ECLI:CZ:NSS:2022:2.AS.348.2020:37
sp. zn. 2 As 348/2020 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Evy Šonkové
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně:
Energo Příbram, s. r. o., se sídlem Obecnická 269, Příbram, zastoupená
Mgr. Ing. Ondřejem Kolářem, advokátem se sídlem Bělohradská 79, Praha 2, proti žalovanému:
Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: Společenství vlastníků jednotek Příbram VII čp. 147, 148, 149, se sídlem
Politických vězňů 147, Příbram, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2017,
č. j. 134740/2017/KUSK, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 25. 9. 2020, č. j. 43 A 5/2018 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení n e má právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně je procesním nástupcem původního žalobce JUDr. Tomáše Pelikána,
jenž se v postavení správce konkurzní podstaty úpadce Příbramská teplárenská a.s., IČ: 46356550,
sídlem Obenická 269, Příbram (dále jen „úpadce“), žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného
rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Příbram
(dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 15. 3. 2017, č. j. MeUPB 25354/2017 (dále jen
„prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla stavebníkům povolena stavba
„Plynová kotelna a solární systém – Příbram VII, Politických vězňů č. p. 147 - 149“.
[2] Společenství vlastníků jednotek č. p. 147, 148, 149 v Příbrami VII (dále jen „SVJ“) podalo
prostřednictvím zmocněnce TO SYSTEM dne 23. 11. 2016 žádost o vydání stavebního povolení
na stavbu plynové kotelny a solárního systému na pozemcích p. č. st. 997, 998 a 999 v k. ú.
Březové Hory. Správní orgán I. stupně na základě žádosti vydal stavební povolení. Součástí
stavby plynové kotelny a solárního systému bylo odpojení od centrálního zdroje tepla, který
vlastní žalobkyně jako teplárenská společnost.
[3] Krajský soud se v rozsudku nejprve zabýval účastenstvím žalobkyně a především
rozsahem okruhu námitek, které v předchozích řízeních i v žalobě byla oprávněna vznášet.
Zabýval se otázkou dotčení postupem správních orgánů na subjektivních právech žalobkyně
(a úpadce) jako dodavatele tepelné energie prostřednictvím centrální soustavy zásobování.
Vyjádřil se ke tvrzeným nejasnostem v osobě stavebníka ve stavebním povolení, k námitce
nedostatečného přezkoumání žádosti z hlediska §16 odst. 7 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně
ovzduší (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“) i k námitce nezařazení energetického posudku
do správního spisu. Krajský soud se také vyjádřil i k povinnosti posuzování ex officio plynoucí
z §89 odst. 2 správního řádu a soudní ochraně poskytované jednotlivcům. Všechny námitky
vyhodnotil krajský soud jako nedůvodné.
II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností,
jejíž důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., požaduje jej zrušit a věc vrátit
k dalšímu řízení krajskému soudu.
[5] Stěžovatelka předně namítá, že krajský soud dostatečně nepřihlédl ke všem jejím
námitkám a argumentoval judikaturou, která pro danou věc nebyla dostatečně přiléhavá.
[6] Stěžovatelka dále namítá, že se správní orgány mají zabývat ex officio aspekty řízení mimo
námitky účastníka řízení vycházející z §114 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), a to zejména když na ně účastník
poukáže.
[7] Stěžovatelka spatřuje vadu řízení v tom, že se správní orgány věcně zabývaly námitkami
stěžovatelky, které mohly odmítnout pro nedostatek procesní legitimace, a tyto námitky navíc
nesprávně posoudily. Zde stěžovatelka odkazuje konkrétně na námitky týkající se rozporu stavby
s §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší, které namítala v předchozích řízeních.
[8] Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. Tuto
nepřezkoumatelnost odůvodňuje tak, že se žalovaný několika výše uvedenými námitkami věcně
zabýval a posoudil je nesprávně.
[9] Stěžovatelka také namítá, že žalovaný postupoval podle §149 odst. 4 správního řádu,
vyžádal si potvrzení nebo změnu stanoviska a na základě stanoviska věc nesprávně věcně
posoudil. Toto není podle stěžovatelky zhojeno tím, že žalovaný nebyl povinen
podle §149 odst. 4 správního řádu postupovat.
[10] Stěžovatelka rovněž namítá, že krajský soud pominul skutečnost, že ji žalovaný
k předložení energetického posudku jako podkladu pro rozhodnutí přímo vyzval. Přesto však
posudek po jeho předložení zařadil do spisu až na její přímou výzvu. Následně sice žalovaný
požádal příslušný orgán ochrany ovzduší o vyjádření k tomuto doplnění, nicméně je zřejmé,
že se tak stalo již v situaci, kdy bylo o věci již de facto rozhodnuto. Zatajení posudku před orgánem
ochrany ovzduší v původním řízení o potvrzení závazného stanoviska mohlo mít na toto
rozhodnutí klíčový vliv, a jde tedy o procesní vadu, kterou nelze zhojit pozdějším doplněním
posudku do spisu.
[11] Žalovaný uvádí, že žádná pochybení nezjistil a že stěžovatelka a úpadce žádné namítané
pochybení konkrétně nedoložili. Stěžovatelka podle žalovaného opakovaně ignoruje §114 odst. 1
stavebního zákona a ustálenou judikaturu. Žalovaný je také názoru, že stěžovatelka neprokázala
nezákonnost postupu nebo rozhodnutí žalovaného, přičemž odkázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu. Stěžovatelka konkrétně neuvádí, v čem spatřuje nepřezkoumatelnost jeho
rozhodnutí a věcnou nesprávnost posouzení věci týkající se §16 odst. 7 zákona o ochraně
ovzduší. Postup podle §149 odst. 4 správního řádu, který byl podle napadeného rozsudku
proveden nad nezbytný rámec, nemá vliv na správnost rozhodnutí o odvolání a ani žádný
negativní vliv na práva stěžovatelky. Tvrzení stěžovatelky o zatajení energetického posudku před
orgánem ochrany ovzduší je v přímém rozporu se spisem. S ohledem na výše uvedené považuje
žalovaný kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje ji zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti také důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem.
Bylo by předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by napadené rozhodnutí
krajského soudu skutečně nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem
na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje
na judikaturu ohledně posouzení toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod (viz např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
č. 133/2004 Sb. NSS; či ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS).
Napadený rozsudek nelze považovat za nepřezkoumatelný. Krajský soud se vypořádal se všemi
žalobními námitkami, jednotlivě je posoudil a v dostatečném rozsahu, přehledně, logicky
a srozumitelně zdůvodnil své závěry. Z formulace kasačních námitek je ostatně zřejmé,
že skutečným obsahem kasační stížnosti je nesouhlas se způsobem vypořádání žalobních
námitek. Nesouhlas stěžovatelky se závěry krajského soudu nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, či ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163).
[15] Cílem soudního přezkumu správních rozhodnutí je především efektivní ochrana
konkrétních práv osob a jejím prostřednictvím pak i kontrola zákonnosti těchto rozhodnutí
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 238/2015 - 38). Není
tedy účelem, aby každý mohl vystupovat jako univerzální dohlížitel na zákonnost postupu
a rozhodnutí správních orgánů a aby z titulu tvrzeného poškození veřejného zájmu mohl
kdokoliv vyvolat soudní přezkum jakéhokoliv rozhodnutí, aniž by takovým rozhodnutím bylo
dotčeno jeho konkrétní veřejné subjektivní právo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 1. 2015, č. j. 9 As 67/2014 - 48).
[16] Dle §114 odst. 1 stavebního zákona může účastník řízení uplatnit námitky
proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených
orgánů, pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou
provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku
nebo stavbě. Účastník řízení ve svých námitkách uvede skutečnosti, které zakládají jeho postavení
jako účastníka řízení, a důvody podání námitek; k námitkám, které překračují zákonem daný
rozsah, se nepřihlíží.
[17] Z hlediska věcného posouzení se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s již ustálenou
a dlouhodobou judikaturou, která se vyjadřovala k legitimaci stěžovatelce podobných subjektů.
Problematikou změny způsobu vytápění a „odpojování“ bytových domů od centrálního zdroje
tepla se již opakovaně zabýval, a to např. v rozsudcích ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010 – 71,
ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 52/2011 - 159, ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 238/2015 - 38, ze dne
27. 1. 2020, č. j. 4 As 340/2019 - 52, ze dne 23. 2. 2021, č. j. 9 As 262/2020 - 30, či ze dne
11. 7. 2022, č. j. 7 As 411/2021 - 24. V poslední době navíc v obdobné věci téže stěžovatelky
vydal na téměř totožném skutkovém i právním půdorysu rozsudek č. j. 2 As 347/2020 - 33
ze dne 9. 9. 2022, kde se vypořádal s v podstatě identickými námitkami. Nejvyšší správní soud
neshledal žádný důvod se od tam vyslovených závěrů odchýlit. Krajský soud se nedopustil
nesprávného právního posouzení a jeho argumentace odpovídá konstantní judikatuře,
ze které v argumentaci bohatě čerpal.
[18] Ze správního spisu vyplývá, že stavební úřad stěžovatelku oznámením o zahájení
stavebního řízení poučil, že ve správním řízení může uplatňovat pouze námitky
podle §114 odst. 1 stavebního zákona. Citované ustanovení neopravňuje osobu v postavení
účastníka řízení k podání jakýchkoliv námitek, ale jen takových, které jsou spojeny s přímým
dotčením na právech zakládajících její účastenství (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 80/2008 - 68, č. 1787/2009 Sb. NSS).
[19] Stěžovatelka měla jasně vymezený okruh námitek, které mohla ve stavebním řízení
a navazujících řízeních uplatňovat. Tím jsou námitky porušení zákona, které se dotklo jejích
subjektivních práv (příkladem mohou být např. námitky proti projektové dokumentaci,
které by se týkaly zásahu do jejího tepelného zařízení či dotčení tohoto zařízení). Ze správního
spisu je ovšem patrné, že takovéto porušení stěžovatelka nenamítala. Úpadce ve vyjádření
k projektové dokumentaci zmínil potřebu přeregulovat na náklady stavebníka topný okruh.
Jak ovšem správně dovodil krajský soud, žádný fyzický zásah do soustavy zásobování tepelnou
energií ani jiné konkrétní dotčení věcného práva stavbou stěžovatelka (ani úpadce) netvrdila
a neplyne ani z obsahu spisu.
[20] V odvolání, v žalobě i v kasační stížnosti stěžovatelka opakovaně vznáší pouze námitky
porušení zákona, která se jejích práv dotknout nemohla. Podle rozsudku č. j. 7 As 108/2010 - 71,
pokud by krajský soud nebo Nejvyšší správní soud přiznal relevanci takto uplatněným námitkám
a věcně je posoudil, dostala by se z pozice žalobkyně namítající zkrácení svých subjektivních práv
do pozice univerzálního dohlížitele na zákonnost postupu a rozhodnutí správních orgánů.
Takové postavení jí však nepřísluší. Takto správně argumentoval i krajský soud v napadeném
rozsudku.
[21] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka není oprávněna ke vznášení námitek jdoucích mimo
rozsah dotčení jejích subjektivních práv (viz např. rozsudek NSS ze dne 28. 7. 2017,
č. j. 4 As 124/2017 - 30), nemohl Nejvyšší správní soud vyhovět námitkám týkajícím
se nezákonnosti napadeného rozhodnutí pro nevypořádání se s §16 odst. 7 zákona o ochraně
ovzduší, neboť jim neodpovídá žádné její subjektivní právo (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. 4 As 209/2018 - 34).
[22] Nejvyšší správní soud nemohl vyhovět ani námitce nesprávného posouzení věci
při postupu podle §149 odst. 4 správního řádu. Soud připouští, že správní orgán postupoval
nad rámec zákonem předvídaných pravidel, stěžovatelce ovšem nezpůsobil zásah
do subjektivních práv. Stěžovatelka tedy není oprávněna vznášet ani námitky proti tomuto
postupu, protože zde stěžovatelce nenáleží žádné subjektivní právo, na jehož základě by se mohla
domáhat shledání jeho nezákonnosti (pro srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 8. 2016, č. j. 1 As 258/2015 - 37, či ze dne 23. 2. 2021, č. j. 9 As 262/2020 - 30).
[23] V případě námitky stěžovatelky ohledně energetického posudku se Nejvyšší správní soud
přiklání k argumentaci krajského soudu. Kromě toho, že žalovaný nebyl podle §114 odst. 1
stavebního zákona povinen věcně se touto námitkou zabývat, je ze správního spisu zřejmé,
že ani k avizovanému „zatajení“ posudku nemohlo dojít, neboť k potvrzení závazného
stanoviska došlo dříve, než byl energetický posudek stěžovatelkou předložen.
[24] Závěrem považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout, s ohledem na to, jakým
způsobem je v nyní projednávané věci formulována kasační argumentace stěžovatelky, že řízení
ve správním soudnictví, včetně řízení o kasační stížnosti, je ovládáno dispoziční zásadou.
S výjimkami uvedenými v §109 odst. 4 větě za středníkem s. ř. s. je tak Nejvyšší správní soud
vázán důvody uvedenými v kasační stížnosti (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.),
a proto obsah stížnostních bodů a kvalita jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry
předurčují obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54). Rozhodnutí krajského soudu je tedy
přezkoumáváno v intencích kasačních námitek, se zřetelem k důvodům obsaženým
v §103 odst. 1 s. ř. s. Je nutno zdůraznit, že kasační stížnost je opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§102 s. ř. s.)
a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tak musí upínat právě k tomuto rozhodnutí
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003 - 73).
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[25] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Jelikož osobě zúčastněné
na řízení nebyla Nejvyšším správním soudem v řízení o kasační stížnosti uložena žádná
povinnost, s jejímž plněním by jí vznikly jakékoli náklady, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 5 věta první s. ř. s. a contrario).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2022
Mgr. Eva Šonková
předsedkyně senátu