ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.77.2021:30
sp. zn. 5 As 77/2021 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Zelený Sport
Defence, s.r.o., se sídlem Slatina 116, zast. advokátem MUDr. Mgr. Ivanem Langerem,
advokátem, se sídlem Purkyňova 2, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu
a obchodu, se sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, č. j. 9 A 46/2018 – 106,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, č. j. 9 A 46/2018 – 106, se ruší
a věc se mu v rací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalovaný domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského
soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí ministra ze dne
9. 11. 2017, č. j. MPO–43996/16/10200/01000, kterým nebyla žalobkyni udělena individuální
licence k vývozu a transferu vojenského materiálu do zahraničí podle §18 písm. c) ve spojení
s §22e odst. 1 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem
a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění
pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o zahraničním obchodu s vojenským materiálem“).
[2] Žalobkyně v žalobě uplatňovala jak námitky směřující proti samotnému správnímu
rozhodnutí, tak proti jeho podkladům, kterými byla nesouhlasná závazná stanoviska dotčeného
orgánu a nadřízeného dotčeného orgánu. V souvislosti s nesouhlasným závazným stanoviskem
dotčeného orgánu žalobkyně namítala, že nebylo založeno na objektivně zjištěných skutečnostech,
ale na spekulacích a domněnkách, které neměly oporu ve spisu, dále, že řada těchto skutečností
se týká třetích osob, zejména společností MULTIAGRO, v. o. s. Slatina (dále jen „MULTIAGRO“)
a ZELENÝ SPORT, s. r. o. (dále jen „ZELENÝ SPORT“), nikoliv žalobkyně, a také,
že je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Především namítla, že obě trestní stíhání,
která byla vedena s jejím předchozím jednatelem panem M. Rudolfem, byla pravomocně
zastavena a tato skutečnost byla žalovanému známa již před vydáním napadeného rozhodnutí.
V nesouhlasném závazném stanovisku sice dotčený orgán sám uvedl, že nemohl nahlížet
do trestního spisu a nedisponoval ani popisem skutku, který byl M. Rudolfovi kladen za vinu,
přesto v souvislosti s žádostí o licenci shledal ohrožení veřejného pořádku, bezpečnosti a ochrany
obyvatelstva. To však dle žalobkyně za uvedených okolností nelze a nelze též vydat nesouhlasné
závazné stanovisko pouze proto, že bylo proti někomu zahájeno trestní stíhání. Žalobkyně dále
dodala, že přestože dotčený orgán mluví o spáchání správních deliktů, v dané věci neexistuje
pravomocné správní rozhodnutí, z něhož by vyplývalo, že se jich dopustily třetí osoby uvedené
dotčeným orgánem. Proti samotné žalobkyni pak žádné řízení o správním deliktu vedeno není
a v minulosti nikdy nebylo. Z tohoto, ale i z dalších důvodů, je proto nesouhlasné závazné
stanovisko nepřezkoumatelné.
[3] Městský soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2019, č. j. 9 A 46/2018 – 39, napadené správní
rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Shledal nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí po nedostatek důvodů a úvah, pro které ministr potvrdil správnost
prvostupňového rozhodnutí o neudělení požadované licence. Soud uvedl, že žalovaný pouze
zopakoval úvahy a důvody uvedené v závazném stanovisku nadřízeného dotčeného orgánu bez
jakéhokoliv vztažení na posuzovanou věc. Obsahem napadeného rozhodnutí byly převážně citace
pasáží z potvrzujícího závazného stanoviska nadřízeného dotčeného orgánu. Dále soud postrádal
argumentaci ve vztahu k vzneseným rozkladovým námitkám, když se žalovaný stručně vyjádřil
jen k některým z nich v samém závěru odůvodnění. Žalovaný se dle soudu rovněž nevypořádal
s podstatnou změnou okolností, které byly hlavním důvodem pro neudělení licence v řízení
o žádosti v prvním stupni. Městský soud poznamenal, že s ohledem na znění §149
správního řádu nepominul, že žalovaný byl vázán obsahem závazného stanoviska, avšak byl
toho názoru, že nepostačovalo, aby ocitoval jen klíčové pasáže závazného stanoviska bez
posouzení vznesených námitek účastníků řízení. Soud rovněž přisvědčil námitce žalobkyně,
že samotné potvrzující závazné stanovisko nadřízeného dotčeného orgánu odkazuje
na „prvostupňové“ nesouhlasné závazné stanovisko, které bylo vydáno v jiném řízení o žádosti
žalobkyně o udělení licence.
[4] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2020, č. j. 5 As 24/2020 – 42, rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že nyní projednávaná věc
je specifická tím, že žalovaný postupoval (ani jinak postupovat nemohl) podle §149 odst. 3
správního řádu, podle kterého, pokud bylo ve věci vydáno závazné stanovisko znemožňující
vyhovění žádosti, správní orgán žádost bez dalšího dokazování zamítne. Žalovaný tedy
po obdržení negativního závazného stanoviska nemohl provádět další dokazování a nezbývalo
mu než žádosti nevyhovět. Podaný rozklad pak směřoval výlučně proti obsahu závazného
stanoviska, pročež si ministr průmyslu a obchodu musel v souladu s §149 odst. 4 správního řádu
vyžádat od ministra vnitra jakožto orgánu nadřízeného dotčenému orgánu další stanovisko, jímž
původní závazné stanovisko potvrdí či změní. V případě takového postupu je dle Nejvyššího
správního soudu možné za řádné vypořádání rozkladových námitek považovat pouhou
reprodukci jejich vypořádání v potvrzujícím závazném stanovisku ministra vnitra. Nejvyšší
správní soud s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 – 113 uvedl, že zákonnost závazného stanoviska přezkoumávají
v plné míře správní soudy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu na něm
založeném, to znamená, že není dotčen požadavek na to, aby potvrzující závazné stanovisko
na odvolací (rozkladové) námitky směřující proti obsahu závazného stanoviska dotčeného orgánu
přiměřeným způsobem reagovalo a samo tak dostálo požadavkům na přezkoumatelnost. Naopak,
pokud by žalovaný rozkladové námitky směřující proti obsahu závazného stanoviska sám věcně
posoudil, zatížil by řízení o rozkladu podstatnou vadou (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 5 As 56/2009 – 63). Dle Nejvyššího správního soudu bylo tedy zcela nadbytečné,
aby ministr průmyslu a obchodu v rozhodnutí o rozkladu sám zaujímal vlastní stanovisko
k námitkám směřujícím proti obsahu závazného stanoviska, přestože rozhoduje ve věci samé.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že požadavek městského soudu, že napadené
rozhodnutí mělo pro zachování své přezkoumatelnosti obsahovat vlastní hodnocení
rozkladových námitek, nebyl správný.
[5] Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku poukázal na rozkladové námitky žalobkyně s tím,
že tyto směřovaly výlučně proti obsahu závazného stanoviska Ministerstva vnitra, založeného
na zjištění trestního stíhání bývalého jednatele, na argumentaci okolnostmi týkajícími se jiných
společností (MULTIAGRO v. o. s. Slatina) a na neoprávněném skladování vojenského materiálu.
Uvedl, že žalobkyně v podaném rozkladu s těmito skutečnostmi nesouhlasila a nadto namítala,
že Ministerstvo vnitra rovněž nevysvětlilo, z jakého důvodu změnilo svoji dosavadní praxi,
když do dubna 2016 vydávalo žalobkyni kladná stanoviska. Nejvyšší správní soud shledal,
že k rozkladovým námitkám se vyjádřil ministr vnitra v potvrzujícím závazném stanovisku
citovaném posléze v napadeném rozhodnutí; ze skutečností a důvodů uvedených v potvrzujícím
závazném stanovisku dospěl poté k závěru, že napadené správní rozhodnutí přiměřeně reagovalo
na rozkladové námitky žalobkyně a vzhledem k tomu nemůže být považováno (v ohledu
uváděným městským soudem) za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Ministr průmyslu
a obchodu se prostřednictvím citace potvrzujícího závazného stanoviska především vyjádřil
ke klíčovým rozkladovým námitkám ohledně trestního stíhání Martina Rudolfa a k otázce
odlišnosti nyní projednávané věci od licencí udělených jiným společnostem. K tomu Nejvyšší
správní soud též upozornil na to, že i námitka nesprávně zjištěného skutkového stavu, na němž
je založeno závazné stanovisko, je svojí povahou námitkou směřující proti obsahu závazného
stanoviska ve smyslu §149 odst. 4 správního řádu a její vypořádání příslušelo v daném případě
ministru vnitra. Dle Nejvyššího správního soudu městský soud postupoval nesprávně i v tom,
že napadené rozhodnutí zrušil bez jednání z důvodu rozporu skutkového stavu se spisem.
[6] Městský soud na základě zrušujícího rozsudku nařídil jednání, při němž žalobkyně
setrvala na podané žalobě a na provedení v ní navržených důkazů. Zástupce žalovaného poukázal
na skutkový stav v době vydání napadeného rozhodnutí a zejména závazného stanoviska
Ministerstva vnitra, kdy ministerstvo nemělo konečný poznatek o zastavení trestního stíhání
M. Rudolfa, avšak i kdyby takový poznatek mělo, nemohlo by vydat jiné než potvrzující negativní
závazné stanovisko s ohledem na zjištění, která svědčila o porušování povinností ze strany
žalobkyně. Uvedl, že závazné stanovisko se vydává ke každému konkrétnímu případu a vychází
ze zhodnocení informací bezpečnostního charakteru. Ministerstvo průmyslu a obchodu nemůže
tato stanoviska nikterak korigovat.
[7] Městský soud neprovedl dokazování důkazy navrženými v žalobě, konstatoval, že jde
o listiny založené ve správním spise, z nichž soud vychází, a v dané věci s ohledem na povahu
věci nebylo na místě vést dokazování spisem dotčeného orgánu vydávajícího závazné stanovisko.
Soud provedl dokazování těmi listinami, které předložila k řízení před soudem žalobkyně, které
nejsou založeny ve správním spise a týkají se trestního stíhání bývalého jednatele žalobkyně -
usnesením Okresního soudu Ústí nad Orlicí ze dne 13. 4. 2017, č. j. 2 T 59/2017 - 577, kterým
bylo rozhodnuto tak, že trestní věc obviněného Martina Rudolfa pro zločin nedovoleného
ozbrojování dle §279 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku se postupuje
Obvodnímu báňskému úřadu pro území krajů Královéhradeckého a Pardubického k rozhodnutí,
zda se jedná o přestupek či správní delikt, a dále usnesením Krajského soudu v Hradci Králové -
pobočky v Pardubicích ze dne 26. 7. 2017, č. j. 14 To 139/2017 - 600, kterým byla zamítnuta
stížnost státní zástupkyně proti uvedenému usnesení okresního soudu o postoupení věci.
[8] Městský soud shledal důvody ke zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu nesrovnalostí
odůvodnění napadeného rozhodnutí a obsah závazného stanoviska ministra vnitra. Nalezená
nesrovnalost spočívá dle městského soudu v tom, že odůvodnění napadeného rozhodnutí
vzcházející z potvrzujícího závazného stanoviska ministra vnitra, nemá oporu ve znění tohoto
závazného stanoviska založeného ve správním spise. Poukázal na to, že podstatou nového
přezkumu napadeného rozhodnutí bylo v intencích závěrů Nejvyššího správního soudu
přezkoumat, zda podkladem napadeného rozhodnutí bylo takové závazné stanovisko (zde
potvrzující stanovisko ministra vnitra ze dne 1. 9. 2017), které obstojí z hlediska jeho
přezkoumatelnosti k rozkladovým námitkám žalobkyně, a také, zda má oporu ve skutkovém
stavu věci. Vzhledem k tomu, že i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku seznal, že veškeré
rozkladové námitky žalobkyně směřovaly proti negativnímu závaznému stanovisku Ministerstva
vnitra, těžiště posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí a důvodnosti žaloby spočívalo v tom,
zda se ministr vnitra při přezkumu v potvrzujícím závazném stanovisku vypořádal s rozkladovými
námitkami žalobkyně, a pokud tak učinil, zda jeho zjištění odůvodňují závěr o tom, že žalobkyni
nelze licenci udělit z důvodu ohrožení veřejného pořádku, bezpečnosti a ochrany obyvatelstva.
[9] Městský soud konstatoval, že v potvrzujícím závazném stanovisku založeném ve správním
spise předloženém soudu na CD disku je zřejmé, že ministr vnitra vyšel ze zjištění, že některé
skutečnosti, jimiž bylo přezkoumávané závazné stanovisko Ministerstva vnitra odůvodněno, byly
ministerstvu známy již dříve a považovalo je za zásadní v jejich souhrnu, přičemž za přelomovou
označilo informaci o zahájení trestního stíhání pana Martina Rudolfa (manžela jednatelky
žalobkyně) pro trestné činy nedovoleného ozbrojování. Tato skutečnost byla rozhodná pro
vydání nesouhlasného závazného stanoviska ministerstva. Ministr vnitra však následně ve svém
potvrzujícím závazném stanovisku posuzoval způsobilost fyzické osoby (zřejmě M. Rudolfa)
z hlediska bezpečnostní prověrky vydané Národním bezpečnostním úřadem; zmínil provázanost
obchodních společností ve společném sídle Slatina 116 a zhodnotil, že závažné nedostatky
odůvodňovaly závěr o ohrožení veřejného pořádku, bezpečnosti a ochrany obyvatelstva,
a následně dovodil, že z toho důvodu dochází ke značnému prostoru pro kriminální činnost
a vytváření podmínek pro vyzbrojování teroristických a kriminálních skupin. Toto stanovisko dle
městského soudu nevycházelo z dostatečně zjištěného stavu věci a nereagovalo na rozkladové
námitky žalobkyně ohledně zastavení trestního stíhání M. Rudolfa, ačkoliv ministr vnitra trestní
stíhání považoval za přelomovou a rozhodující skutečnost pro vydání negativního stanoviska.
Městský soud dospěl k závěru, že uvedené potvrzující závazné stanovisko je podkladem, který
v jeho znění založeném ve spise není tím potvrzujícím závazným stanoviskem, který posuzoval
v napadeném rozhodnutí žalovaný a z něhož vycházel i Nejvyšší správní soud. Ze znění tohoto
stanoviska jako podkladu pro rozhodnutí vyplývá, že na jedné straně dotčený orgán zmiňuje
zahájení trestního stíhání manžela jednatelky žalobkyně, a to jako přelomovou informaci
a rozhodnou skutečnost pro vydání negativního stanoviska k žádosti žalobkyně, na straně druhé
však pokračuje a zabývá se bezúhonnosti fyzické osoby, přičemž z uvedeného stanoviska
nevyplývá, že by hodnotil další okolnosti, které dle napadeného rozhodnutí byly podstatné a dle
žalovaného i přes zastavení trestního stíhání manžela jednatelky žalobkyně nemohly vést
ke změně negativního závazného stanoviska Ministerstva vnitra.
[10] Z důvodu rozporu znění potvrzujícího závazného stanoviska ministra vnitra
založeného ve spise oproti odůvodnění napadeného rozhodnutí, a z důvodu jiného závazného
stanoviska Ministerstva vnitra založeného k předmětné žádosti ve spise, a při nejasném vymezení
žádosti žalobkyně v dané věci, soud dospěl k závěru, že potvrzující závazné stanovisko ministra
vnitra ve znění založeném ve správním spise nedokládá citaci a odůvodnění napadeného
rozhodnutí tímto potvrzujícím závazným stanoviskem. Protože žalobkyně v rozkladu namítala,
že se okolnosti trestního stíhání změnily a je třeba vyčkat skončení trestního řízení, a potvrzující
závazné stanovisko stavělo svůj negativní závěr na trestním stíhání jako na přelomové a rozhodné
skutečnosti, pak dle městského soudu stěží bylo možné, aby žalovaný bez dalšího přijal negativní
závěr ministra vnitra. Žalovaný správní orgán dle městského soudu sice správně postupoval tak,
že své závazné stanovisko předložil k přezkumu ministru vnitra, avšak potvrzující závazné
stanovisko dle náhledu soudu nereagovalo na rozkladovou námitku ohledně neúplnosti zjištění
skutkového stavu věci, ačkoliv žalobkyně navrhovala důkazy a ministr vnitra měl v přezkumném
řízení před tím, než vydal přezkumné závazné stanovisko, zjistit stav trestního řízení, aby právě
tuto rozkladovou námitku mohl vypořádat podle jím zjištěného skutkového stavu a posoudit, zda
případně závazné stanovisko Ministerstva vnitra obstojí i bez ohledu na výsledek trestního řízení.
[11] Městský soud dospěl k závěru, že přezkumné závazné stanoviska z hlediska skutkového
stavu věci, jako podkladu pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí ministra průmyslu, nemohlo
obstát, a proto napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení podkladu pro jeho rozhodnutí. Žalovanému pak uložil věc znovu
posoudit a vydat nové rozhodnutí, které bude mít oporu v potvrzujícím závazném stanovisku.
[12] V kasační stížnosti žalovaný (dále „stěžovatel“) uplatňuje důvody dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Poukazuje především na to, že městský soud v bodě 50 napadeného rozsudku
vyslovil opačný názor, než k jakému dospěl Nejvyšší správní soud v předchozím zrušujícím
rozsudku ze dne 18. 9. 2020, č. j. 5 As 24/2020 – 42; v něm Nejvyšší správní soud konstatoval,
že napadené rozhodnutí žalovaného přiměřeně reagovalo na rozkladové námitky žalobkyně
(včetně těch týkajících se trestního stíhání p. Rudolfa st.) a odlišnosti posuzované věci
od licencí udělených jiným společnostem, v jejichž nevypořádání spatřoval městský soud
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Proto nemůže být v ohledu uváděném městským
soudem považováno za nepřezkoumatelné; rovněž v rozsudku ve věci žalobkyně č. j. 5 As
26/2020 – 43, ze dne 6. 8. 2020, v bodě 21, NSS ke stejnému potvrzujícímu závaznému
stanovisku ministra uvedl, že „je zřejmé, že ministr vnitra ve svém potvrzujícím závazném stanovisku
přezkoumatelným způsobem reaguje na podstatu rozkladové argumentace žalobkyně. Vzhledem k tomu, že tyto
závěry ministr obchodu a průmyslu v žalobou napadeném rozhodnutí citoval, nelze toto rozhodnutí považovat
(v ohledu uváděném městským soudem) za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů“. Městský soud však
dospěl k závěru, že přezkumné závazné stanovisko z hlediska skutkového stavu nemohlo obstát,
a proto napadené rozhodnutí stěžovatele zrušil pro nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení podkladu pro rozhodnutí. Městský soud se tak odchýlil nejen od rozsudku NSS, který
bylo zrušeno jeho předchozí rozhodnutí, ale i od dalších rozsudků NSS, které byly vydány
ve věcech týkajících se obdobných rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu, kdy NSS
konstatoval, že prvostupňový správní orgán, tak především ministr vnitra vydali přezkoumatelná
rozhodnutí. O tomto závěru svědčí i fakt, že městský soud v dalších obdobných případech, které
mu byly NSS dříve vráceny k novému projednání, rozhodl zcela opačně a žaloby zamítl.
K tvrzení městského soudu, že „spis neobsahuje závazné stanovisko ministra vnitra ze dne 7. 9. 2003,
které by se časově i věcně týkalo podané žádosti, přičemž neuvádí ani k jaké konkrétní žádosti se vztahuje,
aby bylo alespoň (z důvodu případné chyby v psaní) časově dovoditelné k danému předmětu řízení“, stěžovatel
dodává že součástí prvostupňového spisu je taktéž sdělení Ministerstva vnitra č. j. MV–11542-
4/OBP-2016, ze dne 27. 9. 2016, že „závazné stanovisko Ministerstva vnitra č. j. MV-115423–3/OBP-
2016 ze dne 7. září 2003 má být datováno 7. září 2016.“
[13] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[14] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek městského soudu z důvodů
a v rozsahu, který stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, zkoumal rovněž, zda netrpí vadami, k nimž
by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
[15] Nevyšší správní soud shledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti, byť částečně
i z jiných důvodů, než které uplatnil stěžovatel.
[16] Městský soud shledal důvod pro zrušení rozhodnutí stěžovatele v tom, že potvrzující
stanovisko ministra vnitra č. j. MV-87296-3/SO-2017, ze dne 1. 9. 2017 vycházelo z nedostatečně
zjištěného skutkového stavu, především mu vytýká, že nereagovalo na nové okolnosti namítané
v rozkladu, zejména týkající se zastavení trestního stíhání M. Rudolfa. K uvedenému závěru
dospěl městský soud na základě tohoto dokumentu ze správního spisu vytištěného z CD
přiloženého k žalobě.
[17] Nutno konstatovat, že je pravdou, že z textu písemnosti nevyplývá, že by se ministr vnitra
s touto novou okolností vypořádal, byť ji v úvodu zmiňuje jako přelomovou, nicméně nelze
přehlédnout, že potvrzující stanovisko ministra vnitra na straně č. 1 pod datem 1. 9. 2017
obsahuje text: počet listů 3; ve skutečnosti však pořízená listina obsahuje pouze list jeden,
2 strany, přičemž druhá strana nahoře je označena číslicí 3. Již z uvedeného je zjevné, že došlo
k pochybení při manipulaci s písemností při pořizování spisu v elektronické podobě. Rovněž
je zcela zjevné, že text na konci str. 1 a další text na str. 3 logicky nenavazuje a nedává smysl.
Z uvedených skutečností muselo být městskému soudu zřejmé, že dokument není úplný.
Za uvedené situace bylo na místě, aby městský soud tuto nesrovnalost postřehl a následně
při jednání mohla být zástupcem stěžovatele, který mimo jiné navrhoval provedení důkazu
správním spisem, odstraněna. Byť městský soud správně provedení tohoto důkazu odmítl, neboť
z obsahu správního spisu soud vychází a není třeba jej dokazovat, bylo v dané věci na místě
obsahem správního spisu se zabývat. Tuto nesrovnalost tak bylo možno vyřešit prostým
předložením celého potvrzujícího stanoviska (které je nyní součástí správního spisu předloženého
ke kasační stížnosti). Nelze tedy než uzavřít, že městský soud posuzoval neúplný dokument, tudíž
na základě něho dospěl i k nepřezkoumatelnému závěru.
[18] Nejvyšší správní soud shledal z výše uvedených důvodů napadený rozsudek městského
soud nepřezkoumatelný a nezbylo, než jej dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušit a věc vrátit městskému
soudu k dalšímu řízení. V něm rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu