ECLI:CZ:NSS:2022:3.AS.99.2019:62
sp. zn. 3 As 99/2019 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců
Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně:
Vinařství Noemi s. r. o., se sídlem Vinohradská 1305/82a, Brno, zastoupená JUDr. Vojtěchem
Mihalíkem, advokátem se sídlem Bezručova 1896/90, Mikulov, proti žalované:
Státní zemědělská a potravinářská inspekce, se sídlem Květná 504/15, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2019,
č. j. 29 A 245/2016 – 156,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 10. 10. 2016, č. j. SZPI/AA765-46/2016, zamítla odvolání
žalobkyně proti rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Brně,
ze dne 24. 3. 2016, č. j. SZPI/AA765-40/2016, a toto rozhodnutí potvrdila. Posledně uvedeným
rozhodnutím byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 600 000 Kč, povinnost nahradit náklady
laboratorního rozboru ve výši 46 910 Kč a náklady řízení ve výši 1 000 Kč, a to za spáchání
správních deliktů podle §39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství
a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství), ve znění účinném
do 31. 3. 2017 (dále jen „vinařský zákon“).
[2] Uvedených deliktů se měla žalobkyně dopustit tím, že uváděla na trh víno původem
z Moldávie, které dle výsledků laboratorních zkoušek nevyhovělo nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013, kterým se stanoví společná organizace trhů
se zemědělskými produkty a zrušují nařízení Rady (EHS) č. 922/72, (EHS) č. 234/79, (ES)
č. 1037/2001 a (ES) č. 1234/2007 (dále jen „nařízení EU č. 1308/2013“), zejména proto,
že ve víně byl prokázán přídavek vody či jiné nedovolené enologické postupy.
[3] Žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Brně (dále
jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 27. 2. 2019, č. j. 29 A 245/2016 – 156, zamítl jako
nedůvodnou.
[4] Krajský soud neprovedl důkazy, navržené žalobkyní, pro jejich nadbytečnost. Žalobkyně
jimi chtěla prokázat své tvrzení o chybném provedení laboratorních testů. Za tímto účelem
navrhovala zejména výslechy tří osob, které tyto testy prováděly. Krajský soud poukázal
na to, že žalobkyně využila svého práva na odběr vzorků pro doplňující odborný posudek
kontrolované osoby, avšak nevyužila možnosti si nechat tento posudek vypracovat. Ten by byl
relevantním zdrojem informací. Jinak však mají námitky žalobkyně k provedení testů „veskrze
spekulativní charakter“. Odborné závěry správních orgánů jsou založeny na relevantních metodách
a postupech, protokoly o zkoušce obsahují výčet analýz a dalších údajů, testy byly provedeny
dle akreditovaných metod a žalobkyně jejich průkaznost konkrétně nezpochybnila.
[5] Žalobkyně se též dovolávala liberačního důvodu dle §40 odst. 1 vinařského zákona,
neboť spoléhala na doklad V I 1 (dále jen „doklad V I 1“) vydaný dle nařízení Komise (ES)
č. 555/2008, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008 o společné
organizaci trhu s vínem, pokud jde o programy podpory, obchod se třetími zeměmi, produkční
potenciál a kontroly v odvětví vína (dále jen „nařízení ES č. 555/2008“). Krajský soud k tomu
citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu („NSS“) ze dne 16. 8. 2018, č. j. 7 As 217/2018 –
25, v němž se NSS zabýval podobnou námitkou a nepřisvědčil jí, neboť doklad V I 1 představuje
pouze administrativní povolení ke vstupu předmětného vína do prostoru EU a jeho předložení
nelze pokládat za „vynaložení veškerého úsilí“, které vyžaduje §40 vinařského zákona pro liberaci
ze spáchaného deliktu. Ve spojení „vynaložení veškerého úsilí“ je obsažen požadavek konat něco víc,
než pouze splnit podmínky pro legální dovoz vína do České republiky.
[6] Krajský soud dále nepřisvědčil ani námitce, že žalovaná vyvolala ohrožení spotřebitelů,
protože osobu, u níž žalobkyně víno koupila, seznámila s výsledky testů až po uplynutí zhruba
dvou měsíců. Krajský soud především poukázal na to, že dle správního spisu byla žalobkyně
seznámena s výsledky rozborů vždy v řádu několika dnů po ukončení laboratorních testů.
Žalovaná tedy neotálela se sdělením výsledků testů. Jednotlivé dílčí výsledky by sice teoreticky
mohly být oznamovány kontrolované osobě průběžně (jsou-li testy prováděny průběžně),
nicméně pro správní řízení jsou rozhodující výsledky souhrnné, které jsou také souhrnně
zaznamenávány v posudcích a protokolech. Z žádného právního předpisu, ani z povahy věci
neplyne správním orgánům povinnost informovat kontrolované osoby o dílčích výsledcích testů.
[7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů, které lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatelka v prvé řadě nesouhlasí s posouzením povahy dokladu V I 1 ze strany
krajského soudu. Upozorňuje, že tento doklad vystavilo moldavské Národní centrum pro
testování kvality alkoholických nápojů (National Center for Quality Testing of the Alcoholic Beverages),
tedy orgán odpovídající Státní zemědělské a potravinářské inspekci. Doklad není jen formálním
dokladem pro vstup vína na území České republiky bez reálného dosahu. Případný nesoulad mezi
stavem vína a dokladem V I 1 by měl být řešen na „úrovni komunitární“ se státem původu, který
tento doklad vydal.
[9] Stěžovatelka dále namítá, že se krajský soud nezabýval jejími žalobními námitkami
o nesprávnosti a vadnosti laboratorních testů; pouze poukázal na pasivitu stěžovatelky
ve správním řízení. Stěžovatelka však své výtky vůči těmto testům přednesla již ve správním
řízení ve vyjádření ze dne 8. 4. 2016, proto se jimi měl krajský soud zabývat.
[10] Krajský soud též nezákonně odmítl provést stěžovatelkou navržené důkazy směřující
právě k prokázání jejích výše uvedených žalobních tvrzení. Poukazuje na judikaturu NSS, podle
níž i v případě pasivity účastníka ve správním řízení ten může zpochybňovat důkazy zde
provedené v řízení před krajským soudem. Krajský soud nemohl dospět k závěru o nedůvodnosti
žalobních tvrzení o nesprávnosti laboratorních testů, aniž by provedl stěžovatelkou navržené
důkazy.
[11] Stěžovatelka dále opakuje svoji žalobní námitku o tom, že správní orgány znaly výsledky
laboratorních testů dříve, než s nimi stěžovatelku seznámily. Pokud by s nimi byla seznámena
včas a ne až s určitým časovým odstupem, víno by dále neprodávala a nemohlo by tedy dojít
k ohrožení spotřebitelů. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že rozhodující jsou pouze
souhrnné výsledky testů. Pokud krajský soud naznačuje, že stěžovatelka měla vyčkat s distribucí
vína na výsledky laboratorních testů, stěžovatelka k tomu uvádí, že neměla pochybnosti
o nezávadnosti vína, neboť spoléhala na doklad V I 1.
[12] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na judikaturu NSS, z níž též vyšel
krajský soud v napadeném rozsudku. K argumentaci stěžovatelky o povaze dokladu V I 1
žalovaná uvádí, že účelem příslušné unijní úpravy je usnadnění obchodu s vinařskými produkty.
Jedná se o povolení ke vstupu vína do prostoru Evropské unie, avšak nepředstavuje průkaz
bezvadnosti vinařského produktu. Závěr krajského soudu, že stěžovatelka nemohla spoléhat
na doklad V I 1, je tak náležitě odůvodněn.
[13] Co se týče kasační námitky o chybném provedení laboratorních testů, žalovaná uvádí,
že namítané vyjádření stěžovatelky ze dne 8. 4. 2016, které učinila ve správním řízení, neobsahuje
námitky, že laboratorní testy vykazovaly vady. Stěžovatelka zde pouze odkazovala na výrobce
vína z Moldávie, který se dopustil zjištěných nedovolených enologických postupů. Správní orgány
řádně zjistily skutkový stav a provádění důkazů, navržených stěžovatelkou v řízení před krajským
soudem, nemohlo přispět k dalšímu objasnění věci.
[14] Co se týče tvrzeného prodlení v oznámení výsledků laboratorních testů, žalovaná opakuje
shodně s napadeným rozsudkem, že právní předpis ani povaha věci nevyžadovaly, aby žalovaná
informovala kontrolovanou osobu o dílčích výsledcích testů. K ohrožení spotřebitelů došlo
již tím, že stěžovatelka závadné produkty skladovala. Bylo pouze na ní, zda bude i přes provedené
odběry vzorků produkty dále distribuovat. Jestliže produkty dále prodávala, mohly se skutečně
dostat k velkému množství spotřebitelů. Stěžovatelka nevykázala žádnou činnost k zajištění
souladu těchto produktů s požadavky unijního práva.
[15] Stěžovatelka dále zaslala Nejvyššímu správnímu soudu přípis, k němuž přiložila nález
Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 1608/19 (dále jen „nález ÚS ve věci Vinařství
U Kapličky“). Jím Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti společnosti Vinařství
U Kapličky s. r. o. ve skutkově podobné věci, zrušil rozsudek NSS ze dne 27. 3. 2019,
č. j. 9 As 418/2018 – 48, a rozsudek krajského soudu ze dne 21. 11. 2018,
č. j. 31 A 103/2016 – 154, a konstatoval porušení práva na spravedlivý proces podle
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka poukazuje na části odůvodnění
toho nálezu, v nichž se Ústavní soud přiklonil ke stanovisku, že stěžovatelka se může
liberovat ze své odpovědnosti, pokud spoléhala na doklad V I 1. Ústavní soud dále uvedl,
že pokud NSS dospěl k opačnému stanovisku, měl ohledně povahy tohoto dokladu položit
předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie („SDEU“).
[16] Žalovaná ve vyjádření k výše uvedenému vyslovila názor, že Ústavní soud
v odkazovaném nálezu v odstavcích 32 a následující prováděl hodnocení skutkového stavu
a výklad podústavního práva, neboť předložil vlastní názor na povahu dokladu V I 1 a liberace
podle §40 odst. 1 vinařského zákona, což mu nepřísluší. Pouze argument ohledně položení
předběžné otázky SDEU měl ústavní dimenzi, protože se týkal práva na spravedlivý proces. Poté
žalovaná opakuje a rozvíjí svoji argumentaci, proč doklad V I 1 nemůže vést ke zproštění
odpovědnosti stěžovatelky.
[17] Stěžovatelka v replice k posledně uvedenému vyjádření žalované poukazuje na podobnost
věci, o níž rozhodoval Ústavní soud nálezem ve věci Vinařství U Kapličky a nyní projednávané
věci. Stěžovatelka shodně s Ústavním soudem zastává názor, že povaha dokladu V I 1 je otázkou
výkladu unijního práva a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud položil SDEU předběžné otázky,
týkající se povahy dokladu V I 1.
[18] Usnesením ze dne 9. 9. 2020, č. j. 3 As 99/2019 – 52, Nejvyšší správní soud rozhodl
o přerušení řízení podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. Odkázal na usnesení krajského soudu ze dne
14. 1. 2020, č. j. 31 A 103/2016 – 409, které bylo vydáno poté, co předchozí rozsudek krajského
soudu ve věci byl zrušen nálezem ÚS ve věci Vinařství U Kapličky. Tímto usnesením krajský soud
předložil ve věci žalobkyně Vinařství U Kapličky s. r. o. SDEU předběžné otázky ohledně povahy
dokladu V I 1, zejména zda tento doklad představuje jen administrativní podmínku pro vstup
vína na území Evropské unie, a zda unijní právo brání vnitrostátnímu pravidlu, že se obchodník
s vínem dovezeným z Moldávie může zprostit odpovědnosti za správní delikt spočívající
v uvedení vína podrobeného v EU nepovoleným enologickým postupům, pokud vnitrostátní
orgány nevyvrátí domněnku, že dle dokladu V I 1 bylo víno vyrobeno za použití enologických
postupů schválených Evropskou unií. Nejvyšší správní soud v usnesení č. j. 3 As 99/2019 – 52
konstatoval, že odkazovaná věc je podobná věci nyní projednávané, neboť se v obou případech
jedná o dovoz vín z Moldávie na základě dokladu V I 1 a jádrem sporu je význam tohoto dokladu
pro posouzení odpovědnosti obchodníka s vínem za správní delikt.
[19] Usnesením ze dne 25. 8. 2022, č. j. 3 As 9 9/2019 – 55, Nejvyšší správní soud rozhodl,
že v řízení se pokračuje. Odůvodnil to tím, že SDEU rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, ve věci
C-86/20 Vinařství U Kapličky s. r. o. (dále jen „rozsudek SDEU ve věci Vinařství U Kapličky“),
zodpověděl výše uvedené předběžné otázky.
[20] Po vydání rozhodnutí o pokračování v řízení zaslala stěžovatelka Nejvyššímu správnímu
soudu své vyjádření, v němž rekapituluje dosavadní průběh řízení, zčásti opakuje své již dříve
uplatněné argumenty k povaze dokladu V I 1 a zčásti přináší novou argumentaci
k existenci liberačních důvodů dle §40 odst. 1 vinařského zákona. Tato stěžovatelčina nová
argumentace nicméně nemá předobraz v žalobě a jedná se tak o nepřípustné kasační námitky
(§104 odst. 4 s. ř. s.). Relevantní pro rozhodnutí o kasační stížnosti je tak pouze ta část
stěžovatelčina vyjádření, v níž namítá, že před vydáním rozsudku SDEU ve věci Vinařství
U Kapličky měla legitimní očekávání ve zproštění odpovědnosti za správní delikt pouze
na základě dokladu V I 1. Stěžovatelka uvádí, že nemohla v době před vydáním zmíněného
rozsudku SDEU předvídat, že doklad V I 1 sám o sobě nepostačuje ke zproštění odpovědnosti
za správní delikt.
[21] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[22] Kasační stížnost není důvodná.
[23] Nejvyšší správní soud předně přistoupil k posouzení námitky nepřezkoumatelnosti
rozsudku městského soudu. Stěžovatelka sice důvody kasační stížnosti výslovně nepodřazuje
pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., fakticky však namítá, že krajský soud se nevypořádal s její
žalobní námitkou nesprávnosti a vadnosti laboratorních testů (viz odstavec [9] výše), čili tvrdí
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Případnou
nepřezkoumatelností rozsudku je kasační soud povinen se podle §109 odst. 4 s. ř. s. zabývat
z úřední povinnosti, a to i bez námitky stěžovatelky. Vlastní přezkum rozsudku je pak možný
pouze za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy že je srozumitelný a vychází
z důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho
rozhodnutí. Tato kritéria napadený rozsudek splňuje.
[24] Stěžovatelka odpovídající žalobní námitku uplatnila v bodu VII. žaloby. Svůj názor
o nesprávnosti laboratorních testů opřela jednak o rozdílné výsledky dvou testů stejného vína
(Traminer číslo šarže 180/15) v parametru přídavek vody, jednak zpochybnila hodnověrnost
databáze EUROFINS. K těmto tvrzením se krajský soud vyjádřil. Nejprve je řádně rekapituloval
v odstavcích 9 až 11 napadeného rozsudku. Vypořádal se s nimi v odstavcích 43 až 45
napadeného rozsudku, kde vyložil, proč přejal vysvětlení žalované ohledně rozdílných výsledků
testů vzorku vína Traminer, a též poukázal na to, že stěžovatelka neprovedla vlastní testy
odebraných vzorků. Stěžovatelčin odkaz na databázi EUROFINS krajský soud vypořádal
v odstavcích 47 až 51 napadeného rozsudku.
[25] I v dalším krajský soud v rozsudku řádně a srozumitelně vyložil důvody svého
rozhodnutí, vypořádal se se všemi podstatnými žalobními námitkami, jeho závěry se opírají
o znalost správního spisu a jsou podpořeny srozumitelnou a logickou argumentací. O tom,
že je napadený rozsudek opřen o dostatek relevantních důvodů, ostatně svědčí i skutečnost,
že stěžovatelka s jeho závěry věcně polemizuje v kasační stížnosti, což by v případě
nepřezkoumatelnosti rozsudku fakticky nebylo možné. Napadený rozsudek je tedy
přezkoumatelný.
[26] Stěžovatelka dále vytýká krajskému soudu vadu řízení, spočívající v tom, že neprovedl
jí navržené důkazy, přičemž tato vada měla vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
I zde stěžovatelka fakticky uplatňuje kasační důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tj. existenci „jiné vady“ ve smyslu tohoto ustanovení.
[27] Nejvyšší správní soud z textu žaloby ověřil, že pod rubrikou „důkaz“ stěžovatelka
povětšinou jen odkazovala na listiny založené ve správním spisu, které se však v soudním řízení
správním jako důkaz neprovádějí (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 –
117, č. 2383/2011 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Na konci bodu VII. žaloby navrhovala výslech tří fyzických osob a dále
„výslech žalovaného“ a v závorce uvedla další dvě fyzické osoby. V textu žaloby výslovně
odůvodňuje pouze prvně uvedený návrh: obecně tvrdí, že „výše uvedené tvrzení žalobce o provádění
laboratorních rozborů může být potvrzeno výslechem osob, které na straně SZPI tyto rozbory prováděly“. Jak
je z uvedeného patrné, stěžovatelka ani zde nijak neosvětlila, jaké konkrétní skutečnosti by měl
výslech navržených svědků osvědčit; obecný poukaz na „výše uvedená tvrzení“ je nedostačující,
neboť bod VII. žaloby obsahuje celou řadu tvrzení různého charakteru.
[28] Krajský soud v napadeném rozsudku odůvodnil, proč důkaznímu návrhu stěžovatelky
nevyhověl. Stručně řečeno vyšel z toho, že podklady ve správním spise poskytují ucelený obraz
o užitých metodách a o tom, že laboratorní testy proběhly řádně. Krajský soud též poukázal
na to, že stěžovatelka mohla nechat provést vlastní testy vzorků a nabídnout tedy důkaz –
odborné posouzení kvality vína. To však neučinila. Nejvyšší správní soud se s tímto stanoviskem
krajského soudu ztotožňuje a dodává, že pokud stěžovatelka měla na mysli, že určité konkrétní
skutečnosti mohly být prokázány navrhovanými výslechy svědků, měla v žalobě upřesnit, jaké
skutečnosti má na mysli. Pokud však zůstala jen v rovině velmi obecných tvrzení, nezbývá jí než
strpět následek v podobě neprovedení jí navrhovaných důkazů.
[29] Nejvyšší správní soud tedy k výše uvedenému zavírá, že kasační důvod ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není dán.
[30] Co se týče vlastního posouzení věci, jádrem sporu mezi stranami je především povaha
opakovaně zmiňovaného dokladu V I 1 a zda se stěžovatelka mohla na základě znalosti tohoto
dokladu zprostit své odpovědnosti podle §40 odst. 1 vinařského zákona.
[31] Podle §40 odst. 1 vinařského zákona (ve znění do 30. 6. 2017) právnická osoba
za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby
porušení povinnosti zabránila.
[32] Výše uvedenou otázkou se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval, přičemž dospěl
k závěru, že existence, resp. znalost dokladu V I 1 pro zproštění odpovědnosti obchodníka
s vínem není dostačující (viz k tomu již citovaný rozsudek NSS č. j. 9 As 418/2018 – 48,
a dále jemu předcházející a též již výše zmiňovaný rozsudek NSS č. j. 7 As 217/2018 – 25).
Z této judikatury vycházel také krajský soud v napadeném rozsudku.
[33] Rozsudek NSS č. j. 9 As 418/2018 – 48 však byl zrušen nálezem ÚS ve věci Vinařství
U Kapličky. Nosným důvodem rozhodnutí Ústavního soudu bylo, že pokud chtěl Nejvyšší
správní soud dospět k odlišným závěrům ohledně povahy dokladu V I 1 a zpochybnit
samotnou závaznost osvědčení jako institutu unijního práva, mohl tak učinit teprve poté,
co by předložil předběžnou otázku SDEU. Protože tak ovšem neučinil, Ústavní soud
uvedený rozsudek NSS zrušil, stejně jako předcházející rozsudek krajského soudu v téže věci.
V pokračujícím řízení pak krajský soud položil SDEU odpovídající předběžné otázky
v souladu s požadavky nálezu ÚS ve věci Vinařství U Kapličky.
[34] Rozsudek SDEU ve věci Vinařství U Kapličky zodpověděl předběžné otázky
takto:
1) Článek 80 odst. 2 písm. a) a c) a čl. 90 odst. 3 písm. a) nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) č. 1308/2013 ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví společná organizace trhů
se zemědělskými produkty a zrušují nařízení Rady (EHS) č. 922/72, (EHS) č. 234/79, (ES)
č. 1037/2001 a (ES) č. 1234/2007, musí být vykládány v tom smyslu, že osvědčení obsažené
v dokladu V I 1 vydaném – na základě článku 43 nařízení Komise (ES) č. 555/2008 ze dne
27. června 2008, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008
o společné organizaci trhu s vínem, pokud jde o programy podpory, obchod se třetími zeměmi,
produkční potenciál a kontroly v odvětví vína – pro určitou šarži vína dováženou do Evropské unie,
podle něhož byla tato šarže vyrobena za použití enologických postupů doporučených a zveřejněných
Mezinárodní organizací pro révu a víno nebo schválených Unií, je relevantní pro posouzení souladu
této šarže s enologickými postupy uvedenými v čl. 80 odst. 2 písm. a) a c) nařízení č. 1308/2013,
avšak samo o sobě k prokázání tohoto souladu nestačí.
2) Článek 89 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne
17. prosince 2013 o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a o zrušení
nařízení Rady (EHS) č. 352/78, (ES) č. 165/94, (ES) č. 2799/98, (ES) č. 814/2000, (ES)
č. 1290/2005 a (ES) č. 485/2008, ve spojení s čl. 64 odst. 2 písm. d) tohoto nařízení
a s čl. 80 odst. 2 nařízení č. 1308/2013, musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě
členského státu, která stanoví, že pokud osoba uvádějící na trh v tomto členském státě šarži
vína dovezenou ze třetí země, která není v souladu s enologickými postupy uvedenými
v čl. 80 odst. 2 písm. a) nebo c) nařízení č. 1308/2013, předloží doklad V I 1 vydaný
pro tuto šarži a osvědčující, že byla vyrobena za použití enologických postupů doporučených
a zveřejněných Mezinárodní organizací pro révu a víno nebo schválených Unií, leží důkazní
břemeno v otázce zavinění tohoto obchodníka při porušení zákazu uvádění na trh stan oveného
v čl. 80 odst. 2 nařízení č. 1308/2013 na straně příslušných orgánů tohoto členského státu.
[35] SDEU v odkazovaném rozsudku dále uvedl, že „[o]soba, které je vytýkáno porušení zákazu
uvádění na trh stanoveného v čl. 80 odst. 2 písm. a) a c) nařízení č. 1308/2013, nemůže platně
presumovat, že tomuto zákazu vyhověla, na základě pouhé skutečnosti, že měla k dispozici osvědčení
obsažené v dokladu V I 1 pro danou šarži vína, a že pouhým předložením takového dokladu tedy tato
osoba nemůže prokázat, že nenese zavinění“. Jinými slovy SDEU – na rozdíl od Ústavního soudu
v nálezu ve věci Vinařství U Kapličky – přisvědčil dřívějšímu stanovisku Nejvyššího správního
soudu s tím, že obchodník s vínem (zde stěžovatelka) se nemůže zprostit své odpovědnosti
za správní delikty pouhým odkazem na existenci dokladu V I 1. Protože se jedná o otázku
práva unijního (jak též konstatoval Ústavní soud), kasační soud je nyní při posouzení této
otázky vázán citovaným rozsudkem SDEU.
[36] Z výše uvedeného je patrné, že kasační námitka stěžovatelky, dovolávající se právě
dokladu V I 1, není důvodná.
[37] Ve vyjádření ze dne 9. 9. 2022 stěžovatelka poukazovala na skutečnost,
že až rozsudkem SDEU ve věci Vinařství U Kapličky soud autoritativně vyložil povahu
dokladu V I 1. Stěžovatelka tudíž před vydáním tohoto rozsudku SDEU měla legitimní
očekávání, že tento doklad postačuje k jejímu vyvinění z odpovědnosti za správní delikt.
K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelkou namítané „legitimní očekávání“
by mohlo vzniknout pouze v případě, že by v době spáchání deliktu existovala ustálená
správní praxe či ustálená judikatura správních soudů, která by hodnotila doklad V I 1 shodně
jako stěžovatelka. Tak tomu ovšem nebylo. Jak ostatně uvádí i sama stěžovatelka , judikatura
správních soudů (i ve světle nálezu Ústavního soudu ve věci Vinařství U Kapličky) byla
rozkolísaná a nebylo možné z ní vyvozovat stěžovatelkou uváděné závěry. Nadto, správní
soudy ve věci Vinařství U Kapličky rozhodovaly samozřejmě až po spáchání správního deliktu
stěžovatelkou.
[38] Co se týče kasační námitky, že správní orgány znaly výsledky laboratorních testů dříve
a včas s nimi stěžovatelku neseznámily, ta představuje v zásadě spíše jen opakování žalobní
argumentace, jíž krajský soud vypořádal v odstavcích 39 až 41 napadeného rozsudku. Nejvyšší
správní soud se s posouzením této otázky ze strany krajského soudu ztotožňuje. Lze dodat,
že tato námitka konec konců ani neobsahuje žádnou relevantní právní argumentaci (například
s odkazem na příslušné zákonné ustanovení), proč by rozhodnutí žalovaného mělo být stiženo
nezákonností kvůli tomu, kdy přesně se stěžovatelka (případně její dodavatel) seznámila
s výsledky laboratorních testů. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že stěžovatelka je vždy
odpovědná za to, aby distribuovala jen víno vyrobené schválenými enologickými postupy,
a případné úkony správních orgány nemohou na „rozsahu“ této odpovědnosti ničeho změnit.
[39] Jestliže v souvislosti s touto otázkou stěžovatelka opět odkazuje na doklad V I 1,
kasační soud připomíná své závěry výše (opírající se o rozsudek SDEU ve věci Vinařství
U Kapličky), že existence tohoto dokladu stěžovatelku odpovědnosti za správní delikt
nezprošťuje.
[40] K námitce týkající se údajné nesprávnosti laboratorních testů lze odkázat na rozsudek
NSS č. j. 9 As 418/2018 – 48, který se obdobně koncipovanou námitkou tehdejší žalobkyně
(zastoupené stejným advokátem jako v nynější věci) podrobně zabýval. Citovaný rozsudek lze
analogicky aplikovat také v nyní souzené věci, a to i přes to, že byl zrušen nálezem ÚS ve věci
Vinařství U Kapličky. Zrušovací důvod se totiž týkal právě jen nepoložení předběžných otázek
SDEU (k tomu viz odstavec [33] výše). Níže citované závěry proto nadále obstojí.
NSS v rozsudku č. j. 9 As 418/2018 – 48 k této otázce uzavřel, že krajský soud dostál
požadavkům kladeným na správní soudy ohledně odůvodnění neprovedení nadbytečných
důkazů, přičemž „[n]ebylo namístě, aby prováděl množství důkazů, které stěžovatelka navrhovala v části
VIII. žaloby. Podstatné je, že v bodech 31 až 35 svého rozsudku v reakci na tuto námitku a s ní spojené
důkazní návrhy podrobně rozebral, zda správní orgány v posuzovaném řízení opatřily dostatečně přesvědčivou sadu
důkazů, jež sama o sobě odůvodnila závěr o spáchání tvrzeného správního deliktu. (…) Nelze ostatně
přehlédnout, že smyslem těchto důkazů mělo být zpochybnit důvěryhodnost databáze EUROFINS, využívané
Odborem zkušební laboratoře žalované, z důvodu údajně malého množství vzorků moldavských vín v této
databázi. K tomu však žalovaná již ve vyjádření k žalobě ze dne 6. 10. 2016, na něž odkazuje i ve vyjádření ke
kasační stížnosti, vysvětlila, že databáze EUROFINS funguje zcela jinak, než se stěžovatelka domnívá, neboť je
založena na analýze stabilních izotopů v dané vinařské oblasti, což stěžovatelka nevyvrátila. Za této situace bylo
odmítnutí provedení důkazů ze strany krajského soudu zcela namístě, protože jimi nebylo možno zpochybnit
skutkový stav dostatečně přesvědčivě zjištěný žalovanou ve správním řízení.“
[41] Obdobně i v napadeném rozsudku krajský soud srozumitelně a logicky vysvětlil,
že v posuzované věci byly všechny analýzy provedeny na základě akreditovaných metod,
přičemž relevantnost, platnost ani průkaznost těchto metod nebyla stěžovatelkou
ve správním řízení nijak konkrétně zpochybněna. Správní orgány opatřily takovou sadu
důkazů, která vede k přesvědčivému závěru, že se stěžovatelka příslušných správních deliktů
dopustila (viz zejména odstavec 50 napadeného rozsudku). Námitky směřující proti databázi
EUROFINS následně krajský soud vypořádal v odstavcích 51 až 57 napadeného rozsudku.
Jeho závěrům, a to i ve světle výše citovaného rozsudku NSS č. j. 9 As 418/2018 – 48,
nemůže Nejvyšší správní soud nic vytknout. Co se týče důkazů navrhovaných v žalobě, zde
již kasační soud vyslovil, že jejich neprovedení pro nadbytečnost krajský soud řádně
a správně zdůvodnil (viz odstavec [28] výše).
[42] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou,
zamítl ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[43] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů
nenáleží. Toto právo by měla procesně úspěšná žalovaná, které však v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto
rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2022
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu