvětluje,
že i při použití většího množství soli, než je obvyklé (ale se kterým pracuje jen preventivně
pro účely výpočtu), nebudou překročeny limity stanovené nařízením (srov. body 5.1.1. a 5.1.2.
návrhu).
[52] K námitce, že návrh počítá s tím, že do vodních toků bude odváděno jen asi 80 %
roztoku soli a zbytek se bude vsakovat v místě dálnice, se již opakovaně v nynější věci vyjadřovala
osoba zúčastněná. Především už v replice k žalobě vysvětlovala, že právě proto, že dálnice
prochází i ochrannými pásmy podzemních vod (byť je jich méně, než uvádí stěžovatel), byla
dálnice „vymyšlena“ tak, aby voda z povrchu dálnice nezůstávala na místě a nevsakovala
se v okolí. NSS uznává, že zpracovatel návrhu mohl použití koeficientu lépe vysvětlit.
Jak z návrhu zimní údržby, tak ze správního spisu a přiložené komunikace je ale zřejmé, že jeho
použití byl především nezbytný krok vyžadovaný technickými předpisy. Ve skutečnosti budou
povrchové vody z dálnice odděleně sváděny mimo území chráněných podzemních vod.
[53] Konečně stěžovatel upozornil na dvě nádrže (SO 343 a SO 337), do kterých má být voda
z dálnice sváděna a které mají podle stěžovatele (ten vychází z dosud vydaného nepravomocného
stavebního povolení magistrátu) i vsakovací funkci (s tím ale nesouhlasí osoba zúčastněná –
podle ní mají nádrže nepropustná dna). NSS k této námitce dodává, že výsledek stavebního řízení
o těchto objektech nemůže mít vliv na územní řízení, resp. to, zda návrh zimní údržby připravený
pro územní řízení splnil požadavky závazného stanoviska (stejný návrh je navíc
i podle stěžovatele podkladem pro stavební řízení o těchto objektech).
III. F. K námitkám proti vyměření soudního poplatku
[54] Poslední část kasační stížnosti se vztahuje k výroku V rozsudku krajského soudu
o vyměření soudního poplatku za podání návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě,
kterou stěžovateli uložil krajský soud.
[55] Podle §9d odst. 2 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí soud i bez návrhu rozhodne
o přiznání odkladného účinku žalobě nebo o předběžném opatření podle soudního řádu správního. Soud přizná
žalobě odkladný účinek nebo nařídí předběžné opatření, hrozí-li nebezpečí, že realizací záměru může dojít
k závažným škodám na životním prostředí. Podle stěžovatele se tento postup liší od rozhodování
o odkladném účinku podle §73 s. ř. s., protože soud musel v nynější věci o odkladném účinku
rozhodovat i bez návrhu. Neměl proto vyměřovat soudní poplatek (i když v žalobě stěžovatel
uvedl, že žádá o přiznání odkladného účinku) – tím jenom znesnadňuje pozici stěžovatele jako
ekologického spolku. Ten navíc žádné konkrétní argumenty pro přiznání odkladného účinku
nesnesl, nezavázal tím tedy krajský soud k tomu, aby se s nimi vypořádal. Pouze krajskému soudu
podal podnět k rozhodnutí o odkladném účinku.
[56] Podle položky 20 přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je podání
návrhu na odkladný účinek ve správním soudnictví zpoplatněno poplatkem ve výši 1000 Kč.
Právě stěžovateli [a žalobci b)] krajský soud tento poplatek vyměřil. K argumentaci stěžovatele
NSS především dodává, že má na jedné straně pravdu, že v samotné žalobě neuvedl žádnou
konkrétní argumentaci k „návrhu“ (stěžovatel konkrétně uvedl, že „žádá“, aby soud podle §9d
odst. 2 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí přiznal žalobě odkladný účinek do 30 dní).
Za takové situace by bylo možné (i když by vzhledem k formulaci stěžovatelovy „žádosti“ šlo
o hraniční situaci) uvažovat o tom, že stěžovatel ještě nepodal konkrétní návrh, se kterým
by se nad rámec povinného postupu podle §9d odst. 2 musel krajský soud konkrétně vypořádat.
To ale stěžovatel již učinil ve své několikastránkové replice k vyjádření osoby zúčastněné a snesl
v ní řadu důvodů, na základě kterých měl za to, že krajský soud má odkladný účinek přiznat
(k tomu srov. č. l. 84 soudního spisu a bod 8 usnesení krajského soudu o odkladném účinku
ze dne 12. 8. 2021, čj. 38 A 4/2021 - 106). Stěžovatel tedy sice argumentoval pro přiznání
odkladného účinku v řízení, ve kterém by krajský soud byl tak či tak povinen o odkladném účinku
rozhodovat, učinil to však v podstatě svébytným návrhem. Krajský soud tedy nepochybil,
když uložil stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného
účinku (k tomu srov. též ve věci stěžovatele rozsudek Krajského soudu v Plzni
ze dne 22. 8. 2016, čj. 30 A 92/2016 - 147).
[57] Na druhou stranu NSS krajskému soudu připomíná, že i jeho vlastní rozhodování –
byť o odkladném účinku žaloby a soudním poplatku – musí být pro účastníky řízení srozumitelné
a předvídatelné. To, že svůj obrat ve věci soudního poplatku (ve věci 38 A 6/2020 totiž soudní
poplatek k prakticky stejnému „podnětu“ v žalobě neuložil) stěžovateli v podstatě nevysvětlil
(srov. bod 109 rozhodnutí krajského soudu), není zcela šťastné.
IV. Závěr a náklady řízení
[58] NSS proto v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V souladu s §110 odst. 4 s. ř. s. je krajský soud vázán právním
názorem uvedeným v tomto rozhodnutí.
[59] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2022
Ondřej Mrákota
předseda senátu