ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.406.2021:60
sp. zn. 5 As 406/2021 - 60
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Bc. P. L.,
LL.M., zastoupena doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Malá
6, Plzeň, proti žalovanému: policejní prezident, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, č. j. 51
Ad 1/2020 – 419, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamí t á .
Odůvodnění:
[1] Ředitel Krajského ředitelství policie Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 16. 7. 2015,
č. j. 3891/2015, propustil žalobkyni ze služebního poměru z důvodu dle §42 odst. 1 písm. j)
zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon
o služebním poměru“), neboť dle závěru psychologa oddělení psychologických služeb odboru
personálního Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 13. 5. 2015, č. j. KRPA-
133155-1/ČJ-2015-0000PL, žalobkyně není osobnostně způsobilá k výkonu služby. Proti
uvedenému rozhodnutí služebního funkcionáře podala žalobkyně odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 5. 9. 2016, č. j. PPR-23034-44/ČJ-2015-990131, zamítl a rozhodnutí
služebního funkcionáře potvrdil. Krajský soud v Praze zmiňované rozhodnutí žalovaného
rozsudkem ze dne 20. 8. 2019, č. j. 48 A 91/2016 – 91, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení;
proti tomuto rozsudku žalovaný neúspěšně brojil kasační stížností, která byla zamítnuta
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2019, č. j. 1 As 327/2019 – 109, publ.
pod č. 3967/2020 Sb. NSS. Žalovaný věc v reakci na zmiňovaný rozsudek krajského soudu
ze dne 20. 8. 2019, č. j. 48 A 91/2016 – 91, znovu projednal a rozhodnutím ze dne 5. 12. 2019,
č. j. PPR-23034-124/ČJ-2015-990131, změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že se žalobkyně
propouští ze služebního poměru příslušnice policie podle §42 odst. 1 písm. h) a j) zákona
o služebním poměru, neboť dle lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k výkonu
služebního místa ze dne 24. 6. 2015, kterým jí byla stanovena zdravotní klasifikace „D“,
dlouhodobě pozbyla zdravotní způsobilost k výkonu služby, a současně dle závěru psychologa
Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 13. 5. 2015, č. j. KRPA-133155-1/ČJ-
2015-0000PL, který byl v přezkumném řízení potvrzen závěrem vedoucího psychologa Policie
České republiky ze dne 24. 6. 2015, č. j. PPR-16719-10/ČJ-2015-990762, není osobnostně
způsobilá k výkonu služby v policii. Proti novému rozhodnutí žalovaného žalobkyně opět podala
žalobu ke krajskému soudu, který ji shledal důvodnou a rozsudkem ze dne 22. 4. 2020,
č. j. 51 Ad 1/2020 – 206, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Uvedený rozsudek však byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2021, č. j. 5 As 147/2020 – 167, a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud následně rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 51 Ad 1/2020 – 419, žalobu zamítl.
[2] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost spolu
s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s. K návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že za dobu svého
služebního poměru trvajícího od roku 1996 prodělala několik služebních úrazů od banálních
až po život ohrožující, přičemž 19 let pracovala v rizikovém prostředí II. stupně. Stěžovatelka
má za to, že jí napadené rozhodnutí žalovaného znemožňuje usilovat o náhrady dle §102 odst. 2,
§103 odst. 1, §105 a §124 odst. 5 zákona o služebním poměru, neboť dosud neproběhlo žádné
dokazování ve vztahu k ukončení jejího služebního poměru z důvodu ztráty zdravotní
způsobilosti k výkonu služby a nebyla provedena výstupní lékařská prohlídka. Napadené
rozhodnutí rovněž nereflektuje, že se stěžovatelka stala ode dne 9. 2. 2016 v důsledku šikany,
které čelila u policie, invalidní, a to v přímé souvislosti s kolapsem ve službě dne 7. 11. 2014
a následnou diagnostikou psychiatrické poruchy. Dle stěžovatelky tedy vyvstává domněnka,
že je zde snaha opět krátit její práva, a ona tak nebude mít jinou možnost, než „opětovně zatěžovat
soud žalobami pro nesprávný úřední postup jak odvolacího orgánu, tak soudů“, neboť krajský soud
ani Nejvyšší správní soud se uvedenými skutečnostmi nezabývaly a upřely tak stěžovatelce právo
na spravedlivý proces.
[3] Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
zdůraznil, že rozhodnutí o propuštění příslušníka bezpečnostního sboru je předběžně
vykonatelné, právní důsledky rozhodnutí služebního funkcionáře tak nastaly již v roce 2015,
žalovanému tedy není zřejmé, čeho chce stěžovatelka uvedeným návrhem dosáhnout. Účelem
odkladného účinku je ochrana adresáta veřejné správy před případnými neodstranitelnými
negativními následky aktu veřejné správy, ty však v posuzovaném případě nenastaly, neboť
stěžovatelka již od roku 2015 není příslušnicí bezpečnostního sboru, podání žaloby či kasační
stížnosti na této skutečnosti nic nezměnilo. Návrh stěžovatelky navíc není dostatečně
individuálně odůvodněn a podepřen konkrétními důkazy.
[4] Podle §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však
může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého
lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[5] Nejvyšší správní soud po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelkou dospěl k závěru,
že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §73 odst. 2 ve spojení
s §107 s. ř. s. nejsou naplněny.
[6] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že odkladný účinek
má charakter institutu mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé případy; je koncipován jako
dočasná procesní ochrana žalobce či stěžovatele jako účastníka řízení před okamžitým výkonem
či jinými právními následky pro něj nepříznivého správního, resp. soudního rozhodnutí.
Přiznáním odkladného účinku je prolamována právní moc rozhodnutí, na které je třeba hledět
jako na zákonné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání
odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v
§73 odst. 2 s. ř. s.
[7] Smyslem institutu odkladného účinku je to, aby ve správním soudnictví ve věcech,
v nichž se přezkoumávají pravomocná (a tedy zásadně vykonatelná) rozhodnutí, bylo možné
výjimečně docílit, aby po dobu přezkumu napadené rozhodnutí správního orgánu nebo krajského
soudu nebylo vykonatelné, resp. nezakládalo jiné právní následky.
[8] Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, má povinnost tvrzení a povinnost
důkazní; je tedy na něm, aby konkretizoval a doložil (prokázal), jakou konkrétní újmu
by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly (viz např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32). Stěžovatel zejména musí
konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
a z jakých konkrétních okolností ji vyvozuje. Hrozící újma musí být závažná a reálná,
nikoli pouze hypotetická či bagatelní. Stěžovatel musí hrozbu nepoměrně větší újmy jednak
dostatečně konkrétně tvrdit, ale především náležitě doložit. Nejvyšší správní soud poukazuje
na dispoziční zásadu ovládající celé řízení o kasační stížnosti – kasační soud není povolán k tomu,
aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí
být proto dostatečně individualizovaný a podložený konkrétními důkazy (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/2011 - 74).
[9] Nejvyšší správní soud předesílá, že s ohledem na předběžnou vykonatelnost rozhodnutí
služebního funkcionáře I. stupně by přiznání odkladného účinku v posuzované věci mohlo
předejít případné újmě na straně stěžovatelky v podobě propuštění ze služebního poměru pouze
za předpokladu, že by byl odkladný účinek kasační stížnosti přiznán nejen ve vztahu
k napadenému rozsudku a rozhodnutí žalovaného, ale i rozhodnutí služebního funkcionáře
I. stupně.
[10] Stěžovatelka však odůvodnila návrh na přiznání odkladného účinku podané kasační
stížnosti pouze tvrzenou nesprávností postupu správních orgánů, respektive rozsudků správních
soudů vydaných v posuzované věci a tvrzením, že jí napadené rozhodnutí žalovaného brání
v uplatnění nároků na náhradu za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě
a po skončení neschopnosti ke službě, respektive nároku na jednorázové odškodnění ve smyslu
§105 zákona o služebním poměru.
[11] Tvrzená nesprávnost žalobou napadeného rozhodnutí však nemůže představovat důvod
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Správní rozhodnutí je totiž stejně jako
rozhodnutí soudu nadáno presumpcí správnosti a zákonnosti a až do jeho případného zrušení
je tedy zapotřebí jej považovat za věcně správné a zákonné. Při rozhodování o návrhu
na přiznání odkladného účinku soud není oprávněn posuzovat věcnou správnost či zákonnost
napadeného rozsudku, resp. rozhodnutí správních orgánů, neboť by tím nepřípustně předjímal
rozhodnutí ve věci samé. Samotná skutečnost, že se stěžovatelka bude muset řídit žalobou
napadeným rozhodnutím, byť jej má za nezákonné, tedy nemůže vést k přiznání odkladného
účinku.
[12] Nejvyšší správní soud tedy po posouzení stěžovatelkou tvrzených důvodů pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti dospěl k závěru, že stěžovatelka nedoložila, že by výkon
či jiné právní následky rozsudku krajského soudu, případně žalobou napadeného rozhodnutí
žalovaného (resp. rozhodnutí služebného funkcionáře I. stupně), pro ni představovaly
bezprostředně hrozící újmu na jejích právech. Není proto splněna hned první zákonná podmínka
pro přiznání odkladného účinku, druhou podmínkou spočívající v tom, že přiznání odkladného
účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem, se tedy již Nejvyšší správní soud
pro nadbytečnost nezabýval.
[13] Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle §107 ve spojení s §73
odst. 2 s. ř. s. návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
[14] Zamítnutím návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o kasační stížnosti; svou podstatou se jedná
o rozhodnutí dočasné povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho,
jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 13. ledna 2022
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu