ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.26.2021:26
sp. zn. 5 As 26/2021 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: SEIC
TECHNOLOGY s.r.o., se sídlem Pražákova 1008/69, Brno, zast. JUDr. Emilem Flegelem,
advokátem se sídlem K Chaloupkám 2, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje,
se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 12. 2020, č. j. 72 A 42/2019 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský
soud“) zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2019, č. j. KUZL-
40243/2019-2.
[2] Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelčino odvolání a potvrdil rozhodnutí
Městského úřadu Vsetín (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. MUVS-
S 24681/2018/OSA, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 10. 6. 2019, kterým byla stěžovatelka
uznána vinnou, že v rozporu s §10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném
ke dni spáchání přestupku, nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto
zákonem, neboť dne 21. 7. 2018 v 22:17 hodin na pozemní komunikaci silnice I. třídy č. 57,
Potůčky u č. p. 179 ve směru jízdy od obce Jablůnka směrem k obci Ústí blíže neustanovený řidič
řídil vozidlo provozované stěžovatelkou a automatizovaným technickým prostředkem
používaným bez obsluhy byla tomuto vozidlu naměřena okamžitá rychlost 73 km/h po odečtu
tolerance 3 km/h. Nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, která je v daném úseku stanovena svislou
dopravní značkou B20a „Nejvyšší dovolená rychlost“, tak byla překročena o 23 km/h.
[3] Správní orgán I. stupně zaslal dne 24. 7. 2018 stěžovatelce výzvu k uhrazení určené částky
podle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu ve výši 800 Kč. V reakci na tuto výzvu
stěžovatelka sdělila, že v předmětné době řídil vozidlo pan A. T., narozen dne X, bytem K. R.,
K.i, D., I. r. Výzvu k podání vysvětlení této osobě se nepodařilo na uvedené adrese doručit.
Správní orgán I. stupně tedy dne 31. 1. 2019 uložil stěžovatelce příkazem pokutu ve výši 2 000
Kč; proti tomuto příkazu stěžovatelka brojila odporem a zároveň uvedla, že měl vozidlo
k dispozici pan M. Ř., bytem H. n. 69/332, O. Správní orgán I. stupně následně vydal výše
citované rozhodnutí o přestupku ze dne 18. 4. 2019, v jehož výroku uvedl, že se stěžovatelka
přestupku dopustila jako provozovatelka vozidla registrační značky X. Poté, co stěžovatelka
podala odvolání, založil správní orgán I. stupně do spisu usnesení ze dne 31. 1. 2019 o odložení
řízení ve věci pachatele přestupku, jehož znaky porušení povinností řidiče vykazuje, s tím, že se
nepodařilo zjistit skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. O tom, že bylo toto
usnesení založeno do spisu, informoval správní orgán I. stupně stěžovatelku s odůvodněním, že
k založení nedošlo ke dni 31. 1. 2019 kvůli administrativnímu pochybení. Dne 10. 6. 2019 vydal
správní orgán I. stupně opravné rozhodnutí, v němž uvedl, že ve výroku rozhodnutí o přestupku
ze dne 18. 4. 2019 nebylo uvedeno, že se stěžovatelka dopustila přestupku podle §125f odst. 1
zákona o silničním provozu, a proto bylo nutno tento nedostatek zhojit opravným rozhodnutím.
Ve výroku tohoto opravného rozhodnutí správní orgán I. stupně uvedl, že jak v původním, tak
v novém znění výroku rozhodnutí o přestupku se stěžovatelka přestupku dopustila jakožto
provozovatel vozidla registrační značky X.
[4] Napadeným rozhodnutím žalovaný neshledal námitky stěžovatelky důvodnými, a proto
její odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
II. Řízení před krajským soudem
[5] Stěžovatelka proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobou u krajského soudu, který ji však
jako nedůvodnou zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V žalobě namítala, že v důsledku opravného rozhodnutí
ze dne 10. 6. 2019 bylo ve výroku o vině konstatováno, že se přestupku podle §125f odst. 1
zákona o silničním provozu dopustila v souvislosti s provozováním vozidla registrační značky X.
Vozidlo s takovou registrační značkou však stěžovatelka nikdy neprovozovala. Dále vyjádřila
názor, že správní orgán I. stupně postupoval v rozporu se zákonem, pokud vydal usnesení o
odložení řízení o přestupku řidiče teprve poté, co rozhodl o přestupku provozovatele vozidla, a
rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť toto pochybení aprobovalo. Správní orgány též
nedostatečně zjistily skutkový stav, když se nijak nezabývaly otázkou, zda byla na místě spáchání
přestupku překročení nejvyšší povolené rychlosti dopravní značka B20a s číslicí 50. V tomto
ohledu je nepostačující, že žalovaný pouze odkázal na znalost z úřední činnosti, byť uvedl dvě
spisové značky jiných věcí, z nichž o existenci dopravního značení věděl.
[6] Podle krajského soudu nemělo chybné uvedení registrační značky vozidla v opravném
rozhodnutí vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. V rozhodnutí o přestupku ze dne
18. 4. 2019 (opravované rozhodnutí) správní orgán I. stupně uvedl registrační značku vozidla
správně ve výroku i v odůvodnění a ta koresponduje též s podklady rozhodnutí. O totožnosti
skutku tak není pochyb.
[7] Pokud správní orgán I. stupně nevydal usnesení o odložení řízení ve věci pachatele
přestupku, jehož znaky porušení povinností řidiče vykazuje, dříve, než vydal rozhodnutí
o přestupku provozovatele vozidla, jedná se o vadu řízení, která ovšem nemohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Podstatné bylo, že správní orgán I. stupně správně
provedl kroky nezbytné ke zjištění totožnosti pachatele přestupku (řidiče). I v případě,
že by správní orgán I. stupně založil do spisu usnesení o odložení věci dříve, nic by se na dalším
procesním postupu nezměnilo.
[8] Za důvodnou krajský soud neshledal ani námitku neprokázání existence dopravní značky
B20a omezující nejvyšší povolenou rychlost na 50 km/h. Existenci této dopravní značky
osvědčuje oznámení o přestupku a výstup z rychloměru včetně fotografie vozidla s údajem
o nejvyšší povolené rychlosti. Není žádná indicie, proč by nemělo být možno skutečnostem
zaznamenaným strážníky důvěřovat, a oznámení o přestupku spolu s výstupem z rychloměru
a fotografií s údajem o nejvyšší povolené rychlosti tak v daném případě zcela dostačují.
V posuzovaném případě tento závěr platí tím spíše, že žalovanému i krajskému soudu jsou
z úřední činnosti známy další případy porušení nejvyšší dovolené rychlosti v daném místě
(sp. zn. 72 A 32/2019 nebo sp. zn. 72 A 35/2019).
III. Kasační stížnost
[9] Stěžovatelka rozsudek krajského soudu napadla kasační stížností, v níž navrhla, aby
Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i napadená správní rozhodnutí obou stupňů
a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení.
[10] Namítala, že žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutí, kterým byla stěžovatelka uznána
vinnou ze spáchání přestupu provozovatele vozidla registrační značky X, nicméně v důsledku
opravného rozhodnutí byla stěžovatelka uznána vinnou spácháním tohoto přestupku ve vztahu
k vozidlu registrační značky X. Přitom stěžovatelka nikdy nebyla provozovatelem tohoto vozidla.
[11] Správní orgán I. stupně postupoval v rozporu s §125f odst. 5 písm. a) zákona o silničním
provozu, neboť podle tohoto ustanovení lze projednat přestupek provozovatele vozidla jen
v případě, že správní orgán I. stupně odložil věc pachatele přestupku, jehož znaky porušení
povinností řidiče vykazuje. Usnesení o odložení však bylo vydáno teprve po vydání rozhodnutí
o přestupku stěžovatelky, a jde tedy o nezhojitelnou vadu. Navíc správní orgán I. stupně toto
usnesení vydal a zařadil do spisu v reakci na odvolání stěžovatelky a uvedl účelově nepravdivě,
že bylo usnesení vyhotoveno dne 31. 1. 2019, ale pouze z důvodu administrativního pochybení
nebylo zařazeno do spisu. Podle stěžovatelky se správní orgán I. stupně tímto uchýlil k podvodu
a účelovému lhaní, což není v souladu s očekáváními kladenými na činnost správních orgánů.
[12] Správní orgány podle mínění stěžovatelky nerozhodovaly na základě dostatečně
zjištěného skutkového stavu. Existenci dopravního značení B20a omezujícího nejvyšší povolenou
rychlost na 50 km/h nijak nedokazovaly, pouze odkázaly na znalost z úřední činnosti, přestože
stěžovatelka namítala, že v místě měření tato dopravní značka nebyla. Takový postup je však
v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2020,
č. j. 2 As 345/2019 - 36, v němž zdejší soud dospěl k závěru, že existenci dopravního značení
nelze prokazovat pouze s odkazem na znalost s úřední činnosti, aniž by správní orgány či soud
uvedly, z jaké konkrétní činnosti a jak se o dopravním značení dozvěděly. Poukázala též na to,
že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že je mu z úřední činnosti známo, že je v místě
spáchání přestupku dopravní značka B20a s číslicí 70, a nikoliv s číslicí 50. Krajský soud rovněž
pochybil, neboť postupoval obdobným způsobem.
[13] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Úvodem Nejvyšší správní soud konstatuje, že mu stěžovatelka předkládá k posouzení tyto
otázky: (i) vadu výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně spočívající v uvedení nesprávné
registrační značky vozidla, (ii) vadu řízení spočívající v absenci včasného vydání usnesení
o odložení věci pachatele přestupku, jehož znaky porušení povinností řidiče vykazuje,
a (iii) nedostatečně zjištěný skutkový stav ohledně existence značky B20a omezující nejvyšší
povolenou rychlost na 50 km/h v místě měření.
[17] Ad (i) Stěžovatelka tvrdí, že v důsledku opravného rozhodnutí ze dne 10. 6. 2019 byla
uznána vinnou ze spáchání přestupku provozovatele vozidla ve vztahu k vozidlu registrační
značky X, přičemž však provozovatelkou tohoto vozidla není. Krajský soud k této otázce uvedl,
že totožnost skutku je nepochybná, neboť na veškerých podkladech pro rozhodnutí i ve výroku a
odůvodnění původního (opravovaného) rozhodnutí správního orgánu I. stupně uváděl správnou
registrační značku vozidla, jehož provozovatelem stěžovatelka byla, a to X.
[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že smyslem vymezení skutku ve výroku rozhodnutí
je nejen přestupci sdělit, za jaké jednání je postihován, ale především dostatečně konkretizovat
skutek natolik určitě, aby nemohlo dojít k záměně s jiným skutkem, neboť právě výrok zakládá
překážku věci rozhodnuté (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 1. 2018, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS). Jak tedy správně uvedl krajský soud,
pro posouzení důvodnosti námitky je stěžejní, zda lze mít pochybnosti o totožnosti skutku.
Zdejší soud považuje za rozhodné, že ve výroku původního (opravovaného) rozhodnutí byla
uvedena správná registrační značka X a z opravného rozhodnutí je zcela zřejmé, že se změna
nemá týkat registrační značky. To vyplývá jednak z odůvodnění, kde je uvedeno, že jedinou
změnou výroku je uvedení relevantního zákonného ustanovení o přestupku, a jednak též ze
samotného výroku opravného rozhodnutí – ačkoliv byla v opravovaném rozhodnutí o přestupku
uvedena vždy správná registrační značka, ve výroku opravného rozhodnutí je nesprávná
registrační značka X uvedena jak u původního (opravovaného), tak u nového znění výroku. Je tak
zřejmé, že se jedná o pouhou chybu v psaní, která v daných okolnostech nezakládá pochybnosti
o totožnosti skutku, jak správně uzavřel krajský soud.
[19] Ad (ii) Stěžovatelka namítá, že správní orgán I. stupně postupoval v rozporu se zákonem,
když řízení ve věci pachatele přestupku, jehož znaky porušení povinností řidiče vykazuje,
neodložil předtím, než zahájil řízení o přestupku stěžovatelky coby provozovatele vozidla.
Krajský soud uznal, že se jednalo o vadu řízení, nicméně dospěl k závěru, že nemohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
[20] Podle §125f odst. 5 písm. a) zákona o silničním provozu platí, že „[o]becní úřad obce
s rozšířenou působností přestupek podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění
pachatele přestupku, jehož znaky porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích
vykazuje, a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení
proti určité osobě“.
[21] Nejvyšší správní soud konstatuje, že smyslem uvedeného ustanovení je zajistit, aby
správní orgány stíhaly primárně přímo pachatele přestupku, jehož znaky porušení povinností
řidiče vykazuje, a provozovatele vozidla stíhaly teprve v případě, že se navzdory snaze správního
orgánu nepovede totožnost této osoby zjistit. V nyní posuzované věci není pochyb, že správní
orgán I. stupně tyto nezbytné kroky podnikl – zaslal výzvu k podání vysvětlení na stěžovatelkou
uvedenou adresu v Indické republice a poté, co se na dané adrese nepodařilo písemnost doručit,
zahájil řízení o přestupku stěžovatelky coby provozovatele vozidla. Je evidentní, že stěžovatelka
se snažila touto cestou řízení o přestupku obstruovat – poté, co správní orgán I. stupně zahájil
řízení o přestupku, uvedla další adresu jiné osoby, která měla mít vozidlo k dispozici. Za takové
situace postupoval správní orgán I. stupně v souladu s judikaturou zdejšího soudu, pokud
se o další kontakt osoby v zahraničí či další uvedené osoby přestupce již nepokoušel (viz
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2020, č. j. 4 As 450/2019 - 36, zejm. bod [21]
a tam citovanou judikaturu).
[22] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem považuje za podstatné, že správní
orgán I. stupně splnil svou povinnost podniknout nezbytné kroky ke zjištění totožnosti pachatele
přestupku, jehož znaky porušení povinností řidiče vykazuje. Zajisté je vadou řízení, že správní
orgán I. stupně v rozporu se zákonem nezaložil do spisu usnesení o odložení věci předtím, než
zahájil řízení o přestupku stěžovatelky – to však nesporuje ani žalovaný, ani krajský soud. Pouze
pokud by v důsledku této vady mohlo být vydáno jiné rozhodnutí a vydané rozhodnutí by kvůli
této vadě mohlo být nezákonné, je namístě napadené rozhodnutí zrušit pro podstatnou vadu
řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2017, č. j. 2 As 322/2016 - 39).
Tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo, jak rovněž konstatoval krajský soud ve shodě
s žalovaným. Tuto skutečnost stěžovatelka nijak nereflektuje a v žalobě ani v kasační stížnosti
nespecifikuje, proč by podle jejího názoru mělo být samotné rozhodnutí o přestupku v tomto
ohledu nezákonné, resp. jak se vada negativně projevila na jejích právech. Zde je třeba upozornit,
že se usnesení o odložení věci pouze poznamenává do spisu (§93 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů), a stěžovatelka by tak
proti němu stejně nemohla brojit odvoláním [§76 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)]. Je tak zřejmé, že i v případě absence této
vady by vedlo řízení k vydání téhož rozhodnutí, které pro tuto vadu nelze považovat
za nezákonné.
[23] Nad rámec nezbytného odůvodnění zdejší soud dodává, že se nemůže ztotožnit s výtkami
stěžovatelky, že pokud v reakci na odvolání vydal správní orgán I. stupně antedatované usnesení
o odložení věci, šlo z jeho strany o podvodné jednání a účelové lhaní. Z obsahu spisu vyplývá,
že se skutečně jednalo o administrativní pochybení bez vůle stěžovatelku jakkoliv poškodit.
Na toto usnesení totiž správní orgán I. stupně odkazuje i v rozhodnutí o přestupku
či v protokolu o projednání přestupku v nepřítomnosti obviněného ze dne 18. 3. 2019 (obě
písemnosti byly vydány před podáním odvolání), a je tak zřejmé, že bylo usnesení o odložení
řízení sice vyhotoveno včas, nicméně pouze v důsledku administrativního pochybení bylo
do spisu založeno teprve v reakci na podané odvolání bez jakéhokoliv stěžovatelkou
podsouvaného zavrženíhodného úmyslu, což však na zákonnost rozhodnutí ve věci samé nemělo
vliv, jak bylo vysvětleno výše.
[24] Ad (iii) Stěžovatelka tvrdila, že v místě měření rychlosti nebylo odpovídající dopravní
značení. Existenci dopravního značení podle ní správní orgány neprokázaly. Krajský soud
odkázal na to, že omezení nejvyšší povolené rychlosti vyplývá z některých podkladů rozhodnutí
dodaných Městskou policií Vsetín, přičemž strážníkům nemá důvod nedůvěřovat; to podle
krajského soudu platí tím spíše, že mu je omezení nejvyšší povolené rychlosti na daném místě
známo z jiných řízení (konkrétně sp. zn. 72 A 32/2019 a sp. zn. 72 A 35/2019). Stěžovatelka
kontruje, že přestupek nezaznamenali strážníci, ale automatizovaný měřící systém, a že existenci
dopravního značení nelze prokázat obecným odkazem na znalost z úřední činnosti. Správní
orgány tedy podle stěžovatelky nezjistily skutkový stav dostatečně v souladu s §3 a §50 odst. 3
správního řádu.
[25] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě není důvod o existenci
odpovídajícího dopravního značení v místě měření pochybovat. Stěžovatelka se nijak nevyjadřuje
k podkladům, na jejichž základě měl krajský soud za prokázané, že na daném místě dopravní
značení skutečně bylo, a Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbývá než bez dalšího přitakat
krajskému soudu, že ve správním spise základní indicie o omezení nejvyšší povolené rychlosti
na rychlost 50 km/h značkou B20a jsou založeny. Není ostatně třeba, aby ve správním spise byl
obsažen přímý důkaz o existenci dopravní značky na konkrétním místě v konkrétní čas; postačí,
pokud její existence vyplývá z vícera nepřímých důkazů (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 7. 10. 2020, č. j. 6 As 116/2020 - 42). Existenci odpovídajícího značení v místě
a čase měření tak zdejší soud má s přihlédnutím ke všem okolnostem případu za dostatečně
podloženou. K poukazu stěžovatelky na skutečnost, že přestupek nezaznamenali strážníci,
ale automatizovaný měřící systém, Nejvyšší správní soud uvádí, že tato skutečnost na věci nic
nemůže změnit, neboť automatizovaný měřící systém byl strážníky městské policie spravován.
[26] V daném případě zcela obecné tvrzení stěžovatelky, že dopravní značka na místě nebyla,
není způsobilé vyvolat pochybnosti o existenci dopravního značení. Zde je třeba připomenout,
že se stěžovatelka již v řízení před správními orgány dopouštěla obstrukčního jednání, neboť
uvedla jako řidiče vozidla v dobu spáchání přestupku nekontaktní osobu údajně žijící v Indické
republice a po zahájení správního řízení bez jakéhokoliv vysvětlení uvedla jako řidiče další osobu.
Rovněž její argumentace spočívá ve zjevně účelovém exponování formálních pochybení
správních orgánů, která se do práv stěžovatelky ani nemohla negativně promítnout. Věrohodnost
svého tvrzení o absenci dopravního značení tak svým procesním postupem sama významně
snížila.
[27] Naopak o snaze správních orgánů naplňovat účel zákona o pozemních komunikacích bez
jakéhokoliv znevýhodňování stěžovatelky nemá Nejvyšší správní soud pochyb. Vhodné je též
připomenout, jak žalovaný upozornil ve vyjádření k žalobě, že k překročení nejvyšší povolené
rychlosti stěžovatelkou provozovaným vozidlem došlo na silnici I. třídy, kde v souladu s §6
odst. 2 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon
o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, musí být kontrolováno dopravní
značení dvakrát týdně, a je tedy zřejmé, že pokud by dopravní značka v místě měření byla
odstraněna nebo poškozena, žalovaný by o takové skutečnosti musel vědět – tomu však nic
nenasvědčuje.
[28] Za situace, kdy zjištěný skutkový stav (omezení nejvyšší povolené rychlosti) nebyl
relevantně zpochybněn, neměli žalovaný ani krajský soud důvod provádět žádné další důkazy ani
podrobně stěžovatelce vysvětlovat, jak se dozvěděli o omezení nejvyšší povolené rychlosti
značkou B20a v daném místě. Pokud žalovaný a krajský soud odkázali na jiná konkrétní řízení,
v nichž řešili omezení nejvyšší povolené rychlosti v daném místě, pouze tím podpořili
přesvědčivost svých rozhodnutí, nejednalo se však o způsob, jak se vyhnout dokazování
zjištěného skutkového stavu; o něm totiž neměli relevantních pochyb. Absence popisu, jak
se žalovaný či krajský soud dozvěděli o existenci dopravního značení, by mohla nezákonnost
rozhodnutí zapříčinit, pokud by znalost z úřední činnosti byla stěžejním zdrojem poznání
skutkového stavu (co se týče požadavků na použití znalosti z úřední činnosti jako stěžejního
důkazu, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009 - 129,
č. 2038/2010 Sb. NSS). Tak tomu ovšem, jak již bylo výše uvedeno, v souzené věci nebylo.
[29] Již jen z uvedených důvodů je odkaz stěžovatelky na výše citovaný rozsudek
č. j. 2 As 345/2019 - 36, v němž zdejší soud správním orgánům vytkl, že pouze obecně odkázaly
na znalost dopravního značení z úřední činnosti, nepřípadný. V citovaném případě navíc Nejvyšší
správní soud neměl důvod považovat tvrzení o absenci dopravního značení za ryze účelové,
neboť se přestupce v dané věci aktivních obstrukčních praktik nedopouštěl, a jeho tvrzení
tak bylo s to zpochybnit zjištěný skutkový stav. Nadto v citovaném případě nezjistil
Nejvyšší správní soud žádné indicie, které by poukazovaly na omezení nejvyšší povolené rychlosti
na výši tvrzenou správními orgány. Rovněž se na rozdíl od posuzovaného případu jednalo
o křižovatku a bylo zpochybněno, že omezení nejvyšší povolené rychlosti platilo po celé délce
měrného úseku – vzhledem k tomu, že na křižovatce končí předchozí omezení nejvyšší povolené
rychlosti (srov. §3 odst. 3 vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu
na pozemních komunikacích), bylo zcela zásadní, kde přesně se dopravní značení nacházelo,
a pochybnosti o správnosti rozmístění dopravních značek tak byly namístě. Je třeba též dodat,
že v každé věci je nutno vycházet z obsahu spisu a okolností konkrétního případu.
[30] K poukazu stěžovatelky na skutečnost, že žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl,
že mu je z jeho úřední činnosti známo, že je v daném místě dopravní značka B20a s číslovkou 70,
namísto číslovky 50, lze uvést jen to, že se evidentně jedná o chybu v psaní, neboť z kontextu
celého rozhodnutí vyplývá, že je žalovaný ztotožněn s omezením nejvyšší povolné rychlosti
na 50 km/h.
V. Závěr a náklady řízení
[31] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla úspěšná, a nemá tedy
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu
podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.)
V Brně dne 21. ledna 2022
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu