ECLI:CZ:NSS:2022:2.AS.272.2020:81
sp. zn. 2 As 272/2020 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudců
JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) Ing. R. V., b) J.V., oba
zast. Mgr. Bc. Tomášem Gazdou, advokátem, se sídlem Sedmdesátá 7055, Zlín, proti
žalovanému: Městský úřad Valašské Meziříčí, se sídlem Soudní 1221, Valašské Meziříčí,
za účasti osob zúčastněných na řízení: I) CETIN a. s., se sídlem Českomoravská 2510/19,
Praha 9, II) Mgr. David Horský, LL.M., MBA, MSc., bytem Olgy Havlové 2903/31, Praha 3,
zast. JUDr. Ing. Michalem Matějkou, advokátem, se sádlem Jáchymova 26/2, Praha 1,
III) Mgr. Ing. J.H., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2019, č. j. MeUVM
045464/2019, ve věci společného souhlasu se stavebním záměrem, v řízení o kasační stížnosti
osoby zúčastněné na řízení II) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci
ze dne 13. 7. 2020, č. j. 65 A 60/2020 - 75,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Osoby zúčastněné na řízení I) a III) a žalovaný n emaj í právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení II) je p o v i nna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti částku 9728,40 Kč a to do třiceti dnů ode dne právní moci
tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce Mgr. Bc. Tomáše Gazdy, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozsudkem krajského soudu označeným v záhlaví bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného
ze dne 17. 4. 2019, č. j. MeUVM 045464/2019 (dále jen „napadené rozhodnutí“ nebo „Společný
souhlas“), jímž žalovaný podle §78 odst. 4 a §96a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon) – dále jen „stavební zákon“ –, a §15c vyhlášky č. 503/2006 Sb.,
o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu (dále jen
„Vyhláška“), vydal společný souhlas se stavebním záměrem „novostavba rodinného domu“
na pozemcích parc. č. XA, parc. č. XB, parc. č. XC (ostatní plocha) a parc. č. XD (ostatní plocha)
v katastrálním území K. nad B.
[2] Důvodem zrušení napadeného rozhodnutí krajským soudem bylo, že z něj nevyplývalo,
že by žalovaný posuzoval potencialitu přímého dotčení práv žalobců jako vlastníků pozemků
parc. č. XE a parc. č. XF v katastrálním území Krásno nad Bečvou, ačkoliv ji podle krajského
soudu posuzovat měl.
[3] Ve vztahu k pozemku parc. č. XC, na němž má být umístěno venkovní odběrné zařízení,
jsou žalobci mezujícími sousedy. S pozemkem parc. č. XA, na němž má být umístěna stavba
rodinného domu osoby zúčastněné na řízení II) (v řízení před Nejvyšším správním soudem
stěžovatele), sice pozemek žalobců přímo nesousedí, je od něj však oddělen toliko pozemkem
parc. č. XG v šířce 3 metrů, který vlastní otec stěžovatele [osoba zúčastněná na řízení III)]. Stavba
rodinného domu je od hranice pozemku žalobců (parc. č. XE) vzdálena 10,59 metrů; nejblíže
tomuto pozemku je retenční jáma dešťové kanalizace, jejíž nejbližší bod je od hranice pozemku
vzdálen 4,37 metrů. Dům jako jediný z okolní zástavby není situován v řadě ostatních rodinných
domů, ale v místech pozemku, kde mají ostatní okolní nemovitosti zahrady. Ve stěně domu
orientované směrem na zahradu žalobců je šest velkoformátových oken obytných místností,
přičemž výška domu v hřebeni je 8,24 m. Krajský soud proto shledal, že možnost dotčení
žalobců, na kterou poukazují, je konkrétní a reálně představitelná, nikoliv zjevně nereálná.
II. Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení II) a další podání ve věci
[4] Osoba zúčastněná na řízení II) (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné
lhůtě uplatnila důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že krajský soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení
věci a je dána nepřezkoumatelnost jeho rozsudku spočívající v nesrozumitelnosti nebo
nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, kdy taková vada mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
[5] Nesprávné posouzení právní otázky soudem spatřuje stěžovatel v názoru krajského
soudu, že je zde možnost dotčení žalobců, která je konkrétní a reálně představitelná, nikoli zjevně
nereálná. Soud nesprávně převzal tvrzení žalobců, že v oblasti stojí v řadě souběžně s ulicí řady
domů a za nimi zahrady. Z tohoto tvrzení lze nabýt dojmu, že zde není jiných staveb, krom
zmiňované řady domů podél ulice. Tak tomu ale ve skutečnosti není. V zahradách domů stojí
další stavby, např. dílny, garáže, kůlny, stavby, v nichž byla či jsou chována domácí zvířata.
Na samotných pozemcích žalobců stojí stavba garáže směřující do zahrady, u níž lze mít
důvodnou pochybnost o tom, že jde o stavbu v souladu se zákonem. Okna sousedících domů
směřují nejen do zahrad, ale i k sousedům, a to včetně oken domu žalobců.
[6] Dům stěžovatele je jednopatrový (výška kolem 8 m) a nijak nepřesahuje poměry v místě
obvyklé; naopak např. dům stojící na pozemku parc. č. GH, který sousedí přímo s pozemkem
parc. č. XA, na němž má vzniknout záměr, je dvoupatrový, tudíž i vyšší než dům dle záměru.
Oblast je hustě osídlena, sousedé si jak z oken domů, tak zahrad vzájemně na své domy i zahrady
vidí. Okna obytných místností rodinného domu dle záměru jsou orientována primárně do
zahrady stěžovatele na pozemek parc. č. XA.
[7] Dále pozemky žalobců i stěžovatele sousedí zahradami s pozemkem parc. č. XI
ve vlastnictví společnosti Správa a údržba silnic Valašska, s.r.o., což znamená sousedství
s průmyslovou zónou. Přímo na hranici pozemku vede asfaltová komunikace, po níž se pohybují
motorová vozidla, včetně vysokozdvižných vozíků v rámci areálu společnosti přemisťujících
kovové součásti, stavební materiál aj. Podél zahrad dále na pozemku parc. č. st. XJ (rovněž
ve vlastnictví společnosti Správa a údržba silnic Valašska, s.r.o.) stojí rozlehlá stavba bez čísla
popisného nebo evidenčního (garáž), nacházející se hned za výše zmíněnou asfaltovou
komunikací, cca 5 m od hranice pozemků stěžovatele i žalobců, ještě před ní, cca 2,5 m
od hranice pozemků stěžovatele i žalobců, jsou zbudovány přístěnky, v nichž je skladován
stavební materiál, včetně kovových součástí, jejichž přemisťování způsobuje rovněž hlukové
imise na pozemky žalobců i stěžovatele a ostatních sousedů.
[8] Zhruba 100 m od místa vede frekventovaná dvoukolejná železniční trať, jejíž hlukové
imise zasahují pozemky stěžovatele i žalobců. Není tudíž pravda, že je zahrada žalobců jakousi
oázou klidu a soukromí, do které má stěžovatel svým záměrem zasáhnout. Stavební záměr nijak
nevybočuje z poměrů v místě obvyklých ani svou výměrou, výškou, ani způsobem využití
(rodinný dům) a vzhledem k místním poměrům nepředstavuje zvýšenou zátěž pro své okolí.
[9] Podle stěžovatele je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný, když vágně uvádí,
že je zde určitá možnost dotčení žalobců záměrem, avšak odůvodnění tuto jeho tezi nepodporuje,
protože realizace záměru nepředstavuje žádný exces, ať už výškový, využití stavby či jiný.
Jak už stěžovatel uvedl, rodinný dům, který má vzniknout, zapadá do okolní zástavby
a nepředstavuje zdroj jakýchkoli imisí neobvyklých poměrům v oblasti. Naopak soud,
ač to v rozsudku popírá, se pouští do hmotněprávního posouzení věci, které by mohlo
představovat jakýsi návod pro další rozhodování žalovaného, přestože mu to nenáleží.
[10] Žalovaný správně vyhodnotil situaci, když neměl za to, že by realizací záměru mohli být
žalobci na svých právech dotčeni, a správně nežádal po stěžovateli souhlas žalobců s realizací
záměru. Stěžovatel splnil své zákonem předepsané povinnosti, když získal souhlas veškerých
dotčených orgánů veřejné správy s realizací záměru (včetně posouzení vlivu na životní prostředí,
hlukových a jiných imisí) a rovněž souhlas vlastníků sousedních pozemků.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na vyjádření, které učinil již k žalobě.
V něm v první řadě zmínil, že žalobce b) nebyl aktivně legitimován k podání žaloby, když v době
vydání Společného souhlasu nebyl spoluvlastníkem nemovitostí, které mají být záměrem dotčeny.
[12] Žalovaný oznámený záměr včetně doložených podkladů posoudil z hledisek uvedených
v §96a stavebního zákona a ustanovení souvisejících, přičemž shledal, že podané oznámení
má předepsané náležitosti, netrpí vadami a splňuje podmínky pro vydání, a to jak z hlediska §106
stavebního zákona, tak z hlediska §96 stavebního zákona. V souladu s příslušnými ustanoveními
pak Společný souhlas vydal.
[13] Žalovaný okruh osob uvedených v §96 odst. 3 písm. d) stavebního zákona a 105 odst. 2
písm. f) stavebního zákona stanovil s ohledem na rozsah a povahu záměru, přičemž stavební úřad
vlastníky pozemků parc. č. XE a parc. č. st. XF, jehož nedílnou součástí je stavba rodinného
domu č. p. X, nepovažoval za osoby, jejichž vlastnické či jiné věcné právo může být umístěním
nebo prováděním stavebního záměru přímo dotčeno. Stavba rodinného domu je vzdálena
10,59 m od hranice s pozemkem parc. č. XE, přičemž nejbližší bod tohoto stavebního objektu
(severozápadní roh) je vzdálen dokonce 28,67 m od nejbližšího bodu hranice s pozemkem
parc. č. XF. Nejblíže pozemku parc. č. XE je umístěna retenční jáma dešťové kanalizace, jejíž
nejbližší bod je umístěn ve vzdálenosti 4,37 m od hranice pozemku parc. č. XE. V
projednávaném případě neexistují žádné objektivní důvody, na základě kterých by žalovaný mohl
považovat žalobce a) za osobu, která by byla dotčena či zkrácena na svých právech Společným
souhlasem, neboť jeho vlastnické právo nebylo umístěním ani prováděním stavebního záměru
přímo dotčeno vzhledem k rozsahu záměru, jeho vzdálenosti od pozemků a staveb v jeho
spoluvlastnictví, a to i vzhledem k povaze místa samého, jeho zastavěnosti stavbami i hustotou
osídlení. Nadto žalobce a) v dané věci mohl, a neučinil tak, uplatňovat mimořádné opravné
prostředky.
[14] Dále žalovaný poukázal v podrobnostech na to, že dělení pozemku, které zmiňují žalobci,
nebylo účelové. Místo nelze považovat i vzhledem ke skutečnostem, které uváděl stěžovatel,
za „klidovou zónu“. Umístěním stavby nemůže dojít ke snížení kvality prostředí, nehrozí
relevantní zastínění nemovitostí žalobců (stěna orientovaná k pozemku žalobců má výšku 5,5 m;
na opačné straně je ve štítu výška 8,24 m, ale ta není orientována k pozemku žalobců), vliv
nemůže mít retenční nádoba a zasakovací jáma, a vzhledem ke své hlasitosti a zároveň
vzdálenosti od nejbližšího bodu rodinného domu žalobců ani zamýšlené tepelné čerpadlo. Nebyly
překročeny ani limity dle příslušných technických norem. Dle územního plánu je stavba přípustná
a ve věci není relevantní ani hledisko uliční čáry. Žalobci se měli primárně bránit v procesu
přijímání územně plánovací dokumentace, to však neučinili.
[15] Žalovaný uzavřel, že při posuzování, zda je v konkrétním případě zajištěna pohoda
bydlení, nemůže ovšem abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem
života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat; podmínkou
zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života dotčených osob a jejich
z toho plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře z obecných
oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality. To se
v posuzovaném případě nestalo.
[16] V souvislosti s návrhem stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
(tomu Nejvyšší správní soud vyhověl usnesením ze dne 1. 9. 2020, č. j. 2 Afs 272/2020 - 49;
všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz)
upozornil žalobce a) mj. videozáznamem na to, že stavební práce i přes právní moc rozsudku
krajského soudu v místě pokračují. Ve vyjádření ke kasační stížnosti pak žalobci sdělili,
že posouzení právní otázky, zda jsou potenciálně dotčeni záměrem, je věcně správné, když je
zřejmé, že v důsledku realizace záměru může být významným způsobem dotčeno jejich vlastnické
právo v podobě imisí, a to zvýšením hlukové zátěže, stíněním a dále absolutní ztrátou soukromí,
neboť záměr obsahuje stavbu rodinného domu vysokou více než 8 metrů, přičemž téměř
všechna okna (6 velkoformátových francouzských oken) budou směřovat výlučně do zahrady
žalobců, a jejíž vytápění je řešeno tepelným čerpadlem, které bude způsobovat neustálou
významnou hlukovou zátěž (v rozsudku ze dne 19. 6. 2009, č. j. 5 As 67/2008 - 111,
publikovaném pod č. 2029/2010 Sb. NSS, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že možnost
přímého dotčení je dána v případě, že na pozemek žalobce dopadá zvýšení hluku, přestože tento
hluk nepřekračuje hygienické normy). Rozhodující ovšem je, že zde stále ke zvýšení hluku podle
relevantní stavební dokumentace fakticky dojde, přičemž se stavební dokumentace zvýšením
hladiny hluku na pozemcích žalobců vůbec nezabývá.
[17] Současně je dle žalobců zřejmé, že v případě realizace záměru stěžovatele by došlo
zbudováním stavby ke značné změně poměrů vytvořením pohledu zcela nové kvality. Zahradu
žalobců, tedy relativně uzavřený prostor, chránily v původním uspořádání určitou měrou boční
zídky a stavby bez oken. Zorné pole při výhledu z okna sousedních nemovitostí, v závislosti
na míře vyklonění, je relativně omezené a pohled ven vyžaduje určitý záměr. Přestože i cílenými
pohledy z oken je možné zasáhnout soukromí vlastníka sousední nemovitosti, při výkonu
vlastnického práva v souladu s dobrými mravy jsou nežádané pohledy marginální. Naopak výhled
z nové stavby má být v podstatě neomezený, přímý a bezděčně je možné pohledem registrovat
okolní dění. Zásah do práva žalobců na soukromí dosahuje proto daleko vyšší intenzity,
tj. soustavné, dlouhotrvající a nikoliv nahodilé. Při posuzování místních poměrů je nutné
vycházet z charakteru příslušné zástavby a vzít v potaz i atmosféru místa a míru soukromí, která
zjevně dlouhodobě dosahovala určité úrovně. Sporná stavba nese potenciál změnit místní
podmínky a ovlivnit soukromí žalobců nad míru přiměřenou poměrům.
[18] Žalobci uvedli, že krajský soud se při právním hodnocení nedopustil žádné chyby, neboť
toto právní hodnocení je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu.
Nelze konstatovat žádnou z forem nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Žalobci
nesouhlasí ani s námitkou, že se krajský soud dopustil hmotněprávního posouzení věci, které by
mohlo představovat jakýsi návod pro další rozhodování žalovaného, přestože mu toto nenáleží.
[19] Stěžovatel svou kasační stížnost opakovaně doplnil. Jednak Nejvyššímu správnímu soudu
sdělil, že u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí proběhlo
pod sp. zn. 19 C 158/2020 řízení, v němž se žalobce a) domáhal vůči stěžovateli jako žalovanému
ochrany držby, která měla spočívat v zákazu provádění „Novostavby rodinného domu“
na pozemcích parc. č. XA, parc. č. XB, parc. č. XC, parc. č. XD v k. ú. K. n. B. Daný soud tuto
žalobu zamítl v celém rozsahu, když ji shledal nedůvodnou. Stěžovatel se ztotožňuje
s rozhodnutím soudu i jeho odůvodněním. Žalobce a) se proti rozhodnutí neodvolal, předmětné
rozhodnutí tak nabylo právní moci dne 2. 10. 2020. Stěžovatel upozornil na to, že v
odkazovaném řízení se jednalo o provádění téže stavby jako v řízení u Nejvyššího správního
soudu a žalobce a) uváděl na podporu svých tvrzení prakticky stejné argumenty jako v řízení před
kasačním soudem.
[20] Dále stěžovatel doplnil, že příslušnému stavebnímu úřadu oznámil dokončení předmětné
stavby. Následně soud informoval, že mu stavební úřad doručil potvrzení o dokončení této
stavby.
[21] V reakci na shrnutá doplnění kasační stížnosti uvedli žalobci, že i nadále souhlasí
se závěry krajského soudu. Ty jsou přezkoumatelné a zároveň správné z hmotněprávního
hlediska.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[22] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[23] Kasační stížnost není důvodná [§110 odst. 1 in fine s. ř. s.].
[24] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem. Bylo by
předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by napadené rozhodnutí krajského
soudu skutečně nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost
rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na judikaturu ohledně
posouzení toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod (viz např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS;
či ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS).
Napadený rozsudek nelze považovat za nepřezkoumatelný. Krajský soud se vypořádal se všemi
žalobními námitkami, jednotlivě je posoudil a v dostatečném rozsahu, přehledně, logicky
a srozumitelně zdůvodnil své závěry.
[25] Z formulace kasačních námitek je ostatně zřejmé, že skutečným obsahem kasační
stížnosti je nesouhlas se způsobem právního posouzení věci. Nesouhlas stěžovatele se závěry
krajského soudu nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou
nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013 - 30, či ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163).
[26] K výše uvedenému soud dodává, že nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku by snad
šlo v jistém smyslu dovozovat s ohledem na skutečnost, že krajský soud podrobně a výslovně
nereflektoval jednotlivé námitky skutkové povahy, které v řízení o žalobě vznášel stěžovatel,
popř. které vyjádřil žalovaný. Šlo zejména o odkazy na konkrétní poměry v místě, nepřekročení
limitů pro různé imise, které jsou stanoveny technickými normami apod. K tomu je ale třeba
uvést, že obecně není dána povinnost soudu posoudit všechny námitky vznesené v řízení
a ty obsáhle vyvrátit; jeho úkolem bylo uchopit obsah a smysl přednášené argumentace
a vypořádat se s ní. Podstatné podle Nejvyššího správního soudu je, aby se soud ve svém
rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení tak, aby žádná z nich
nezůstala bez náležité odpovědi. Odpověď na základní námitky však v sobě může v některých
případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související, vypořádání námitek
tak může být i implicitní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). V tomto ohledu napadený rozsudek krajského soudu z níže uvedených
důvodů obstojí.
[27] Nejvyšší správní soud také doplňuje, že krajský soud v odůvodnění rozsudku reflektoval
zejména žalobní námitky. Pokud jde o námitky vznášené osobami zúčastněnými na řízení,
tak jejich nevypořádání obecně nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku, ale může případně
představovat vážnou vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K tomu se vyjádřil
Nejvyšší správní soud v bodech [34] a [35] usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 12. 2017,
č. j. 2 As 196/2016 - 123, publikovaného pod č. 3668/2018 Sb. NSS tak, že „[o]pomene-li krajský
soud zcela vyjádřit se v odůvodnění svého rozhodnutí k podstatným důvodům uplatněným v řízení osobou
zúčastněnou na řízení, jedná se o vážnou vadu řízení, nikoli o nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu
pro nedostatek důvodů. Zda taková vada řízení mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí krajského soudu
[§103 odst. 1 písm. d) na konci s. ř. s.], je třeba vždy posoudit podle konkrétních okolností případu. Pro takový
závěr může nasvědčovat to, že osoba zúčastněná na řízení uplatnila nová skutková tvrzení a důkazní návrhy,
které měly být provedeny při jednání. Takovou indicií může být rovněž to, že krajský soud vyjádření osoby
zúčastněné na řízení nejenže nevypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, nýbrž je ani nezaslal účastníkům
a jiným osobám zúčastněným na řízení, aby se s nimi seznámili a mohli na ně případně reagovat. Nezrušení
rozhodnutí krajského soudu v některých případech by mohlo vskutku vést k porušení práva na opravný
prostředek. […] Ve většině ostatních případů může být pochybení krajského soudu odstraněno tím, že osobě
zúčastněné na řízení je umožněno uplatnit své důvody, na které dle jejího názoru krajský soud ve svém rozhodnutí
dostatečně nereagoval, v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud se jimi bude zabývat ve svém rozhodnutí. Tím se
dostane osobě zúčastněné na řízení náležité odpovědi na její argumenty, tedy bude učiněno zadost i jejímu
procesnímu právu na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, které je součástí práva na spravedlivý proces
garantovaného Úmluvou a Listinou základních práv a svobod.“.
[28] Nejvyšší správní soud sice popsané vady rozsudku krajského soudu neshledal, nicméně
se níže vyjádří i k odpovídající argumentaci stěžovatele.
[29] Pokud jde o argumentaci žalovaného, její jádro by mělo být primárně obsaženo
v napadeném rozhodnutí, tedy v jeho odůvodnění. V řízení před správními soudy již správní
orgán nemůže doplňovat svou argumentaci a důvody rozhodnutí (viz např. bod [17] rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2021, č. j. 10 Afs 352/2019 - 26, publikovaného
pod č. 4243/2021 Sb. NSS). Právě nedostatky v odůvodnění napadeného rozhodnutí pak krajský
soud v posuzovaném případě vedly ke zrušení tohoto rozhodnutí.
[30] Stěžejní námitku kasační stížnosti v podstatě představuje údajná nesprávná interpretace
pojmu „přímo dotčená osoba“ ve smyslu §96 odst. 3 písm. d) stavebního zákona krajským
soudem, tedy posouzení toho, za s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti bylo možné
dovozovat přímé dotčení práv žalobců.
[31] Podle §96a odst. 2 stavebního zákona platí, že „[p]odá-li stavebník oznámení záměru podle
§96 a ohlášení stavebního záměru podle §105 (dále jen "společné oznámení záměru"), vydá stavební úřad
společný souhlas, za předpokladu, že jsou splněny požadavky a podmínky §96 a 105. Ke společnému oznámení
záměru stavebník připojí doklady podle §96 odst. 3 písm. a) až e) a dokumentaci podle povahy záměru uvedenou
v §105 odst. 2 až 6.“
[32] Podle §96 odst. 3 písm. d) stavebního zákona „[o]známení záměru obsahuje kromě obecných
náležitostí údaje o požadovaném záměru a identifikační údaje dotčených pozemků a staveb. K oznámení
oznamovatel připojí souhlasy osob, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním
pozemkům nebo stavbám na nich může být umístěním stavebního záměru přímo dotčeno; souhlas s navrhovaným
záměrem musí být vyznačen na situačním výkresu; souhlas se nevyžaduje v případech stavebních záměrů uvedených
v §103, pokud nejsou umístěny ve vzdálenosti od společných hranic pozemků menší než 2 m.“ U stavby zcela
nového rodinného domu zjevně nejde o žádnou z výluk podle §103 stavebního zákona
[resp. §79 odst. 2 stavebního zákona, na nějž §103 odst. 1 písm. a) tohoto zákona odkazuje].
[33] Podle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez
jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Právě na toto ustanovení také krajský soud
ve svém rozsudku odkázal.
[34] Nejvyšší správní soud se v projednávané věci v otázce interpretace pojmu dotčené osoby
ve smyslu §96 odst. 3 písm. d) stavebního zákona ztotožňuje s argumentací a závěrem krajského
soudu. Podle něho je stavební záměr stěžovatele způsobilý ovlivnit právní sféru žalobců, ač jsou
z větší části nemezujícími sousedy (mezujícími sousedy jsou toliko v marginálním rozsahu,
a to ve vztahu k pozemku parc. č. 284/59, na němž má být umístěno venkovní odběrné zařízení
– viz bod 27. napadeného rozsudku), a proto jsou žalobci dotčenými osobami podle §96 odst. 3
písm. d) stavebního zákona. Postavení těchto osob lze srovnat s postavením účastníků územního
řízení dle §85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona („osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo
k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo
dotčeno“).
[35] V nálezu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 59/99, dospěl Ústavní soud k právnímu závěru,
že rozhodující není existence fyzické hranice mezi pozemkem stavebníka a stěžovatele,
ale možnost, že i přes jistou bagatelní vzdálenost může dojít k porušení či ohrožení
stěžovatelových práv (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Pojem „přímo dotčená osoba“ tak nelze omezit pouze na mezující sousedy. Podle judikatury
Nejvyššího správního soudu nelze vnímat tento pojem restriktivním způsobem: „Dotčenost se […]
nevyčerpává mechanicky vnímaným sousedstvím, i vlastník pozemku či stavby vzdálenější může výjimečně být
dotčen, pokud mohou být reálně podstatně ovlivněny poměry i na tomto pozemku (stavbě).“ (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2011, č. j. 6 Ao 2/2011 - 27, ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 2 Ao 2/2007 - 73, či ze dne 21. 4. 2010, č. j. 8 Ao 1/2010 - 89). K dotčenosti vzdálenějšího
souseda tedy postačuje potencialita zásahu (např. ve formě možných emisí). Dle bodu
[15] citovaného rozsudku č. j. 6 Ao 2/2011 - 27 může být podle okolností věci dotčeným
nemezujícím sousedem také osoba vlastníci nemovitost i 500 metrů od navržené stavby.
[36] Argumentuje-li stěžovatel příliš extenzivním výkladem uvedeného pojmu, je nutno
poukázat na konkrétní skutkové okolnosti případu. Ty vyplývají např. z bodu 28. napadeného
rozsudku: „Krajský soud má za to, že to je právě případ pozemku p. č. 284/11 spoluvlastněného žalobci
[pozn. NSS: Krajský soud zde dovodil, že jde o sousední nemezující pozemek.] ve vztahu
k pozemku stavebníka p. č. 284/98, který je od tohoto pozemku v místě, kde má být podstata záměru umístěna,
oddělen toliko pozemkem p. č. 284/10 v šířce 3 m ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení III. Stavba rodinného
domu je umisťovaná na pozemek parc. č. 284/98, přičemž je vzdálena 10,59 metrů od hranice s pozemkem
parc. č. 284/11. Nejblíže pozemku parc. č. 284/11 je umístěna retenční jáma dešťové kanalizace, jejíž nejbližší
bod je umístěn ve vzdálenosti 4,37 metru od hranice pozemku parc. č. 284/11. Stavba je dvoupodlažní a její
výška v hřebeni je 8,24 metrů; výška budovy se tak blíží vzdálenosti hranice pozemku ve vlastnictví žalobců
a umisťovaného záměru. S ohledem na vzdálenost umisťované stavby od pozemku žalobců a její rozměry krajský
soud uzavírá, že uvedený pozemek žalobců lze posoudit jako sousední ‚nemezující‘ pozemek.“
[37] V tomto kontextu krajský soud své úvahy rozvedl tak, že rozhodná je „pouhá možnost
přímého dotčení na právech a povinnostech rozhodnutím“, přičemž odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 As 35/2016-38, který tento závěr obsahuje.
K tomu Nejvyšší správní soud v bodě [30] tohoto rozsudku dodal, že „[t]ato možnost přitom musí být
reálně myslitelná, nikoliv pouze hypotetická. Zároveň musí být splněna podmínka, že práva nebo povinnosti
mohou být rozhodnutím dotčeny přímo, tedy bezprostředně. Je povinností správního orgánu v jednotlivých
případech posoudit, kteří z vlastníků „sousedních“ pozemků a staveb na nich mohou být konkrétním
rozhodnutím dotčeni přímo.“ Krajský soud v této souvislosti dodal závěry plynoucí z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 As 54/2011-91, dle kterého „‚[p]římým
dotčením‘ nutno rozumět takovou možnou změnu poměrů v lokalitě vyvolanou zamýšlenou stavbou, která má vliv
na podstatu, obsah nebo výkon vlastnických či jiných relevantních práv těmi, kdo tato práva mají. Rozhodnutí
o umístění stavby je jedním z příkladů správního rozhodnutí in rem, tedy rozhodnutí, jež se primárně týká určité
věci a vytváří veřejnoprávní poměry mezi určitou věcí a jejím ‚okolím‘, jež je tvořeno jinými věcmi (pozemky
či stavbami). Úvaha o tom, že určitý pozemek, příp. určitá stavba, je již natolik vzdálen od pozemků, na kterých
má být stavba umístěna, že jeho přímé dotčení nepřipadá v úvahu, pak musí být podložena skutkovými zjištěními
vycházejícími z analýzy vzájemné vzdálenosti uvedených pozemků, povahy umísťované stavby, příp. pozemku
či stavby potenciálně dotčených, a dalších relevantních okolností, na základě nichž lze usoudit, zda dotčení připadá
v úvahu.“
[38] V bodě 34. svého rozsudku pak krajský soud vhodně odkázal na závěry odborné
literatury: „U sousedů lze připustit dotčenost nejrůznějšího druhu, které mnohdy najdou odraz i v tzv.
občanskoprávních námitkách, jako jsou námitky zastínění, narušení soukromí, hluku, prachu a dalších imisí.
Tyto námitky je stavební úřad kompetentní posoudit a vypořádat, přičemž rozhodným vodítkem pro něj není
splnění normových hodnot, ale posouzení poměrů v území a součtu jednotlivých negativních vlivů. Z těchto důvodů
by měl také účastenství v územním řízení pojímat spíše šířeji s tím, že bližší posouzení možného dotčení práv
k sousední nemovitosti může proběhnout již v samotném řízení.“ (viz Průcha, P. Stavební zákon: praktický
komentář: podle stavu k 1. lednu 2017. Praha: Leges, 2017, komentář k §85). Lze dodat,
že na tomto závěru o potřebě širšího pojímání účastenství v řízení se komentářová literatura
shoduje a do jisté míry jej akcentuje [srov. komentář k §85 stavebního zákona In: Malý, S.
Stavební zákon. Komentář. 2. aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2013 – zde pak
výslovně: „Lze však vyslovit názor, že jak omezení (odejmutí) výhledu, tak i nepřiměřené narušování soukromí
pohledem na sousední nemovitost (jak stavbu, resp. do stavby, tak na pozemek) je třeba považovat spíše za přímé
dotčení souseda než dotčení pouze nepřímé.“; obdobně jako P. Průcha také Humlíčková, P. In: Vávrová, E.
a kol. Stavební zákon. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2021; dostupné v systému
ASPI pod ASPI ID KO183_p12006CZ].
[39] Na tomto „půdorysu“ by pak kasační soud mohl ve zkratce odkázat na body 36. až 40.
napadeného rozsudku, kde krajský soud podrobně odůvodňuje, v čem je dána potencialita přímého
dotčení práv žalobců. Nejvyšší správní soud však alespoň stručně zmíní, že relevantní faktory
v tomto smyslu představuje například: orientace velkoformátových oken z obytných místností
na zahradu žalobců; výška stavby rodinného domu, který je umisťován do prostoru, kde se jinak
v místě nacházejí jen zahrady, tedy daleko za pomyslnou „uliční čáru“; skutečnost, že stěžovatel
předložil žalovanému souhlas vlastníků pozemku parc. č. XK, přičemž není z hlediska
potenciality dotčení práv těchto osob zřejmé, jak se liší jejich situace od situace žalobců (na stranu
těchto vlastníků je sice stavba vyšší a je také umístěna blíže, avšak okna směřující tímto směrem
jsou malá a vedoucí spíše z „technických“ prostor).
[40] Právě skutečnosti zmíněné v předchozím odstavci, o které se podrobněji opíral krajský
soud, představovaly argumentační jádro napadeného rozsudku. Tyto skutečnosti pak vylučovaly,
že by žalobci nemohli být potenciálně přímo dotčeni na svých právech. Touto konstrukcí
pak krajský soud implicitně – z logiky věci – vypořádal námitky vznášené v řízení o žalobě
stěžovatelem či argumentaci uváděnou žalovaným.
[41] V návaznosti na výše uvedené tak dle názoru Nejvyššího správního soudu např.
pohledové imise alespoň potenciálně přicházejí v úvahu. Nelze pak ztotožňovat tyto eventuální
imise vycházející z oken přímo – „čelně“ – orientovaných na zahradu žalobců (a do jisté míry
i směrem k jejich domu) s pohledy, které vycházejí z domů, jež stojí v rovině s domem žalobců
(tedy v prostoru oné „uliční čáry“). Tomu se přitom krajský soud věnoval v bodě 39. svého
rozsudku (k pohledovým imisím viz odborná literatura citovaná v bodě [38] nynějšího rozsudku
Nejvyššího správního soudu). V tomto smyslu není zcela relevantní ani to, na co poukazuje
stěžovatel, že se v dané oblasti na zahradách nacházejí různé garáže apod. Tyto drobné stavby,
včetně pohledu z nich a od nich, nelze srovnávat např. s pohledy z rodinného domu. Relevanci
nyní také nemá, zda jsou tyto drobné stavby v souladu se stavebním zákonem, neboť to není
předmětem nynějšího řízení.
[42] Nejvyšší správní soud nikterak nepřehlíží faktory, na které upozorňuje stěžovatel
(popř. žalovaný). Předmětná lokalita podle všeho nepředstavuje „klidovou zónu“. V její blízkosti
jsou různé komunikace (což může mít význam z hlediska hlukových poměrů v místě)
či průmyslový areál, jehož okna či jiné části jsou orientovány právě k zahradě a domu žalobců
a také umožňují pohledové a jiné imise. Ovšem kromě toho, že kupř. u daného areálu
se nepodává, že by pohledy z něj se ve větší míře projevovaly např. večer či o víkendech, nelze
pustit ze zřetele – což soud opět zdůrazňuje –, že to nijak nevylučuje možnost přímého dotčení
práv žalobců, které není jen čistě hypotetické. Tuto možnost samo o sobě nevylučuje ani to,
že se k věci z hlediska různých veřejných zájmů vyjádřily dotčené orgány či že záměr nevylučuje
příslušný územní plán.
[43] Taktéž je ovšem třeba na druhou stranu zdůraznit, že přiznáním postavení „osoby přímo
dotčené“ žalobcům není nijak zpochybněna zákonnost záměru stavebníka. Ta má být posouzena
právě i ve světle případných výhrad žalobců, které mohou být i zcela nedůvodné. Žalobci však
musí mít právo je uplatnit a mají taktéž právo na jejich řádné vypořádání. Výsledkem může být
závěr, že jsou nedůvodné, případně mohou být zohledněny v určitých podmínkách
pro uskutečnění stavby, avšak takových, jež nikterak nezabrání jejímu vzniku dle představ
stěžovatele. Není pochyb, že žalobci nemají právo stavbě stěžovatele bránit jen proto, že se jim
nelíbí, museli by si na ni zvykat či by to narušilo jejich zvyklosti apod. Mají toliko právo, aby její
dopady do jejich práv byly přiměřené a řádně posouzené.
[44] K podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem tedy nepřibráním
žalobců [resp. v rozhodnou dobu žalobce a)] do tohoto řízení nepochybně došlo, a krajský soud
proto správně shledal, že jde o důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, jež bylo
založeno na neúplných podkladech.
[45] Nejvyšší správní soud pak doplňuje, že jedním z důvodů pro zrušení napadeného
rozhodnutí (Společného souhlasu) bylo i to, že je dle názoru krajského soudu žalovaný
dostatečně neodůvodnil. I v tomto směru kasační soud souhlasí s krajským soudem, byť si
uvědomuje specifika různých souhlasů dle stavebního zákona a s tím spojených otázek jejich
odůvodnění.
[46] Dle §96a odst. 7 stavebního zákona „[o]bsahové náležitosti společného oznámení záměru, jeho
příloh a obsahové náležitosti společného souhlasu stanoví prováděcí právní předpis“. Podle §15c odst. 2
Vyhlášky „[s]polečný souhlas dále obsahuje údaje o splnění podmínek pro vydání společného souhlasu, popřípadě
údaje o souladu stavebního záměru se závaznými stanovisky dotčených orgánů“.
[47] Přes zmíněná specifika odůvodnění „souhlasů“ však Nejvyšší správní soud uvádí,
že se nelze spokojit s lakonickým konstatováním dle Společného souhlasu, že „[s]tavební úřad
při posuzování záměru postupoval podle §96a odst. 3, §96 odst. 4 a §106 stavebního zákona a zjistil,
že společné oznámení splňuje požadavky §96a odst. 2, §96, §104 odst. 1 a 2 a §105 stavebního zákona“.
Takové „instantní“ odůvodnění by bylo s to pokrýt prakticky každé správní rozhodnutí a nijak
se v něm neodrážejí konkrétní okolnosti jednotlivé věci. V daném případě z něj hmatatelně
nevyplývá, jaké požadavky souhlas splňuje, a to např. právě ve vztahu k možným „přímo
dotčeným osobám“.
[48] Důvody ve vztahu ke splnění podmínky neshledání přímého dotčení práv dalších osob
v rozhodnutí žalovaného absentují. Potřebu odůvodnění příbuzného institutu územního souhlasu
v souvislosti s analogickým ustanovením §15a Vyhlášky již z pohledu splnění podmínek pro jeho
vydání v minulosti Nejvyšší správní soud konstatoval (viz např. bod [23] rozsudku ze dne
20. 6. 2019, č. j. 9 As 131/2019 - 64). Jak již přitom Nejvyšší správní soud uvedl shora (bod [29]),
v řízení před správními soudy již správní orgán nemůže doplňovat svou argumentaci a důvody
rozhodnutí.
[49] Závěrem soud pro úplnost dodává (s ohledem na námitky žalovaného), že se s krajským
soudem ztotožňuje v otázce aktivní legitimace žalobců i včasnosti žaloby. Sám stěžovatel k těmto
otázkám ostatně v kasační stížnosti žádné výhrady nevznáší. Taktéž soud nezohledňoval sdělení
stěžovatele o dokončení stavby, neboť tato pozdější faktická skutečnost nemůže konvalidovat
nedostatky napadeného rozhodnutí žalovaného (správní soudy ostatně zásadně při přezkoumání
rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu – viz §75 odst. 1 s. ř. s.). Podobně nepovažuje soud za významný rozsudek okresního
soudu, na který stěžovatel odkazoval (viz shora bod [19]). Soukromoprávní posouzení věci
je třeba odlišovat od posouzení dle stavebního zákona, přičemž konstatované procesní
nedostatky Společného souhlasu (např. body [44] a [48]) to nijak nevylučuje, jakož tím není
vyloučeno ani právo žalobců se k věci vyjádřit v rámci správního řízení (bod [43]).
[50] Konečně soud zmiňuje (a opět odkazuje na to, co uvedl v bodě [43]), že se krajský soud
nedopustil té vady, že by předjímal obsah budoucího správního rozhodnutí a „dopředu“
posuzoval hmotněprávní aspekt věci. Krajský soud totiž opakovaně zmínil, že se zabývá pouze
možností přímého dotčení práv žalobců. Zároveň se z logiky případu této otázce nemohl vyhnout,
jinak by se totiž z podstaty věci ani neměl k čemu vyjádřit.
IV. Závěr a náklady řízení
[51] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[52] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel [osoba zúčastněná na řízení II)] v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný rovněž nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť
taktéž nebyl v řízení úspěšný (byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku, kterým bylo
zrušeno rozhodnutí žalovaného).
[53] Jelikož účastníky řízení o kasační stížnosti byli ex lege (§105 odst. 1 s. ř. s.) i žalobci,
rozhodl Nejvyšší správní soud i o jejich nákladech řízení (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 2. 2010, č. j. 2 Afs 76/2009 - 81, či ze dne 15. 8. 2017, č. j. 7 As 143/2017 - 75).
Žalobci se prostřednictvím zplnomocněného advokáta vyjádřili v rámci dvou samostatných
podání k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a ke kasační
stížnosti samotné. Mají proto právo na náhradu nákladů řízení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) za jeden a půl úkonu
právní služby (odměnu soud nepřiznal za úkon spočívající v reakci na doplnění kasační stížnosti,
neboť ve věci nepřinášelo toto podání nic nového).
[54] Odměna zástupce činí za 1 úkon právní služby 3100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu]. S ohledem na skutečnost, že zástupce společně zastupoval oba žalobce,
náleží za každou z těchto osob odměna snížená o 20 %, tj. 2480 Kč podle §12 odst. 4
advokátního tarifu. Zástupce v řízení učinil za každého z žalobců 1 úkon právní služby (vyjádření
ke kasační stížnosti), za který náleží odměna ve výši 2480 Kč, a dále učinil návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, za nějž náleží odměna ve výši jedné poloviny mimosmluvní
odměny (1240 Kč). Odměna zástupce celkem činí 7440 Kč [§11 odst. 1 písm. d), §11 odst. 2
písm. a) ve spojení s §11 odst. 3 advokátního tarifu]. Dále uvedenému zástupci náleží
ke každému z těchto dvou úkonů právní služby náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13
odst. 4 advokátního tarifu), tj. 600 Kč, a odměna a náhrada hotových výdajů tak činí 8040 Kč.
Tato částka je dále zvýšena o 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 688,40 Kč, jelikož zástupce
žalobců je plátcem této daně (§57 odst. 2 s. ř. s.). Celkem tak přiznaná náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti tak činí 9728,40 Kč.
[55] Výrok ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení I) a III) vychází z §60 odst. 5 s. ř. s.,
podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které ji vznikly
v souvislosti s plněním povinnosti, kterou ji soud uložil a z důvodů hodných zvláštního zřetele
ji může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Osobám zúčastněným
na řízení I) a III) soud neuložil plnění žádné povinnosti, přičemž nebyly shledány ani žádné
důvody hodné zvláštního zřetele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2022
Mgr. Eva Šonková
předsedkyně senátu