ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.159.2022:44
sp. zn. 5 Azs 159/2022 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: B. B., zast. Mgr. Markem
Sedlákem, advokátem se sídlem Milady Horákové 13, Brno, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/4, Praha, za účasti
osob zúčastněných na řízení: I) B. G., II) nezl. B. D., III) nezl. B. D., o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2022, č. j. 30 A 212/2019 - 169,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ři zn áv á .
III. Osoby zúčastněné na řízení nemají práv o na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku, kterým Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) zamítl jeho žalobu proti
rozhodnutí žalované ze dne 21. 11. 2019, č. j. MV-147308-4/SO-2019.
[2] Tímto rozhodnutím žalovaná změnila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní
orgán I. stupně“) ze dne 10. 9. 2019, č. j. OAM-33541-97/DP-2016, kterým byla zamítnuta
stěžovatelova žádost a dle §46 odst. 3 ve spojení s §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), mu nebylo vydáno povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem společného soužití rodiny na území. Žalovaná prvostupňové rozhodnutí
změnila tak, že se žádost zamítá a povolení k dlouhodobému pobytu se neuděluje, neboť
stěžovatel nesplňuje podmínku dosažení zákonem požadované výše úhrnného měsíčního příjmu
stanovenou v §42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.
[3] Za postačující měsíční příjem bylo podle správních orgánů možno považovat částku
ve výši 19 210 Kč, z čehož 11 500 Kč činily prokázané náklady na bydlení a zbytek činil součet
životních minim členů stěžovatelovy rodiny. Jediným uznatelným příjmem byl rodičovský
příspěvek stěžovatelovy manželky ve výši 7 096 Kč.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[4] Stěžovatel napadl rozhodnutí žalované žalobou u krajského soudu. Předně namítal,
že žalovaná nezohlednila, že dávka rodičovského příspěvku jeho manželky se zvýšila ze 7 096 Kč
na 13 000 Kč. Dále správní orgán I. stupně pochybil v tom, že na stěžovatelův návrh nepřerušil
řízení, aby mu poskytl dostatek prostoru pro získání dokladů o potřebném příjmu. Žalovaná
se také dostatečně nezabývala přiměřeností dopadu rozhodnutí do stěžovatelova práva
na soukromý a rodinný život; v tomto ohledu správní orgány nezjistily skutkový stav, o němž
nejsou rozumné pochybnosti, mj. proto, že neprovedly svědecký výslech jeho manželky.
II.a. První rozsudek krajského soudu (ze dne 8. 9. 2020, č. j. 30 A 212/2019 - 91)
[5] Krajský soud žalobu zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Navýšení rodičovského příspěvku stěžovatel
pouze tvrdil, ale nikterak nedokládal. I kdyby však správní orgány k jeho navýšení přihlédly,
na posouzení věci by se nic nezměnilo, neboť ani s tímto navýšením stěžovatelova rodina neměla
příjem, který by byl podle §42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců dostatečný – úhrnný
příjem rodiny by činil 13 000 Kč namísto požadovaných 19 210 Kč. Správní orgán I. stupně měl
možnost přerušit řízení na návrh účastníka řízení, nikoliv však povinnost. Navíc je v nynější věci
zřejmé, že stěžovatel navrhoval přerušení řízení zcela účelově, aby dobu správního řízení
prodloužil. Navzdory tomu, že správní orgán I. stupně několikrát řízení přerušil, stěžovatel nikdy
nedoložil postačující uznatelné příjmy. Jím předkládané příjmy pocházely z nelegálně vykonávané
práce nebo nebyly aktuální. Ani v řízení před krajským soudem stěžovatel žádné příjmy nedoložil.
Žalovaná se rovněž dostatečně zabývala dopadem rozhodnutí do stěžovatelova práva na rodinný
a soukromý život. Přihlédla k tomu, že měl stěžovatel na území České republiky manželku, syna
a matku. Šlo však k jeho tíži, že na něm nebyli finančně závislí a jeho další setrvání na území
České republiky by znamenalo zátěž pro systém sociálního zabezpečení (stěžovatel nemá vlastní
legální příjmy). Krajský soud zdůraznil, že dostatečný příjem zákonodárce mínil jako podmínku
udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Toto povolení
lze bez dostatečného příjmu udělit s ohledem na právo na rodinný a soukromý život pouze
výjimečně, např. pokud žadatel požadovaného příjmu takřka dosahuje. To však v daném případě
neplatí.
[6] Co se týče stěžovatelovy námitky nedostatečně zjištěného skutkového stavu ve vztahu
k rodinným poměrům stěžovatele, krajský soud konstatoval, že mu nic nebránilo uvést všechny
relevantní skutečnosti o svém rodinném životě v průběhu správního řízení. Vše, co vyplynulo
z obsahu spisu nebo z vyjádření stěžovatele, správní orgány vzaly v úvahu, a přesto dospěly
k závěru, že dopady napadeného rozhodnutí do práva na soukromý a rodinný život nejsou
nepřiměřené. Výslech stěžovatele ani jeho manželky nebylo nutno provést, neboť skutkový stav
byl zjištěn dostatečně a další dokazování bylo nadbytečné. Stěžovatel ani neuvedl, co mělo
ze svědecké výpovědi jeho manželky vyplynout. Rovněž neuvedl, proč informace, které měla
poskytnout jeho manželka, neuvedl sám.
[7] Proti tomuto rozsudku stěžovatel brojil kasační stížností, ve které namítal, že se měl
krajský soud z úřední povinnosti dotázat jeho rodinných příslušníků (manželky a dětí), zda hodlají
uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení. Neučinil-li tak, zatížil řízení o žalobě vadou, která
mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.
[8] Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu rozsudkem ze dne 18. 2. 2022,
č. j. 5 Azs 308/2020 - 76, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Konstatoval, že stěžovatelovi rodinní příslušníci splňovali materiální podmínku podle §34
odst. 2 s. ř. s. – na svých právech byli rozhodnutím dotčeni, neboť se jednalo o povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území, kde je dotčení práv
rodinných příslušníků prima facie zřejmé. Primárním nositelem oprávnění ke sloučení rodiny
ostatně byla stěžovatelova manželka, která měla platné povolení k trvalému pobytu na území
České republiky. Dále zdejší soud uzavřel, že krajský soud nebyl vázán okruhem účastníků řízení
tak, jak jej stanovily správní orgány, a měl se tedy z vlastní iniciativy dotázat stěžovatelových
rodinných příslušníků, zda hodlají uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení, a umožnit jim
tak splnění formální podmínky podle §34 odst. 2 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, zatížil
řízení o žalobě vadou. Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda tato vada mohla mít
vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Pro zodpovězení této otázky bylo podstatné posoudit,
zda mohlo řízení před krajským soudem a správními orgány dopadnout jinak – zda bylo
myslitelné, aby byl stěžovatel v řízení před krajským soudem i správními orgány úspěšný. Dospěl
k závěru, že stěžovatelovi rodinní příslušníci (především jeho manželka), pokud by byli osobami
zúčastněnými na řízení, mohli v řízení o žalobě přednést skutečnosti a navrhnout důkazy,
v jejichž kontextu by rozhodnutí žalované nemohlo obstát. Stěžovatelova manželka se mohla
vyjádřit ke skutkovým zjištěním správních orgánů co do financování potřeb rodiny a s tím
související ekonomické (ne)závislosti na stěžovateli, potažmo k přiměřenosti dopadu rozhodnutí
do jejího práva na soukromý a rodinný život, resp. do jejího oprávnění ke sloučení rodiny. Přitom
upozornil, že správní orgány neprovedly svědecký výslech stěžovatelovy manželky, a přesto
uzavřely, že na stěžovateli není ekonomicky závislá, ač její příjem nepostačoval ani k uhrazení
doloženého nájmu bytu.
II.b. Druhý rozsudek krajského soudu (ze dne 12. 5. 2022, č. j. 30 A 212/2019 - 169)
[9] Krajský soud se po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu dotázal
stěžovatelových rodinných příslušníků (jeho manželky a dvou dětí), zda hodlají uplatňovat práva
osob zúčastněných na řízení. Ti uvedli, že tato práva uplatňovat budou, a dále tvrdili,
že byli dotčeni na právu na rodinný život, protože celá rodina žije v České republice
a vzhledem k nízkému věku dětí je nezbytné, aby stěžovatel nemusel vycestovat a mohl
legálně pobývat na území České republiky. Žádnou další procesní aktivitu – v součinnosti
se stěžovatelem – ovšem osoby zúčastněné na řízení nevyvinuly.
[10] Krajský soud žalobu podle §78 odst. 7 s. ř. s. znovu zamítl na základě v zásadě stejné
argumentace, jaká je uvedena shora. Ačkoliv se krajský soud nyní mnohem detailněji zabýval
přiměřeností dopadu rozhodnutí práva na rodinný život stěžovatele a jeho rodinných příslušníků,
Nejvyšší správní soud s ohledem na obsah kasační stížnosti považuje podrobnou rekapitulaci
v tomto směru za nadbytečnou.
[11] Co se týče stěžovatelovy námitky, že správní orgány neprovedly svědecký výslech
stěžovatele ani jeho manželky, krajský soud konstatoval, že stěžovatel správním orgánům nesdělil,
v čem konkrétně měla spočívat nepřiměřenost zásahu do rodinného života, přičemž právě toho
se svědecké výpovědi měly týkat. Správní orgány nezpochybňovaly, že na území České republiky
žije se svými rodinnými příslušníky, a z dostupných zdrojů zjistily základní informace o jeho
osobní a rodinné situaci. Ohledně těchto zjištění stěžovatel ve správním řízení nic nenamítal.
Správní orgány proto nepochybily, pokud výslech jeho manželky neprovedly. Za takové situace
byl skutkový stav zjištěn dostatečně a nic nebránilo rozhodnutí ve věci samé.
III. Kasační stížnost, vyjádření žalované a replika stěžovatele
[12] Stěžovatel proti druhému rozsudku krajského soudu brojí kasační stížností, v níž navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení.
[13] V kasační stížnosti poukazuje na to, že z předchozího rozsudku Nejvyššího správního
soudu v dané věci implicitně vyplývá, že správní orgány rozhodovaly za situace, kdy nebyl zjištěn
skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zejména Nejvyšší správní soud správním
orgánům vytkl, že ve věci rozhodly, aniž by stěžovatelovu manželku vyslechly. Krajský soud však
přesto dospěl k závěru, že skutková zjištění byla dostatečná a výslech manželky nebylo třeba
provádět. Z napadeného rozsudku není zřejmé, proč krajský soud považoval postup správních
orgánů za správný, a není přezkoumatelné, proč krajský soud došel k odlišnému závěru než
Nejvyšší správní soud, který ve zrušujícím rozsudku uvedl, že především manželka stěžovatele
mohla učinit tvrzení relevantní pro rozhodnutí ve věci samé a že správní orgány učinily závěr,
že manželka a děti stěžovatele nejsou na stěžovateli závislé, aniž provedly svědecký výslech
manželky. Stěžovatel tedy namítal, že je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť z něj není
patrno, proč krajský soud považuje zjištěný skutkový stav za dostatečný, dále namítal,
že je založen na nesprávném právním názoru, že byl skutkový stav správními orgány zjištěn
dostatečně. Závěrem též namítl, že krajský soud nerespektoval právní názor Nejvyššího
správního soudu, který došel k závěru, že výslech manželky stěžovatele mohl přinést relevantní
zjištění pro rozhodnutí ve věci samé.
[14] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na napadený rozsudek, se kterým
se plně ztotožnila, a navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[15] V replice stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2022,
č. j. 5 Azs 274/2020 - 30, z něhož dovozoval, že v nyní posuzované věci nebyly splněny
podmínky k neprovedení navrhovaných důkazů.
[16] Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, stěžovatel je řádně zastoupen v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s., a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost (zčásti) přípustná – a to přesto,
že již jednou v této věci rozhodoval a podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost
nepřípustná proti rozhodnutí, „jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno
Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu“.
[18] Možnost stěžovatele napadnout nové rozhodnutí krajského soudu byla omezena
citovaným ustanovením, k jehož aplikaci se vyslovil Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne
8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, č. 119/37 SbNU 519, poukázal na to, že je jím zajištěno, aby
se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát vyslovil svůj právní
názor závazný pro nižší soud, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil.
V nyní posuzované věci stěžovatel mj. namítá, že se krajský soud odchýlil od závazného právního
názoru Nejvyššího správního soudu vyřčeného v předchozím rozsudku v posuzované věci.
V této části je kasační stížnost přípustná.
[19] Naopak nepřípustná je kasační stížnost v části, ve které stěžovatel brojí proti věcné
správnosti názoru krajského soudu, že správní orgány nepochybily, pokud neprovedly výslech
stěžovatelovy manželky za účelem zjištění skutkových okolností potřebných pro posouzení
přiměřenosti dopadu rozhodnutí do práva na rodinný a soukromý život stěžovatele, resp. jeho
rodinných příslušníků. V opakované kasační stížnosti totiž není přípustné vznášet nové kasační
námitky, které mohly být uplatněny již v předchozí kasační stížnosti. Jak uvedl rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011
Sb. NSS: „Opakovaná kasační stížnost, v níž stěžovatel vznesl pouze námitky, které mohl uplatnit již
v předešlé kasační stížnosti, je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná. Ze zákazu opakované kasační
stížnosti platí výjimky pro případy, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu pro procesní pochybení,
nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Posouzení toho, které námitky
mohl stěžovatel uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, závisí na konkrétních okolnostech případu.“
[20] Již v prvním rozsudku krajského soudu v posuzované věci bylo uvedeno, že krajský soud
nepovažuje neprovedení svědecké výpovědi stěžovatelovy manželky za vadu řízení, neboť
stěžovatel nijak nepřiblížil, co by mělo z její výpovědi vyplynout, a omezil se na pouhé obecné
rozporování přiměřenosti dopadu rozhodnutí do jeho rodinného a soukromého života. V kasační
stížnosti proti prvnímu rozsudku stěžovatel namítal pouze vadu řízení o žalobě, která mohla mít
vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, spočívající v tom, že se krajský soud z vlastní
iniciativy nedotázal stěžovatelových rodinných příslušníků, zda hodlají uplatňovat práva osob
zúčastněných na řízení. Ve svém druhém rozsudku krajský soud odůvodnil, proč nepovažoval
neprovedení svědecké výpovědi za vadu řízení, v zásadě stejným způsobem: výslech nebylo
nutno provést, neboť proti zjištěnému skutkovému stavu stěžovatel nic konkrétního nenamítal
a neuvedl ani, v čem konkrétně by měla nepřiměřenost dopadu rozhodnutí spočívat, a není tak
ani zřejmé, co mělo z výslechu vyplynout. Nejvyšší správní soud jen stručně poznamenává,
že toto odůvodnění nepovažuje za nepřezkoumatelné – jasně se z něj podává, proč k výslechu
stěžovatelčiny manželky nebyl důvod. Krajský soud nemusel vysvětlovat, proč se odchýlil
od názoru Nejvyššího správního soudu vyřčeného v řízení o předešlé kasační stížnosti, neboť
se zdejší soud k vadám řízení před správními orgány nevyjadřoval (k tomu viz dále).
[21] Z uvedeného je zřejmé, že stěžovateli nic nebránilo brojit proti názoru krajského soudu
ohledně neprovedení svědeckého výslechu stěžovatelovy manželky již v první kasační stížnosti.
Názor krajského soudu na danou věc totiž zůstal v podstatě stejný a procesní vada spočívající
v neobeslání rodinných příslušníků, kteří přicházeli v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, nijak
nebránila přezkumu této otázky, o čemž svědčí i skutečnost, že osoby zúčastněné na řízení, kvůli
jejichž absenci v řízení o žalobě Nejvyšší správní soud první rozsudek krajského soudu
v posuzované věci zrušil, se pouze přihlásily k účasti na řízení a žádné relevantní tvrzení ani jinou
procesní aktivitu neučinily. Krajský soud tak neměl žádný důvod se od svého předchozího
posouzení odchýlit.
[22] Za popsaného stavu věci není na místě kasační stížnost odmítnout, neboť zčásti
přístupná je. Jak již však bylo naznačeno, Nejvyšší správní soud se může zabývat pouze námitkou
nerespektování závazného názoru Nejvyššího správního soudu z předchozího řízení, kterou
stěžovatel nemohl vznést v předchozím řízení a kterou se zdejší soud nezabýval. Nejvyšší správní
soud proto přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v uvedeném rozsahu, ověřil přitom,
zda tento rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl
k následujícímu závěru.
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] Stěžovatel tvrdí, že se krajský soud neřídil závazným názorem zdejšího soudu, neboť
podle něj z výše citovaného rozsudku č. j. 5 Azs 308/2020 - 76 vyplývalo, že správní orgány
nezjistily skutkový stav dostatečně a že stěžovatelova manželka mohla uvést při svém výslechu
pro věc relevantní skutečnosti; krajský soud přitom dospěl k opačnému závěru.
[25] Nejvyšší správní soud znovu připomíná, že v řízení o minulé kasační stížnosti se zabýval
jedinou námitkou, a to vadou řízení spočívající v neobeslání subjektů, které přicházely v úvahu
jako osoby zúčastněné na řízení. Za účelem posouzení této problematiky se musel zabývat třemi
dílčími otázkami: a) zda byli stěžovatelovi rodinní příslušníci dotčeni na svých právech
napadeným rozhodnutím, b) zda toto dotčení muselo být krajskému soudu zřejmé, a tedy zda
se jednalo o vadu řízení, a c) zda tato vada řízení mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci
samé. Všechny otázky Nejvyšší správní soud zodpověděl kladně.
[26] Při zodpovězení poslední otázky se zdejší soud zabýval tím, zda mohla vada řízení
spočívající v absenci obeslání stěžovatelových rodinných příslušníků, coby subjektů přicházejících
v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, vést k odlišnému výsledku věcného rozhodnutí.
Vycházel totiž z premisy, že vada řízení může vést k nezákonnosti rozhodnutí jen v případě,
že je myslitelné, že zapříčinila jiný výsledek řízení, než jaký by nastal v řízení bezvadném. Proto
Nejvyšší správní soud konstatoval, že v nyní posuzované věci bylo myslitelné, aby bylo
stěžovateli povolení k dlouhodobému pobytu za účelem soužití rodiny uděleno i při nesplnění
podmínky minimálního příjmu rodiny. Zároveň vyzdvihl několik momentů svědčících o tom,
že pokud by byli stěžovatelovi rodinní příslušníci osobami zúčastněnými na řízení o žalobě
a aktivně se tohoto řízení účastnili, mohl by krajský soud rozhodnout jinak, přičemž by byl také
dán prostor k jinému rozhodnutí žalované.
[27] Tímto prismatem je třeba na předešlý rozsudek Nejvyššího správního soudu nahlížet.
Poukázal-li tedy zdejší soud na skutečnost, že si správní orgány učinily úsudek o ekonomické
situaci stěžovatelovy rodiny a dopadech rozhodnutí do práv na rodinný a soukromý život, aniž
by provedly svědecký výslech stěžovatelovy manželky, učinil tak proto, aby zdůraznil, že její
názory, argumenty a tvrzení v řízení vůbec nezazněly, ačkoliv byla rozhodnutím žalované
na svých právech dotčena. S ohledem na konkrétní okolnosti dané věci přitom nebylo možno
vyloučit, že by její procesní aktivita výsledek řízení o žalobě zcela zvrátila. Naopak zdejší soud
neoznačil procesní postup správních orgánů za vadný, tím spíše se nevyjádřil k (ne)zákonnosti
jejich rozhodnutí. To mu ostatně stěžovatel ani neumožnil, neboť Nejvyšší správní soud
je v řízení o kasační stížnosti vázán důvody kasační stížnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.) a stěžovatel
žádné vady řízení před správním orgánem nenamítal.
[28] Je třeba podotknout, že se zdejší soud nesnaží přiřknout svému minulému rozhodnutí jiný
smysl, než jaký z něj objektivně vyplývá. V bodě [30] předešlého rozhodnutí totiž zcela jasně
uvedl: „Nejvyššímu správnímu soudu nenáleží odhadovat konkrétní argumentaci stěžovatelových rodinných
příslušníků v případě, že by jim bylo umožněno uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení, nicméně vzhledem
k uvedeným okolnostem konkrétní věci lze uzavřít, že především stěžovatelova manželka mohla v řízení před
krajským soudem objasnit ekonomickou situaci rodiny, v důsledku čehož se mohlo zásadně změnit hodnocení
dostatečnosti příjmů rodiny a dopadů rozhodnutí do práva na soukromý a rodinný život stěžovatele a jeho
rodinných příslušníků. Nelze tedy vyloučit, že by stěžovatelovi rodinní příslušníci – primárně manželka, pokud
by jí bylo umožněno vykonávat práva osoby zúčastněné na řízení, přednesla skutečnosti a navrhla důkazy,
v jejichž kontextu by rozhodnutí žalované nemohlo obstát. Je tedy zřejmé, že napadený rozsudek může být stižen
nezákonností.“
[29] Lze tedy uzavřít, že se Nejvyšší správní soud k otázce vad řízení před správními orgány
ani k zákonnosti jejich rozhodnutí nevyjadřoval, a krajský soud ani nemohl být v tomto ohledu
vázán jeho právním názorem. Od závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu
se tudíž odchýlit nemohl. Smyslem předchozího rozsudku zdejšího soudu bylo umožnit
stěžovatelovým rodinným příslušníkům účastnit se soudního řízení, aby měli možnost přednést
tvrzení a navrhnout důkazy k ochraně svých práv – posouzení jimi uváděných tvrzení
a skutečností by podléhalo přezkumu ze strany zdejšího soudu, neboť proti tomuto posouzení
v minulé kasační stížnosti nebylo možno brojit. Nejvyšší správní soud v závěru svého
předchozího rozsudku v dané věci výslovně upozornil, že je třeba žalobní body znovu posoudit
v návaznosti na procesní aktivitu osob zúčastněných na řízení. Bylo již jen na nich, jak se ke své
procesní aktivitě postaví. Pokud neučinily nic kromě svého přihlášení do řízení, nelze krajskému
soudu vyčítat, že rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozsudku. Ostatně, věcně se kvůli
procesní pasivitě osob zúčastněných na řízení posuzovaný případ nijak nezměnil, pouze se změnil
okruh osob, které se řízení účastnily.
[30] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel dne 18. 8. 2022 navrhl, aby
Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal odkladný účinek. O tomto návrhu soud
nerozhodoval, jelikož rozhodl o samotné kasační stížnosti bez zbytečného prodlení po provedení
nezbytných procesních úkonů. Odkladný účinek vyvolává účinky jen do skončení řízení před
soudem. Rozhodovat o odkladném účinku tak vzhledem ke skončení řízení o kasační stížnosti
pozbylo smyslu.
V. Závěr a náklady řízení
[31] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl úspěšný, a nemá tedy právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí podle
obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
[33] Osoby zúčastněné na řízení mají právo na náhradu nákladů řízení pouze v případě, kdy
jim soud uloží povinnost (§60 odst. 5 s. ř. s.); tak tomu v projednávané věci nebylo.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.)
V Brně dne 20. září 2022
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu