ECLI:CZ:NSS:2022:2.AFS.160.2021:58
sp. zn. 2 Afs 160/2021 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Český rozhlas, se sídlem
Vinohradská 12, Praha 2, zast. JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem
Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, ve věci žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 6. 2018,
č. j. 27083/18/5300-22444-711887, č. j. 27084/18/5300-22444-711887,
č. j. 27085/18/5300-22444-711887, č. j. 27086/18/5300-22444-711887,
č. j. 27087/18/5300-22444-711887, č. j. 27088/18/5300-22444-711887,
č. j. 27089/18/5300-22444-711887, č. j. 27090/18/5300-22444-711887,
č. j. 27091/18/5300-22444-711887 a č. j. 27092/18/5300-22444-711887, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021,
č. j. 3 Af 27/2018 - 167,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, č. j. 3 Af 27/2018 - 167,
a rozhodnutí Odvolací finančního ředitelství ze dne 20. 6. 2018,
č. j. 27083/18/5300-22444-711887, č. j. 27084/18/5300-22444-711887,
č. j. 27085/18/5300-22444-711887, č. j. 27086/18/5300-22444-711887,
č. j. 27087/18/5300-22444-711887, č. j. 27088/18/5300-22444-711887,
č. j. 27089/18/5300-22444-711887, č. j. 27090/18/5300-22444-711887,
č. j. 27091/18/5300-22444-711887 a č. j. 27092/18/5300-22444-711887,
se z r ušuj í a věci se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti ve výši 59 684 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Pavla Dejla, Ph.D., LL.M.,
advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný shora označenými rozhodnutími změnil dodatečné platební výměry Finančního
úřadu pro hlavní město Prahu (dále též „správce daně“) ze dne 20. 6. 2018 (dále též „platební
výměry“), kterými byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 0 Kč, a to vždy
za období březen 2006 až prosinec 2006 (10 dodatečných platebních výměrů).
[2] Žalobce podal proti rozhodnutím žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. 3 Af 27/2018 - 167 (dále
jen „napadený rozsudek“), zamítl.
[3] Městský soud shrnul skutkový stav věci, dosavadní průběh řízení a taktéž právní úpravu
aplikovanou na posuzovaný případ. Následně se zabýval posouzením uplatněných žalobních
námitek, žádný ze žalobních bodů však neshledal důvodným.
[4] Nepřisvědčil žalobci v tom, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná
pro nesrozumitelnost z důvodu nesprávného výkladu použitých ustanovení zákona o DPH,
ani pro nedostatek důvodů pro nedostatečné vypořádání námitky žalobce o možnosti použití §72
odst. 5 uvedeného zákona v posuzovaném případě.
[5] Městský soud neshledal ani nesprávné právní posouzení povahy provozování
veřejnoprávního rozhlasového vysílání ze strany správních orgánů. Poukázal na rozsudek
Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 22. 6. 2019 ve věci C-11/15,
Český rozhlas (dále již jen „rozsudek Soudního dvora C-11/15“), jímž bylo rozhodnuto
o předběžné otázce položené Nejvyšším správním soudem ve věci sp. zn. 5 Afs 124/2014.
Soudní dvůr v něm dovodil, že činnost veřejnoprávního vysílání, která je financována
prostřednictvím povinného poplatku placeného vlastníky či držiteli rozhlasového přijímače
a která je provozována společností založenou zákonem, není poskytováním služby za protiplnění
a nespadá do působnosti směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. Května 1977 o harmonizaci
právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané
hodnoty: jednotný základ daně (dále jen „šestá směrnice“). Městský soud na základě rozsudku
Soudního dvora C-11/15 vysvětlil, že neexistuje přímá souvislost mezi službou veřejnoprávního
vysílání a poplatkem za něj a povinnost zaplatit poplatek není vázána na využívání služby
veřejnoprávního vysílání žalobce, nýbrž se váže na držení rozhlasového přijímače, aniž musí být
používán. Nadto přístup ke službě veřejnoprávního rozhlasového vysílání není podmíněn
placením poplatku.
[6] Dále městský soud ve vztahu k posouzení povahy veřejnoprávního rozhlasového vysílání
poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2016, č. j. 5 Afs 124/2014 - 178,
který v návaznosti na rozsudek Soudního dvora C-11/15 uzavřel, že žalobce nevykonává
při poskytování veřejné služby v oblasti rozhlasového vysílání ekonomickou činnost. Městský
soud tudíž odkázal na §72 odst. 5 zákona o DPH, podle nějž nárok na odpočet daně z přidané
hodnoty může náležet žalobci pouze v poměrné výši odpovídající rozsahu použití přijatých plnění
pro žalobcovu ekonomickou činnost. Tento závěr považoval za souladný i s unijním právem
a ustálenou judikaturou Soudního dvora.
[7] K navazující sporné otázce týkající se povahy činnosti žalobce jako činnosti ekonomické
podle zákona o DPH městský soud zopakoval, že vzhledem k tomu, že poskytování služby
veřejnoprávního rozhlasového vysílání v rozsahu financovaném rozhlasovými poplatky není
službou za protiplnění, a nelze je tedy ani považovat za ekonomickou činnost podle §5 odst. 2
zákona o DPH, v rozsahu plnění souvisejících s uvedenou činností (poskytováním služby
veřejnoprávního rozhlasového vysílání) žalobci nárok na odpočet daně z přidané hodnoty vůbec
nevznikl.
[8] Nesouhlasně se žalobcem se městský soud vyjádřil i k otázce povahy zahraničního
vysílání jako ekonomické činnosti. Poukázal na úvahy žalovaného v napadených rozhodnutích
o tom, že zahraniční vysílání žalobce je financováno ze státního rozpočtu (§10 odst. 2 zákona
č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu; dále jen „zákon o Českém rozhlasu“), což plyne
i z uzavřených smluv o zajištění a provozování rozhlasového vysílání ČRo do zahraničí.
Tedy ani platba za zahraniční vysílání není podle městského soudu hrazena z právního vztahu
zahrnujícího vzájemné poskytování plnění, ale jde o plnění povinnosti stanovené přímo zákonem.
Ani dotace Ministerstva zahraničních věcí poskytovaná na toto zahraniční vysílání proto nemůže
být považována za protiplnění za poskytování veřejné služby rozhlasového vysílání. Uvedené
zahraniční vysílání tedy také nepředstavuje ekonomickou činnost podle §5 odst. 2 zákona
o DPH. Z přijatých plnění souvisejících s touto činností tudíž žalobci nárok na odpočet daně
z přidané hodnoty také nevznikl.
[9] S ohledem na uvedené závěry se městský soud dále zabýval rozsahem nároku na odpočet
daně z přidané hodnoty. Odmítl názor žalobce, podle nějž proto, že zákon o DPH nestanovil
v rozhodné době mechanismus pro snížení tohoto nároku, jej vůbec snížit nelze a žalobci náleží
nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v plném rozsahu. Takový úplný nárok
totiž podle městského soudu žalobci nikdy nevznikl, což vyplývá z §72 odst. 5 zákona o DPH.
Nárok na odpočet daně z přidané hodnoty u přijatých plnění náleží pouze v poměrné výši
odpovídající rozsahu použití těchto plnění při ekonomické činnosti žalobce. Městský soud měl
za to, že to byl primárně žalobce, kdo měl určit, v jakém poměru bylo to které konkrétní přijaté
plnění použito na ekonomickou a jinou (neekonomickou) činnost, a správce daně mohl tento
výpočet korigovat. Městský soud v tomto ohledu potvrdil jako nejpřesnější stanovení tohoto
poměru na základě výnosů deklarovaných ve Výroční zprávě o hospodaření Českého rozhlasu
za rok 2006 (dále jen „zpráva o hospodaření“), jak k věci přistoupil žalovaný. Z celkových výnosů
(1 980 658 000 Kč) činil podle zprávy o hospodaření výnos z čerpání fondu rozhlasových
poplatků 87,23 % výnosů (1 727 688 000 Kč), výnos ze zahraničního vysílání činil 3,44 % všech
výnosů (68 000 000 Kč) a ostatní výnosy tvořící 1,04 % všech výnosů (20 563 000 Kč) se týkaly
činnosti, která nepodléhá DPH (granty, dotace, úroky a smluvní pokuty). Z uvedeného dospěl
k závěru o poměru 8,3 %, tj. po zaokrouhlení ve prospěch žalobce 9 % z vykazovaných plnění,
která žalobce využil v rámci ekonomických činností, a u nichž mu tudíž vznikl nárok na odpočet
daně z přidané hodnoty.
[10] Za konkrétně, určitě a srozumitelně provedené považoval městský soud též určení nároku
na odpočet daně z přidané hodnoty v krácené výši (podle §72 odst. 4 zákona o DPH),
jak je provedl žalovaný v napadených rozhodnutích. Použil-li žalobce přijatá zdanitelná plnění
i pro uskutečnění plnění bez nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, bylo třeba stanovit
koeficient pro toto krácení. Jeho konkrétní způsob stanovení podle městského soudu žalovaný
dostatečně vysvětlil na str. 11 a 12 napadených rozhodnutí.
[11] Námitky stěžovatele týkající se porušení zásad in dubio pro mitius a in dubio pro libertate
nejsou podle městského soudu důvodné, přičemž k těmto se již vyjádřil ve svém původním
rozsudku sp. zn. 9 Af 21/2010.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[12] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[13] Stěžovatel dále rozporuje způsob, jakým žalovaný „krátil“ nárok na odpočet daně
z přidané hodnoty a stanovil konkrétní daňovou povinnost. Žalovaný vykonstruoval metodu
a kritéria pro toto „krácení“, ač to lze stanovit výlučně zákonem; nadto žalovaným užitá metoda
je nesprávná. Soudní dvůr v rozsudku C-11/15 výslovně uvedl, že rozhlasové poplatky nejsou
úplatou, která by mohla vstupovat do výpočtu nároku stěžovatele na odpočet daně z přidané
hodnoty, přesto žalovaný uvedený poměr snižující nárok na odpočet daně stanovil na jejich
základě.
[14] Stěžovatel upozorňuje na závěry vyplývající z rozsudku č. j. 5 Afs 124/2014 - 178, v němž
Nejvyšší správní soud vyslovil, že je to především stěžovatel, kdo má určit, v jakém poměru bylo
konkrétní přijaté plnění použito ve vztahu k jeho ekonomické a neekonomické činnosti.
Stěžovatel přitom (ač setrvale zastává názor, že prakticky veškerá plnění přijatá v rozhodné době
použil pro účely své ekonomické činnosti) navrhl, aby pro případ, že by jeho nárok měl být
„krácen“, žalovaný postupoval podle novely zákona o DPH provedené zákonem č. 170/2017 Sb.
Právě zákonodárcem zvolenou metodu obsaženou v uvedené novele považuje stěžovatel
za nejvhodnější. Žalovaný, aniž by uvedl, proč tuto metodu naopak za vhodnou nepovažuje,
vymyslel metodu zcela odlišnou, zohledňující nikoliv poměr použití stěžovatelem přijatých plnění
na ekonomické činnosti, ale zohledňující výnosy žalobce. Důvody tohoto postupu žalovaný blíže
neobjasnil. Žalovaný totiž snížil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na základě výnosů
stěžovatele z různých zdrojů nesouvisejících s přijatými plněními, a proto je žalovaným vytvořený
poměr naprosto nevhodný. Stěžovatel se zde dovolává rozsudku Securenta, z nějž vyplývá,
že i Soudní dvůr považuje pro stanovení nároku na odpočet daně z přidané hodnoty za relevantní
údaje týkající se výdajů daňového subjektu, nikoliv jeho výnosy, resp. příjmy. Nadto stěžovatel
v době, kdy byl povinen podat daňové přiznání, neměl a nemohl mít údaje o výnosech
za příslušný kalendářní rok k dispozici. I proto měl žalovaný „krátit“ nárok na odpočet daně
z přidané hodnoty podle metody obsažené v novele č. 170/2017 Sb. Ta je i v souladu se závěry
vyslovenými v rozsudku Securenta, stejně jako i se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího
správního soudu č. j. 5 Afs 124/2014 - 178.
[15] Stěžovatel rozporuje i posouzení povahy úplaty za zahraniční vysílání. Žalovaný zastává
názor, že úplata hrazená Ministerstvem zahraničních věcí úplatou za rozhlasové vysílání není,
ač na rozdíl od rozhlasových poplatků vykazuje všechny atributy úplaty za poskytovanou službu,
jak je vymezil ve své praxi Soudní dvůr. Žalovaný na tuto povahu úplaty za zahraniční vysílání
usoudil na základě toho, že povinnost platit za zahraniční rozhlasové vysílání plyne ministerstvu
přímo ze zákona, nikoliv ze smlouvy. Stěžovatel však má za to, že uvedená skutečnost
není pro posouzení povahy úplaty rozhodná. Zahraniční vysílání v rozhodné době poskytoval
stěžovatel na základě Smlouvy o zajištění a provozování rozhlasového vysílání ČRo do zahraničí
uzavřené s ministerstvem do 30. 3. 2000, ve znění dodatku č. 1 ze dne 5. 10. 2000 (dále
jen „smlouva o vysílání do zahraničí“). Z jejího čl. I.1 vyplývá poskytování úplaty za zajištění
a provozování vysílání do zahraničí. Úplata hrazená ministerstvem nadto není pouhým paušálním
poplatkem, ale její výše se mění v návaznosti na rozsah poskytnuté služby. Městský soud
tedy pochybil, shledal-li správným a zákonným závěr žalovaného o tom, že úplata hrazená
za zahraniční vysílání má stejnou povahu jako rozhlasové poplatky. Chybný je též závěr
městského soudu, že tato úplata není hrazena z právního vztahu, neboť se jedná o vztah
vyplývající ze smlouvy. Úplata není dotací bez poskytnutí příslušného protiplnění,
nýbrž zohledňuje konkrétní rozsah hrazené služby i náklady vynakládané na její zajištění.
[16] Stěžovatel dále v kasační stížnosti snáší argumentaci ve prospěch povahy činnosti
spočívající v rozhlasovém vysílání jako činnosti ekonomické ve smyslu §5 odst. 2 zákona o DPH.
Upozorňuje, že obdobný názor, jaký zastává, donedávna zastával i žalovaný. Jelikož stěžovatel
je osobou poskytující služby, která vykonává soustavnou činnost podle zvláštního právního
předpisu ve smyslu zmíněného ustanovení zákona o DPH, není zřejmé, jak mohl žalovaný dospět
k závěru, že stěžovatel není osobou vykonávající ekonomickou činnost podle definice uvedené
v §5 odst. 2 zákona o DPH. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho činnost spočívá v jediném
rozhlasovém vysílání, které nelze uměle a pouze pro účely snížení nároku na odpočet daně
z přidané hodnoty dělit na činnosti dvě, a to na rozhlasové vysílání financované výlučně
rozhlasovými poplatky a na další rozhlasové vysílání financované výlučně z jiných zdrojů.
Stěžovatel tedy vykonává pouze jedinou činnost spočívající v rozhlasovém vysílání, kterou
financuje vedle rozhlasových poplatků též z úplat, které v souvislosti s touto činností inkasuje.
Stěžovatel tedy vykonává svoji činnost na zcela shodných principech jako ostatní (komerční)
provozovatelé rozhlasového vysílání. I u něj proto bezezbytku platí, že náklady vynakládané
na jím vyráběné a vysílané pořady mají bezprostřední souvislost se zdanitelnými plněními
na výstupu v podobě úhrad za různá obchodní sdělení, bez nichž by příslušných úhrad nedosáhl.
Neplatí tedy, že by v případě rozhlasového vysílání uskutečňovaného stěžovatelem neexistovala
daň z přidané hodnoty na výstupu. To pak nutně zakládá i stěžovatelovo právo odečíst si tuto
daň i na vstupu. Diametrálně odlišný přístup žalovaného ke stěžovateli oproti ostatním
(komerčním) provozovatelům rozhlasového vysílání je neodůvodněný a diskriminační. Náklady
na rozhlasové vysílání stěžovatele vykazují přímou a bezprostřední souvislost s jeho celkovou
ekonomickou činností a jsou součástí prvků spoluurčujících cenu jím poskytovaných zdanitelných
plnění na výstupu. Stěžovateli by tudíž neměl být odpírán nárok na odpočet daně z přidané
hodnoty.
[17] Stěžovatel shrnuje, že žalovaný v celé řadě jiných řízení prezentoval jednoznačný závěr,
že §72 odst. 5 zákona o DPH nelze v případě stěžovatele použít, tudíž tento názor stěžovatel
považoval za správný výklad příslušných ustanovení zákona o DPH a za ustálenou praxi
žalovaného. Tu nemohl žalovaný zpětně v napadených rozhodnutích k tíži žalobce změnit.
S touto argumentací se městský soud vůbec nevypořádal.
[18] Z obdobných důvodů nemůže být stěžovateli předepsán ani úrok z prodlení s úhradou
daně. Stěžovatel nemohl provést nezbytný výpočet své daňové povinnosti ke dni jejího vzniku,
neboť metody a kritéria pro provedení tohoto výpočtu Česká republika v rozhodné době
nestanovila a stanovil je až žalovaný v napadených rozhodnutích. Stěžovateli tudíž nemohla začít
běžet lhůta pro úhradu daně, a tudíž mu nemohla vzniknout ani povinnost uhradit úrok
z prodlení s touto úhradou. Ačkoliv stěžovatel tuto otázku v řízení o žalobě vznesl, městský soud
se k ní vůbec nevyjádřil. Napadený rozsudek také proto neobstojí.
[19] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že se zcela ztotožňuje s napadeným
rozsudkem, který nepovažuje za nezákonný ani nepřezkoumatelný. Navrhuje proto kasační
stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
[20] K nesouhlasu stěžovatele se způsobem „krácení“ jeho nároku na odpočet daně z přidané
hodnoty a stanovení konkrétní daňové povinnosti žalovaný dále uvádí, že nárok na odpočet
vznikne pouze u plnění, jež jsou použita pro účely vykonávání ekonomické činnosti ve smyslu
§72 odst. 1 písm. a) až e) zákona o DPH. Bylo na stěžovateli, aby si nárokoval odpočet daně
z přidané hodnoty ve správné výši, zvolená metoda a způsob výpočtu, jakož i výsledný nárok
na odpočet však musí být v souladu s §72 odst. 5 zákona o DPH.
[21] K námitce nesprávného posouzení povahy zahraničního vysílání žalovaný opakuje
své závěry z napadeného rozhodnutí. Zahraniční vysílání je podle něj financováno ze státního
rozpočtu. Platba za toto vysílání tak není hrazena v rámci právního vztahu zahrnujícího vzájemné
poskytování plnění, ale v rámci plnění povinnosti stanovené zákonem a není zde úměra
mezi velikostí prospěchu z přijaté služby a výší úplaty, neboť ta nezávisí na tom, kolika
posluchačům bylo zahraniční vysílání zprostředkováno.
[22] K posouzení povahy činnosti stěžovatele žalovaný vyslovuje souhlas s argumentací
městského soudu a skutečnost, že v některých případech může být relativně obtížné vymezit
přesný poměr, v jakém je konkrétní plnění přijaté na vstupu využito v rámci té které činnosti,
nemůže mít za následek nárok na plný odpočet daně z přidané hodnoty, jak se dožaduje
stěžovatel. Vysílání nemající povahu veřejnoprávního vysílání, tj. vysílání obchodních sdělení,
reklam, sponzorských programů a product placement, nelze považovat za integrální část
veřejnoprávního vysílání, ale naopak za činnost, která je pro účely DPH oddělitelná
od veřejnoprávního vysílání. Samotné veřejnoprávní rozhlasové vysílání je tedy činností
neekonomickou, zatímco vysílání obchodních sdělení, reklam, sponzorských programů či product
placement již za ekonomickou činnost považovat lze. Povinnost platit DPH a zároveň právo
na daňový odpočet je tedy třeba vázat pouze na tuto část rozhlasového vysílání, která není
vysíláním veřejnoprávním, ale pouze dílčí činností, již lze považovat za činnost ekonomickou.
Jak výslovně uvedl NSS v rozsudku č. j. 5 Afs 124/2014 - 178, při posuzování daného případu
je nutné dodržet princip daňové neutrality. Pro jeho zachování platí, že při výkonu činnosti, která
není činností ekonomickou podle ZDPH, plátce daně jedná v postavení konečného spotřebitele,
a proto nemůže uplatnit nárok na odpočet daně na vstupu, aniž by byl v odpovídajícím rozsahu
povinen platit daň také na výstupu. Projevuje se zde zásada daňové neutrality pro hospodářské
subjekty, na níž je systém DPH založen.
[23] Žalovaný také souhlasí se závěrem městského soudu ve vztahu k §53 ZDPH. Toto
ustanovení pouze stanoví, že od daně je osvobozené vysílání, které provádějí ti provozovatelé,
které k tomu zmocní zákon, přičemž do osvobození od daně nespadá vysílání komerční (reklamy,
teleshopping, sponzoring). Nelze tak souhlasit s názorem stěžovatele, že vysílání reklam
nebo sponzorských sdělení je součástí veřejného rozhlasového vysílání podle ZDPH. Nelze
akceptovat ani srovnání stěžovatele s komerčními provozovateli rozhlasového vysílání.
U komerčních provozovatelů lze hovořit o celém vysílání jakožto o jednotné ekonomické
činnosti, ale to je právě z důvodu, že výnosy z komerčních sdělení, reklam a teleshoppingu kryjí
náklady na celkové vysílání. Zjednodušeně řečeno, zadavatelé reklamy si dohromady kupují celé
komerční vysílání, a proto u komerčních poskytovatelů nelze hovořit o rozdělení na činnost
ekonomickou a neekonomickou, na rozdíl od stěžovatele.
[24] Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného opakuje svoji argumentaci vyjádřenou
již v kasační stížnosti, kterou dále rozvíjí. Setrvává na podané kasační stížnosti, napadený
rozsudek považuje za nesprávný a nezákonný.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[25] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti.
[26] Kasační stížnost je zčásti důvodná.
[27] Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že pokud správní soud přezkoumá
správní rozhodnutí, které je stiženo vadou nepřezkoumatelnosti, zatíží stejnou vadou i svoje
rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91).
[28] Právě s ohledem na posledně zmíněné judikaturní závěry dovodil Nejvyšší správní soud
dílčí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Shledal, že touto vadou
napadený rozsudek trpí v části týkající se posouzení povahy plnění poskytovaného
za provozování zahraničního vysílání.
[29] Této námitce se městský soud věnoval bodu 91 napadeného rozsudku. V něm opět
přitakal závěrům žalovaného obsaženým v napadeném rozhodnutí, což by, jak shora uvedeno,
samo o sobě nemuselo být na závadu. Nejvyšší správní soud však považuje (z důvodů dále
vyložených) napadená rozhodnutí o této otázce za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů,
tudíž stejnou vadou zatížil městský soud co do posouzení povahy poplatků za zahraniční vysílání
i napadený rozsudek. Ten je tedy v této části také nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů,
a je proto naplněn kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K němu je kasační soud
povinen přihlížet i bez návrhu [stěžovatel námitky o této otázce vznášel s odkazem na kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[30] Žalovaný v napadených rozhodnutích zaujal názor, že povinnost platit za rozhlasové
vysílání vyplývá pro ministerstvo přímo ze zákona, nikoliv ze smlouvy, a platba za zahraniční
vysílání tak není placena v rámci právního vztahu zahrnujícího vzájemné poskytování plnění,
ale v rámci plnění povinnosti stanovené zákonem. Ministerstvo zahraničních věcí přitom nemá
nástroje kontroly zahraničního vysílání, a nemá tak možnost kontroly poskytovatele služeb.
Předmětná platba je dotací vyplacenou jako kompenzace za finanční ztráty stěžovatele vyplývající
z jeho činnosti nařízené zákonem. Zahraniční vysílání stěžovatele tedy podle žalovaného
není ekonomickou činností ve smyslu zákona o DPH.
[31] Žalovanému lze přisvědčit v tom, že stěžovatelem provozované vysílání do zahraničí
ve smyslu §3 odst. 2 zákona o Českém rozhlasu je skutečně hrazeno ze státního rozpočtu,
což plyne ze samotné dikce §10 odst. 2 tohoto zákona. Tato skutečnost však sama o sobě
nevyvrací argumentaci stěžovatele, podle níž zahraniční vysílání jím provozované je nutno
považovat za ekonomickou činnost zejména s ohledem na obsah smlouvy o vysílání do zahraničí.
Ačkoliv městský soud v řízení o žalobě na tuto smlouvu v obecnosti odkázal, blíže ji nehodnotil.
Stalo se tak zjevně proto, že se přiklonil k závěrům žalovaného obsaženým v odst. [29] až [32]
napadených rozhodnutí. Ani žalovaný se však touto smlouvou ve svých rozhodnutích nezabýval,
neobstaral si ji a její obsah nepodrobil žádnému posouzení. Nezohlednil tudíž stěžovatelovy
argumenty týkající se obsahu uvedené smlouvy, které v daňovém řízení uplatňoval. Své závěry
žalovaný založil výlučně na výkladu zákona o Českém rozhlasu, vycházeje ze závěru, že povinnost
platit poplatky za rozhlasové vysílání do zahraničí vyplývá ministerstvu přímo ze zákona, nikoliv
ze smlouvy, a platba za zahraniční vysílání tak není placena v rámci právního vztahu zahrnujícího
vzájemné poskytování plnění, ale v rámci plnění povinnosti stanovené zákonem.
[32] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný v otázce povahy zahraničního
vysílání zatížil napadená rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Dostatečně
se nezabýval tvrzeními stěžovatele stran povahy platby poskytované ze strany ministerstva
za zahraniční vysílání s ohledem na obsah smlouvy o vysílání do zahraničí uzavřené
mezi ministerstvem a stěžovatelem. Tato část napadených rozhodnutí založená výlučně
na aplikaci zákona o Českém rozhlasu bez ohledu na obsah smlouvy nemůže z hlediska
požadavků na přezkoumatelnost správních rozhodnutí obstát. Relevantní ustanovení zákona
o Českém rozhlasu (zejm. §3 odst. 2 a §10 odst. 2) nemohou postačovat pro řádné zdůvodnění
povahy poskytované platby za zahraniční vysílání Českého rozhlasu, aniž by se současně žalovaný
řádně vypořádal s námitkami stěžovatele vztahujícími se k obsahu smlouvy, z níž tento usuzoval
na povahu platby za zahraniční vysílání jako platby za poskytnutí služby ve smyslu §2 odst. 1
písm. b) zákona o DPH.
[33] Bude tedy věcí dalšího řízení, aby žalovaný podrobil obsah smlouvy mezi stěžovatelem
a ministerstvem výkladu, zabýval se jejím obsahem z pohledu posouzení povahy platby
za zahraniční vysílání poskytované stěžovateli ministerstvem a teprve poté aby i s přihlédnutím
k relevantní právní úpravě opětovně zaujal stanovisko k této otázce.
[34] Při novém posouzení bude přitom na místě zohlednit též závěry vyplývající z rozsudku
Soudního dvora ze dne 5. 2. 1981, ve věci C-154/80, Coöperatieve Aardappelenbewaarplaats.
Podle něj, aby bylo možné určité plnění považovat za „poskytování služby za protiplnění“, musí
být splněny následující podmínky: 1) musí existovat přímá a bezprostřední vazba
mezi poskytnutím služby a obdrženým protiplněním, 2) protiplnění musí být vyjádřitelné
v penězích a 3) úplata musí mít subjektivní hodnotu, kterou jí přisuzují obě strany transakce.
Rovněž v tomto ohledu tedy žalovaný doplní odůvodnění svých rozhodnutí ve vztahu
k posouzení povahy platby za zahraniční vysílání.
[35] Nejvyšší správní soud v této souvislosti považuje za vhodné upozornit i na důvodovou
zprávu k §10 zákona o Českém rozhlasu, z níž vyplývá, že dotace ze státního rozpočtu
je zdrojem sekundárním, na který ze zákona o Českém rozhlasu nevzniká právní nárok. Účelová
dotace může být poskytnuta především na konkrétní projekty rozhlasových programů, např.
vzdělávacích a naučných. I vzhledem k uvedenému, tedy že ze zákona samotný nárok na platbu
za zahraniční vysílání stěžovateli nevzniká, vyvstává nutnost podrobit smlouvu bližšímu
zkoumání a závěry k tomu vtělit do nového rozhodnutí.
[36] S ohledem na skutečnost, že městský soud nepřezkoumatelné závěry žalovaného v otázce
platby za zahraniční vysílání přezkoumal a přisvědčil jim, zatížil i napadený rozsudek vadou
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Z uvedeného důvodu
Nejvyšší správní soud nemohl blíže posoudit stížnostní námitku týkající se nesprávného
posouzení povahy zahraničního vysílání ze strany městského soudu, již stěžovatel také v kasační
stížnosti s poukazem na kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. uplatňoval. Nemůže
být totiž prvním soudem, který k této otázce zaujme stanovisko, nýbrž je třeba, aby věc nejprve
řádně, srozumitelně a přezkoumatelně posoudil žalovaný a poté i krajský soud.
[37] S ohledem na skutečnost, že zbylé kasační námitky, podřaditelné pod kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., byly oddělitelné od části napadeného rozsudku stiženého
vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (část týkající se povahy poplatků
za zahraniční vysílání), přistoupil Nejvyšší správní soud k jejich posouzení.
[38] Stěžovatel setrvale, nejen v daňovém řízení, ale poté i v žalobě, zůstává na námitce o tom,
že vykonává jedinou nedělitelnou činnost (rozhlasové vysílání), která má povahu činnosti
ekonomické ve smyslu §5 odst. 2 zákona o DPH, což městský soud měl posoudit (shodně jako
dříve i žalovaný) nesprávně.
[39] V nynější věci je především třeba vyjít z toho, že spornou otázkou mezi účastníky řízení
je nikoliv skutečnost, zda vůbec stěžovatel vykonává ekonomickou činnost definovanou v §5
odst. 2 zákona o DPH, nýbrž jeho nárok jako osoby povinné k dani z přidané hodnoty (kterou
stěžovatel je ve smyslu §5 odst. 1 zákona o DPH, o čemž není sporu) na případný odpočet této
daně. A tato otázka je pro účely nynější věci blíže rozvedena v §72 zákona o DPH. Přestože
i uvedené ustanovení používá zmíněný pojem „ekonomická činnost“, je z něj současně zřejmé,
že spojuje nárok na odpočet daně na vstupu s tím, že plnění je použito pro uskutečňování
činností vyjmenovaných v §72 odst. 2 písm. a) až e) zákona o DPH. Tedy právě tyto činnosti
považuje zákon o DPH v souvislosti s nárokem na odpočet daně za činnosti ekonomické.
Z uvedeného ustanovení naopak nelze dovodit, že nárok na odpočet daně lze přiznat
v případech, je-li přijaté plnění použito pro činnosti, jež nejsou předmětem daně, jako je veřejná
služba rozhlasového vysílání. Zmíněná ustanovení zákona o DPH je dále třeba vykládat
i v souvislosti s úvodními ustanoveními tohoto zákona. Ta (i za využití pojmu ekonomická
činnost) vymezují samotný předmět daně z přidané hodnoty v §2 odst. 1. Nelze totiž nevidět,
že nárok na odpočet daně, o nějž primárně jde v souzené věci, je spojen výlučně se zdanitelným
plněním (viz §2 odst. 3 zákona o DPH ve spojení s §72 téhož zákona). Z uvedeného důvodu
závěry, které již judikatura vyslovila o tom, že činnost stěžovatele spočívající v poskytování
veřejné služby rozhlasového vysílání v rozsahu placeném z rozhlasových poplatků není
poskytnutím služby za protiplnění (úplatu) ve smyslu čl. 2 bod 1. písm. c) směrnice
2006/112/ES, jehož transpozice je součástí §2 odst. 1 písm. b) zákona o DPH, současně
odpovídají i na stěžovatelovu námitku o výkonu jediné nedělitelné ekonomické činnosti, a to tak,
že ji z hlediska nároku na odpočet daně z přidané hodnoty podle §72 zákona o DPH takto
posuzovat nelze.
[40] Nejvyšší správní soud tedy pro přehlednost znovu opakuje, že pro účely nároku
na odpočet daně z přidané hodnoty, o nějž jde v tomto řízení, je nezbytným předpokladem
k tomu, aby bylo vůbec možno uvažovat o odpočtu daně z přidané hodnoty za podmínek
vyplývajících ze zákona o DPH, skutečnost, že se jedná o plnění (zde veřejnou službu
rozhlasového vysílání), jež je předmětem uvedené daně (§2 odst. 1 zákona o DPH) a není od této
daně osvobozeno, tedy plnění zdanitelné. Stěžovatelem setrvale předestíraná polemika o tom,
že vykonává jedinou ekonomickou činnost, je právě uvedeným, ale i závěry výše zmíněné
judikatury (včetně té odkazované stěžovatelem – viz rozsudek Securenta) vyvrácena, aniž
je nezbytné se blíže samostatně věnovat prostému rozboru definice ekonomické činnosti
obsažené v §5 odst. 2 zákona o DPH. Toto vymezení samotné totiž odpověď na stěžejní
spornou otázku, zda a v jakém rozsahu stěžovateli náleží nárok na odpočet daně z přidané
hodnoty, bez dalšího nedává.
[41] Nejvyšší správní soud tak již pouze pro úplnost dodává, že o tom, že stěžovatel
kromě veřejné služby v oblasti rozhlasového vysílání, jež v rozsahu hrazeném z rozhlasových
poplatků není plněním podléhajícím režimu zákona o DPH, vykonává i činnosti další, s tímto
veřejnoprávním vysíláním související, jež uvedenému zákonu podřadit lze, není sporu.
Ze shodného náhledu (byť vyjádřeného toliko implicitně) ostatně vyšel Nejvyšší správní soud
i v další věci vedené mezi týmiž účastníky, týkající se jiných zdaňovacích období (rozsudek ze dne
26. 11. 2021, č. j. 4 Afs 130/2021 - 59). S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší správní soud
již zaujal stanovisko k otázce poměrného snížení nároku na odpočet daně z přidané hodnoty
ve smyslu §72 odst. 5 zákona o DPH ve skutkově shodných případech, jako je ten nynější,
implicitně již odpověděl i na stěžovatelovu námitku o tom, zda jím uskutečňované rozhlasové
vysílání a také další činnosti s ním související (§11 odst. 1 zákona o Českém rozhlasu)
lze považovat za jedinou nedělitelnou ekonomickou činnost, s níž je spojen nárok na odpočet
daně z přidané hodnoty v celém, a nikoliv sníženém rozsahu.
[42] Ostatně nejinak se k této otázce vyjádřil i generální advokát Szpunar v opakovaně
zmíněné věci C-11/15, který také porovnal veřejnoprávní rozhlasové vysílání stěžovatele
s provozovateli komerčních rozhlasových stanic (a takovým srovnáním argumentuje i stěžovatel
v nynější věci). Z jeho závěrů vyšel žalovaný v napadených rozhodnutích a přiklonil se k nim
i Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 Afs 124/2014 - 178 (viz 5. odstavec na straně 11
uvedeného rozsudku). Ani čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu neměl důvod se v jím
posuzovaném případě odklonit od těchto závěrů, jež byly opakovaně prezentovány v řízeních,
v nichž byl stěžovatel účastníkem. Pro stručnost lze nyní odkázat na odstavce 53. a 62. stanoviska
jmenovaného generálního advokáta ve věci C-11/15, které je oběma účastníkům řízení známo
a také je citováno v odst. 56. napadeného rozsudku, a lze na ně tudíž pro přehlednost odkázat.
Tyto závěry, jež vyvracejí stěžovatelovu námitku o jediné nedělitelné ekonomické činnosti
spočívající v rozhlasovém vysílání, nepovažuje Nejvyšší správní soud za potřebné opětovně
citovat a v nynější věci se s nimi plně ztotožňuje.
[43] I když tedy vyšší soudy dovodily, a ani druhý senát nemá nyní důvod tyto závěry
zpochybňovat, že v rozsahu veřejnoprávního vysílání hrazeného z rozhlasových poplatků
se u stěžovatele nejedná o činnost za protiplnění (úplatu), tedy službu podléhající dani z přidané
hodnoty ve smyslu §2 odst. 1 zákona o DPH, a není s ní tudíž spojen ani nárok na odpočet
uvedené daně, ničeho to nevypovídá o tom, že stěžovatel vykonává také další (ekonomické)
činnosti, s nimiž odpočet této daně spojen je. V takovém případě však odpočet daně z přidané
hodnoty stěžovateli náleží toliko v poměrné výši, jež odpovídá rozsahu přijatých plnění použitých
na uskutečňování těchto ekonomických činností (viz opět §72 odst. 5 zákona o DPH).
[44] S ohledem na uvedené se dále Nejvyšší správní soud věnoval navazující námitce týkající
se snížení nároku na odpočet daně podle §72 odst. 5 zákona o DPH (který stěžovatel poněkud
nesystémově nazývá krácením, ač ve skutečnosti ke krácení odpočtu daně z přidané hodnoty
může docházet v případech podle §72 odst. 4 zákona o DPH, o jehož aplikaci se však v nynější
věci nejedná a není ani předmětem žaloby či kasační stížnosti) metodou založenou na výnosech.
Stěžovatel vytýká, že žalovaný stanovil nesprávnou metodu poměrného snížení nároku
na odpočet daně z přidané hodnoty.
[45] Judikatura Soudního dvora (viz rozsudek Soudního dvora C-11/15, ale i rozsudek
Securenta), jakož i výše zmíněná judikatura Nejvyššího správního soudu již záporně odpověděla
na otázku, zda v případě, jaký nastal i u stěžovatele, lze přiznat plný nárok na odpočet daně
z přidané hodnoty (i to stěžovatel přesto setrvale rozporuje). Z téže judikatury však již také
v obecnosti vyplývá, jakým způsobem má být odpočet daně z přidané hodnoty snížen.
Je především věcí členských států Evropské unie, aby způsob tohoto výpočtu stanovily
ve vnitrostátní právní úpravě. Není-li však takový mechanismus upraven (to je ostatně i případ
nynější, v němž v rozhodné době zákon o dani z přidané hodnoty neobsahoval konkrétní metodu
snížení odpočtu v případě, je-li přijaté plnění na vstupu použito jak pro ekonomické, tak i jiné
činnosti), je primárně na daňovém subjektu, zde tedy stěžovateli, aby tuto metodu stanovil
a poměrně odpočet daně z přidané hodnoty snížil, přičemž jeho výpočet může být daňovými
orgány korigován (viz opakovaně citovaný rozsudek č. j. 5 Afs 124/2014 - 178 na straně 12
v šestém odstavci).
[46] Shodné závěry vyslovil Soudní dvůr i v rozsudku, na nějž stěžovatel také odkazoval,
ze dne 8. 5. 2019 ve věci C-566/17, Związek Gmin Zagłębia Miedziowego w Polkowicach. V něm
potvrdil, že „článek 168 písm. a) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném
systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní praxi, která spočívá v tom,
že osobě povinné k dani povoluje plný odpočet daně z přidané hodnoty (DPH) zatěžující na vstupu pořízení zboží
a služeb touto osobou za účelem provádění ekonomické činnosti podléhající DPH i neekonomické činnosti, která
nespadá do působnosti DPH, když v platné daňové právní úpravě neexistují zvláštní pravidla upravující kritéria
a metody pro rozdělení, které by umožnily osobě povinné k dani určit podíl DPH zaplacené na vstupu, jež je třeba
považovat za DPH související s její ekonomickou činností a za DPH související s její neekonomickou činností.“
Tyto závěry jsou plně použitelné i nyní.
[47] Za pozornost s ohledem na stěžovatelovy námitky ve vztahu ke způsobu snížení nároku
na odpočet daně z přidané hodnoty pak stojí zejména závěry vyslovené v odst. 42 posledně
citovaného rozsudku, v němž Soudní dvůr dovodil, že „při absenci zvláštních pravidel výslovně
stanovených v použitelné daňové úpravě, která by se týkala kritérií a metod rozdělení DPH zaplacené na vstupu
mezi ekonomické a neekonomické činnostmi, může osoba povinná k dani obdržet od příslušných vnitrostátních
daňových orgánů individuální daňové rozhodnutí, v němž se analyzuje její specifická situace a sdělí se jí,
jak správně postupovat podle zákona. Kromě toho podle informací, které má Soudní dvůr k dispozici, si může
osoba povinná k dani zvolit vhodnou metodu pro účely provedení takového rozdělení. Za těchto podmínek,
a zejména s ohledem na článek 86 zákona o DPH, se zdá, že taková absence pravidel nebrání osobě povinné
k dani, aby určila výši odpočitatelné DPH.“
[48] Shodným způsobem, jejž naznačil Soudní dvůr v posledně citovaném rozsudku týkajícím
se polské právní úpravy daně z přidané hodnoty, postupoval i žalovaný. Ten v rámci seznámení
stěžovatele se svým právním názorem na uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty
umožnil v odvolacích řízeních stěžovateli stanovit metodu pro poměrné snížení uplatněného
nároku na odpočet daně z přidané hodnoty ve smyslu §72 odst. 5 zákona o DPH a uvést k tomu
potřebné skutečnosti a předložit relevantní podklady (viz seznámení se zjištěnými skutečnostmi
a výzva k vyjádření se v rámci odvolacího řízení ze dne 3. 3. 2017,
č. j. 10503/17/5300-22444-711887). Stěžovatel této možnosti nevyužil, žádnou vlastní metodu
výpočtu poměrného snížení odpočtu daně nenabídl (vycházeje ze setrvalého tvrzení o jediné
nedělitelné ekonomické činnosti a o úplném nároku na odpočet daně) a žalovanému
ani nepředložil podklady, na jejichž základě by žalovaný mohl odpočet daně poměrně snížit.
S ohledem na skutečnost, že již bylo postaveno na jisto, že nárok na plný odpočet daně z přidané
hodnoty stěžovateli nevznikl a náleží mu toliko v poměrné výši, žalovaný přistoupil k použití
vlastní metody, tzv. výnosové, založené na skutečnostech a údajích vyplývajících ze zprávy
o hospodaření. To ostatně ve zmíněném seznámení ze dne 3. 3. 2017 stěžovateli také avizoval.
Použití této metody za možné Nejvyšší správní soud potvrdil ve skutkově i právně obdobné věci
týchž účastníků řízení ve výše zmíněném rozsudku č. j. 4 Afs 130/2021 - 59 (srov. zejm. odstavce
[49] až [57]). S tam uvedenými závěry se shoduje kasační soud i v nynější věci a s ohledem
na skutečnost, že oba účastníci řízení jsou s těmito závěry seznámeni, neshledává potřebu je nyní
v podrobnostech opakovat. Stěžovatelovu polemiku o vhodnosti žalovaným zvolené výnosové
metody tak Nejvyšší správní soud považuje vzhledem k uvedeným judikaturním závěrům,
na nichž setrvává i v tomto případě, za bezpředmětnou.
[49] Stěžovatelova výtka, že se žalovaný v napadených rozhodnutích nikterak nevyjádřil
k jeho návrhu, aby pro účely poměrného snížení odpočtu daně z přidané hodnoty byla použita
metoda, již zákonodárce vtělil s účinností od 1. 7. 2017 do novely zákona o DPH provedené
zákonem č. 170/2017 Sb., je taktéž neopodstatněná. Žalovaný v napadených rozhodnutích
k návrhu stěžovatele o použití metody vyplývající z novely č. 170/2017 Sb. vyslovil, že ji není
možno využít proto, že se jedná v době jeho rozhodování o neúčinnou právní úpravu
(viz odst. [63] napadených rozhodnutí). Uvedené odůvodnění považuje Nejvyšší správní soud
za dostačující. Je tomu tak proto, že využití tzv. výnosové metody pro účely poměrného snížení
nároku na odpočet daně z přidané hodnoty žalovaný v napadených rozhodnutích podrobně
vyložil a tyto jeho úvahy jsou srozumitelné a logické a při absenci zákonné úpravy obsahující
konkrétní metodu poměrného snížení odpočtu i věcně správné za situace, kdy stěžovatel jinou
alternativu nenabídl, ač mohl.
[50] Nejvyšší správní soud shrnuje, že stížní námitce o nesprávném použití tzv. výnosové
metody poměrného snížení odpočtu daně z přidané hodnoty nelze z výše nastíněných důvodů
přisvědčit. Proto je nedůvodný i stěžovatelův poukaz na porušení čl. 11 odst. 5 Listiny.
[51] Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy nebyl naplněn.
IV. Závěr a náklady řízení
[52] Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je zčásti důvodná, neboť byl naplněn kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Vzhledem
k vytčeným vadám měl ke zrušení napadených rozhodnutí, jež trpí dílčí vadou
nepřezkoumatelnosti, přistoupit již městský soud podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud proto spolu se zrušením napadeného rozsudku rozhodl i o zrušení napadených
rozhodnutí žalovaného a vrácení mu těchto věcí k dalšímu řízení [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.,
za přiměřeného použití §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.]. V nich je žalovaný vázán zde vysloveným
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[53] Žalovaný se tedy v dalším řízení bude opětovně zabývat povahou plateb za zahraniční
rozhlasové vysílání, a to především s ohledem na obsah smlouvy o vysílání do zahraničí uzavřené
mezi stěžovatelem a ministerstvem, své závěry k této otázce přezkoumatelně odůvodní a poté
opětovně rozhodne.
[54] Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci jako poslední soud, a je proto povinen
podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodnout o celkových nákladech soudního řízení. Výrok o náhradě
nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel jako v řízení
úspěšný účastník má právo na náhradu nákladů řízení důvodně vynaložených v řízení
proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl.
[55] Náhrada nákladů řízení o žalobě představuje soudní poplatek za žalobu ve výši 30 000 Kč
a odměnu za zastoupení advokátem za 4 úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí
věci, sepisu žaloby, v replice k vyjádření žalovaného ze dne 24. 10. 2018 a v účasti na jednání
soudu dne 1. 6. 2021 [§11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Mimosmluvní
odměna za jeden úkon právní služby v řízení o žalobě činí 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d),
ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu]. Odměna za řízení o žalobě tudíž představuje
celkem částku 12 400 Kč (4 x 3100 Kč). S tím souvisí též náhrada hotových výdajů za každý
z těchto úkonů v souladu s §13 odst. 4 advokátního tarifu v rozsahu 4 x 300 Kč, tj. 1200 Kč.
[56] Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti představuje soudní poplatek ve výši 5000 Kč
a dále odměnu za zastoupení za 2 úkony právní služby spočívající v sepisu kasační stížnosti
a v replice k vyjádření žalovaného ze dne 30. 9. 2021 [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu].
Mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby v tomto případě činí 3100 Kč [§9 odst. 4
písm. d), ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu)], tj. za dva úkony právní pomoci celkem
6200 Kč. S tím souvisí též náhrada hotových výdajů za každý z těchto úkonů v souladu s §13
odst. 4 advokátního tarifu v rozsahu 2 x 300 Kč, tj. 600 Kč.
[57] Nejvyšší správní soud ověřil, že zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty;
odměna a náhrada hotových výdajů tohoto zástupce ve výši 20 400 Kč se tudíž zvyšuje o částku
této daně ve výši 4284 Kč (21 % z 20 400 Kč).
[58] Celkem tedy byla na nákladech řízení o žalobě a o kasační stížnosti stěžovateli přiznána
částka 59 684 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce stěžovatele ve lhůtě
30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2022
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu