ECLI:CZ:NSS:2022:4.AS.414.2021:51
sp. zn. 4 As 414/2021 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Ing. F. K., zast. JUDr. Janem
Klailem, advokátem, se sídlem Lukavická 22, Plzeň, proti žalovanému: velitel vzdušných sil, se
sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6, adresa pro doručování: Ministerstvo obrany,
náměstí Svobody 471/4, Praha 6, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2019, č. j. MO
258819/2019-3031, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 25. 10. 2021, č. j. 30 Ad 7/2019 – 162,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč, k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Klaila, advokáta, do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalobce podal dne 14. 8. 2008 „žádost o náhradu na ušlé mzdě“ v souvislosti s výkonem
služeb LZS (letecká záchranná služba) a SAR (služba pátrání a záchrany) v období od založení
233. vrtulníkové letky v Plzni-Líních (v roce 1998) do podání žádosti. Svůj nárok odůvodnil
tím, že služby LZS a SAR vykonával v rámci 24hodinových směn, které byly pouze formálně
rozděleny na 12 hodin výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti. Za dobu označenou
jako služební pohotovost byla žalobci vyplacena pouze náhrada za dobu pohotovosti,
ačkoliv z materiálního hlediska se stále jednalo o výkon služby a měl mu náležet plat včetně
všech případných příplatků.
[2] Správní orgány ve věci vydaly vícero rozhodnutí, jimiž žalobcovu žádost zamítly.
Jednotlivá tato rozhodnutí, potažmo rozhodnutí o odvolání, následně v průběhu soudního
přezkumu zrušil Krajský soud v Ostravě (nejprve rozsudkem ze dne 25. 2. 2010,
č. j. 22 Ca 48/2009 - 53, a následně rozsudkem ze dne 9. 7. 2015, č. j. 22 Ad 20/2014 - 69).
[3] Velitel vojenského útvaru 2427 Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou
(dále jen „správní orgán prvního stupně“), následně rozhodnutím ze dne 29. 3. 2017, č. j. MO
62706/2017-2427, žalobci z části vyhověl a přiznal mu odměnu za práci přesčas ve výši
139.410 Kč, ve zbylém rozsahu žádost jako nedůvodnou zamítl. Nároky za období
před 14. 8. 2005 posoudil správní orgán prvního stupně jako promlčené. I právě citované
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně však zrušil žalovaný a věc mu vrátil k dalšímu řízení
rozhodnutím ze dne 7. 9. 2017, č. j. MO 181035/2017-3031.
[4] Naposled o žádosti žalobce rozhodl správní orgán prvního stupně rozhodnutím
ze dne 23. 1. 2019, č. j. MO 26788/2019-2427, jímž žádosti částečně vyhověl a přiznal žalobci
odměnu za práci přesčas ve výši 160.310 Kč, včetně úroků z prodlení. Ve zbytku žádost zamítl
a nároky uplatněné za období do 15. 8. 2005 shledal promlčenými. Odvolání žalobce žalovaný
napadeným rozhodnutím zamítl a posledně uvedené rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně potvrdil.
[5] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu
v Brně, který v záhlaví uvedeným rozsudkem napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
[6] Krajský soud poukázal na skutečnost, že podle služebních orgánů byla žalobci služební
pohotovost nařizována organizačními rozkazy vydávanými na období příslušného kalendářního
roku ve spojení s denními rozkazy. Z těchto podkladů (jakož ani dalších dokumentů založených
ve spise) však ve vztahu k žalobci není zjevné, jakou formu rozkazů byly v letech 2005, 2006
a 2008 nařizovány služební pohotovosti, tudíž zda prostřednictvím písemných organizačních
rozkazů, jako tomu bylo v případě organizačního rozkazu č. 1 ze dne 2. 1. 2007 v roce 2007,
či se jednalo o rozkazy ústní. Organizace směny však byla v letech 2005 až 2008 totožná
(o čemž nebylo mezi účastníky řízení sporu), přičemž služba v délce 24 hodin byla rozdělena
na část služby (od 7 h do 19 h) a na část pohotovosti (od 19 h do 7 h následujícího dne).
Za nesporné považoval krajský soud i doby, kdy měl být žalobce přítomen na daném pracovišti
z rozkazu nadřízeného, sporné bylo pouze to, zda se jednalo kromě služby i o pohotovost,
a co bylo případně jejím obsahem. Ve vztahu k letům 2005, 2006 a 2008 neměl krajský soud
nařízení pohotovosti za prokázané.
[7] Ve vztahu k roku 2007 krajský soud dovodil, že žalobci byla organizačním rozkazem č. 1
ze dne 2. 1. 2007 formálně nařízena služební pohotovost. Z toho však nelze současně dovozovat
naplnění podmínky důležitého zájmu služby ve smyslu §30 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.,
o vojácích z povolání. Pro určení, zda žalobci přísluší plat za výkon služby či „pouze“ odměna
za služební pohotovost, bylo ale nutné postavit najisto, jaké faktické činnosti žalobce v rámci
nařízené služební pohotovosti vykonával, tedy zda byl charakter činností během služební
pohotovosti identický s činnostmi nařizovanými žalobci v rámci výkonu služby.
[8] Podle některých svědků byla doba služby a doba pohotovosti co do náplně totožná
a jednalo se o 24hodinovou službu. Někteří svědci sice vypověděli, že i když většinu času v době
služební pohotovosti (mezi 19 h a 7 h následujícího dne) nečinili vojáci nic, přesto jim určitá
činnost byla nařízena. Krajský soud proto uzavřel, že i v době služební pohotovosti vykonávali
vojáci stejné činnosti jako v době služby.
[9] Uvedené členění služby bylo podle krajského soudu zcela účelové. Správní orgány v řízení
nenabídly racionální vysvětlení pro takové členění a ze svědeckých výpovědí podle krajského
soudu plyne, že členění bylo opodstatněno pouze personálními a ekonomickými hledisky.
Důkazy svědčí spíše o účelovém jednání žalovaného. Nároky žalobce za dobu tří let
předcházejících podání žalobcovy žádosti jsou tedy oprávněné.
[10] K žalobní námitce o tom, že služební orgány vznesly námitku promlčení v rozporu
s dobrými mravy, krajský soud vyslovil, že žalobci nic nebránilo, aby se proti výkladu
zastávanému služebními orgány včas bránil.
[11] Žalobce svou žádost v průběhu správního řízení rozšířil i na roky 2008 až 2011 (viz jeho
podání z 30. 9. 2011 obsažené ve správním spise pod č. l. 72), přičemž touto skutečností
se žalovaný ve svém rozhodnutí nezaobíral. Krajský soud však uvedl, že žalobce problematiku
rozšíření žádosti neuvedl v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
a ani v žalobě. Předmětnou otázku uplatnil až v podání ze dne 18. 10. 2021. Krajský soud
proto uzavřel, že tento žalobní bod byl uplatněn opožděně. Soud se tedy otázkou rozšíření
žádosti nezabýval. Nad rámec tohoto nutného odůvodnění soud doplnil, že je na žalovaném,
aby se s otázkou rozšíření nároku ve svém novém rozhodnutí přesvědčivě vypořádal.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[12] Proti napadenému rozsudku brojí žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností.
Namítá, že voják, kterému je nařízena služební pohotovost, nemůže vykonávat žádnou služební
činnost, a není proto možné takovou činnost prokazovat a předkládat o ní soudu jakékoliv
důkazy. Z výpovědí všech relevantních svědků vyplývá, že vojákům určovaným do služeb LZS
a SAR, včetně žalobce, nebyla ze strany jejich nadřízených nařizována v době jejich určení
do služební pohotovosti žádná činnost. Rovněž bylo prokázáno, že pokud byli vojáci v rámci
služební pohotovosti aktivováni, a zahájili tak služební činnost, byla tato činnost zaevidována
jako výkon služby, a tak byla také i proplacena. Požaduje-li žalobce plat a deklaruje, že musel
v době, kdy mu byla nařízena služební pohotovost vykonávat nějakou činnost, musí prokázat,
na základě jakého nařízení či rozkazu nadřízených tuto činnost vykonával. V případě
jejího vykonávání bez nařízení či rozkazu není možné za tuto činnost nárokovat plat.
[13] Nesprávný je závěr krajského soudu o tom, že není zjevná odlišnost mezi činnostmi
vykonávanými v rámci služby a v rámci služební pohotovosti. V rámci výkonu služby plní voják
rozkazy svých nadřízených nebo jím určených osob vyplývající z potřeb kladených na výkon
jeho služby. Naproti tomu v rámci výkonu služební pohotovosti je takový voják pouze připraven
k aktivaci a následnému zahájení výkonu služby právě nařízením či rozkazem. Žalobci byl, stejně
jako ostatním vojákům určovaným do služeb LZS a SAR, nařizován jeho nadřízenými
12hodinový výkon služby a navazující 12hodinová služební pohotovost.
[14] K výkonu předletové přípravy, jejíž obsah nepovažoval krajský soud za objasněný,
stěžovatel uvádí, že v době služební pohotovosti vykonával žalobce podle jeho služebního
zařazení výhradně činnosti spjaté s případnou aktivací (vzlet max. do 10 minut u služeb SAR,
resp. u služeb LZS od 4 minut ve dne do 10 minut v noci s předletovou přípravou odpovídající
uvedené časové normě vzletu, tj. zejména seznámení se s meteorologickou situací v okamžiku
letu; seznamování s aktuální meteorologickou situací před samotným letem), jiné činnosti mohly
být podle Směrnice pro činnost LZS a SAR 233. vrtulníkové letky ze dne 17. 1. 2006,
č. j. 42-9/2006-2802/J3 (dále jen „směrnice 2006“), vykonávány výhradně v době výkonu služby.
Pojem služba přitom podle stěžovatele zahrnuje pouze úsek 12 hodin vlastní služby,
nikoliv následný úsek 12 hodin služební pohotovosti.
[15] Krajský soud nečiní v napadeném rozsudku rozdíl mezi předletovou přípravou techniky
a předletovou přípravou ze strany vrtulníku – výkonných letců. Přitom předletová příprava
techniky se řídí vnitřním předpisem Let-1-4, Inženýrská letecká služba a směrnicí 2006. Předletová
příprava posádky vrtulníku – výkonných letců se však řídí vnitřním předpisem Let-1-1, Předpis
pro létání. Ze směrnice 2006 a vnitřního předpisu Let-1-4 vyplývá, že předletová příprava
v rozsahu jedné hodiny, kterou zmiňuje žalobce v žalobě, byla vykonávána pouze personálem
inženýrské letecké služby (tj. techniky). Směrnice 2006 dále stanoví, že předletová příprava
techniky platí pro 24 hodin, je tudíž zřejmé, že byla konána v době výkonu služby technickou
směnou, nikoli v době pohotovosti výkonnými letci. V době služební pohotovosti byla v případě
aktivace konána příprava techniky k opakovanému letu v rozsahu 30 minut, která
byla technickému personálu zaplacena jako výkon služby. Předletová příprava výkonných letců
řídící se vnitřním předpisem Let-1-1 spočívala v rychlém seznámení se s aktuální
meteorologickou situací, v upřesnění údajů pro využití navigačních a spojovacích systému
a v přípravě osobních pomůcek a výstroje. Příslušníci ostatních profesí (vojenští záchranáři)
pak nekonali jakoukoliv předletovou přípravu a v době služební pohotovosti pouze čekali
na aktivaci a s tím související nástup do vrtulníku.
[16] Uplatněný platový nárok neměl být žalobci přiznán na základě srovnání výkonu
jeho činnosti a činnosti dalších vojáků určovaných do služeb LZS a SAR s výkonem činnosti
vojáků určovaných do služeb NATINADS. Význam a důležitost služby NATINADS vyžaduje,
na rozdíl od služby LZS a SAR, nutnost udržovat v režimu výkonu služby určeného vojáka
po celých 24 hodin. Naproti tomu u služeb LZS a SAR postačuje tuto zajišťovat v režimu
12hodinového výkonu služby a 12hodinové pohotovosti.
[17] Na platové nároky uplatněné v nynější věci nelze aplikovat závěry vyplývající ze směrnice
pro činnost LZS z 27. 11. 2019 (dále jen „Směrnice 2019“), v níž byl nově zaveden nepřetržitý
výkon služby LZS a SAR. Vojáci mají po dobu nepřetržitého výkonu služby nově stanovené
činnosti, které mají vykonávat. Ze směrnice 2019 vyplývá, že předletová příprava probíhá
v určeném čase jen před nástupem do služby LZS, poté již nikoliv.
[18] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ohradil vůči odůvodnění napadeného
rozsudku, neboť má za to, že byl vždy určen k výkonu nepřetržité 24 hodinové služby. Nejvyšší
správní soud by měl postavit najisto, že k nařízení služební pohotovosti nikdy nedošlo
a stěžovatel je povinen doplatit žalobci plat za vykázané doby služební pohotovosti, včetně všech
příplatků, a to za 10 let zpětně.
[19] Neexistuje žádný konkrétní a jasný rozkaz (s uvedením jeho jména, příjmení, data, času
a místa), jímž by mu byla nařízena služební pohotovost. Ze spisu naopak vyplývá, že byl žalobce
vždy zařazován do 24hodinové služby. Zdůrazňuje, že služby LZS a SAR je nezbytné
zabezpečovat nepřetržitě. Rozdělení směny na 12 hodin výkonu služby a 12 hodin služební
pohotovosti bylo veskrze formální, toliko za účelem dosažení rozdílného odměňování. V tomto
směru odkazuje na výpověď svědka gen. V. P., směrnici 2006 a předpis Let-1-1.
[20] Podstatné bylo jasně určit, kterým konkrétním rozkazem byla žalobci nařízena služební
pohotovost, popř. že žalobci nebyla nikdy nařízena, nýbrž mu byl nařízen pouze výkon
24hodinové služby. Tato skutečnost byla důležitá nejen ve vztahu k uplatněnému nároku na plat,
ale rovněž z hlediska odpovědnosti za poskytování služeb LZS a SAR, neboť v rámci výkonu
služby a služební pohotovosti podléhají vojáci odlišnému velení. Pokud by byla žalobci skutečně
nařízena služební pohotovost, nevztahovala by se na něj směrnice, pročež by mu ani nemohl
vydat pokyn ke vzletu službu konající lékař (jako je tomu v případě výkonu služby). Jediný,
kdo by tak mohl učinit, by byl kmenový velitel. Krajský soud se mýlí v tom, že žalobce nadměrně
zdůrazňuje formální aspekt celé věci.
[21] Služby LSZ a SAR musí být zabezpečeny v průběhu celých 24 hodin. Tomuto požadavku
ostatně odpovídá i obsah směrnice 2019, v níž je uvedeno, co je obsahem výkonu služby
po celých 24 hodin. Rozdělení služby na dobu „nepřetržitého výkonu služby“ a dobu „služební
pohotovosti“ neobsahovala ani Směrnice č. j. 15006-2/2004-4574 z ledna 2004. Stěžovatel
tak doposud nevysvětlil, proč v období upraveném směrnicí 2006 nebylo nutno provádět
předletovou přípravu v době stanovené jako služební pohotovost.
III. Posouzení kasační stížnosti
[22] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] Podstatou nyní projednávané věci je posouzení zákonnosti způsobu, jakým byly od roku
1998 minimálně do roku 2008 zabezpečovány služby LZS a SAR v rámci 233. vrtulníkové letky
na letišti Plzeň-Líně, a s tím související oprávněnosti uplatněných platových nároků vojáků
zařazovaných do uvedených služeb, zde konkrétně žalobce. Krajský soud přitom v napadeném
rozsudku přisvědčil žalobci v tom, že za období let 2005 až 2008 (tj. za dobu tří let
předcházejících podání žádosti) mu nárok na doplacení služebního platu v rozsahu, v jakém
jej služební orgány neshledaly promlčeným, náleží a je oprávněný.
[25] Shodnou otázkou (pouze ve vztahu k jiným vojákům z povolání z téže letky) se Nejvyšší
správní soud již zabýval mimo jiné ve svých rozsudcích ze dne 16. 12. 2021,
č. j. 1 As 247/2021 - 40, ze dne 14. 1. 2022, č. j. 4 As 263/2021 – 34, či ze dne 20. 1. 2022,
č. j. 4 As 407/2021 - 55. Závěry v nich uvedené k výše nastoleným sporným otázkám
jsou přitom plně použitelné i v nyní projednávané věci. Čtvrtý senát z nich proto vychází
i v souzeném případě, neboť neshledává důvod se od nich jakkoliv odchýlit.
[26] V nynější věci není sporu o tom, že stěžovatel byl jako voják 233. vrtulníkové letky
v Plzni-Líních zařazován do služeb LZS či SAR. Služby vykonávané žalobcem byly stanoveny
v režimu 12 hodin „standardní“ služby (od 7 do 19 hodin), na niž bezprostředně navazovalo
12 hodin služební pohotovosti. Mezi účastníky řízení však nepanuje shoda, zda byla žalobci
služební pohotovost nařízena a zda rozdělení 24hodinové směny nebylo toliko formální,
tj. zda žalobce z materiálního hlediska i v době označené jako služební pohotovost nevykonával
službu.
[27] Problematika služební pohotovosti je upravena v §30 zákona o vojácích z povolání,
podle nějž, vyžaduje-li to důležitý zájem služby, může nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost.
Podle odst. 2 téhož ustanovení se služební pohotovostí rozumí přítomnost vojáka ve vojenských
objektech nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby.
[28] Jak lze vysledovat ze struktury odůvodnění napadeného rozsudku, krajský soud vycházel
z předpokladu, že pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce na doplacení ušlého služebního
platu je nezbytné posoudit tři okruhy otázek: 1) zda existuje rozkaz, jímž byla žalobci služební
pohotovost nařízena, 2) zda byl dán důležitý zájem služby pro nařízení služební pohotovosti
(první dvě podmínky podle Nejvyššího správního soudu tvoří formální aspekt věci,
tj. zda byla pohotovost nařízena v souladu se zákonem) a 3) jakou činnost žalobce v době
označené jako služební pohotovost fakticky vykonával (materiální aspekt).
[29] Nejvyšší správní soud současně předesílá, že bude-li se zabývat otázkou existence
rozkazů, jimiž měla být žalobci nařízena služební pohotovost, bude tak činit právě ve vztahu
k období let 2005 až 2008. Nároky za dřívější období (splatné do 15. 8. 2005) označily služební
orgány za promlčené. Tomu přisvědčil i krajský soud, který neshledal, že by služební orgány
námitku promlčení nároků za dřívější období uplatnily v rozporu s dobrými mravy a stěžovatel
uvedený závěr nerozporuje. Vzhledem k tomu, že otázka promlčení žalobcem uplatněných
nároků před 15. 8. 2005 již byla soudy pravomocně rozřešena, aniž je předmětem stížnostních
námitek, Nejvyšší správní soud z těchto závěrů v dalším vychází. V řízení o kasační stížnosti
jsou tedy předmětem posouzení toliko nároky za období tří let před podáním žádosti
(14. 8. 2008).
[30] Pokud jde o otázku formálního nařízení služební pohotovosti, krajský soud se jím
(pro období let 2005, 2006 a 2008) velmi podrobně zabýval v odstavcích 21. až 37. napadeného
rozsudku. Dovodil, že spisový materiál neobsahuje podklady, z nichž by vyplývalo, že konkrétně
žalobci byla nařízena služební pohotovost v letech 2005, 2006 a 2008 (tj. nejsou v něm založeny
žádné rozkazy, které by tuto skutečnost konkrétně ve vztahu k žalobci dokládaly).
[31] Nejvyšší správní soud se s těmito závěry krajského soudu ztotožňuje, tedy ve shodě
s ním má za to, že žalobci nebyla služební pohotovost v letech 2005, 2006 a 2008 formálně
nařízena, respektive, že správní spis neobsahuje žádné podklady, z nichž by nařízení pohotovosti
žalobci v těchto letech vyplývalo. Vzhledem k tomu, že se krajský soud uvedené otázce věnoval
velmi podrobně, nepovažuje Nejvyšší správní soud za potřebné obsáhle opakovat již jednou
vyřčené. Vyjádří se tedy k uvedenému jen poměrně stručně s tím, že ve zbytku odkazuje
na relevantní pasáže přezkoumávaného rozsudku, s nimiž se shoduje.
[32] K období let 2005 a 2006 správní spis žádné organizační rozkazy o nařízení služební
pohotovosti žalobci neobsahuje. Ve spise jsou založeny pouze části organizačních rozkazů
ze dne 2. 1. 2007, 2. 1. 2008 a 30. 9. 2008. Jen prvně uvedený organizační rozkaz však obsahuje
relevantní pasáže ve vztahu k členění služeb LZS a SAR, dále k režimu, v jakém byly vykonávány,
jakož i k otázce nařizování služební pohotovosti pro rok 2007. Příloha tohoto rozkazu se věnuje
mimo jiné stanovení časového rozvrhu směn LZS a SAR s tím, že doba od 19 h do 7 h
následujícího dne je označena jako „pohotovost na pracovišti“. V příloze je dále uvedeno,
že „[v]elitel 233. vrl. zabezpečí uveřejnění plánu pracovní doby příslušníků letky zařazovaných do LPZS
ve svém rozkaze, velitel 232. vrl. a náčelník skupiny záchranné a výsadkové přípravy v rozkaze velitele 23.
zVrL vždy týden dopředu (poslední prac. den v týdnu – na týden následující).“ Naopak výňatky
organizačních rozkazů z roku 2008 sice zmiňují, že směny LZS a SAR jsou dílem slouženy
v rámci pohotovosti, o jejím nařizování však nic nestanoví.
[33] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že k části sporného období (roky 2005 a 2006)
organizační rozkazy ve spise absentují. Rozkazy z roku 2008 obsahují více či méně kusé
informace o služební pohotovosti, z žádného z nich však nelze dovodit její nařízení přímo
ve vztahu k žalobci. Jedná se totiž o obecné dokumenty, které nestanovují žádné povinnosti
konkrétním vojákům sloužícím směny LZS a SAR. Kasační soud zde souhlasí se žalobcem,
že předpokladem prokázání formálního nařízení služební pohotovosti je existence
„personálního“ rozkazu jmenovitě ve vztahu k dotčenému vojákovi (v nynější věci k žalobci),
a to i s uvedením data, času a popřípadě místa, v němž bude držet pohotovost. Těmto
požadavkům nemohou výše zmíněné organizační rozkazy z roku 2008 dostát.
[34] Nařízení služební pohotovosti neprokazuje ani další stěžovatelem odkazovaný dokument,
a to Směrnice pro činnost LZS a SAR 233. vrtulníkové letky č. j. 42-9/2006-2802/J3 (dále
jen „směrnice LZS/SAR“) či předpis Let-1-1. Jedná se o dokumenty organizačního charakteru,
které nestanoví povinnosti konkrétním osobám.
[35] V kasační stížnosti pak stěžovatel svoji argumentaci o nařízení služební pohotovosti
(zejména z hlediska požadavků na výkon předletové přípravy) nově opírá i o letový předpis
Let-1-4, Inženýrská letecká služba, z nějž také cituje. Má-li však stěžovatel za to, že obsah tohoto
předpisu mohl zásadním způsobem ovlivnit rozhodování v této věci (zejména pak v otázce
nařizování služební pohotovosti a provádění úkonů předletové přípravy, které se v době služby
a služební pohotovost mají lišit), měl se tímto předpisem v návaznosti na nastolené sporné otázky
zabývat již ve správním řízení a taktéž jej učinit součástí správního spisu jako podklad
rozhodnutí. Stěžovatel tak neučinil a ani v řízení o žalobě jej nepředložil a ve své argumentaci
proti žalobním námitkám ji neuplatnil. Ostatně tento předpis, na který stěžovatel nyní nově
odkazuje v kasační stížnosti, nepředložil ani v řízení u Nejvyššího správního soudu. Nutno
tak považovat argumentační linii kasační stížnosti, jež má vyplývat ze zmíněného letového
předpisu, za skutkové novoty ve smyslu §109 odst. 5 s. ř. s. Ke skutkovým novotám kasační
soud nemůže přihlížet.
[36] Nejvyšší správní soud tak pouze dodává, že nehledě na nemožnost se uvedenými
tvrzeními ve vztahu k předpisu Let-1-4 zabývat považuje v nynější věci obsah činností
prováděných v rámci předletové přípravy za podružný a pro posouzení nároku na doplacení
služebního platu z důvodů dále vyložených nepodstatný.
[37] Kasační soud tudíž shrnuje, že podklady shromážděné správními orgány v souzeném
případě neskýtají oporu pro závěr, že žalobci byla formálně na části směn SAR a LZS v době
od 19 do 7 hodin následujícího dne formálně nařízena služební pohotovost. Námitka stěžovatele,
že krajský soud posoudil otázku nařízení služební pohotovosti chybně, je proto nedůvodná.
[38] Pro úplnost kasační soud doplňuje, že i když stěžovatel žalobci vytýká neprokázání
oprávněnosti nároku na doplacení ušlého platu, ve vztahu k nařizování služební pohotovosti
to byly právě správní orgány, které tížilo důkazní břemeno. Žalobce může jen stěží prokazovat
negativní skutečnost (že mu nebyla služební pohotovost nařízena). Správní orgány přitom nebyly
schopny ani za dobu více než 13 let od zahájení řízení snést důkazy, z nichž by řádné nařízení
služební pohotovosti vyplývalo v letech 2005, 2006 a 2008. Za těchto okolností Nejvyšší správní
soud ve shodě s krajským soudem shrnuje, že žalobci nebyla služební pohotovost v souvislosti
s výkonem služeb LZS a SAR v letech 2005, 2006 a 2008 řádně nařízena.
[39] Navzdory právě uvedenému je však kasační soud přesvědčen, že zjištěné nedostatky
spočívající v neexistenci bezvadných rozkazů o nařízení služební pohotovosti v letech 2005, 2006
a 2008 by samy o sobě ještě nesvědčily o oprávněnosti nároku žalobce. Shodně se ostatně vyjádřil
v napadeném rozsudku i krajský soud. Z obsahu správního spisu i z jednotlivých podání žalobce
v průběhu soudního řízení (ať již ze žaloby či vyjádření ke kasační stížnosti) je totiž patrné,
že žalobce si byl rozdělení směny na 12 hodin výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti
vědom.
[40] Zda bylo takové rozdělení směny ze strany služebních orgánů v souladu se zákonem
a zda se nejednalo o rozdělení čistě účelové, je otázkou, k níž se kasační soud dále vyjádří.
Není ovšem pochyb o tom, že i když z formálního hlediska nebyla služební pohotovost v letech
2005, 2006 a 2008 řádně nařízena, žalobce měl povědomost o tom, že vykonává 24hodinové
směny, z nichž doba od 19 do 7 hodin následujícího dne je mu vykazována jako služební
pohotovost. Od toho se odvíjela i odlišná výše finanční odměny za tuto část směny než v době
výkonu „standardní“ služby (tj. od 7 do 19 hodin). Pokud by tedy existoval důležitý zájem služby
pro nařízení pohotovosti (byť z formálního hlediska v letech 2005, 2006 až 2008 řádně nařízena
nebyla) a současně by vojáci v určeném období fakticky pouze drželi pohotovost
(aniž by pravidelně vykonávali činnosti, které jsou náplní služby LZS a SAR), nemohl
by být žalobcův nárok na doplacení ušlého platu oprávněný.
[41] S ohledem na to se Nejvyšší správní soud dále zabýval podmínkou pro nařízení
pohotovosti vyplývající z §30 zákona o vojácích z povolání, jíž je existence důležitého zájmu
služby. Krajský soud se této otázce věnoval pouze ve vztahu k roku 2007 (viz odst. 38.
napadeného rozsudku), v němž shledal, že tento důležitý zájem služby zde v roce 2007
nebyl. Tento závěr přitom stěžovatel v kasační stížnosti nenapadá. Kasační soud však považuje
za potřebné vyjádřit se k této problematice i v návaznosti na zbylé roky 2005, 2006 a 2008 právě
proto, že z napadeného rozsudku plyne, že za období tří let před podáním žádosti jsou nároky
žalobce na doplacení služebního platu oprávněné, což stěžovatel rozporuje.
[42] Jak již správně vyslovil krajský soud, služební pohotovost představuje výjimečný institut,
který typicky nastupuje v případě nutnosti pokrytí nahodilých, a ne zcela předvídatelných událostí
(a to ať již kupříkladu v důsledku náhlé zdravotní indispozice vojáka, či jakékoliv z vnějších
příčin, která vyústí v nutnost povolání většího množství vojáků, než je obvyklé). Lze ji užívat
pouze v nezbytně nutné míře, a nikoliv k pokrytí pravidelné činnosti, jejíž výkon je nezbytné
trvale zajistit.
[43] Důležitý zájem služby nelze spatřovat v nutnosti zajištění běžné náplně služby,
a to ani v případě dlouhodobého nedostatku personálu (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 9. 2012,
č. j. 6 Ads 151/2011 - 126, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017,
č. j. 11 Ad 7/2015 - 47). Právě o takovou situaci se přitom zjevně jednalo v nyní posuzované věci
(viz např. výpovědi Ing. P. či Ing. H.). Služební pohotovost nebyla užívána v reakci
na mimořádné události, nýbrž jako běžný prostředek zajištění chodu letky, o čemž svědčí
i skutečnost, že byla plánována na rok dopředu, pro účely pokrytí části všech směn LZS a SAR.
Je tedy zjevné, že v posuzované věci nejen v roce 2007, ale v žádném z posuzovaných let (2005
až 2008), nebyl dán důležitý zájem služby, jak vyplývá z §30 zákona o vojácích z povolání.
[44] S ohledem na právě uvedené lze učinit dílčí závěr, že pro nařízení služební pohotovosti
v žádném z posuzovaných roků (2005 až 2008) nebyla splněna jedna ze zákonných podmínek,
a to využití služební pohotovosti z důvodu existence důležitého zájmu služby. Pro období let
2005, 2006 a 2008, jak již shora uvedeno, nadto chyběla i další náležitost, a to řádné nařízení
služební pohotovosti konkrétně žalobci.
[45] Nejvyšší správní soud se tudíž dále zabýval posouzením závěrů krajského soudu,
jež se vztahovaly k faktické náplni činnosti žalobce v jednotlivých částech jím vykonávané
24hodinové služby, zejména pak v době od 19 do 7 hodin následujícího dne, tj. v době označené
jako služební pohotovost. Jak také správně krajský soud dovodil, uvedené bylo dalším nezbytným
předpokladem pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce. Krajský soud nepochybil, pokud
se zabýval posouzením materiální stránky věci a vyjasňoval, zda lze odlišit činnosti vykonávané
v době služby a v době tzv. služební pohotovosti. Jak již totiž kasační soud výše uvedl,
nenaplnění formální stránky nařízení služební pohotovosti ještě samo o sobě neznamená,
že žalobce nevykonával činnosti, které lze podřadit pod služební pohotovost.
[46] Ze správního spisu a všech svědeckých výpovědí, jež byly ve správním řízení provedeny,
vyplývá, ačkoliv nejsou zcela bezrozporné, že určitou činnost vojáci vykonávali, ať se již jednalo
toliko o lety na záchranu lidského života a lety k pátrání, či o předletovou a poletovou přípravu,
nebo dokonce o další činnosti, jako je výcvik, lety na udržení a obnovení rozlétanosti apod.
[47] Dle mínění Nejvyššího správního soudu tedy lze mít za prokázané, že vojákům, kteří
formálně vykonávali službu LZS a SAR v režimu služební pohotovosti, byla v jejím průběhu
nařizována minimálně činnost, která je právě hlavní náplní uvedených služeb (tj. lety za účelem
záchrany života či pátrání). To ostatně vyplývá již z podstaty věci, neboť režim 12 hodin služby
a 12 služební pohotovosti sloužil právě k zabezpečení služeb LZS a SAR, které je nezbytné
vykonávat nepřetržitě. V daném případě se přitom nejednalo o situaci, kdy by i v nočních
hodinách (či přesněji v době od 19 do 7 hodin) někteří vojáci vykonávali „standardní službu“
LZS a SAR a jiní byli připraveni v režimu služební pohotovosti pro případ nutnosti povolání
dalších vojáků do služby (např. jako posil či náhrady v důsledku náhlé indispozice pravidelného
člena posádky). Vojáci, kteří se měli nacházet v režimu služební pohotovosti, totiž toho času
představovali jediné členy letky připravené k provádění úkolů služeb LZS a SAR. Tímto
způsobem pak velitelství letky plánovaně zajišťovalo její provoz v průběhu celého roku
(na základě již výše zmiňovaných organizačních rozkazů).
[48] Nejvyšší správní soud tedy shodně jako i krajský soud nemá pochyb o tom, že rozdělení
směn LZS a SAR bylo čistě formální a účelové, zřejmě vedené snahou o finanční úsporu
či v důsledku dlouhodobé personální poddimenzovanosti letky (jak to ostatně vyplývá
i ze svědeckých výpovědí). Soud nemůže vyloučit, že vojáci určení do služeb LZS a SAR
podstatnou část doby označené jako služební pohotovost žádné faktické úkoly nevykonávali
a že se kupříkladu mohli věnovat i odpočinku, jak namítá stěžovatel. To však nic nemění
na skutečnosti, že to byli pouze a výlučně oni, kdo museli být stále připraveni vykonávat činnost,
která je náplní služby LZS a SAR, stejně jako v době od 7 do 19 hodin. Přitom doba ke vzletu
vrtulníku činila čtyři minuty přes den a deset minut v noci pro vrtulník LZS, deset minut
v jakoukoliv denní dobu pak pro vrtulník SAR.
[49] K námitce týkající se průběhu letové (resp. předletové) přípravy kasační soud sděluje,
jak již předestřel výše, ale též i ve svých předchozích rozsudcích ve skutkově obdobných věcech,
že se jedná v nynější věci o otázku zcela podružnou, nemající na výsledek řízení podstatný vliv.
Již na základě dosud shromážděných podkladů je totiž patrné, že rozdělení služeb LZS a SAR
na 12 hodin „standardního“ výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti bylo veskrze
formální.
[50] Ačkoliv správní spis neobsahuje podrobné informace o náplni služeb LZS či SAR,
přinejmenším z něj vyplývá, že jejich specifičnost spočívá v neustálé připravenosti ke vzletu
vrtulníku, přestože k němu fakticky nemusí dojít. V době od 7 do 19 hodin byli přitom vojáci
zařazení do služby LZS a SAR finančně ohodnoceni za výkon služby, a to bez ohledu
na to, jakou činnost (a zda vůbec nějakou) fakticky vykonávali. Stěžovatel přitom nepředestřel
žádné relevantní argumenty, pro něž by mělo být na dobu od 19 do 7 hodin nahlíženo jinak.
Sám uvádí, že vojáci museli být připraveni ke vzletu vrtulníku (přičemž se na ně vztahovaly shora
zmiňované časové limity 4 minuty, resp. 10 minut). I uvedené svědčí ve prospěch závěru,
že pro rozdělení směn neexistoval žádný legitimní důvod a ze strany služebně nadřízených orgánů
žalobce se jednalo o snahu o obcházení zákona (krácení žalobce na jeho platových nárocích),
která nemůže požívat právní ochrany.
[51] K nesouhlasu stěžovatele s tím, že krajský soud závěr o opodstatněnosti platového
nároku založil na srovnání výkonu činnosti žalobce a ostatních vojáků určovaných do služeb LZS
a SAR s výkonem činnosti vojáků určovaných do služeb NATINADS, kasační soud poukazuje
na odst. 68. napadeného rozsudku. Z něj taková skutečnost neplyne. Krajský soud toliko shledal,
že stěžovatel nedoložil skutečnosti jím tvrzené o rozdílech mezi činnostmi ve výše uvedených
službách, přitom však nepovažoval za potřebné provádět v tomto směru další dokazování.
Bylo tomu tak právě proto, že žalobcovy nároky shledal opodstatněnými z jiných důvodů
než na základě srovnání se službou NATINADS. Krajský soud v tomto ohledu nikterak
nepochybil.
[52] Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřitakává ani v tom, že za rozhodnou pro závěr
o důvodnosti žalobcových nároků považoval krajský soud směrnici 2019, jíž je nyní nově zaveden
nepřetržitý výkon služby LZS a SAR. Krajský soud sice v napadeném rozsudku na tuto směrnici
poukázal (viz jeho odstavec 63.), současně však zdůraznil, že si je zcela vědom zásady vyplývající
z §75 odst. 1 s. ř. s., podle níž při přezkumu vychází ze skutkového a právního stavu, který
tu byl v době rozhodování správních orgánů. Zmínku o směrnici 2019, vydané až poté,
což žalovaný vydal napadené rozhodnutí, tak krajský soud použil pouze jako jeden z podpůrných
argumentů pro závěry, k nimž ohledně žalobou uplatněných nároků na základě zjištěného
skutkového stavu věci dospěl (výkon nepřetržité 24hodinové služby, nikoliv její rozdělení
v režimu 12/12). Uvedené nelze v nynější věci považovat za takovou vadu, jež by způsobovala
nezákonnost napadeného rozsudku. Závěry krajského soudu přijaté bez ohledu na obsah
uvedené směrnice 2019 totiž i tak obstojí.
[53] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že žalobci jakožto vojáku vykonávajícímu služby SAR
a LZS nebyla v rozhodném období formálně nařízena služební pohotovost (s výjimkou roku
2007) a pro její nařízení nebyla ve všech posuzovaných letech (2005 až 2008) splněna
ani podmínka existence důležitého zájmu služby (či taková skutečnost minimálně neplyne
ze spisu a ani ji nikdo netvrdil). Přitom v době označené jako služební pohotovost
vykonával žalobce tutéž činnost, která je náplní služby v rámci úkolů LZS a SAR, a to zcela
pravidelně. Z materiálního hlediska tedy žalobce vykonával 24hodinové služby, za které mu náleží
příslušný plat, včetně případných dalších příplatků. Krajský soud se tedy při posouzení věci
nedopustil pochybení. Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebyl naplněn.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[54] Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[55] Z dosud shromážděného materiálu jednoznačně plyne oprávněnost nároku žalobce
na doplacení ušlého platu za období tří let před podáním žádosti včetně případných
dalších příplatků. Při novém posouzení věci tedy stěžovatel tyto nároky vyčíslí a případně
se bude zabývat i rozšířením nároků žalobce. Poté stěžovatel o věci nově rozhodne.
[56] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti procesně úspěšný, nemá tedy právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
[57] Žalobci, jako v řízení o kasační stížnosti úspěšnému účastníkovi, náleží náhrada nákladů
řízení ve výši 4.114 Kč. Tyto náklady sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon
právní služby ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem 5.
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)] za vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu]. S tím souvisí též náhrada hotových výdajů za tento úkon v souladu s §13 odst. 4
advokátního tarifu v rozsahu 300 Kč. Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho úřední činnosti
(viz spis sp. zn. 1 As 247/2021) známo, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty.
O částku této daně v rozsahu 714 Kč (21 % z 3.400 Kč) se tudíž zvyšuje odměna a náhrada
hotových výdajů zástupce žalobce. Celkovou částku ve výši 4.114 Kč je stěžovatel povinen
uhradit k rukám zástupce žalobce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2022
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu