ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.12.2021:28
sp. zn. 5 Azs 12/2021 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: V. P. P., zast.
Mgr. Ing. Janem Klikem, advokátem se sídlem Karlovarská 87/130, Plzeň proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2020, č.
j. 30 A 2/2019 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne
12. 10. 2018, č. j. MV-2947- 4/SO-2017, ve věci žádosti o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání; platnost povolení
nebyla dle §44a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ve spojení s §35 odst. 3 a §37
odst. 1 písm. b) téhož zákona prodloužena, neboť stěžovatel neplní účel povoleného
dlouhodobého pobytu na území; žádost stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání byla zamítnuta
a platnost povolení nebyla dle §44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců s odkazem na §35 odst. 3,
§37 odst. 2 písm. a) a §56 odst. 1 písm. j) větu druhou téhož zákona prodloužena, neboť byla
zjištěna jiná závažná překážka pobytu stěžovatele na území (výkon nelegální závislé činnosti).
[2] Stěžovateli bylo na území České republiky uděleno povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem podnikání – OSVČ s platností od 9. 9. 2015 do 8. 9. 2017; dne 22. 8. 2017 podal
stěžovatel žádost o prodloužení doby platnosti povolení k pobytu. Dle zjištění správního orgánu,
resp. výpovědi samotného stěžovatele, pracoval v měsících srpen, září a říjen 2016 ve firmě
Hisense Czech s. r. o, kde montoval součástky do televizí, v měsících leden, únor, duben, květen,
červen, červenec, srpen a září 2017 pracoval v továrně Gemtek na základě smlouvy o dílo;
po uvedenou dobu tedy stěžovatel neplnil účel povoleného dlouhodobého pobytu. Správní orgán
posoudil výkon činnosti stěžovatele rovněž jako nelegální práci. Správní orgán dospěl k závěru,
že stěžovatel jednak neplní účel pobytu (podnikání – OSVČ), jednak vykonává nelegální práci
(závislou činnost); shledal tak naplnění důvodů pro neprodloužení pobytového oprávnění dle
§44 odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3 a §37 odst. 1 písm. b) a §44a odst. 3 ve spojení s §35
odst. 3 a §37 odst. 2 písm. a) v návaznosti na §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.
[3] Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí poukázala na to, že vycházela především z výpovědi
samotného stěžovatele, kterou učinil do protokolu; konstatovala, že účelem pobytu zcela jistě
není myšleno pouhé zapsání do příslušného rejstříku, aniž by stěžovatel fakticky podnikatelskou
činnost na území České republiky vykonával, neboť tak by docházelo k obcházení smyslu zákona.
Stěžovatel splnil pouze formální podmínku, což doložil zápisem v živnostenském rejstříku
(platným do 12. 12. 2017), fakticky však podnikatelskou činnost nevykonával. Žalovaná
poukázala na to, že stěžovatel nerozhodoval o činnosti, kterou vykonával pro společnosti, jeho
pracovní náplň spočívala pouze v montáži elektronických zařízení, úkoly mu zadávala třetí osoba,
pracovní doba mu byla pevně stanovena, odměna mu byla vyplácena podle počtu zpracovaných
kusů, příchod a odchod z pracoviště byl monitorován otiskem prstu; nepřítomnost v práci byl
povinen hlásit předem; stěžovatel nevystavoval žádné faktury, nevedl evidenci zpracovaných
kusů. Nadto stěžovatel nedisponoval ani povolením k zaměstnání od úřadu práce. V průběhu
řízení stěžovatel uvedl, že nevykonával jinou výdělečnou činnost. Žalovaná dospěla k závěru,
že stěžovatel činnost na základě předložených smluv o dílo nevykonával, tyto smlouvy pouze
zastíraly skutečně prováděnou závislou činnost, což lze dovodit z předmětu smluv: „montážní
a kompletační práce, které budou upřesněny ústní dohodou.“
[4] Žalovaná se zabývala rovněž dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života
stěžovatele, přičemž zjistila, že žádný rodinný příslušník stěžovatele nemá na území České
republiky povolen pobyt. Stěžovatel sám uvedl, že je ženatý, bezdětný a manželka žije
ve Vietnamu; nejsou mu známy žádné překážky vycestování a domovský stát pravidelně
navštěvuje.
[5] V žalobě stěžovatel namítal, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav; správní orán
vycházel pouze z protokolu o výslechu stěžovatele ze dne 20. 9. 2017, tj. z jediného důkazu.
Žalovaná sice v odůvodnění uvádí, že byl vyzván prvoinstančním orgánem, aby v souladu s §103
písm. s) zákona o pobytu cizinců prokázal provozování živnosti nebo jiné podnikatelské činnosti,
pokud měl o tomto pochybnosti, příp. k prokázání závažných důvodů, proč nemohl účel pobytu
plnit, avšak takovou výzvu stěžovatel nedostal, pouze předvolání k výslechu před prvoinstančním
orgánem. Dále namítal, že pokud se jedná o hodnocení jeho výpovědi, tak také uvedl, že od září
2015 do července 2016 podnikal v oblasti maloprodeje (uvedl, že „prodával drobné zboží okolo
Plzně“) a dále pak v měsících listopad 2016 a březen 2017, tj. z hlediska doby 2 let povoleného
pobytu tuto maloobchodní činnost vykonával minimálně 1 rok. Ovšem správní orgán se nijak
dále nedotazoval, zda tuto maloobchodní činnost nevykonával i souběžně se svojí prací pro
společnost BONTU Invest s.r.o. (zpracování zakázek) v uvedených obdobích, kdy měl pracovat
v areálu spol. GEMTEK (např. o víkendech či svátcích, či zda měl zaměstnance, kteří pro něho
pracovali a jezdili prodávat, či toto vykonávala z jeho pověření jiná osoba, příbuzní atd.). Tudíž
doba, po kterou zpracovával zakázky pro výše uvedenou společnost, nepřesáhla polovinu doby,
na kterou měl uděleno povolení k pobytu za účelem podnikání. Nedostatečnost zjištěného
skutkového stavu spatřuje též v tom, že správní orgán nevyhodnotil věc i na základě dalších
důkazů, které se nabízely, např. výslechem osoby zástupce spol. BONTU Invest s.r.o.; jednalo
se o osobu vietnamské národnosti, ovšem správní orgán již nezjišťoval nic k její identifikaci, aby
ji bylo možno vyslechnout. Tato osoba měla údajně stěžovateli přidělovat zakázky, tyto
kontrolovat při převzetí a podle jejich počtu vystavit fakturu. Stejně tak bylo na místě zajistit
vyjádření osoby, kterou označil jménem S., se kterou měl uzavřít smlouvu o dílo. Dále namítal,
že správní orgán zcela odhlíží od skutečnosti, že v minulosti žádosti o prodloužení platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podával opakovaně; společnost BONTU
Invest s.r.o. mu nikdy nezprostředkovala žádné zaměstnání, způsob podnikání i v minulosti byl
obdobný, přičemž v předchozích řízeních o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na
území ČR vedených týmž správním orgánem stěžovateli bylo vždy vyhověno a povolení k pobytu
mu bylo prodlouženo, za skutkového stavu, který byl téměř totožný se skutkovým stavem, který
prokazoval i při podání poslední žádosti. Jeho legitimním očekáváním (v souladu s §2 odst. 4
správního řádu) tedy bylo, že bude vyhověno i podané žádosti, neboť celková situace se nijak
nezměnila, a to ani po stránce faktické, ani nedošlo k zásadní změně právních předpisů; nikdy
nebyl upozorněn, že by se mělo jednat o činnost protiprávní, řádně podával daňová přiznání a
odváděl všechny povinné platby, nemá žádné dluhy vůči ČR. I tyto skutečnosti ho podporovaly v
jeho legitimním očekávání, že žádosti bude vyhověno. Namítl, že vzhledem k závažnosti účinků
rozhodnutí do soukromého a rodinného života a z hlediska vstřícnosti a dobré správy nic
nebránilo správnímu orgánu v případě, že došel k závěru o existenci překážky pro vyhovění
žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu, aby ho upozornil, v čem spatřuje závadu pro
případné rozhodování o dalším prodloužení pobytu, a eventuálně řízení přerušit až do napravení
závadného stavu. Namítl také, že správní orgán též zpochybňuje, že by činnost vykonával na
vlastní odpovědnost bez přesvědčivého zdůvodnění. Odkázal na protokol o výslechu, v němž
uvedl, že vykonává zakázku, kterou mu zadává zástupce spol. BONTU Invest s.r.o., osoba
pověřená odběratelem, a jemu ji též po zhotovení předával proti potvrzení o převzetí. Stěžovatel
byl odpovědný za včasné a řádné zpracování přijaté specifické zakázky – výkon dílčí operace,
kterou na základě uzavřené smlouvy o dílo zpracoval a poté předal, odměnu za dílo stanovil
podle počtu splněných zakázek, odměna je stanovena jednoznačně – za zpracování zakázky;
nebyl odměňován např. hodinovou mzdou atd. Skutečnost, že zpracovával zakázky pro jednoho
stálého odběratele, nevylučuje platně uzavřenou smlouvu o dílo a její postupné či průběžné
plnění. Dále namítl, že správní orgán je sice oprávněn učinit si úsudek o charakteru vykonávané
činnosti (tj. konkrétně, zdali se jedná o podnikání či nikoliv), avšak není oprávněn vyslovit závěr,
že se jedná o výkon nelegální práce, protože tímto konstatováním sám jednání kvalifikuje jako
jednání zakládající skutkovou podstatu přestupku na úseku zaměstnanosti a zároveň, kdo za jeho
spáchání odpovídá a zjevně tím překračuje oprávnění svěřená mu v §57 odst. 1 písm. c)
správního řádu. Namítl závěrem neodůvodněnost závěru ohledně dopadů do soukromého a
rodinného života; touto otázkou se správní orgány zabývaly pouze povrchně a v nedostatečném
rozsahu; vycházely pouze z podkladů obsažených ve spisu a ze šetření v informačním systému
cizinců, aniž by zjišťovaly aktuální stav.
[6] Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. Konstatoval, že správní orgány
postupovaly při zjišťování skutkového stavu zcela v souladu s §3 správního řádu, pokud
vycházely především z výpovědi samotného stěžovatele; výpověď skýtá dostatečnou oporu jejich
závěrům. Pokud měl stěžovatel za to, že zjištěný skutkový stav neodpovídá skutečnosti, bylo
na něm, aby předestřel věrohodnou skutkovou verzi reality, ze které by vyplýval jiný skutkový děj,
a současně, aby k jejímu prokázání navrhl důkazy; nové důkazy nenabídl, doplnění protokolu
nežádal. Ze správního spisu žalované krajský soud konstatoval, že stěžovatel byl před
provedením výslechu vyzván k předložení dokladů prokazujících provozování živnosti nebo
výkon jiné podnikatelské činnosti na území České republiky za rok 2016 a 2017, k čemuž mu byla
stanovena lhůta patnácti dnů od doručení výzvy ze dne 1. 9. 2017, č. j. OAM-24715-8/DP-2017;
zásilku s výzvou převzal dne 5. 9. 2017; předložil listiny dokumentující vztahy se společností
BONTU Invest s.r.o., tj. smlouvy a faktury, a další účetní a daňové doklady; s ohledem
na skutečnost, že všechny faktury v průběhu jednoho roku vystavil vždy stejné společnosti, pojal
správní orgán důvodnou pochybnost o plnění účelu dlouhodobého pobytu a přikročil k výslechu
stěžovatele. Krajský soud nepřisvědčil námitce stran porušení legitimního očekávání,
neboť prostý fakt, že k prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v minulosti
došlo, nebyl objektivně způsobilý vyvolat v něm dojem, že jím vykonávaná činnost
je podnikáním, a nikoli závislou činností; správní orgány ani nebyly povinny jej na nesprávnost
jeho právního názoru upozorňovat, neboť o jeho nesprávném názoru nemohly vědět. Stran
osobních a rodinných poměrů krajský soud uvedl, že je především úkolem cizince, aby v řízení
tvrdil skutečnosti o svých osobních či rodinných vazbách, které mohou být rozhodnutím
dotčeny, neboť se jedná o jeho intimní sféru. Pokud tak neučiní, správní orgány
vycházejí z podkladů obsažených ve správním spisu (rozsudky Nejvyššího správního soudu
č. j. 3 Azs 84/2016 – 39 nebo č. j. 6 Azs 302/2017 – 27). Jestliže stěžovatel ministerstvu
neposkytl veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti rozhodnutí, nelze tuto
skutečnost klást k tíži správním orgánům. Krajský soud podotkl, že dokonce ani v žalobě
neoznačil stěžovatel žádnou konkrétní okolnost, ke které měly správní orgány přihlížet. Krajský
soud dospěl k závěru, že za situace, kdy stěžovatel nemá na území České republiky žádné rodinné
příslušníky, nedošlo k přetrhání jeho vazeb na zemi původu, nevytvořil si na území České
republiky ani jiné zásadní vazby, nelze dospět k závěru o nepřiměřenosti správních rozhodnutí;
jeho situace se nijak nevymyká obdobným situacím jiných cizinců.
[7] V kasační stížnosti stěžovatel odkazuje na důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s. Tvrdí, shodně jako v žalobě, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, správní orgány
vycházely pouze z jeho výpovědi, výslech byl veden jednostranně, účelově a nedostatečně; byly
zohledněny a hodnoceny pouze jeho aktivity ve vztahu ke společnosti Hisense, s. r. o. a poté
BONTU Invest, s. r. o. a jiné aktivity nebyly zjišťovány ani hodnoceny; přitom ve výpovědi
stěžovatel rovněž uvedl, že od září 2015 do července 2016 a poté od listopadu 2016 do března
2017 prodával drobné zboží v okolí Plzně (stánkový prodej), minimálně 1 rok tedy vykonával
podnikatelskou činnost (maloprodej). Správní orgán se nedotazoval a nezjišťoval, zda např.
nevykonává stěžovatel tuto činnost souběžně s prací pro společnost GEMTEK. Stěžovatel dále
podrobně popisuje způsob své činnosti, namítá, že nebyla sledována jeho docházka (otisk
prstu sloužil pouze jako bezpečnostní vstup), rozporuje pracovní dobu, tvrdí, že byl placen
od zhotoveného dílu, nikoli hodinovou sazbou a uvádí další argumenty, pro které má za to,
že se v jeho případě nejednalo o závislou činnost, ale o práci vykonávanou na základě smlouvy
o dílo; uvedl, že měl v areálu firmy pronajaty prostory a některé nářadí.
[8] Stěžovatel tvrdí, že závěr krajského soudu, že jím vykonávaná činnost, byť formálně byla
vykazována jako podnikání (viz daňová přiznání), je závislou činností, je nepřesvědčivý
a neodůvodněný; správní orgán dle stěžovatele není ani oprávněn hodnotit kvalitu podnikatelské
činnosti. Stěžovatel svoji činnost vždy považoval za výkon podnikatelské činnosti, neboť všechny
znaky podnikání naplňovala. Stěžovatel shodně jako v žalobě namítá, že rovněž závěr žalované,
že se jednalo o nelegální práci, je neopodstatněný, že správní orgán si nemůže takový úsudek
učinit, že v minulosti nebyly tyto vady konstatovány, nelegální práci nekonstatovaly ani kontroly
provedené u společnosti BONTU Invest, s. r. o.; poukázal rovněž opětovně na fakt, že takto
vykonává svoji podnikatelskou činnost většina cizinců a že o správnosti postupu byl (jakož
i ostatní) subjekty, pro které práci vykonával, ujištěn, resp. nebyl upozorněn na to, že se o výkon
podnikatelské činnosti nejedná. Poukázal na odlišnou praxi jednotlivých regionálních pracovišť
OAMP MV. Namítl dále, že žalovaná, potažmo krajský soud zcela nedostatečně vyhodnotily
případ stěžovatele ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel vždy uváděl ve svých
výpovědích, že Česká republika je jeho druhým domovem, ve Vietnamu nemá žádné vazby,
žádné bydlení, zaměstnání či jiný zdroj obživy, nemá tam majetek, jeho rodiče ve Vietnamu již
zemřeli; je bezdětný, má jen bratra, který má v České republice povolen trvalý pobyt; v České
republice podniká více než 10 let, nemá zde žádné dluhy, řádně platí daně. Tyto okolnosti správní
orgány vůbec nehodnotily.
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla zamítnutí kasační stížnosti, poukázala
na to, že kasační námitky jsou shodné s námitkami žalobními, s nimiž se již dostatečně vypořádal
krajský soud. K námitce stěžovatele, že nebyly zjišťovány jiné možné souběžné aktivity, odkázala
na str. 4 protokolu, kde stěžovatel na výslovný dotaz, zda kromě práce pro společnost BONTU
Invest vykonával výdělečnou činnost, zřetelně odpověděl, že nikoli, že jinou činnost nevykonává.
Rozsudek krajského soudu, jakož i své rozhodnutí považuje za správné a v dalším odkazuje
na odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádření k žalobě.
[10] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského sodu v rozsahu a z důvodů,
které stěžovatel uplatnil, zkoumal přitom, zda netrpí vadami, k nimž by byl povinen přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud správní soud především musí konstatovat, že kasační stížnost
stěžovatele je na samé hranici její přípustnosti (§104 odst. 4 s. ř. s.). Stěžovatel v ní opakovaně
nesouhlasí se závěry žalovaného, které aproboval krajský soud, s jehož názory opět vyslovuje
nesouhlas. Kasační stížnost je mimořádným je opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení
ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019 – 63, publ. pod č. 4051/2020 Sb. NSS, „aby vůbec byla
kasační stížnost způsobilá k projednání, musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí
krajského soudu, proti němuž byla podána, a nikoli nějaký jiný akt (byť třeba i věcně souvisící nebo předcházející
napadenému rozhodnutí krajského soudu).“ Důvody kasační stížnosti se vztahují nikoli k napadenému
správnímu rozhodnutí, ale k rozhodnutí soudu. Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší vyvíjet
vlastní aktivitu směrem ke zjištění, které ze žalobních námitek by mohly rovněž obstát jako
důvody následné kasační stížnosti.
[13] Stěžovatel opakovaně namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, přičemž k posouzení
přezkoumatelnosti je Nejvyšší správní soud povolán ex offo, musí vycházet především
ze skutkových zjištění, která mají oporu v provedeném řízení a ve spise. Nejvyšší správní soud
se proto zabýval tím, zda z tohoto hlediska rozhodnutí krajského soudu obstojí.
[14] Stěžovatel podal žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem podnikání; bylo tedy třeba posoudit, zda není dána zákonná překážka, která
by ve smyslu §37 zákona o pobytu cizinců vyklučovala možnost vyhovění žádosti. Jednou
z možných překážek je neplnění účelu již povoleného pobytu [§37 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců]. Správní orgány byly tudíž oprávněny, resp. povinny posuzovat, zda stěžovatel
skutečně naplňuje účel stávajícího pobytového oprávnění (podnikatelská činnost – OSVČ).
[15] Ze správního spisu vyplývá, že ministerstvo stěžovatele vyzvalo k předložení dokladů
prokazujících provozování živnosti nebo výkon jiné podnikatelské činnosti na území České
republiky za rok 2016 a 2017, k čemuž mu stanovilo lhůtu patnácti dnů od doručení výzvy ze dne
1. 9. 2017, č. j. OAM-24715-8/DP-2017. Zásilku s výzvou převzal dne 5. 9. 2017, předložil listiny
dokumentující vztahy se společností BONTU Invest s.r.o., tj. smlouvy, faktury a další účetní
a daňové doklady. Vzhledem k tomu, všechny faktury v průběhu jednoho roku byly vystaveny
vždy stejné společnosti, pojalo ministerstvo důvodnou pochybnost o plnění účelu dlouhodobého
pobytu. Na základě posouzení předložených dokladů (tyto doklady formálně vystavila společnost,
pro kterou žalobce práci vykonával), přistoupilo ministerstvo k výslechu stěžovatele; obsah
jednání byl zachycen do protokolu, který je součástí spisu.
[16] Výslech účastníka řízení představuje v souladu s §169j zákona o pobytu cizinců přípustný
důkaz (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2017, č. j. 6 Azs 302/2017 – 27,
ze dne 16. 5. 2018, č. j. 7 Azs 78/2018 – 46, a ze dne 9. 10. 2019, č. j. 10 Azs 250/2019 – 25).
Dospěje-li správní orgán k závěru, že informace, které se dozvěděl při výslechu účastníka řízení,
dostačují pro zamítnutí žádosti, nejedná se bez dalšího o vadný postup. Výslech účastníka
řízení tudíž může být, v závislosti na dalších okolnostech případu, dostačujícím podkladem
pro rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2020,
č. j. 1 Azs 72/2020 – 38).
[17] Řízení o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu je řízením o žádosti,
v němž je účastník řízení povinen tvrdit správnímu orgánu všechny skutečnosti významné pro
rozhodnutí ve věci. Správním orgánům nelze klást k tíži, že při rozhodování vycházely právě
z tvrzení, která stěžovatel uvedl při výslechu; není přitom pravdou, že by stěžovatel nebyl
dotazován na případnou jinou souběžnou činnost (viz str. 4 protokolu), naopak je pravdou,
že stěžovatel uvedl, že žádnou jinou činnost nevykonává. Pokud se stěžovatel domníval,
že výslech byl veden účelovým a předpojatým způsobem, mohl uplatnit námitky proti obsahu
protokolu o výslechu nebo vznést návrh na jeho doplnění, to neučinil. Stěžovatel byl za účasti
tlumočníka před provedením výslechu řádně poučen o svých právech a po provedení výslechu
seznámen s obsahem protokolu; svůj souhlas s jeho obsahem stvrdil podpisem.
[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgány zjistily skutkový stav dostatečně
a dostatečně a přezkoumatelným způsobem žalobní námitku v tomto směru vypořádal rovněž
krajský soud. Závěr o tom, že stěžovatel nevykonává samostatnou podnikatelskou činnost,
a neplní tedy účel povoleného pobytového oprávnění, učinily správní orgány jak na základě
posouzení jím předložených dokladů, tak na základě jeho vlastní výpovědi. V tomto směru
neshledal Nejvyšší správní soud v rozhodnutí žalovaného, resp. krajského soudu žádné
pochybení. Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že si nemohl být vědom
a ani není schopen posoudit, že by jeho výdělečná činnost mohla být hodnocena způsobem, jak
ji hodnotí správní orgán. Stěžovatel, s ohledem na to, jak vyplynulo z pohovoru, v České
republice podnikal již od r. 2008 jako OSVČ (stánkový prodej), zcela jistě rozeznal zásadně
odlišný způsob podnikání – stánkový prodej drobného zboží a práci ve společnosti. Zprvu
účel pobytu plnil, tento účel je však povinen plnit po celou dobu pobytu. Tvrdí - li tedy, že více
než 1 rok podnikal, nemění to nic na tom, že v rozhodném období taktéž vykonával činnost,
která znaky samostatné výdělečné činnosti (podnikání OSVČ) zjevně nenaplňovala.
[19] Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační námitky stěžovatel směřuje nikoli
k napadenému rozsudku, ale k postupu ministerstva ve správním řízení; tyto byly dostatečně
vypořádány jak žalovanou, tak krajským soudem, stěžovatel pouze opakovaně nesouhlasí
s posouzením věci; netvrdí, v čem krajský soud pochybil z hlediska skutkových zjištění
či právního posouzení, když závěry správních orgánů aproboval. Tyto námitky (zjištění
skutkového stavu, kompetence správních orgánů posoudit povahu práce, faktický výkon pracovní
činnosti – montáže součástek, legitimní očekávání) jsou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustné, proto se jimi Nejvyšší správní soud dále nezabýval.
[20] Podle §174a odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti
dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh
protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu
a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané
na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení
je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné
k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.
[21] Krajský soud v otázce posouzení dopadů do osobního života stěžovatele konstatoval,
zcela na místě, že je úkolem cizince, aby v řízení tvrdil skutečnosti o svých osobních či rodinných
vazbách, které mohou být rozhodnutím dotčeny, neboť se jedná o jeho intimní sféru. Pokud tak
neučiní, správní orgány vycházejí z podkladů obsažených ve správním spisu. Jestliže stěžovatel
ministerstvu neposkytl relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti rozhodnutí,
nelze tuto skutečnost klást k tíži správním orgánům. Nutno dodat, že stěžovatel, jakkoli nyní
v kasační stížnosti uvádí celou řadu skutečností, které by z pohledu §174a zákona o pobytu
cizinců mohly být relevantní, žádnou z nich v předchozím řízení před správním orgánem (ani
v řízení před soudem) neuvedl. Ve správním řízení při pohovoru uvedl, že je bezdětný, ženatý
a manželka žije ve Vietnamu, nejsou mu známy žádné překážky vycestování a domovský stát
navštěvuje. Nelze pominout, že tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti jsou zásadně odlišná, zejm.
co se týče jeho možného zázemí ve Vietnamu. Nejvyšší správní soud uzavírá, že vzhledem
k tomu, že stěžovatel neuvedl žádnou konkrétní okolnost, ke které měly správní orgány přihlížet,
jsou závěry žalované, potažmo krajského soudu, co se týče možné aplikace §174a odst. 1 zákona
o pobytu cizinců, správné.
[22] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji dle §110 odst. 1 in
fine s. ř. s. zamítl.
[23] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Žalovanému, kterému by dle pravidla úspěchu náhrada nákladů řízení náležela,
žádné náklady přesahující jeho běžnou správní činnost, nevznikly, proto mu soud náhradu
nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u oprané prostředky přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu