ECLI:CZ:NSS:2022:4.AZS.124.2022:29
sp. zn. 4 Azs 124/2022 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: V. T. N., zast. JUDr. Irenou
Strakovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
19. 11. 2021, č. j. OAM-779/ZA-ZA11-HA15-2021, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 4. 2022, č. j. 33 Az 2/2022-39,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Krajský soud v Plzni nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. Namítal, že se krajský soud ve svém rozhodnutí dostatečně nezabýval konkrétní situací
stěžovatele a pouze převzal argumentaci žalovaného. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu
a žalovaného, že důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla snaha stěžovatele
o legalizaci dalšího pobytu na území ČR a důvodem jeho odchodu z vlasti byly pouze
ekonomické důvody. Krajský soud svým rozhodnutím opomíjí základní principy uznávané
demokratickými státy. Námitky uvedené v žalobě nebyly obecného rázu. Žalovaný a následně
krajský soud nevzali v potaz všechny okolnosti a skutečnosti jeho žádosti a věc posoudili
formalisticky.
[4] Ke své situaci uvedl, že je státním příslušníkem Vietnamu, na území České republiky
pobývá nepřetržitě od roku 2008 a neumí si představit, že by zemi po tak dlouhé době opustil.
Zemi původu opustil z ekonomických důvodů, za účelem práce a za dobu pobytu v ČR převzal
základní hodnoty vyspělé západní společnosti. Důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
mezinárodní ochrany spatřuje v rozdílu ve vnímání práv a svobod člověka ve své domovské zemi.
Zároveň má obavu z odmítnutí stylu života ve Vietnamu v důsledku rozdílů, které se za dobu
jeho pobytu na území ČR prohloubily a znásobily. Dané skutečnosti by mu za určitých okolností
mohly způsobit vážnou újmu a případně i pronásledování ze strany vládních struktur, které toto
smýšlení a jednání potlačují.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se při posouzení stěžovatelovy
žádosti nedopustil žádné nezákonnosti, jeho rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními
předpisy a je podloženo dostatečnými zjištěními. Stěžovatelem uvedené skutečnosti nejsou
azylově relevantní.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne
kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný
samosoudce, pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
[8] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů
stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních
otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu,
2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně,
3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu
bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[9] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek
nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelná.
[10] K námitce nedostatečného posouzení konkrétní situace stěžovatele a nedostatečným
skutkovým zjištěním v řízení před správním orgánem a následně i krajským soudem, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že obecné námitky týkající se nedostatečného soudního přezkumu
postupu správního orgánu při zjišťování skutkového stavu bez upřesnění konkrétních pochybení
jak soudu, tak správního orgánu, byly již předmětem množství rozhodnutí zdejšího soudu.
Namátkou lze uvést například rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004-61, v němž
mimo jiné vyslovil, že „Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatelky, že by si správní orgán
pro své rozhodnutí neopatřil úplné a objektivní podklady o stavu lidských práv v zemi původu či provedl
nedostatečná zjištění ohledně konkrétní situace stěžovatelky. Nejvyšší správní soud prozkoumal celý správní
i soudní spis. Nezjistil, že by k některým námitkám či podkladům stěžovatelem předložených nebylo přihlédnuto.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že jsou jasně označeny důkazy, z nichž žalovaný čerpal svá
skutková zjištění, skutkový stav byl zde přiléhavě právně posouzen. Stěžovatelka sama neoznačila žádné
konkrétní údaje či skutečnosti, které měly být při přezkoumání krajským soudem pominuty. Námitky
stěžovatelky učiněné v kasační stížnosti zůstávají v rovině obecného nesouhlasu s rozhodnutím žalovaného.“
[11] Nejvyšší správní soud k výše uvedeným námitkám dále uvádí, že správní orgán má
v řízení o udělení mezinárodní ochrany povinnost zjistit úplně a přesně skutečný stav věci, tato
povinnost je však limitována tvrzeními žadatele o azyl, což Nejvyšší správní soud vyjádřil např. ve
svém rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003-59, podle něhož, „správní orgán
má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy,
jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí
jen důvody ekonomické. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne.“ Zmínit lze rovněž
rozsudek zdejšího soudu ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004-63, podle něhož „je to právě
stěžovatel, kdo v azylovém řízení určuje a svými tvrzeními vymezuje směr dalšího postupu správního orgánu
rozhodujícího o jeho žádosti o udělení azylu tím, že pravdivě vylíčí všechny důvody, které ho vedly k opuštění země
původu, a jen na stěžovateli je, jaké důvody v žádosti a následném pohovoru uvede. Jen důvody stěžovatelem
uvedenými je pak správní orgán povinen se zabývat, neboť by bylo zcela proti smyslu a účelu azylového řízení,
aby správní orgán, potažmo soud, posuzoval důvody jiné, stěžovatelem nesdělené, zvláště když správní orgán dal
stěžovateli dostatečnou možnost uvést všechny důležité skutečnosti na podporu stěžovatelem podané žádosti
o udělení azylu.“ V posuzovaném případě vycházel žalovaný především z vlastních výpovědí
stěžovatele a zároveň si obstaral dostatek informací o zemi původu stěžovatele (Informace
Ministerstva vnitra ČR o bezpečnostní a politické situaci v zemi ze dne 22. 4. 2021 a Přehled
údajů o zemi Vietnam za rok 2020 ze dne 9. 4. 2021), z kterých čerpal. Nejvyšší správní soud tak
má za to, že žalovaný nepochybil při zjišťování skutkového stavu.
[12] K nesouhlasu stěžovatele se závěrem krajského soudu a žalované, že důvodem žádosti
o udělení mezinárodní ochrany byla snaha stěžovatele o legalizaci dalšího pobytu na území ČR,
Nejvyšší správní soud uvádí, že z tvrzení stěžovatele vyplývá účelovost žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Stěžovatel totiž požádal o udělení mezinárodní ochrany až po neúspěšné
žádosti o prodloužení pobytu za účelem podnikání. Soud jeho žalobu proti rozhodnutí
o neprodloužení povolení k pobytu také zamítl a stěžovatel sám uvedl, že když mu nevyšla
původní legalizace, kamarádi mu poradili, aby požádal o azyl. Dále uvedl, že o mezinárodní
ochranu požádat z důvodu, aby mohl legálně zůstat i nadále v ČR. Z uvedeného je patrné,
že důvodem, pro který stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu, je snaha o legalizaci pobytu na
území ČR.
[13] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005-43, vyslovil,
že „institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů
(§12 zákona o azylu) a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (ekonomických, osobních,
rodinných) v zemi původu. Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem
stanovených podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým důsledkům
nezákonného pobytu na území ČR není v žádném případě důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu.“
K obdobným závěrům dospěl také v rozsudcích ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005-48;
ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005-53; nebo ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004-69.
Podle ustálené judikatury tedy není ani snaha o legalizaci pobytu azylově relevantním důvodem
(viz např. rovněž usnesení ze dne 12. 7. 2016, č. j. 2 Azs 115/2016-26). K tomu slouží pobytové
tituly podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů.
[14] Stěžovatel poprvé v kasační stížnosti uvádí obavu z potenciálního pronásledování ze
strany vládních struktur ve Vietnamu z důvodu odmítnutí jeho stylu života, jemuž přivykl
v Česku. Tento důvod, který stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ačkoli mu
v tom nic nebránilo, je proto nepřípustný dle §104 odst. 4 s. ř. s. Toto tvrzení stěžovatele je
ostatně zcela nekonkrétní.
[15] K námitce, v níž stěžovatel zpochybňoval nesprávnost závěru krajského soudu,
že ze země původu odešel pouze z ekonomických důvodů, Nejvyšší správní soud uvádí, že ani
tuto námitku neshledal důvodnou, neboť ve výpovědi stěžovatele zachycené v protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany sám uvedl, že do České republiky
přicestoval za účelem zaměstnání. Stěžovatel zároveň uvedl, že nemá žádné náboženské ani
politické přesvědčení, není členem žádné politické strany ani politické skupiny. Ve Vietnamu
neměl žádné problémy se státní správou, policií, soudy nebo armádou a nebyl trestně stíhán ani
uvězněn. O mezinárodní ochranu v ČR požádal, protože v ČR je již dlouho, zvykl si tady a rád by
zde legálně zůstal i dál. Pokud by neměl jiné východisko, odletěl by do Vietnamu. Do budoucna
plánuje získat v ČR legální pobyt a pracovat v souladu se zákony. Zároveň i v kasační stížnosti
sám zmínil, že domovskou zemi opustil z důvodů ekonomických za účelem práce. Z uvedeného
je tak podle Nejvyššího správního soudu zřejmé, že ekonomické důvody představovaly pro
stěžovatele hlavní důvod k vycestování ze země původu, a krajský soud nepochybil, když dospěl
k závěru, že ze země původu odešel z ekonomických důvodů.
[16] Také k ekonomickým důvodům žadatelů o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší
správní soud ve své judikatuře již mnohokrát vyjádřil, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003-43, dle kterého „v žádosti o udělení azylu opakovaně
uváděné ekonomické důvody (nedostatek finančních prostředků, nemožnost sehnat práci) a skutečnost, že politický
režim v jeho domovském státě neumožnil žadateli jeho politický rozvoj, nezakládají samy o sobě odůvodněný
strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“
[17] K námitce stěžovatele, že krajský soud svým rozhodnutím opomíjí základní principy
uznávané demokratickými státy, Nejvyšší správní soud uvádí, že má pro ekonomické a sociální
potíže stěžovatele z hlediska §12 a §14a zákona o azylu pochopení. Jak již však bylo uvedeno
výše, smyslem azylového práva není poskytnout ochranu před jakýmkoliv negativním jevem
v zemi původu. Mezinárodní ochranu tak lze aplikovat pouze v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené. K tomu např. rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2003, č. j. 6 Azs 12/2003-49. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že ze strany krajského soudu nedošlo k opomenutí principů demokratického státu,
když zamítl žalobu stěžovatele.
[18] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud
proto nepřistoupil k meritornímu přezkumu kasační stížnosti a podle §104a odst. 1 s. ř. s.
ji odmítl pro nepřijatelnost.
[19] O žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebylo třeba
rozhodovat, neboť odkladný účinek v posuzované věci nastává ze zákona dle §32 odst. 2 a 5
zákona o azylu ve spojení s §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu.
[20] Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel neměl v řízení úspěch a žalovanému nevznikly
náklady, které by přesahovaly náklady běžné úřední činnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. září 2022
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu