ECLI:CZ:NSS:2022:5.AFS.281.2021:34
sp. zn. 5 Afs 281/2021 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: MD VIDEO, spol.
s r. o., se sídlem Kouřimská 2352/14, Praha, zast. Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem
se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, č. j. 10 Af 33/2020 - 35,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, č. j. 10 Af 33/2020 - 35,
se ruší.
II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 29. 7. 2020, č. j. 29203/20/5100-
41455-711324, se ruší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Filipa
Kubrychta, advokáta se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha.
IV. Žalobkyni se v rac í přeplatek na zaplaceném soudní poplatku ve výši 5 000 Kč,
který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku, a to k rukám jejího zástupce Mgr. Filipa Kubrychta, advokáta se sídlem
Václavské náměstí 846/1, Praha.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí proti shora citovanému
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým městský soud zamítl její
žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2020, č. j. 29203/20/5100-41455-711324.
Tímto rozhodnutím žalovaný částečně potvrdil a částečně změnil (pouze co se týče formulace
skutkové věty výroku) platební výměr Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen
„správce daně“) ze dne 11. 11. 2019, č. j. 8511854/19/2003-52523-111005, podle něhož
stěžovatelce vznikla povinnost zaplatit pokutu ve výši 50 000 Kč podle §101h odst. 1 písm. d)
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o dani z přidané hodnoty“), neboť ani v náhradní lhůtě nepodala kontrolní hlášení za srpen
roku 2019.
II. Rozhodnutí městského soudu
[2] Stěžovatelka proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobou u městského soudu. Tvrdila,
že žalovaný postupoval podle nesprávného zákonného ustanovení, neboť v jejím případě nešlo
o nepodání kontrolního hlášení, nýbrž o podání kontrolního hlášení v nesprávné formě.
Kontrolní hlášení stěžovatelka podala, avšak v důsledku omylu za leden 2019, namísto za srpen
téhož roku. Správní orgány tak v rozporu se zásadou nullum crimen, nulla poena sine lege dovozují
vznik povinnosti zaplatit pokutu za jednání (podání nesprávného kontrolního hlášení), které není
penalizováno. Výzvu k dodatečnému podání kontrolního hlášení žalovaný stěžovatelce navíc
nedoručil. Doručil ji pouze jejímu zástupci, který měl ovšem plnou moc pouze pro podávání
daňových přiznání. Na to, že plná moc se na nic jiného nevztahuje, byl správce daně upozorněn
již v roce 2016, kdy mu bylo předáno omezení plné moci ze dne 13. 7. 2016. Vzhledem k tomu,
že o tom správce daně nevede žádný záznam, navrhla stěžovatelka k této skutečnosti provést
dokazování výslechem svědků (paní L. a paní V., které měly být předávání oznámení o rozsahu
plné moci přítomny).
[3] Městský soud žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Předně konstatoval, že stěžovatelka byla
povinna do 25. 9. 2019 podat kontrolní hlášení za srpen 2019, teprve o den později však zaslala
kontrolní hlášení, u něhož vzhledem k jeho obsahu není pochyb, že se jedná o kontrolní hlášení
za leden téhož roku, nikoliv za srpen. Podání kontrolního hlášení za jiné než relevantní období
je zcela bezvýznamné, neboť kontrolní hlášení (omylem) podané za jiné období nemůže plnit
svou primární funkci a účel, tj. informovat správce daně o uskutečněných transakcích v daném
kalendářním měsíci. Stěžovatelka tedy svou povinnost podat kontrolní hlášení za srpen roku 2019
nesplnila. Městský soud vzal na vědomí stěžovatelčino tvrzení, že měla při odesílání kontrolního
hlášení technické problémy (nefunkční připojení k internetu), nicméně nebylo mu zřejmé, proč
tedy zasílala kontrolní hlášení den po lhůtě ve 21:43:29 hod., a pokud si byla technických potíží
vědoma, měla ověřit, že odeslala správný soubor, tedy kontrolní hlášení za srpen roku 2019.
Pokud tak neučinila, svědčí to o jejím nedůsledném postupu v dané věci.
[4] Sporná byla dále otázka doručení výzvy ke splnění povinnosti podat kontrolní hlášení
v náhradní lhůtě 5 dní ze dne 7. 10. 2019, kterou správce daně doručil stěžovatelčinu zástupci dne
10. 10. 2019. V tomto ohledu městský soud konstatoval, že plná moc, která byla v době zaslání
výzvy jako jediná založená ve spise, byla generální, opravňovala zástupce stěžovatelky zastupovat
ji ve všech věcech, a správce daně tedy postupoval správně. Podání kontrolního hlášení ani
zaplacení pokuty navíc není úkonem, který by stěžovatelka musela vykonat osobně. Plná moc ani
nemohla být účinně omezena oznámením ze dne 13. 7. 2016, jehož doručení stěžovatelka v řízení
před správními orgány neprokázala. Toto oznámení bylo jednak v rozporu s platnou plnou mocí,
jednak v rozporu s §41 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“), podle kterého se doručuje v daňovém řízení pouze zástupci daňového
subjektu. Nebylo tedy rozhodné, zda byla písemnost správci daně skutečně doručena, jak tvrdí
stěžovatelka, a proto bylo nadbytečné provádět v tomto ohledu dokazování.
[5] Městskému soudu je navíc známo, že je stěžovatelka zastupována stejným zástupcem
v mnoha jiných řízeních, a vzhledem k jejich běžné spolupráci by se ani v případě,
že by doručování zástupci bylo nesprávné, nejednalo o vadu, která by měla vliv na zákonnost
rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatelka ostatně ani neuvedla nic, z čeho by vyplývalo, proč
by se nemohla s výzvou doručenou jejímu obvyklému zástupci seznámit a včas na ni zareagovat.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Stěžovatelka proti rozsudku městského soudu brojí kasační stížností a navrhuje, aby
Nejvyšší správní soud rozsudek a případně též i rozhodnutí správních orgánů zrušil. Dle
stěžovatelčina názoru se městský soud vůbec nevypořádal s její argumentací, že jsou rozhodnutí
v rozporu se zásadou nullum crimen, nulla poena sine lege. Správní orgány ji totiž postihly za nepodání
kontrolního hlášení, leč ve skutečnosti kontrolní hlášení podala, byť ve formě nesprávného
souboru. Správce daně tedy v takové situaci měl aplikovat postupy k odstranění pochybností
podle §101g odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty.
[7] Podle stěžovatelky nebyla výzva k podání kontrolního hlášení doručena. V době, kdy byla
založena plná moc stěžovatelčina zástupce do spisu, finanční úřady od advokátů jiné než
generální plné moci neuznávaly. Z obsahu plné moci je však zřejmé, že sloužila k podání
daňového přiznání, v roce 2016 pak byla změněna. Výzva tedy měla být doručena stěžovatelce.
Důkazy k prokázání tohoto stavu městský soud neprovedl.
[8] Stěžovatelka nesouhlasila s tvrzením městského soudu, že mohla zkontrolovat, jaké
kontrolní hlášení správci daně odeslala. Měla totiž za to, že odešlo v pořádku vyjma pozdního
odeslání. Podání učiněné přes daňový portál zpětně ověřit nejde. Zcela mylné je i tvrzení
městského soudu, že i pokud by nebyl stěžovatelčin zástupce zmocněn k přijetí výzvy, mohl
jí stěžovatelce doručit, neboť mezi zástupcem a stěžovatelkou v době obdržení výzvy nebyl
žádný právní vztah. Stěžovatelčin zástupce sám nepředpokládal, že by měl být ve věcech daně
z přidané hodnoty zmocněn.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl. Argumentace stěžovatelky stran odeslání nesprávného souboru jen maskuje její
nedůsledný přístup k podání kontrolního hlášení za srpen 2019. Z obsahu jejího podání ze dne
26. 9. 2019 jednoznačně vyplynulo, že se jedná o kontrolní hlášení za leden roku 2019. Nebyly ani
dány podmínky pro aplikaci postupů vedoucích k odstranění pochybností ohledně kontrolního
hlášení za srpen 2019, neboť toto kontrolní hlášení vůbec nebylo podáno. Co se týče
nesprávného doručování, žalovaný odkázal na napadený rozsudek, s nímž se ztotožnil.
Stěžovatelka sice má pravdu, že v daňovém portálu nemůže zkontrolovat obsah již odeslaných
písemností, to však nic nemění na tom, že mohla například kontaktovat správce daně a dotázat
se jej na obsah podání. Ani podle data podání kontrolního hlášení nemohl správce daně poznat,
že se má jednat o kontrolní hlášení za srpen 2019, neboť podle §101f odst. 2 zákona o dani
z přidané hodnoty plátce daně (dále jen „plátce“) v případě uvedení nesprávných údajů může
opravit nesprávné údaje na již učiněných kontrolních hlášeních do pěti dnů ode dne, kdy
se o chybě dozví, a to i v případě, že již uběhla lhůta pro podání kontrolního hlášení; lhůta pro
podání následného kontrolního hlášení za leden 2019 se tak s lhůtou k podání kontrolního
hlášení za srpen 2019 mohla překrývat.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud úvodem konstatuje, že podstatou posuzované věci je otázka vzniku
povinnosti stěžovatelky zaplatit pokutu za nepodání kontrolního hlášení v dodatečné lhůtě. Není
sporné, že je stěžovatelka osobou, kterou tížila povinnost podávat kontrolní hlášení. Kontrolní
hlášení je plátce povinen podat do 25 dnů po skončení kalendářního měsíce, za který se toto
hlášení podává (§101e odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty). Není-li kontrolní hlášení vůbec
podáno, správce daně plátce vyzve, aby do pěti dnů kontrolní hlášení podal. Pokud plátce
kontrolní hlášení sice podá, ale vyvstanou pochybnosti o jeho správnosti či úplnosti, správce daně
plátce vyzve, aby ve lhůtě 5 dnů podal následné kontrolní hlášení, které žádnými nedostatky
netrpí (§101f odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty).
[13] Smyslem kontrolního hlášení je umožnit správci daně „získat informace o vybraných
transakcích realizovaných plátci a ve spojení s dalšími údaji identifkovat riziková sdružení osob (řetězce, karusely)
odčerpávající neoprávněně finanční prostředky. Po provedené analýze se na tato spojení bude zaměřovat kontrolní
činnosti a článkům spojení, které neoprávněně krátí daň a uplatňují nárok na odpočet daně, kterou jiný článek
spojení neodvedl, bude snaha zabránit ve zkrácení daně“ [viz sněmovní tisk č. 291/0, důvodová zpráva,
II. zvláštní část, k bodu 71 (§101c až §101i), 7. volební období, 2013-2017, digitální repozitář,
www.psp.cz]. Rychlost podání kontrolních hlášení a ověření uvedených údajů je přitom
významným faktorem, neboť správce daně může rychle a přesně určit daňové subjekty, u nichž
existuje vysoké riziko zkrácení daňové povinnosti.
[14] Důraz na nutnost včasnosti kontrolního hlášení se odráží též v sankcích, které jsou
s porušením povinností při podávání kontrolního hlášení spojeny. Podle §101h odst. 1 zákona
o dani z přidané hodnoty je s porušením povinnosti spojen vznik povinnosti zaplatit pokutu,
a to ve výši 1 000 Kč, bylo-li podáno sice opožděně, ale před výzvou správcem daně [písm. a)],
ve výši 10 000 Kč, je-li podáno na výzvu správce daně v náhradní lhůtě [písm. b)], ve výši
30 000 Kč, pokud není kontrolní hlášení podáno na základě výzvy ke změně, doplnění
či potvrzení údajů [písm. c)], a ve výši 50 000 Kč, není-li kontrolní hlášení podáno vůbec ani
v náhradní lhůtě [písm. d)].
[15] Podle správních orgánů a městského soudu stěžovatelce vznikla povinnost zaplatit
pokutu podle písm. d) uvedeného ustanovení, neboť ani na výzvu ze dne 7. 10. 2019 nedoložila
kontrolní hlášení. Přitom je podle městského soudu zcela bezvýznamné, že dne 26. 9. 2022
podala kontrolní hlášení za leden roku 2019, neboť kontrolní hlášení (omylem) podané za jiné
období nemůže plnit svou primární funkci a účel, tedy informovat správce daně o uskutečněných
transakcích v daném kalendářním měsíci. Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením věci
nemůže ztotožnit.
[16] Podle §70 odst. 2 daňového řádu platí, že se každé podání „posuzuje podle skutečného obsahu
a bez ohledu na to, jak je označeno“. K tomuto ustanovení Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
15. 5. 2014, č. j. 9 Afs 24/2013 - 31, uvedl: „Smyslu §70 odst. 2 daňového řádu, který reprezentuje výraz
zásady materiální pravdy, by se však příčilo, aby bylo pravidlo o převaze obsahu podání nad jeho označením
automaticky aplikováno i na případy, kdy o vyznění podání jako celku existují vážné pochyby pramenící
ze zásadních a na první pohled i laikovi patrných hlubokých rozporů mezi označením podání a jeho obsahem,
přičemž pro tyto rozpory zpravidla prohlubované i dalšími okolnostmi případu nelze podání projednat. Lze
si představit, že za takto zásadními vadami podání může stát mechanická chyba spočívající v přiložení nesprávné
přílohy k datové zprávě. Při takto zásadních vadách, které však správci daně musí být objektivně patrny
a k nimž nepostačí pouhý podatelův subjektivní dojem, že nastaly, by aplikace pravidla o převaze obsahu
nad označením ve své podstatě značila vážné riziko desinterpretace skutečného významu podání zamýšleného
podatelem. Má-li správce daně dle §8 odst. 3 daňového řádu ve smyslu zásady materiální pravdy postupovat dle
skutečného obsahu (významu) právního jednání nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní, nesmí v prvé řadě
existovat závažné a hluboké pochyby o tom, co vůbec mělo být podáním sděleno. Pro případy zmíněných pochyb
ohledně podání je zcela příhodné nechat skrze výzvu dle §74 odst. 1 daňového řádu vyjasnit pochybnosti o podání
ze strany samotného podatele.“
[17] Obdobný náhled je třeba aplikovat i na případ stěžovatelky. Sice mezi označením
kontrolního hlášení a jeho obsahem nebyl rozpor, nicméně z okolností musel správce daně
na první pohled nabýt pochybností, zda stěžovatelka skutečně míní podat kontrolní
hlášení za leden roku 2019, a nikoliv za srpen téhož roku. Kontrolní hlášení za srpen mělo
být podáno do 25. 9. 2019, z důvodu technických potíží jej stěžovatelka podala teprve o den
později. Již jen datum podání muselo být pro správce daně alarmujícím prvkem poukazujícím
na to, že stěžovatelka nemíní podat kontrolní hlášení za leden, které měla povinnost podat
do 25. 2. 2019, a z ničeho ani nevyplývá, že by tak neučinila.
[18] Nelze přisvědčit ani argumentaci žalovaného, že správce daně mohl považovat podání
za následné kontrolní hlášení ve smyslu §101f odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty, které
slouží k opravě chybných údajů i po uplynutí lhůty k podání řádného kontrolního hlášení.
Kontrolní hlášení za leden 2019 předložené dne 26. 9. 2019 je totiž zřetelně označeno jako řádné,
nikoliv jako následné. Správce daně se tak již při obdržení tohoto kontrolního hlášení rozhodně
nemohl domnívat, že se jedná o následné kontrolní hlášení za leden roku 2019; musel mít tedy
významné pochybnosti o stěžovatelkou zamýšleném obsahu podaného kontrolního hlášení
a nemohl přehlédnout ani indicie, že se zřejmě mělo jednat o kontrolní hlášení za srpen roku
2019. Jinými slovy, správce daně se nacházel v situaci, kdy obdržel podání, které při jeho
posouzení podle obsahu i označení zcela postrádalo smyslu a nabízelo se vícero možností,
kterých stěžovatelka podáním mínila dosáhnout.
[19] Za takové situace mechanická aplikace pravidla o posuzování podání podle jeho obsahu
vedla k dezinterpretaci skutečného významu podání zamýšleného stěžovatelkou, což muselo být
správci daně zcela zřejmé. Bylo na správci daně, aby se pokusil vadu stěžovatelčina podání,
která bránila tomu, aby jí podané kontrolní hlášení mělo zamýšlené účinky pro správu daní,
odstranit postupem podle §74 odst. 1 daňového řádu, tedy aby stěžovatelku vyzval k odstranění
vady – buď zasláním správného kontrolního hlášení za srpen roku 2019, či vyjasněním,
že se nemělo jednat o řádné, ale o následné kontrolní hlášení za leden roku 2019. Tímto
postupem by ani nebyl popřen smysl kontrolního hlášení spočívající v umožnění včasného
porovnání údajů o transakcích jednotlivých daňových subjektů, neboť §74 daňového řádu
nestanoví minimální délku lhůty k odstranění vad podání, a s ohledem na povahu věci by ji tak
správce daně mohl stanovit relativně krátkou. Ustanovení §101g odst. 2 zákona o dani z přidané
hodnoty, jehož použití se dovolává stěžovatelka, v posuzované věci nebylo možno aplikovat,
neboť takový postup slouží k tomu, aby byly odstraněny nesprávné údaje o transakcích, kterých
se plátce účastnil, nikoliv k odstranění obecných vad podání, jako tomu bylo v nyní souzené věci.
[20] Namísto toho, aby se správce daně zabýval skutečným významem podání stěžovatelky
ze dne 26. 9. 2019, písemnost formalisticky posoudil jako kontrolní hlášení vztahující se k jinému
měsíci, které je pro posuzovaný případ irelevantní, a v důsledku toho stěžovatelku vyzval, aby
předložila kontrolní hlášení v dodatečné lhůtě, což je postup, který je namístě v případě, že plátce
vůbec kontrolní hlášení nepodá. Navíc v této výzvě stěžovatelku ani neupozornil, že eviduje
podání, o jehož pravém smyslu přinejmenším musel mít pochybnosti. Správce daně se tedy měl
zabývat skutečným úmyslem stěžovatelky, šetřit její práva a dát jí dostatečný prostor
k vysvětlení jejího podání ze dne 26. 9. 2019. Pouze pokud by stěžovatelka vady neodstranila
(neobjasnila by smysl svého podání), bylo by na místě v souladu s §74 odst. 4 daňového řádu
hledět na podání ze dne 26. 9. 2019 jako na neúčinné, v důsledku čehož by již bylo možno
postupovat, jako by stěžovatelka kontrolní hlášení nepodala.
[21] Povinnost zaplatit pokutu, která podle správních orgánů vznikla, se v případě stěžovatelky
zcela míjí se svým kýženým účinkem. Jejím primárním smyslem je odradit plátce od neplnění
povinnosti podat kontrolní hlášení, aby měl správce daně možnost údaje v krátkém čase ověřovat
porovnáním s údaji od ostatních subjektů, a mohl tak včas zareagovat na možné řetězové
podvody na dani z přidané hodnoty. Účelem sankce naopak není trestat plátce za jiná pochybení,
k nimž dojde při podání řádného kontrolního hlášení – za uvedení nesprávných údajů v řádném
kontrolním hlášení ostatně povinnost zaplatit pokutu nevzniká; lze ji uložit teprve, nejsou-li
chybějící údaje doplněny či chybné údaje opraveny ani na výzvu správce daně (§101h odst. 2
zákona o dani z přidané hodnoty). V nyní posuzovaném případě stěžovatelce podle správních
orgánů vznikla povinnost zaplatit pokutu za nepodání kontrolního hlášení, přestože jej podat
zjevně mínila, resp. podala, ačkoliv přiložila nesprávný soubor. Nejvyšší správní soud
se nedomnívá, že bylo úmyslem zákonodárce penalizovat v praxi právě tyto situace.
[22] Souhlasit nelze ani s argumentem městského soudu, že si stěžovatelka měla ověřit
odeslání správného souboru, byla-li si vědoma, že odeslání provázely technické obtíže. Tyto
obtíže (pomalé připojení k internetu) totiž nebyly takového charakteru, aby stěžovatelka měla bez
dalšího důvod pochybovat o správnosti odeslaného souboru. Navíc, jak stěžovatelka vysvětlila,
neměla možnost jednoduchého zpětného ověření, aniž by kontaktovala správce daně.
Stěžovatelka se měla reálnou možnost dozvědět, že nebyl odeslán správný soubor teprve poté,
co správce daně její podání ze dne 26. 9. 2019 nesprávně vyhodnotil jako pro věc irelevantní
a vyzval ji k podání kontrolního hlášení. Ani kdyby však poté správce daně kontaktovala a zjistila
by, že jako kontrolní hlášení poslala nesprávný soubor (podle názoru správce daně jej nepodala
vůbec), dostatečné ochrany svých práv by se nedomohla, neboť při podání kontrolního hlášení
v dodatečné lhůtě by jí vznikla povinnost zaplatit pokutu ve výši 10 000 Kč podle §101g odst. 1
písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty. I povinnost zaplatit tuto pokutu by přitom vznikla
v důsledku nedostatečné snahy správce daně zjistit skutečný účel stěžovatelčina podání ze dne
26. 9. 2019.
[23] Nejvyšší správní soud – s ohledem na shora nastíněné individuální okolnosti věci -
shrnuje, že správce daně nemohl jednoduše ignorovat podání kontrolního hlášení dne 26. 9.
2019. Vzhledem k tomu, že o jeho pravém smyslu musel mít přinejmenším pochybnosti již na
první pohled, měl stěžovatelku postupem podle §74 odst. 1 daňového řádu upozornit, že toto
podání svým obsahem postrádá smyslu, a vyzvat ji, aby vyjasnila, zda se skutečně jedná
o kontrolní hlášení za leden roku 2019, nebo o nesprávně vyplněné kontrolní hlášení za srpen
téhož roku. Nebylo-li postaveno najisto, že stěžovatelka tímto podáním neplnila svou povinnost
podat kontrolní hlášení za srpen roku 2019, nebylo namístě ani stěžovatelku vyzývat k podání
tohoto kontrolního hlášení, a v důsledku toho ani nemohla stěžovatelce vzniknout povinnost
zaplatit pokutu za nepodání kontrolního hlášení v dodatečné lhůtě. Žalovaný, stejně jako městský
soud, pak pochybil, pokud takto formalistický postup abstrahující podání stěžovatelky od její
skutečné vůle nenapravil. Na podání stěžovatelky bylo potřeba hledět jako na podání mající
vady, jež bylo možno odstranit – naopak k odstranění vad podání by nebylo nutno stěžovatelku
vyzývat, pokud by se jednalo o úmyslný, opakovaný nebo jinak zneužívající postup (např.
za účelem snahy zamezit včasnému odhalení podvodného řetězce); takové indicie však ze spisu
patrné nejsou a správní orgány v tomto ohledu nic neuvádí.
[24] Vzhledem k tomu, že již z výše uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí městského soudu ani
žalovaného nemohou obstát, je nadbytečné zabývat se detailně námitkou nesprávného doručení
výzvy k podání kontrolního hlášení správcem daně – tato výzva totiž v dané situaci vůbec neměla
být vydána. Nadto ze správního spisu i z vyjádření účastníků řízení vyplývá, že plná moc,
na jejímž základě správce daně doručoval zástupci stěžovatelky, již pozbyla platnosti, a posouzení
této otázky by tak mělo pouze akademický charakter bez reálného vlivu na další řízení.
V. Závěr a náklady řízení
[25] Ve světle všech shora uvedených skutečností Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal
kasační stížnost důvodnou, a proto v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek městského
soudu (výrok I.).
[26] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu, a pokud již v řízení před
městským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí městského
soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110
odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by městský soud v souladu s vysloveným závazným právním
názorem neměl jinou možnost než rozhodnutí žalovaného zrušit. Nejvyšší správní soud proto
v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). V dalším řízení je žalovaný vázán
výše vysloveným právním názorem zdejšího soudu [§78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s.].
[27] Podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší podle §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech
řízení před městským soudem. Podle §60 odst. 1 s. ř. s., aplikovaného na základě §120 s. ř. s.,
má úspěšná stěžovatelka právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl.
[28] V řízení před Nejvyšším správním soudem byl zaplacen soudní poplatek ve výši 5 000 Kč
za podanou kasační stížnost [položka 19 přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“)]; v řízení před
městským soudem došlo k úhradě soudního poplatku ve výši 3 000 Kč za podanou žalobu
[položka 18 bod 2 písm. a) přílohy k zákonu o soudních poplatcích] Stěžovatelka tedy celkově
za soudní poplatky zaplatila 8 000 Kč.
[29] Stěžovatelka byla v řízení před městským soudem a v řízení před Nejvyšším správním
soudem zastoupena advokátem. Z obsahu soudních spisů vyplývá, že v řízení před městským
soudem zástupce učinil dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis podané
žaloby) dle §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní
tarif“); v řízení před Nejvyšším správním soudem zástupce učinil jeden úkon právní služby,
a to podání kasační stížnosti dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Celkem tedy zástupce
stěžovatelky učinil tři úkony právní služby. Za každý z těchto úkonů mu náleží odměna ve výši
3 100 Kč dle §7 bodu 5 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, celkem tedy 9 300 Kč. Náhrada
hotových výdajů v paušální výši 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu zástupci
stěžovatelky náleží za každý úkon, celkem tedy 900 Kč. Protože je zástupce plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku 2 142 Kč odpovídající této dani. Celková náhrada
nákladů řízení, čítající odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ve výši 12 342 Kč
(včetně DPH) a dále zaplacené soudní poplatky ve výši 8 000 Kč, tedy činí 20 342 Kč. K jejímu
uhrazení byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta (výrok III.).
[30] O vrácení přeplatku na zaplaceném soudním poplatku bylo rozhodnuto podle §10
odst. 1, věty druhé, zákona o soudních poplatcích. Stěžovatelka byla usnesením zdejšího soudu
ze dne 7. 10. 2021, č. j. 5 As 281/2021 - 12, vyzvána k zaplacení soudního poplatku v souvislosti
s podáním kasační stížnosti ve výši 5 000 Kč. Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil,
že stěžovatelka soudní poplatek zaplatila dvakrát, a to poprvé dne 21. 10. 2021 a podruhé dne
21. 12. 2021. Stěžovatelka tedy měla povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, avšak
zaplatila jej ve výši 10 000 Kč. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o vrácení přeplatku ve výši
5 000 Kč (výrok IV.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.)
V Brně dne 9. září 2022
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu