ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.265.2019:27
sp. zn. 5 As 265/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: P. N., zastoupen Mgr.
Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Ostružnická 6, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad
Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2019, č. j. 38 A 1/2019 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského
soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
2. 1. 2019, č. j. KUOK 127321/2018. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Šternberk ze dne 10. 9. 2018, č. j. MEST 70642/2018.
[2] Ze správního spisu vyplývá, že na základě žádosti Ředitelství silnic a dálnic ČR
oznámením ze dne 10. 11. 2017 bylo u uvedeného stavebního úřadu zahájeno územní řízení
o umístění souboru staveb „Most 46-037 Šternberk“. Žalobce podal v rámci tohoto řízení dne
4. 6. 2018 námitky, podle nichž mělo dojít k zásahu do jeho vlastnického práva tím, že mu během
provádění dané stavby měl být odepřen přístup k jeho pozemku parc. č. X v k. ú. Š. osobním
automobilem, což mělo ztížit užívání tohoto pozemku a způsobit mu značné potíže. Dále namítl,
že jedna z umísťovaných staveb (stavba SO 131 „Provizorní komunikace a stezka pro pěší
během výstavby“) zasahuje do jeho vlastnického práva tím, že se částečně nachází na jeho již
uvedeném pozemku. Ve zmiňovaném rozhodnutí o umístění daného souboru staveb stavební
úřad námitkám žalobce nepřisvědčil.
[3] Odvolání žalobce žalovaný výše uvedeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí stavebního
úřadu potvrdil, přičemž konstatoval, že stavba je umístěna v souladu s územně plánovací
dokumentací města Šternberk, s podmínkami dotčených orgánů, s obecnými požadavky
na využívání území i s technickými požadavky na stavby. Není tak důvod žádost o její
navrhované umístění zamítnout a žalovaný není ani oprávněn rozhodnout o jiném umístění
stavby, než je předmětem žádosti. Žádnou ze staveb přitom rozhodnutí stavebního úřadu
neumisťuje na pozemky ve vlastnictví žalobce. Postavení účastníka řízení bylo žalobci přiznáno
z titulu vlastnictví sousedního pozemku a stavby na něm podle §85 odst. 2 písm. b) zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v relevantním znění
(dále jen „stavební zákon“).
[4] K námitce žalobce, že mu bude znemožněn příjezd na jeho pozemek osobním
automobilem po dobu realizace stavby, žalovaný uvedl, že doba realizace je odhadována
na pouhých 6 měsíců. To znamená, že zamýšlená stavební činnost a s ní spojené zatížení okolí
jsou přiměřené poměrům v dané lokalitě, a to i s ohledem na to, že jde o velmi frekventovaný
průtah silnice č. I/46 městem Šternberk. Žalovaný dále ověřil, že žalobce trvale bydlí na jiné
adrese, než je dotčená nemovitost, takže nelze hovořit o omezení dlouhodobém ani
každodenním. Kromě toho žalobci nic nebrání v příjezdu osobním automobilem do snesitelné
blízkosti k pozemku, neboť může zastavit v docházkové vzdálenosti cca 30 m od pozemku.
Žalovaný přisvědčil žalobci, že stavbou dojde k určitému dotčení žalobcova vlastnického
práva, ale připomněl, že vlastnické právo není absolutní, neboť vlastníci pozemků jsou povinni
strpět jistá omezení při stavební činnosti na sousedních pozemcích. S odkazem na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2008, č. j. 9 As 61/2007 – 52, a ze dne 30. 4. 2012,
č. j. 8 As 20/2011 – 131 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná též na www.nssoud.cz) žalovaný uvedl, že budoucí stavebník (žadatel o územní
rozhodnutí) musí dodržet přípustnou míru zásahu.
[5] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě.
Žalobce v žalobě zdůraznil, že již v územním řízení upozorňoval na to, že výstavbou
umisťované stavby dojde k odepření přístupu k jeho pozemku parc. č. X osobním automobilem.
Dále namítal, že realizací stavby SO 131 „Provizorní komunikace a stezka pro pěší během
výstavby“ by bylo zasahováno do jeho vlastnického práva tím, že stavba se částečně nachází na
tomto pozemku, aniž by k tomu byl dán zákonný důvod. Žalobce požadoval, aby stavební záměr
byl realizován s ohledem na jeho vlastnické právo šetrněji. Stavební úřad se s těmito námitkami
vypořádal toliko formálně tím, že žalobce odkázal na podání námitek ve stavebním řízení.
[6] Žalobce nesouhlasil s argumentací žalovaného, že příjezd k jeho nemovitosti bude
omezen pouze na dobu realizace stavby, která je odhadována na pouhých 6 měsíců. Podle
žalobce jde o dobu pouze odhadovanou a není mu zaručeno, že tato doba bude budoucím
stavebníkem dodržena. Žalobce nevyvrací tvrzení žalovaného, že bydlí na jiné adrese v rámci
obce Šternberk, ale má za to, že z této skutečnosti nelze bez dalšího vyvozovat, že se na svém
pozemku dotčeném stavbou nezdržuje často a pravidelně. Přístup k pozemku automobilem
je pro něj klíčový, neboť tam převáží věci o větší hmotnosti.
[7] Krajský soud shora uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Ztotožnil se s tvrzením
žalovaného, že omezení vlastnického práva žalobce bude s ohledem na poměry v dané lokalitě,
délku omezení a skutečnost, že žalobce trvale bydlí na jiné adrese, přiměřené. Vzhledem k tomu,
že se žalobce automobilem dostane do velmi blízké vzdálenosti od nemovitosti, cca 30 m,
je takové omezení snesitelné. Krajský soud zdůraznil, že vlastnické právo není absolutní
a je akceptovatelné, aby vlastníci nemovitostí strpěli jistá omezení a projevili určitou vstřícnost
vůči stavební činnosti vlastníků sousedních nemovitostí, to vše při dodržení přípustné míry
takového zásahu. Krajský soud konstatoval, že tyto závěry plně dopadají na situaci žalobce.
V jeho případě je navíc zásadní i to, že jeho dočasný diskomfort v užívání předmětného pozemku
je způsoben stavbou ve veřejném zájmu.
[8] Krajský soud dále uvedl, že z obsahu správního spisu, zejména z vymezení stavebního
objektu SO 131 v územním rozhodnutí a z kopie katastrální mapy, má krajský soud za prokázané,
že označený stavební objekt není umístěn na pozemku žalobce. Pokud jde o námitku žalobce,
že nepožadoval nevydání povolení o umístění stavby, ale změnu v tom smyslu, aby mu nebyl
znemožněn přístup na jeho pozemek osobním automobilem, má krajský soud za to, že žalovaný
na obdobnou odvolací námitku přiléhavě reagoval na str. 6-7 žalobou napadeného rozhodnutí
odkazem na §90 stavebního zákona.
[9] Úvaha žalobce, podle níž realizace stavby může trvat déle než 6 měsíců, je podle
krajského soudu sice pochopitelná, avšak hypotetická. Krajský soud při přezkoumání napadeného
správního rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době vydání
tohoto rozhodnutí, takže není oprávněn ani povinen hodnotit skutečnosti, které jsou tvrzeny
do budoucna a v hypotetické rovině. Podle krajského soudu žalovaný nezlehčil zásah
do vlastnického práva žalobce konstatováním, že se jeho trvalé bydliště nenachází v místě
provádění stavby. Žalovaný pouze vyhodnotil, že zásah nenabude každodenní intenzity a i proto
je toto omezení přípustné. Krajský soud s úvahou žalovaného souhlasil, zvláště když žalobce
netvrdil žádné bližší podrobnosti k tomu, proč je pro něj nezbytné dojíždět přímo k nemovitosti
osobním automobilem, s výjimkou zmínky v žalobě, že převáží věci o větší hmotnosti, z čehož
však také nelze dovodit nic určitého.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[10] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů, které lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[11] Stěžovatel namítal, že nikdy nepožadoval nevydání územního rozhodnutí, ale změnu
v tom smyslu, aby mu nebyl znemožněn přístup na jeho pozemek parc. č. X osobním
automobilem, neboť tam převáží věci o větší hmotnosti. Dobu omezení užívání svého
vlastnického práva stěžovatel považuje za nepřiměřenou a nesnesitelnou. Krajský soud podle
stěžovatele zlehčuje zásah do vlastnického práva stěžovatele i obavu, že omezení bude trvat déle
než 6 měsíců.
[12] Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na své rozhodnutí a na závěry
krajského soudu, se kterými se ztotožnil, a zároveň tuto argumentaci zopakoval.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[15] Nejvyšší správní soud následně posoudil napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační
stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[16] Podstatou kasační stížnosti je posouzení otázky, zda je omezení vlastnického práva
stěžovatele umístěnou stavbou přiměřené.
[17] Stěžovatel v kasační stížnosti vyjadřuje obecný nesouhlas s omezením jeho vlastnického
práva v tom smyslu, že po dobu realizace stavby (rekonstrukce mostu na silnici č. I/46) stěžovatel
nemá mít přístup na svůj pozemek osobním automobilem. Toto omezení považuje stěžovatel za
nesnesitelné a nepřiměřené, avšak neuvedl, z jakého důvodu tomu tak v jeho případě má být.
Takto obecně vymezená námitka významně ovlivnila podobu přezkumu ze strany Nejvyššího
správního soudu. Platí totiž, že kvalita a preciznost kasačních námitek nutně předurčují také
kvalitu a rozsah jejich vypořádání (obdobně srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 4. 2017, č. j. 3 Afs 152/2016 – 24, ze dne 26. 5. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016 – 26, či ze dne
14. 7. 2011, č. j. 1 As 67/2011 – 108).
[18] Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje s krajským soudem, že míra omezení
vlastnického práva stěžovatele je vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávané věci
přiměřená.
[19] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že předmětem územního řízení bylo
umístění stavby rekonstrukce mostu na silnici č. I/46, ze které je přes tento most zřízen sjezd
k nemovitosti stěžovatele. Důvodem rekonstrukce byl jeho nevyhovující a stále se zhoršující
stavební stav. Vzhledem k poloze parcely č. X ve vlastnictví stěžovatele je zřejmé, že stěžovatel
musí takové omezení strpět, jelikož jinak by nebylo možné opravu mostu provést.
[20] Omezení vlastnického práva stěžovatele mělo spočívat pouze v nemožnosti dopravit
se osobním automobilem do bezprostřední blízkosti jeho nemovitosti. Stěžovatel však
nezpochybňoval, že se po dobu rekonstrukce automobilem dostane do vzdálenosti zhruba 30 m
od nemovitosti. Nejvyšší správní soud tuto dojezdovou vzdálenost od nemovitosti považuje
za zcela snesitelnou také s ohledem na to, že stěžovatel v rámci řízení před správním orgánem ani
soudem nevysvětlil, z jakého důvodu je nezbytné, aby se osobním automobilem musel dopravit
přímo k nemovitosti. Stěžovatel sice v kasační stížnosti uvedl, že je pro něj přístup automobilem
k nemovitosti klíčový, neboť tam převáží věci o větší hmotnosti, avšak nijak neobjasnil, o jaké
věci se jedná, a zda je skutečně nezbytně nutné, aby po dobu zhruba šesti měsíců omezení svého
vlastnického práva tyto věci převážel. Ani v případě určitého prodloužení realizace stavby
by nebylo možné považovat způsob omezení vlastnického práva stěžovatele za nepřiměřený.
[21] V úvahu při posouzení přiměřenosti omezení vlastnického práva stěžovatele lze vzít také
to, že stěžovatel trvale bydlí na jiné adrese. Omezení přístupu k jeho nemovitosti tak skutečně
nemělo dosáhnout každodenní intenzity.
[22] Jak již konstatoval žalovaný, dle vyjádření projektanta stavby, VIAPONT s.r.o.,
k námitkám stěžovatele v územním řízení i k jeho odvolání, která jsou součástí správního spisu,
bylo omezení přístupu k nemovitosti stěžovatele s ním projednáno hned po zahájení projekční
přípravy stavebního záměru. Stěžovatel byl se situací srozuměn a požadoval, aby byl o zahájení
stavby informován s předstihem 3 týdnů, a měl tak možnost nemovitost předzásobit před
omezením přístupu osobním automobilem. Stěžovatel se tedy mohl na omezení příjezdu na jeho
pozemek dostatečně připravit.
[23] Nejvyšší správní soud uzavírá, že rekonstrukce mostu jistě představuje dočasné omezení
vlastnického práva stěžovatele. Nejvyšší správní soud se však ztotožňuje s žalovaným i krajským
soudem, že toto omezení, k němuž bylo přistoupeno ve veřejném zájmu, je s ohledem
na okolnosti případu nezbytné a přiměřené.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první za použití §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy
vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů. Podle obsahu
spisu mu však v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. ledna 2022
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu