ECLI:CZ:NSS:2022:2.AZS.30.2020:66
sp. zn. 2 Azs 30/2020 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: A. A., zastoupena
Mgr. Bc. Milanem Janákem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1844/28, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 12. 6. 2018, č. j. MV-13061-9/OAM-2018, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2020, č. j. 62 A 118/2018 - 44,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2020, č. j. 62 A 118/2018 - 44,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 12. 6. 2018, č. j. MV-13061-9/OAM-2018,
se zru š u je a věc se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Bc. Milanu Janákovi, advokátu,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 8228 Kč,
která je splatná do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně byla dne 28. 1. 2018 rozhodnutím Krajského ředitelství policie Ústeckého
kraje (dále jen „krajské ředitelství policie“) zajištěna za účelem jejího předání podle nařízení
Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení Dublin III“),
a to na dobu 30 dnů podle §129 odst. 1 ve spojení s §129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“). Krajské ředitelství policie následně třikrát prodloužilo dobu jejího zajištění
podle §129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců; poprvé dne 20. 2. 2018 (o 30 dní), podruhé dne
26. 3. 2018 (o 40 dní) a potřetí dne 4. 5. 2018 (o 40 dní). Žalobkyně byla ze zajištění propuštěna
dne 13. 6. 2018.
[2] Ministerstvo vnitra svým rozhodnutím ze dne 12. 6. 2018,
č. j. MV-13061-9/OAM-2018 (dále jen „rozhodnutí o nákladech zajištění“), uložilo žalobkyni
povinnost uhradit náklady spojené s jejím zajištěním ve výši 31 008 Kč podle §176c odst. 1
a §123 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, jakož i náklady řízení v paušální částce 1000 Kč; část
skutečně uhradila.
II. Řízení před krajským soudem
[3] Žalobkyně namítala, že zajištění bylo ukončeno před uplynutím maximální zákonné
doby, neboť policie patrně naznala, že k jeho dalšímu trvání není zákonný důvod.
K přemístění do Italské republiky nedošlo, neboť příslušné rozhodnutí Ministerstva vnitra
bylo zrušeno pro nezákonnost dne 26. 4. 2018 rozsudkem Krajského soudu v Praze. V takové
situaci by bylo podle žalobkyně absurdní, aby musela nést náklady spojené se svým dřívějším
zajištěním, jehož zákonnost je zpochybněna. Dále argumentovala zejména tím, že rozhodnutí
o nákladech zajištění je v rozporu s čl. 30 odst. 1 a 3 nařízení Dublin III, podle kterého
po žadatelích o mezinárodní ochranu nelze požadovat náhradu nutných nákladů souvisejících
s jejich přemístěním do jiného členského státu. Navrhla proto, aby soud rozhodnutí
o nákladech zajištění zrušil, a pokud by nepovažoval její výklad čl. 30 nařízení Dublin III
za acte claire, aby se obrátil na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou.
[4] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobu zamítl. Podle jeho názoru
je nutné důsledně rozlišovat mezi zajištěním cizince a jeho přemístěním. Nařízení Dublin III
v čl. 28 upravuje institut zajištění za účelem přemístění, zatímco čl. 29 a násl. (v samostatném
oddílu) upravuje institut přemístění. Institut zajištění za účelem přemístění lze použít
jen ve zvláštních situacích, kdy by mohl být proces přemístění přemisťovanou osobou
zmařen, např. útěkem, a je ho proto třeba vykládat tak, že stricto sensu s procesem přemístění
nesouvisí. Pravidlo obsažené v čl. 30 nařízení Dublin III tak podle krajského soudu nelze
vztahovat na náhradu nákladů zajištění žalobkyně, neboť se uplatní toliko na náklady vzniklé
v souvislosti s přemístěním osoby (zejm. s její faktickou „přepravou“). Pokud by měl
evropský zákonodárce v úmyslu upravit náhradu nákladů souvisejících se zajištěním obdobně
jako náhradu nákladů souvisejících s přemístěním, jistě by tak podle krajského soudu
v nařízení Dublin III jasně učinil. Výklad nařízení Dublin III v této otázce
je tedy podle krajského soudu jednoznačný, a proto nebylo nutné položit předběžnou otázku
Soudnímu dvoru Evropské unie.
III. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného, replika stěžovatelky
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky.
[6] Stěžovatelka nesouhlasí se závěry krajského soudu, že náklady na její zajištění nelze
považovat za „náklady spojené s přemístěním“ ve smyslu čl. 30 nařízení Dublin III. Pravidlo
obsažené v čl. 30 nelze zúžit na náklady spojené s dopravou do příslušného státu.
Stěžovatelka odmítá výklad učiněný krajským soudem, neboť instituty zajištění a přemístění
jsou vzájemně provázané: zajištění za účelem přemístění přímo souvisí s přemístěním dotyčné
osoby. Plyne to ostatně z jazykové formulace „zajištění za účelem přemístění“, z níž je patrné,
že zajištění je součástí procesu samotného přemístění. Je to preventivní opatření, jehož
jediným účelem je uskutečnit bezproblémové přemístění.
[7] Stěžovatelka upozorňuje, že pokud by byl akceptován odlišný režim pro náklady
na zajištění za účelem přemístění a náklady na samotné přemístění, bylo by po cizinci možné
požadovat úhradu nákladů za zajištění bez ohledu na to, zda k přemístění ve skutečnosti
došlo, a bez ohledu na to, jakým způsobem došlo k ukončení zajištění. Zajištění samotné
stěžovatelky bylo ukončeno před uplynutím jeho maximální zákonné doby, neboť „Policie ČR
patrně naznala, že k jeho dalšímu trvání není zákonný důvod“. Přemístění do Italské republiky
se neuskutečnilo, neboť příslušné rozhodnutí Ministerstva vnitra, na jehož základě k němu
mělo dojít, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018,
č. j. 53 Az 3/2018 - 33 (pozn. soudu: uvedené číslo jednací je chybné, zjevně jde
o č. j. 52 Az 2/2018 - 35). Podle stěžovatelky by bylo absurdní, aby musela nést náklady
související se svým dřívějším zajištěním, jehož účel se v konečném důsledku nepodařilo
naplnit.
[8] Stěžovatelka se domnívá, že §176c odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který umožňuje
požadovat po cizinci úhradu nákladů spojených s jeho zajištěním za účelem předání
podle nařízení Dublin III, je v přímém rozporu s čl. 30 odst. 3 nařízení Dublin III, které
je přímo použitelným předpisem. Ustanovení §176c odst. 1 zákona o pobytu cizinců proto
nelze aplikovat. Pokud by Nejvyšší správní soud nepovažoval takový výklad za acte claire, měl
by se obrátit na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou, zda nutné náklady
spojené s přemístěním žadatele o mezinárodní ochranu do příslušného členského státu
v souladu s nařízením Dublin III zahrnují i náklady, které členskému státu vzniknou
v souvislosti se zajištěním dotyčné osoby podle čl. 28 nařízení Dublin III.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje toliko na závěry učiněné krajským soudem.
[10] Stěžovatelka v replice zdůrazňuje, že zajištění je preventivním opatřením, jehož
jediným účelem je příprava přemístění cizince do členského státu příslušného k posouzení
jeho žádosti. Vzájemnou provázanost těchto institutů lze demonstrovat i na tom, že zajištění
pozbývá zákonnosti v případě, kdy se přemístění ukáže jako nereálné či nepravděpodobné
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2016, č. j. 10 Azs 256/2015 - 55).
[11] Stěžovatelka upozorňuje, že ve vztahu k podmínkám zajištění se podle čl. 28 odst. 4
nařízení Dublin III použijí čl. 9, 10 a 11 směrnice 2013/33/EU (dále jen „přijímací
směrnice“). Zajištění cizinců, kteří mají postavení žadatelů o mezinárodní ochranu, a těch,
kteří takové postavení nemají, by proto mělo probíhat za stejných podmínek. V českém
právním řádu to však neplatí. Zajištění za účelem předání podle nařízení Dublin III upravuje
jak zákon o pobytu cizinců (§129), tak i zákon č. 325/1999 Sb., o azylu [§46a odst. 1
písm. d)]. Je-li zajištěn žadatel o mezinárodní ochranu podle zákona o azylu, žádné náklady
spojené s tímto zajištěním neplatí. Je-li naopak zajištěn cizinec podle zákona o pobytu
cizinců, tyto náklady musí uhradit (v těchto případech je dublinské řízení zahajováno z moci
úřední, aniž by dotyčná osoba měla možnost požádat o mezinárodní ochranu). Stěžovatelka
zdůrazňuje, že čl. 30 nařízení Dublin III nijak nerozlišuje mezi statusem přemisťované osoby
a požadovat náklady spojené s přemístěním neumožňuje od nikoho.
[12] Stěžovatelka současně odkazuje na argumenty uvedené ve vyjádření veřejné
ochránkyně práv.
IV. Vyjádření veřejné ochránkyně práv
[13] K projednávané věci zaslala Nejvyššímu správnímu soudu své vyjádření rovněž
veřejná ochránkyně práv, a to jako amicus curiae. Uvedla, že při výkonu své zákonné
působnosti z vlastní iniciativy provedla šetření týkající se stejné právní otázky, na níž
je založen napadený rozsudek krajského soudu, a o svých závěrech informovala příslušný
odbor ministerstva vnitra. Ve svém vyjádření je stručně shrnula.
[14] Vyjádření veřejné ochránkyně práv splňuje kritéria nastíněná rozšířeným senátem
Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 19. 9. 2019, č. j. 2 As 122/2017 - 73,
odst. [24], pro to, aby k němu mohl soud při řešení otázky, jíž se týká, přihlédnout.
Jak však plyne z níže uvedeného, Nejvyšší správní soud právní otázku aplikovatelnosti čl. 30
nařízení Dublin III nyní neřešil.
V. Související soudní řízení
[15] Proti rozhodnutí krajského ředitelství policie o zajištění stěžovatelky (ze dne
28. 1. 2018), jakož i proti rozhodnutí o druhém prodloužení zajištění (ze dne 26. 3. 2018)
a rozhodnutí o třetím prodloužení zajištění (ze dne 4. 5. 2018) stěžovatelka brojila
u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Soud všechny její žaloby zamítl: první dne 1. 3. 2018
pod č. j. 42 A 9/2018 - 33, druhou dne 7. 5. 2018 pod č. j. 42 A 12/2018 - 51 a třetí dne
19. 6. 2018 pod č. j. 42 A 17/2018 - 41. Stěžovatelka proti prvnímu a druhému zamítavému
rozsudku ústeckého krajského soudu podala kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud jí vyhověl
a svými rozsudky ze dne 8. 1. 2021, č. j. 5 Azs 114/2018 - 63 a č. j. 5 Azs 198/2018 - 57, zrušil
první a druhý rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i rozhodnutí krajského
ředitelství policie o zajištění (ze dne 28. 1. 2018) a rozhodnutí o druhém prodloužení zajištění
(ze dne 26. 3. 2018).
[16] Nejvyšší správní soud ve světle výše uvedeného přípisem ze dne 26. 3. 2021,
č. j. 2 Azs 30/2020 - 54, vyzval stěžovatelku k vyjádření, zda a jakým způsobem reagovala
na citované rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2021, č. j. 5 Azs 114/2018 - 63
a č. j. 5 Azs 198/2018 - 57. Ustanovený zástupce stěžovatelky uvedl, že nemá povědomí
o žádné její právní reakci.
[17] Obdobně Nejvyšší správní soud přípisy ze dne 26. 3. 2021, č. j. 2 Azs 30/2020 - 55,
a ze dne 1. 6. 2021, č. j. 2 Azs 30/2020 - 61, vyzval žalovaného k vyjádření, zda na nastalou
situaci v otázce stanovení nákladů zajištění žalobkyně již reagoval, případně jak. Žalovaný
pouze lakonicky sdělil, že v této věci nepřistoupil k obnově správního řízení z moci úřední
a že o obnovu řízení nepožádala ani stěžovatelka.
VI. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[18] Podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že nelze-li účinně uplatnit zvláštní
opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil
nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle […] přímo použitelného právního předpisu Evropské
unie.
[19] Podle §176 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se při úhradě nákladů spojených se zajištěním
cizince za účelem předání nebo průvozu podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného předpisu
Evropské unie […] postupuje obdobně jako při úhradě nákladů spojených se zajištěním cizince za účelem
správního vyhoštění.
[20] Podle §123 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců náklady spojené se správním
vyhoštěním zahrnují náklady na ubytování a stravování, přepravní náklady a ostatní nutné peněžní
náklady.
[21] Podle §123 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, nehradí-li náklady spojené se správním
vyhoštěním osoba uvedená v odstavci 2, a pokud tyto náklady nebyly uhrazeny z finanční záruky složené cizincem
nebo složitelem podle §123c, je povinen tyto náklady uhradit cizinec, který má být vyhoštěn na základě
rozhodnutí o správním vyhoštění. Hradí-li náklady spojené se správním vyhoštěním cizinec podle věty první,
je rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady spojené se správním vyhoštěním prvním úkonem v řízení.
[22] Stěžovatelka v průběhu řízení před správními soudy opakovaně namítala,
že je absurdní, aby musela nést náklady související se svým dřívějším zajištěním, jehož
zákonnost byla zpochybněna a jehož účel se v konečném důsledku nepodařilo naplnit.
V kasační stížnosti přitom (stejně jako v žalobě) odkazuje na rozsudek ze dne 26. 4. 2018,
č. j. 52 Az 2/2018 - 35, kterým Krajský soud v Praze zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne
26. 2. 2018, č. j. OAM-129/DS-PR-P12-2018, na základě kterého mělo dojít k přemístění
stěžovatelky do Itálie, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Rozhodnutí bylo zrušeno
pro nedostatečné posouzení otázky podmínek přijetí stěžovatelky, která je součástí skupiny
zranitelných osob, v Itálii. Jak uvádí stěžovatelka, k jejímu přemístění do Italské republiky
nakonec nedošlo. Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti (z řízení vedeného
pod sp. zn. 2 Azs 299/2020) známo, že stěžovatelka v České republice dne 1. 6. 2018 podala
žádost o udělení mezinárodní ochrany. Její žádosti ani následné žalobě a kasační stížnosti
však nebylo vyhověno, a to nikoli pro nedostatek příslušnosti, ale pro absenci důvodů k udělení
mezinárodní ochrany podle §12 až §14b zákona o azylu. Nové rozhodnutí o přemístění nebylo
vydáno.
[23] Nejvyšší správní soud je rovněž obeznámen s tím, že rozhodnutí krajského ředitelství
policie o zajištění stěžovatelky (ze dne 28. 1. 2018) a rozhodnutí krajského ředitelství policie
o druhém prodloužení zajištění stěžovatelky (ze dne 26. 3. 2018) byla jeho rozsudky ze dne
8. 1. 2021, č. j. 5 Azs 114/2018 - 63 a č. j. 5 Azs 198/2018 - 57, zrušena; věci nebyly žalovanému
vráceny k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přitom v rozsudku č. j. 5 Azs 114/2018 - 63,
bod 47, explicitně odkázal na již výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
26. 4. 2018, č. j. 52 Az 2/2018 - 35, neboť rozhodnutí zrušil mj. pro nedostatečné posouzení
otázky systémových nedostatků italského azylového systému. V tomto světle lze pod kasační
námitku stěžovatelky spočívající v nenaplnění účelu zajištění podřadit rovněž odpadnutí
právního důvodu pro zajištění, resp. zrušení rozhodnutí žalovaného o jejím zajištění
a o prodloužení zajištění.
[24] Pokud k zajištění cizince došlo v rozporu se zákonem, tak mu podle judikatury
Nejvyššího správního soudu nelze uložit k úhradě náklady zajištění, „a to bez ohledu
na skutečnost, že se může vynaložení těchto nákladů jevit jako odůvodněné proto, že stěžovatel v zařízení
k zajištění cizinců využíval stravovací a ubytovací služby. Tyto by totiž nevznikly, kdyby nebylo o zajištění
stěžovatele rozhodnuto v rozporu se zákonem; při respektování zásady ‚z bezpráví nemůže povstat právo‘
není absolutně myslitelné, aby důsledky nezákonného rozhodnutí nesl ten, vůči němuž takové nezákonné
rozhodnutí směřovalo.“ (rozsudek ze dne 14. 11. 2008, č. j. 2 As 30/2008 - 61). Citované
rozhodnutí se sice týká situace, kdy byla náhrada nákladů cizinci uložena až po právní moci
rozsudku, jímž bylo předcházející rozhodnutí o zajištění pravomocně zrušeno
pro nezákonnost, nicméně souvztažnost mezi nezákonným zajištěním a náklady z něho
vzniklými pojmenovává naprosto jednoznačně a je třeba ji zohlednit i v nyní projednávaném
případě.
[25] Ačkoli soud v citované věci rozhodoval za účinnosti odlišné právní úpravy,
jím vyslovené závěry lze použít. Ze zásady, že z bezpráví nemůže vzejít právo, plyne,
že důsledky nezákonného rozhodnutí o zajištění nemůže nést ten, vůči němuž takové
rozhodnutí směřovalo. Naléhavost použití této zásady je umocněna skutečností, že zajištění
cizince představuje velmi intenzivní zásah do jeho práv. Ačkoli je rozhodnutí o nákladech
zajištění formálně samostatným rozhodnutím, které je podle §123 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců prvním úkonem v řízení, jeho právní osud je velmi těsně s vázán s rozhodnutím
o zajištění, resp. s rozhodnutími o prodloužení zajištění. Pokud odpadl právní důvod
zajištění, tj. rozhodnutí o zajištění (příp. též rozhodnutí o prodloužení zajištění), rozhodnutí
o nákladech zajištění nemůže samostatně obstát, bylo-li řádně jeho adresátem napadeno.
[26] Nastala-li situace, k jaké došlo v případě stěžovatelky, měl žalovaný obnovit řízení
o nákladech zajištění, posoudit, zda pro uložení povinnosti uhradit náklady zajištění
neexistuje jiný právní důvod, a pokud nikoli, rozhodnutí o nákladech zajištění sám zrušit.
[27] Podle §52 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud je vázán rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán
trestný čin a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu. O jiných otázkách si soud učiní
úsudek sám; je-li tu však rozhodnutí o nich, soud z něj vychází, popřípadě tam, kde o nich náleží
rozhodovat soudu, může uložit účastníku řízení, aby takové rozhodnutí vlastním návrhem vyvolal.
[28] Podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
[29] Ustanovení §52 odst. 2 s. ř. s., jakkoli z hlediska systematiky soudního řádu
správního jde o ustanovení obecné, za určitých okolností může představovat výjimku
z pravidla uvedeného v §75 odst. 1 s. ř. s. (platného speciálně pro řízení o žalobě
proti správnímu orgánu), podle něhož soud vychází ze skutkového a právního stavu, který
tu byl v době rozhodování správního orgánu. Plynutí času a s ním spojené možné ústavně
nepřijatelné důsledky totiž nelze v některých výjimečných případech zcela ignorovat, třebaže
obecně vskutku má být přezkum rozhodnutí správního orgánu „zpětný“, ke dni rozhodnutí
správního orgánu (např. v oblasti správního trestání k tomu viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46). Krajský soud
při vydání napadeného rozsudku vycházel z rozhodnutí o zajištění stěžovatelky a o jeho
prodloužení, resp. z jejich zákonnosti. Ačkoli byla (některá) tato rozhodnutí napadena
žalobou a (některá z nich) následně kasační stížností, krajský soud řízení o žalobě
proti rozhodnutí o nákladech zajištění nepřerušil, ač tak učinit mohl [šlo by o fakultativní
přerušení řízení podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.]. To mu však nelze vyčítat, neboť v době,
kdy vedl řízení, již byly vydány pravomocné zamítavé rozsudky Krajského soudu v Ústí
nad Labem (z první poloviny roku 2018), a krajský soud tedy nebyl povinen vyčkat výsledku
řízení o kasačních stížnostech coby mimořádných opravných prostředcích proti nim
podaných. Požadovat po krajském soudu, aby si učinil předběžný úsudek o očekávatelném
výsledku všech souvisejících paralelně probíhajících řízení, navíc na různých soudech, by bylo
dalece za hranicí toho, co lze rozumně požadovat. Za popsané situace ani nebyl důvod,
aby se krajský soud výslovně věnoval námitce poukazující na sepětí rozhodnutí o zajištění,
jehož zákonnost byla zpochybněna, s předmětným rozhodnutím o nákladech zajištění.
[30] Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žaloby stěžovatelky proti rozhodnutí o zajištění
(ze dne 28. 1. 2018), proti rozhodnutí o druhém prodloužení zajištění (ze dne 26. 3. 2018)
a proti rozhodnutí o třetím prodloužení zajištění (ze dne 4. 5. 2018). Stěžovatelka
proti dvěma jeho rozsudkům brojila kasační stížností. Nejvyšší správní soud jí (již po právní
moci rozsudku, který je nyní předmětem přezkumu) vyhověl a svými rozsudky ze dne
8. 1. 2021 zrušil jak napadené rozsudky ústeckého krajského soudu, tak i rozhodnutí o jejím
zajištění (ze dne 28. 1. 2018) a rozhodnutí o druhém prodloužení zajištění (ze dne
26. 3. 2018). Původní žalobní námitka poukazující na vazbu mezi rozhodnutím o zajištění
a rozhodnutím o nákladech zajištění, již stěžovatelka zopakovala i v kasační stížnosti,
tak získala v průběhu nynějšího řízení konkrétní obsah.
[31] Jak dovodila judikatura Nejvyššího správního soudu, jestliže krajský soud řízení
nepřeruší a z pravomocného rozhodnutí soudu v související věci vychází (§52 odst. 2 s. ř. s.),
přičemž toto rozhodnutí je následně Nejvyšším správním soudem zrušeno, může být tato
skutečnost sama o sobě důvodem pro zrušení i navazujícího rozsudku krajského soudu, je-li
rovněž napaden kasační stížností (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 8. 2012, č. j. 5 As 83/2011 - 273).
[32] Stejný princip akceptoval i rozšířený senát ve svém usnesení ze dne 22. 10. 2019,
č. j. 6 As 211/2017 - 88, kde na půdorysu řetězících se aktů podle stavebního zákona vyslovil,
že „[p]rávo na spravedlivý proces vyžaduje, aby nezákonnost podmiňujícího aktu autoritativně zjištěná
rozhodnutím o jeho zrušení či změně v příslušném řízení mohla být k řádně uplatněné žalobní námitce žalobce
zohledněna v řízení o žalobě proti podmíněnému aktu i při jejich řetězení. Žalobce však může dosáhnout zrušení
podmíněného rozhodnutí pouze v případě, že podmiňující rozhodnutí bylo předtím zrušeno či změněno
pro nezákonnost buď soudem ve správním soudnictví nebo správními orgány v řízení o mimořádných či dozorčích
prostředcích. Tento závěr není v rozporu s úpravou obsaženou v §75 odst. 1 s. ř. s., neboť soud zohlední pouze
takovou nezákonnost podmiňujícího rozhodnutí, jejíž důvod byl dán již v době vydání podmíněného rozhodnutí,
avšak která dosud nebyla autoritativně zjištěna.“ V rozsudku ze dne 14. 9. 2011,
č. j. 9 Afs 28/2011 - 181, pak Nejvyšší správní soud uznal nezbytnost zohlednění následného
zrušení exekučního titulu v rámci soudního přezkumu exekučního příkazu.
[33] Nejvyšší správní soud, vycházeje ze svých rozsudků ze dne 8. 1. 2021,
č. j. 5 Azs 114/2018 - 63 a č. j. 5 Azs 198/2018 - 57, s přihlédnutím k úzkému vztahu
rozhodnutí o zajištění, resp. o jeho prodloužení, a rozhodnutí o nákladech zajištění (viz body
24 a 25) proto uzavírá, že napadené rozhodnutí žalovaného o nákladech zajištění nemůže
samostatně obstát a musí být zrušeno postupem podle §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78
odst. 1 a odst. 4 s. ř. s. Krajský soud nemohl tímto směrem uvažovat, protože v době, kdy
o věci rozhodoval, svědčila souvisejícím rozhodnutím týkajícím se zajištění a prodloužení
zajištění stěžovatelky presumpce správnosti a kasační přezkum dosud nebyl ukončen.
Důvodně se tedy soustředil na žalobní námitku zpochybňující existenci povinnosti
stěžovatelky náklady zajištění platit, avšak z jiného právního důvodu.
[34] Je třeba přisvědčit komentářové literatuře, že k prolomení zásady přezkumu
napadeného rozhodnutí k právnímu a skutkovému stavu v době rozhodnutí správního
orgánu (s níž úzce souvisí pravidlo o zákazu skutkových novot v kasačním řízení uvedené
v §109 odst. 5 s. ř. s.) s odkazem na §52 odst. 2 s. ř. s. je třeba přistupovat obezřetně
(srov. KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters
Kluwer ČR, 2019, s. 599). Úzká vazba mezi rozhodnutím o zajištění za účelem přemístění
a rozhodnutím o nákladech zajištění si však takový postup žádá, a to zvláště ve světle zásady
„z bezpráví nemůže vzejít právo“. Zrušení rozhodnutí o zajištění (či jeho prodloužení)
znamená, že zajištění bylo nezákonné od počátku, a nejedná se tak o nové rozhodnutí
vztahující se k nově vzniklým skutečnostem, které podobný dopad mít nemůže (jako např.
pozdější osvojení dítěte ve věci pobytu cizince, srov. přiměřeně rozsudek ze dne 2. 3. 2017,
č. j. 10 Azs 315/2016 - 29). Lpění na zachování jinak zcela zásadního pravidla pro soudní
přezkum zakotveného v §75 odst. 1 s. ř. s. by v kontextu případu stěžovatelky přineslo
významný rozpor s principy spravedlnosti. Aprobace uložení povinnosti uhradit náklady
nezákonného zajištění za účelem nezákonného předání do jiného státu cizinci, který
se proti spolu souvisejícím postupně vydávaným typům rozhodnutí úspěšně před soudy
bránil, by stěží mohla vyhovět měřítku zdravého rozumu.
[35] Jelikož bylo dříve zrušeno rozhodnutí o zajištění (ze dne 28. 1. 2018) a rozhodnutí
o druhém prodloužení zajištění (ze dne 26. 3. 2018), přičemž rozhodnutí o prvním
prodloužení zajištění (ze dne 20. 2. 2018) a rozhodnutí o třetím prodloužení zajištění (ze dne
4. 5. 2018) nemohou obstát ze stejných důvodů (byť nebyla formálně zrušena, neboť
proti nim nebyla podána žaloba, resp. kasační stížnost), nelze po stěžovatelce žádat žádné
náklady zajištění za účelem přemístění, které trvalo od 21. 1. 2018 do 13. 6. 2018. Z toho
důvodu se Nejvyšší správní soud nezabýval ostatní kasační argumentací a zejména nepřikročil
k posouzení aplikovatelnosti čl. 30 nařízení Dublin III, neboť jeho výklad v této věci není
potřebný k rozhodnutí soudu ani správního orgánu o nákladech zajištění stěžovatelky.
[36] Žalovaný, ač byl obeznámen s aktuální situací ohledně rozhodnutí týkajících
se stěžovatelky (všechna relevantní rozhodnutí podmiňující uložení povinnosti hradit náklady
zajištění byla pravomocně zrušena pro nezákonnost), a navíc byl výslovně na související kasační
rozhodnutí soudem upozorněn, zvolil v rozporu se svými povinnostmi taktiku „mrtvého brouka“
a nesnažil se uvést z úřední povinnosti právní postavení stěžovatelky do stavu souladného
s právem a s jejími oprávněnými zájmy. Takový postup neodpovídá principům dobré správy.
Ministerstvo vnitra není pouze jednou ze stran řízení před správním soudem motivovanou spor
za každou cenu vyhrát; je to především vrcholný orgán veřejné moci s rozsáhlými kompetencemi,
které má užívat jen k účelům a cílům, k jejichž naplnění je zákonem povolán. V případě jako
tento nebylo pochyb, že je v rozporu se zásadami obecné spravedlnosti, tj. zjevně nespravedlivé,
uložit a vymáhat náklady pocházející z nezákonných podmiňujících rozhodnutí. Namístě
tedy bylo zajistit nápravu instrumenty, které má státní správa k dispozici (lhůta k obnově řízení
z úřední povinnosti byla ještě otevřená). To se však nestalo, přičemž o důvodech takové pasivity
by Nejvyšší správní soud mohl toliko spekulovat.
VII. Závěr a náklady řízení
[37] Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal kasační stížnost důvodnou, a napadený
rozsudek krajského soudu proto s odkazem na §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Jelikož by krajský
soud neměl jinou možnost než rovněž zrušit rozhodnutí žalovaného, Nejvyšší správní soud
v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a odst. 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám
rozhodnutí žalovaného o nákladech zajištění ze dne 12. 6. 2018, č. j. MV-13061-9/OAM-2018,
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení je žalovaný vázán výše vysloveným
právním názorem soudu [§78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[38] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě,
že zruší podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného správního orgánu,
o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Náklady
řízení tak tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodl o jejich náhradě
výrokem vycházejícím z §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka byla na základě rozsudku Nejvyššího
správního soudu ve věci úspěšná. Z obsahu soudních spisů je však patrno, že jí žádné náklady
nevznikly, neboť od soudního poplatku byla ze zákona osvobozena, v řízení o žalobě
ji zastupovala Organizace pro pomoc uprchlíkům a v řízení o kasační stížnosti jí byl soudem
ustanoven zástupce z řad advokátů. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že stěžovatelce
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[39] V řízení před krajským soudem byla stěžovatelka zastoupena Organizací pro pomoc
uprchlíkům, z. s., která právo na odměnu za zastupování nemá, neboť nevykonává
specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů ve smyslu §35 odst. 2 s. ř. s.
Pokud jde o advokáta, Mgr. Bc. Milana Janáka, ustanoveného stěžovatelce v řízení o kasační
stížnosti, podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. jeho hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát.
[40] Ustanovenému zástupci Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za dva úkony právní
služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a v podání repliky k vyjádření žalovaného [§11
odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za každý z těchto úkonů zástupci stěžovatelky
náleží odměna ve výši 3100 Kč [§7 bod 5 aplikovaný na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního
tarifu]. Zástupci stěžovatelky dále náleží za každý úkon 300 Kč jako paušální náhrada hotových
výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celková částka včetně DPH, již je advokát povinen
odvést, činí 8228 Kč; k jejímu vyplacení byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2022
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu