ECLI:CZ:NSS:2022:2.AS.24.2021:41
sp. zn. 2 As 24/2021 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky, soudkyně
Mgr. Evy Šonkové a soudce JUDr. Faisala Husseiniho, v právní věci žalobkyně: CEC Praha a.s.,
se sídlem Tlumačovská 1237/32, Praha 5, zastoupena Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem
se sídlem Šafaříkova 785/1, Praha 2, proti žalovanému: Celní úřad pro hlavní město Prahu,
se sídlem Washingtonova 7, Praha 1, o proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2020,
č. j. 128412-30/2020-510000-12, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. 18 Af 12/2020 - 133,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný dne 13. 2. 2020 provedl kontrolu v provozovně „Herna Ve Dvoře“ právní
předchůdkyně žalobkyně na adrese Nádražní 851/42, 150 00 Praha 5. Žalovaný zde zadržel
celkem 7 technických herních zařízení (dále jen „terminály“), dále hotovost ve výši 7415 Kč,
1 klíč a 1 nulovací kartu. Po zadržení věcí nabyla věci do vlastnictví žalobkyně, a to ke dni
1. 4. 2020 na základě smlouvy o prodeji závodu z majetkové podstaty ze dne 20. 2. 2020.
Žalovaný zadržel věci z důvodu podezření, že právní předchůdkyně žalobkyně provozovala
terminály bez povolení, a tedy v rozporu se zákonem č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách (dále
jen „zákon o hazardních hrách“). Rozpor měl spočívat v tom, že povolení předložená žalobkyní
neodpovídala rozhodnutím evidovaným Ministerstvem financí (dále jen „ministerstvo“) ze dne
25. 9. 2015, č. j. MF-38884/2015/34-4 a č. j. MF-38884/2015/34-5 (dále jen „rozhodnutí
o změně provozovatele“). Námitky insolvenčního správce právní předchůdkyně žalobkyně
Ing. Davida Jánošíka proti zadržení věcí ředitel žalovaného napadeným rozhodnutím zamítl.
Žalobkyně proti rozhodnutí podala žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji napadeným
rozsudkem zamítl.
[2] Žalobkyně v žalobě namítala, že nebyla splněna podmínka „důvodného podezření“.
Pracovníci žalobkyně měli již v době kontroly k dispozici rozhodnutí, ze kterých vyplývá,
že namísto původního provozovatele MASOX, a. s. (rozhodnutí ministerstva ze dne 6. 9. 2013,
č. j. MF-84415/A/2013/34, ze dne 1. 10. 2013, č. j. MF-96553/A/2013/34, ze dne 22. 10. 2013,
č. j. MF-105176/A/2013/34, a ze dne 4. 11. 2013, č. j. MF-107736/A/2013/34) byla
provozovatelem terminálů určena právní předchůdkyně žalobkyně. Žalovaný existenci
důvodného podezření dovodil výhradně ze skutečnosti, že ve spisech ministerstva se nachází jiná
rozhodnutí, než jakými disponovala žalobkyně, což si žalobkyně nedokázala vysvětlit. Její právní
předchůdkyně obdržela od ministerstva pouze rozhodnutí, která předložila žalovanému.
Žalovaný také tvrdil, že předloženým rozhodnutím neodpovídá ani žádost žalobkyně, což není
pravda, neboť rozhodnutí byla vydána na základě žádosti ze dne 20. 8. 2015 a tato žádost
se týkala všech sázkových her. Podezření žalovaného se tak zakládalo na nesprávné informaci.
Z těchto důvodů nebyly splněny podmínky pro zadržení věcí podle §121 odst. 1 zákona
o hazardních hrách. Žalobkyně svou argumentaci doplnila v replice k vyjádření žalovaného,
v níž uvedla, že informace ministerstva byly neúplné, původní rozhodnutí z roku 2013 nebyla
řádně zaevidována ani v roce 2020. Listiny zaslané ministerstvem měl žalovaný k dispozici
až 20. 2. 2020. V době kontroly tedy žalovaný neměl k dispozici rozhodnutí ministerstva.
[3] Městský soud shledal, že podmínky pro zadržení věcí byly splněny. Nejdříve se zabýval
výkladem pojmu „důvodné podezření“ a odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu
(usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 110/2007 - 102, č. 1729/2008 Sb.,
rozsudky ze dne 20. 3. 2019 č. j. 2 As 257/2018 - 87, č. 3881/2019 Sb. NSS, a ze dne
14. 11. 2019, č. j. 10 As 171/2018 - 55). Žalovaný založil své podezření na rozporu mezi
rozhodnutím evidovaným ve spisovém materiálu ministerstva v systému pro Státní dozor nad
loteriemi a sázkami (dále jen „SDSL“) a předloženým rozhodnutím. Městský soud poukázal na
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 As 191/2020 – 76 a ze dne
6. 1. 2021, č. j. 6 As 247/2020 - 44, které se týkaly skutkově podobných případů ve vztahu
k jiným provozovnám žalobkyně. Kasační soud dovodil, že existence dvou verzí rozhodnutí
zakládala důvodné podezření podle §121 odst. 1 zákona o hazardních hrách. Z tohoto důvodu
byl žalovaný oprávněn zadržet terminály a další věci ve vlastnictví žalobkyně. Městský soud
tak konstatoval, že postup žalovaného byl v souladu se zákonem. K námitkám obsaženým
v replice městský soud uvedl, že se jedná o opožděné žalobní body. Pro úplnost však konstatoval,
že žalovaný mohl vycházet z evidence ministerstva. Soulad předložených rozhodnutí
a rozhodnutí evidovaných v SDSL žalovaný ověřil u ministerstva v průběhu kontroly
prostřednictvím odboru dohledu Generálního ředitelství cel. Komunikace probíhala telefonicky
a prostřednictvím aplikace WhatsApp a tento postup nebyl dle městského soudu nijak
problematický.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) založila kasační stížnost na důvodech, které opírá
o §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka zejména odmítla tezi, že předmětná věc se shoduje s věcmi řešenými Nejvyšším
správním soudem v rozsudcích č. j. 9 As 191/2020 - 76 a č. j. 6 As 247/2020 - 44. V nynější věci
totiž žalovaný nemohl založit důvodné podezření na obsahu správního spisu. Z těchto rozsudků
plyne, že žalovaný může pro účely zadržení vycházet pouze z těch informací, které má v době
kontroly k dispozici. Důvodné podezření tak nelze odůvodnit na základě podkladů založených
do spisu ex post. Těmito podklady současně musí disponovat žalovaný, nikoliv jiný orgán veřejné
moci. Navíc rozhodnutí evidované ministerstvem není zachyceno v protokolu o kontrole.
Rozhodnutí o změně provozovatele žalovaný založil do spisu až 14. 2. 2020 (den po kontrole).
V okamžiku kontroly tak žalovaný relevantními podklady nedisponoval. Součástí správního spisu
ke dni provedení kontroly, resp. přijetí předmětného opatření, nebyl žádný dokument, který by
svědčil o tom, že žalovaný, tedy nikoli Generální ředitelství cel, ministerstvo či jakýkoli jiný orgán,
měl k tomuto dni podklady, které by svědčily o existenci jím tvrzeného „důvodného podezření“
ve smyslu §121 odst. 1 zákona o hazardních hrách založeného na zřetelné, konkrétní
a dostatečné vstupní indicii, a tudíž o oprávnění žalovaného přijmout předmětné opatření
a zadržet terminály. Stěžovatelka také zpochybnila závěry uvedených rozsudků Nejvyššího
správního soudu. Podrobně popsala skutkový stav a zdůraznila, že závěry kasačního soudu
nenacházely oporu ve správním spise. Nejvyšší správní soud také přehlédl, že žalovaný tehdy
nerozporoval pravost rozhodnutí o změně provozovatele, ale pouze jejich platnost a účinnost,
přičemž tak učinil po skončení kontroly. Systém SDSL je podle stěžovatelky nespolehlivý, neboť
rozhodnutí o změně obsahovala některé nesprávné údaje. Tyto skutečnosti svědčí o nesprávnosti
závěrů kasačního soudu v odkazovaných rozhodnutích, a tedy i městského soudu v nynější věci.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti obsáhle shrnul skutkový stav a odkázal
na relevantní ustanovení zákona o hazardních hrách. Námitka stěžovatelky, že žalovaný v době
kontroly nedisponoval předmětnými rozhodnutími, se zakládá pouze na skutečnosti, že tato
rozhodnutí nebyla obsažena ve spise. Stěžovatelka však pomíjí, že žalovaný měl tato rozhodnutí
k dispozici elektronicky, jelikož je obdržel přes aplikaci WhatsApp. Na průběh kontroly nelze klást
stejné požadavky jako na vydání rozhodnutí, jež je výsledkem správního řízení. Pokud
jde o skutečnost, že v kontrolním protokolu nejsou v části Označení dokladů předložených/dostupných
v průběhu kontroly uvedena rozhodnutí o změně provozovatele v podobě evidované ministerstvem,
žalovaný uvádí, že nejde o obligatorní část protokolu. Neuvedení určitého dokumentu
neznamená, že jej žalovaný neměl a nemohl z něj vycházet. Pokud jde o podobnost s věcmi
řešenými kasačním soudem v rozsudcích č. j. 9 As 191/2002 - 76 a č. j. 6 As 247/2020 - 44,
šlo o situaci totožnou, neboť všechny kontroly byly součástí celostátní kontrolní akce „Bujón“.
Není tak namístě, aby se Nejvyšší správní soud od svých závěrů odchýlil. Ke stěžovatelkou
tvrzeným nedostatkům se žalovaný nemůže vyjádřit, neboť nebyl účastníkem dotčených řízení.
Odmítl však, že by údaje v systému SDSL byly nepřesné – dílčí administrativní pochybení
nezakládají nespolehlivost celého systému. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[7] Kasační stížnost není důvodná [§110 odst. 1 in fine s. ř. s.].
[8] Úvodem kasační soud připomíná, že v řízení o kasační stížnosti přezkoumává rozhodnutí
správních soudů, proti jejichž argumentaci musí směřovat odůvodnění kasační stížnosti.
Stěžovatelka je tak povinna nabídnout alternativní právní názor k názoru městského soudu.
Stěžovatelka však kasační stížnost opírá především o důvody neuplatněné v řízení před městským
soudem či uplatněné opožděně až v replice k vyjádření žalovaného (neúplnost informací
vedených ministerstvem, nedostatky ve vedení evidence či námitka, že v době kontroly žalovaný
neměl rozhodnutí ministerstva k dispozici). Na jejich opožděnost upozornil v napadeném
rozsudku již městský soud a stěžovatelka tento jeho závěr v kasační stížnosti nijak nerozporuje.
Vzhledem k tomu však nejde o včas uplatněné námitky a Nejvyšší správní soud je shledal
nepřípustnými (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[9] Stěžovatelka věnovala stěžejní část kasační stížnosti polemice s rozsudkem kasačního
soudu č. j. 9 As 191/2020 - 76. Především uvedla, že závěry soudu v této věci neměly oporu
ve spise. Ani k těmto námitkám, rovněž neuplatněným v řízení před městským soudem, nemohl
nyní Nejvyšší správní soud přihlédnout, neboť mu nepřísluší přezkoumávat vlastní rozhodnutí
vydaná v jiných řízeních. Zásadní jsou pouze závěry, které městský soud aplikoval na skutkový
stav a promítl je do svého rozhodnutí. Stěžovatelčina argumentace stran nesprávně zjištěného
skutkového stavu v rozsudku č. j. 9 As 191/2020 - 76 je tedy mimoběžná s předmětem nynějšího
řízení.
[10] Mezi účastníky řízení je spornou otázkou posouzení podmínek pro zadržení věcí podle
§121 odst. 1 zákona o hazardních hrách. Obdobnými případy se Nejvyšší správní soud
již zabýval v rozsudcích ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 As 191/2020 - 76, ze dne 6. 1. 2021,
č. j. 6 As 247/2020 - 44, ze dne 28. 1. 2021, č. j. 4 As 263/2020 - 60, ze dne 1. 2. 2021,
č. j. 5 As 263/2020 - 44 a naposledy ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 As 28/2021 - 43. Tato rozhodnutí
se týkala opatření celních úřadů, které zadržely terminály z důvodu, že povolení předložená
při kontrolách terminálů umístěných v provozovnách právních předchůdců stěžovatelky
neodpovídala povolením evidovaným ministerstvem. Kasační soud neshledal důvodu odchýlit
se od své ustálené rozhodovací praxe, a proto z těchto závěrů vycházel i v nyní projednávané
věci.
[11] Nejvyšší správní soud se existencí dvou verzí rozhodnutí zabýval poprvé v rozsudku
č. j. 9 As 191/2020 - 76, z něhož ostatně vycházejí další citovaná rozhodnutí. Dovodil,
že důvodným podezřením ve smyslu §121 odst. 1 zákona o hazardních hrách je podezření
plynoucí z podkladů či poznatků, které měl správní orgán k dispozici v době zahájení řízení či
provádění kontroly. Naopak správní orgán nemusí mít postaveno najisto, že kontrolovaný
subjekt povinnosti podle zákona o hazardních hrách skutečně porušil, neboť tato otázka
je předmětem následujícího řízení. Správní orgán však musí mít dostatečné počáteční indicie
o protiprávním jednání, aby bylo přinejmenším pravděpodobné, že zákon skutečně porušen byl.
Odlišnost rozhodnutí předložených kontrolovaným subjektem a rozhodnutí v systému SDSL
představuje dostatečně konkrétní indicii pro vznik důvodného podezření. Samotná existence
dvou verzí rozhodnutí skýtá dostatečný skutkový základ pro důvodné podezření o tom,
že kontrolovaný subjekt porušil zákon o hazardních hrách. Naopak po správním orgánu nelze
požadovat, aby prováděl složité dokazování a shromažďoval další poklady k tomu, aby své
podezření potvrdil.
[12] Výše popsané okolnosti nastaly i v nynější věci. Žalovaný založil své podezření
na existenci dvou verzí rozhodnutí o změně provozovatele. Verze předložená právní
předchůdkyní stěžovatelky se neshodovala s verzí v systému SDSL. Tyto skutečnosti uvedl
žalovaný v úředním záznamu o zadržení věcí vyhotoveném při kontrole. Obě verze rozhodnutí
o změně provozovatele následně založil do spisu, přičemž Nejvyšší správní soud ověřil, že se liší
v rozsahu povolení k provozování hazardních her. Tento rozsah je však zásadní, neboť povolení
se vždy vztahuje pouze k určitému druhu hazardní hry či konkrétního přístroje, který
je v povolení dostatečně určitě vymezen, a to včetně podmínek jeho provozu.
[13] Skutečnost, že žalovaný tato rozhodnutí založil do spisu až po ukončení kontroly, sama
o sobě nevyvrací argument, že žalovaný rozhodnutími disponoval již v průběhu kontroly.
Ze záznamu o zadržení věcí vyplývá, že žalovaný měl rozhodnutí již v době kontroly, jelikož
důvody zadržení dostatečně určitě popsal v tomto záznamu. Není přitom rozhodné,
zda měl dokumenty k dispozici v listinné, anebo elektronické podobě (jako prosté fotokopie).
Podstatné je, že se s jejich obsahem mohl seznámit a založit na porovnání obou verzí rozhodnutí
své důvodné podezření.
[14] Kasační soud shrnuje, že závěry městského soudu o zákonnosti postupu podle
§121 odst. 1 zákona o hazardních hrách jsou správné a v podrobnostech se s nimi ztotožňuje.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[16] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu