ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.83.2022:20
sp. zn. 5 As 83/2022 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: Z. V., zast. JUDr.
Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem Prostorná 4, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad
Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2022, č. j. 22 A 24/2019 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví
označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) zrušil jeho
rozhodnutí ze dne 21. 2. 2019, č. j. MSK 12914/2019.
[2] Uvedeným rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí
Magistrátu města Ostravy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 12. 2018,
č. j. SMO/847505/18/ŽÚ/TOM, kterým bylo podle §58 odst. 3 zákona č. 455/1991 Sb.,
o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění rozhodném pro posuzovanou věc
(dále jen „živnostenský zákon“), zrušeno živnostenské oprávnění žalobkyně s předmětem
podnikání „Výroba obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“
s oborem činnosti „Provozování cestovní agentury a průvodcovská činnost v oblasti cestovního
ruchu“. Důvodem zrušení bylo závažné porušení zákonných povinností, neboť žalobkyně
organizovala zájezdy, ačkoliv k tomu neměla příslušné živnostenské oprávnění („Provozování
cestovní kanceláře“ – živnost koncesovaná) a neměla sjednané pojištění záruky pro případ
úpadku, které je pro cestovní kancelář povinné.
[3] V odvolání žalobkyně mimo jiné namítala, že správní orgán I. stupně přikročil
k nejtvrdšímu možnému postihu, čímž žalobkyni zamezil podnikat jako průvodkyně v oblasti
cestovního ruchu; žalobkyně podnikala od roku 1996 a v rámci jejího podnikání jí nikdy nebylo
nic vytýkáno, a proto se zrušením živnostenského oprávnění nesouhlasila. Stěžovatel námitce
nepřisvědčil a v reakci na ni uvedl, že správní orgán I. stupně měl v jejím případě jedinou
možnost, a to živnostenské oprávnění zrušit podle §58 odst. 3 živnostenského zákona. Nemohl
provozování živnosti v odpovídajícím rozsahu pozastavit, protože tato možnost se vztahuje
pouze na situace, kdy podnikatel disponuje živnostenským oprávněním s širokým rozsahem
činností. To však není případ žalobkyně, jejímž oborem činnosti je pouze „Provozování cestovní
agentury a průvodcovská činnost v oblasti cestovního ruchu“.
II. Řízení před krajským soudem
[4] Žalobkyně napadla výše uvedené rozhodnutí stěžovatele žalobou u krajského soudu.
Namítala, že poskytovala pouze ubytování s doprovodnými službami a bylo pouze na klientech,
zda si u partnerské cestovní agentury dokoupí dopravu či si dopravu zařídí jiným způsobem,
a tím pádem poskytované služby není možno považovat za zájezd. Dále namítala, že lze
přistoupit k postihu podle §58 odst. 3 živnostenského zákona pouze v důsledku závažného
porušení povinností; v jejím případě se však o závažné porušení nejednalo. Nesouhlasila též
s názorem stěžovatele, že bylo jedinou možností zrušit její živnostenské oprávnění, neboť
pozastavení by přicházelo v úvahu jen v případě živnostenského oprávnění s širokým rozsahem
činností. K tomu dále uvedla, že jejím oborem činnosti je „Provozování cestovní agentury
a průvodcovská činnost v oblasti cestovního ruchu“, přičemž porušení povinností souviselo
pouze s provozováním cestovní agentury. Nabízelo se tedy přistoupit namísto zrušení
živnostenského oprávnění k pozastavení provozování živnosti v odpovídajícím rozsahu.
II.a. První rozsudek krajského soudu (ze dne 12. 3. 2020, č. j. 22 A 24/2019 - 39)
[5] Krajský soud rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení dle §76 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„s. ř. s.“).
[6] Krajský soud neshledal důvodnými námitky, že nabízené služby nebylo možno považovat
za zájezdy a že se žalobkyně nedopustila závažného porušení zákonných povinností. Při
přezkumu námitky, že nemuselo být zrušeno její živnostenské oprávnění „Výroba, obchod
a služby neuvedené v přílohách 1 až 3“ (živnost volná), neboť bylo možno přistoupit
k pozastavení provozování živnosti v odpovídajícím rozsahu, konstatoval, že je rozhodnutí
stěžovatele v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Krajský soud stěžovateli vytkl, že jeho rozhodnutí
pracuje s pojmem „široký rozsah činností“, v jehož případě by podle stěžovatele pozastavení
provozování živnosti v odpovídajícím rozsahu přicházelo v úvahu, aniž by jej vysvětlil. Soudu
tak zůstalo utajeno, zda v případě volné živnosti podle stěžovatele pozastavení vůbec nepřichází
v úvahu, resp. pokud v úvahu přichází, zda v případě nahlášení různých oborů činnosti či při
větším počtu oddělitelných činností v rámci jednoho oboru činnosti.
[7] Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel kasační stížností, na jejímž základě Nejvyšší
správní soud (rozsudkem ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 As 116/2020 - 22) posledně citovaný
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zavázal přitom krajský soud
právním názorem, že napadené rozhodnutí stěžovatele není nepřezkoumatelné. Z rozhodnutí
stěžovatele je zřejmé, že nelze přistoupit k pozastavení živnostenského oprávnění, pokud
podnikatel disponuje jediným oborem činnosti, a je na krajském soudu, aby posoudil správnost
tohoto stěžovatelova posouzení a dopad jeho případného pochybení na zákonnost žalobou
napadeného rozhodnutí.
II.b. Druhý rozsudek krajského soudu (ze dne 13. 7. 2021, č. j. 22 A 24/2019 - 58)
[8] Krajský soud se následně žalobou zabýval znovu, přičemž rozhodnutí stěžovatele zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení dle §78 odst. 1 s. ř. s. Dospěl k závěru, že živnostenský zákon
nevylučuje, aby obory činnosti byly dále děleny na další podmnožiny – jednotlivé činnosti.
Žalobkyní ohlášený obor činnosti „Provozování cestovní agentury a průvodcovská činnost
v oblasti cestovního ruchu“ se skládá ze dvou oddělitelných činností, a to z „provozování
cestovní agentury“ na straně jedné a „průvodcovské činnosti v oblasti cestovního ruchu“
na straně druhé. Průvodcovskou činnost lze obsahově oddělit od jiných služeb cestovního ruchu,
a obstojí tedy také sama o sobě, a to i bez provozování jiných činností. Podle krajského soudu
proto měl stěžovatel přistoupit jen k pozastavení provozování živnosti v rozsahu „Provozování
cestovní agentury“.
[9] Rovněž tento rozsudek byl ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšším správním soudem
opět zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení (viz rozsudek ze dne 17. 12.
č. j. 5 As 246/2021 - 15). Zdejší soud dospěl k závěru, že obor činnosti „Provozování cestovní
agentury a průvodcovská činnost v oblasti cestovního ruchu“ nelze dělit na více dílčích součástí.
Stěžovatel tedy nemohl pozastavit dílčí činnost „Provozování cestovní agentury“ a dílčí činnost
„průvodcovská činnost v oblasti cestovního ruchu“ ponechat bez jakéhokoliv postihu.
II.c. Třetí rozsudek krajského soudu (ze dne 17. 2. 2022, č. j. 22 A 24/2019 - 81)
[10] Krajský soud se žalobou zabýval potřetí, přičemž rozhodnutí stěžovatele znovu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení dle §78 odst. 1 s. ř. s. Za nesprávný označil názor stěžovatele,
že v případě žalobkyně bylo možno živnostenské oprávnění pouze zrušit, neboť nelze
„v odpovídajícím rozsahu“ pozastavit výkon živnosti, je-li zapsán jediný obor činnosti.
Živnostenský zákon poskytuje živnostenskému úřadu značný prostor pro správní uvážení, neboť
podle §58 odst. 3 tohoto zákona je na něm, zda v případě porušení povinností živnostníkem
nepřistoupí k žádnému postihu či zda jeho živnostenské oprávnění zruší nebo v odpovídajícím
rozsahu pozastaví provozování živnosti. Posledně zmíněné opatření je přitom středně přísné.
Krajský soud nenalezl důvod, proč by odpovídající rozsah, v němž má k pozastavení provozování
živnosti dojít, nemohl být roven celému rozsahu živnostenského oprávnění. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel založil své rozhodnutí na nesprávném právním názoru a přistoupil ke zrušení
živnostenského oprávnění již jen kvůli tomu, že mírnější opatření podle něj v dané situaci
z povahy věci nepřicházelo v úvahu, bylo nutno považovat žalobu za důvodnou. Je na stěžovateli,
aby posoudil případ žalobkyně za použití celé škály možností, které §58 odst. 3 živnostenského
zákona nabízí.
III. Kasační stížnost
[11] Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu brojí kasační stížností. Podle jeho názoru
je rozsudek krajského soudu nedostatečně odůvodněný, neboť krajský soud uvádí pouze,
že stěžovatel nepřípustně zúžil výklad §58 odst. 3 živnostenského zákona, avšak vůbec
nezdůvodňuje, v čem nepřípustnost této úvahy spočívá. Stěžovatel připustil možnost pozastavení
výkonu činnosti, avšak zdůraznil, že v napadeném rozsudku zcela chybí jakékoliv zdůvodnění
takového postupu. Krajský soud se ani nezabýval otázkou, zda je vůbec vhodné na daný případ
uplatnit pozastavení výkonu živnosti.
[12] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, za stěžovatele jedná pověřená osoba s vysokoškolským
právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie, a jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná – a to přesto, že již v této věci dvakrát
rozhodoval a podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
„jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu“.
[14] Možnost stěžovatele napadnout nové rozhodnutí krajského soudu byla omezena
citovaným ustanovením, k jehož aplikaci se vyslovil Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne
8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, č. 119/37 SbNU 519, poukázal na to, že je jím zajištěno,
aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již vyslovil svůj právní názor
závazný pro nižší soud, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. V nyní
posuzované věci krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele na základě zcela odlišného důvodu
než v rozsudku předcházejícím – zrušovacím důvodem nyní nebylo, že stěžovatel mohl přistoupit
k pozastavení části oboru činnosti živnosti volné, ale pochybení stěžovatele v tom smyslu,
že mohl pozastavit provozování živnosti v rozsahu celého živnostenského oprávnění,
a odůvodnění jeho rozhodnutí, že použití institutu pozastavení nepřicházelo v úvahu s ohledem
na to, že nemohl být výkon živnosti pozastaven v odpovídajícím rozsahu, proto nemůže obstát.
K tomuto právnímu názoru se Nejvyšší správní soud v předchozím řízení nemohl vyjádřit.
[15] Za tohoto stavu není na místě vycházet ze zákazu opakované kasační stížnosti, z něhož
judikatura dovodila nad rámec doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. výjimky mj. právě
pro případ, kdy stěžovatel v předchozím řízení o kasační stížnosti neměl možnost určitou
námitku uplatnit (viz výše zmíněný nález Ústavního soudu či usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS).
[16] V posuzované věci není pochyb, že stěžovatel nemohl namítat nesprávné právní
posouzení krajského soudu ohledně možnosti pozastavit provozování živnosti v rozsahu celého
živnostenského oprávnění, neboť tento názor krajský soud v předchozím řízení vůbec
nezformuloval. Nejvyšší správní soud proto považoval kasační stížnost za přípustnou,
přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda tento rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost předkládá k posouzení především
otázku dostatečnosti odůvodnění krajského soudu.
[19] Podle §58 odst. 3 věty první živnostenského zákona „[ž]ivnostenský úřad může živnostenské
oprávnění zrušit nebo v odpovídajícím rozsahu provozování živnosti pozastavit, jestliže podnikatel závažným
způsobem porušil nebo porušuje podmínky stanovené rozhodnutím o udělení koncese, tímto zákonem nebo
zvláštními právními předpisy“. Podle krajského soudu může být odpovídajícím rozsahem, ve kterém
je provozování živnosti pozastavováno, i rozsah stoprocentní, a lze tedy pozastavit živnostenské
oprávnění v jeho celistvosti. Naproti tomu stěžovatel k výslovné odvolací námitce žalobkyně
v rozhodnutí o odvolání uvedl, že v jejím případě nebylo možno k institutu pozastavení živnosti
přistoupit, neboť měla zapsán jen jediný obor činnosti živnosti volné, a nebylo tedy možno
provozování živnosti pozastavit v odpovídajícím rozsahu.
[20] Nejvyšší správní soud se s názorem krajského soudu ztotožňuje. Možnost pozastavení
provozování živnosti v odpovídajícím rozsahu byla do živnostenského zákona vtělena novelou
provedenou zákonem č. 286/1995 Sb. Podle důvodové zprávy k této novele úprava zavádí
„možnost pozastavení provozování živnosti v odpovídajícím rozsahu, což umožňuje fakticky zasáhnout jen v tom
rozsahu, v jakém se podnikatel porušení právních předpisů dopustil, aniž by se mu celkově znemožňovalo
provozování živnosti“. Z toho je zřejmé, že úmyslem zákonodárce bylo umožnit, aby se pozastavení
mohlo vztahovat na část rozsahu živnostenského oprávnění, nikoliv aby pozastavení provozování
živnosti bylo vyloučeno v rozsahu celého živnostenského oprávnění.
[21] Ostatně v případě, kdy živnostenský úřad ke zrušení živnostenského oprávnění
či pozastavení provozování živnosti přistupuje obligatorně (§58 odst. 2 živnostenského zákona),
zákon formulaci „v odpovídajícím rozsahu“ neobsahuje, a pozastavení tak bezesporu přichází
v úvahu ve vztahu k celému rozsahu živnostenského oprávnění; přitom není důvodu, proč by měl
být živnostník, jehož živnost má být postižena podle nyní aplikovaného §58 odst. 3
živnostenského zákona znevýhodněn v tom smyslu, že má-li být postiženo celé jeho živnostenské
oprávnění, lze jej pouze zrušit, nikoliv pozastavit provozování živnosti.
[22] Nejvyšší správní soud je tedy přesvědčen, že rozhodným aspektem není pouze rozsah
činností prováděných v rámci živnostenského oprávnění, ale rovněž (a především) závažnost
porušení povinností, pro které k zásahu ze strany živnostenského úřadu dochází, dostatečnost
ochrany práv třetích osob zvoleným institutem (pozastavením provozování živnosti či zrušením
živnostenského oprávnění) a záruky poskytované podnikatelem, že dojde k nápravě
protiprávního stavu či ukončení protiprávního jednání. Tento názor koneckonců zastává
i komentářová literatura (srov. Kunštátová, T., Solomonová, K., Dickelt, F., Balada, L. Živnostenský
zákon. Komentář 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 180, marg. č. 3).
[23] Nejvyšší správní soud upozorňuje, že správnost tohoto právního názoru v kasační
stížnosti nezpochybňuje ani stěžovatel, neboť sám uvádí, že živnostenský zákon v daném případě
„připouští možnost pozastavení výkonu živnosti“. Rozlišování mezi zrušením živnostenského oprávnění
a pozastavením provozování živnosti v rozsahu celého živnostenského oprávnění přitom
v žádném případě není samoúčelné, neboť se s oběma těmito opatřeními pojí různé následky:
např. lze uvést §8 odst. 6 písm. a) živnostenského zákona, podle kterého „[n]estanoví-li zvláštní
právní předpis jinak, nemůže po dobu 3 let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o zrušení živnostenského
oprávnění stejnou živnost provozovat fyzická nebo právnická osoba, které bylo zrušeno živnostenské oprávnění
podle §58 odst. 2 nebo 3“. Takový následek pozastavení provozování živnosti nemá, naopak jej lze
stanovit na dobu maximálně jednoho roku (§58 odst. 8 živnostenského zákona).
[24] Lze tedy uzavřít, že stěžovatel v kasační stížnosti (byť nepřímo) uznal chybnost
odůvodnění svého rozhodnutí, které vycházelo z předpokladu, že pozastavení provozování
živnosti přichází v úvahu jen tam, kde lze část činnosti pozastavit a část ponechat bez postihu.
Podle stěžovatele je však i tak rozsudek krajského soudu stižen nezákonností, neboť krajský soud
dostatečně neodůvodnil, proč je výklad stěžovatele nepřípustný a proč bylo v případě žalobkyně
třeba přistoupit pouze k pozastavení provozování živnosti, a nikoliv ke zrušení živnostenského
oprávnění.
[25] K tomu zdejší soud předně poznamenává, že krajský soud stručně uvedl důvody,
pro které se neztotožňuje s názorem prezentovaným stěžovatelem v jeho rozhodnutí, neboť
představil výklad, v jehož kontextu (zcela opačný) názor stěžovatele nemohl obstát. Z tohoto
hlediska je tedy napadený rozsudek odůvodněn dostatečně.
[26] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda měl krajský soud podrobně odůvodnit,
proč bylo v případě žalobkyně vhodné přistoupit pouze k pozastavení provozování živnosti.
Podle §58 odst. 3 živnostenského zákona je na správním uvážení živnostenského úřadu, zda
přistoupí ke zrušení živnostenského oprávnění či k pozastavení provozování živnosti
v odpovídajícím rozsahu. Právě možnost volby mezi více zákonem předvídanými eventualitami je
správnímu uvážení inherentní. Správnost správního uvážení je ze soudního přezkumu vyjmuta –
správní soudy mohou pouze ověřit, zda nedošlo k překročení zákonných mezí či zneužití tohoto
uvážení (§78 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[27] V nyní posuzované věci stěžovatel na správní uvážení zcela rezignoval. Podle jeho názoru
neměly v dané situaci správní orgány na výběr, neboť pozastavení provozování činnosti
v odpovídajícím rozsahu nepřicházelo v úvahu, musel tedy přistoupit k přísnějšímu opatření –
zrušení živnostenského oprávnění. Jak však vyplývá z výše uvedeného, prostor pro správní
uvážení při výběru mezi uvedenými opatřeními dán byl, a správní orgány jej tak měly
přezkoumatelným způsobem provést; to platí tím spíše, že se jedna z odvolacích námitek týkala
přímo možnosti volby mezi zrušením živnostenského oprávnění a pozastavením provozování
živnosti v odpovídajícím rozsahu.
[28] Krajský soud nepochybil, pokud sám neposuzoval, zda je v daném případě přiléhavé
přistoupit k pozastavení provozování živnosti. Jeho úkolem bylo posoudit zákonnost rozhodnutí
správních orgánů, nikoliv napravit jejich chyby. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 27. 8. 2009, č. j. 4 As 30/2008 - 102, „žalobu nelze zamítnout z jiných skutkových a právních
důvodů, o které své rozhodnutí správní orgán neopřel a ani se jimi nezabýval “. Uvedené platí tím spíše,
že se v posuzované věci jednalo o chybějící správní posouzení, které správní soud nemůže nejen
přezkoumat z hlediska jeho správnosti, ale ani jej nemůže sám nahradit vlastním uvážením.
Naopak, pokud by krajský soud posuzoval vhodnost jednotlivých opatření, mezi nimiž měl
rozhodovat stěžovatel, fakticky by nahrazoval správní uvážení, a postupoval by tak v rozporu
s principem dělby moci mezi exekutivou a justicí, neboť by učinil uvážení, které zákonodárce
vyhradil pouze správním orgánům (obdobně srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006,
sp. zn. IV. ÚS 49/04, N 62/40 SbNU 607).
[29] Jak vyplývá z výše uvedeného, krajský soud založil svůj rozsudek na správném
a dostatečně odůvodněném právním názoru a v situaci, kdy stěžovatel kvůli nesprávnému
právnímu posouzení věci rezignoval na svou povinnost učinit přezkoumatelné správní uvážení,
krajskému soudu nezbývalo než stěžovatelovo rozhodnutí zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení;
v něm je úkolem stěžovatele jakožto odvolacího orgánu, aby znovu rozhodl o odvolání žalobkyně
a s ohledem na obsah jejího odvolání a veškeré skutkové okolnosti implikující závažnost celé věci
dostatečně zvážil (a také odůvodnil), zda bylo opravdu nutno přistoupit ke zrušení
živnostenského oprávnění, anebo naopak postačovalo přijetí mírnějšího opatření v podobě
pozastavení provozování živnosti žalobkyně (byť v rozsahu celého živnostenského oprávnění) –
viz výše.
V. Závěr a náklady řízení
[30] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl úspěch ve věci, nemá proto
právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, avšak žádné náklady
jí v souvislosti s řízením o kasační stížnosti nevznikly, Nejvyšší správní soud jí proto náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.)
V Brně dne 23. srpna 2022
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu