ECLI:CZ:NSS:2022:10.AZS.131.2020:35
sp. zn. 10 Azs 131/2020 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně
Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: V. T. V., , zastoupeného
advokátem JUDr. Štěpánem Svátkem, Na Pankráci 820/45, Praha 4, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí
žalované ze dne 14. 3. 2017, čj. MV-97384-8/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2020, čj. 48 A 46/2017 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se uk l á dá zaplatit České republice – Nejvyššímu správnímu soudu soudní
poplatek ve výši 1 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, a to ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (stěžovatel) pobýval na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu
ve formě zaměstnanecké karty. Povolení k pobytu bylo platné do 30. 6. 2016; poslední den lhůty
pro podání žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty tak připadl na den 31. 5. 2016
(§47 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v tehdy
účinném znění). Stěžovatel však o prodloužení pobytu požádal až dne 8. 6. 2016, aniž zdůvodnil
opožděnost podání. Ministerstvo vnitra proto řízení o žádosti zastavilo [§169 odst. 8 písm. d)
zákona o pobytu cizinců, opět ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 222/2017 Sb.].
Až v odvolání stěžovatel uvedl, že byl pracovně vytížen, proto žádost nestihl podat včas;
žalovaná Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců však odvolání zamítla. Stěžovatel
se proti tomuto rozhodnutí bránil u Krajského soudu v Praze, který jeho žalobu zamítl.
[2] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, neboť jej považuje
za nejasný, nesrozumitelný a přepjatě formalistický. Stěžovatel řádně sdělil, proč podal žádost
po zákonné lhůtě, což navíc doložil i potvrzením od zaměstnavatele. Krajský soud
však stěžovatelovo odůvodnění ani předložené důkazy nevzal v úvahu. Nezabýval
se ani dopadem správního rozhodnutí na soukromý a rodinný život stěžovatele. Nepřihlédl
ani k tomu, že zákonná úprava lhůt pro podání žádosti o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu byla novelizována (zákonem č. 222/2017 Sb.) a pozdější právní úprava
je pro stěžovatele příznivější.
[3] Komise navrhla, aby NSS kasační stížnost zamítl. Krajský soud správně rozhodl
podle platné právní úpravy pobytu cizinců na území ČR. Vyšel-li při tom z argumentace
správních orgánů, nelze to samo o sobě považovat za vadu řízení. Posouzení dopadů
na soukromý a rodinný život stěžovatele bylo v této věci vyloučeno, neboť řízení bylo zastaveno
pro opožděnou žádost a nebylo v něm meritorně rozhodováno.
[4] Kasační stížnost není důvodná.
[5] Žádost o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty je cizinec povinen podat nejdříve
120 a nejpozději 30 dnů před uplynutím její platnosti (§47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
ve znění účinném do 14. 8. 2017). Zabrání-li včasnému podání žádosti důvody nezávislé na vůli
cizince, může cizinec podat žádost do pěti pracovních dnů po zániku těchto důvodů; cizinec sdělí
tyto důvody ministerstvu nejpozději při podání žádosti (§47 odst. 3 téhož zákona). Správní orgán
zastaví řízení o žádosti, kterou se cizinec domáhá prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu, pokud ji cizinec podal v době, kdy k tomu nebyl oprávněn
[§169 odst. 8 písm. d) téhož zákona].
[6] Mezi stranami není sporné, že povolení stěžovatele k dlouhodobému pobytu bylo platné
do 30. 6. 2016, a tedy posledním dnem pro podání žádosti o prodloužení platnosti tohoto
povolení bylo úterý 31. 5. 2016. Stěžovatel ani nepopírá, že podal žádost až 8. 6. 2016,
tedy po uplynutí zákonné lhůty.
[7] Spornou otázkou je, zda stěžovatelovo tvrzení o pracovním vytížení mohlo zdůvodnit,
proč stěžovatel podal žádost o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty opožděně,
a tedy zda lze žádost považovat za včasnou.
[8] NSS souhlasí s krajským soudem. Cizinec sice může podat žádost v dodatečné lhůtě pěti
pracovních dnů po zániku překážky (§47 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), ale zároveň musí
ministerstvu (tedy správnímu orgánu prvního stupně) výslovně uvést a doložit důvody, které mu
nezávisle na jeho vůli zabránily podat žádost v řádné lhůtě; důvody uvede a doloží nejpozději
v žádosti (rozsudek NSS ze dne 19. 9. 2013, čj. 4 As 69/2013 - 44). Stěžovatel
však ve formulářové žádosti neuvedl žádný důvod, který mu bránil podat žádost včas;
ani k žádosti nepřipojil žádný dokument, ve kterém by tyto důvody popsal či kterým by je
prokázal. To neučinil po celou dobu řízení před ministerstvem. Povinnost tvrzení i povinnost
předložit důkazy přitom ležela na stěžovateli.
[9] Stěžovateli ovšem nepomohlo ani to, že pozdní podání žádosti zdůvodnil v odvolání
a doložil k tomu důkazy. V odvolacím řízení se totiž uplatní zásada koncentrace,
podle které se k novým tvrzením a důkazním návrhům nepřihlíží, pokud je stěžovatel mohl
uplatnit už dříve (§82 odst. 4 správního řádu); to potvrzuje i judikatura NSS v pobytových
věcech cizinců (například rozsudky ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 Azs 12/2015 - 38, bod 15;
ze dne 19. 1. 2017, čj. 10 Azs 206/2016 - 48, bod 35; nebo ze dne 21. 1. 2020,
čj. 10 Azs 271/2019 - 28, bod 10). Namítl-li tak stěžovatel pracovní vytížení až v odvolacím
řízení, jednalo se o novou skutečnost, kterou z povahy věci mohl uplatnit již v žádosti. Stěžovatel
přitom neuvedl žádné relevantní důvody, které by objasnily, proč nemohl tuto skutečnost sdělit
už v řízení před ministerstvem. Jelikož stěžovatel mohl pracovní vytížení namítat již dříve,
podle zásady koncentrace se k němu nepřihlíží. Pracovní vytížení tak nemohlo zdůvodnit
opožděné podání žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty. Závěr krajského soudu,
že byla žádost opožděná, je správný.
[10] Na tomto závěru nemohla nic změnit argumentace, že podaný výklad je příliš
formalistický. I když se stěžovateli může zdát právní úprava zákona o pobytu cizinců příliš tvrdá,
je právem každého státu regulovat pobyt cizinců na svém území. K tomu zákon stanoví
podmínky, kterým je cizinec povinen se podrobit, a to včetně lhůt k podání žádostí o prodloužení
povolení k pobytu (rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2016, čj. 9 Azs 305/2015 - 46, bod 29). Bylo
tedy na stěžovateli, aby byl v průběhu řízení o žádosti obezřetný (ostatně v ČR pobývá od roku
2008 a o prodloužení povolení k pobytu nežádá zdaleka poprvé) a žádost o prodloužení
dlouhodobého pobytu podal včas či opožděné podání žádosti včas odůvodnil.
[11] Krom toho NSS setrvale judikuje, že správní orgány nejsou povinny zkoumat
přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince v případech, kdy
není rozhodováno ve věci samotné (srov. například rozsudky ze dne 18. 11. 2015,
čj. 6 Azs 226/2015 - 27, bod 11, a ze dne 16. 8. 2016, čj. 1 Azs 108/2016 - 41, bod 22).
Zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí proto nepřichází v úvahu, pokud stěžovatel nesplnil
podmínky projednání žádosti, tedy pokud nepodal žádost včas. V takovém případě nemělo
ministerstvo jinou možnost než vydat rozhodnutí procesní povahy a řízení zastavit. O samotné
žádosti tak nebylo vůbec meritorně rozhodováno. Správní orgány ani krajský soud proto nebyly
povinny zkoumat, zda zastavení řízení nepřiměřeně zasáhlo do stěžovatelova rodinného života.
Tento postup ani neodporuje článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod;
ochrana rodinného a soukromého života cizince je totiž zajištěna, pokud cizinec splní podmínky
pro meritorní projednání žádosti (rozsudek NSS ze dne 21. 2. 2018, čj. 4 Azs 246/2017 - 35,
bod 21). Navíc pokud stěžovatel skutečně žije s manželkou a nezletilou dcerou, které mají platné
oprávnění k trvalému pobytu na území ČR, nic mu nebrání požádat o povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem společného soužití rodiny. To ostatně již uvedl krajský soud v bodě 21
napadeného rozsudku.
[12] Konečně stěžovatel upozornil na novelizaci §47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění
od 15. 8. 2017. Tuto námitku uplatnil poprvé až v kasační stížnosti; jde tedy o nové právní
důvody, které stěžovatel neuplatnil v žalobě, i když je uplatnit mohl. Takové námitky jsou
nepřípustné (§104 odst. 4 s. ř. s.). Jen pro úplnost však NSS stěžovateli stručně sděluje,
že by s touto námitkou nemohl být úspěšný, ani kdyby ji uplatnil už v řízení před krajským
soudem. Toto znění zákona nelze vztáhnout na posuzovanou věc, jelikož stěžovatel žádost podal
a celé správní řízení proběhlo dávno před účinností této novely.
[13] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl, a NSS proto kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci
neměl úspěch; žalované komisi nevznikly náklady řízení vymykající se z běžné úřední činnosti.
[14] Stěžovatel na počátku řízení navrhl, aby soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Soud návrhu vyhověl usnesením ze dne 28. 5. 2020, čj. 10 Azs 131/2020 - 30, neuložil
však stěžovateli povinnost uhradit za podání tohoto návrhu soudní poplatek. Podání návrhu
na přiznání odkladného účinku přitom podléhá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč (položka 20
sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).
Poplatková povinnost u tohoto typu poplatku vzniká až okamžikem právní moci rozhodnutí,
kterým ji soud ukládá [§4 odst. 1 písm. h) citovaného zákona per analogiam; srov. k tomu usnesení
NSS ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012 - 32]. Protože soud nezahrnul výrok o poplatkové
povinnosti do rozhodnutí, jímž kasační stížnosti přiznal odkladný účinek, ukládá stěžovateli tuto
povinnost nyní.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2022
Ondřej Mrákota
předseda senátu