ECLI:CZ:NSS:2022:4.AS.68.2022:38
sp. zn. 4 As 68/2022-38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: BONVER WIN, a.s.,
IČO: 258 99 651, se sídlem Cholevova 1530/1, Ostrava, zast. JUDr. Stanislavem
Dvořákem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti žalovanému:
Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
11. 3. 2016, č. j. MF-9145/2016/34-1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 10 Af 48/2016-120,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 4.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
JUDr. Stanislava Dvořáka, Ph.D., LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Ministr financí v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl rozklad žalobce a potvrdil
rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2015, č. j. MF-48872/2012/34-7 (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“). Výrokem I. prvostupňového rozhodnutí bylo rozhodnutí ze dne 25. 2. 2009,
č. j. 34/108340/2008 ve znění pozdějších rozhodnutí (dále též „základní povolení“), kterým bylo
žalobci povoleno provozování loterie nebo jiné podobné hry podle §50 odst. 3 zákona
č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách v rozhodném znění (dále jen „zákon
o loteriích“) prostřednictvím funkčně nedělitelného technického zařízení Centrálního loterního
systému, změněno tak, že byly zrušeny schválené návštěvní a reklamační řády vztahující se
k jednotlivým koncovým interaktivním videoloterním terminálům (dále též „IVT“). Výrokem
II. prvostupňového rozhodnutí bylo základní povolení doplněno o tato vedlejší ustanovení:
„30. V případě, že obec, na jejímž území jsou IVT umístěna, upravuje v souladu s §50 odst. 4 zákona
o loteriích nebo §10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů,
obecně závaznou vyhláškou časové určení pro provozování loterií a jiných podobných her, je provozovatel povinen
provozní dobu IVT uvést do souladu s tímto časovým určením. 31. Ode dne zahájení provozování je provozovatel
povinen provozovat IVT po celou dobou vymezenou v návštěvních řádech uvedených provozoven. Provozovatel
je povinen zajistit umístění návštěvních řádů příslušných provozoven na viditelném a přístupném místě v dané
provozovně. Provozovatel je povinen zaslat orgánům státního dozoru příslušným dle §46 odst. 1 písm. c) zákona
(dále jen „orgány státního dozoru“) návštěvní řády s uvedením provozní doby provozoven, a to nejpozději 1 den
před zahájením provozování loterie nebo jiné podobné hry. V případě změny provozní doby je provozovatel povinen
ohlásit tuto změnu orgánu státního dozoru nejpozději 1 den před její předpokládanou účinností“. Výrokem
III. prvostupňového rozhodnutí bylo základní povolení dále změněno tak, že bylo dle současně
platného a účinného zákona o loteriích podřazeno pod §2 písm. l) zákona o loteriích. Výrokem
IV. prvostupňového rozhodnutí ponechal žalovaný ostatní podmínky uvedené v základním
povolení v platnosti.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, v níž namítl, že výrok I. a výrok II.
prvostupňového rozhodnutí jsou nezákonné, jelikož ministr a žalovaný porušili zásadu zasahovat
do práv žalobce nabytých v dobré víře pouze v nezbytném rozsahu. Přiměřeným by bylo zrušení
těch návštěvních a reklamačních řádů, u nichž žalovaný prokáže, že opravdu dochází
k provozování loterií v rozporu s obecně závaznou vyhláškou (dále též „OZV“), to však žalovaný
neučinil. Nebylo prokázáno, že změna základního povolení byla vyžadována veřejným zájmem,
jestliže dané povolení není v rozporu s OZV, respektive tento rozpor nebyl žalovaným zkoumán
a prokázán. Prvostupňovým rozhodnutím se žalovaný dopustil zneužití pravomoci mu svěřené
zákonem, když přistoupil ke zrušení návštěvních a reklamačních řádů a uložení povinnosti
z důvodu zajištění respektování normotvorby obcí v oblasti regulace loterií. Zákon o loteriích
však upravuje pouze jeden veřejný zájem, který je žalovaný oprávněn a povinen chránit,
a to ochranu veřejného zájmu na zachování veřejného pořádku, a neumožňuje tak žalovanému
přihlížet k jinému veřejnému zájmu. Výrok II. prvostupňového rozhodnutí je nicotný, jelikož
žalobci uložil fakticky neuskutečnitelnou povinnost, tedy aby něco konal jeden den před
okamžikem, u kterého nemohl ovlivnit ani předpokládat, kdy nastane, a o kterém se dozvěděl
až ve chvíli, kdy nastal. Výrok II. prvostupňového rozhodnutí je dále neurčitý, jelikož žalobci
není zřejmé, zda se má nadále řídit úpravou obsaženou v základním povolení nebo
v doplňkových povoleních, kdy výrok II. vnesl do základního povolení úpravu notifikací
návštěvních řádů kolidující s úpravou obsaženou v doplňkových povoleních.
[3] Postup žalovaného, který změnil základní povolení, aniž by zahájil samostatná řízení pro
jednotlivé případy rozporu konkrétních povolení s danou OZV, je nesprávný, přičemž tímto
došlo k nepřípustnému přenesení povinnosti posuzovat rozpor doplňkových povolení
s příslušnou OZV na žalobce. Žalovaný navíc nebyl oprávněn vydat rozhodnutí o změně, jelikož
již uplynula prekluzivní lhůta pro jeho vydání stanovená dle bodu 1. věty třetí čl. II novely zákona
o loteriích. Stanovením lhůty pro rozhodnutí měl zákonodárce zjevně v úmyslu upevnit právní
jistotu adresátů novely zákona o loteriích tím, že ti budou znát konkrétní datum, kdy nejpozději
může být rozhodnuto o jejich právech. Žalovaný pak aplikoval obecně závazné vyhlášky a zákon
o loteriích, ačkoli nedošlo k jejich řádné notifikaci dle směrnice č. 98/34/ES (resp. směrnice
č. 2015/1535).
[4] Žalovaný porušil zásadu aplikační přednosti práva EU, když aplikoval ta ustanovení OZV
a zákona o loteriích, která jsou v rozporu s právem EU. Současný způsob regulace loterií, jehož
základem je regulace loterií OZV dle §50 odst. 4 zákona o loteriích, je v rozporu s právem EU.
Zákon o loteriích ani OZV regulující provozní dobu loterií neodpovídají pravidlům stanoveným
SDEU pro právní předpisy omezující volný pohyb služeb v rámci EU. Žalovaný dále nezákonně
nakládal s předmětem řízení. Po zahájení předmětného řízení ÚS svým nálezem Pl. ÚS 6/13
zrušil bod 4 čl. II novely zákona o loteriích, v důsledku čehož pozbyla smyslu první část
původního předmětu daného řízení, tj. úprava doby platnosti základního povolení. Ve výzvě
vymezil žalovaný nový předmět řízení a rozšířil právní podklad správního řízení o ustanovení
§43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích. V rozsahu nového předmětu řízení vydal žalovaný
prvostupňové rozhodnutí, kde nesprávně uvedl, že v oznámení o zahájení řízení byl jeho předmět
vymezen mimo jiné jako úprava povolení tak, aby odpovídalo současně platnému a účinnému
zákonu. Žalovaný však účelově vytrhl uvedenou citaci z kontextu oznámení o zahájení řízení,
které výslovně omezovalo úpravu povolení pouze na jeho podřazení pod §2 písm. l) zákona
o loteriích.
[5] Žalovaný pak znemožnil žalobci uplatnit jeho procesní práva, když žalobce řádně
neuvědomil o změně předmětu řízení a v jeho rámci zejména práv a povinností, o kterých má být
v řízení rozhodováno. Žalovaný v prvostupňovém řízení navíc doručil žalobci výzvu podle
§36 odst. 3 správního řádu dne 19. 6. 2014, prvostupňové rozhodnutí přitom žalobci doručil
až dne 16. 7. 2015, tj. po více než jednom roce. Žalobci tak bylo odňato jeho právo seznámit se
s úplným obsahem spisu správního řízení v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí.
Žalovaný pochybil též v řízení o rozkladu, když žalobce nevyzval k vyjádření se k podkladům
rozhodnutí. Žalobce nesouhlasil s tím, že ke zjištění skutečného stavu věci nebylo třeba provést
žádný z žalobcem navržených důkazů. Tyto důkazy jsou nezbytné pro zjištění skutečného stavu
věci.
[6] Městský soud v Praze nadepsaným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného pro
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a proto, že skutkový stav, který byl
základem napadeného rozhodnutí, nemá ve spise oporu, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Na základě obsahu správní spisu nemohl soud posoudit, zda reklamační řády, které byly zrušeny
výrokem I. prvostupňového rozhodnutí, byly v rozporu s právními předpisy, a zda bylo proto
nezbytné, aby je žalovaný postupem podle §43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích zrušil.
Z obsahu správního spisu rovněž nebylo možno zjistit, na základě čeho dospěl ministr financí
k závěru, že prvostupňovým rozhodnutím nebyla do základního povolení doplněna povinnost
žalobce zasílat orgánům státního dozoru návštěvní řády s uvedením provozní doby provozoven
a povinnost oznamovat změnu provozní doby v jiných lhůtách, než stejné povinnosti uložené
žalobci žalovaným již dříve v doplňkových povoleních, a tento závěr ministra financí uvedený
v napadeném rozhodnutí tak nebylo možno přezkoumat.
[7] Zbylé námitky žalobce neshledal městský soud důvodnými.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[8] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadl uvedený rozsudek městského soudu kasační
stížností. Namítl, že městský soud pochybil, když přistoupil k rozhodnutí ve věci bez nařízení
jednání dle §76 odst. 1 písm. a) a b) ve spojení s §51 odst. 2 s. ř. s. Nelze souhlasit s posouzením
městského soudu, který posoudil napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné, neboť součástí
spisového materiálu nebylo měněné základní povolení. Toto základní povolení se standardně
nestává součástí správního spisu, který je veden k řízení o jeho změně, neboť toto povolení musí
být účastníku řízení nutně známo. Zároveň takováto základní povolení spolu s dodatky, kterých
bývá velké množství, bývají příliš obsáhlá na to, aby byla vedena ve více spisech k řízením, které
se vztahují k základnímu povolení. Předmětem daného řízení bylo vydání změnového povolení,
nikoliv základní povolení, proto je takovýto postup zcela v souladu s právními předpisy.
Stěžovatel předložil městskému soudu správní spis vedený ve vztahu k napadenému rozhodnutí
a prvostupňovému rozhodnutí. V situaci, kdy městský soud považoval za nutné předložit mu
rovněž správní spis vedený ve vztahu k základnímu povolení, měl stěžovatele vyzvat k doplnění
spisového materiálu, resp. k předložení správního spisu vedeného v souvislosti s měněným
základním povolením. Takový postup, tedy vyžádání si dodatečných spisových materiálů, přitom
městský soud zvolil již v minulosti v rámci obdobných soudních řízení.
[9] Postupem, který zvolil městský soud nyní, tedy že bez výzvy k doplnění spisového
materiálu či výzvy k předložení základního povolení dovodil nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí, došlo k porušení právní jistoty stěžovatele. V tomto směru lze odkázat na rozsudek
NSS ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004-105, č. 617/2005 Sb. NSS, dle kterého pokud soud
dospěl k závěru, že ve správním spise chybí některé listiny, na které žalovaný odkazuje a vychází
z nich, bylo na něm, aby žalovaného vyzval k jejich předložení a současně ho poučil o následcích,
které ho mohou postihnout, pokud výzvě nevyhoví. Městský soud tedy pochybil, když namísto
výzvy k doplnění spisového materiálu, jehož existence musela být soudu zřejmá, přistoupil přímo
k rozhodnutí bez jednání a napadené rozhodnutí vyhodnotil jako nepřezkoumatelné.
[10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že městský soud nepřezkoumatelnost
rozhodnutí nevyslovil pouze z důvodu absence spisového materiálu, ale také pro
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Důvodem pro označení
rozhodnutí za nepřezkoumatelné tedy není absence reklamačních řádů či základního rozhodnutí
ve spise, ale skutečnost, že rozhodnutí neobsahuje úvahy stěžovatele vedoucí k vydání
rozhodnutí.
III. Posouzení kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. jedná
zaměstnankyně s vysokoškolským právnickým vzděláním. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Z výše uvedené rekapitulace je zřejmé, že v projednávané věci vyvstal spor ohledně toho,
zda městský soud postupoval správně, pokud ve věci nenařídil jednání z důvodu dle §76 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. Napadené rozhodnutí není podle stěžovatele nepřezkoumatelné, přičemž
městský soud jej měl vyzvat k doplnění spisového materiálu.
[14] Podle §76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání
rozsudkem a) pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
b) proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo
v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění.
[15] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 8. 3. 2011,
č. j. 7 Azs 79/2009-84, č. 2288/2011 Sb. NSS, uvedl: „Ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s. stanoví
podmínky, za nichž soud není povinen nařídit jednání, a to proto, že by to bylo nadbytečné a neekonomické, neboť
soudu je ze spisu či z rozhodnutí dostatečně zřejmé, že procesní postup či rozhodnutí jsou natolik vadné,
že rozhodnutí musí být zrušeno.“ Lze rovněž vzpomenout komentářovou literaturu k předmětnému
ustanovení, dle které, „[p]okud je správní rozhodnutí, případně správní řízení zatíženo některou z vad
uvedených v odst. 1 a 2, je soud oprávněn o žalobě rozhodnout bez nařízení jednání, neboť se jedná o takové vady,
že je z důvodů procesní ekonomie nadbytečné jednání vést. Tyto vady jsou totiž zřejmé z napadeného rozhodnutí,
event. ze správního spisu a jednání by ve vztahu k nim zpravidla nemohlo nic nového přinést“ (viz Blažek,
T., Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil, P., Sochorová, V., Šebek, P. Soudní řád správní - online komentář.
Praha: C. H. Beck, 2016, komentář k §76, dostupný z právního informačního systému
beck-online).
[16] Městský soud zrušil napadené rozhodnutí mimo jiné z toho důvodu, že v důsledku
absence příslušných reklamačních řádů ve správním spisu nemohl posoudit, zda reklamační řády,
které byly zrušeny výrokem I. prvostupňového rozhodnutí, byly v rozporu s právními předpisy,
a bylo proto nezbytné, aby je stěžovatel postupem podle §43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích
zrušil. Městský soud toto vysvětlil v bodech 102. a 103. napadeného rozsudku: „Součástí správního
spisu předloženého žalovaným žádné reklamační řády, které byly výrokem I. prvostupňového rozhodnutí zrušeny,
nebyly. Z obsahu správního spisu rovněž nevyplývá, že by byl obsah reklamačních řádů žalovaným nebo ministrem
financí v řízení jakkoliv prokazován. Z obsahu správního spisu tak nevyplývá, na základě čeho dospěl žalovaný
k závěru, že rovněž v reklamačních řádech, které zrušil výrokem I. prvostupňového rozhodnutí, absentovala
povinnost žalobce respektovat obecně závazné vyhlášky obcí, upravující dobu provozování loterií a jiných
podobných her a že také reklamační řády stejně jako řády provozní jsou právě z tohoto důvodu v rozporu
s právními předpisy, a bylo proto nezbytné je rovněž postupem podle §43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích
zrušit. (…) [Z]e správního spisu není vůbec zřejmé, jaké podklady pro vydání rozhodnutí žalovaný v tomto
případě shromáždil a na základě jakých podkladů o zrušení reklamačních řádů rozhodl. Skutkový stav, který
vzal žalovaný za základ prvostupňového rozhodnutí, tedy nemá v tomto případě ve spise oporu. Není tudíž vůbec
zřejmé, zda prvostupňové rozhodnutí v části týkající se zrušení reklamačních řádů vychází ze zjištěného stavu věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti (§3 správního řádu), a zda si žalovaný vůbec opatřil takové podklady pro
vydání rozhodnutí, aby stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, zjistil. Jelikož ministr financí tuto vadu
v řízení o rozkladu neodstranil a prvostupňové rozhodnutí napadeným rozhodnutím potvrdil, je z tohoto důvodu
vadné rovněž napadené rozhodnutí.“
[17] Příčinu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pak dále spatřoval městský soud ve
skutečnosti, že ze správního spisu nebylo možno zjistit, na základě čeho dospěl ministr financí
k závěru, že prvostupňovým rozhodnutím nebyla do základního povolení doplněna povinnost
žalobce zasílat orgánům státního dozoru návštěvní řády s uvedením provozní doby provozoven
a povinnost oznamovat změnu provozní doby v jiných lhůtách, než byly stanoveny žalobci
stěžovatelem již dříve v doplňkových povoleních. Tento závěr ministra financí uvedený
v napadeném rozhodnutí tedy nebylo možno přezkoumat. Žalobce namítal, že lhůty stanovené
pro notifikaci návštěvních řádů byly prvostupňovým rozhodnutím (výrokem II.) stanoveny
odlišně od lhůt pro obdobnou notifikaci stanovených v doplňkových povoleních vydaných
od roku 2012 (obdobnou námitku přitom žalobce uvedl již v rozkladu, viz s. 6 – 7 rozkladu ze
dne 31. 7. 2015). Městský soud k této námitce konstatoval, že „[s]oučástí správního spisu předloženého
žalovaným nebylo základní povolení ani žádná doplňková povolení vydaná žalovaným k základnímu povolení.
Ze správního spisu rovněž nevyplývá, že by ministr financí obsah základního povolení, prvostupňového rozhodnutí
a doplňkových povolení jakkoliv porovnával. Z obsahu správního spisu tak nevyplývá, na základě čeho dospěl
ministr financí k závěru, že prvostupňovým rozhodnutím nebyla do základního povolení doplněna povinnost
žalobce zasílat orgánům státního dozoru návštěvní řády s uvedením provozní doby provozoven a povinnost
oznamovat změnu provozní doby v jiných lhůtách, než stejné povinnosti uložené žalobci žalovaným již dříve
v doplňkových povoleních. (…) [Z]e správního spisu není vůbec zřejmé, na základě jakých podkladů ministr
financí k závěru, že žalobci nebyly stanoveny prvostupňovým rozhodnutím, jímž bylo doplněno základní
rozhodnutí, ke splnění fakticky stejných povinností různé lhůty. Tento závěr ministra financí nemá ve spise
žádnou oporu, jeho závěr tak nelze na základě předloženého správního spisu ověřit, a soud tudíž nemůže v tomto
ohledu napadené rozhodnutí na základě žalobcem uplatněné námitky ani přezkoumat“ (viz body 130. - 131.
napadeného rozsudku).
[18] S právě předestřenými závěry městského soudu se kasační soud plně ztotožňuje, neboť
ze správního spisu skutečně nevyplývá, jaké podklady ohledně zrušení předmětných reklamačních
řádů (které bylo provedeno výrokem I. prvostupňového rozhodnutí) stěžovatel shromáždil
a na základě jakých podkladů o zrušení reklamačních řádů rozhodl. Součástí správního spisu totiž
žádné reklamační řády nejsou. Jak dále přiléhavě konstatoval městský soud, z obsahu správního
spisu ani nevyplývá, že by byl obsah reklamačních řádů stěžovatelem v řízení jakkoliv zjišťován.
Takový postup vzbuzuje pochyby, zda prvostupňové rozhodnutí v části týkající se zrušení
příslušných reklamačních řádů vychází ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, resp. takto
zjištěný skutkový stav nelze bez patřičných podkladů založených ve správním spisu vůbec
hodnotit. Nejvyšší správní soud uvedl například v rozsudku ze dne 30. 7. 2013,
č. j. 4 As 76/2013-21, že „podle §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, musí správní orgán
v odůvodnění uvést důvody výroku, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení
a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich
vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Smyslem a účelem odůvodnění je ozřejmit, proč správní orgán rozhodl, jak
rozhodl, neboť jen tak lze ověřit, že důvody rozhodnutí jsou v souladu s právem a nejsou založeny na libovůli
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/9 6, č. 24/1997 Sb. ÚS)“.
Z odůvodnění správních rozhodnutí sice vyplývá, že stěžovatel zrušil návštěvní řády spolu
s reklamačními řády z toho důvodu, že byly stěžovatelem schvalovány před rokem 2012
a provozovatelům v nich nebyla uložena povinnost respektovat dobu provozu loterií a jiných
podobných her stanovenou v obecně závazných vyhláškách obcí. Stěžovatel však žádné
podklady, ze kterých by vyplývalo, že v rušených reklamačních řádech taková povinnost uložena
nebyla, neoznačil a žádné takové podklady ani součástí správního spisu nejsou, jak bylo
zdůrazněno již výše.
[19] Nejvyšší správní soud přisvědčil též tomu, že z obsahu správního spisu nelze ověřit, zdali
došlo v posuzovaném případě ke kolizi lhůt pro notifikaci návštěvních řádů stanovených
v prvostupňovém rozhodnutí a v jednotlivých doplňkových povoleních, jak namítal žalobce.
Správní spis neobsahuje základní povolení, doplňková povolení ani žádné jiné podklady,
na základě kterých by bylo možno uvedenou námitku posoudit, tedy zejména porovnat
notifikační lhůty stanovené prvostupňovým rozhodnutím se lhůtami stanovenými v jednotlivých
doplňkových povoleních, jichž se dovolává žalobce. Jak bylo již výše zdůrazněno, totožnou
námitku kolize notifikačních lhůt uplatnil žalobce již v rozkladu, přičemž ministr financí
ji neshledal důvodnou a v napadeném rozhodnutí k ní uvedl, že jednotlivá doplňková povolení
vydaná po roce 2012 nestanoví povinnosti, které jsou v rozporu s povinnostmi stanovenými
v prvostupňovém rozhodnutí. Poté uzavřel, že prvostupňovým rozhodnutím nebyla do
základního povolení vznesena úprava kolidující s úpravou obsaženou v doplňkových povoleních
(viz s. 23 - 24 napadeného rozhodnutí). Nespecifikoval však, na základě jakých konkrétních
podkladů k takovým závěrům dospěl, ani neuvedl, že by obsah základního povolení,
prvostupňového rozhodnutí a doplňkových povolení jakkoliv porovnával. Takové skutečnosti
ostatně nevyplývají ani ze samotného obsahu správního spisu. Uvedený závěr tak postrádá
jakýkoli reálný odraz ve spisovém materiálu a z hlediska naplnění zásady materiální pravdy
[§3 správního řádu] nemůže obstát. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek zdejšího soudu
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003-51, č. 638/2005 Sb. NSS, ve kterém vyslovil,
že „[r]ozhodnutí správního orgánu, v jehož odůvodnění nejsou uvedeny důkazy, na jejichž podkladě správní orgán
dovodil své závěry, je v rozporu s §47 odst. 3 správního řádu [z roku 1967] a je nepřezkoumatelné pro
nedostatek důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Nejsou-li důkazy obsaženy ani ve správním spise, nemá
skutkový stav, který vzal správní orgán za základ svého rozhodnutí, oporu ve spise [§76 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.]“.
[20] Z výše uvedeného je patrné, že městský soud přistoupil ke zrušení napadeného
rozhodnutí z vícero důvodů, které v napadeném rozhodnutí řádně předestřel, dostatečně
zdůvodnil a provázal s obsahem spisového materiálu a odůvodnění správních rozhodnutí (resp.
s jejich nedostatky). Současně je zřejmé, že ani jedna z příčin zrušení napadeného rozhodnutí
nespočívala v pouhé skutečnosti absence základního povolení ve správním spisu, námitky
stěžovatele jsou tedy v tomto směru liché. Městský soud neshledal napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelným jen z důvodu absence dílčích podkladů ve správním spisu, ale také pro
nedostatek důvodů napadeného rozhodnutí (spočívající mimo jiné v tom, že stěžovatel
v napadeném rozhodnutí nevysvětlil své závěry ohledně neexistence kolize mezi notifikačními
lhůtami, viz výše). Tento nedostatek v odůvodnění by přitom nemohl být zhojen prostým
doplněním spisového materiálu na základě výzvy soudu, jak se mylně domnívá stěžovatel.
[21] Městský soud tedy postupoval správně, pokud ve věci nenařídil jednání, neboť pro takový
postup byly splněny podmínky dle §76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Závěrem kasační soud
poznamenává, že stěžovatelem odkazovaný rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 3. 2005,
č. j. 3 As 6/2004-105, č. 617/2005 Sb. NSS, není pro nynější případ přiléhavý. Jak totiž vyplývá
z odůvodnění odkazovaného rozsudku, jediný důvod pro zrušení správního rozhodnutí
městským soudem v oné věci spočíval v absenci podkladů ve správním spisu (na které navíc
žalovaný explicitně v napadeném rozhodnutí odkazoval). V právě posuzovaném případě však
městský soud zrušil napadené rozhodnutí nejen pro absenci podkladů ve správním spisu, ale též
a především pro nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz výše). Nadto žalovaný
v napadeném rozhodnutí explicitně ani neodkazoval na podklady, z nichž by vyvozoval jím
přijaté závěry. Kasačnímu soudu pak není zřejmé, jak by postupem městského soudu měla utrpět
právní jistota stěžovatele. Stěžovatel blíže nespecifikoval jím odkazované případy, kdy měl
městský soud stěžovatele vyzývat na doplnění spisového materiálu. Nezbývá než zopakovat,
že v souzené věci došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí nejen z důvodu absence podkladů ve
správním spisu, ale též (a zejména) z důvodu nedostatků odůvodnění napadeného rozhodnutí,
které by ani doplnění spisového materiálu nemohlo zhojit.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedeného podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
kasační stížnost zamítl.
[23] O nákladech řízení o kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Procesně úspěšný žalobce má právo na náhradu odměny
právního zástupce za jeden úkon právní služby [vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 7. 4. 2022,
podle §11 odst. 1 písm. d) a §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.] ve výši
3.100 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Zdejší soud ověřil, že zástupce žalobce je plátcem DPH, a proto se odměna za zastupování
zvyšuje o tuto daň. Celkově tedy je stěžovatel povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení
o kasační stížnosti 4.114 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce
žalobce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2022
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu