ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.406.2021:129
sp. zn. 5 As 406/2021 - 129
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Bc. P. L.,
LL.M., zast. doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Malá 43/6,
Plzeň, proti žalovanému: policejní prezident, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, č. j. 51 Ad
1/2020 – 419,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Ředitel Krajského ředitelství policie Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 16. 7. 2015,
č. j. 3891/2015, propustil žalobkyni ze služebního poměru z důvodu dle §42 odst. 1 písm. j)
zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon
o služebním poměru“), neboť dle závěru psychologa oddělení psychologických služeb odboru
personálního Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 13. 5. 2015, č. j. KRPA-
133155-1/ČJ-2015-0000PL, žalobkyně není osobnostně způsobilá k výkonu služby. Proti
uvedenému rozhodnutí služebního funkcionáře I. stupně podala žalobkyně odvolání, v němž
zejména namítala, že služební funkcionář I. stupně záměrně nezahájil řízení o jejím propuštění
ze služebního poměru dle §42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru z důvodu její
zdravotní nezpůsobilosti, a to přestože měl k dispozici posudek o zdravotní nezpůsobilosti
žalobkyně k výkonu služby. Žalovaný podané odvolání rozhodnutím ze dne 5. 9. 2016, č. j. PPR-
23034-44/ČJ-2015-990131, zamítl a rozhodnutí služebního funkcionáře I. stupně potvrdil.
Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného podala žalobu ke Krajskému soudu v Praze, který
rozsudkem ze dne 20. 8. 2019, č. j. 48 A 91/2016 – 91 (pozn. NSS: ve správním spise se nachází
stejnopis tohoto rozsudku s č. j. 48 A 91/2016 – 106, jak je uvedeno i v záhlaví dále
zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu v této věci, ve spise krajského soudu je však
obsažen stejnopis s č. j. 48 A 91/2016 – 91), rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že zákon o služebním poměru nevylučuje,
aby k ukončení služebního poměru došlo z více důvodů souběžně. Pokud je tedy současně
naplněno více důvodů k propuštění příslušníka ze služebního poměru, měl by služební
funkcionář I. stupně rozhodnout o jeho propuštění ze všech těchto důvodů, nebrání-li takovému
postupu konkrétní skutkové okolnosti. Krajský soud se v uvedeném rozsudku rovněž zabýval
žalobními námitkami směřujícími proti závěru o pozbytí osobnostní způsobilosti žalobkyně, které
shledal nedůvodnými; zejména konstatoval, že odeslání žalobkyně k vyšetření osobnostní
způsobilosti nepředstavovalo šikanózní postup, daný posudek obsahoval všechny nezbytné
náležitosti a byl řádně odůvodněn (respektive nedostatky jeho odůvodnění byly odstraněny
v odvolacím řízení), představoval tedy dostatečný podklad pro posouzení osobnostní způsobilosti
žalobkyně k výkonu služby; daný závěr žalovaného odpovídá závěru posudku. Proti uvedenému
rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
10. 12. 2019, č. j. 1 As 327/2019 – 109, publ. pod č. 3967/2020 Sb. NSS, zamítl, přičemž potvrdil
závěry krajského soudu, podle nichž žalovaný nezohlednil skutečnosti odůvodňující propuštění
žalobkyně z důvodu dle §42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru, ač tak učinit měl.
[2] Žalovaný v reakci na rozsudek krajského soudu ze dne 20. 8. 2019,
č. j. 48 A 91/2016 - 91, věc znovu projednal a rozhodnutím ze dne 5. 12. 2019, č. j. PPR-23034-
124/ČJ-2015-990131, změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že se žalobkyně propouští
ze služebního poměru příslušnice policie podle §42 odst. 1 písm. h) a j) zákona o služebním
poměru, neboť dle lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k výkonu služebního místa
ze dne 24. 6. 2015, kterým jí byla stanovena zdravotní klasifikace „D“, dlouhodobě pozbyla
zdravotní způsobilost k výkonu služby, a současně dle závěru psychologa Krajského ředitelství
policie hlavního města Prahy ze dne 13. 5. 2015, č. j. KRPA-133155-1/ČJ-2015-0000PL, který
byl v přezkumném řízení potvrzen závěrem vedoucího psychologa Policie České republiky ze dne
24. 6. 2015, č. j. PPR-16719-10/ČJ-2015-990762, není osobnostně způsobilá k výkonu služby
v policii.
[3] Proti novému rozhodnutí žalovaného žalobkyně opět podala žalobu ke krajskému soudu,
který ji rozsudkem ze dne 22. 4. 2020, č. j. 51 Ad 1/2020 – 206, shledal důvodnou, žalobou
napadené rozhodnutí tedy zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud
nepřisvědčil žalobní námitce nicotnosti rozhodnutí správních orgánů (služebních funkcionářů)
obou stupňů ani námitce porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení. Konstatoval však,
že předchozí rozhodnutí správních soudů nelze vykládat tak, že bylo žalovanému uloženo
propustit žalobkyni z obou v úvahu přicházejících důvodů; žalovaný měl pouze v dalším řízení
zkoumat existenci zdravotních důvodů k propuštění žalobkyně a posoudit, zda tyto zdravotní
důvody rovněž (vedle osobnostní nezpůsobilosti) připadají v úvahu jako důvod jejího propuštění.
Krajský soud dále nepřisvědčil žalobní námitce, podle níž je napadené rozhodnutí překvapivé,
a konstatoval, že neshledal důvod pro zrušení prvostupňového rozhodnutí, a to již proto,
že výrok o propuštění žalobkyně ze služebního poměru dle §42 odst. 1 písm. j) zákona
o služebním poměru bylo s ohledem na nezpochybněný skutkový stav třeba považovat za věcně
správný; již tento důvod přitom sám o sobě postačoval k propuštění žalobkyně ze služebního
poměru. Krajský soud rovněž neshledal důvodnou námitku, podle níž měla být žalobkyně
propuštěna ze služebního poměru pouze podle §42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru,
a to již na základě lékařského posudku ze dne 31. 3. 2015. Soud připustil, že na základě
uvedeného posudku bylo možné učinit závěr o tom, že žalobkyně pozbyla dlouhodobě zdravotní
způsobilost pro výkon služby, dodal však, že z obsahu posudku vyplývá, že žalobkyně měla být
podrobena dalším vyšetřením. Krajský soud však shledal nesprávným závěr žalovaného, podle
něhož byl pro posouzení věci rozhodující skutkový a právní stav zjištěný ke dni vydání
rozhodnutí o propuštění žalobkyně ze služebního poměru, v tomto směru tedy soud hodnotil
žalobu jako důvodnou. Krajský soud přisvědčil rovněž další související námitce, podle níž
žalovaný nemohl vycházet z lékařského posudku ze dne 24. 6. 2015 o zdravotní nezpůsobilosti
žalobkyně, neboť tím porušil §44 odst. 5 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních
službách (dále jen „zákon o specifických zdravotních službách“), podle něhož bylo možné daný
posudek použít do 90 dnů od jeho vydání. Soud tedy konstatoval, že žalovaný nedostál své
povinnosti zjistit řádně skutkový stav věci.
[4] Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud
shledal důvodnou a napadený rozsudek krajského soudu rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 5 As
147/2020 – 167, publ. pod č. 4260/2021 Sb. NSS, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení. Nejvyšší správní soud se neztotožnil se závěrem krajského soudu, podle něhož lékařský
posudek o zdravotní nezpůsobilosti žalobkyně ze dne 24. 6. 2015 není procesně použitelným
důkazem. Lhůta pro „uplatnění“ lékařského posudku stanovená v §44 odst. 5 zákona
o specifických zdravotních službách stanoví dobu, během níž je třeba se dovolat skutečností,
které posudek dokládá, tedy uplatnit z něj vyplývající práva, nikoliv dobu, po jejímž uplynutí
posudek pozbývá platnosti a nemůže tedy nadále sloužit jako podklad v již zahájeném řízení.
Daný lékařský posudek v tomto řízení uplatnila sama žalobkyně, když se jej dovolávala v odvolání
podaném dne 27. 7. 2015.
[5] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, k jakému okamžiku měl žalovaný
v odvolacím řízení posuzovat rozhodný skutkový a právní stav věci. Soud připustil, že obecně
platí, že odvolací správní orgán vychází ze skutkového a právního stavu v době vydání svého
rozhodnutí, nicméně ve vztahu k postupu žalovaného dle posuzované právní úpravy konstatoval:
„Krajský soud svým prvním rozsudkem vydaným v posuzované věci sice napadené rozhodnutí zrušil,
neboť dospěl k závěru, že stěžovatel měl zvážit rovněž existenci důvodů pro propuštění žalobkyně dle §42 odst. 1
písm. h) zákona o služebním poměru, současně však v odůvodnění konstatoval, že závěr o osobnostní
nezpůsobilosti žalobkyně k výkonu služby byl dostatečně podložen řádně zpracovaným a odůvodněným posudkem
psychologa, přičemž žalobkyní vznesené námitky nebyly způsobilé zpochybnit jeho závěry (viz zejm. body 63, 64
a 66 rozsudku krajského soudu ze dne 20. 8. 2019, č. j. 48 A 91/2016 – 91). Krajský soud tedy dospěl již
v prvním rozsudku k závěru, že důvod pro propuštění žalobkyně ze služebního poměru dle §42 odst. 1 písm. j)
zákona o služebním poměru byl naplněn. Stěžovateli tedy lze přesvědčit v tom směru, že jeho první rozhodnutí
nebylo zrušeno z toho důvodu, že by snad propuštění žalobkyně bylo samo o sobě nezákonné, nýbrž proto,
že ze spisové dokumentace vyplývalo, že kromě důvodu propuštění žalobkyně dle §42 odst. 1 písm. j) zákona
o služebním poměru mohly být dány rovněž důvody pro její propuštění dle §42 odst. 1 písm. h) téhož zákona,
které by pro ni mohlo mít příznivější důsledky.
Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli, že nejen s ohledem na výše popsanou procesní situaci,
ale i obecně z uvedených specifických charakteristik právní úpravy řízení o propuštění příslušníka bezpečnostního
sboru dle zákona o služebním poměru vyplývá, že se v tomto řízení nemůže uplatnit zmiňovaná obecná zásada,
podle níž odvolací správní orgán vychází ze skutkového a právního stavu v době vydání svého rozhodnutí.
Naopak, vzhledem k tomu, že dnem doručení prvostupňového rozhodnutí o propuštění dle §42 odst. 5 písm. a)
zákona o služebním poměru služební poměr příslušníka bezpečnostního sboru u většiny důvodů propuštění končí,
přičemž odvolání proti tomuto rozhodnutí (byť nepravomocnému) nemá odkladný účinek, může odvolací řízení,
během něhož již odvolatel není příslušníkem bezpečnostního sboru, sloužit „pouze“ k přezkoumání zákonnosti
rozhodnutí o propuštění k datu, kdy se stalo účinným, tedy podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době
doručení tohoto rozhodnutí. To neznamená, že by odvolací orgán nebyl oprávněn v odvolacím řízení doplňovat
dokazování, které dosud provedl služební funkcionář v prvním stupni, měl by tak však činit, jako stěžovatel
v nyní posuzované věci, za účelem zjištění (upřesnění) skutkového stavu (včetně zdravotní způsobilosti), který
tu byl ke dni propuštění příslušníka ze služebního poměru. Pokud toto rozhodnutí o propuštění v rámci odvolacího
přezkumu obstojí v tom smyslu, že odvolací orgán (nadřízený služební funkcionář) dle §190 odst. 8 zákona
o služebním poměru odvolání zamítne a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdí nebo pokud ho dle téhož
ustanovení změní např. tak jako stěžovatel v posuzované věci, tedy že k původnímu důvodu propuštění
ze služebního poměru doplní další zákonný důvod, nabude sice teprve doručením odvolacího rozhodnutí rozhodnutí
o propuštění ve smyslu §182 odst. 1 zákona o služebním poměru právní moci, avšak na právním postavení
odvolatele (propuštěného příslušníka) se tím již nic nezmění. Naopak, pokud odvolací orgán shledá propuštění
ze služebního poměru dle skutkového a právního stavu ke dni propuštění nezákonným, odvoláním napadené
rozhodnutí zruší a dle situace buď řízení zastaví, nebo věc vrátí služebnímu funkcionáři prvního stupně k novém
projednání, v každém případě se však zrušením rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru dle §44 zákona
o služebním poměru odvolateli obnovuje služební poměr příslušníka se všemi z toho vyplývajícími nároky, včetně
toho, že tento příslušník má dle §124 odst. 9 zákona o služebním poměru nárok na doplacení služebního příjmu
ve výši odpovídající průměrnému služebnímu příjmu za dobu, po kterou nevykonával službu.
Bylo by tudíž nespravedlivé a nelogické, aby v případě, kdy dojde ke změně skutkového stavu
až v průběhu odvolacího řízení, tedy kdy např. příslušník původně propuštěný ze zákonného důvodu v podobě
zdravotní či osobnostní nezpůsobilosti k výkonu služby v průběhu tohoto řízení opětovně tuto zdravotní
či osobnostní způsobilost nabyde, vedla taková skutečnost ke zrušení rozhodnutí o jeho propuštění a ke vzniku
nároku na zpětné doplacení průměrného služebního příjmu. Pokud krajský soud v bodu 62 napadeného rozsudku
v této souvislosti naznačuje, že by snad žalobkyni v takovém případě náležela náhrada příjmu pouze za dobu,
po kterou byla způsobilá k výkonu služby, nelze než uzavřít, že tento závěr neodpovídá formulaci §124 odst. 9
zákona o služebním poměru – dané ustanovení nezohledňuje, po jakou dobu příslušník skutečně byl, či nebyl
způsobilý k výkonu služby, naopak vyžaduje v případě zrušení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru
bezpodmínečné doplacení průměrného služebního příjmu za celou dobu, po kterou příslušník nevykonával službu.
Má-li bývalý příslušník bezpečnostního sboru, který byl řádně a zákonně propuštěn ze služebního poměru
pro nezpůsobilost k výkonu služby, za to, že posléze tuto způsobilost opětovně nabyl, nic mu nebrání v tom,
aby se o přijetí do služebního poměru znovu ucházel a svou způsobilost k výkonu služby prokázal. To platí
i v případě žalobkyně.“
[6] Krajský soud následně o věci rozhodl nyní napadeným rozsudkem ze dne 8. 12. 2021,
č. j. 51 Ad 1/2020 – 419, jímž žalobu zamítl. Krajský soud neshledal důvodnou námitku
nicotnosti rozhodnutí služebních funkcionářů obou stupňů. Konstatoval, že sám žádnou vadu
zakládající nicotnost daných rozhodnutí neshledal a žalobkyně takovou vadu netvrdila. Žalobkyní
tvrzené nesprávné a účelové jednání služebního funkcionáře I. stupně, který ji vyslal v dubnu
2015 na psychologické zkoumání přesto, že mělo být již na základě lékařského posudku ze dne
31. 3. 2015 zahájeno řízení o jejím propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. h)
zákona o služebním poměru, takovou vadou není (ani kdyby bylo prokázáno). Krajský soud
neshledal důvodnou ani námitku porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Zdůraznil, že tato
zásada je ústavním pořádkem garantována toliko pro trestní řízení, v ostatních případech je její
uplatnění závislé na příslušné procesní právní úpravě. Skutečnost, že zákon o služebním poměru
v relevantním znění (na rozdíl od znění účinného do 30. 6. 2017) umožňuje zrušit prvostupňové
rozhodnutí a vrátit věc k novému projednání, neznamená, že by žalovaný jakožto odvolací orgán
danou novelou ztratil možnost napravit nedostatky prvostupňového rozhodnutí změnou jeho
výroku či důvodů, o něž se výrok opírá. S ohledem na specifickou povahu řízení o propuštění
ze služebního poměru pro nedostatek zdravotních či osobnostních předpokladů a rizika spojená
se zrušením prvostupňového rozhodnutí by přitom odvolací orgán měl k možnosti zrušení
prvostupňového rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání přistupovat ještě střídměji,
než obecně v řízení podle správního řádu.
[7] Krajský soud však zopakoval, že správní soudy svými předchozími rozhodnutími
žalovaného nezavázaly a s ohledem na tehdejší neúplná skutková zjištění ani zavázat nemohly
k tomu, že má žalobkyni propustit z obou důvodů, ale k tomu, aby v řízení zkoumal existenci
zdravotních důvodů k propuštění a na základě řádně zjištěného zdravotního stavu posoudil,
zda tyto zdravotní důvody (vedle osobnostní nezpůsobilosti) též připadají v úvahu jako důvod
propuštění. Napadeným rozhodnutím došlo k rozšíření důvodů k propuštění, a to až v průběhu
odvolacího řízení, což je plně v souladu s možností prvostupňové rozhodnutí změnit. Soud tento
postup shledal nejen možným, ale rovněž žádoucím. Zdůraznil, že výrok o propuštění žalobkyně
ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru je s ohledem
na nezpochybněný skutkový stav třeba považovat za věcně správný. Žalobkyně proti propuštění
ze služebního poměru z důvodu osobnostní nezpůsobilosti nebrojila a jedinou námitkou, kterou
v této souvislosti vznesla, bylo, že vyhláška č. 487/2004 Sb., o osobnostní způsobilosti,
která je předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru, byla dnem 1. 1. 2013 zrušena.
Tuto námitku však krajský soud neshledal důvodnou, neboť daná vyhláška byla pouze
novelizována.
[8] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, podle níž bylo nenapadené rozhodnutí pro
žalobkyni překvapivé – žalobkyně se vedení řízení o propuštění ze služebního poměru z důvodu
podle §42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru sama domáhala již v řízení před
služebním funkcionářem I. stupně a žalovaný ji navíc o rozšíření důvodů propuštění informoval
již dne 11. 11. 2019. Krajský soud nedal zapravdu ani námitce, podle níž měla být žalobkyně
propuštěna pouze z důvodu zdravotní nezpůsobilosti, a to na základě lékařského posudku ze dne
31. 3. 2015. Soud připustil, že z daného lékařského posudku by bylo možné učinit závěr,
že žalobkyně pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost pro výkon služby, současně je z něj však
patrné, že měla být podrobena dalším vyšetřením, a tímto způsobem lékařský posudek zjevně
interpretovali i služební funkcionáři. Soudu nepřísluší hodnotit, které skutečnosti měl příslušný
služební funkcionář považovat za relevantní pro zahájení řízení o propuštění ze služebního
poměru z určitého důvodu vymezeného v §42 zákona o služebním poměru, soud je oprávněn
zkoumat pouze to, zda podklady, které byly použity, byly v daném řízení relevantní a vytvořily
dostatečný skutkový základ pro obsah následně vydaných správních aktů. Pokud se jedná
o otázku určení rozhodného skutkového a právního stavu, vyšel krajský soud z citovaného
závazného právního názoru vysloveného v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 9. 2021, č. j. 5 As 147/2020 – 167, a žalobkyni tedy nepřisvědčil. Stejně tak nedal
zapravdu ani námitce, podle níž žalovaný nemohl vycházet z lékařského posudku ze dne
24. 6. 2015. Zrušení vyhlášky č. 393/2006 Sb., o zdravotní způsobilosti, ke dni 1. 10. 2019
neshledal soud relevantním, neboť jediný relevantní lékařský posudek byl vydán již dne
24. 6. 2015. Námitkou týkající se neprovedení výstupní prohlídky žalobkyně se soud nezabýval,
neboť ji žalobkyně uplatnila až po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání žaloby.
II.
Relevantní obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a dalších podání žalobkyně
[9] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, v níž
uvedla, že základ její žaloby tkví v tom, že služební funkcionář I. stupně stěžovatelku propustil
z důvodu její osobnostní nezpůsobilosti, přestože již měl k dispozici posudek o její zdravotní
nezpůsobilosti k výkonu služby. Dle stěžovatelky se jednalo o úmyslné porušení zákona, neboť
opatřovat podklady pro její propuštění z důvodu osobnostní nezpůsobilosti bylo zcela
nadbytečné a vedené snahou vyhnout se povinnosti platit stěžovatelce „rentu“, která by jí náležela
v případě propuštění z důvodu její zdravotní nezpůsobilosti ke službě. Krajský soud dle
stěžovatelky nezohlednil, že jí byla dne 10. 11. 2014 diagnostikována psychiatrická porucha F32
z důvodu šikany u policejního sboru, pro kterou jí byl ode dne 9. 2. 2016 přiznán invalidní
důchod I. stupně a která byla příčinou jejího kolapsu ve službě dne 7. 11. 2014. Stěžovatelka byla
poté do 21. 1. 2015 v pracovní neschopnosti, následně byla dle §124 odst. 8 zákona o služebním
poměru „ustanovena na překážky“. Služební funkcionář I. stupně vyslal stěžovatelku v únoru,
březnu a dubnu 2015 na mimořádnou lékařskou prohlídku, vždy s konečnou zdravotní klasifikací
C či D. Krajský soud se nezabýval tím, zda byly splněny podmínky pro nařízení daných
lékařských prohlídek a zda měl tento postup oporu v zákoně. Stěžovatelka uvádí, že proti tomuto
postupu brojí již od prvopočátku a je tedy překvapivé, že se ani krajský soud ani Nejvyšší správní
soud touto otázkou nezabývaly.
[10] Stěžovatelka poukazuje na to, že ačkoliv bylo postaveno najisto, že od 10. 11. 2014
trpí psychiatrickou poruchou, pro kterou je jí podávána medikace, přičemž lékařskými posudky
zpracovanými v únoru, březnu a dubnu 2015 jí byla stanovena klasifikace C či D, nebylo
s ní zahájeno řízení o propuštění z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti k výkonu služby. Dle
stěžovatelky je nesprávný závěr prezentovaný v bodě 50 napadeného rozsudku. Vyhláška
Ministerstva zdravotnictví č. 79/2013 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (vyhláška o pracovnělékařských službách a některých
druzích posudkové péče), v relevantním znění, ani zákon o specifických zdravotních službách
neumožňují poskytovateli pracovnělékařských služeb podmínit posudek pozdějším vyšetřením.
Tento postup se dle stěžovatelky jeví jako obstrukční a tendenční ve snaze najít jiný důvod
pro její propuštění. Uvedené předpisy rovněž nepřipouštějí možnost uvést v jednom lékařském
posudku dvě zdravotní klasifikace. Stěžovatelka má za to, že služební funkcionáři se snaží
poškodit její práva, ignorovat prokázaný skutkový stav a vykonstruovat jiný důvod pro zahájení
řízení o propuštění. V této souvislosti odkazuje na judikaturu, podle níž může být šikanózní
již samotná žádost o přezkum osobnostní způsobilosti k výkonu služby.
[11] Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěry, k nimž krajský soud dospěl v bodě 43
napadeného rozsudku. Žalovaný stěžovatelku do služby „vrátil“ dne 22. 1. 2015, přestože věděl,
že jí byla diagnostikována psychiatrická porucha a je jí podávána medikace, není tedy pravdou,
že by zrušení prvostupňového rozhodnutí v případě příslušníka, u něhož bylo zjištěno,
že postrádá potřebnou způsobilost k výkonu služby, znamenalo jeho návrat do služby. Žalovaný
v takovém případě může uplatnit postup dle §124 odst. 8 zákona o služebním poměru, jak učinil
v případě stěžovatelky již v roce 2015.
[12] V souvislosti s vypořádáním žalobní námitky týkající se neprovedení výstupní prohlídky
stěžovatelka namítá, že se jedná o zákonnou povinnost zaměstnavatele.
[13] Stěžovatelka dále upozornila na délku daného řízení a skutečnost, že rozhodnutí
žalovaného bylo několikrát zrušeno, žalovaný však dosud rozhodnutí služebního funkcionáře
I. stupně řádně nepřezkoumal, jinak by musel zjistit, že od počátku nebyl důvod k postupu
dle §42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru, a že takto služební funkcionář I. stupně
postupoval, lze srovnávat i s šikanou policistky. V jednání žalovaného stěžovatelka spatřuje
porušení Listiny základních práv a svobod a v rozhodnutí soudu porušení čl. 36 Listiny.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s napadeným
rozsudkem, kterému dle jeho názoru nelze nic vytknout. Stručně shrnul dosavadní průběh řízení
a konstatoval, že Nejvyšší správní soud již v předchozím, výše citovaném rozsudku ze dne
30. 9. 2021, č. j. 5 As 147/2020 – 167, vypořádal stěžejní námitku stěžovatelky, když dospěl
k závěru, že v posuzovaném případě je třeba vycházet ze skutkového a právního stavu, který zde
byl v době vydání prvostupňového rozhodnutí, a že žalovaný nepochybil, když prvostupňové
rozhodnutí změnil a doplnil podkladový lékařský posudek. Krajský soud vycházel bezezbytku
z uvedeného rozsudku, rozporuje-li tedy stěžovatelka závěry napadeného rozsudku, rozporuje
de facto rovněž názor Nejvyššího správního soudu. Žalovaný dále uvedl, že krajský soud byl
kromě kasačního rozsudku vázán rovněž žalobními body – v žalobě stěžovatelka neuplatnila
žádné námitky směřující proti jednotlivým podkladům dokládajícím pozbytí její zdravotní
způsobilosti k výkonu služby, v dané souvislosti namítala pouze, že bylo nezákonné rozšířit
důvody pro její propuštění a že je zapotřebí zkoumat její aktuální zdravotní stav. Krajskému
soudu tedy nelze vytýkat, že se nezabýval tím, že byla stěžovatelce diagnostikována psychiatrická
porucha či že byl zkoumán její zdravotní stav, přičemž jedním z posudků jí byla stanovena
zdravotní klasifikace C i D, že zákonná úprava neumožňuje stanovit platnost lékařského posudku
pouze na měsíc, nebo že soud nezkoumal, zda byly naplněny podmínky pro nařizování
mimořádných lékařských prohlídek, atd.
[15] Žalovaný se ohradil proti tvrzení, že důvod propuštění stěžovatelky spočívající v pozbytí
osobnostní způsobilosti k výkonu služby je vykonstruovaný. S odkazem na již zmiňovaný, v této
věci první rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2019, č. j. 1 As 327/2019 – 109,
zdůraznil, že služební funkcionář I. stupně měl důvody se domnívat, že stěžovatelka pozbyla
jak zdravotní, tak osobnostní způsobilost k výkonu služby, inicioval tedy přezkum obou těchto
předpokladů. Žalovanému není zřejmé, jakým způsobem mělo být zasaženo do práv stěžovatelky
tím, že řízení o jejím propuštění bylo původně zahájeno pouze z důvodu osobnostní
nezpůsobilosti, toto pochybení bylo odstraněno v rámci řízení o odvolání. K odkazům
stěžovatelky na judikaturu správních soudů týkající se jiných rozhodnutí o propuštění
ze služebního poměru v důsledku ztráty osobnostní způsobilosti žalovaný uvedl, že stěžovatelka
z daných rozsudků dovozuje, že plk. Mgr. V. V., vedoucí psycholog Policie České republiky, který
se podílel na přezkumu její osobnostní způsobilosti k výkonu služby, odvádí špatnou práci.
Stěžovatelka však neuvádí, v jakém směru měl konkrétně plk. V. v posuzované věci pochybit,
proti závěrům jeho posudku nevznesla žádnou námitku. Námitka směřující proti závěrům
přijatým krajským soudem v bodě 43 napadeného rozsudku není dle žalovaného relevantní.
Dodal, že stěžovatelku dne 22. 1. 2015 do služby nenavrátil, ale rozhodl, že bude na tzv.
„překážkách“ za současného poskytování služebního příjmu, dokud nebude zjištěno,
zda je dlouhodobě způsobilá k výkonu služby. Žalovaný nepopírá, že existuje institut umožňující,
aby příslušník dočasně nevykonával službu z provozní či jiné příčiny, v případě stěžovatelky však
neexistovaly důvody pro zrušení prvostupňového rozhodnutí, neboť závěr o její osobnostní
nezpůsobilosti k výkonu služby byl shledán správným. K námitce neprovedení výstupní prohlídky
žalovaný ve shodě s krajským soudem uvedl, že byla uplatněna opožděně. Dodal, že vzhledem
k tomu, že stěžovatelka byla propuštěna též z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti k výkonu
služby, nelze tvrdit, že by žalovaný nevěděl, jaký byl její zdravotní stav v době ukončení
služebního poměru. Neprovedení výstupní prohlídky stěžovatelce nebrání v uplatnění nároků
vyplývajících z §102 odst. 2, §103 odst. 1, §105 a §124 odst. 5 zákona o služebním poměru.
Dále žalovaný uvedl, že smyslem kasační stížnosti má být rozporovat závěry plynoucí
z napadeného rozsudku krajského soudu, a nikoliv závěry přijaté v předcházejících rozsudcích
Nejvyššího správního soudu, z nichž plyne, že o její osobnostní nezpůsobilosti k výkonu služby
není od počátku pochyb. Žalovaný se neztotožnil ani s úvahami stěžovatelky o šikanózním
postupu služebního funkcionáře I. stupně, ani o porušení jejího práva na soudní ochranu.
[16] Stěžovatelka reagovala na vyjádření žalovaného řadou replik a doplnění (tři podání ze dne
4. 1. 2022 a podání ze dne 8. 1. 2022), jejichž podstata je však stále stejná. Stěžovatelka především
tvrdí, že žalovaný uvádí úmyslně nepravdy, neboť služební funkcionáři obou stupňů si byli
vědomi skutečností, které jsou napadány kasační stížností, a rovněž její invalidity. Žalovaný
si tedy řádně nezajistil podklady pro vydání napadeného rozhodnutí. Dané skutečnosti
byly známy rovněž Krajskému soudu v Praze z řízení, které u něj bylo vedeno pod sp. zn. 51 Ad
1/2020. Policie ČR navíc disponuje znaleckými posudky Doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc.,
MBA, ze dne 30. 9. 2016 a ze dne 31. 1. 2020, které byly uplatněny v aktuálně přerušených
řízeních o náhradě škody. Stěžovatelka v dané souvislosti odkázala rovněž na argumentaci
uplatněnou žalovaným v kasační stížnosti podané proti prvnímu rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 20. 8. 2019, č. j. 48 A 91/2016 – 106, dále upozornila na příspěvek, který
uveřejnila na svém profilu na sociální síti Facebook (a který měl žalovaný citovat ve svém podání
v jiné věci), a na oznámení Ministerstva vnitra o výši jí vyměřeného invalidního důchodu.
Z uvedených podkladů dovozuje, že žalovaný o její invaliditě věděl. Vyslání stěžovatelky
ke zkoumání osobnostní způsobilosti dne 23. 4. 2015 tedy bylo šikanózní a vedené snahou
propustit stěžovatelku z důvodů upírajících jí nároky vyplývající z ukončení služebního poměru
v návaznosti na řadu prodělaných služebních úrazů. K uvedeným podáním stěžovatelka přiložila
řadu příloh, zejména zmíněné posudky o invaliditě, usnesení o přerušení řízení o náhradě škody
na zdraví, znalecký posudek MUDr. Hrnčíře ze dne 31. 1. 2020 a zmiňovanou kasační stížnost
podanou žalovaným.
[17] V replice ze dne 5. 1. 2022 podané prostřednictvím zástupce stěžovatelka nad rámec
již zmíněného uvedla, že zůstává otázkou, zda doplnění důležitého důvodu v rozhodnutí lze
považovat za běžné doplnění. Zopakovala, že ji žalovaný podrobil osobnostnímu zkoumání,
přestože existoval zdravotní důvod jejího propuštění, neboť byla služebním lékařem
kvalifikována stupněm D. K argumentaci, podle níž se „nebránila řádně“, stěžovatelka
poznamenala, že žalovaný poprvé uvedl důvod propuštění dle §42 odst. 1 písm. h) zákona
o služebním poměru až v řízení o odvolání a doplnil jej až poté, co krajský soud zrušil jeho
původní rozhodnutí. Žalovaný vůbec „nepřišel na to, že nebyla provedena výstupní prohlídka“, jeho
argumentaci, podle níž mu byl zdravotní stav stěžovatelky znám, neboť byla propuštěna
z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti k výkonu služby, nelze dle stěžovatelky přisvědčit.
Povinnost provést výstupní prohlídku je stanovena kogentní normou a nelze ji pominout. Pouze
na základě toho, že stěžovatelka byla kvalifikována stupněm D, nelze dospět k závěru, že je zcela
znám její zdravotní stav. Není pravdou, že stěžovatelka toto neuváděla ve svých podáních,
stěžovatelka se vždy vyjadřovala ke konkrétním rozhodnutím a je věcí služebního funkcionáře,
aby zkoumal, zda při rozhodnutí o propuštění byly ze strany služebního orgánu splněny všechny
jeho povinnosti. Stěžovatelka trvá na tom, že důvod propuštění spočívající v její osobnostní
nezpůsobilosti byl vykonstruovaný. Z veřejných zdrojů lze dle stěžovatelky zjistit, že „v určitou
dobu byl tento důvod v policii oblíbený a služební orgán se takto zbavoval „nepohodlných“ policistů“.
[18] V podání ze dne 1. 3. 2022 stěžovatelka zopakovala, že doplnění důvodu propuštění
dle §42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru nezhojilo vady postupu služebního
funkcionáře I. stupně, který nesplnil své zákonné povinnosti, jako je provedení výstupní
prohlídky. Ačkoliv si byl žalovaný dané argumentace stěžovatelky vědom, vydal přesto
rozhodnutí ve věci náhrady škody, přičemž danou povinnost dokonce obešel. Stěžovatelka tedy
žádá, aby Nejvyšší správní soud zohlednil zákonnost procesu jejího propuštění a další tendenční
kroky žalovaného. Má za to, že je na místě zrušit rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející
prvostupňové rozhodnutí.
[19] Pro úplnost lze dodat, že stěžovatelka rovněž zevrubně informovala soud o průběhu
dalších řízení či postupů týkajících se její osoby. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení
o kasační stížnosti je přezkum zákonnosti napadeného rozsudku krajského soudu, a to v zásadě
v rozsahu uplatněných kasačních námitek, provedl Nejvyšší správní soud v zájmu přehlednosti
rozsudku a hospodárnosti řízení v předchozích odstavcích pouze rekapitulaci argumentace
stěžovatelky relevantní pro toto řízení.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka
byla účastnicí řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Krajský soud vydal napadený rozsudek poté, co byl Nejvyšším správním
soudem ke kasační stížnosti žalovaného zrušen jeho předchozí rozsudek. Stěžovatelka v kasační
stížnosti sice nenamítá, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu, je však třeba zdůraznit, že v předcházejícím případě rozhodoval Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti žalovaného, nikoliv stěžovatelky. Stěžovatelka přitom v nyní
posuzované kasační stížnosti uplatnila některé námitky, jimiž se Nejvyšší správní soud s ohledem
na rozsah kasační stížnosti podané žalovaným nemohl v předcházejícím řízení zabývat.
V takovém případě nelze kasační stížnost považovat za nepřípustnou z hlediska §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s., neboť smyslem tohoto ustanovení je zajistit, aby se Nejvyšší správní soud
nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného
práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to za situace, kdy se nižší soud tímto právním názorem
řídil (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05). To nic nemění
na nepřípustnosti těch dílčích námitek, které stěžovatelka řádně a včas neuplatnila v řízení před
krajským soudem (viz dále).
[21] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích
rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí
krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[22] Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatelce nelze dát zapravdu, tvrdí-li, že základem
její žaloby bylo to, že byla propuštěna z důvodu osobnostní nezpůsobilosti, přestože služební
funkcionář I. stupně již měl k dispozici posudek o její zdravotní nezpůsobilosti k výkonu
služby. Stěžovatelka v žalobě namítala především to, že žalovaný postupoval nezákonně, pokud
nezrušil rozhodnutí služebního funkcionáře I. stupně a sám rozšířil důvody k jejímu propuštění,
a že měl o věci rozhodnout na základě skutkového stavu, který zde byl v době vydání
rozhodnutí o odvolání. Dále stěžovatelka namítala, že lékařský posudek ze dne 24. 6. 2015 nebyl
v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí procesně použitelný. K těmto otázkám
se Nejvyšší správní soud již vyjádřil ve svém předcházejícím rozsudku ze dne 30. 9. 2021,
č. j. 5 As 147/2020 – 167. Jak již bylo podrobně popsáno výše, procesní postup žalovaného
shledal Nejvyšší správní soud souladným se zákonem a dospěl k závěru, že lékařský posudek
ze dne 24. 6. 2015 byl procesně použitelným důkazem. Argumentaci, podle níž bylo vyslání
stěžovatelky k osobnostnímu zkoumání dne 28. 4. 2015 nadbytečné, neboť žalovanému byla
nejpozději od března 2015 známa její zdravotní nezpůsobilost ke službě, stěžovatelka uplatnila
až v podání ze dne 31. 1. 2020, v němž však z tohoto tvrzení dovozovala nicotnost napadeného
rozhodnutí a rozhodnutí služebního funkcionáře I. stupně. Touto námitkou se krajský soud
zabýval v bodě 40 napadeného rozsudku, v němž konstatoval, že stěžovatelkou tvrzené
skutečnosti (ani kdyby byly prokázány) nemohou založit nicotnost daných rozhodnutí. Z pohledu
zákonnosti se krajský soud daným postupem zabýval v bodě 50 napadeného rozsudku, podle
něhož z lékařského posudku ze dne 31. 3. 2015 sice bylo možné učinit závěr, že stěžovatelka
pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost pro výkon služby, z obsahu posudku však je zjevné,
že měla být podrobena dalším vyšetřením.
[23] Nejvyšší správní soud rovněž poukazuje na nekonzistentnost argumentace stěžovatelky.
Ta na jedné straně namítá, že se krajský soud nezabýval tím, zda byly splněny podmínky pro
nařízení daných lékařských prohlídek a zda měl daný postup oporu v zákoně, přičemž poukazuje
na to, že rovněž lékařské posudky zpracované na základě těchto prohlídek trpí vadami (podmiňují
posudek pozdějším vyšetřením a jeden z nich stanoví dvě zdravotní klasifikace). Na druhé straně
však stěžovatelka namítá, že žalovaný vůbec neměl přistoupit k osobnostnímu zkoumání, neboť
mu bylo z daných posudků známo, že stěžovatelka není zdravotně způsobilá k výkonu služby.
V průběhu řízení stěžovatelka rovněž několikrát zdůraznila, že nesouhlasí s žádným z důvodů,
které vedly k jejímu propuštění (popírala tedy rovněž důvodnost svého propuštění pro zdravotní
nezpůsobilost). V nyní posuzované kasační stížnosti pak stěžovatelka naopak uvádí: „Poskytovatel
pracovnělékařských služeb i žalovaný, měli najisto postavené, že stěžovatelka od 10. 11. 2014 trpí psychiatrickou
poruchou, pro kterou je medikována, lékařskými posudky o mimořádné zdravotní prohlídce ze strany
poskytovatele pracovně lékařských služeb je jí od února 2015 do dubna 2015 stanovována zdravotní klasifikace
C, D, ze strany žalovaného je ustanovena na překážky dle ust. §124, odst. 8 sl. zákona, a i přesto
se stěžovatelkou nebylo zahájeno řízení o propuštění právě z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti?“
Stěžovatelka tedy v žalobě popírá zákonnost svého propuštění pro zdravotní nezpůsobilost
k výkonu služby, následně se však odvolává na závěry lékařských posudků konstatujících
její zdravotní nezpůsobilost k výkonu služby, ačkoli je sama označuje za zpracované v rozporu
se zákonem, současně však uvádí, že její zdravotní nezpůsobilost k výkonu služby byla postavena
najisto. Jsou to jen některé z mnoha „názorových veletočů“, které stěžovatelka ve svých
podáních, ať již uplatněných prostřednictvím svého zástupce, či bez něj, v průběhu správního
i soudního řízení předvedla.
[24] Pokud se jedná o námitky týkající se nezákonnosti zkoumání osobnostní způsobilosti
stěžovatelky, je především zapotřebí odkázat na závěry, které Nejvyšší správní soud vyslovil
již v prvním rozsudku, který vydal v posuzované věci, tj. v rozsudku ze dne 10. 12. 2019,
č. j. 1 As 327/2019 – 109: „[M]á-li služební funkcionář v době svého rozhodování zjištěny a osvědčeny indicie,
že došlo k naplnění více zákonných důvodů propuštění příslušníka ze služebního poměru, které vedou ke stejnému
výsledku (tj. propuštění příslušníka), avšak jsou spojeny s různými důsledky, pokud jde o intenzitu dotčení práv
příslušníka, je povinen ve správním řízení zkoumat naplnění obou důvodů a zjistit stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti.“ Z uvedeného je zřejmé, že měli-li služební funkcionáři indicie svědčící o tom,
že jsou v případě stěžovatelky naplněny důvody k jejímu propuštění ze služebního poměru
pro její osobnostní i zdravotní nezpůsobilost, byli povinni zkoumat naplnění obou těchto
důvodů. Již z tohoto důvodu tedy nemůže obstát námitka stěžovatelky, podle níž služební
funkcionář nebyl vůbec oprávněn nařídit zkoumání její osobnostní způsobilosti k výkonu služby,
pokud mu bylo známo, že jí bylo diagnostikováno psychiatrické onemocnění. Prokázání jednoho
důvodu propuštění příslušníka ze služebního poměru nemůže samo o sobě vést k vyloučení
řádného posouzení existence jiného důvodu, o jehož existenci jsou zde indicie. Povědomí
služebního funkcionáře I. stupně o zdravotním stavu stěžovatelky tedy není v tomto ohledu
relevantní (z toho důvodu Nejvyšší správní soud neprovedl dokazování celou řadou písemností,
které stěžovatelka předložila za účelem doložení toho, že si služební funkcionáři byli jejího
zdravotního stavu vědomi). Z uvedených skutečností rovněž nelze usoudit, že by se jednalo
o vykonstruovaný důvod propuštění stěžovatelky.
[25] Správnost závěrů psychologických posudků, na jejichž základě stěžovatelka byla
propuštěna, ani jejich obsahovou stránku stěžovatelka nijak nezpochybňovala ani v řízení před
krajským soudem, ani v kasační stížnosti. V kasační stížnosti ovšem stěžovatelka předestřela
argumentaci, v níž zřejmě naznačuje, že odeslání k osobnostnímu zkoumání považuje za projev
šikany – odkazuje na rozsudky, v nichž měly správní soudy dovodit, že za určitých okolností
(např. jde-li o projev libovůle) může být šikanózní již samotná žádost o zjištění osobnostní
způsobilosti příslušníka. Vzhledem k tomu, že danou námitku stěžovatelka řádně neuplatnila
v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohla, je tato námitka nepřípustná podle §104
odst. 4 s. ř. s. a Nejvyšší správní soud se jí tedy po věcné stránce nezabýval. Lze pouze obecně
konstatovat, že nic nenasvědčuje tomu, že by k jakémukoli šikanóznímu jednání vůči stěžovatelce
skutečně došlo.
[26] Ani námitku, podle níž se krajský soud nezabýval tím, zda byly splněny podmínky
pro nařízení lékařských prohlídek, jimž se stěžovatelka podrobila v únoru, březnu a dubnu 2015,
neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Stěžovatelka v žalobě ani v žádném jejím doplnění
učiněném v posuzované věci ve lhůtě pro podání žaloby neuplatnila žádné námitky tohoto typu,
naopak opakovaně odkazovala na posudky zpracované na základě daných prohlídek a tvrdila
(obdobně jako v kasační stížnosti), že na jejich základě měl žalovaný zahájit řízení o jejím
propuštění z důvodu zdravotní nezpůsobilosti. Krajský soud je při přezkumu rozhodnutí
správního orgánu vázán uplatněnými žalobními body (§75 odst. 2 s. ř. s.), nelze mu tedy vyčítat,
že se danými okolnostmi nezabýval. Na uvedeném nic nemění ani to, že řízení o odvolání
je založeno na zásadě plného přezkumu.
[27] Stěžovatelka dále závěru prezentovanému v bodě 50 napadeného rozsudku, podle něhož
podle lékařského posudku ze dne 31. 3. 2015 sice pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost
pro výkon služby, současně se však měla podrobit dalším vyšetřením, vytýká, že zákon
nepřipouští možnost podmínění posudku dalším vyšetřením, stejně jako nepřipouští možnost
shledání dvojí zdravotní kvalifikace v jediném posudku (pozn. zjevně se týká posudku ze dne
31. 3. 2015). K tomu je zapotřebí předně uvést, že se jedná o další z řady zásadních rozporů
v argumentaci stěžovatelky, neboť závěry daných posudků sama opakovaně argumentovala,
aniž by jejich nyní vytýkané nedostatky dříve zmínila. Především se však jedná o námitku
nedůvodnou. Stěžovatelka patrně zaměňuje označení zdravotní klasifikace s označením variant
jednotlivých možných posudkových závěrů obsažených ve formuláři lékařského posudku, v jehož
bodě 2 je uvedeno:
„[N]a základě vyšetření [zdravotnické zařízení] posoudilo zdravotní způsobilost posuzované osoby
ke služebnímu místu uvedenému v bodě 1.
takto:
a) Je zdravotně způsobilý/á pro výkon služby na služebním místě* - A
b) Je zdravotně způsobilý/á pro výkon služby na služebním místě s omezením* - C
c) Není zdravotně způsobilý/á pro výkon služby na služebním místě* - D
d) Pozbyl/a dlouhodobě zdravotní způsobilost pro výkon služby* - D.“
[28] Z citované formulace je zřejmé, že varianty výroku c) i d) znamenají, že posudkový lékař
udělil posuzovanému příslušníkovi zdravotní klasifikaci D (zdravotní nezpůsobilost pro výkon
služby). Výrok d) doplňuje výrok c) v případě, kdy je nezpůsobilost příslušníka pro výkon služby
dlouhodobého charakteru. Rozdíl mezi výrokem c) a d) je přitom podstatný právě pro případné
propuštění příslušníka ze služebního poměru. Důvodem k propuštění příslušníka ze služebního
poměru pro jeho zdravotní nezpůsobilost je totiž dle §42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním
poměru to, že „podle lékařského posudku poskytovatele pracovnělékařských služeb dlouhodobě pozbyl
zdravotní způsobilost k výkonu služby, s výjimkou zdravotních důvodů souvisejících s těhotenstvím“ (pozn.:
důraz doplněn soudem).
[29] V posudcích ze dne 26. 1. 2015 a ze dne 26. 2. 2015 je označen pouze výrok c). V prvním
z uvedených posudků je dále uvedeno: „Jmenovaná není zdr. způsobilá pro výkon služby na sl. místě
po dobu jednoho měsíce s tím, že v této době bude absolvovat potřebná vyšetření.“ Ve druhém posudku
se uvádí: „Není nadále způsobilá služby na služebním místě z důvodů dalších plán. vyšetření a nedokončeného
odvolacího řízení.“ V posudku ze dne 31. 3. 2015 jsou označeny výroky c) a d), přičemž dále je zde
uvedeno: „Platnost lékařského posudku končí provedením přezkumného řízení.“ Je tedy zřejmé,
že uvedené posudky stanovily vždy shodně jedinou zdravotní klasifikaci D. Zdravotní klasifikace
C, tj. zdravotní způsobilost pro výkon služby na služebním místě s omezením, stěžovatelce
žádným z uvedených posudků stanovena nebyla.
[30] I přes výše uvedené je nutno připustit, že z posudku ze dne 31. 3. 2015 není patrné,
že by (na rozdíl od zbylých dvou zmiňovaných posudků) počítal s provedením dalších vyšetření.
I tento posudek by tedy postačoval k zahájení řízení o propuštění stěžovatelky ze služebního
poměru. Skutečnost, že služební orgán I. stupně na základě daného posudku řízení nezahájil,
však nemůže mít vliv na zákonnost pozdějšího zahájení a vedení řízení o propuštění stěžovatelky
na základě jiného posudku.
[31] Pokud se jedná o námitky uplatněné proti závěrům krajského soudu prezentovaným
v bodě 43 napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud, v návaznosti na závazný právní názor
vyjádřený v jeho předcházejícím rozsudku ze dne 30. 9. 2021, č. j. 5 As 147/2020 – 167, se plně
ztotožňuje s krajským soudem, že pokud žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí potvrdil
důvodnost propuštění stěžovatelky pro její osobnostní nezpůsobilost a pokud zároveň shledal,
že stěžovatelka měla být k témuž datu propuštěna rovněž pro zdravotní nezpůsobilost, nebylo
v žádném případě na místě, aby rozhodnutí služebního funkcionáře rušil a věc mu vracel
k novému projednání, naopak postupoval v souladu se zákonem, jakož i se závazným právním
názorem správních soudů vyjádřeným v souvislosti se zrušením jeho předchozího rozhodnutí
v této věci, když rozhodnutí služebního funkcionáře I. stupně změnil tak, že doplnil rovněž
důvod propuštění dle §podle §42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru.
[32] Pokud se jedná o námitku spočívající v tom, že stěžovatelce nebyla při skončení
služebního poměru provedena výstupní lékařská prohlídka, nelze souhlasit se závěrem krajského
soudu, podle něhož daná námitka nebyla uplatněna ve lhůtě pro podání žaloby. Stěžovatelka tuto
skutečnost uvedla již ve svém podání ze dne 31. 1. 2020, tedy ještě v žalobní lhůtě (dle údajů
ve správním spise bylo rozhodnutí žalovaného stěžovatelce doručeno a tedy nabylo právní moci
dne 9. 12. 2019, šedesátidenní žalobní lhůta stanovená v §196 odst. 1 zákona o služebním
poměru tedy uplynula až dne 7. 2. 2020). Uvedené pochybení krajského soudu však nemá vliv
na zákonnost napadeného rozsudku, neboť neprovedení výstupní lékařské prohlídky není
relevantní skutečností ve vztahu k zákonnosti rozhodnutí o propuštění příslušníka ze služebního
poměru. Pokud příslušníkovi nebyla při skončení služebního poměru provedena výstupní
lékařská prohlídka, nejedná se o takové pochybení na straně příslušného služebního funkcionáře,
které by zakládalo nezákonnost rozhodnutí o propuštění příslušníka. Výstupní lékařská prohlídka,
respektive potvrzení o jejím provedení, totiž z povahy věci není podkladem rozhodnutí
o propuštění příslušníka ze služebního poměru, její provedení je naopak až důsledkem vydání
takového rozhodnutí. Případná skutečnost, že výstupní lékařská prohlídka nebyla provedena,
na existenci důvodů, které vedly k propuštění tohoto příslušníka, nemůže nic změnit. Posouzení
dalších případných nároků souvisejících s propuštěním stěžovatelky ze služebního poměru není
předmětem tohoto řízení.
[33] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že tvrzení stěžovatelky, podle něhož jednání
žalovaného porušuje její práva garantovaná Listinou základních práv a svobod a že napadený
rozsudek odporuje čl. 36 Listiny, nelze s ohledem na jeho obecnost považovat za projednatelnou
kasační námitku. Nejvyšší správní soud tedy rovněž pouze v obecné rovině konstatuje,
že v napadeném rozsudku neshledal žádné porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Skutečnost, že stěžovatelka byla vedle pozbytí zdravotní způsobilosti k výkonu služby propuštěna
rovněž s ohledem na její osobnostní nezpůsobilost, jí neupírá možnost domáhat se případných
nároků spojených se služebními úrazy či nemocí z povolání. Pokud jde o celkovou délku
správního i soudního řízení v její věci, nelze přehlédnout, že k ní sama stěžovatelka svým
vystupováním v těchto řízeních (zmiňované názorové „veletoče“, zahlcování služebních
funkcionářů i soudů nesouvisejícími a často nesrozumitelnými podáními a listinami,
neposkytování nezbytné součinnosti v řízení i přímé procesní obstrukce – viz mj. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 10. 2021, č. j. 5 As 108/2021 – 61, ve věci nečinnostní
žaloby stěžovatelky) velmi výrazně přispěla.
IV.
Závěr a náklady řízení
[34] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[35] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Žalovanému, kterému by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal, protože mu podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad
rámec běžné administrativní činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. dubna 2022
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu