ECLI:CZ:NSS:2022:3.ADS.100.2020:26
sp. zn. 3 Ads 100/2020 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: I. K., zastoupená
advokátem JUDr. Miroslavem Pindešem, Ph.D., se sídlem Zámecká 550, Bučovice,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376,
Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2018, č. j. MPSV-2018/171635-921,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2020,
č. j. 41 A 66/2018 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Úřad práce ČR – krajská pobočka v Brně, kontaktní pracoviště Bučovice (dále jen „úřad
práce“ nebo „prvostupňový správní orgán“) rozhodnutím ze dne 7. 6. 2018,
č. j. 4736/2018/BUC nepřiznal žalobkyni příspěvek na živobytí, neboť se na jeho výzvu
nedostavila k osobnímu jednání a ani řádně nedoložila doklady požadované pro rozhodnutí
o příspěvku. Odvolání, které žalobkyně proti jeho rozhodnutí podala, žalovaný zamítl v záhlaví
uvedeným rozhodnutím. Stejně postupoval i krajský soud, který napadeným rozsudkem zamítl
žalobu proti rozhodnutí žalovaného.
[2] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost. V ní zpochybnila závěr krajského soudu, že se navzdory výzvě a poučení obsažených
v přípisu úřadu práce ze dne 10. 5. 2018 odmítla dostavit k osobnímu jednání a že ničím
neprokázala, že by jí v tom (a taktéž v prokázání a doplnění požadovaných skutečností) bránily
jakékoliv závažné důvody. Stěžovatelka tuto námitku odůvodnila tvrzením, že svoji povinnost
vůči úřadu práce řádně splnila a požadované skutečnosti doložila (doplnila) e-mailovou
zprávou ze dne 16. 5. 2018. Není-li tato e-mailová zpráva součástí správního spisu,
pak je to podle ní pochybení prvostupňového správního orgánu, který ji do správního spisu
úmyslně nedoložil. Dále stěžovatelka uvedla, že požadované skutečnosti doplnila prostřednictvím
elektronické komunikace na základě dohody s pracovnicí úřadu práce M. O., které bylo rovněž
známo (a tuto skutečnost správní orgán podle stěžovatelky také záměrně neuvedl), že se stará
o tři nezletilé děti, z nichž jedno vyžaduje celodenní péči a že tedy nebylo v jejích silách zajistit
si na den určený pro osobní jednání hlídání. Z uvedených důvodů Nejvyššímu správnímu soudu
navrhla, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[3] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[4] Kasační stížnost splňuje formální náležitosti stanovení v §102 a násl. soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.), neboť byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje
proti rozhodnutí, proti kterému je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelka je zastoupena
advokátem. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřípustná
podle §104 odst. 4 s. ř. s.
[5] Podle §104 odst. 4 s. ř. s. platí, že „[k]asační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.“
[6] Povahou důvodů, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, ač tak učinit mohl,
se Nejvyšší správní soud zabýval v usnesení ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 - 43,
č. 685/2005 Sb. NSS. Uvedl v něm, že důvody, pro které je podle §103 odst. 1 a 2 s. ř. s.
přípustné podat kasační stížnost, jsou svojí povahou vždy důvody právními, přestože je často
jejich základem spor o zjišťování či hodnocení skutkových okolností nebo jiné skutkové námitky.
V této souvislosti poukázal na §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jež žalobci ukládá povinnost uvést
v žalobě konkrétní (tj. k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená
konkrétní právní argumentací tak, aby bylo patrné, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Uvedl, že pojem důvody užitý
v §104 odst. 4 in fine s. ř. s. navazující na §103 s. ř. s. tak v případě kasačních stížností
proti rozhodnutím krajských soudů o žalobách proti správním rozhodnutím zjevně odkazuje
na tentýž pojem užitý v §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro vymezení obsahu žalobních bodů.
Dovodil proto, že „v řízení o kasační stížnosti jsou zásadně nepřípustné jiné důvody než ty, které se opírají
o skutkové a právní důvody uvedené v žalobě (skutkové důvody, tj. relativně ucelená tvrzení o podstatných rysech
skutkového stavu, jenž je základem určité právní výtky, nelze směšovat s uplatňováním skutečností před soudem,
tedy s přednášením tvrzení o jednotlivostech či dílčích skutkových aspektech skutkových důvodů nebo jiných
rozhodných skutkových okolností – zákaz uplatnění skutkových novot v řízení o kasační stížnosti je, zejména
vzhledem k tomu, že krajský soud jedná ve správním soudnictví v plné jurisdikci, upraven v §109 odst. 4 s. ř. s.;
viz k tomu již zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49,
zveřejněný pod č. 419/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Důvody kasační stížnosti tedy lze
opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským soudem přípustně
uplatněny (viz §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň v základních rysech v žalobních bodech obsažených
v žalobě či jejím včasném rozšíření formulovány a případně dále (i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby)
upřesněny či podrobněji rozvedeny, aniž by tím byly rozšiřovány; to platí jen za předpokladu, že uvedené právní
či skutkové důvody stěžovatel mohl v žalobě či jejím včasném rozšíření uplatnit.“
[7] Stěžovatelka však v žalobě bez uvedení konkrétních argumentů uvedla pouze to, že obě
správní rozhodnutí byla vydána na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu a v rozporu
se zákonem a že žalovaný nepřezkoumal prvostupňové správní rozhodnutí v plném rozsahu.
Dále namítla, že žalovaný postupoval v odvolacím řízení jednostranně na základě zavádějících
a presumovaných údajů odporujících zákonu a že při svém rozhodování nezohlednil skutečnost,
že důkazem může být vše, co může přispět ke zjištění skutečného stavu věci, zejména výpovědi
a vyjádření účastníků řízení a doložení listinných důkazů. Namítané zkrácení práv stěžovatelka
odůvodnila pouze obecnou formulí, že žalovaný nerozhodoval v souladu se zákonem.
[8] Jediným (hraničně) projednatelným žalobním bodem takto formulované žaloby byla
námitka, že žalovaný nepřezkoumal prvostupňové správní rozhodnutí v plném rozsahu
a že při svém hodnocení postupoval jednostranně na základě zavádějících údajů. Ostatními
žalobními námitkami stěžovatelka v podstatě pouze citovala ustanovení správního řádu,
aniž by uvedla, v jakém konkrétním postupu či hodnocení správního orgánu spatřuje
nezákonnost. V žalobě tedy ani v náznaku neuvedla, že by žalovaný řádně nevedl správní spis,
nebo že by prostá e-mailová forma komunikace s úřadem práce vyplývala z dohody s oprávněnou
úřední osobou. Dále také ani v hrubých obrysech nenamítala jakýkoli omluvitelný důvod,
pro který se nemohla dostavit k osobnímu jednání k prvostupňovému správnímu orgánu.
Tyto námitky přitom stěžovatelka mohla uplatnit již v žalobě, neboť veškeré skutkové okolnosti
jí byly v době podání žaloby nepochybně známy (v žalobě nenamítala, že by jí správní orgán
neumožnil seznámit se s podklady rozhodnutí). Kasační stížnost opřená pouze o tyto důvody
je však podle §104 odst. 4 in fine s. ř. s. nepřípustná. Nejvyšší správní soud proto nemohl
postupovat jinak, než ji podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona
odmítnout.
[9] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož
zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť soud návrh
odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 13. září 2022
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu