ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.109.2020:41
sp. zn. 5 As 109/2020 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: L. Z., zastoupena Mgr.
Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému:
Městský úřad Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, se sídlem Masarykovo náměstí 1,
Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, zastoupen JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem
Vinohradská 151, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 13. 3. 2020, č. j. 54 A 26/2019 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobkyně se žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle §79
a násl. s. ř. s. domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat do 15 dnů od právní
moci rozsudku rozhodnutí v přestupkovém řízení vedeném žalovaným pod sp. zn. OD-
11874/2017-KUVAC.
[2] V tomto řízení vydal žalovaný příkaz ze dne 27. 3. 2018, č. j. OD-28231/2018-VODFR,
kterým byla žalobkyně uznána vinnou za spáchání přestupku podle §125f odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu).
[3] Žalobkyni byl příkaz doručen dne 5. 4. 2018 a žalobkyně proti němu podala dne
13. 4. 2018 odpor na hlavičkovém papíru společnosti ODVOZ VOZU s.r.o. (název společnosti
a její kontaktní údaje byly uvedeny v zápatí dokumentu, přičemž v hlavičce a na pozadí byl
uveden nápis ODVOZ VOZIDLA). K odporu nebyla připojena plná moc údajného zmocněnce,
proto žalovaný přípisem ze dne 18. 4. 2018 vyzval žalobkyni k předložení plné moci. Výzvu
adresoval žalobkyni, nikoliv jejímu zmocněnci.
[4] Žalobkyně byla dle svého žalobního tvrzení poučena svým zmocněncem o tom,
že veškeré písemnosti budou doručovány jemu, a proto se výzvou nezabývala. Na příkazu
žalovaný vyznačil právní moc dnem 14. 4. 2018. Zmocněnec se o výzvě dle tvrzení žalobkyně
dozvěděl až dne 12. 4. 2019, kdy měl telefonicky zjišťovat u žalovaného, proč žalovaný na odpor
nereagoval. Zmocněnec zároveň zaslal žalovanému plnou moc. Žalovaný však poukazoval na to,
že tato plná moc byla žalovanému doručena až po uplynutí lhůty pro její předložení (stanovené
výzvou ze dne 18. 4. 2018), navíc byla podepsána až dne 15. 4. 2018, tedy dva dny po té,
co zmocněnec podal odpor proti příkazu.
[5] Žalobkyně v žalobě namítala, že dosud neuplynula lhůta k doložení plné moci, neboť
vůbec nezačala běžet. Žalovaný totiž byl povinen doručovat výzvu zmocněnci, nikoliv přímo
žalobkyni. Žalovaný byl podle žalobkyně povinen zrušit příkaz, nařídit ve věci jednání a vydat
meritorní rozhodnutí, což však neučinil. Žalobkyně podala žádost o uplatnění opatření proti
nečinnosti u Krajského úřadu Středočeského kraje, ten však do dne podání žaloby nereagoval.
Žalobkyně se proto obrátila s nečinnostní žalobou na Krajský soud v Praze.
[6] Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval,
že je mu z vlastní rozhodovací činnosti známo, že společnost ODVOZ VOZU, která měla
být údajným zmocněncem žalobkyně, se společně s dalšími subjekty specializuje na poskytování
„pojištění proti pokutám“ a soustředí se na vytváření různých procesních pastí za účelem
znepřehlednění správního řízení a dosažení zániku odpovědnosti svých zmocnitelů za přestupky.
Účastníci těchto správních řízení jsou pak v soudních řízeních zastoupeni advokáty (jedním
z nich je právě zástupce žalobkyně Mgr. Václav Voříšek), kteří tuto obstrukční strategii obhajují
a vymýšlí pro ni účelovou argumentaci v žalobách. Mezi tyto obstrukční praktiky patří podávání
nepodepsaných opravných prostředků či přikládání nepodepsaných nebo jinak vadných plných
mocí. Krajský soud odkázal na řadu rozhodnutí, ze kterých lze vysledovat, že tito zmocněnci
takto postupují ve snaze, aby se správní orgány dopustily procesní vady.
[7] O tom, že takto účelově jednal také zmocněnec žalobkyně, svědčí dle krajského soudu
fakt, že shodného „nedopatření“ v podobě nedoložení plné moci se společnost ODVOZ VOZU
dopustila opakovaně, jak je krajskému soudu známo ze souběžně projednávaných či již
skončených věcí. Společnost ODVOZ VOZU rovněž po dobu téměř jednoho roku neučinila
ve věci žádný procesní úkon a až na sklonku žalobní lhůty podala žádost o uplatnění opatření
proti nečinnosti žalovaného. Tento postup podle krajského soudu nasvědčuje tomu, že kroky této
společnosti byly od začátku promyšlené, a nikoliv tomu, že by pouze opomenula přiložit
k podanému odporu plnou moc. Podle krajského soudu je tvrzení žalobkyně, že na výzvu
k doložení plné moci nereagovala, jelikož byla poučena o tom, že veškeré písemnosti budou
doručovány jejímu zmocněnci, nepřesvědčivé a také v rozporu s racionálním chováním osoby
neznalé práva. Žalovaný tedy podle krajského soudu nemusel zmocněnci žalobkyně poskytnout
pomoc podle §37 odst. 3 správního řádu při odstraňování nedostatků odporu, neboť zmocněnec
takovou pomoc nepotřeboval. Žalovaný navíc dal žalobkyni prostor k tomu, aby obstrukční
praktiku svého údajného zmocněnce sama napravila, tím, že vůči ní učinil vstřícný krok
a k doložení plné moci ji vyzval.
[8] Krajský soud tak dospěl k závěru, že odpor ze dne 13. 4. 2018 byl neúčinný a jeho
podáním tedy nedošlo ke zrušení příkazu ze dne 27. 3. 2018. Žalovaný proto není povinen
vydat v řízení vedeném pod sp. zn. OD-11874/2017-KUVAC rozhodnutí ve věci samé ve smyslu
§79 s. ř. s., a tudíž není nečinný.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů, které lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a navrhla, aby byl napadený
rozsudek zrušen a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení.
[10] Podle stěžovatelky krajský soud v obecné rovině nerozporuje, že je-li podání učiněno bez
přiložené plné moci, je povinností správního orgánu vyzvat podatele k odstranění vady podání,
a to výzvou doručenou zástupci účastníka. Stěžovatelka však má za to, že krajský soud nesprávně
posoudil právní otázku, pokud tvrdí, že s ohledem na konkrétní osobu zástupce je nutno
přiznat právní účinky výzvě k odstranění vady podání (nedoložení plné moci) doručené
samotné účastnici řízení (stěžovatelce). Za nepřípadný považuje stěžovatelka odkaz krajského
soudu na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2018,
č. j. 4 As 113/2018 – 39, publ. pod č. 3836/2019 Sb. NSS (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí
správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), neboť rozšířený senát posuzoval situaci
spočívající v absenci podpisu na podání samém, tj. esenciální, obligatorní a zcela jasné náležitosti,
u níž si nelze racionálně vysvětlit její absenci. V případě nepředložení plné moci je tomu jinak,
reálně je na podání odporu proti příkazu stanovena velmi krátká lhůta, ve které musí účastník
řízení zvážit, zda se chce bránit, najít nějakého zástupce, sjednat podmínky zastoupení, doručit
mu příkaz atd. Je nanejvýš logické, že za této situace zástupce podá z opatrnosti odpor raději
ihned po té, kdy se do jeho rukou dostane příkaz, než aby vyčkával doručení plné moci ze strany
zastoupeného a riskoval tak zmeškání lhůty pro podání odporu, nota bene za situace, kdy dle
právního předpisu může legitimně očekávat, že plnou moc bude moci doplnit k výzvě správního
orgánu.
[11] Stěžovatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2019,
č. j. 10 As 237/2018 – 27, z něhož citovala následující: „NSS obecně souhlasí s krajským soudem v tom,
že pokud v řízení koná zástupce, který zastupuje obviněné z přestupků opakovaně, lze na něj klást vyšší nároky
a posuzovat jeho jednání přísněji. To však nemění nic na závěru, že správní orgány postupovaly při zamítnutí
odvolání v rozporu se zákonem, neboť nevyzvaly podatele k odstranění vad podání. Výzva k odstranění vad
podání slouží k odstranění nejen vad způsobených neznalostí zákonných náležitostí podání, ale například i vad
způsobených administrativním nedopatřením či přehlédnutím (srov. také rozsudky NSS ze dne 22. 6. 2016,
čj. 1 As 34/2016 - 35, bod 24, a ze dne 26. 1. 2017, čj. 1 As 290/2016 - 33, bod 13).“ Krajský soud
podle stěžovatelky nepopsal, co jej přimělo odchýlit se od citované judikatury. Odkazy krajského
soudu na jiné právní věci jsou dle názoru stěžovatelky snahou o „hledání senzace tam, kde není“.
Kupříkladu v řízení vedeném krajským soudem pod sp. zn. 43 A 21/2019, na které krajský soud
odkázal, doložil právě týž zástupce plnou moc již spolu s podáním odporu, neboť jí již
od zastoupeného disponoval. Je tedy zřejmé, že se nejedná o žádnou „účelovou procesní obstrukci“,
ale jednoduše o řešení situace, kdy je uzavřená smlouva o zastoupení, ale není doručena plná moc
zástupci účastníka. V řízení ve věci sp. zn. 55 A 51/2019 pak byla plná moc řádně doplněna
k výzvě správního orgánu ve lhůtě jím stanovené.
[12] Odkázal-li krajský soud na to, že stěžovatelka jeden rok ničeho nečinila, stěžovatelka
konstatuje, že podala odpor a nemá povinnost činit cokoli dalšího. Přirozeně se stěžovatelka
nebude domáhat vydání rozhodnutí hned poté, co uplyne lhůta k jeho vydání, neboť takový úkon
není v jejím zájmu, nadto by vedl k obrovskému zahlcení správních soudů. V posuzované
věci stěžovatelka rozhodnutí správního orgánu nijak nepotřebovala, není proto zřejmé,
proč by se jej aktivně domáhala. Potřebovala jej teprve v případě, kdy chtěla mít jistotu, že celá
věc je již vyřízena a uzavřena.
[13] Stěžovatelce není zřejmé, jak může zneužít právo tím, že žalovaný postupuje nezákonně
a nevyzve zástupce stěžovatelky k doložení plné moci. Podle stěžovatelky přitom nebyl krajský
soud oprávněn k hodnocení, zda stěžovatelka zneužila právo. Pokud totiž správní orgán považuje
určitý úkon za „disimulativní“, je na jeho správním uvážení, aby jej takto vyhodnotil a své
stanovisko držel. V posuzované věci správní orgán nevyhodnotil podání odporu bez plné moci
jako „obstrukci“ či zneužití práva. Jaké důvody jej k tomu vedly, je věcí správního uvážení; patrně
tomu tak bylo proto, že v drtivé většině případů týž zástupce plnou moc přikládá již k podání
odporu samého, nebo ji doplňuje sám aktivně jen několik dnů po podání odporu,
což je žalovanému známo. Důkazem, že žalovaný nevyhodnotil podání odporu bez přiložené
plné moci jako zneužití práva, je skutečnost, že přistoupil k vydání výzvy dle §37 odst. 3
správního řádu; tuto pouze nesprávně adresoval. Podle stěžovatelky tak krajský soud obhajuje
pochybení žalovaného universálním argumentem o zneužití práva ze strany stěžovatelky, aniž by
tak jednání stěžovatelky hodnotil též žalovaný; ten k takovému hodnocení důvod neměl, neboť
zástupce stěžovatelky byl pro správní orgán vždy kontaktní, zastupoval též další účastníky,
přičemž v 70 % případů předložil plnou moc již s podáním odporu a ve 21 % případů tak učinil
ve lhůtě 5 dnů ode dne podání odporu.
[14] Stěžovatelka je tedy přesvědčena, že bylo namístě, aby krajský soud žalovanému uložil
povinnost vydat rozhodnutí, neboť byť zástupce stěžovatelky předložil plnou moc s časovým
odstupem, učinil tak dříve, než by vůbec počala plynout lhůta k jejímu předložení počínající dnem
doručení výzvy zástupci stěžovatelky, k čemuž však vůbec nedošlo.
[15] Zbývající část kasační stížnosti se pak týkala nesouhlasu stěžovatelky a jejího právního
zástupce se zveřejněním jejich osobních údajů na internetových stránkách Nejvyššího správního
soudu.
[16] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu
v napadeném rozsudku a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Uvedl,
že krajský soud netvrdil, že by s ohledem na konkrétní osobu zástupce stěžovatelky bylo nutno
přiznat právní účinky výzvě doručené jí samotné (k tomu žalovaný odkázal na bod 17
napadeného rozsudku). Závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018 – 39, považuje žalovaný za naprosto přiléhavé.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozsudku krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatelka byla účastnicí řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[18] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích
rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí
krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[19] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením krajského soudu,
že se její údajný zmocněnec ve správním řízení dopustil zneužití práva, a s tím související závěr,
že žalovaný nepochybil, pokud tuto osobu po podání odporu proti příkazu nevyzval dle
§37 odst. 3 správního řádu k odstranění nedostatku podání spočívajícího v absenci plné moci.
[20] Nejvyšší správní soud konstatuje, že obdobnými případy, v nichž v soudním řízení
vystupuje shodný zástupce jednotlivých stěžovatelů (Mgr. Václav Voříšek), se již opakovaně
zabýval. Pokud jde o případ stěžovatelky, v podstatě shodnou skutkovou i právní situací
jako v nyní projednávané věci se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 11. 9. 2020,
č. j. 4 As 105/2020 – 46, v němž konstatoval:
„Předně je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 18. 12. 2018,
č. j. 4 As 113/2018 - 39, z něhož vyšel též krajský soud v napadeném rozsudku, dostatečně podrobně
a instruktivně popsal způsob jednání účastníků správního řízení, resp. jejich (údajných) zmocněnců a osob
na ně napojených, spočívající v samoúčelném uplatňování procesních práv, a rovněž vysvětlil, proč takové jednání
nemůže požívat právní ochrany. Poukazoval-li stěžovatel na to, že případ posuzovaný v odkazovaném rozsudku
rozšířeného senátu se týkal praktik spočívajících v absenci podpisu na podání ve správním řízení, jeho závěry lze
bezesporu vztáhnout též na praktiky spočívající v opakovaném a účelovém nepředkládání plné moci či předkládání
plné moci bez řádných náležitostí. Stěžejní totiž není konkrétní typ „zdržovacího“ úkonu; ostatně kýženého
promlčení přestupkové odpovědnosti lze dosáhnout využitím různých typů úkonů či jejich kombinace. Stěžejní
je zamýšlený účinek takové procesní taktiky. Jak bylo shrnuto v odkazovaném rozsudku rozšířeného senátu,
„uplatňování procesních práv účastníků ve správním řízení nemá vést k samoúčelné přehlídce zbytečných úkonů
správních orgánů. Jinak by se správní řízení stalo vyprázdněným rituálem zcela neúčelných procesních postupů
správního orgánu bez jakéhokoliv smysluplného obsahu.“
Obecně jistě platí, že institut zneužití práva by měl být aplikován ve výjimečných případech, po pečlivém
posouzení postupu účastníka řízení, resp. dalších osob, s nimiž účastník řízení spolupracuje. Je-li podstatou
způsobu zneužití práva, o nějž se v posuzované věci jedná, pravidelné či opakované využívání obstrukčních
praktik v různých řízeních, je zřejmé, že takové posouzení zpravidla nebude možné učinit na základě
jednoho správního řízení. Jak k tomu uvedl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 27. 7. 2016,
č. j. 6 As 106/2016 - 31, „soudy ani správní orgány nerozhodují ve vakuu, účastníci a jejich právní zástupci
na straně jedné a orgány veřejné moci na straně druhé nutně reflektují i určitou zkušenost, kterou spolu
bezprostředně „úředně“ učinili. Není proto porušením procesní rovnosti, resp. rovnosti zbraní, pokud orgán veřejné
moci např. při plnění své poučovací povinnosti vezme v úvahu, že se určité osobě – opakovaně a soustavně
vystupující v pozici účastníka řízení nebo zmocněnce v typově obdobných řízeních – již příslušných procesních
poučení mnohokrát dostalo, že je již proto není nutné opakovat, neboť pro danou osobu musí být postup orgánu
veřejné moci předvídatelný. Úvahám ad hominem se nelze dost dobře vyhnout ani při hodnocení, zda procesní
kroky účastníka řízení nebo jeho zástupce nevykazují znaky obstrukcí nebo dokonce zneužití práva, neboť
takový závěr je možno učinit zpravidla až s jistou zkušeností s tím, jak taková osoba v jiných správních
(a soudněsprávních) řízeních vystupovala.“
Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu nebylo
zřejmé, z jakého důvodu se odchýlil od požadavku na postup správního orgánu podle §37 odst. 3 s. ř., neboť
úvahy krajského soudu jsou podrobně a přesvědčivě popsány (…). Krajský soud se (…) zabýval obstrukčními
praktikami, jejichž cílem je oddálit vydání pravomocného rozhodnutí ve správním (přestupkovém) řízení za účelem
uplynutí promlčecí doby; charakterizoval jak osoby, které účelové a obstrukční praktiky pravidelně využívají, dále
konkrétní způsoby těchto praktik, jakož i odkazy na konkrétní řízení před správními soudy, z nichž jsou
uvedené skutečnosti seznatelné. Popsal tak promyšlený způsob či dokonce systém činnosti dotčených aktérů, mezi
nimi též právního zástupce stěžovatele, směřující k mnohdy úspěšnému maření činnosti správních orgánů na úseku
přestupků v oblasti provozu na pozemních komunikacích.
Stěžovatel v kasační stížnosti popsaný systém jako celek nezpochybnil, pouze poukázal na to,
že ve správním řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 43 A 21/2019 doložil jeho zástupce
plnou moc již s podáním odporu a ve správním řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 55 A 51/2019
byla plná moc řádně doplněna k výzvě správního orgánu ve stanovené lhůtě. Tyto námitky však podstatu
argumentace krajského soudu nijak nezpochybňují; ve věci vedené pod sp. zn. 43 A 21/2019 došlo k zastavení
soudního řízení pro nezaplacení soudního poplatku z důvodu, že žalobkyně vzala žalobu zpět, neboť řízení
o správním deliktu bylo zastaveno z důvodu zániku odpovědnosti žalobkyně za přestupek, přičemž krajský soud
odkazoval na toto řízení právě jako na příklad „úspěchu“ popsaných obstrukčních praktik. Ve věci vedené pod
sp. zn. 55 A 51/2019 pak bylo žalobě na nečinnost vyhověno, neboť zmocněnec byl v návaznosti na podaný
odpor ze strany správního orgánu dvakrát vyzván k předložení plné moci, přičemž podání plné moci bylo nakonec
vyhodnoceno jako včasné. Nutno ovšem dodat, že i v tomto rozsudku, při úvahách o nákladech řízení, krajský
soud poukázal na účelovost praktik žalobce, resp. jeho zmocněnce, při podávání žalob na nečinnost.
Obecně platí, že správní orgány mají povinnost vyzývat podatele k odstranění vad podání ve smyslu
§37 odst. 3 s. ř., přičemž je-li učiněn úkon ze strany zmocněnce účastníka řízení, aniž by k němu byla přiložena
plná moc, je nutno takovou výzvu adresovat přímo zmocněnci (viz např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 2. 2019, č. j. 6 As 405/2017 - 33, publ. pod č. 3860/2019 Sb. NSS, ve spojení
s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2019, č. j. 1 As 283/2018 - 33). V posuzované věci
byly ze strany krajského soudu dostatečným způsobem popsány důvody, pro které je nutno jednání stěžovatele,
resp. jeho údajného zmocněnce, považovat za zneužití práva a v důsledku tohoto jednání podanému odporu
nepřiznat právní účinky. Podmínkou úvah soudu v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti o tom, zda
v průběhu správního řízení došlo ze strany jeho účastníků ke zneužití práva, a zda tedy lze přiznat konkrétním
posuzovaným úkonům těchto účastníků právní účinky či nikoli, není předchozí výslovné hodnocení takových
praktik ze strany správního orgánu. Jinými slovy, soud je při posouzení zákonnosti postupu správního orgánu
v řízení o žalobě proti nečinnosti oprávněn sám uvážit, zda odpor podaný údajným zmocněncem bez přiložené plné
moci bylo možné akceptovat jako odpor přípustný či nikoli, a to právě i s přihlédnutím k možnému zneužití
práva, které bude zpravidla vyplývat z průběhu konkrétního správního řízení, ve spojení s poznatky vycházejícími
z vlastní činnosti soudu (resp. z jiných řízení). K tomu lze podotknout, že žalovaný své hodnocení podaného
odporu (byť implicitně) rovněž vyjádřil, a to tím, že na příkazu ze dne 27. 3. 2018 vyznačil doložku právní moci
(…).
Nejvyšší správní soud se ztotožnil též s tím, jak krajský soud hodnotil postup žalovaného, který
po doručení odporu ze strany údajného zmocněnce vyzval přípisem ze dne 18. 4. 2018 stěžovatele podle §37
odst. 3 s. ř. k doplnění odporu o plnou moc (…). K takovému úkonu nebyl žalovaný povinen, a proto
je v intencích odkazované judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 24. 7. 2019,
č. j. 1 As 283/2018 - 33) na místě takový postup hodnotit pouze jako vstřícný krok žalovaného směrem
k žalobci, který neměl vliv na průběh správního (příkazního) řízení. Není tedy pravdou, jak namítal žalobce
v kasační stížnosti, že by krajský soud přiznal výzvě žalovaného k odstranění vady podání právní účinky.
Pokud pak stěžovatel sám v žalobě v reakci na odůvodnění krajského soudu uvedl, že se „přirozeně
nebude domáhat vydání rozhodnutí hned poté, co uplyne lhůta k jeho vydání, neboť takový úkon není v jeho
zájmu“, resp. že „v posuzované věci žalobce rozhodnutí správního orgánu nijak nepotřeboval“ a „potřeboval jej
teprve v případě, kdy chtěl mít jistotu, že celá věc je již vyřízena a uzavřena“, toto vyjádření pouze koresponduje
s přístupem stěžovatele ke správnímu (příkaznímu) řízení, tj. dosáhnout promlčení vlastní přestupkové
odpovědnosti a zapadá do popisu systematických obstrukčních praktik opakovaně užívaných mj. ze strany
právního zástupce stěžovatele. Volbu takového zástupce, který se z uvedených důvodů nemohl legitimně domáhat
„poučení a pomoci“ ve smyslu §37 odst. 3 správního řádu, neboť je ve skutečnosti nepotřeboval, je přitom nutno
přičítat k tíži stěžovatele.“
[21] Nejvyšší správní soud přitom nevidí důvod se od těchto svých závěrů v nyní posuzované
věci jakkoliv odchylovat, a to i s přihlédnutím k tomu, že obsah napadených rozsudků krajského
soudu jakož i kasačních stížností je v obou věcech v podstatě shodný a rovněž ostatní rozhodné
skutkové okolnosti obou věcí jsou obdobné.
[22] Závěrem Nejvyšší správní soud k nesouhlasu stěžovatelky a jejího zástupce s vyvěšením
osobních údajů na internet uvádí, že se k němu v případě téhož zástupce již opakovaně
vyjadřoval, viz např. přípis předsedy Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2019,
č. j. S 139/2019 – 7. Nejvyšší správní soud připomíná, že se nejedná o kasační námitku. Způsob,
jakým Nejvyšší správní soud standardně zveřejňuje anonymizované verze rozhodnutí na svých
webových stránkách, neporušuje právo na ochranu osobních údajů či soukromí stěžovatelky
ani jejího zástupce. Jak již zdejší soud mnohokráte uvedl, pokud „se Mgr. Václav Voříšek cítí být
poškozen, je-li spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat
se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje,
vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení“ (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. 2 As 383/2017 - 46, ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 As 321/2017 - 38,
atp.). Za této situace již není nutné danou skutečnost podrobněji rozebírat, zdejší soud odkazuje
na výše uvedené písemnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[24] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy vůči stěžovatelce
právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. Žalovanému vznikly v řízení náklady
spojené s jeho zastoupením advokátem, jejichž náhradu však jednak nepožadoval, jednak
s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu bylo nutné přihlédnout k tomu, že jakožto
správní orgán má žalovaný právo pouze na náhradu účelně vynaložených nákladů přesahujících
jeho běžnou činnost. Nejvyšší správní soud vzal v potaz předmět projednávané věci a její
složitost jakož i velikost žalovaného a jeho odborné zázemí, pokud jde o poskytování běžného
právního servisu. Soudní spory týkající se postupu žalovaného v přestupkovém řízení patří
do rámce jeho běžné činnosti a věc se jevila s ohledem na prejudikaturu Nejvyššího
správního soudu k obdobným věcem jako poměrně jednoduchá. Náklady žalovaného
na advokáta tudíž Nejvyšší správní soud neshledal účelně vynaloženými (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47,
publ. pod č. 3228/2015 Sb. NSS, bod 29), a proto mu náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 7. ledna 2022
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu