ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.3.2021:24
sp. zn. 5 Azs 3/2021 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. A., zastoupen Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, se sídlem Věkoše 416,
Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 23. 12. 2020, č. j. 28 A 8/2020 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Ladislava Bárty se u r č u j e
částkou 3 400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 (třiceti) dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne
6. 11. 2020, č. j. KRPH-89445-20/ČJ-2020-050022-SV. Tímto rozhodnutím žalovaná dle
§129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žalobce
zajistila za účelem předání podle Dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské
republiky o předávání a přebírání osob na společných státních hranicích ze dne 2. 7. 2002,
č. 1/2004 Sb.m.s. (dále jen „readmisní dohoda“). Doba zajištění byla stanovena na 30 dnů
od okamžiku omezení osobní svobody, tj. od 5. 11. 2020 do 4. 12. 2020.
[2] Ze správního spisu vyplynulo, že dne 5. 11. 2020 hlídková služba policie zkontrolovala
nákladní vozidlo s návěsem, v němž se nacházel žalobce a spolu s ním 47 dalších cizinců. Téhož
dne v 17:00 hod. byl žalobce zajištěn podle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii
České republiky, v relevantním znění, neboť byl důvod se domnívat, že neoprávněně vstoupil
na území ČR nebo zde neoprávněně pobývá. Při výslechu dne 6. 11. 2020 žalobce vypověděl,
že je syrské státní příslušnosti, přičemž zemi původu opustil zhruba před půl rokem. Vzhledem
k tomu, že žalobce již nabyl zletilosti, obával se, že bude muset nastoupit vojenskou službu, což
nechtěl, jelikož v Sýrii je válka. V Sýrii ho rovněž hledá policie, ale důvod nezná. Ze Sýrie cestoval
různými způsoby přes Turecko, Řecko, Albánii, Kosovo, Srbsko, Rumunsko, Maďarsko
a následně pak v nákladním vozidle přes Slovensko do České republiky. Cílem žalobcovy cesty
bylo Německo, kde žije jeho bratr a dva strýcové. Jiné vazby v České republice či na území EU
nemá. V zemi původu má manželku, pět sourozenců a nevlastní matku. Žalobce sdělil,
že by chtěl v cestě do Německa pokračovat a přál by si tam žít a pracovat. O mezinárodní
ochranu v žádné zemi nepožádal a uvedl, že rovněž nemá vízum ani jiné pobytové oprávnění.
Žalobce neměl ani cestovní doklad, který nechal v Turecku u svého kamaráda. Žalobce dále
sdělil, že má prostředky na vycestování (zhruba 80 euro), nemá telefonní číslo a neví, na jaké
adrese by se v České republice zdržoval. Ke svému zdravotnímu stavu žalobce uvedl, že se cítí
dobře a nemá žádné zdravotní problémy.
[3] Řidič daného nákladního vozidla vypověděl, že ho převzal společně s druhým řidičem
v Rumunsku, následně cestovali přes Maďarsko na Slovensko, kde zastavili na čerpací stanici,
natankovali a pokračovali dál do České republiky, kde proběhla kontrola hlídkové služby policie.
Žalovaná na základě zjištěných skutečností dospěla k závěru, že žalobce dne 5. 11. 2020
neoprávněně vstoupil ze Slovenské republiky na území České republiky bez platného pobytového
oprávnění, byly tak naplněny podmínky předání žalobce podle readmisní dohody. Dne
6. 11. 2020 žalovaná zaslala příslušným orgánům Slovenské republiky žádost o předání žalobce
dle čl. 2 odst. 5 této dohody.
[4] Vzhledem k tomu, že předání nebylo možné uskutečnit do 48 hodin od omezení osobní
svobody žalobce, žalovaná již zmíněným rozhodnutím ze dne 6. 11. 2020, č. j. KRPH-89445-
20/ČJ-2020-050022-SV, žalobce za účelem předání zajistila ve smyslu §129 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců. Okolnosti projednávané věci přitom dle žalované znemožňovaly uložení
mírnějších opatření ve smyslu §123b zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce nemá v České
republice hlášen pobyt, příbuzné či známé ani zajištěno žádné ubytování, nedisponuje
dostatečnými finančními prostředky a na území České republiky vstoupil ve skrytu ze Slovenské
republiky s vědomím, že nemá cestovní doklad ani pobytové oprávnění. Podle žalované
by žalobce nebyl schopen plnit povinnosti plynoucí ze zvláštních opatření (alternativ k zajištění)
a současně existuje důvodná obava, že by uložením některého ze zvláštních opatření bylo
ohroženo jeho předání slovenským orgánům.
[5] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že vzhledem k tomu, že žalovaná obdržela
vyjádření slovenské strany, že odmítá převzetí syrských státních příslušníků, tedy i žalobce
(z důvodu nevyhostitelnosti žalobce do země původu), a žalobce tak nebyl předán slovenským
orgánům, zahájila žalovaná řízení o správním vyhoštění žalobce a za tímto účelem jej
rozhodnutím ze dne 18. 11. 2020, č. j. KRPH-89445-36/ČJ-2020-050022-SV, zajistila podle §124
odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců. Následně vydala žalovaná rozhodnutí ze dne
1. 12. 2020, č. j. KRPH-89445-43/ČJ-2020-050022-SV, jímž žalobci uložila dle §119 odst. 1
písm. a) bodu 2, písm. b) bodu 3 a bodu 4 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění v délce
jednoho roku, nicméně současně bylo rozhodnuto, že se na žalobce vztahují důvody
znemožňující jeho vycestování podle §179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V návaznosti na toto
rozhodnutí byl žalobce dle §127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců dne 1. 12. 2020
ze zajištění propuštěn.
[6] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované o zajištění za účelem předání podle
readmisní dohody žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který ji rozsudkem ze dne 23. 12. 2020,
č. j. 28 A 8/2020 – 44, zamítl. Krajský soud neshledal napadené rozhodnutí v rozporu s čl. 33
odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, jelikož z ničeho nevyplývá, že by žalobci
na Slovensku hrozila jakákoliv perzekuce. Žalovaná neporušila ani čl. 15 odst. 1 směrnice
2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně
pobývajících státních příslušníků třetích zemí, neboť se dostatečně zabývala otázkou použití
zvláštních opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců a také délka zajištění odpovídá lhůtám
potřebným pro postup před předáním žalobce dle readmisní dohody i s přihlédnutím
k omezením spojeným s ochranou před šířením onemocnění COVID-19. Krajský soud
s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016, č. j. 6 Azs 253/2015 – 37,
a ze dne 9. 1. 2019, č. j. 4 Azs 263/2018 – 42 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nevyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), konstatoval, že zajištěním žalobce nedošlo
ani k porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(Úmluva). K namítanému rozporu s čl. 5 odst. 2 Úmluvy krajský soud konstatoval, že žalobce byl
s důvody omezení svobody řádně seznámen dne 6. 11. 2020 za přítomnosti tlumočníka
a je zajištěn i soudní přezkum napadeného rozhodnutí žalované.
[7] K námitce žalobce, že jeho zajištění neplní svůj účel, neboť předání nelze realizovat pro
rozpor se zásadou non-refoulement, mj. proto, že Slovensko je silně křesťanská země orientovaná
proti islámu, tj. náboženství, které vyznává žalobce, krajský soud konstatoval, že žalovaná se sice
otázkou možného nelidského či ponižujícího zacházení se žalobcem na Slovensku výslovně
nezabývala, nicméně odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 – 29, publ. pod č. 3773/2018 Sb. NSS, a konstatoval, že žalobce
žalovanou ve správním řízení na žádné konkrétní nedostatky ve vztahu ke Slovensku neupozornil
a s ohledem na zásadu vzájemné důvěry mezi členskými státy Evropské unie by tak žalovaná
měla povinnost tuto otázku výslovně vypořádat bez námitky pouze tehdy, pokud by dospěla
k závěru, že takové nedostatky ve státě předání existují nebo jsou o jejich neexistenci
důvodné pochybnosti. Ani krajskému soudu nebyly žádné takové nedostatky na Slovensku,
které by mohly žalobce ohrožovat na jeho základních právech, včetně hrozby nelidského
či ponižujícího zacházení, resp. porušení zásady non-refoulement, známy. Slovenská republika
je obdobně jako Česká republika vnímána jako demokratická země s funkčním právním
systémem a konzervatismus vycházející z křesťanské tradice, který je rozšířen napříč slovenskou
společností, je rovněž obdobný jako v České republice.
[8] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že bylo zasaženo do základních práv žalobce,
jelikož se nemohl proti rozhodnutí o předání na Slovensko bránit. Krajský soud připomněl,
že předmětem nyní posuzované věci je přezkum rozhodnutí o zajištění za účelem předání podle
readmisní dohody, a konstatoval, že nelze shledat porušení práva žalobce na soudní ochranu
dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (Listina), v tom, že se o předání nevydává
rozhodnutí. Žalobce se proti případnému nezákonnému předání na Slovensko mohl bránit
zásahovou žalobou. Závěrem krajský soud k námitce žalobce týkající se hrozeb v zemi původu
konstatoval, že po vydání rozhodnutí o zajištění z důvodu předání na Slovensko již žalobce
nemohl požádat o udělení mezinárodní ochrany v ČR, mohl tak však učinit před samotným
zajištěním (což dle protokolu o výslechu neměl ani v úmyslu). Nic také žalobci nebránilo v tom,
aby požádal o mezinárodní ochranu na Slovensku.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[9] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které
podřadil pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[10] Stěžovatel předně s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS, namítá,
že se žalovaná dostatečně nezabývala možnými překážkami jeho předání na Slovensko, což
nenapravil ani krajský soud. Stěžovatel je přesvědčen, že bylo povinností žalované se touto
otázkou zabývat i přesto, že stěžovatel neuváděl žádnou jemu hrozící újmu.
[11] Podle stěžovatele se krajský soud rovněž dostatečně nezabýval tvrzeným rozporem s čl. 5
odst. 1 písm. f) Úmluvy a omezil se pouze na konstatování, že účelem zajištění byla příprava
předání stěžovatele na Slovensko, aniž by zohlednil, že by mu v takovém případě mohlo hrozit
pronásledování pro jeho náboženství, včetně pravděpodobných fyzických útoků na jeho osobu.
Stěžovatel v této souvislosti namítá, že Slovensko je silně křesťanskou zemí, která je značně
nevstřícná k islámu a lidé této víry jsou na Slovensku nepřímo diskriminováni například
prostřednictvím úpravy náboženského sdružování (v roce 2016 byl zákonem zvýšen počet
podpisů nutných pro registraci náboženské obce z 20 na 50 tisíc). Muslimové na Slovensku
nemají mešity a čelí také útokům od různých extremistických skupin.
[12] Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že krajský soud neshledal rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny.
V této souvislosti stěžovatel namítá, že proti rozhodnutí žalované o předání, které fakticky
zasahuje do jeho osobní svobody, mu není umožněno domáhat se soudní ochrany (včetně
přezkoumání zákonnosti účelu zajištění).
[13] Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu i rozhodnutí žalované zrušil.
[14] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[16] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku krajského
soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené
rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud předesílá, že se skutkově i právně obdobnými případy cizinců, kteří
byly hlídkou služby policie nalezeni v nákladním vozidle dne 5. 11. 2020 spolu se stěžovatelem,
již v minulosti zabýval (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2021,
č. j. 9 Azs 24/2021 – 25, ze dne 16. 6. 2021, č. j. 6 Azs 19/2021 – 28, ze dne 5. 8. 2021,
č. j. 3 Azs 80/2020 – 28, či ze dne 25. 8. 2021, č. j. 8 Azs 18/2021 – 30). Nejvyšší správní soud
přitom neshledal důvod se od těchto svých závěrů v nyní posuzované věci odchylovat,
a to i s přihlédnutím k tomu, že obsah kasačních stížností v těchto věcech je v podstatě shodný
a okolnosti těchto případů jsou obdobné.
[18] Podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy je možné zbavit osobní svobody v souladu s řízením
stanoveným zákonem v případě zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody „osoby, aby
se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání“.
[19] Podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[n]elze-li účinně uplatnit zvláštní opatření
za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval
na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie
přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie“.
[20] Se stěžovatelem lze souhlasit, že zajištění představuje podstatný zásah do osobní
svobody, a proto může být provedeno výhradně v souladu s příslušnými právními normami,
v neposlední řadě i v souladu s Úmluvou. Těmto otázkám se Nejvyšší správní soud ve své
judikatuře již dříve podrobně věnoval. Lze poukázat zejména na rozsudek ze dne 9. 6. 2016,
č. j. 6 Azs 253/2015 – 37, o který své rozhodnutí opřel i krajský soud a v němž se Nejvyšší
správní soud podrobně zabýval souladem právní úpravy zajištění cizince podle §129 zákona
o pobytu cizinců za účelem předání podle readmisní dohody s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy.
Nejvyšší správní soud shledal, že jsou-li dodrženy podmínky vyplývající z judikatury Evropského
soudu pro lidská práva, je zajištění dle §129 zákona o pobytu cizinců za účelem předání podle
readmisní dohody v souladu s uvedeným ustanovením Úmluvy. Nejvyšší správní soud v tomto
rozsudku konstatoval, že „[p]ři uplatňování dohod a rozhodování o zajištění je třeba též respektovat
ustanovení Úmluvy, jíž je Česká republika vázána. Čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy umožňuje zbavení svobody
osoby v souladu s řízením stanoveným zákonem, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo
osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání. Z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva
vyplývá, že zajištění dle citovaného článku je ospravedlnitelné pouze pokud probíhá proces navracení nebo
vyhoštění, tyto procesy přitom musí probíhat s řádnou péčí ze strany příslušných státních orgánů. Zajištění musí
mít oporu ve vnitrostátní právní úpravě a musí být v souladu s touto úpravou. Zároveň nesmí být „svévolné“, což
je nutné chápat tak, že o zajištění musí být rozhodnuto v dobré víře, že dojde k naplnění jeho účelu, musí být
vykonáno na odpovídajícím místě a v odpovídajících podmínkách a jeho délka by neměla přesáhnout dobu, ve které
lze dosažení účelu zajištění rozumně předpokládat (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
ve věcech Mikolenko proti Estonsku, č. 10664/05, A. a ostatní proti Spojenému království, č. 3455/05,
Chahal proti Spojenému království, č. 22414/93, Saadi proti Spojenému království, č. 13229/03).
Z čl. 5 odst. 2 Úmluvy vyplývá, že každý, kdo je omezen na osobní svobodě, musí být neprodleně seznámen
s důvody tohoto omezení v jazyce, jemuž rozumí. Odst. 4 téhož článku Úmluvy garantuje každému právo
na urychlený soudní přezkum rozhodnutí o zajištění“. Předání cizince podle mezinárodní smlouvy
z důvodu jeho neoprávněného pobytu na území lze považovat pro účely výkladu čl. 5 odst. 1
písm. f) Úmluvy za ekvivalentní k pojmu „vyhoštění“ (podrobně viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 1. 2019, č. j. 4 Azs 263/2018 – 42, bod 20).
[21] V nyní posuzované věci nejsou pochybnosti o tom, že stěžovatel neoprávněně vstoupil
na území České republiky, přes kterou projížděl, a žalovaná neprodleně po zjištění této
skutečnosti začala činit kroky směrující k jeho bezprostřednímu předání na Slovensko
(viz vyrozumění o předání občanů třetího státu dle článku 2 odst. 5 readmisní dohody ze dne
6. 11. 2020). Doba zajištění byla stanovena na 30 dnů, což je doba přiměřená
k naplnění účelu zajištění. V nyní posuzované věci byl proto stěžovatel zajištěn v souladu se shora
uvedenými požadavky.
[22] Pokud stěžovatel v posuzované věci spatřoval rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny v tom,
že o jeho předání na základě readmisní dohody nebylo vedeno řízení a nebylo o něm vydáno
formalizované rozhodnutí, proti kterému by se mohl soudně bránit, krajský soud správně
konstatoval, že skutečnost, že se o předání nevydává samostatné rozhodnutí, není sama o sobě
relevantní pro přezkum zákonnosti rozhodnutí o zajištění, které je možné napadnout žalobou
ve správním soudnictví, což také stěžovatel učinil (žaloba je navíc projednávána ve zrychleném,
přednostním režimu). V této souvislosti proto nelze konstatovat porušení práva na přístup
k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny. Při přezkumu zákonnosti zajištění za účelem předání
do jiného státu pak soud podle okolností věci a vznesených námitek zkoumá důvody omezení
svobody, ale také důvody předání. Zajištění cizince za účelem předání je totiž možné pouze
tehdy, není-li zákonný účel zajištění a priori vyloučen. Při rozhodování o zajištění tedy postačí
úvaha o potenciální možnosti naplnění jeho účelu – v tomto případě úvaha o potenciální
možnosti předání do daného státu (viz již zmíněné usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150). Proti úkonům žalované
směřujícím k předání cizince do jiného státu na základě readmisní dohody se navíc stěžovatel
může bránit též zásahovou žalobou ve smyslu §82 a násl. s. ř. s., včetně případného návrhu
na vydání předběžného opatření dle §38 s. ř. s.
[23] Stěžovatel v souvislosti se svým zajištěním za účelem předání podle readmisní dohody
vyjádřil své obavy, že v případě předání na Slovensko by byl vystaven hrozbě špatného zacházení
v rozporu s čl. 3 Úmluvy pro svoji víru, což mělo být překážkou jeho předání dle readmisní
dohody. Byť se žalovaná touto otázkou, kterou stěžovatel uplatnil prostřednictvím svého
zástupce až v žalobě, ve svém rozhodnutí výslovně nezabývala, Nejvyšší správní soud stejně jako
krajský soud nezískal na základě své úřední činnosti ani obecně známých skutečností týkajících
se Slovenska jakožto pro Českou republiku stále velmi blízké země žádné poznatky o tom,
že by měl být stěžovatel v případě předání na Slovensko vystaven skutečnému nebezpečí
špatného zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy a že by tedy jeho předáním na Slovensko byla
porušena zásada non-refoulement. Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského soudu, že Slovenskou
republiku lze považovat za demokratický právní stát, v němž jsou obecně respektována základní
lidská práva, včetně zákazu mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, svobody
projevu, svobody sdružování a svobody náboženského vyznání. Byť jistě slovenská společnost,
zcela obdobně jako společnost česká, zatím nemá hlubší zkušenost s obyvateli muslimského
vyznání, přičemž islám jistě může u některých lidí na Slovensku, tak jako v České republice,
vyvolávat nedůvěru, nelze předpokládat, že by slovenská policie, resp. tamní orgány činné
v trestním řízení, nebyly ochotny a schopny poskytnout proti případné hrozbě fyzických či jiných
extremistických útoků proti muslimské komunitě účinnou ochranu.
[24] Žádné jiné okolnosti, které by mohly představovat překážku realizace předání v rámci
readmisní dohody, stěžovatel nenamítal. Takovou překážkou se ovšem nakonec ukázala být
skutečnost, že slovenské orgány odmítly stěžovatele převzít z toho důvodu, že jeho vyhoštění
do země původu, tedy do Sýrie, by bylo v rozporu se zásadou non-refoulement, a ke stejnému závěru
o důvodech znemožňujících vycestování stěžovatele do země původu v následném řízení
o správním vyhoštění dospělo ve svém závazném stanovisku i Ministerstvo vnitra. Pokud
by v době vydání rozhodnutí o zajištění stěžovatele za účelem jeho předání dle readmisní dohody
na Slovensko, které je předmětem přezkoumání správních soudů v této věci, byly již žalované
k dispozici informace o tom, že slovenská strana nebude přebírat k readmisi syrské státní
příslušníky z toho důvodu, že je nelze navrátit do země původu, nebyla by samozřejmě
oprávněna stěžovatele za účelem readmise ani zajistit. To však stěžovatel netvrdil ani neprokázal
a taková případná skutečnost nevyplývá ani ze správního spisu.
IV.
Závěr a náklady řízení
[25] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první za použití §120 s. ř. s. Žalovaná byla v řízení o kasační stížnosti úspěšná,
příslušelo by jí tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu důvodně vynaložených
nákladů řízení, ovšem podle obsahu spisu jí v tomto řízení žádné náklady nevznikly, proto
jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[27] V řízení o kasační stížnosti pokračovalo zastoupení stěžovatele advokátem
Mgr. Ladislavem Bártou, kterého stěžovateli ustanovil již krajský soud (§35 odst. 10 poslední
věta s. ř. s.). Náklady spojené se zastoupením, tj. hotové výdaje advokáta a odměnu
za zastupování, hradí v takovém případě stát. Nejvyšší správní soud zástupci přiznal odměnu výši
3 100 Kč za jeden úkon právní služby, tj. podání kasační stížnosti a její doplnění [§7 bod 5,
§9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], a dále paušální náhradu hotových
výdajů advokáta ve výši 300 Kč za tento úkon (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy
částku 3 400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne
právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 27. září 2022
JUDr. Jakub Camrda v. r.
předseda senátu