ECLI:CZ:NSS:2022:4.AS.62.2022:34
sp. zn. 4 As 62/2022-34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: BONVER WIN, a.s.,
IČO: 258 99 651, se sídlem Cholevova 1530/1, Ostrava, zast. JUDr. Stanislavem
Dvořákem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti žalovanému:
Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 4. 3. 2016, č. j. MF-7528/2016/34-2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 10 Af 45/2016-119,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je pov in e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 4.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
JUDr. Stanislava Dvořáka, Ph.D., LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Ministr financí v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl rozklad žalobce a potvrdil
rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2015, č. j. MF-48874/2012/34-7 (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“). Výrokem I. prvostupňového rozhodnutí bylo rozhodnutí ze dne 23. 8. 2007,
č. j. 34/66139/2007, ve znění pozdějších rozhodnutí (dále též „základní povolení“), kterým
bylo žalobci povoleno provozování loterie nebo jiné podobné hry podle §50 odst. 3 zákona
č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách v rozhodném znění (dále jen „zákon
o loteriích“), prostřednictvím funkčně nedělitelného technického zařízení Centrálního loterního
systému, změněno tak, že byly zrušeny schválené návštěvní a reklamační řády vztahující
se k jednotlivým koncovým interaktivním videoloterním terminálům (dále též „IVT“). Výrokem
II. prvostupňového rozhodnutí bylo základní povolení doplněno o tato vedlejší ustanovení: „32.
V případě, že obec, na jejímž území jsou IVT umístěna, upravuje v souladu s §50 odst. 4 zákona o loteriích
nebo §10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, obecně
závaznou vyhláškou časové určení pro provozování loterií a jiných podobných her, je provozovatel povinen provozní
dobu IVT uvést do souladu s tímto časovým určením. 33. Ode dne zahájení provozování je provozovatel povinen
provozovat IVT po celou dobu vymezenou v návštěvních řádech uvedených provozoven. Provozovatel je povinen
zajistit umístění návštěvních řádů příslušných provozoven na viditelném a přístupném místě v dané provozovně.
Provozovatel je povinen zaslat orgánům státního dozoru příslušným dle §46 odst. 1 písm. c) zákona (dále
jen „orgány státního dozoru“) návštěvní řády s uvedením provozní doby provozoven, a to nejpozději 1 den
před zahájením provozování loterie nebo jiné podobné hry. V případě změny provozní doby je provozovatel povinen
ohlásit tuto změnu orgánu státního dozoru nejpozději 1 den před její předpokládanou účinností“. Výrokem III.
prvostupňového rozhodnutí bylo základní povolení dále změněno tak, že bylo dle současně
platného a účinného zákona o loteriích podřazeno pod §2 písm. l) zákona o loteriích. Výrokem
IV. prvostupňového rozhodnutí ponechal žalovaný ostatní podmínky uvedené v základním
povolení v platnosti.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí ministra financí žalobou. Namítl, že výrok I. a výrok II.
prvostupňového rozhodnutí jsou nezákonné, jelikož ministr a žalovaný porušili zásadu zasahovat
do práv žalobce nabytých v dobré víře pouze v nezbytném rozsahu. Přiměřené by bylo zrušení
těch návštěvních a reklamačních řádů, u nichž žalovaný prokáže, že opravdu dochází
k provozování loterií v rozporu s obecně závaznou vyhláškou (dále též „OZV“), to však žalovaný
neučinil. Nebylo prokázáno, že změna základního povolení byla vyžadována veřejným zájmem.
Prvostupňovým rozhodnutím se žalovaný dopustil zneužití pravomoci mu svěřené zákonem,
když přistoupil ke zrušení návštěvních a reklamačních řádů a uložení povinnosti z důvodu
zajištění respektování normotvorby obcí v oblasti regulace loterií. Zákon o loteriích však upravuje
pouze jeden veřejný zájem, který je žalovaný oprávněn a povinen chránit, a to ochranu veřejného
zájmu na zachování veřejného pořádku, a neumožňuje tak žalovanému přihlížet k jinému
veřejnému zájmu. Výrok II. prvostupňového rozhodnutí je nicotný, jelikož žalobci uložil fakticky
neuskutečnitelnou povinnost, tedy aby něco konal jeden den před okamžikem, u kterého nemohl
ovlivnit ani předpokládat, kdy nastane, a o kterém se dozvěděl až ve chvíli, kdy nastal. Žalobci
není zřejmé, zda se má nadále řídit úpravou obsaženou v základním povolení
nebo v doplňkových povoleních, neboť výrok II. vnesl do základního povolení úpravu notifikací
návštěvních řádů kolidující s úpravou obsaženou v doplňkových povoleních.
[3] Žalovaný neměl měnit základní povolení, aniž by zahájil samostatná řízení pro jednotlivé
případy rozporu konkrétních povolení s danou OZV. Tím došlo k nepřípustnému přenesení
povinnosti posuzovat rozpor doplňkových povolení s příslušnou OZV na žalobce. Žalovaný
navíc nebyl oprávněn vydat rozhodnutí o změně, jelikož již uplynula prekluzivní lhůta pro jeho
vydání stanovená dle bodu 1. věty třetí čl. II novely zákona o loteriích. Žalovaný pak aplikoval
obecně závazné vyhlášky a zákon o loteriích, ačkoli nedošlo k jejich řádné notifikaci dle směrnice
č. 98/34/ES (resp. směrnice č. 2015/1535). Současný způsob regulace loterií, jehož základem
je regulace loterií OZV dle §50 odst. 4 zákona o loteriích, je v rozporu s právem EU. Zákon
o loteriích ani OZV regulující provozní dobu loterií neodpovídají pravidlům stanoveným SDEU
pro právní předpisy omezující volný pohyb služeb v rámci EU.
[4] Žalovaný dále nezákonně nakládal s předmětem řízení. Po zahájení předmětného řízení
ÚS svým nálezem Pl. ÚS 6/13 zrušil bod 4 čl. II novely zákona o loteriích, v důsledku čehož
pozbyla smyslu první část původního předmětu daného řízení, tj. úprava doby platnosti
základního povolení. Ve výzvě vymezil žalovaný nový předmět řízení a rozšířil právní podklad
správního řízení o ustanovení §43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích. V rozsahu nového
předmětu řízení vydal žalovaný prvostupňové rozhodnutí, kde nesprávně uvedl, že v oznámení
o zahájení řízení byl jeho předmět vymezen mimo jiné jako úprava povolení tak, aby odpovídalo
současně platnému a účinnému zákonu. Žalovaný však účelově vytrhl uvedenou citaci z kontextu
oznámení o zahájení řízení, které výslovně omezovalo úpravu povolení pouze na jeho podřazení
pod §2 písm. l) zákona o loteriích. Žalovaný pak znemožnil žalobci uplatnit jeho procesní práva,
žalobce řádně neuvědomil o změně předmětu řízení. Doručil žalobci výzvu podle §36 odst. 3
správního řádu dne 19. 6. 2014, prvostupňové rozhodnutí přitom žalobci doručil až dne
16. 7. 2015, tj. po více než jednom roce. Žalobci tak bylo odňato jeho právo seznámit
se s úplným obsahem spisu správního řízení v době bezprostředně předcházející vydání
rozhodnutí. Žalovaný pochybil též v řízení o rozkladu, když žalobce nevyzval k vyjádření
se k podkladům rozhodnutí.
[5] Městský soud v Praze nadepsaným rozsudkem zrušil rozhodnutí ministra financí
pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a proto, že skutkový stav, který
byl základem napadeného rozhodnutí, nemá ve spise oporu, a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. Na základě obsahu správního spisu nemohl soud posoudit, zda reklamační řády, které
byly zrušeny výrokem I. prvostupňového rozhodnutí, byly v rozporu s právními předpisy,
a bylo proto nezbytné, aby je žalovaný postupem podle §43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích
zrušil. Z obsahu správního spisu rovněž nebylo možno zjistit, na základě čeho dospěl ministr
financí k závěru, že prvostupňovým rozhodnutím nebyla do základního povolení doplněna
povinnost žalobce zasílat orgánům státního dozoru návštěvní řády s uvedením provozní doby
provozoven a povinnost oznamovat změnu provozní doby v jiných lhůtách, než stejné
povinnosti uložené žalobci žalovaným již dříve v doplňkových povoleních, a tento závěr ministra
financí uvedený v napadeném rozhodnutí tak nebylo možno přezkoumat.
[6] Zbylé námitky žalobce neshledal městský soud důvodnými.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[7] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadl uvedený rozsudek městského soudu kasační
stížností. Namítl, že městský soud pochybil, když přistoupil k rozhodnutí ve věci bez nařízení
jednání dle §76 odst. 1 písm. a) a b) ve spojení s §51 odst. 2 s. ř. s. Městský soud nesprávně
vyhodnotil napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné, neboť součástí spisového materiálu
nebylo měněné základní povolení. Toto základní povolení se standardně nestává součástí
správního spisu, který je veden k řízení o jeho změně, neboť toto povolení musí být účastníku
řízení nutně známo. Zároveň takováto základní povolení spolu s dodatky, kterých bývá velké
množství, bývají příliš obsáhlá na to, aby byla vedena ve více spisech k řízením, které se vztahují
k základnímu povolení. Předmětem daného řízení bylo vydání změnového povolení, nikoliv
základní povolení, proto je takovýto postup zcela v souladu s právními předpisy. Stěžovatel
předložil městskému soudu správní spis vedený ve vztahu k napadenému rozhodnutí
a prvostupňovému rozhodnutí. Pokud městský soud považoval za nutné předložení rovněž
správního spisu vedeného ve vztahu k základnímu povolení, měl stěžovatele vyzvat k doplnění
spisového materiálu, resp. k předložení správního spisu vedeného v souvislosti s měněným
základním povolením. Takový postup, tedy vyžádání si dodatečných spisových materiálů,
přitom městský soud zvolil již v minulosti v rámci obdobných soudních řízení.
[8] Postupem, který zvolil městský soud nyní, tedy že bez výzvy k doplnění spisového
materiálu či výzvy k předložení základního povolení dovodil nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí, došlo k porušení právní jistoty stěžovatele. Odkázal na rozsudek NSS
ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004-105, č. 617/2005 Sb. NSS, dle kterého, pokud soud dospěl
k závěru, že ve správním spise chybí některé listiny, na které žalovaný odkazuje a vychází z nich,
bylo na něm, aby žalovaného vyzval k jejich předložení. Městský soud tedy pochybil,
když namísto výzvy k doplnění spisového materiálu, jehož existence musela být soudu
zřejmá, přistoupil přímo k rozhodnutí bez jednání a napadené rozhodnutí vyhodnotil
jako nepřezkoumatelné.
[9] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že městský soud nepřezkoumatelnost
rozhodnutí nevyslovil pouze z důvodu absence spisového materiálu, ale také
pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Důvodem pro označení
rozhodnutí za nepřezkoumatelné tedy není pouze absence reklamačních řádů či základního
rozhodnutí ve spise, ale skutečnost, že rozhodnutí neobsahuje úvahy stěžovatele vedoucí k vydání
rozhodnutí.
III. Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. jedná
zaměstnankyně s vysokoškolským právnickým vzděláním. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] V projednávané věci jde o posouzení otázky, zda městský soud postupoval správně,
pokud ve věci nenařídil jednání z důvodu dle §76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Napadené
rozhodnutí není podle stěžovatele nepřezkoumatelné, přičemž městský soud jej měl vyzvat
k doplnění spisového materiálu.
[13] Podle §76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání
rozsudkem a) pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, b)
proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy
nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění.
[14] Rozšířený senát NSS v rozsudku ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84, č. 2288/2011
Sb. NSS, uvedl: „Ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s. stanoví podmínky, za nichž soud není povinen nařídit
jednání, a to proto, že by to bylo nadbytečné a neekonomické, neboť soudu je ze spisu či z rozhodnutí dostatečně
zřejmé, že procesní postup či rozhodnutí jsou natolik vadné, že rozhodnutí musí být zrušeno.“ K tomu lze též
citovat komentářovou literaturu k předmětnému ustanovení, dle které, „[p]okud je správní
rozhodnutí, případně správní řízení zatíženo některou z vad uvedených v odst. 1 a 2, je soud oprávněn o žalobě
rozhodnout bez nařízení jednání, neboť se jedná o takové vady, že je z důvodů procesní ekonomie nadbytečné
jednání vést. Tyto vady jsou totiž zřejmé z napadeného rozhodnutí, event. ze správního spisu a jednání by ve
vztahu k nim zpravidla nemohlo nic nového přinést“ (viz Blažek, T., Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil, P.,
Sochorová, V., Šebek, P. Soudní řád správní - online komentář. Praha: C. H. Beck, 2016, komentář
k §76, dostupný z právního informačního systému beck-online).
[15] Městský soud zrušil napadené rozhodnutí mimo jiné proto, že v důsledku absence
příslušných reklamačních řádů ve správním spisu nemohl posoudit, zda reklamační řády, které
byly zrušeny výrokem I. prvostupňového rozhodnutí, byly v rozporu s právními předpisy,
a bylo proto nezbytné, aby je stěžovatel postupem podle §43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích
zrušil. Městský soud v bodech 102. a 103. napadeného rozsudku k tomu uvedl: „Součástí správního
spisu předloženého žalovaným žádné reklamační řády, které byly výrokem I. prvostupňového rozhodnutí zrušeny,
nebyly. Z obsahu správního spisu rovněž nevyplývá, že by byl obsah reklamačních řádů žalovaným nebo ministrem
financí v řízení jakkoliv prokazován. Z obsahu správního spisu tak nevyplývá, na základě čeho dospěl žalovaný
k závěru, že rovněž v reklamačních řádech, které zrušil výrokem I. prvostupňového rozhodnutí, absentovala
povinnost žalobce respektovat obecně závazné vyhlášky obcí, upravující dobu provozování loterií a jiných
podobných her a že také reklamační řády stejně jako řády provozní, jsou právě z tohoto důvodu v rozporu
s právními předpisy, a bylo proto nezbytné je rovněž postupem podle §43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích
zrušit. (…) [Z]e správního spisu není vůbec zřejmé, jaké podklady pro vydání rozhodnutí žalovaný v tomto
případě shromáždil a na základě jakých podkladů o zrušení reklamačních řádů rozhodl. Skutkový stav, který
vzal žalovaný za základ prvostupňového rozhodnutí, tedy nemá v tomto případě ve spise oporu. Není tudíž vůbec
zřejmé, zda prvostupňové rozhodnutí v části týkající se zrušení reklamačních řádů vychází ze zjištěného stavu věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti (§3 správního řádu), a zda si žalovaný vůbec opatřil takové podklady
pro vydání rozhodnutí, aby stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, zjistil. Jelikož ministr financí tuto vadu
v řízení o rozkladu neodstranil a prvostupňové rozhodnutí napadeným rozhodnutím potvrdil, je z tohoto důvodu
vadné rovněž napadené rozhodnutí.“
[16] Příčinu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pak dále spatřoval městský soud
ve skutečnosti, že ze správního spisu nebylo možno zjistit, na základě čeho dospěl ministr financí
k závěru, že prvostupňovým rozhodnutím nebyla do základního povolení doplněna povinnost
žalobce zasílat orgánům státního dozoru návštěvní řády s uvedením provozní doby provozoven
a povinnost oznamovat změnu provozní doby v jiných lhůtách, než dle dříve vydaných
doplňkových povolení. Tento závěr ministra financí uvedený v napadeném rozhodnutí
tedy nebylo možno přezkoumat. Žalobce namítal, že lhůty stanovené pro notifikaci návštěvních
řádů byly prvostupňovým rozhodnutím (výrokem II.) stanoveny odlišně od lhůt pro obdobnou
notifikaci stanovených v doplňkových povoleních vydaných od roku 2012 (obdobnou námitku
přitom žalobce uvedl již v rozkladu, viz s. 6 – 7 rozkladu ze dne 31. 7. 2015). Městský soud k této
námitce konstatoval, že „[s]oučástí správního spisu předloženého žalovaným nebylo základní povolení
ani žádná doplňková povolení vydaná žalovaným k základnímu povolení. Ze správního spisu rovněž nevyplývá,
že by ministr financí obsah základního povolení, prvostupňového rozhodnutí a doplňkových povolení jakkoliv
porovnával. Z obsahu správního spisu tak nevyplývá, na základě čeho dospěl ministr financí k závěru,
že prvostupňovým rozhodnutím nebyla do základního povolení doplněna povinnost žalobce zasílat orgánům
státního dozoru návštěvní řády s uvedením provozní doby provozoven a povinnost oznamovat změnu provozní doby
v jiných lhůtách, než stejné povinnosti uložené žalobci žalovaným již dříve v doplňkových povoleních. (…)
[Z]e správního spisu není vůbec zřejmé, na základě jakých podkladů ministr financí k závěru, že žalobci nebyly
stanoveny prvostupňovým rozhodnutím, jímž bylo doplněno základní rozhodnutí, ke splnění fakticky stejných
povinností různé lhůty. Tento závěr ministra financí nemá ve spise žádnou oporu, jeho závěr tak nelze na základě
předloženého správního spisu ověřit a soud tudíž nemůže v tomto ohledu napadené rozhodnutí na základě
žalobcem uplatněné námitky ani přezkoumat“ (viz body 130. - 131. napadeného rozsudku).
[17] S výše předestřenými závěry městského soudu se kasační soud plně ztotožňuje,
neboť ze správního spisu skutečně nevyplývá, jaké podklady ohledně zrušení předmětných
reklamačních řádů (které bylo provedeno výrokem I. prvostupňového rozhodnutí) stěžovatel
shromáždil a na základě jakých podkladů o zrušení reklamačních řádů rozhodl. Součástí
správního spisu žádné reklamační řády nejsou. Jak dále přiléhavě konstatoval městský soud,
z obsahu správního spisu ani nevyplývá, že by byl obsah reklamačních řádů stěžovatelem v řízení
jakkoliv zjišťován. Takový postup vzbuzuje pochyby, zda prvostupňové rozhodnutí v části
týkající se zrušení příslušných reklamačních řádů vychází ze spolehlivě zjištěného skutkového
stavu věci, resp. takto zjištěný skutkový stav nelze bez patřičných podkladů založených
ve správním spisu vůbec hodnotit. Jak přitom upozornil kasační soud například v rozsudku
ze dne 30. 7. 2013, č. j. 4 As 76/2013-21, „podle §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, musí
správní orgán v odůvodnění uvést důvody výroku, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich
hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků
a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Smyslem a účelem odůvodnění je ozřejmit, proč správní orgán
rozhodl, jak rozhodl, neboť jen tak lze ověřit, že důvody rozhodnutí jsou v souladu s právem a nejsou založeny
na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/9 6, č. 24/1997 Sb. ÚS)“.
Z odůvodnění správních rozhodnutí sice vyplývá, že stěžovatel zrušil návštěvní řády spolu
s reklamačními řády z toho důvodu, že byly stěžovatelem schvalovány před rokem 2012
a provozovatelům v nich nebyla uložena povinnost respektovat dobu provozu loterií a jiných
podobných her stanovenou v obecně závazných vyhláškách obcí. Stěžovatel však žádné
podklady, ze kterých by vyplývalo, že v rušených reklamačních řádech taková povinnost
uložena nebyla, neoznačil a žádné takové podklady ani součástí správního spisu nejsou,
jak bylo zdůrazněno již výše.
[18] Nejvyšší správní soud přisvědčil též tomu, že z obsahu správního spisu nelze ověřit,
zda došlo v posuzovaném případě ke kolizi lhůt pro notifikaci návštěvních řádů stanovených
v prvostupňovém rozhodnutí a v jednotlivých doplňkových povoleních, jak namítal žalobce.
Správní spis neobsahuje základní povolení, doplňková povolení ani žádné jiné podklady,
na základě kterých by bylo možno uvedenou námitku posoudit, tedy zejména porovnat
notifikační lhůty stanovené prvostupňovým rozhodnutím se lhůtami stanovenými v jednotlivých
doplňkových povoleních, jichž se dovolává žalobce. Jak bylo již výše zdůrazněno, totožnou
námitku kolize notifikačních lhůt uplatnil žalobce již v rozkladu, přičemž ministr financí
ji neshledal důvodnou a v napadeném rozhodnutí k ní uvedl, že jednotlivá doplňková povolení
vydaná po roce 2012 nestanoví povinnosti, které jsou v rozporu s povinnostmi stanovenými
v prvostupňovém rozhodnutí. Uzavřel, že prvostupňovým rozhodnutím nebyla do základního
povolení vznesena úprava kolidující s úpravou obsaženou v doplňkových povoleních (viz s. 24
napadeného rozhodnutí). Nespecifikoval však, na základě jakých konkrétních podkladů
k takovým závěrům dospěl, ani neuvedl, že by obsah základního povolení, prvostupňového
rozhodnutí a doplňkových povolení jakkoliv porovnával. Takové skutečnosti ostatně nevyplývají
ani ze samotného obsahu správního spisu. Uvedený závěr tak postrádá jakýkoli reálný odraz
ve spisovém materiálu a z hlediska naplnění zásady materiální pravdy [§3 správního řádu]
nemůže obstát. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 4 Azs 55/2003-51, č. 638/2005 Sb. NSS, ve kterém zdejší soud vyslovil, že „[r]ozhodnutí
správního orgánu, v jehož odůvodnění nejsou uvedeny důkazy, na jejichž podkladě správní orgán dovodil
své závěry, je v rozporu s §47 odst. 3 správního řádu [z roku 1967] a je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Nejsou-li důkazy obsaženy ani ve správním spise, nemá skutkový stav,
který vzal správní orgán za základ svého rozhodnutí, oporu ve spise [§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]“.
[19] Z výše uvedeného je patrné, že městský soud přistoupil ke zrušení napadeného
rozhodnutí z vícero důvodů, které v napadeném rozhodnutí řádně předestřel a dostatečně
zdůvodnil a provázal s obsahem spisového materiálu a odůvodnění správních rozhodnutí
(resp. s jejich nedostatky). Současně je zřejmé, že ani jedna z příčin zrušení napadeného
rozhodnutí nespočívala v pouhé absenci základního povolení ve správním spisu. Námitky
stěžovatele v tomto směru jsou tedy liché. Městský soud neshledal napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelným jen z důvodu absence podkladů ve správním spisu, ale také pro nedostatek
důvodů napadeného rozhodnutí (spočívající mimo jiné v tom, že stěžovatel v napadeném
rozhodnutí nevysvětlil své závěry ohledně neexistence kolize mezi notifikačními lhůtami,
viz výše). Tento nedostatek v odůvodnění by přitom nemohl být zhojen doplněním spisového
materiálu na základě výzvy soudu, jak se mylně domnívá stěžovatel.
[20] Městský soud tedy postupoval správně, pokud ve věci nenařídil jednání, neboť pro takový
postup byly splněny podmínky dle §76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Závěrem kasační soud
poznamenává, že stěžovatelem odkazovaný rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2005,
č. j. 3 As 6/2004-105, č. 617/2005 Sb. NSS, není na nynější případ přiléhavý. Jak totiž vyplývá
z odůvodnění odkazovaného rozsudku, jediný důvod pro zrušení správního rozhodnutí
městským soudem v oné věci spočíval v absenci podkladů ve správním spisu (na které navíc
žalovaný explicitně v napadeném rozhodnutí odkazoval). V nyní posuzovaném případě
však městský soud zrušil napadené rozhodnutí nejen pro absenci podkladů ve správním spisu,
ale též a především pro nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz výše). Nadto
žalovaný v napadeném rozhodnutí explicitně ani neodkazoval na podklady založené ve správním
spisu, z nichž by vyvozoval své závěry. Kasačnímu soudu pak není zřejmé, jak by postupem
městského soudu měla utrpět právní jistota stěžovatele. Stěžovatel blíže nespecifikoval
jím odkazované případy, kdy měl městský soud stěžovatele vyzývat k doplnění spisového
materiálu. Nezbývá než zopakovat, že v souzené věci došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí
nejen z důvodu absence podkladů ve správním spisu, ale též (a zejména) z důvodu nedostatků
odůvodnění napadeného rozhodnutí, které by ani doplnění spisového materiálu nemohlo zhojit.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
kasační stížnost zamítl.
[22] O nákladech řízení o kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Procesně úspěšný žalobce má právo na náhradu odměny
právního zástupce za jeden úkon právní služby [vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 5. 4. 2022,
podle §11 odst. 1 písm. d) a §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.] ve výši
3.100 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Zdejší soud ověřil, že zástupce žalobce je plátcem DPH, a proto se odměna za zastupování
zvyšuje o tuto daň. Celkově tedy je stěžovatel povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení
o kasační stížnosti 4.114 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce
žalobce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2022
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu