ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.160.2021:28
sp. zn. 5 Azs 160/2021 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: R. A., zast.
advokátem Mgr. Ladislavem Bártou, se sídlem AK Purkyňova 6, Ostrava, proti žalované: Policie
ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2021, č. j. 17 A 23/2021 –
29,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
III. Ustanovenému zástupci Mgr. Ladislavu Bártovi se p ři zn áv á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3400 Kč, která bude k rukám
zástupce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne
2. 2. 2021 č. j. CPR–951-3/ČJ–2021–930310-V244, ve věci správního vyhoštění. Stěžovateli bylo
podle §119 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců uloženo správní
vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států
Evropské unie 10 měsíců.
[2] Dne 26. 11. 2020 zajistila německá policie stěžovatele a dalších šest osob, kteří měli být
do Německa ilegálně převezeni v nákladním automobilu; na základě readmisní dohody (Dohoda
mezi vládou České republiky a vládou Spolkové republiky Německo o zpětném přebírání osob
na společných státních hranicích, vyhlášená pod č. 5/1995 Sb.) byl stěžovatel předán do České
republiky za účelem správního vyhoštění; stěžovatel neměl platný cestovní doklad a oprávnění
k pobytu. Jednání stěžovatele bylo posouzeno dle §119 odst. 1 písm. b) bodů 3 a 4 zákona
o pobytu cizinců (pobýval na území bez platného cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn;
pobýval na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn).
[3] Vzhledem k míře závažnosti jeho protiprávního jednání byla doba uloženého zákazu
vstupu na území EU stanovena na 10 měsíců (z možných 5 let). Nebyly ve smyslu §174a zákona
o pobytu cizinců shledány žádné překážky vycestování; ze závazného stanoviska OAMP ze dne
30. 11. 2020 vyplývá, že vycestování stěžovatele do Iráku je možné.
[4] V žalobě stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, tvrdil, že uložená
doba je nepřiměřená délce jeho nelegálního pobytu a neodpovídá okolnostem případu; žalovaný
dostatečně nezohlednil zásadu proporcionality a intenzitu zásahu do jeho práv; namítal, že nebyla
dostatečně zhodnocena existence důvodů znemožňujících vycestování; žalovaná neposuzovala
stav dodržování lidských práv v Iráku ani v obecné rovině a nedostatečně se zabývala skutečností,
zda konkrétně v případě stěžovatele hrozí reálné riziko mučení a nelidského nebo ponižujícího
zacházení nebo trestání; nevyžádala si zprávy např. od dalších nevládních organizací zabývajících
se dodržováním lidských práv a svobod.
[5] Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. Poukázal především na to,
že stěžovatel (byť v řízení zastoupen advokátem) podal pouze blanketní odvolání, které na výzvu
nedoplnil; žádné odvolací námitky proti rozhodnutí žalované neuplatnil. Žalovaná se dle
krajského soudu proto správně zabývala pouze zákonností rozhodnutí o vyhoštění a jemu
předcházejícího řízení z hlediska jeho souladu s právními předpisy. V rámci odvolacího řízení
žalovaná ověřila, že závazné stanovisko bylo jako zákonem vyžadovaný a povinný podklad
vyžádáno. Odvolání nijak nezpochybnilo správnost rozhodnutí krajského ředitelství, ani
správnost závazného stanoviska; žalovaná nebyla přitom povinna vyžadovat změnu či potvrzení
závazného stanoviska postupem dle §149 odst. 7 správního řádu, neboť jeho obsah nebyl
stěžovatelem nijak zpochybněn. Informace, ze kterých závazné stanovisko vycházelo, jsou
obsaženy ve spise. Krajský soud poukázal na to, že sám stěžovatel při výslechu dne 28. 11. 2020
uvedl, že odjel z důvodu, že chodil s dívkou křesťanského náboženství a jeho rodina s tím
nesouhlasila, uvedl, že mu v Íráku žádné nebezpečí nehrozí, že neměl problémy se státními
orgány, hrozí mu pouze trest od rodiny. Krajský soud podotkl, že jakkoli lze námitky proti
závaznému stanovisku uplatnit až v žalobě, stěžovatel neuvedl nic, co by vypovídalo o vadném
posouzení věci; vada správního řízení nemůže vzniknout bez dalšího jen tím, že až v soudním
řízení začne rozporovat správnost zjištění skutkového stavu; úvahy stěžovatele o diplomatických
zárukách jsou dle krajského soudu bez zřejmého významu, protože nemají žádnou oporu ve spisu
ani v žalobní argumentaci. Nedůvodnou shledal krajský soud rovněž námitku stran délky zákazu
vstupu na území států EU; délka zákazu vstupu dle ustanovení zákona o pobytu cizinců, dle
kterého bylo v případě stěžovatele postupováno, je až 5 let; doba deseti měsíců, po níž mu nelze
umožnit vstup na území států EU, není zcela nepřiměřená, jak tvrdil, správní orgány svou úvahu
dostatečně odůvodnily. Krajský soud rovněž poukázal na to, že stěžovatel nemá žádné právo
vstoupit na území ČR, potažmo států EU, ani právo na tomto území pobývat, a nemá na jejich
území ani žádný právem chráněný zájem (rodinný, soukromý, pracovní aj.). Není tedy potřeba
hodnotit přiměřenost negativních důsledků vyhoštění – ty prakticky není vůči čemu poměřovat,
protože stěžovatel zde žádná relevantní práva nemá.
[6] V kasační stížnosti stěžovatel namítá vadu řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit. Namítá, že se krajský soud neztotožnil s jeho námitkou nesprávně vyhodnocených
překážek vycestování, neboť vycházel z nedostatečného závazného stanoviska Ministerstva
vnitra; přičemž se krajský soud nezabýval tím, že žalovaná nevyhodnotila podstatu obav
stěžovatele, které vtělil do svého odvolání. S ohledem na povahu řízení o správním vyhoštění
je třeba bedlivě hodnotit a zkoumat všechny skutečnosti nasvědčující existenci překážek
vycestování, a to i v případě, že na ně účastník řízení upozornil až v průběhu řízení před soudem.
Stěžovatel zásadně nesouhlasí s tvrzením soudu o opožděnosti jeho námitek; dle názoru
stěžovatele byl soud jednoznačně povinen vypořádat žalobní námitky týkající se nepřijatelnosti
obsahu závazného stanoviska ministerstva vnitra rovněž věcně, a to, že předmětné námitky
prohlásil za fakticky opožděné, zakládá eventuální porušení zásady non - refoulement, a jedná
se tak o naprosto neakceptovatelné vypořádání věci, popírající smysl soudního přezkumu
rozhodnutí o správním vyhoštění.
[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a za stěžovatele jedná osoba splňující podmínky dle §105 odst. 2 s. ř. s.
[9] Ve věcech, v nichž před krajským (městským) soudem rozhodoval specializovaný
samosoudce, se po posouzení přípustnosti kasační stížnosti zabývá NSS otázkou, zda
podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele (§104a
s. ř. s. ve znění účinném od 1. 4. 2021; viz k tomu rozsudek ze dne 11. 6. 2021, č. j. 10 As
154/2021 - 23, body 6-7, a usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28, body 10–12 ).
Není-li tomu tak, NSS kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. V daném případě se jedná
o věc, o které rozhoduje v souladu s §31 odst. 2 s. ř. s. specializovaný samosoudce.
[10] K vlastnímu vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny
v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle
citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost přijatelná v následujících typových případech: (1)
kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
[11] Nejvyšší správní soud neshledal žádné pochybení krajského soudu, které by v této věci
založilo přijatelnost kasační stížnosti (ani stěžovatel sám nezdůvodnil, proč by měla být jeho
kasační stížnost přijatelná). Kasační stížnost je nepřijatelná.
[12] Z rozsudku krajského soudu je patrné, z jakých skutkových okolností krajský soud vyšel
i k jakým právním závěrům na jejich základě dospěl; krajský soud také reagoval na všechny
žalobní námitky. Není pravdou, že by některé odmítl pro opožděnost; naopak krajský soud
připustil, že námitky stran překážky vycestování je oprávněn stěžovatel uplatnit až v žalobě
(byť v průběhu správního řízení byl zcela pasivní), rovněž se jimi zabýval, a dospěl k závěru,
že ani tvrzení v žalobě, nikterak nevypovídají o tom, že překážky vycestování by u stěžovatele
byly dány. Tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti tak nemá oporu v napadeném rozsudku.
[13] Stěžovatel svou emigraci nijak nespojil s obecnou situací v Iráku, ani cokoli z toho,
co stěžovatel uvedl, nenasvědčuje skutečnému nebezpečí, které by mu v Iráku hrozilo. Stěžovatel
má obavy pouze z reakce své rodiny, kterou však blíže nekonkretizoval. Ačkoli judikatura
Nejvyššího správního soudu v poslední době reflektovala, že situace v Iráku není zcela stabilní
(srov. například rozsudek ze dne 9. února 2021 č. j. 6 Azs 390/2020 - 25), z tvrzení stěžovatele
v kontextu s informacemi obsaženými v závazném stanovisku ve vztahu k jeho osobě nic
nenasvědčuje tomu, že by byla tak špatná, aby bylo možné dovodit, že vyhoštění stěžovatele
do Iráku není možné.
[14] Ze správního spisu vyplývá, že si správní orgán v souladu se zákonem vyžádal závazné
stanovisko ministerstva, zda vycestování cizince je možné (§179 zákona o pobytu cizinců). S jeho
obsahem byl stěžovatel seznámen a nic vůči němu nenamítl. Proti rozhodnutí krajského
ředitelství policie o vyhoštění podal stěžovatel prostřednictvím advokáta Mgr. Ladislava Bárty
blanketní odvolání ze dne 10. 12. 2020, které přes výzvu k odstranění vad podání ze dne
17. 12. 2020 nedoplnil. Nedal tedy žádný podnět k přezkumu závazného stanoviska. Pokud nyní
stěžovatel tvrdí, že krajský soud se nezabýval tím, že žalovaná nevypořádala jeho odvolací
námitky, je toto tvrzení zcela absurdní za situace, kdy stěžovatel žádné odvolací námitky
neuplatnil.
[15] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel v kasační stížnosti nepřináší žádnou
novou argumentaci, na kterou by již krajský soud (správně) neodpověděl. Nevyvstala žádná
právní otázka, která by doposud nebyla judikaturou jednotně řešena, ani taková otázka, kterou
by bylo třeba řešit odlišně. Krajský soud ani hrubě nepochybil při výkladu práva. NSS proto
kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost (§104a s. ř. s.).
[16] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci podle §60 odst. 1 a §120
s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33,
body 51-53). Stěžovatel úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované,
která by jinak toto právo měla, žádné náklady nevznikly.
[17] Stěžovateli byl pro řízení o žalobě krajským soudem ustanoven zástupcem advokát
Mgr. Ladislav Bárta; hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného zástupce v takovém
případě platí stát (§35 odst. 10 věta první za středníkem s. ř. s.). Ustanovenému zástupci Nejvyšší
správní soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby spočívající v sepisu a podání kasační
stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
„advokátní tarif“)], za nějž mu náleží odměna ve výši 3100 Kč [§7 bod 5 aplikovaný na základě
§9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§13
odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 3400 Kč. K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená
lhůta třiceti dnů.
[18] Vzhledem k tomu že Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti bezprostředně
poté, kdy ji stěžovatel na výzvu soudu doplnil dne 27. 12. 2021, nerozhodoval již samostatně
o dříve podaném návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť takové
rozhodnutí by bylo zjevně nadbytečné.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu