ECLI:CZ:NSS:2022:4.ADS.214.2021:22
sp. zn. 4 Ads 214/2021 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: dipl. Ing. Š. Č.,
zast. JUDr. Václavem Peňázem, advokátem, se sídlem Pekařská 384/13, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2020, č. j. MPSV-2020/79208-920, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2021,
č. j. 33 A 35/2020 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil
rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajská pobočka v Brně ze dne 19. 2. 2020,
č. j. 136809/20/BM, sp. zn. 5884-18-PV, jímž podle §30 a §70 odst. 3 zákona č. 117/1995 Sb.,
o státní sociální podpoře rozhodl o odejmutí dávky státní sociální podpory rodičovský příspěvek
žalobkyni ode dne 1. 1. 2020, protože nárok na dávku zanikl ke dni 31. 12. 2019.
[2] Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž poukázala
na skutečnost, že rodičovský příspěvek byl žalobkyni vyplácen ve výši 11.000 Kč měsíčně
od 8. 5. 2018 do 31. 12. 2019, kdy nárok na výplatu skončil z důvodu vyčerpání celkové částky
rodičovského příspěvku ve výši 220.000 Kč. Tato skutečnost byla žalobkyni sdělena v oznámení
Úřadu práce ze dne 9. 1. 2020, č. j. 18546/20/BM. Dne 10. 12. 2019 byla žalobkyni doručena
výzva úřadu práce, ve které bylo žalobkyni sděleno, že se za účelem provedení změny volby
měsíční výše rodičovského příspěvku má dostavit v průběhu měsíce prosince na pobočku úřadu
práce, aby ji rodičovský příspěvek byl vyplácen i v nadcházejícím roce. Vzhledem k tomu,
že žalobkyně v období od 7. 12. 2019 do 25. 1. 2019 pobývala se svou rodinou v zahraničí
(Austrálii), nemohla uvedený dokument převzít a seznámit se s jeho obsahem. Žalobkyně
poukázala na rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2017, č. j. 6 Ads 61/2017 - 23, a rozhodnutí správních
orgánů označila za nesprávné a nezákonné, neboť žalobkyni zkrátily na jejím právu rodiče
na pomoc státu při péči o dítě.
[3] Krajský soud v Brně nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval, že žalobkyně
nezpochybňuje závěry žalovaného, že dle §30 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře (ve znění
do 31. 12. 2019) měl rodič nárok na rodičovský příspěvek nejdéle do doby, kdy
byla na rodičovském příspěvku vyplacena z důvodu péče o totéž nejmladší dítě v rodině celková
částka 220.000 Kč. Dle §30 odst. 5 téhož zákona je rodič oprávněn provést volbu výše
rodičovského příspěvku, tuto volbu ovšem nelze provést zpětně. Žalovaný v napadeném
rozhodnutí vycházel z rozumného výkladu, že nárok na dávku zaniká posledním dnem měsíce,
za který dávka dle volby její výše provedené oprávněným rodičem náleží, třebaže k výplatě
poslední splátky dávky zpravidla dochází až v měsíci následujícím. Ani proti těmto závěrům
žalovaného a úřadu práce žalobkyně nijak konkrétně nebrojí. Dle oznámení úřadu práce ze dne
9. 1. 2020 nadto již k tomuto dni došlo k vyplacení celé částky rodičovského příspěvku ve výši
220.000 Kč. V okamžiku, kdy žalobkyně po svém návratu z Austrálie uplatnila dne 31. 1. 2020
provedení změny volby měsíční výše dávky, již žalobkyni nezbývalo vyplatit žádnou část dávky.
Měsíční volbu výše rodičovského příspěvku lze provést v době existence nároku na dávku
a dle výslovného znění zákona ji nelze provést zpětně. Jinými slovy, po zániku nároku na dávku
(a po její výplatě) již není z povahy věci možné žádným způsobem volit její měsíční výši.
[4] Krajský soud se s žalovaným ztotožnil i v tom, že pokud žalobkyně hodlala změnit
zvolenou výši rodičovského příspěvku, avšak neučinila tak v době existence nároku na dávku,
nelze její situaci řešit prostřednictvím prominutí zmeškání úkonu (lhůty) podle §41 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád. Skutečnost, že se žalobkyně po část doby, kdy bylo možné zvolit
jinou výši rodičovského příspěvku (tedy od 7. 12. 2019), nacházela v Austrálii, proto nemá
pro posouzení věci význam. Přípis úřadu práce ze dne 10. 12. 2019, s nímž se žalobkyně nemohla
seznámit, pak krajský soud ve shodě s žalovaným vyhodnotil jako úkon informační povahy,
se kterým nebyly spojeny žádné procesní důsledky. V žalobkyní zmíněném rozsudku
č. j. 6 Ads 21/2017 - 23 se jednalo o odlišnou situaci. Žalobkyni byl přiznán a vyplacen
rodičovský příspěvek ve výši 220.000 Kč dle platných právních předpisů. Rozhodnutím
žalovaného proto nebyla zasažena podstata a smysl práva žalobkyně pečující o dítě na pomoc
státu ve smyslu čl. 32 odst. 5 Listiny základních práv a svobod tak, jak je realizace tohoto práva
provedena zákonem ve smyslu čl. 32 odst. 6 Listiny.
[5] S účinností od 1. 1. 2020 došlo k legislativním změnám a celková částka rodičovského
příspěvku byla navýšena na 300.000 Kč. Dle přechodných ustanovení zákona č. 363/2019 Sb.,
kterým se mění zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů,
kterým k této změně došlo, náleží zvýšená částka ode dne účinnosti tohoto zákona také rodiči,
který pečuje o dítě do 4 let věku a zároveň nedočerpal k tomuto datu celkovou částku
rodičovského příspěvku na toto dítě či děti ve výši podle zákona č. 117/1995 Sb., ve znění
účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Zvýšená částka rodičovského příspěvku
by tedy žalobkyni náležela, pokud by žalobkyně čerpala rodičovský příspěvek i v období ledna
2020. Tak tomu však nebylo. Pro úplnost pak krajský soud dodal, že si je vědom také toho,
že v současnosti probíhá u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 1/20 řízení o návrhu skupiny
senátorů na zrušení části zákona č. 363/2019 Sb.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas
kasační stížnost, v níž vyjádřila přesvědčení, že kasační stížností napadeným rozsudkem došlo
k porušení jejích ústavních práv, zejména práva rodičů, pečujících o dítě na pomoc od státu
upraveného v čl. 32 odst. 5 Listiny. Stěžovatelka krajskému soudu vytkla, že nezohlednil
skutečnost, že po období, kdy byla v Austrálii, bylo nemožné, aby provedla volbu změny výše
rodičovského příspěvku. Dále namítla, že krajský soud postupoval přehnaně formalisticky
a nedostatečně šetřil podstatu a smysl základních práv a svobod (práva rodiče pečujícího o dítě
na pomoc státu při péči o dítě), což podle stěžovatelky vedlo k nesprávnému právnímu posouzení
věci.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na své vyjádření ze dne 29. 7. 2020.
Uvedl, že krajský soud nezatížil řízení žádnou vadou a ztotožnil se s jeho posouzením.
III. Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom
vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud vycházel při posouzení věci z toho, že mezi účastníky je nesporné,
že poslední část rodičovského příspěvku (přiznaného stěžovatelce ve výši ve výši 220.000 Kč)
za prosinec 2019 byla stěžovatelce vyplacena v lednu 2020.
[11] Zákonem č. 363/2019 Sb., byla s účinností od 1. 1. 2020 výše rodičovského příspěvku
zvýšena na 300.000 Kč. Při posouzení, zda stěžovatelce náležela takto zvýšená částka
rodičovského příspěvku, je třeba vycházet z přechodných ustanovení tohoto zákona, kdy
podle čl. II. 1 věty první, rodičovský příspěvek ve výši podle zákona č. 117/1995 Sb., ve znění účinném
ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, náleží od kalendářního měsíce, ve kterém tento zákon nabude účinnosti,
a to také rodiči, který pečuje o dítě nebo děti do 4 let věku, které jsou nejmladší v rodině, a zároveň nedočerpal
k tomuto datu celkovou částku rodičovského příspěvku na toto dítě či děti ve výši podle zákona č. 117/1995 Sb.,
ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a podle čl. II. bodu 2 v případě rodiče, který sice
pečuje o dítě nebo děti do 4 let věku, které jsou nejmladší v rodině, ale již dočerpal k datu nabytí účinnosti tohoto
zákona celkovou částku rodičovského příspěvku ve výši podle zákona č. 117/1995 Sb., ve znění účinném
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, již rozdíl mezi celkovou částkou rodičovského příspěvku
podle zákona č. 117/1995 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a nejvyšší částkou
rodičovského příspěvku podle zákona č. 117/1995 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto
zákona, nenáleží.
[12] Z výše uvedených ustanovení zákona č. 363/2019 Sb., jednoznačně vyplývá,
že stěžovatelce zvýšená částka rodičovského příspěvku nenáleží, neboť stěžovatelka rodičovský
příspěvek vyčerpala již v prosinci 2019, tudíž nárok na rodičovský příspěvek ke dni 1. 1. 2020,
kdy nabyl účinnosti zákon č. 363/2019 Sb., již neměla. Pokud jde o platbu poslední části
rodičovského příspěvku, která byla stěžovatelce poukázána v lednu 2020, Nejvyšší správní soud
doplňuje, že v souladu s §57 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře jsou platby rodičovského
příspěvku zasílány příjemcům v měsíci následujícím po měsíci, za nějž jim na dávku vznikl nárok.
I z toho vyplývá, že stěžovatelka čerpala rodičovský příspěvek jen do prosince 2019, kdy jí nárok
na tuto dávku zanikl v důsledku „vyčerpání“ maximální částky 220.000 Kč dle právní úpravy
účinné do konce roku 2019, přestože poslední splátka jí byla poukázána v lednu 2020.
[13] Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že Ústavní soud nálezem ze dne
7. 12. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 1/20, zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení čl. II
zákona č. 363/2019 Sb., ve slovech bodu 1 „a zároveň nedočerpal k tomuto datu celkovou částku
rodičovského příspěvku na toto dítě či děti ve výši podle zákona č. 117/1995 Sb., ve znění účinném přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona“, jakož i celého bodu 2 těchto ustanovení. V bodu 42 nálezu
konstatoval, že „v posuzované věci neshledal Ústavní soud zásah do esenciálního obsahu předmětného
základního práva. Rodičovský příspěvek je pouze jednou z forem pomoci státu rodičům pečujícím o děti. Výše
rodičovského příspěvku před napadenou novelou nepochybně nepředstavovala zásah do esenciálního obsahu práva
garantovaného čl. 32 odst. 5 Listiny. Došlo-li následně ke zvýšení celkové částky rodičovského příspěvku
jen pro část rodičů, aniž by u ostatních (s nárokem již zaniklým, viz výše aprobované intertemporální kritérium)
došlo ke změně, pak nelze nezvýšení rodičovského příspěvku považovat za zásah do esenciálního obsahu
základního práva.“ V bodu 47 pak Ústavní soud shledal napadenou právní úpravu za racionální
a neshledal porušení práva rodičů pečujících o děti, zaručeného čl. 32 odst. 5 Listiny. Následně
v bodu 54 nálezu uzavřel, že „neshledal důvod ke zrušení napadených ustanovení zákona č. 363/2019 Sb.
a uzavírá, že napadená právní úprava není jako ústavně konformní v rozporu s principy předvídatelnosti, ochrany
důvěry v právo a legitimního očekávání, ani s principem rovnosti.“
[14] S ohledem na výše uvedené závěry Ústavního soudu Nejvyšší správní soud nepřisvědčil
námitce stěžovatelky, že došlo k porušení jejích ústavních práv, zejména práva rodičů, pečujících
o dítě na pomoc od státu upraveného v čl. 32 odst. 5 Listiny.
[15] Důvodnou Nejvyšší správní soud neshledal ani argumentaci stěžovatelky, že krajský soud
postupoval přehnaně formalisticky a nezohlednil, že stěžovatelka z důvodu svého pobytu
v Austrálii nemohla provést volbu změny výše rodičovského příspěvku. Krajský soud
se totiž touto otázkou zabýval, když poukázal na skutečnost, že po zániku nároku na dávku
již není možné žádným způsobem volit její měsíční výši, a konstatoval, že situaci stěžovatelky,
která v době existence nároku na dávku nepodala žádost o změnu volby měsíční výše dávky,
nelze řešit prostřednictvím prominutí zmeškání úkonu (lhůty) podle §41 správního řádu.
Skutečnost, že se žalobkyně po část doby, kdy bylo možné zvolit jinou výši rodičovského
příspěvku, nacházela v Austrálii, proto nemá pro posouzení věci význam. Přípis úřadu práce
ze dne 10. 12. 2019, s nímž se žalobkyně nemohla seznámit, pak krajský soud ve shodě
s žalovaným vyhodnotil jako úkon informační povahy, se kterým nebyly spojeny žádné procesní
důsledky.
[16] Výše uvedené závěry krajského soudu jsou logické, správné, řádně a přehledně
zdůvodněné, vystihují podstatu věci, a nejsou tudíž formální. Nejvyšší správní soud
se proto s nimi plně ztotožňuje a nepovažuje již za nutné k nim cokoli dodávat.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[17] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny žalobkyní uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[18] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2022
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu