ECLI:CZ:NSS:2022:4.AS.202.2021:44
sp. zn. 4 As 202/2021 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: JUDr. Z. P., LL.M.,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: Skanska Reality a.s., IČO: 024 45 344, se sídlem Křižíkova
682/34a, Praha 8, zast. JUDr. Luďkem Trykarem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem
U Letenského sadu 1306/14, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2019,
č. j. MHMP 2527827/2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 13. 5. 2021, č. j. 15 A 14/2020 - 96,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a paní A. P.
proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8 (dále též „stavební úřad“) ze dne 16. 4. 2019,
č. j. MCP8 038176/2019, sp. zn. MCP8 189428/2018/OV.Lju. Tím stavební úřad povolil stavbu
pro bydlení ”Obytný soubor Čertův vršek", Praha 8, Libeň, na pozemcích parc. č. XA, XB, XC, XD
a XE v k. ú. L. (dále též „stavba“).
[2] Žalobce a paní A. P. (dále též „žalobci“) proti rozhodnutí žalovaného brojili žalobou,
v níž v prvé řadě uvedli, že dvouletá doba platnosti územního rozhodnutí na výše uvedenou
stavbu uplynula dne 30. 4. 2018, žádost o vydání stavebního povolení však byla podána až dne
2. 8. 2018. Nesouhlasili se závěrem žalovaného, že územní rozhodnutí nepozbylo platnosti
uplynutím dvou let od nabytí právní moci, jelikož před uplynutím této doby byla realizována
stavba veřejného osvětlení komunikace Čertův vršek, která podle §103 odst. 1 písm. e) bod 8
stavebního zákona nevyžadovala stavební povolení ani ohlášení a bylo možné jí realizovat
již na základě pravomocného územního rozhodnutí. Rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2011,
č. j. 8 As 112/2016 - 60, na který poukázal žalovaný, není pro posuzovanou věc přiléhavý,
neboť se týká výkladu a aplikace ustanovení §93 odst. 4 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), kdežto v posuzované věci jde o aplikaci
§93 odst. 4 písm. b) tohoto zákona. Mylný a nesprávný je rovněž odkaz žalovaného na rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 45 A 66/2012, neboť se týkal případu,
kdy bylo v době platnosti územního rozhodnutí požádáno o vydání stavebního povolení
na stavbu vedlejší [šlo rovněž o výklad §93 odst. 4 písm. a) stavebního zákona] a neřešilo situaci,
kdy v době platnosti územního rozhodnutí žádná žádost o stavební povolení podána nebyla.
[3] Podle žalobců navíc absentují elementy úzkého vztahu vedlejší stavby ke stavbě hlavní
(funkční, prostorová a časová souvislost). Výklad a aplikace §93 odst. 4 písm. b) stavebního
zákona žalovaným nerespektuje účel, který zákonodárce sleduje omezením platnosti územních
rozhodnutí, jímž je, aby se realizovala pouze stavba reflektující aktuální situaci v daném území.
Správnost závěru žalovaného, že realizace jakékoliv vedlejší stavby nevyžadující stavební povolení
nebo ohlášení povede k zachování platnosti územního rozhodnutí podle §93 odst. 4 písm. b)
stavebního zákona, by vedlo k tomu, že režim prodlužování platnosti územního rozhodnutí
podle §93 odst. 3 téhož zákona se stane v případě rozsáhlejších staveb obsoletní právní normou.
[4] Podáním ze dne 6. 3. 2020 vzala paní A. P. žalobu zpět.
[5] Městský soud v Praze nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Stejně jako předtím
žalovaný shledal, že závěry uvedené v rozsudku NSS č. j. 8 As 112/2016 - 60 a v rozsudku
Krajského soudu v Praze č. j. 45 A 66/2014 - 144 jsou v posuzované věci plně aplikovatelné.
[6] Konstatoval, že územním rozhodnutím bylo rozhodováno o umístění souboru staveb
ve smyslu §2 odst. 8 stavebního zákona, přičemž jím byla umísťována jednak stavba hlavní,
jež určuje účel výstavby souboru staveb ve smyslu §2 odst. 9 věty první stavebního zákona,
tj. stavby obytného souboru s budovami „A“, „B“, „C“, „D“ a stavba budovy „E“, a dále stavby
vedlejší, které svým účelem užívání nebo umístěním souvisí a zabezpečují uživatelnost stavby
hlavní či doplňují účel užívání stavby hlavní (§2 odst. 9 věta druhá stavebního zákona),
tj. obnova veřejného vodovodu, prodloužení veřejné kanalizace, přípojky na sítě technického
vybavení, účelová komunikace a venkovní osvětlení, oplocení, areálové rozvody sítí technického
vybavení, akumulační dešťová nádrž a retenční nádrž, zařízení staveniště. Potřeba umístění
a následného provedení ostatních (vedlejších, souvisejících či doplňkových) staveb byla vyvolána
právě umístěním a předpokládanou výstavbou souboru obytných budov - tyto stavby
totiž zabezpečují funkčnost stavby hlavní pro sledovaný účel. Mezi vedlejší či doplňkové stavby
náležející do souboru územním rozhodnutím umisťovaných staveb patří také část stavby
veřejného osvětlení, tj. venkovního osvětlení, jehož vybudování je nadto podmínkou územního
rozhodnutí pro napojení na inženýrské sítě. Potřeba vybudování venkovního osvětlení spolu
se stavbou hlavní tak vychází již z územního řízení.
[7] Vzájemný vztah mezi stavbou hlavní a vedlejší vyplývá ze stavby prodlužující a rozšiřující
komunikaci Čertův vršek. Komunikace zabezpečuje uživatelnost obytného souboru tím,
že umožní příjezd do této stavby. Stavba veřejného osvětlení je v terminologii stavebního zákona
také vedlejší stavbou ke stavbě bytového domu, neboť je spolu s komunikací podmiňující
stavbou pro naplnění požadavků napojení stavby na dopravu a technickou infrastrukturu
plynoucích z nařízení č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy (dále též „nařízení“).
[8] Umístění a vybudování části veřejného osvětlení bezprostředně souvisí s umístěním
stavby hlavní (tj. souboru obytných budov), resp. veřejné osvětlení souvisí s umístěním
komunikace, bez které by nebylo možné dopravně napojit stavbu bytového souboru za účelem
jejího řádného a bezpečného užívání. Vzájemná funkční podmíněnost stavby veřejného osvětlení
a stavby komunikace ostatně vyplývá i z podmínky pro umístění stavby č. 10 písm. m) územního
rozhodnutí. Stavba obytného souboru pak funkčně podmiňuje provedení této komunikace,
a lze tak souhlasit se žalovaným, že provedením stavby veřejného osvětlení prostřednictvím
komunikace, která zabezpečuje uživatelnost stavby hlavní, došlo k využití části územního
rozhodnutí v době jeho platnosti za situace, kdy se povolovací rozhodnutí nebo jiný úkon
nevydává [viz §94 odst. 3 písm. b) stavebního zákona].
[9] V rozsudku č. j. 8 As 112/2016 - 60 Nejvyšší správní soud dospěl k jednoznačnému
závěru, že platnost územního rozhodnutí ve vztahu k hlavní stavbě je zachována, pokud
je zachována platnost územního rozhodnutí ve vztahu k vedlejší stavbě, která má vztah ke stavbě
hlavní. V daném případě existuje prokazatelný vztah mezi stavbou vedlejší (výstavbou veřejného
osvětlení realizovaného na základě územního rozhodnutí) a stavbou hlavní (výstavbou souboru
obytných budov), a proto lze závěry tohoto rozsudku NSS aplikovat i na nyní projednávanou věc
a na jejich základě dovodit, že platnost územního rozhodnutí ve vztahu k hlavní stavbě nemohla
zaniknout. Ze stejných důvodů městský soud považoval za relevantní i závěry vyslovené
Krajským soudem v Praze v rozsudku č. j. 45 A 66/2012 - 144. Městský soud shrnul, že je dána
funkční, prostorová i časová souvislost vedlejší stavby veřejného osvětlení se stavbou hlavní.
Byly tak splněny všechny podmínky, které předpokládá stavební zákon a relevantní judikatura
Nejvyššího správního soudu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[10] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost. Stejně jako již v žalobě uvedl, že stavební povolení bylo vydáno na základě územního
rozhodnutí po době jeho platnosti a vyjádřil přesvědčení, že soud stejně jako správní orgány
nesprávně aplikoval §93 odst. 4 písm. b) stavebního zákona. Podle stěžovatele provedení stavby
veřejného osvětlení v době dvouleté platnosti územního rozhodnutí k zachování jeho platnosti
nevedlo, neboť provedená stavba veřejného osvětlení (jakožto stavba vedlejší) se stavbou
obytných budov (jakožto stavbou hlavní) nesouvisí funkčně, prostorově ani časově.
[11] Stěžovatel brojil proti závěru uvedenému v bodu 72 napadeného rozsudku,
podle něhož na základě platného územního rozhodnutí jsou pravomocně povoleny některé
vedlejší stavby, zejména funkčně, prostorově, ale i časově související se stavbou hlavní.
V posuzované věci po dobu dvouleté platnosti územního rozhodnutí vůbec žádná vedlejší stavba
povolena nebyla. Podle rozsudku NSS sp. zn. 8 As 112/2016 se povolením myslí stavební
povolení vedlejší stavby, nikoliv pouhé rozhodnutí o umístění stavby v územním rozhodnutí.
To by totiž vedlo k neomezené platnosti územních rozhodnutí povolujících umístění stavby
nevyžadujících stavební povolení. Podle stěžovatele není z kasační stížností napadeného
rozsudku zřejmé, jaký důvod vedl soud k závěru o tom, že došlo k pravomocnému povolení
vedlejší stavby. Takový závěr je podle stěžovatele v rozporu s obsahem spisu a činí napadený
rozsudek nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
[12] Stěžovatel dále zmínil, že je nutno postupovat v souladu se závěry obsaženými v rozsudku
NSS sp. zn. 8 As 112/2016 a otázku zachování platnosti územního rozhodnutí posuzovat
s ohledem na individuální okolnosti případu, tedy posoudit funkční, prostorové a časové
souvislosti stavby hlavní a vedlejší. To odpovídá obratu „započato s využitím území pro daný účel“
použitému v §93 odst. 4 písm. b) stavebního zákona. Cit. rozsudek NSS je nutno ve vztahu
k §93 odst. 4 písm. b) stavebního zákona chápat tak, že v případě obytných souborů ve smyslu
§2 odst. 8 stavebního zákona dojde k zachování platnosti územního rozhodnutí podle §93
odst. 4 písm. b) stavebního zákona pouze v případech, kdy je v době platnosti územního
rozhodnuti provedena buď stavba hlavní, nebo stavba vedlejší, která funkčně, prostorově
a časově souvisí se stavbou hlavní. K zachování platnosti územního rozhodní podle §93 odst. 4
písm. b) stavebního zákona naopak nevede provedení jakékoliv vedlejší stavby odvoditelné
z územního rozhodnutí.
[13] Jediná vedlejší stavba veřejného osvětlení, která byla provedena v době dvouleté platnosti
územního rozhodnutí, se stavbou hlavní nesouvisí funkčně ani časově, a tudíž její provedení
k zachování platnosti územního rozhodnutí nevedlo. Nesprávný je závěr městského soudu,
že prodloužená komunikace, včetně vybudování územním rozhodnutím podmiňovaného
veřejného osvětlení bezprostředně předchází realizaci stavby hlavní, neboť stavba veřejného
osvětlení byla realizována v říjnu 2017 a s realizací stavby hlavní bylo započato v lednu 2020.
Navíc není ani zřejmé, jak soud dospěl k závěru o bezprostřední časové souvislosti,
když se datem zahájení stavby hlavní ani nezabýval. Podle stěžovatele tak časový odstup více
než dvou let mezi provedením stavby veřejného osvětlení a stavby hlavní, resp. časový odstup
přibližně deset měsíců mezi provedením stavby veřejného osvětlení a podáním žádosti o stavební
povolení dokládá, že mezi těmito stavbami není dána časová souvislost. Stavba komunikace byla
realizována v období od 5. 4. 2021 do 17. 6. 2021. Z hlediska funkčnosti tak zde nebyl žádný
důvod provést stavbu veřejného osvětlení téměř tři roky předtím, než se provedla výstavba
příjezdové komunikace. Dovozovat funkční souvislost jen ze skutečnosti, že stavba veřejného
osvětlení je zahrnuta do územního rozhodnutí, jak činí soud v bodě 73 napadeného rozsudku,
není správné. To by pak v poměrech obytných souborů ve smyslu §2 odst. 8 stavebního zákona
vůbec nedávalo smysl a důvod zkoumat funkční spojitost vedlejší a hlavní stavby.
[14] Ustanovení §93 odst. 4 písm. b) stavebního zákona je nutno vykládat v souvislosti s §93
odst. 3 téhož zákona. Závěr soudu, dle kterého by mělo zahájením vedlejší stavby časově
a funkčně nesouvisející se stavbou hlavní dojít k odejmutí práv účastníků územního řízení, která
jim náleží v rámci řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí podle §93 odst. 3
stavebního zákona, je v rozporu s účelem a smyslem institutu řízení o prodloužení platnosti
územního rozhodnutí a porušuje práva účastníků územního řízení.
[15] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry městského soudu.
Z obsahu napadeného rozsudku je zřejmé, že klíčovým prvkem pro posouzení platnosti
územního rozhodnutí nejsou stavby pravomocně povolené, ale realizovaná stavba veřejného
osvětlení, neboť spadá do skupiny staveb, které se realizují již na základě jejich umístění, tj. není
třeba „navazující“ povolovací rozhodnutí (stavební povolení) nebo jiný úkon stavebního úřadu.
Stavba veřejného osvětlení se stavbou hlavní funkčně i časově souvisí, a tudíž její provedení vedlo
k zachování platnosti územního rozhodnutí. Veřejné osvětlení je totiž příslušenstvím komunikace
a vedlejší stavbou ke stavbě hlavní (soubor bytových domů). Existence funkční provázanosti
vedlejší stavby komunikace, resp. jejího veřejného osvětlení ke stavbě bytového komplexu
je zřejmá zejména z §90 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, podle kterého stavební úřad
zkoumá, zda záměr (soubor staveb) naplňuje požadavky na veřejnou dopravní infrastrukturu
k možnosti a způsobu napojení. Navržená komunikace umožňuje uživatelnost obytného souboru
tím, že zabezpečuje spojení se stavbou hlavní. Stavba veřejného osvětlení je v terminologii
stavebního zákona také vedlejší stavbou ke stavbě bytového domu, neboť spolu s komunikací
je podmiňující stavbou pro funkční naplnění požadavků napojení stavby na dopravu a technickou
infrastrukturu.
[16] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření uvedla, že rozsudek městského soudu považuje
za správný a řádně odůvodněný. Uvedla, že realizací vedlejší stavby veřejného osvětlení
komunikace Čertův vršek udržela územní rozhodnutí v platnosti, neboť jej započala realizovat
ve lhůtě dvou let od právní moci územního rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele ohledně absence
časové a místní souvislosti mezi stavbou hlavní a vedlejší jsou nesprávná a irelevantní. Stavební
zákon ani nařízení blíže nevymezují, že by stavba veřejného osvětlení nemohla být provedena
s časovým odstupem cca 2 let, resp. musela být dokončena až po realizaci hlavní stavby.
To, že se podařilo realizovat výstavbu veřejného osvětlení v krátkém časovém horizontu,
nelze klást osobě zúčastněné k tíži. Je zcela na ní, v jakých časových etapách bude výstavbu
předmětného obytného souboru provádět. Datum zahájení hlavní stavby není v posuzovaném
případě podstatné. Pokud je jedním územním rozhodnutím umístěno více vzájemně
podmíněných staveb, je nutno umožnit, aby územní rozhodnutí bylo realizováno postupně.
V této souvislosti osoba zúčastněná na řízení zmínila rozsudek Krajského soudu v Praze
č. j. 45 A 66/2012 - 144. Stěžovatel nesprávně interpretuje rozsudek NSS
č. j. 8 As 112/2016 - 60, ze kterého mylně dovozuje údajné porušení práva účastníka řízení
v rámci řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud
však v citovaném rozsudku též konstatoval, že podmínky územního rozhodnutí z hlediska cílů
a úkolů územního plánování je nezbytné znovu posoudit pouze v případě, pokud by předmětná
stavba nezačala být realizována a územní rozhodnutí nebylo využito. Taktová situace
v posuzované věci nenastala.
[17] Stěžovatel v replice uvedl, že odkaz osoby zúčastněné na řízení na rozsudek Krajského
soudu v Praze č j. 45 A 66/2012 pouze dokumentuje, že nechce pochopit podstatu kasační
stížnosti. Provedení stavby veřejného osvětlení jakožto stavby vedlejší nemělo s provedením
stavby hlavní (obytné domy) žádnou funkční ani časovou souvislost a bylo pouze účelovým
krokem s cílem vyhnout se řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí podle §93
odst. 3 stavebního zákona. Provedení takové vedlejší stavby nevedlo k tomu, že bylo započato
s využitím území pro stanovený účel ve smyslu §93 odst. 4 písm. b) stavebního zákona.
III. Posouzení kasační stížnosti
[18] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel má vysokoškolské právnické vzdělání, které
je podle zvláštních zákonů vyžadováno k výkonu advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.),
neboť je advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Podle §2 odst. 8 stavebního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2018, souborem staveb
se rozumí vzájemně související stavby, jimiž se v rámci jednoho stavebního záměru uskutečňuje výstavba
na souvislém území nebo za společným účelem. Podle odst. 9 téhož ustanovení, stavbou hlavní souboru staveb
se rozumí stavba, která určuje účel výstavby souboru staveb. Vedlejší stavbou v souboru staveb se rozumí stavba,
která se stavbou hlavní svým účelem užívání nebo umístěním souvisí a která zabezpečuje uživatelnost stavby
hlavní nebo doplňuje účel užívání stavby hlavní.
[21] Podle §93 odst. 1 stavebního zákona územní rozhodnutí o umístění stavby, změně využití území,
změně vlivu užívání stavby na území a o dělení nebo scelování pozemků platí 2 roky ode dne nabytí právní moci,
nestanoví-li stavební úřad v odůvodněných případech lhůtu delší, nejdéle však 5 let. Podle odst. 4 písm. b)
téhož ustanovení územní rozhodnutí nepozbývá platnosti, bylo-li v době jeho platnosti započato s využitím
území pro stanovený účel v případech, kdy se povolovací rozhodnutí nebo jiný úkon nevydává.
[22] Podle §103 odst. 1 písm. e) bod 8 stavebního zákona stavební povolení ani ohlášení stavebnímu
úřadu nevyžadují vedení sítí veřejného osvětlení, včetně stožárů a systémů řídící, zabezpečovací, informační
a telekomunikační techniky;
[23] Nejvyšší správní soud nejprve pro přehlednost uvádí, že územním rozhodnutím ze dne
29. 3. 2016, č. j. MCP8 O73518/2015, bylo rozhodnuto o umístění stavby obytného souboru
a mimo jiné též účelové komunikace a venkovního osvětlení. Toto rozhodnutí nabylo právní
moci dne 30. 4. 2016. Osoba zúčastněná na řízení požádala dne 2. 8. 2018 o vydání stavebního
povolení na tuto stavbu. Stavební úřad ji povolil rozhodnutím ze dne 16. 4. 2019, č. j. MCP8
038176/2019, a na základě odvolání žalobců proti tomuto rozhodnutí bylo následně vydáno
rozhodnutí žalovaného. V roce 2017 osoba zúčastněná na řízení realizovala část veřejného
osvětlení v ulici Čertův vršek, umístěného výše uvedeným územním rozhodnutím. Oznámení
o zahájení stavby veřejného osvětlení bylo podáno na stavební úřad dne 11. 9. 2017 s termínem
zahájení stavby 2. 10. 2017 a ukončením dne 16. 10. 2017.
[24] V návaznosti na výše uvedenou právní úpravu a uvedené skutečnosti Nejvyšší správní
soud konstatuje, že dvouletá platnost územního rozhodnutí podle §93 odst. 1 stavebního zákona
trvala do 30. 4. 2018. Vzhledem k tomu, že osoba zúčastněná na řízení v roce 2017, tj. v průběhu
doby platnosti územního rozhodnutí, realizovala územním rozhodnutím umístěnou stavbu
veřejného osvětlení, která dle územního rozhodnutí tvoří součást jím umístěného záměru, došlo
k tomu, že územní rozhodnutí podle §93 odst. 4 písm. b) stavebního zákona nepozbylo
platnosti, neboť bylo v době jeho platnosti započato s využitím území pro stanovený účel
(výstavba obytného souboru a s tím související technické infrastruktury).
[25] Správní orgány i městský soud tudíž aplikovaly §93 odst. 4 písm. b) stavebního zákona
správně, a nelze proto přisvědčit námitce stěžovatele, v níž tvrdí opak. Vzhledem k tomu,
že předmětné územní rozhodnutí nepozbylo platnost, není důvodná ani námitka stěžovatele,
že stavební povolení bylo vydáno na základě územního rozhodnutí po době jeho platnosti.
[26] K argumentaci stěžovatele, že stavba veřejného osvětlení se stavbou obytných budov
nesouvisí funkčně, prostorově ani časově, Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že stavba
veřejného osvětlení je typickou vedlejší stavbou, která se stavbou hlavní souvisí,
jelikož zabezpečuje její uživatelnost (v posuzované věci jsou stavbou hlavní budovy obytného
souboru) ve smyslu §2 odst. 9 stavebního zákona. Veřejné osvětlení má totiž pro uživatele
obytných lokalit velký význam zejména z hlediska bezpečnosti a orientace, přičemž tyto funkce
veřejného osvětlení jsou zároveň důležité i při výstavbě a souvisejících činnostech.
[27] Závěr městského soudu, že veřejné osvětlení bezprostředně souvisí s umístěním stavby
hlavní, resp. že souvisí s umístěním komunikace, bez které by nebylo možné komunikačně
napojit stavbu bytového souboru za účelem jejího řádného a bezpečného užívání, proto považuje
Nejvyšší správní soud za správný a přiléhavý. Stěžovateli tudíž nelze přisvědčit, že městský soud
dovozoval funkční souvislost pouze ze skutečnosti, že stavba veřejného osvětlení je zahrnuta
do územního rozhodnutí. Na skutečnost, že veřejné osvětlení je v územním rozhodnutí uvedeno
v bodě 10 písm. m) jako jedna z podmínek pro umístění stavby, totiž městský soud poukázal
pouze jako na jeden z více důvodů pro svůj závěr.
[28] Funkční souvislost stavby veřejného osvětlení se stavbou obytných budov
je tedy v posuzované věci dána, a proto byly správně projednány v rámci jednoho souboru staveb
v územním řízení. S ohledem na to není důvodná ani argumentace stěžovatele, v níž poukázal
na skutečnost, že stavba komunikace byla realizována v období od 5. 4. 2021 do 17. 6. 2021
a vyjádřil přesvědčení, že z hlediska funkčnosti nebyl žádný důvod provést stavbu veřejného
osvětlení téměř tři roky předtím, než byla provedena stavba příjezdové komunikace.
[29] Dána je též souvislosti prostorová, neboť z výkresu koordinační situace dokumentace
pro územní rozhodnutí je jasně patrné, že veřejné osvětlení se nachází v bezprostřední blízkosti
budov a) a e) obytného souboru. Ke stěžovatelem namítané absenci časové souvislosti spočívající
v tom, že veřejné osvětlení bylo realizováno více jak dva roky před započetím stavby hlavní,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že žádost o vydání stavebního povolení byla osobou
zúčastněnou na řízení podána dne 2. 8. 2018, dne 16. 4. 2019 bylo vydáno stavební povolení
a v záhlaví uvedené rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 23. 12. 2019. Jak uvádí
stěžovatel v kasační stížnosti, s realizací stavby hlavní bylo započato v lednu 2020, tj. ihned poté.
Ze stěžovatelem zmíněné doby mezi realizací veřejného osvětlení (16. 10. 2017) a započetím
realizace stavby hlavní (leden 2020) tedy téměř 16 měsíců trvalo stavební řízení; po tuto dobu
osoba zúčastněná na řízení ani nemohla stavbu realizovat. Z hlediska hodnocení časového
odstupu mezi realizací veřejného osvětlení a stavby hlavní tak je relevantní pouze stěžovatelem
zmíněný časový odstup přibližně deset měsíců mezi provedením stavby veřejného osvětlení
a podáním žádosti o stavební povolení (2. 8. 2018).
[30] Při hodnocení tohoto časového úseku Nejvyšší správní soud vycházel z toho, že stavba
veřejného osvětlení tvoří součást stavby obytného souboru, přičemž příprava, umísťování,
povolování a realizace většího souboru staveb bytových domů obecně patří mezi složitější
z hlediska technického i právního, kdy je třeba zohlednit a důkladně posoudit více (někdy
i protichůdných) zájmů a práv, což si může vyžádat delší časové období. Vybudování veřejného
osvětlení 10 měsíců před podáním žádosti o stavební povolení nepovažuje Nejvyšší správní soud
ve shodě stěžovatelem za bezprostřední, s přihlédnutím k výše uvedeném specifikům výstavby
nicméně nepovažuje tento časový úsek ani za natolik dlouhý, aby měl za následek,
že mezi výstavbou veřejného osvětlení a stavbou hlavní již není dána časová souvislost. Rovněž
časová souvislost mezi stavbou veřejného osvětlení a stavbou hlavní je tedy dána. Výtka
stěžovatele, že se městský soud datem zahájení stavby hlavní nezabýval, není opodstatněná,
neboť stěžovatel v žalobě datem zahájení stavby hlavní neargumentoval. Toto okolnost ovšem
pro posouzení věci není rozhodná, neboť dle §75 odst. 1 s. ř. s. soud při posuzování
důvodnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu vychází ze skutkového a právního stavu,
který zde byl v době rozhodování správního orgánu.
[31] Městský soud v bodu 75 kasační stížností napadeného rozsudku poukázal na skutečnost,
že pro veřejné osvětlení se podle §103 odst. 1 písm. e) bod 8 stavebního zákona nevyžaduje
stavební povolení ani ohlášení a lze jej realizovat již na základě pravomocného územního
rozhodnutí. Městský soud rovněž zmínil, že veřejné osvětlení bylo umístěno územním
rozhodnutím a bylo uvedeno včetně bližší specifikace v bodě 10 písm. m) územního rozhodnutí
a rovněž v dokumentaci pro územní rozhodnutí. Závěr městského soudu, že stavbu veřejného
osvětlení bylo možné realizovat již na základě územního rozhodnutí, tedy vyplývá z obsahu
správního spisu a stavebního zákona, je řádně zdůvodněný a je také zcela správný. Neobstojí
tudíž námitky stěžovatele, že z kasační stížností napadeného rozsudku není zřejmé, jaký důvod
vedl soud k závěru o tom, že došlo k pravomocnému povolení vedlejší stavby veřejného osvětlení
a že uvedený závěr je v rozporu s obsahem spisu a činí kasační stížností napadený rozsudek
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
[32] Jak již bylo uvedeno výše, stavba veřejného osvětlení nevyžadovala stavební povolení
ani ohlášení a byla stavbou vedlejší související se stavbou hlavní a byla umístěna v rámci stejného
souboru staveb jediným územním rozhodnutím. Tato stavba veřejného osvětlení byla realizována
v době platnosti územního rozhodnutí. Stěžovatelem zmíněná skutečnost, že po dobu dvouleté
platnosti územního rozhodnutí žádná vedlejší stavba povolena nebyla, proto nic nemění
na závěru, že realizací veřejného osvětlení bylo započato s využitím území pro stanovený účel,
a územní rozhodnutí tak podle §93 odst. 4 písm. b) stavebního zákona nepozbylo platnosti.
Ve stěžovatelem zmíněném rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 8 As 112/2016 se jednalo o případ,
v němž vedlejší stavba (dešťová kanalizace) vyžadovala stavební povolení. Z toho však nelze
dovozovat, že zabránit zániku oprávnění vyplývajícího z územního rozhodnutí lze pouze realizací
staveb, které jsou povoleny stavebním povolením, a nikoli též realizací staveb, které stavební
povolení ani ohlášení nevyžadují a lze je provést již na základě územního rozhodnutí.
Jak již přiléhavě konstatoval městský soud, pokud zákonodárce pro zjednodušení povolovacího
řízení vyčlenil určité druhy staveb, které se realizují již na základ územního rozhodnutí, nemůže
tato skutečnost jít k tíži stavebníka.
[33] K námitce stěžovatele, že je nutno otázku zachování platnosti územního rozhodnutí
posuzovat s ohledem na individuální okolnosti případu a posoudit funkční prostorové a časové
souvislosti stavby hlavní a vedlejší, Nejvyšší správní soud uvádí, že městský soud
takto postupoval a individuální okolnosti projednávané věci pečlivě zhodnotil, přičemž Nejvyšší
správní soud se s jeho hodnocením ztotožňuje.
[34] Závěrečné námitce stěžovatele, v níž namítá nesprávnost závěru městského soudu,
dle kterého by mělo zahájením vedlejší stavby časově a funkčně nesouvisející se stavbou hlavní
dojít k odejmutí práv účastníků územního řízení, která jim náleží v rámci řízení o prodloužení
platnosti územního rozhodnutí podle §93 odst. 3 stavebního zákona, nelze přisvědčit již proto,
že městský soud v napadeném rozsudku žádný takový závěr nevyslovil. Jak již bylo řečeno,
v posuzované věci realizací veřejného osvětlení došlo k započetí s využíváním území pro stanový
účel, a územní rozhodnutí tak podle §93 odst. 4 písm. b) stavebního zákona nepozbylo platnosti.
Nebyly tudíž ani splněny podmínky pro řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí
podle §93 odst. 3 stavebního zákona, a práva účastníků tohoto řízení tak nemohla být porušena.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[35] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[36] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Žalovanému pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů
jeho běžné úřední činnosti.
[37] Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch
nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto
řízení však osobě zúčastněné na řízení žádná povinnost uložena nebyla a Nejvyšší správní soud
neshledal ani jinou okolnost zvláštního zřetele hodnou, a proto osoba zúčastněná na řízení
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2022
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu