ECLI:CZ:NSS:2022:2.AS.204.2020:31
sp. zn. 2 As 204/2020 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Sylvy Šiškeové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: J. H., zastoupené
advokátkou Mgr. Lucií Stejskalovou, se sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti žalovanému:
Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně, se sídlem Moravské náměstí 1/1, Brno,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: EG.D, a. s., se sídlem Lidická 1873/36, Brno, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2018, č. j. ZKI BR-O-121/1096/2017-4, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2020, č. j. 30 A 80/2018 - 141,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V projednávané věci jde o evidenci vlastnického práva státu k části pozemku
v katastrálním území V. Š., kterým vede zatrubněný potok H. a protíná předzahrádku žalobkyně.
Podle žalobkyně došlo k odnětí jejího vlastnického práva k této části pozemku během obnovy
katastrálního operátu.
[2] Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov (dále jen
„katastrální úřad“) dokončil dne 15. 10. 2014 obnovu katastrálního operátu přepracováním
souboru geodetických informací v katastrálním území V. Š. Proti obnově katastrálního operátu
podala žalobkyně námitku podle §45 odst. 3 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon. Namítala,
že katastrální úřad doplnil pozemek p. č. XA ze zjednodušené evidence (tedy původního
pozemkového katastru) pouze do pozemků katastru nemovitostí p. č. XB a p. č. XC, a zároveň
neobnovil část tohoto pozemku do části pozemku katastru nemovitostí p. č. XD. Katastrální úřad
námitku rozhodnutím ze dne 15. 11. 2017, č. j. OR-762/2014-703, zamítl. Žalovaný zamítl
odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí a rozhodnutí o námitce potvrdil.
[3] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) zamítl žalobu, kterou žalobkyně podala
proti rozhodnutí žalovaného. V podrobnostech odkazuje Nejvyšší správní soud na odůvodnění
tohoto rozsudku.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti namítla, že správní orgány
v rozporu s §62 odst. 2 katastrálního zákona upřednostnily zápis v katastru nemovitostí
před zápisem ve zjednodušené evidenci, ačkoli je údaj ve zjednodušené evidenci rovnocenný.
Správní orgány navíc nepoužily §55 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru
nemovitostí (dále jen „katastrální vyhláška“), a nedoplnily pozemek evidovaný doposud
zjednodušeným způsobem do obnovovaného souboru geodetických informací ve výměře, v jaké
byl doposud veden. Tím upřednostnily vlastnické právo státu před stěžovatelčiným.
[5] Podle stěžovatelky nastala situace tzv. skryté duplicity. Před obnovou katastrálního
operátu byly ve veřejném seznamu pro spornou část pozemku p. č. XD obsaženy dva zápisy
vlastnictví svědčící jak stěžovatelce, tak státu. Katastrální úřad měl správně vytvořit nový
pozemek (který by svou výměrou odpovídal překryvu pozemků p. č. XA a p. č. XD) s novým
parcelním číslem, na něj zavést nový list vlastnictví a zapsat duplicitu vlastnického práva. To
vyplývá z §40 odst. 4 a §62 odst. 2 katastrálního zákona. Stěžovatelka odkázala na rozsudek ze
dne 3. 5. 2017, č. j. 7 As 290/2016 - 28. Nejvyšší správní soud v něm připouští, že ačkoli by podle
katastrálního zákona duplicita vlastnického práva k témuž pozemku neměla vznikat, spolu
s digitalizací katastru nemovitostí bude nadále docházet k situacím, kdy v katastru bude duplicitně
zapsáno vlastnické právo. Duplicita je tak přítomna v různých složkách katastrálního operátu.
[6] Stěžovatelka popírá, že by vzala zpět požadavek na zápis duplicity. Katastrální úřad navíc
musí v řízení o obnově katastrálního operátu postupovat z úřední povinnosti. Hranice stanovilo
technickohospodářské mapování v 70. letech 20. století, nemohlo jím však dojít ke změně
vlastnického práva.
[7] Podle stěžovatelky zde není pochybnost o jejím vlastnickém právu i ke sporné části
pozemku (jež po obnově katastrálního operátu tvoří část pozemku p. č. XD). K tomu
stěžovatelka obsáhle popsala, na základě jakých listin z minulosti dovozuje své vlastnické právo.
Stěžovatelka má za to, že krajský soud nepřesně popisuje obsah spisu i průběh dokazování.
Poukázala na možný rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97.
Nesouhlasí rovněž s tím, že krajský soud nezohlednil, že potok Hloušek nejdříve tekl mimo
pozemek p. č. XA a po zatrubnění se nachází v nové poloze. Odůvodnění bodu 45 napadeného
rozsudku je podle stěžovatelky navíc neurčité; neexistují totiž listiny svědčící o vlastnickém právu
státu ke sporné části pozemku p. č. XD. Takové listiny podle stěžovatelky neexistují. I pokud by
však existovaly, nelze z rozsudku seznat, o jaké listiny se jedná.
[8] Stěžovatelka namítá rozpor napadeného rozsudku s rozsudkem Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 1840/2003. Podle něj nemůže obnova katastrálního operátu měnit vlastnické
právo k nemovitosti. Žádný nabývací titul k pozemku p. č. XD ve prospěch státu však neexistuje.
Naopak je zde řada takových titulů svědčících stěžovatelce či jejím právním předchůdcům.
Rozsudek krajského soudu není konzistentní, neboť sice uvádí, že obnovou katastrálního operátu
nemůže dojít ke změně vlastnického práva u pozemku p. č. XD, avšak opomíjí, že k takové
změně došlo u pozemku p. č. XA. Ten byl před obnovou katastrálního operátu celistvý (jinak by
přece neměl stejné parcelní číslo). Poté se rozdělil na pozemky dva, přičemž chybí nyní sporná
část pozemku p. č. XD.
[9] Krajský soud navíc nezohlednil, v jaké době probíhalo technickohospodářské měření.
Minulý režim přistupoval zcela odlišně k hájení vlastnického práva. Pokud by právní předchůdce
stěžovatelky nesouhlasil se zatrubněním potoka, vystavil by se riziku perzekuce. Stěžovatelka
odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3248/10, či ze dne
16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12, které krajský soud nezohlednil.
[10] Krajský soud dále neprovedl důkazy, které stěžovatelka navrhla, neboť podle něj nejsou
relevantní. Jde o územní plán obce Kuničky, e-mailovou komunikaci s osobou zúčastněnou
na řízení a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 7. 2000. Územní plán prokazuje
zatrubnění potoka jako podzemní stavbu, která není součástí pozemku, a také to, že vlastník
zatrubnění nemusí být současně vlastníkem pozemku. E-mailová komunikace s osobou
zúčastněnou na řízení prokazuje, že elektrická přípojka domovního vedení vedoucí k domu č. X
není ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení; zřídil ji právní předchůdce stěžovatelky. Tato
přípojka je stejně jako zatrubnění potoka Hloušek vedena v zemi, pod nyní spornou částí
pozemku p. č. XD. Usnesení okresního soudu má prokázat, že v dědickém řízení se nacházel celý
pozemek p. č. XA včetně nyní sporné části.
[11] Stěžovatelka upozornila i na chybu v číslování pozemku p. č. XE, které se dopustily oba
správní orgány. Krajský soud se k této chybě nevyjádřil.
[12] Katastrální úřad se dále mýlí, pokud hovoří o zachování celkové výměry pozemků. Patrně
opomenul, že mezi pozemky nyní označenými p. č. XB a p. č. XC chybí část pozemku, která byla
dříve součástí pozemku p. č. XA. Argumentace mezní odchylkou, k níž přistoupil krajský soud,
není namístě. Z jednoho celistvého pozemku se totiž po obnově katastrálního operátu staly
pozemky dva, které na sebe nenavazují, přičemž mezi nimi leží pozemek, který se stal součástí
pozemku jiného vlastníka (státu).
[13] Stěžovatelka odmítá, že by šlo o občanskoprávní spor. Katastrální úřad totiž obnovou
katastrálního operátu stěžovatelku zkrátil na vlastnickém právu, které měla do té doby zapsáno
v katastru nemovitostí.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na napadené rozhodnutí a ztotožnil
se se závěry krajského soudu.
[15] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Kasační stížnost je podána včas, osobou oprávněnou a míří proti rozhodnutí, proti
kterému je kasační stížnost přípustná.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] V projednávané věci jde o posouzení zákonnosti postupu katastrálního úřadu při obnově
katastrálního operátu přepracováním souboru geodetických informací, tedy převodu dosavadní
katastrální mapy do elektronické podoby (§43 katastrálního zákona). Znamená to,
že je dosavadní katastrální mapa „převedena z pevné podložky do počítačového souboru, který umožňuje
vedení katastrální mapy pomocí výpočetní techniky. Z nové digitální mapy jsou pak vypočteny zpřesněné výměry
parcel, aniž by tímto byly jakkoliv dotčeny právní vztahy k předmětným nemovitostem“ (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 12. 2009, č. j. 9 As 10/2009 - 35). Katastrální úřad tak provádí pouze
úkony technické a evidenční (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2005,
sp. zn. 22 Cdo 1840/2003, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2009,
č. j. 9 As 10/2009 - 35). Při rozhodování o námitce podle §45 odst. 3 katastrálního zákona může
katastrální úřad opravovat pouze chyby ve smyslu §36 téhož zákona (tedy chyby vzniklé zřejmým
omylem či nepřesností).
[19] Podstata stěžovatelčiných kasačních námitek (stejně jako námitek žalobních) spočívá
v nesouhlasu s evidencí vlastnického práva státu k části pozemku p. č. XD, nikoliv v pochybení
katastrálního úřadu v procesu obnovy katastrálního operátu. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
se závěrem krajského soudu, podle něhož spor o vlastnické právo k nemovitostem nemůže řešit
katastrální úřad v řízení o námitkách proti obnově katastrálního operátu. Spor
o určení vlastnického práva náleží do pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním
řízení (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2007, č. j. 29 Ca 162/2005 - 52,
č. 1432/2008 Sb. NSS, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006,
č. j. 5 As 16/2005 - 88, a ze dne 3. 5. 2017, č. j. 7 As 290/2016 - 28).
[20] Pravomoc správního soudu při přezkumu rozhodnutí o námitkách proti obnově
katastrálního operátu se omezuje na posouzení správnosti převodu katastrální mapy z grafického
podkladu do digitální podoby. Stěžovatelce zde tedy nelze poskytnout širší ochranu než posoudit,
zda katastrální úřad nepochybil při obnově katastrálního operátu přepracováním souboru
geodetických informací (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008,
č. j. 9 As 12/2008 - 182).
[21] Podle stěžovatelky došlo obnovou katastrálního operátu ke změně vlastnického práva
u části pozemku původně označeného p. č. XA. Krajský soud podle ní nezohlednil, v jaké době
probíhalo technickohospodářské měření. Další námitky směřují k (ne)existenci právních titulů
k vlastnictví nemovitosti; podle stěžovatelky žádný právní titul nesvědčí o vlastnickém právu
státu.
[22] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že historickému vývoji evidence údajů vztahujících
se k dotčeným pozemkům se správní orgány věnovaly velmi podrobně. Pozemek p. č. XD byl
vytvořen při technickohospodářském mapování, tedy po vyšetření a zaměření hranic v terénu
v 60. a 70. letech minulého století. Vlastnické právo k tomuto pozemku bylo zapsáno státu.
Krajský soud uvedl, že podle zákona č. 22/1964 Sb. a jeho prováděcí vyhlášky č. 23/1964 Sb.
(zejm. jejího §4 odst. 2 a §5 odst. 4) v rámci technickohospodářského mapování mohlo dojít
k novému zápisu práv k nemovitostem, které nemusely s ohledem na historické souvislosti
evidence nemovitostí bez dalšího navazovat na předchozí zápisy v pozemkových knihách.
Zároveň ze správního spisu neplyne, že vlastnické právo státu k pozemku p. č. XD bylo zapsáno
v důsledku zcela zjevného omylu pracovníka geodézie v rámci technickohospodářského
mapování. Hodnocení krajského soudu není v rozporu se správním spisem a Nejvyšší správní
soud s ním souhlasí.
[23] K námitce stěžovatelky, že technickohospodářským mapováním bylo jejímu právnímu
předchůdci odňato vlastnické právo, Nejvyšší správní soud připomíná závěry své dřívější
judikatury. V rozsudku ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 - 103, se zabýval pojmem „zřejmý
omyl“ a podmínkami, za kterých lze provést opravu takového omylu ve smyslu §36 katastrálního
zákona. Uvedl, že zřejmý omyl je „charakteristický vždy tím, že je v něm obsažen lidský činitel. Jako omyl
proto nelze posuzovat objektivní skutečnosti způsobující nesoulad katastru se skutečným stavem (např. změnu
právní úpravy zápisů do katastru (…) katastr nemovitostí je přímý nástupce evidence nemovitostí, která vznikala
postupně od poloviny let šedesátých do konce let osmdesátých. V daném případě je tedy de facto napadán nesprávný
postup pracovníků střediska geodézie, kteří vytvářeli evidenci nemovitostí, a to podpůrně na základě pozemkových
knih a dokumentů ze sbírky listin a na základě vlastního šetření skutečného stavu právních vztahů k té které
nemovitosti. Nebyl-li pak zápis uvedený v pozemkové knize převzat do evidence nemovitostí, nemuselo se jednat
pouze o opomenutí pracovníka tehdejšího střediska geodézie, ale i o výsledek šetření skutečného stavu věci,
kdy mohlo vyjít najevo, že příslušný zápis již nemá opodstatnění. Z rozporu mezi zápisem v pozemkové knize
(a listinou jej potvrzující) a zápisem v katastru nemovitostí proto nelze bez dalšího dovozovat zřejmý omyl (…).“
[24] Dále lze připomenout rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008,
č. j. 1 As 46/2008 - 134, či ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 As 187/2012 - 31, podle kterého „pracovník
geodézie nebyl po provedeném šetření povinen převzít bez dalšího údaje evidované v pozemkové knize do evidence
nemovitostí. Zápisy v pozemkových knihách byly pouze podpůrné. Aby mohl být učiněn závěr, že nepřevzetí údaje
bylo zřejmým omylem, nestačí prokázat, že k nepřevzetí údaje došlo skutečně v rozporu s právem. Nutné
je zjištění, že se muselo jednat o zcela zjevný omyl pracovníka geodézie, nikoliv výsledek jeho uvážení, například
proto, že jiná alternativa než převzetí údaje do evidence nemovitostí nepřicházela v úvahu.“
[25] Již krajský soud správně upozornil také na závěr, které přijal Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 19. 4. 2018, č. j. 7 As 58/2018 - 21, podle něhož „v řízení o opravě chyby nelze
opravovat změny, ke kterým došlo v důsledku právní úpravy, resp. na základě vzniku evidence nemovitostí
a technickohospodářského mapování. Právě o to se však stěžovatelé kasační stížností snaží. Snaží se zpochybnit
výsledek předmětného mapování a docílit opravy chyby v katastru podle údajů před tímto mapováním. To však
právní úprava explicitně neumožňuje. Právní úprava neumožňuje katastrálním úřadům hodnotit zákonnost
procesu mapování a v případě jeho nezákonnosti zasahovat do katastru nemovitostí. Jak již bylo opakovaně
uvedeno, katastrální úřady mohou opravovat pouze zřejmé omyly, popř. nepřesnosti stran měření, zobrazení
předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel. Pouze takové omyly a nepřesnosti mohou
katastrální úřady napravovat v řízení podle §36 katastrálního zákona.“
[26] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, podle něhož sporný stav
nevznikl v roce 2014 obnovou katastrálního operátu, tj. převodem katastrální mapy z grafické
formy do formy grafického počítačového souboru, ale již koncem 60. let 20. století při
technickohospodářském mapování. Jak již bylo uvedeno, katastr nemovitostí má evidenční
charakter. Katastrální úřad tedy není povinen ani oprávněn hodnotit věcný obsah listin, na jejichž
základě provádí zápis do katastru nemovitostí. Vlastnické právo státu k pozemku p. č. XD bylo
možné v tomto případě do evidence nemovitostí zapsat podle zákona č. 22/1964 Sb. a podle §4
odst. 2 a §5 odst. 4 vyhlášky č. 23/1964 Sb. Jak již kasační soud uvedl v bodě 20, určení
vlastnického práva státu k pozemku p. č. XD (či jeho části) nespadá do kompetence katastrálního
úřadu, a tedy ani do následného posouzení správních soudů. O tom stěžovatelku vyrozuměly již
správní orgány i krajský soud. Podstatná část stěžovatelčiny kasační argumentace tedy
nepředstavuje relevantní polemiku pro přezkum věci týkající se obnovy katastrálního operátu,
nýbrž patří spíše do řízení o určení vlastnického práva, které však mohou řešit jen soudy
rozhodující v občanském soudním řízení. Nálezy Ústavního soudu, na které poukázala
stěžovatelka, se pak vztahují právě k tomuto typu řízení.
[27] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda měl katastrální úřad zapsat duplicitu
vlastnického práva v důsledku tzv. skryté duplicity.
[28] Podle §40 odst. 4 katastrálního zákona „při obnově katastrálního operátu se do katastrální mapy
doplňují parcely pozemků evidovaných dosud zjednodušeným způsobem, pokud to umožňuje kvalita jejich
původního zobrazení.“
[29] Podle §62 odst. 2 katastrálního zákona „pozemky evidované v katastru podle odstavce 1
se považují pro účely zápisu práv za pozemky podle tohoto zákona. Údaje zjednodušené evidence se považují
za součást katastrálního operátu. Katastrální úřady mají nejméně do doplnění pozemků evidovaných dosud
zjednodušeným způsobem do katastrálních map v úschově pozemkové a železniční knihy a operát bývalého
pozemkového katastru. Z těchto dokumentů vyhotoví katastrální úřad na požádání výpisy, opisy nebo kopie.“
[30] Žalovaný uvedl, že v projednávané věci ke skryté duplicitě nedošlo, neboť vlastnické
hranice pozemku původně evidovaného zjednodušeným způsobem jako p. č. XA byly vyšetřeny
při technickohospodářském mapování a tento pozemek byl technickohospodářským mapováním
ohraničen. K „překryvu“ listin prokazujících vlastnické právo k téže části zemského povrchu tak
nedošlo. Pozemek p. č. XA byl při obnově katastrálního operátu přepracováním doplněn do
katastru nemovitostí a jako parcely katastru nemovitosti p. č. XB a p. č. XC zapsán jako
vlastnictví stěžovatelky. Pozemek p. č. XD však byl již před obnovou katastrálního operátu
evidován ve vlastnictví státu. Krajský soud pak konstatoval, že ze správního spisu neplyne, že by
u sporné části pozemku p. č. XD existovala duplicita vlastnictví státu a stěžovatelky, nýbrž
výlučně to, že pozemek p. č. XD náleží do vlastnictví státu od jeho vyšetření v rámci
technickohospodářského mapování. Nejvyšší správní soud v tomto posouzení neshledal
pochybení a odkazuje na své závěry k povaze technickohospodářského mapování.
[31] K námitce ohledně snížení výměry pozemku p. č. XA je třeba opět poukázat na změnu v
evidenci pozemku po technickohospodářském mapování, provedenou na základě šetření hranic
pozemku v terénu za účasti jeho tehdejšího vlastníka. Nejvyšší správní soud shodně s krajským
soudem odkazuje na odůvodnění rozhodnutí katastrálního úřadu. Podle něj je rozdíl mezi
dosavadně evidovanou výměrou parcel pozemkového katastru a součtem výměr obnovených
pozemků p. č. XB a p. č. XC menší než dovolená mezní odchylka. Výměry doplňovaných
pozemků byly navíc vyrovnány. Výměra podle původního pozemku p. č. XA tak v souladu
s bodem č. 14 přílohy katastrální vyhlášky zůstala zachována. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl
výše, nelze souhlasit se stěžovatelkou, že by se z jednoho celistvého pozemku až po obnově
katastrálního operátu v roce 2014 staly pozemky dva – tento sporný stav vznikl již
technickohospodářským mapováním v 60. letech 20. století. Právní úprava přitom katastrálním
úřadům neumožňuje hodnotit zákonnost tehdejšího procesu mapování.
[32] Nejvyšší správní soud připouští, že hájení vlastnického práva za minulého režimu mohlo
být složitější, než je tomu dnes. To však neznamená, že by bylo možné provést stěžovatelkou
požadované změny v rámci obnovy katastrálního operátu, jež k nim ze své podstaty vůbec
neslouží.
[33] Stěžovatelka dále namítla, že krajský soud neprovedl důkazy, které navrhla. Podle zásady
volného hodnocení důkazů není soud povinen provést veškeré navržené důkazy. Zároveň však
platí, že pokud soud důkaznímu návrhu nevyhoví, musí takový postup přesvědčivě odůvodnit
(rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89,
č. 618/2005 Sb. NSS, nebo ze dne 9. 11. 2006, č. j. 1 Azs 218/2004 - 89). Z rozsudku
č. j. 5 Afs 147/2004 - 89 dále plyne, že „neakceptování návrhu na provedení důkazů lze založit pouze
argumentem, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení. Dále lze užít argument, dle kterého důkaz není způsobilý vyvrátit
nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí. Odmítnout provedení důkazu lze konečně
pro jeho nadbytečnost, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení
bez důvodných pochybností postavena najisto.“ Krajský soud v bodě 20 svého rozsudku vysvětlil,
že některé důkazy neprovedl, neboť skutečnosti z nich vyplývající nejsou mezi účastníky sporné.
Některé stěžovatelčiny důkazní návrhy soud zamítl pro nadbytečnost. Nejvyšší správní soud
neshledal v postupu krajského soudu pochybení. To, jak krajský soud naložil s důkazními návrhy,
není ani v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. US 398/97.
[34] Námitku ohledně chybného číslování pozemku p. č. XE stěžovatelka uplatnila poprvé
až v kasační stížnosti. Taková námitka je nepřípustná ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť
ji stěžovatelka neuplatnila v žalobě, ač tak učinit mohla.
[35] Nejvyšší správní soud shrnuje, že právní úprava ani judikatura správních soudů vztahující
se k řízení o obnově katastrálního operátu neumožňovaly provedení opravy, které se stěžovatelka
domáhala. Správní orgány i krajský soud tedy posoudily stěžovatelčin případ správně; jejich
rozhodnutí jsou podrobná a pečlivá.
IV. Závěr a náklady řízení
[36] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji
podle §110 odst. 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
zamítl.
[37] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch; žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Osobě zúčastněné
na řízení soud žádnou povinnost neuložil, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2022
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu