ECLI:CZ:NSS:2022:3.AZS.171.2021:59
sp. zn. 3 Azs 171/2021 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: N. V.,
zastoupené Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, advokátem se sídlem Praha 7, Ovenecká 78/33,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad štolou 936/3, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j., 16 Az 55/2020 - 39,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 16 Az 55/2020 - 39,
se z r uš uj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2020, č. j. OAM-238/ZA-ZA11-VL11-2020,
se zru š u je a věc se v r ací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení.
IV. Ustanovenému zástupci Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL. M., advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobkyně a náhrada hotových výdajů
v řízení o kasační stížnosti ve výši 8 228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci rozsudku. Náklady právního
zastoupení nese stát.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 19. 5. 2021, č. j. 16 Az 55/2020 - 39, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 11. 2020, č. j. OAM-238/ZA-ZA11-VL11-2020. Tímto rozhodnutím
žalobkyni nebyla udělena mezinárodní ochrana podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Při posuzování žaloby vycházel městský soud ze zjištění, že žalobkyně podala dne
13. 3. 2020 žádost o udělení mezinárodní ochrany. V žádosti a při následném pohovoru uvedla,
že nemá žádné politické přesvědčení, je vdaná, manžel žije na Ukrajině. Má tři děti; nejmladší syn
žije v ČR, zbylé dvě děti žijí na Ukrajině. Z Ukrajiny odjela z důvodu nedostatku práce, do ČR
přicestovala v roce 2007. Dále žalobkyně uvedla, že má zdravotní problémy s očima, vysokým
krevním tlakem a se srdcem. V ČR by chtěla zůstat, aby se zde mohla léčit, jelikož na Ukrajině
není dobrá lékařská péče a je nákladná. Na Ukrajině se léčila a byla tam hospitalizovaná; operaci
odmítla z důvodu nedůvěry v tamní medicínu. Dále uvedla, že nezjišťovala možnosti legalizace
pobytu, advokát ji poradil, aby požádala o mezinárodní ochranu. V ČR má kromě syna
také neteře; syn se o ni stará a finančně jí pomáhá. Závěrem uvedla, že na Ukrajině by se bála
o vše – o zdraví, děti. Ve vlasti nikdy žádné potíže neměla.
[3] Městský soud předně konstatoval, že žalobkyně neuvedla, jakých konkrétních pochybení
se podle ní žalovaný dopustil, její námitky byly formulovány jen obecně. Městský soud neshledal
porušení zásady materiální pravdy; žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy
a judikaturou a přezkoumatelným způsobem dovodil závěry, které srozumitelně odůvodnil, a jeho
rozhodnutí zcela odpovídá požadavkům dle §68 odst. 3 správního řádu. Pro posouzení
politické a bezpečnostní situace na Ukrajině si žalovaný obstaral podklady, jejichž výčet uvedl
na str. 3 žalovaného rozhodnutí; tyto podklady odpovídají požadavkům §23c písm. c) zákona
o azylu.
[4] Následně se městský soud zabýval jednotlivými důvody pro udělení azylu.
Uvedl, že pokud žalobkyně neuváděla žádné potíže ve vlasti a nebyla politicky aktivní, nemohl jí
být udělen azyl podle §12 písm. a) zákona o azylu; stejně tak nebyly naplněny důvody pro udělení
azylu dle §12 písm. b) a §14 tohoto zákona. Co se týče zdravotního stavu žalobkyně, městský
soud konstatoval, že se žalovaný zdravotními otázkami zabýval a vycházel i z lékařských zpráv
žalobkyně. Žalovaný uznal, že je na Ukrajině třeba některé zdravotní zákroky hradit, nicméně
poukázal na to, že žalobkyně je schopna si finanční prostředky opatřit prací. V léčbě může
žalobkyně pokračovat na Ukrajině, jelikož není v bezprostředním ohrožení života a její zdravotní
stav nevyžaduje specializovanou péči. Relevantní není ani subjektivní přesvědčení žalobkyně
o horší kvalitě tamní lékařské péče a ani namítaný nedostatek pracovních příležitostí v zemi
původu. Obdobně není důvodem pro udělení azylu ani rodinná situace žalobkyně; odloučení
od syna žijícího v ČR nepředstavuje pro žalobkyni nepřiměřený zásah. Pokud jde o finanční
pomoc, je možné, aby syn matku nadále podporoval i po návratu do vlasti.
[5] Městský soud konstatoval, že nebyly naplněny ani důvody pro udělení azylu dle §13
zákona o azylu a ani doplňkové ochrany podle §14a odst. 1 a 2 písm. a), b) a c) tohoto zákona.
Ačkoliv nelze popřít existenci ozbrojeného konfliktu na východě země, tento je stabilizovaný
a nebrání tak žalobkyni, aby se do země původu navrátila. Vycestování žalobkyně není v rozporu
s mezinárodními závazky podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Ani namítané porušení
mezinárodních úmluv neshledal městský soud relevantní, neboť žalobkyně nespecifikovala,
v čem konkrétně mělo pochybení spočívat. Jelikož žalobkyně pochází z Ivano-frankovské
oblasti, městský soud konstatoval, že tato oblast je pod kontrolou ukrajinské centrální vlády,
a proto se žalobkyně zhoršená bezpečnostní situace netýká. Při výpovědi žalobkyně uvedla,
že ze země odešla výhradně z ekonomických důvodů; ve vlasti žádné problémy se státními orgány
neměla.
[6] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodů, které podřadila pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatelka považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný z důvodu nesprávného
zhodnoceného jejího zdravotního stavu, v kontextu s nedostupností zdravotní péče na Ukrajině,
coby možného azylově relevantního důvodu. Namítá, že městský soud řádně nezjistil stav věci
zejména s ohledem na její vážný zdravotní stav, který doložila lékařskými zprávami. V této
souvislosti stěžovatelka popsala úroveň zdravotní péče na Ukrajině, která je finančně náročná
a nekvalitní. Stěžovatelka svou žádost o udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu,
či doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu, odůvodnila svým zdravotním stavem, soud
však relevantní skutkový stav dostatečně nezjistil. Stěžovatelka má za to, že její zdravotní stav
je v kontextu §14a zákona o azylu způsobilý aktivovat čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod ve smyslu rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. prosince
2016 ve věci č. 41738/10 – Paposhvili proti Belgii; žalovaný ani městský soud však tento rozsudek
nereflektovali. Městský soud porušil princip non-refoulment, neboť měl zohlednit zhoršenou
bezpečnostní situaci na Ukrajině, jakož i nefunkční ukrajinský zdravotní systém.
[8] K přijatelnosti své kasační stížnosti stěžovatelka namítá nesprávnou aplikaci
§14, respektive §14a zákona o azylu, která se opírá o nedostatečně zjištěný skutkový stav věci,
na jehož základě soud dospěl k chybnému závěru, že její zdravotní stav umožňuje vycestování
na Ukrajinu. Jde o zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do jejího hmotněprávního
postavení. Dále stěžovatelka uvádí, že judikatura dosud vůbec či plně neřešila, zda a v jakém
rozsahu je správní orgán povinen hodnotit reálnou existenci a dostupnost zdravotní péče,
pokud je žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 2 zákona o azylu.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka odkázala na zprávy
ohledně stavu ukrajinského zdravotnictví, v níž se uvádí, že občané musí „neformálně“ platit
za jednotlivá vyšetření. Žalovaný tyto skutečnosti nezpochybnil, nicméně uvedl, že je schopna
si na tyto úkony vydělat sama prací, případně jí může vypomoci syn, který ji v současné době
finančně podporuje. Kritika zdravotní péče na Ukrajině vyplývá ze subjektivního hodnocení
stěžovatelky. K obavě z hrozícího konfliktu žalovaný uvedl, že stěžovatelka nepochází
ze zasažených oblastí a konflikt se v současné době nerozšiřuje (vyjádření žalovaného je ze dne
23. 8. 2021 – pozn. NSS).
[10] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102, věta první
s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[11] Ve věcech, v nichž před krajským (zde městským) soudem rozhodoval specializovaný
samosoudce, se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti kasační stížnosti zabývá
otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatelky,
a je tak přijatelná. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. (ve znění účinném od 1. 4. 2021) totiž platí,
že jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce,
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost.
[12] V usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 (všechna zmiňovaná rozhodnutí
tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud definoval čtyři typové
případy, v nichž jde o přijatelnou kasační stížnost.
[13] Nejvyšší správní soud nicméně v rozsudku ze dne 11. 3. 2022, č. j. 6 Azs 306/2021 - 49,
konstatoval, že výklad provedený ve zmiňovaném usnesení ve věci sp. zn. 1 Azs 13/2006
není plně využitelný, zvažuje-li soud, zda je třeba výjimečně prolomit pravidla stanovená
v §75 odst. 1 s. ř. s. a §109 odst. 5 s. ř. s. a přihlédnout při posuzování kasační stížnosti
ke skutečnostem, které nastaly až po vydání rozhodnutí krajského soudu, aby bylo zajištěno
dodržení norem požívajících aplikační přednost ve smyslu čl. 10 Ústavy, jimiž ve věcech
mezinárodní ochrany budou zejména čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“) a zásada non-refoulement (zásada nenavracení). V těchto případech
je třeba se věcně vypořádat s otázkou, zda je takové prolomení namístě, a to buď v rámci
hodnocení přijatelnosti (viz například usnesení tohoto soudu ze dne 1. 6. 2017,
č. j. 9 Azs 14/2017 - 30, či právě rozsudek č. j. 6 Azs 306/2021 - 49), nebo následně v rámci
meritorního přezkumu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2021,
č. j. 2 Azs 214/2020 - 46). Také při aplikaci §104a s. ř. s. je totiž třeba postupovat
tak, aby byly dodrženy mezinárodní závazky České republiky plynoucí z čl. 2 a 3 Úmluvy a zásady
non-refoulement.
[14] Nejvyšší správní soud s odkazem na svou relevantní judikaturu (uvedenou níže)
v nyní posuzované věci shledal, že je nezbytné i bez výslovné námitky stěžovatele
(srov. například rozsudek tohoto soudu ze dne 21. 4. 2022, č. j. 10 Azs 47/2022 - 33) přihlédnout
ke skutečnostem, k nimž došlo až po rozhodnutí městského soudu, a že ve světle těchto
skutečností je kasační stížnost přijatelná i důvodná.
[15] V rozsudku ze dne 24. 3. 2022, č. j. 1 Azs 36/2022 – 31, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že dle všeobecně známých informací o změně bezpečnostní situace na Ukrajině
je zřejmé, že v zemi dochází k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, a celé území Ukrajiny proto nadále nesplňuje jedno
z kritérií bezpečnosti [dle přílohy I směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU
ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany
(procedurální směrnice) a dle §2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu]. V nyní projednávané věci
informace o zemi původu založené ve spise pochází z července 2019 a z dubna 2020.
Tyto informace, stejně jako rozhodnutí žalovaného i napadený rozsudek, byly tedy vydány
před počátkem rozsáhlejšího ozbrojeného konfliktu, který od února tohoto roku v určité míře
zasáhl celé ukrajinské území, a který dle obecně známých informací v současnosti eskaluje.
Je tedy zcela evidentní, že ve světle aktuální situace nemůže obstát závěr žalovaného (aprobovaný
městským soudem), že k ozbrojeným střetům dochází pouze na malé části území Ukrajiny,
a stěžovatelka, pocházející ze vzdálené oblasti, nemůže být tímto ozbrojeným konfliktem
zasažena (k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2022,
č. j. 10 Azs 537/2021 - 31). Uvedený fakt, jenž musí být kasačním soudem při uplatnění principu
non-refoulement zohledněn, tedy vyvrací premisu neexistence bezprostřední hrozby při návratu
stěžovatelky na Ukrajinu, na které stojí rozhodnutí žalovaného i městského soudu, a zakládá
proto důvod pro jejich zrušení.
[16] Současně je ovšem třeba zdůraznit, že žalovaný ani městský soud při svém rozhodování
nijak nepochybili. Vzhledem k závažnosti bezpečnostní situace na Ukrajině je nicméně potřeba
prolomit základní pravidla stanovená v §75 odst. 1 a 109 odst. 5 s. ř. s., a to ve prospěch principu
non-refoulement, který požívá vyšší právní síly. Napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí žalovaného
nemohou s ohledem na výše uvedené obstát.
[17] Pro úplnost lze dodat, že s ohledem na konstatované důvody zrušení napadeného
rozsudku by bylo nadbytečné se zabývat vlastní kasační argumentací.
[18] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k názoru, že kasační stížnost
je důvodná, a v souladu s §110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. napadený rozsudek
městského soudu zrušil (viz výrok I. tohoto rozsudku).
[19] Jelikož ve světle výše vyložených důvodů nemůže nadále obstát ani žalobou
napadené rozhodnutí, zrušil Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., ve spojení
s §78 odst. 1, 4 a 5 s. ř. s. i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude
vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (viz výrok II. tohoto rozsudku).
[20] V dalším řízení žalovaný opětovně posoudí žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní
ochrany ve světle nových skutečností (zejména aktuálních zpráv o bezpečnostní situaci
na Ukrajině), a to i z hlediska naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany.
[21] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozsudek městského soudu a současně zruší
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí
městského soudu (§110 odst. 3, věta druhá s. ř. s.). Při rozhodování o náhradě nákladů
řízení vychází soudní řád správní z celkového úspěchu ve věci (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s.). Z tohoto hlediska byla úspěšná stěžovatelka, a proto má právo na náhradu
nákladů řízení vůči žalovanému. Kasační soud nicméně rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů
řízení stěžovatelce podle §60 odst. 7 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Zvážil přitom,
že stěžovatelka je v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšná toliko z důvodu změny
bezpečnostní situace na Ukrajině, kterou nemohli předvídat žalovaný ani městský soud. Nejvyšší
správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů nepřiznává;
viz výrok III. tohoto rozsudku. Stejným způsobem ostatně postupoval zdejší soud již ve skutkově
a právně podobných případech (viz například rozsudky ze dne 10. 5. 2022,
č. j. 6 Azs 71/2021 - 41, ze dne 27. 4. 2022, č. j. 7 Azs 357/2021 – 23, a ze dne 28. 7. 2022,
č. j. 3 Azs 287/2021 - 54).
[22] Stěžovatelce byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2021,
č. j. 3 Azs 171/2021 - 22, ustanoven zástupce pro řízení před soudem
Mgr. Bc. Filip Schmidt LL. M., advokát. Podle §35 odst. 10 s. ř. s. hradí v takovém případě
odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Zástupci náleží podle §9 odst. 4 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“),
odměna za dva úkony právní služby (tj. převzetí věci a přípravě zastoupení a vyhotovení doplnění
kasační stížnosti) v celkové výši 6 200 Kč [§11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu] a náhrada
hotových výdajů ve výši 600 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 6 800 Kč.
Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku
odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. o 1 428 Kč. Celková odměna tak činí 8 228 Kč.
Tato částka bude Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 27. září 2022
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu