ECLI:CZ:NSS:2022:4.AO.7.2021:179
sp. zn. 4 Ao 7/2021-179
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci navrhovatele: K. S., zast. JUDr. Tomášem
Nielsenem, advokátem, se sídlem Dlouhá 618/14, Praha 1, proti odpůrci: Ministerstvo
zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, o návrhu na zrušení mimořádného
opatření odpůrce ze dne 2. 3. 2021, č. j. MZDR 40555/2020-4/MIN/KAN, ve znění
mimořádných opatření ze dne 22. 5. 2021, č. j. MZDR 21735/2021-1/MIN/KAN, ze dne 14. 6.
2021, č. j. MZDR 40555/2020-7/MIN/KAN, a ze dne 2. 7. 2021, č. j. MZDR 1595/2021-
6/MIN/KAN,
takto:
I. Návrh se odm ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Navrhovateli se vrací soudní poplatek za návrh na zrušení opatření obecné povahy
ve výši 5.000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení, a to k rukám jeho zástupce
JUDr. Tomáše Nielsena, advokáta, se sídlem Dlouhá 618/14, Praha 1.
Odůvodnění:
[1] Návrhem ze dne 7. 10. 2021 navrhovatel žádal zrušení v záhlaví uvedeného mimořádného
opatření odpůrce. Uvedl, že návrh podává u Nejvyššího správního soudu společně se žalobou
podanou u Krajského soudu v Praze, jíž se domáhá ochrany před nezákonným zásahem Krajské
hygienické stanice Středočeského kraje, spočívajícím ve sdělení ze dne 4. 10. 2021, že navrhovatel
přišel do kontaktu s osobou nakaženou nemocí covid-19, a proto se na něj vztahuje čtrnáctidenní
karanténa a je povinen podrobit se PCR testu. Uvedené sdělení přitom bylo vydáno na základě
předmětného mimořádného opatření odpůrce, proto je návrh podán ve lhůtě pro podání
zásahové žaloby, s níž je podáván společně ve smyslu §101a odst. 1 věty druhé s. ř. s.
Z uvedeného důvodu je navrhovatel oprávněn k podání návrhu na zrušení mimořádného
opatření.
[2] Navrhovatel má za to, že mimořádné opatření nemá oporu v §69 odst. 1 písm. i) zákona
č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále
jen zákon o ochraně veřejného zdraví), resp. v jeho §80 odst. 1 písm. g), na které se odkazuje.
K nařízení karanténních opatření jsou věcně příslušné krajské hygienické stanice a odpůrce
vydáním mimořádného opatření nezákonně zasahuje do jejich rozhodovací pravomoci.
[3] Nezákonnost čl. I napadeného mimořádného opatření týkajícího se nařizování izolace
navrhovatel dovozuje z toho, že pozitivní výsledek PCR testu na vir SARS-CoV-2 neprokazuje
onemocnění covid-19. Z toho vyplývá, že pozitivní test nemůže být ani důvodem k nařízení
izolace či karantény. Ze stejného důvodu, tj. nemožnosti prokázat onemocnění covid-19
PCR testem, je nezákonný též čl. II a III. mimořádného opatření, který stanoví dobu izolace
od provedení testu, resp. ukládá povinnost nařízení karantény osobám v úzkém kontaktu
s pozitivně testovanými osobami. Stejně tak nelze dovozovat onemocnění na uvedenou chorobu
z klinických příznaků, které jsou shodné jako u jiných respiračních onemocnění.
[4] Za iracionální a v rozporu s účelem mimořádného opatření označil navrhovatel čl. IV
mimořádného opatření, který označuje výjimky z povinnosti nařídit izolaci. Čl. V. pak zavádí
nezákonnou diskriminaci osob, které nepodstoupily očkování proti onemocnění covid-19.
Navrhovatel považuje za notorietu, že očkování nemůže zabránit nákaze a dalšímu přenosu
nákazy očkovanou osobou.
[5] Navrhovatel uznává, že mimořádné opatření může vést k eliminaci rozšíření onemocnění
covid-19, avšak za cenu omezení práv velkého počtu osob, na které by se izolace ani karanténa
vztahovat neměly. Takové omezení práv proto považuje za neproporcionální a nezákonné.
[6] Podmínkou pro vydání mimořádného opatření dle §69 zákona o ochraně veřejného
zdraví je existence epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku. Tento předpoklad dle navrhovatele
není splněn, resp. z odůvodnění mimořádného opatření nelze zjistit, z čeho odpůrce jeho splnění
dovozuje. Odpůrce mylně vychází z počtu „cases“, což je však odlišný pojem od případů
onemocnění dle mezinárodní terminologie, který znamená případ s klinickými příznaky. Vysoký
počet pozitivně testovaných osob se nepromítá do počtu hospitalizací. Počty pozitivně
testovaných jsou pro posouzení předpokladu epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku irelevantní.
Nové případy jsou zejména ve věkové skupině 16 až 29 let, v níž je výskyt vážnějšího průběhu
onemocnění spíše výjimečný. Pokud odpůrce uvádí, že 20% lidí ve věku nad 80 let nebylo
očkováno proti onemocnění covid-19, z čehož dovozuje nebezpečí pro zdravotnický systém, není
zřejmé, kolik z těchto osob si vytvořilo přirozenou imunitu. Skutečnou příčinou vysoké zátěže
nemocnic a úmrtí mnoha pacientů nebylo onemocnění covid-19, nýbrž nedostatečná zdravotní
péče, nevyhovující stav nemocnic; skutečné zatížení zdravotního systému v době po roce 2020
bylo nižší než v předchozích obdobích sezónních respiračních onemocnění. Odpůrce dále uvádí,
že nebezpečí zhoršení epidemie souvisí s výskytem varianty delta, přesto však v poslední době
(před podáním návrhu) nedošlo k nárůstu počtu hospitalizací. Navrhovatel zpochybnil
i modelové scénáře ECDC používané odpůrcem, které jsou manipulovatelné tak,
aby předpovídaly výrazný nárůst počtu případů, a které navrhovatel srovnává s modely
předpovídání počasí. Stejně tak navrhovatel považuje za irelevantní podklady, které odpůrce
získává od WHO, ECDC nebo CDC. Při zohlednění proočkovanosti populace by v případě další
vlny epidemie nemělo zatížení zdravotnického systému přesáhnout 43% loňského stavu.
Mimořádná opatření jsou vydávána na politickou objednávku a jejich hlavním účelem
je vyvolávání strachu v obyvatelstvu. Odpůrce neeviduje počty skutečně nemocných osob,
tudíž nemůže tvrdit, že epidemie onemocnění covid-19 existuje. Ze stejného důvodu nemůže
ani vyhodnotit, zda se epidemie zhoršuje.
[7] Podáním ze dne 28. 10. 2021 navrhovatel změnil svůj návrh v návaznosti na zrušení
mimořádného opatření odpůrcem tak, že navrhuje vyslovení nezákonnosti mimořádného
opatření.
[8] Odpůrce ve vyjádření k návrhu uvedl, že navrhovatel není oprávněn k podání návrhu
na zrušení mimořádného opatření, a to proto, že není adresátem povinností z něj vyplývajících,
neboť ty jsou adresovány pouze krajským hygienickým stanicím a vybraným provozovatelům
zdravotních služeb. Dále má odpůrce za to, že navrhovatel podal svůj návrh opožděně. Návrh
na zrušení mimořádného opatření lze podle §13 odst. 2 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných
opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále
též pandemický zákon), podat do jednoho měsíce od jeho účinnosti. Tato lhůta v den podání
návrhu již dávno uplynula, a to i ve vztahu k poslednímu mimořádnému opatření, kterým bylo
původní mimořádné opatření ze dne 2. 3. 2021, č. j. MZDR 40555/2020-4/MIN/KAN,
změněno, tj. mimořádnému opatření ze dne 2. 7. 2021, č. j. MZDR 1595/2021-6/MIN/KAN,
které nabylo účinnosti 9. 7. 2021. Návrh však byl podán až dne 7. 10. 2021.
[9] Návrh je dle odpůrce nedůvodný. Připomněl východiska judikatury NSS k přezkumu
opatření obecné povahy, z nichž vyplývá, že ke zrušení z důvodu neproporcionality zásahu
do práv může soud přistoupit pouze u extrémních případů věcně nesprávných opatření, nikoli na
základě prosté úvahy soudu, že případně jiné opatření by bylo lepší než to, k němuž přistoupil
odpůrce. Odpůrce poukázal na svou odbornou kapacitu v oboru veřejného zdraví. Situace zcela
nové a bezprecedentní epidemie mimořádně nebezpečného koronaviru SARS-CoV-2 a vědecké
poznatky o ní se dynamicky vyvíjí a informace a podklady, které jsou běžně používány
pro správní úvahu, nejsou za stávající situace zcela k dispozici. Z toho vychází i §94a odst. 2
zákona o ochraně veřejného zdraví a §2 odst. 6 pandemického zákona, které stanoví,
že mimořádné opatření se vydává bez řízení vydání opatření obecné povahy. Odpůrce
při vydávání mimořádných opatření postupuje na základě dostupných (i když omezených)
informací, které jsou o viru známy v době vydání opatření (best practice), při vědomí toho, že tyto
znalosti nejsou dostatečné a přesné, a toho, že nelze vyčkávat, až bude zcela s jistotou prokázáno
a jednoznačně doloženo, zda přijaté opatření je optimální. Odpůrce při svém postupu
primárně ochraňuje život a zdraví občanů jakožto nejdůležitější základní hodnoty a přitom usiluje
o co nejmenší omezení chodu společnosti. Řídí se principem předběžné opatrnosti,
tedy nespoléhá na to, že nastane optimističtější varianta vývoje.
[10] Odpůrce aplikuje princip proporcionality tak, že vyhodnocuje vývoj epidemie na území
ČR a na základě dostupných informací odhaduje možný další vývoj. Pokud takto dojde k závěru,
že vývoj je nepříznivý a riziko šíření nemoci vysoké, přistupuje k výběru opatření, která mohou
šíření nákazy zpomalit. Přitom vybírá ta opatření, která působí vzhledem k tomuto cíli efektivně
a zároveň co nejmenším způsobem negativně dopadají na obyvatelstvo a práva osob.
[11] Pokud navrhovatel namítá, že odpůrce zasahuje napadeným mimořádným opatřením
do rozhodovací pravomoci krajských hygienických stanic, odpůrce k tomu uvádí, že stanovení
jednotného postupu těchto správních orgánů bylo potřebné, vzhledem k tomu, že epidemie
se šíří ve všech oblastech státu. Odpůrce nezasahoval do řešení jednotlivých případů
hygienickými stanicemi, nýbrž pouze stanovil, jak v obecně vymezených případech postupovat.
Pokud navrhovatel poukazuje na to, že ne všechny osoby pozitivně testované na SARS-CoV-2
skutečně onemocní, je třeba vzít v úvahu značné riziko přenosu nákazy bezpříznakovými
osobami. Ve vztahu k namítané diskriminační povaze článku IV. mimořádného opatření odpůrce
upozornil na to, že v nařízení vymezil okruh osob, u nichž se izolace či karanténa nařizovat
nemusí, protože chorobu již prodělaly anebo byly řádně očkovány. Pokud navrhovatel
zpochybňuje samotnou existenci epidemie, Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval,
že tato je obecně známou skutečností.
[12] Navrhovatel v replice poukázal na to, že ačkoli mimořádné opatření je formálně
adresováno hygienickým stanicím, ve skutečnosti však školy uplatňují karanténní opatření vůči
žákům, včetně navrhovatele, a brání jim ve vstupu do budovy. Mimořádné opatření tedy
nepochybně do práv navrhovatele zasahuje. Návrh zároveň není opožděný, neboť byl podán
neprodleně poté, co do práv navrhovatele bylo fakticky zasaženo. Nelze zaměňovat celostátní
výskyt epidemie a celostátní ohnisko nákazy. Nanejvýš se na celém území vyskytují lokální
ohniska nákazy. K tvrzení odpůrce, že mimořádné opatření nezasahuje do rozhodovací
pravomoci hygienických stanic, uvedl navrhovatel, že fakticky krajské hygienické stanice nemají
žádný prostor pro úvahu o aplikaci karantény či izolace a pouze přebírají do svých sdělení
a rozhodnutí text mimořádného opatření. Odpůrce připustil, že pozitivní PCR test mohou
mít i zdraví lidé a zopakoval jakýsi veřejný úzus, že zdravý člověk virus šíří. Dle navrhovatele
však tento závěr nikdo nedokázal vyjma několika pochybných studií z roku 2020.
Je pravděpodobnější, že pozitivně testovaný zdravý člověk vylučuje tak malé množství viru,
že je to z epidemiologického hlediska bezvýznamné, a pravděpodobnost, že někoho nakazí,
je prakticky nulová. Z veřejných statistik vyplývá, že skladba pacientů, kteří trpí těžším průběhem,
je stále stejná. Je logický nesmysl, pokud odpůrce upřednostňuje protilátky získané očkováním
před skutečnou hladinou protilátek. Očkování nechrání před reinfekcí, jak je vidět v Izraeli
či Singapuru. Odkaz odpůrce na judikaturu NSS, dle níž je existence epidemie notorietou,
navozuje dojem, že o existenci epidemie rozhoduje soud.
[13] Předtím, než se Nejvyšší správní soud mohl zabývat posouzením důvodnosti návrhu,
zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení.
[14] Návrh byl podán společně se žalobou proti úkonu správního orgánu, kterým
bylo mimořádné opatření aplikováno vůči navrhovateli, ve lhůtě pro podání žaloby proti tomuto
aplikujícímu rozhodnutí dle §101a odst. 1 věty druhé s. ř. s. a rozsudku rozšířeného senátu
ze dne 13. 9. 2016, č. j. 5 As 194/2014-36, č. 3470/2016 Sb. NSS. V bodech 20 a 21 tohoto
rozsudku rozšířený senát uvedl: „(…) Druhým typem návrhu je pak návrh na „incidenční“ kontrolu
zákonnosti opatření obecné povahy podle §101a odst. 1 věty druhé s. ř. s., podle nějž pokud je [navrhovatel]
podle zákona současně oprávněn ve věci, ve které bylo opatření [zákon nesprávně uvádí ?opatřením?, pozn.
rozšířeného senátu] obecné povahy užito, podat ve správním soudnictví žalobu nebo jiný návrh, může navrhnout
zrušení opatření obecné povahy jen společně s takovým návrhem. Soudní řád správní zároveň upravuje pro každý
z obou uvedených typů návrhu na zrušení opatření obecné povahy samostatnou lhůtu pro jejich podání. Pro návrh
?abstraktní? se použije bezesporu tříletá lhůta od účinnosti opatření obecné povahy stanovená v §101b odst. 1
s. ř. s. Pro návrh ?incidenční? pak platí dle §101a odst. 1 věty druhé na konci s. ř. s. pravidlo, že návrh
na zrušení opatření obecné povahy je možno podat jen společně se žalobou proti individuálnímu správnímu aktu,
ve kterém bylo opatření obecné povahy použito, tzn. takovýto návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho
části platí lhůta pro podání žaloby směřující proti aplikujícímu individuálnímu správnímu aktu.“
[15] Rozšířený senát zjevně vycházel primárně z toho, že „incidenční“ návrh na zrušení
opatření obecné povahy je možné podat „společně“ se žalobou proti rozhodnutí správního
orgánu, kterým bylo opatření obecné povahy aplikováno vůči navrhovateli. Z formulace §101a
odst. 1 věty druhé s. ř. s. (navrhovatel musí být oprávněn „ve věci“, ve které bylo opatření obecné
povahy použito, podat ve správním soudnictví žalobu) však nevyplývá, že by se muselo jednat
pouze o aplikující rozhodnutí. Naopak, podle okolností daného případu se může jednat též o jiný
úkon správního orgánu, který aplikací opatření obecné povahy přímo zasahuje do práv
navrhovatele a který je možné napadnout žalobou ve správním soudnictví, tj. např. i žalobou
na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle §82
a násl. s. ř. s. (srov. též rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2021, č. j. 3 As 91/2019–32, bod 20).
[16] Zároveň je zřejmé, že rozšířeným senátem připuštěný incidenční návrh na zrušení
aplikovaného opatření obecné povahy, který lze podat ve zvláštní lhůtě, má akcesorickou povahu,
tzn. že jeho projednatelnost je závislá na tom, zda žaloba ve správním soudnictví proti
úkonu správního orgánu aplikujícímu opatření obecné povahy byla podána a zda pro rozhodnutí
o ní je potřebné rozhodnutí o návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Tuto akcesorickou
povahu incidenčního návrhu na zrušení opatření obecné povahy zmínil Nejvyšší správní soud
i v rozsudku ze dne 14. 5. 2021, č. j. 5 As 430/2019–32, v němž vysvětlil, že řízení
o „abstraktním“ návrhu a o „incidenčním“ návrhu na zrušení opatření obecné povahy jsou zcela
samostatná a navzájem na sobě nezávislá. Zároveň z uvedeného rozsudku vyplývá, že žaloba
proti aplikujícímu úkonu má sloužit jako „podvozek“ pro (incidenční) návrh na zrušení opatření
obecné povahy, tj. má být mezi nimi jasná obsahová provázanost. Ta by nebyla dána, pokud
by např. navrhovatel incidenčního přezkumu ve společně podané žalobě proti aplikujícímu úkonu
správního orgánu vůbec neuplatnil žalobní bod týkající se v návrhu tvrzené nezákonnosti
aplikovaného opatření obecné povahy. Akcesoričnost incidenčního návrhu na zrušení opatření
obecné povahy by nepochybně nebyla dána ani tehdy, pokud by řízení o žalobě proti aplikujícímu
úkonu správního orgánu bylo skončeno procesním způsobem (např. zastavením řízení
pro nezaplacení soudního poplatku, odmítnutím apod.).
[17] Nejvyšší správní soud ovšem má za to, že akcesoričnost incidenčního návrhu na zrušení
opatření obecné povahy není dána ani za specifické situace, kdy je zjevné, že rozhodnutí o návrhu
na zrušení opatření obecné povahy vůbec nemůže jakkoli ovlivnit výsledek řízení o žalobě proti
aplikujícímu úkonu správního orgánu, resp. ani právní názor soudu případně vyslovený
ve vyhovujícím rozsudku. Tak tomu může být i tehdy, pokud správní soud žalobě proti
aplikujícímu úkonu správního orgánu vyhoví ze zcela jiných důvodů, než je tvrzená nezákonnost
opatření obecné povahy, přičemž je nepochybné, že rozhodnutí o návrhu na zrušení opatření
obecné povahy za dané situace již nemůže jakkoli ovlivnit právní postavení navrhovatele. Soud
se v tomto ohledu ztotožňuje s názorem vysloveným v komentáři k soudnímu řádu správnímu
(Černín, K. in: Kühn, Z, Kocourek, T.: a kol.: Soudní řád správní. Komentář. Praha: Woters
Kluwer ČR, 2019, str. 868 – 870). Tam se uvádí: „Za jakých okolností se má soud vůbec věcně zabývat
návrhem na incidenční přezkum? S ohledem na akcesorickou povahu návrhu na incidenční přezkum tak podle
mého názoru nemusí činit v případě, že výsledek řízení o žalobě vůbec není závislý na posouzení zákonnosti
opatření obecné povahy. (…) Soud by měl podle mého názoru návrh na incidenční přezkum opatření obecné
povahy odmítnout také tehdy, pokud v řízení o žalobě proti rozhodnutí dospěje k názoru, že rozhodnutí musí
zrušit pro nezákonnost, která však s opatřením obecné povahy nijak nesouvisí. Jestliže bylo např. územní
rozhodnutí o umístění stavby vydáno v rozporu se závazným stanoviskem dotčeného orgánu nebo v rozporu
s obecnými požadavky na využití území, pak by bylo nadbytečné zabývat se v této fázi řízení tím, zda navíc
nebylo vydáno též na základě nezákonného regulativu obsaženého v (incidenčně) napadeném územním plánu.
V novém řízení totiž bude muset správní orgán posoudit, zda vůbec bude možné stavbu do území umístit
s ohledem na obsah závazného stanoviska, resp. na úpravu v prováděcí vyhlášce, a pokud to možné nebude,
k aplikaci napadeného opatření obecné povahy už v daném případě znovu nedojde. Jestliže opatření obecné povahy
naopak použito bude, žalobce tomu pochopitelně bude moci čelit novým incidenčním návrhem na jeho přezkum
(srov. obdobně rozsudek NSS 7 As 2/2007-119), neboť pak již budou podmínky řízení splněny. Poněkud
složitá z hlediska ekonomie řízení může být situace, kdy důvod pro zrušení napadeného správního rozhodnutí
spočívá v jeho nepřezkoumatelnosti nebo ve vadách předcházejícího řízení. Tady bude vskutku záležet
na konkrétní skutkové konstelaci. Jestliže nebude jasné, zda v novém řízení dojde k aplikaci opatření obecné
povahy, pak není důvod, aby soud aktivisticky posuzoval jeho zákonnost. (…) Odvolat se na akcesoritu
návrhu na zrušení opatření obecné povahy a odmítnout jej může soud vskutku jen tam, kde by reálně hrozilo,
že ke zrušení opatření obecné povahy dojde bez vztahu k (primárně) napadenému správnímu rozhodnutí.“
[18] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že akcesoričnost návrhu na zrušení opatření obecné
povahy, tj. jeho reálný význam pro rozhodnutí o žalobě proti úkonu správního orgánu, kterým
bylo opatření obecné povahy vůči navrhovateli použito, je zvláštní podmínkou řízení
o incidenčním návrhu na zrušení opatření obecné povahy podle §101a odst. 1 věty druhé s. ř. s.
Pokud je zjevné, že tato podmínka řízení není splněna, je namístě takový návrh na zrušení
opatření obecné povahy odmítnout podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[19] V projednávané věci jde nepochybně o návrh na incidenční přezkum opatření
obecné povahy. To vyplývá již ze shora rekapitulovaného obsahu návrhu, ale i z toho, že ke dni
7. 10. 2021, kdy byl podán návrh na zrušení opatření obecné povahy navrhovatelem, již dávno
uplynula jednoměsíční lhůta k podání návrhu na abstraktní přezkum opatření obecné povahy –
napadeného mimořádného opatření – vyplývající z §13 odst. 2 pandemického zákona.
Ta skončila již dne 3. 4. 2021 (tj. uplynutím jednoho měsíce od účinnosti mimořádného
opatření ze dne 2. 3. 2021, č. j. MZDR 40555/2020-4/MIN/KAN), resp. dne 9. 8. 2021
(tj. uplynutím jednoho měsíce od účinnosti mimořádného opatření ze dne 2. 7. 2021,
č. j. MZDR 1595/2021-6/MIN/KAN, ve vztahu k dílčí změně mimořádného opatření 2. 3. 2021
provedené mimořádným opatřením z 2. 7. 2021).
[20] Napadené mimořádné opatření mělo být vůči navrhovateli aplikováno jednáním Krajské
hygienické stanice Středočeského kraje spočívajícím ve vynucování karantény a absolvování PCR
testu na přítomnost viru SARS-CoV-2 prostřednictvím nedatovaného pokynu doručeného
zákonným zástupcům navrhovatele dne 4. 10. 2021. Nejvyšší správní soud dotazem u Krajského
soudu v Praze a z interní databáze zjistil, že navrhovatel žalobu proti uvedenému nezákonnému
zásahu vskutku podal. Krajský soud však nepovažoval za potřebné vyčkat na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu o návrhu na zrušení napadeného mimořádného opatření a o žalobě
rozhodl rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č. j. 55 A 58/2021–68. Tím vyslovil nezákonnost
uvedeného zásahu Krajské hygienické stanice Středočeského kraje. V odůvodnění krajský soud
uvedl, že vychází z rozsudku NSS ze dne 31. 8. 2021, č. j. 10 As 229/2021-31, č. 4246/2021 Sb.
NSS, z nějž vyplývá, že krajská hygienická stanice musí o protiepidemických opatřeních podle
§64 zákona o ochraně veřejného zdraví rozhodnout dle §67 odst. 1 správního řádu; karanténu
tedy nelze uložit neformálním postupem. To však žalovaná nesplnila, jestliže opatření
odpovídající karanténě uložila, resp. vynucovala, neformálním sdělením adresovaným
mj. rodičům navrhovatele. Krajský soud dále uvedl, že vzhledem k tomuto závěru se již nezabýval
argumentací navrhovatele týkající se nezákonné diskriminace navrhovatele z důvodu
nepodstoupení očkování proti onemocnění covid-19. Uvedený rozsudek Krajského soudu
v Praze nabyl právní moci a v zákonné lhůtě proti němu žádný z účastníků řízení nepodal kasační
stížnost.
[21] Napadené mimořádné opatření bylo zrušeno s účinností ode dne 25. 10. 2021
mimořádným opatřením odpůrce ze dne 19. 10. 2021, č. j. MZDR 40555/2020-8/MIN/KAN.
Ke zrušení napadeného mimořádného opatření odpůrce tedy došlo ještě před rozhodnutím
krajského soudu o žalobě navrhovatele na ochranu před nezákonným zásahem Krajské
hygienické stanice Středočeského kraje a i z tohoto důvodu, jakož i z povahy věci samotné
je zcela vyloučeno, aby vůči navrhovateli bylo jakýmkoli správním orgánem napadené mimořádné
opatření opět aplikováno.
[22] Za této situace je nepochybné, že akcesoričnost navrhovatelem podaného incidenčního
návrhu na zrušení obecné povahy ve vztahu k jeho žalobě na ochranu před nezákonným zásahem
Krajské hygienické stanice Středočeského kraje není přinejmenším v době rozhodování
Nejvyššího správního soudu dána a že tento nedostatek podmínek řízení nelze nijak odstranit.
Nejvyšší správní soud proto přistoupil k odmítnutí návrhu podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[23] O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 3 s. ř. s., podle
nějž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut. Nejvyšší
správní soud zároveň navrhovateli dle §10 odst. 3 a 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, vrací soudní poplatek za návrh na zrušení opatření obecné povahy ve výši 5.000 Kč,
vzhledem k tomu, že před jednáním ve věci (a meritorním rozhodnutím) byl návrh odmítnut.
Soud však nevrací soudní poplatek za návrh na vydání předběžného opatření, který
navrhovatel rovněž uhradil, neboť o tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením ze dne
19. 11. 2021, č. j. 4 Ao 7/2021–171.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu