ECLI:CZ:NSS:2022:3.AS.15.2021:41
sp. zn. 3 As 15/2021 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně:
JUDr. et PhMgr. M. V., zastoupená Mgr. Ing. Martinem Dohnalem, advokátem se sídlem
Příkop 843/4, Brno, proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem Malinovského nám. 3,
Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1.
2021, č. j. 30 A 146/2018 – 84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 7. 2018, č. j. MMB/0289432/2018, zamítl odvolání
žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno – Řečkovice a Mokrá
Hora, ze dne 16. 4. 2018, č. j. MCBRMH/002409/18/2100/PALU (dále jen „stavební úřad“),
kterým byla dodatečně povolena změna stavby rodinného domu při ulici K. na pozemku
parc. č. XA k. ú. Ř., na žádost M. Š. (dále jen „stavebník“). Žalobkyně je vlastnicí nemovitosti
sousedící s touto stavbou.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Brně (dále
jen „krajský soud“). Krajský soud shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji rozsudkem ze dne
7. 1. 2021, č. j. 30 A 146/2018 – 84.
[3] Pro účely řízení o kasační stížnosti jsou relevantní následující části odůvodnění uvedeného
rozsudku. Krajský soud shrnul skutková zjištění vyplývající z napadeného rozhodnutí
a ze správního spisu, přičemž se zaměřil zejména na popis jednotlivých projektových
dokumentací. Nejprve byla projektová dokumentace vypracována v roce 2002 k řízení, v němž
bylo pod č. j. SÚ 3093/02 dne 12. 8. 2002 vydáno stavební povolení, kterým byly povoleny
stavební úpravy v nemovitosti ve vlastnictví stavebníka spočívající v provedení „půdní vestavby
rodinného domu a rozšíření zádveří do dvorního traktu“.
[4] Jelikož v průběhu stavby byla provedena řada změn, čímž se stavebník odchýlil
od projektové dokumentace, bylo zahájeno stavebním úřadem řízení o odstranění stavby
a následně na základě žádosti stavebníka též řízení o dodatečném povolení stavby. Pro účely
řízení o dodatečném povolení stavby byla v roce 2012 vypracována nová projektová
dokumentace. Dne 30. 9. 2013 vydal stavební úřad rozhodnutí o dodatečném povolení stavby
(č. j. MCBRMH/007626/13/2100/PALU), proti kterému žalobkyně brojila odvoláním, a poté,
co bylo její odvolání žalovaným zamítnuto, i žalobou podanou u krajského soudu. Krajský soud
rozsudkem ze dne 9. 12. 2016, č. j. 30 A 23/2014 – 149, zrušil rozhodnutí o odvolání a vrátil věc
k dalšímu řízení žalovanému. Žalovaný následně zrušil rozhodnutí stavebního úřadu
o dodatečném povolení stavby ze dne 30. 9. 2013. Důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí
stavebního úřadu bylo nevhodné řešení technického zastřešení objektu přístavby navazujícího
na plotovou stěnu žalobkyně. Po vrácení věci k dalšímu řízení stavební úřad vydal dne 16. 4. 2018
nové rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. S ohledem na důvody zrušení prvého
rozhodnutí stavebního úřadu byla projektová dokumentace z roku 2012 doplněna v roce 2017
další projektovou dokumentací, která řešila jen zastřešení přístavby v návaznosti na plotovou
stěnu žalobkyně. O zamítnutí odvolání žalobkyně proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne
16. 4. 2018 rozhodl žalovaný dne 19. 7. 2018. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojila
žalobkyně žalobou, která byla zamítnuta napadeným rozsudkem krajského soudu.
[5] Námitku žalobkyně týkající se obsahových nejasností jednotlivých projektových
dokumentací shledal krajský soud v napadeném rozsudku nedůvodnou. Dle krajského soudu
splňuje projektová dokumentace požadavky stanovené Přílohou č. 12 vyhlášky č. 499/2006 Sb.,
o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud přihlédl k tomu, že v souladu
s předmětnou vyhláškou se projektová dokumentace zpracovává v přiměřeném rozsahu
a s ohledem na povahu předmětné stavby ji považoval za zcela dostačující. Nedůvodnou shledal
rovněž námitku žalobkyně stran zatékání do mezery mezi dodatečně povolenou stavbou
a hraniční zdí žalobkyně, neboť tato otázka byla vyřešena již předešlým rozsudkem krajského
soudu ze dne 9. 12. 2016 (viz odstavec [4] shora) a stavebníkem byla zjednána náprava. K otázce
světlé výšky koupelny stavebníka krajský soud uvedl, že tato otázka nemůže mít sama o sobě
dopad na práva žalobkyně a není zde tedy důvod pro poskytnutí ochrany ve správním soudnictví.
Krajský soud dále ve svém rozsudku uvedl, že žalobkyně v žádném z uplatněných žalobních
bodů netvrdí, že by se stavebník zásadním způsobem odchýlil od požadavků na základové
konstrukce stavby stanovené projektovou dokumentací z roku 2002. Žalobkyně stavebníkovi
pouze vytýkala, že nezbudoval základovou desku, což projektová dokumentace z roku 2002
nevyžaduje, a jinak dle krajského soudu žalobkyně ustrnula na pouhé kritice projektové
dokumentace, která byla, jak je uvedeno výše, shledána nedůvodnou. Nadto, pokud by žalobkyně
chtěla tvrdit, že stavebník při výstavbě požadavky z projektové dokumentace z roku 2002
nedodržel, musela by o tom dle krajského soudu nabídnout důkazy, což neučinila.
[6] Proti rozsudku krajského soudu podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost, jejíž důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. b) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatelka namítá, že se krajský soud dopustil zásadního pochybení tím, že neprovedl
stěžovatelkou navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, jehož předmětem by bylo zaměření
skutečného stavu předmětné stavby a následné porovnání s projektovou dokumentací. Dále
stěžovatelka uvádí, že krajský soud se jejími žalobními námitkami zabýval, nicméně se s nimi
vypořádal nedostatečně, a to pouze na základě projektové dokumentace, která neodpovídá
skutečnosti, a na základě prohlášení stavebníka učiněného při ústním jednání před krajským
soudem. Dle stěžovatelky krajský soud nemohl bez jí navrhovaného znaleckého posudku dospět
k závěru, že skutečné provedení realizované stavby je v souladu s projektovou dokumentací.
[8] Stěžovatelka kasační stížnost posléze doplnila, přičemž v tomto doplnění rekapituluje celý
proces od vydání původního stavebního povolení v roce 2002 až po současný stav.
[9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným rozsudkem, v němž
krajský soud dle žalovaného přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem posoudil žalobní námitky.
V kasační stížnosti nejsou uvedeny žádné nové skutečnosti či skutkové okolnosti, které by závěry
krajského soudu vyvracely.
[10] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou
(§102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu
§102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Dříve, než se bude Nejvyšší správní soud věnovat vlastnímu posouzení kasačních
námitek, považuje za vhodné poukázat na to, že z §109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.,
a ze setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015,
č. j. 8 As 109/2014 – 70; všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah
a kvalita kasační stížnosti proto do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti,
ale logicky i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatelky, aby v kasační stížnosti
dostatečně specifikovala skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského
soudu. Rozsudek krajského soudu je tedy přezkoumáván v intencích kasačních námitek,
se zřetelem k důvodům obsaženým v §103 odst. 1 s. ř. s.
[13] Stěžovatelka v kasační stížnosti formulovala jednak námitku spočívající v neprovedení
důkazu znaleckým posudkem a jednak námitku nedostatečného vypořádání jejích žalobních
tvrzení. Další argumentace v kasační stížnosti se však těchto námitek dotýká spíše okrajově,
neboť zde stěžovatelka převážně jen opakuje argumenty uplatněné již v žalobě a naznačuje,
že existuje další, „třetí verze“ projektové dokumentace, s níž nebyla nikdy seznámena.
[14] Námitku nedostatečného vypořádání žalobních námitek stěžovatelky neshledal Nejvyšší
správní soud důvodnou. Nejvyšší správní soud má za to, že výše uvedeným stěžovatelka de facto
namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, dovolává se tedy
kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný, musel by jej Nejvyšší správní soud zrušit, a to i bez námitky stěžovatelky.
Kasační soud však rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným neshledal, tato námitka tak
není důvodná z důvodů předestřených níže.
[15] Krajský soud se údajně nevypořádal s argumentací stěžovatelky ohledně absence řádné
projektové dokumentace k žádaným změnám rodinného domu při ulici Koláčkova 20, rozporu
záměru (přístavby) s obecnými požadavky na výstavbu a rozporu mezi jedinou předloženou
projektovou dokumentací a skutečným provedením stavby. Krajský soud se však s námitkami
stěžovatelky dostatečným způsobem vypořádal a zejména stran jednotlivých projektových
dokumentací a jejich obsahu (k čemuž se v konečném důsledku všechny námitky stěžovatelky
vztahovaly) krajský soud své rozhodnutí řádně a poměrně detailně odůvodnil (viz odstavce
11 až 13, 17 a 18 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud dodává, že není
povinností krajských soudů reagovat na každou dílčí argumentaci stěžovatele a tu obsáhle
vyvrátit; jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace jako celku,
čemuž v posuzovaném případě krajský soud dostál (srovnej například rozsudek tohoto soudu
ze dne 12. 2. 2021, č. j. 4 Azs 284/2020 – 19).
[16] Návrhu stěžovatelky na provedení důkazu znaleckým posudkem krajský soud nevyhověl,
neboť tento požadavek shledal s ohledem na okolnosti jako „přemrštěný“ a neodůvodněný
a pro posouzení věci je dle něj postačující projektová dokumentace. Dle krajského soudu byla
stěžovatelka účastnicí všech relevantních stavebních řízení a mohla si pořídit o průběhu výstavby
ve svém sousedství fotografickou dokumentaci, z níž by bylo zřejmé skutečné provedení základů.
Navíc zpochybňovaná přístavba je z hlediska hrubé stavby téměř 10 let dokončena (řešila
se u ní jen návaznost střechy na stěžovatelčinu hraniční zeď) a její případné statické vady a vliv
těchto vad na stavby ve vlastnictví stěžovatelky by se za tu dobu již musel nějak projevit,
např. prasklinami ve zdech. O ničem takovém se však stěžovatelka v žalobě nezmiňovala, natož
aby to jakkoli dokládala. Nejvyšší správní soud se s tímto názorem krajského soudu ztotožňuje.
Stěžovatelka v kasační stížnosti k tomuto pouze uvádí, že vypracování znaleckého posudku
je jediný možný způsob, jak ověřit její tvrzení ohledně rozporu skutečného stavu stavby
a projektové dokumentace, avšak k závěru soudu o nadbytečnosti a „přemrštěnosti“ provedení
důkazu znaleckým posudkem se blíže nevyjadřuje.
[17] Správní soudnictví je ovládáno principem plné jurisdikce, z čehož správním soudům
vyplývá i povinnost provádět dokazování, je-li toho třeba. S ohledem na princip plné jurisdikce
správní soudy nemohou odmítat provedení nových důkazů v soudním řízení toliko z důvodu,
že jejich provedení nebylo navrženo již v řízení před správním orgánem. Na druhou stranu
soudní řízení nelze chápat jako pokračování řízení správního a je tak třeba nalézat rozumnou
rovnováhu zohledňující zásadu plné jurisdikce rozhodování správního soudu na straně jedné,
a zamezující zjevným obstrukcím účastníka řízení na straně druhé. V souladu s všeobecně
uznávanou právní zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (zákon jsou psány pro bdělé), tak správní
soudy zásadně nemohou napravovat procesní pasivitu účastníka řízení, který nebyl v průběhu
správního řízení co do svých tvrzení a co do svých návrhů důkazů nijak aktivní, a skutková
tvrzení uplatnil poprvé teprve v řízení před správními soudy (srovnej například rozsudky tohoto
soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 Afs 103/2009- 232 či ze dne 2. 3. 2017, č. j. 7 As 313/2016 - 30).
Provedení nových důkazů v řízení před správními soudy je namístě obvykle tehdy, pokud nové
důkazy nemohly být navrženy již ve správním řízení.
[18] Stěžovatelce nelze upřít, že ve správním řízení byla aktivní, nicméně její aktivita
se netýkala rozporování souladu projektové dokumentace se skutečným stavem. Ve správním
řízení stěžovatelka nesoulad skutečného stavu s projektovou dokumentací namítla pouze
okrajově (a touto námitkou se stavební úřad zabýval v odůvodnění rozhodnutí o dodatečném
povolení stavby na str. 21 – 22) a na podporu tohoto tvrzení nepředložila žádné důkazy ani
důkazní návrhy. Stěžovatelka sice nechala vypracovat znalecký posudek č. 825/2012 zpracovaný
Ing. Janem Patočkou dne 18. 2. 2012, ten však nepředložila v řízení o dodatečném povolení
stavby jako důkaz na podporu svých námitek uplatněných v tomto řízení. Nadto tento znalecký
posudek nemohl posuzovat soulad skutečného stavu s projektovou dokumentací vyhotovenou
v roce 2012 a následně doplněnou v roce 2017 (která byla podkladem pro rozhodnutí stavebního
úřadu o dodatečném povolení stavby ze dne 16. 4. 2018), jelikož byl zhotoven dříve než
předmětné projektové dokumentace. Krajský soud se tak neprovedením znaleckého posudku
nedopustil pochybení.
[19] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že část argumentace stěžovatelky, a to včetně
té, která je obsahem stěžovatelčina doplnění kasační stížnosti, je pouhým zopakováním námitek
žalobních stran obsahových náležitostí projektových dokumentací, aniž by stěžovatelka věcně
polemizovala s jejich vypořádáním ze strany krajského soudu. Kasační stížnost je však opravným
prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.) a důvody, které
v ní lze s úspěchem uplatnit, se tak musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 Afs 53/2005 - 59). Jinými slovy, „[u]vedení
konkrétních stížních námitek [...] nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě,
neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí
přezkoumávané Nejvyšším správním soudem“ (viz rozsudek tohoto soudu ze dne
26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006 – 58). Tato stěžovatelkou uplatněná tvrzení nesměřují proti
přezkoumávanému rozsudku, ve kterém stěžovatelka obdržela odpověď na jí uplatněnou žalobní
argumentaci, a nejedná se tedy o námitky ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. (k tomu srovnej například
též usnesení tohoto soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019 – 63).
[20] Jelikož kasační stížnost není důvodná, Nejvyšší správní soud ji za podmínek vyplývajících
z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. rozsudkem zamítl.
[21] Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
ze zákona; žalovaný byl ve věci úspěšný, nevznikly mu však náklady přesahující běžný rámec jeho
úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
žádnému z účastníků (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 14. září 2022
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu