ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.64.2021:28
sp. zn. 5 Azs 64/2021 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: T. T. N., zast.
advokátem Mgr. Petrem Václavkem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2021, č. j. 73 Az 1/2020 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
5. 10. 2020, č. j. OAM-120/ZA-ZA11-HA13-2020, ve věci neudělení mezinárodní ochrany.
[2] Stěžovatelka dne 9. 2. 2020 podala žádost o udělení mezinárodní ochrany, ve které uvedla,
že je vietnamskou státní příslušnicí bez náboženského či politického přesvědčení; je vdovou
od r. 2018, kdy zemřel její český manžel V. R., děti nemá. V ČR žije od r. 2006 na základě
povolení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání, je zdravá. Jako důvod žádosti
o mezinárodní ochranu uvedla, že chce být zde a nechce zpět do Vietnamu; v roce 2006
se do Vietnamu na dva týdny vrátila a následně odcestovala letecky z Hanoje do Paříže a poté
do Prahy. Doplňující pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany byl proveden 12. 2. 2020
za účasti tlumočníka; v něm dodala, že s vycestováním neměla potíže, cestovní doklad si vyřídila
na ambasádě v Praze. Dále sdělila, že její dosavadní trvalý pobyt ztratila v dubnu 2019, neboť
byla odsouzena za drogovou trestnou činnost; od 19. 1. 2016 do 17. 1. 2020 byla ve výkonu trestu
odnětí svobody (7 let). Dle výjezdního příkazu měla vycestovat do 15. 2. 2020. Do Vietnamu
se nechce vrátit kvůli náboženskému přesvědčení, neboť vyznává Falun Gong, což ve Vietnamu
neuznávají, má proto strach, že jí tam někdo ublíží. Toto náboženství vyznává něco přes dva
roky, nemůže vysvětlit, o jaké náboženství se jedná, neví, na čem je založeno, neví o něm nic, jen
občas se setkává se skupinou lidí na tržnici v Sapě, kde cvičí a modlí se za štěstí, informace
si nepředávají. Dále uvedla, že někdy se zúčastní protivládní demonstrace před vietnamskou
ambasádou v Praze, což je spojeno s jejím náboženstvím; konkrétně se zúčastnila jediné
demonstrace v říjnu či listopadu 2015, neví z jakého důvodu, rozpor ohledně toho, že tehdy svou
víru ještě nevyznávala a přesto měla být demonstrace s vírou spojena, nedokázala vysvětlit. Sama
neví, proč začala náboženství vyznávat, připojila se k dalším Vietnamcům. Neví, co by se stalo,
kdyby toto náboženství vyznávala ve Vietnamu, někdo by ji mohl zabít. Ve Vietnamu o jejím
náboženském přesvědčení nikdo neví. K osobnímu životu uvedla, že má v ČR českého přítele M.,
jehož příjmení nezná, jejich vztah trvá asi tři roky, ve vězení za ní nebyl; vztah započal až po
propuštění z vězení. S přítelem spolu nebydlí, on ji o ruku nepožádal, ale ona plánuje,
že se vezmou, datum svatby však nemají. Jiné vazby v ČR nemá. Ve Vietnamu žádné problémy
se státními orgány neměla.
[3] Žalovaný neshledal žádný relevantní důvod, pro který by stěžovatelce některou z forem
mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu udělil.
Konstatoval, že stěžovatelka není ve vlasti pronásledována pro uplatňování politických práv
a svobod v smyslu §12 písm. a) zákona o azylu, nikdy neměla potíže s vietnamskými státními
orgány, pokud jde o důvod dle §12 písm. b) zákona o azylu, žalovaný poukázal
na nedůvěryhodnost tvrzení ohledně jejího náboženského přesvědčení, a to s poukazem
na rozpory a posuny v její výpovědi i neschopnost objasnit základní fakta týkající se její víry.
Ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických o svobodě vyznání
ve Vietnamu za rok 2019 sice plyne existence potíží, které členství v náboženské skupině Falun
Gong ve Vietnamu přináší, příběh stěžovatelky týkající se její víry označil za natolik rozporuplný
a nevěrohodný, vyhodnotil jej proto jako uvedený účelově s cílem vyvolat domněnku azylově
relevantních důvodů. Žalovaný poukázal rovněž na nesrovnalosti ve výpovědi ohledně jejího
přítele M., jehož příjmení nezná ani s ním nebydlí; ani rodinné vazby nejsou důvodem pro udělení
azylu. Dle žalovaného nasvědčují okolnosti případu tomu, že se stěžovatelka po ztrátě
pobytového oprávnění v ČR, kde žije již od r. 2006, snaží cestou žádosti o mezinárodní ochranu
zlegalizovat svůj další pobyt. Žalovaný se zabýval rovněž rodinnou, sociální a ekonomickou
situací stěžovatelky, přihlédl k jejímu věku a zdravotnímu stavu; neshledal důvod ani pro udělení
azylu z humanitárních důvodů; neshledal ani důvody pro udělení doplňkové ochrany dle §14a
zákona o azylu.
[4] Rozhodnutí žalovaného napadla stěžovatelka žalobou, kterou krajský soud nyní
napadeným rozsudkem zamítl. K projednání věci nařídil soud ústní jednání, na němž přítomný
zástupce stěžovatelky setrval na dosavadní argumentaci, žádné důkazní návrhy neučinil; krajský
soud neshledal potřebu z vlastní iniciativy dokazování provádět.
[5] Krajský soud při posouzení věci akcentoval jako zásadní hlubokou rozporuplnost tvrzení
stěžovatelky ve správním řízení; po podání žádosti o mezinárodní ochranu nejprve výslovně
uvedla, že nemá žádné náboženské přesvědčení a jako důvod žádosti označila snahu zůstat v ČR
a nevrátit se zpět do Vietnamu; výslovně sdělila, že jiný důvod pro podání žádosti nemá.
Následně při pohovoru započala tvrdit, že je věřící a ve Vietnamu by pro její náboženské
přesvědčení mohla být ohrožena i na životě. V průběhu pohovoru však nedokázala náboženství,
jež vyznává, popsat, přestože žalovaný k této oblasti výslech směřoval a umožnil jí, se v plné šíři
vyjádřit; její vyjádření stojí na tom, že náboženství pochází z Číny a stěžovatelka jej praktikuje
cvičením a modlením se za štěstí; na doplňující otázky správního orgánu výslovně uvedla,
že o tomto náboženství nic neví. Krajský soud shodně s žalovaným poukázal na to, že ne každá
osoba je s ohledem na svůj intelekt schopna přesně a podrobně popsat aktivity, které vykonává;
na druhé straně lze od praktikujícího věřícího očekávat alespoň elementární znalosti týkající
se jeho víry. Nadto vyjádření stěžovatelky o její víře se objevilo až v pozdější fázi správního řízení
ve vyjádření jejího právního zástupce k podkladům pro vydání rozhodnutí. Krajský soud následně
poukázal na rozpory v jednotlivých časových aspektech stran účasti na setkáních, jichž se měla
účastnit, ačkoli současně pobývala ve výkonu trestu. Nosnou argumentaci stěžovatelky týkající
se jejího náboženského přesvědčení vyhodnotil krajský soud jako nevěrohodnou a rozporuplnou,
se závěry žalovaného se ztotožnil. Poukázal na to, že žalovaný nijak nepřehlížel tvrzení ohledně
její duchovní disciplíny z hlediska posouzení naplnění důvodů pro přiznání azylu dle §12 zákona
o azylu; vysvětlil však, že její tvrzení jsou účelová, tedy jim neuvěřil, a proto, přestože zjistil dílčí
problémy stoupenců hnutí ve Vietnamu, logicky nedospěl k závěru o odůvodněnosti strachu
z pronásledování z důvodu náboženství, resp. pro účely doplňkové ochrany o hrozícím
skutečném nebezpečí vážné újmy spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení
nebo trestání; nebyla dána reálnost nebezpečí, resp. přiměřená pravděpodobnost pronásledování.
Krajský soud neshledal ani pochybení žalovaného v posouzení podmínek pro (ne)udělení
humanitárního azylu či doplňkové ochrany.
[6] V kasační stížnosti stěžovatelka poukazuje na nesprávné právní posouzení otázky
soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů, neboť
se soud kvalitativně nevypořádal s námitkami obsaženými v žalobě a formalisticky ve svém
rozhodnutí toliko odkazoval na závěry učiněné správním orgánem. Soud dle stěžovatelky
aproboval nesprávné a nezákonné rozhodnutí správního orgánu, aniž by sám skutečně
přezkoumal rozporovanou zákonnost postupů a řádné zjištění skutkového stavu; rozhodnutí
žalovaného je dle stěžovatelky nezákonné a nepřezkoumatelné, soud tak i svůj rozsudek zatížil
nezákonností a nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů. V důsledku výše
uvedeného tak jednotlivé žalobní námitky, se kterými se dle názoru stěžovatelky soud dostatečně
nevypořádal, zůstávají zcela relevantní a aktuální i v rámci řízení o této kasační stížnosti před
Nejvyšším správním soudem. Dále stěžovatelka tvrdí, že krajský soud (stejně jako správní orgán)
nesprávně interpretoval a aplikoval zákon o azylu, držel se prototypního výkladu azylových
statusů, přičemž však nereflektoval zcela atypickou situaci stěžovatelky. Stěžovatelka jednoznačně
uváděla existenci náboženských důvodů jejího pronásledování v případě nuceného návratu
do Vietnamu. V rámci správního řízení bylo jednoznačně zjištěno, že stěžovatelka
má odůvodněný strach z pronásledování ze strany státních aktérů potlačujících náboženskou
diverzitu v zemi. Zároveň z rozhodovací praxe správního orgánů a podkladů, které během
ní shromažďuje k typově obdobným případům, vychází najevo, že stěžovatelce reálně hrozí,
že nejenže státní orgány nebudou schopny ji před nestátními aktéry a jejich protiprávním
vydíráním ochránit, ale samy v této otázce intervenují v neprospěch vyznavačů křesťanské víry.
Kromě toho se v důsledku plynutí času proměnily vazby stěžovatelky na území, které jsou dnes
již mnohem silnější, než tomu bylo při podání žádosti. Stěžovatelka na území pobývá se svým
partnerem, který je občan ČR. Partner nemá k Vietnamu žádný vztah krom partnerského vztahu
ke stěžovatelce. Partner nemůže ani vycestovat do Vietnamu, neboť nepožívá povolením
k pobytu. Neudělení mezinárodní ochrany tak zjevně znamená roztržení partnerského vztahu.
[7] Stěžovatelka dále uvádí, že se soud nedostatečně vypořádal s námitkou porušení zásady
materiální pravdy ve správním řízení, v rámci žaloby stěžovatelka namítala nedostatečné zjištění
skutečného stavu věci; správní orgán a soud zejména přihlédly k obecným zprávám o situaci
ve Vietnamu, namísto toho, aby zvážily a prokázaly individuální situaci stěžovatelky a jejího
partnera. Nedostatečně tak zjistily skutkový stav, okolnosti zjištěné v omezeném rozsahu
v průběhu správního řízení pak vyložily tendenčně a v rozporu se skutečností. V této souvislosti
stěžovatelka opakovaně odkazuje na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního
postavení uprchlíků, vydanou Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky OSN, v roce 1992 (dále
jen Příručka). Příručka se ve článcích 195. – 219. věnuje problematice „prokazování faktů“.
Stěžovatelka je toho názoru, že správní orgán má k dispozici nástroje, kterými si může opatřit
relevantní informace o zemi jejího původu, v souvislosti s její žádostí tak však neučinil a pouze
se spolehl na obecné zprávy o situaci ve Vietnamu namísto reálného zvážení její individuální
situace. Dle stěžovatelky také není spolehlivě argumentováno, z jakého důvodu správní orgán
odmítá (a soud toto potvrzuje) udělit stěžovatelce humanitární azyl dle §14 zákona o azylu,
neboť její situace je zcela jistě případem hodným zvláštního zřetele a to zejména s ohledem
na dlouhou dobu, kterou stěžovatelka v ČR pobývala; nemá rovněž perspektivu, jak
by se ve Vietnamu živila, životní podmínky, které by ji při návratu do vlasti čekaly, jdou z těchto
důvodů fakticky srovnat s obtížemi, kterým by čelila osoba nemocná či obdobně znevýhodněná.
Všechny tyto skutečnosti však nebyly řádně vzaty v potaz, tudíž nedošlo k řádnému přezkumu
naplnění důvodu pro humanitární azyl a rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Stěžovatelka
se rovněž domnívá, že v řízení před správním orgánem, jakož i z materiálů dostupných soudu,
vyšlo dostatečně najevo, že je dána reálná hrozba vážné újmy v případě nuceného vycestování,
a to především z důvodu, že bude projevovat svou víru a praktikovat duchovní disciplínu Falun
Gong. Správní orgán ani soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí navíc vůbec relevantně
nevypořádaly s otázkou možnosti udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 1, 2 písm. d)
zákona o azylu. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že nelze
a priori konstatovat, že k rozporu s mezinárodními závazky nemůže dojít. (rozsudky NSS sp. zn. 2
Azs 14/2010 ze dne 17. 09. 2010 a 3 Azs 256/2014 ze dne 11. 03. 2015). Vzhledem k tomu,
že je zde výrazně zasahováno do základních práv, především do svobody víry a náboženství,
ze strany orgánů státu, a to jak neochotou poskytovat prostor pro realizaci svobody myšlení
a víry, tak aktivním zasahováním, tak jsou zde otevřeny zcela relevantní azylové důvody, které
však správní orgán dostatečně neposoudil, přehlížejíce existenci hrozby vážné újmy pro
stěžovatelku.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ve všech částech výroku, tak i rozsudek
krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti
odkazuje správní orgán na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatelka
učinila během správního řízení, na vydané správní rozhodnutí. Ke kasačním námitkám poukazuje
na to, že řadu obdobných námitek vznesla stěžovatelka v žalobě, pročež odkazuje na své
vyjádření k žalobě. Dle žalovaného stěžovatelkou v průběhu správního řízení uvedené
skutečnosti nelze brát jako azylově relevantní, tak jak je předpokládá zákon o azylu, ale správnímu
orgánu se jeví jako snaha stěžovatelky si legalizovat svůj pobyt na území ČR, o který přišla
v důsledku své trestné činnosti. Dle názoru žalovaného stěžovatelka pouze domýšlí krajní scénáře
v případě svého návratu do země původu a snaží se správnímu orgánu i soudu podsunout své
domněnky jako skutečnost, aniž by měly jakoukoli reálnou spojitost s jejím azylovým příběhem.
Žalovaný setrvává na svém názoru, že jediným a skutečným důvodem podání žádosti
stěžovatelky o mezinárodní ochranu je její snaha o legalizaci pobytu na území ČR a snaha
vyhnout se realizaci správnímu vyhoštění. Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro její
nedůvodnost.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatuje, že je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu,
že se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
[10] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny
v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle
citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které
jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského, resp. městského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[11] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
předestírá k rozhodnutí především otázku naplnění „případu hodného zvláštního zřetele,“ z důvodu
ohrožení pro náboženské přesvědčení stěžovatelky v zemi původu a zásah do jejího osobního
života. Konkrétně tvrdí, že byla nesprávně a nedostatečně posouzena otázka, zda příznivci učení,
které vyznává, nejsou ve Vietnamu pronásledování a zda jí hrozí vážná újma. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že se nejedná o otázky, které by dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího správního
soudu řešeny, resp. byly řešeny rozdílně či vyžadovaly učinit judikaturní odklon; rovněž tak
se nejedná o případ zásadního pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Krajský soud se přezkoumatelným způsobem
vypořádal se všemi žalobními námitkami a posoudil případ stěžovatelky zcela v souladu
s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud důvodu se odchýlit, a proto
dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[12] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka sama označila jako důvod své žádosti
legalizaci svého pobytu na území ČR, tvrdila rovněž, že nemá náboženské přesvědčení. Následně
se vyjádřila rozporně a o své víře nic nevěděla; fakta o víře jí přitom musela být známa již
v průběhu pohovoru, zmínila je však až ve vyjádření k podkladům rozhodnutí. Příběh
stěžovatelky dle Nejvyššího správního soudu nebylo možno hodnotit jinak, než jako
nevěrohodný a účelový, a to i při zohlednění toho, že ne každá osoba se dokáže přesně vyjádřit
k aktivitám, které vykonává; nicméně od samého počátku neexistovalo žádné pojítko v tvrzeních
stěžovatelky, hnutím Falun Gong a případným pronásledováním ve vlasti. Skutečná existence víry
je otázkou vnitřního přesvědčení, na jehož reálnou existenci, případně jeho pouhou simulaci, lze
usuzovat jen z objektivně pozorovatelných jevů; zde vystupuje do popředí právě hodnověrnost
a konzistentnost tvrzení stěžovatelky a její znalosti týkající se víry, k níž se hlásí. V tomto ohledu
stěžovatelka neobstála a nepřesvědčila o svém skutečném vnitřním náboženském přesvědčení.
Od tohoto faktu se pak nutně zcela logicky odvíjí i posouzení naplnění podmínek jak pro
(ne)udělení azylu či doplňkové ochrany.
[13] Argumentace týkající se logičnosti postupu stěžovatelky, podala-li žádost o mezinárodní
ochranu až v posledním období, není sama o sobě nemožná. Pouhé časové zakotvení podané
žádosti samo o sobě nevypovídá o účelovosti ani důvodnosti žádosti o mezinárodní ochranu.
Bylo-li by pravdou, co se snaží tvrdit, totiž, že u ní vzniklo náboženské přesvědčení cca v r. 2018,
a že toto přesvědčení může mít azylově relevantní dopady, nebylo by možno jí vyčítat,
že o mezinárodní ochranu nepožádala již v r. 2006 po svém příjezdu na území ČR. Bylo
by i pochopitelné, že o ni nepožádala v době vzniku náboženského přesvědčení, pokud v té době
měla v ČR pobytové oprávnění dle zákona o pobytu cizinců. Na druhé straně však nelze
pominout, že stěžovatelka znalosti týkající se víry, kterou má praktikovat, neprokázala ani v tom
nejzákladnějším rozsahu, stěží tak lze označit její verzi za věrohodnou. Zcela důvodně tak lze
usuzovat na účelovost podání žádosti z důvodu legalizace dalšího pobytu v ČR v důsledku
pozbytí dosavadního pobytového oprávnění dle zákona o pobytu cizinců.
[14] Kasační stížnost je pak odůvodněna názorem, že žalovaný měl z vlastní iniciativy zjistit
příslušnost stěžovatelky ke skupině Falun Gong a rozsah pronásledování, kterému byla z tohoto
důvodu údajně vystavena. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že „správní
orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu jen
tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené.“ (srov. např.
rozsudek sp. zn. 2 Azs 27/2003, sp. zn. 4 Azs 409/2007, sp. zn. 1 Azs 45/2004, sp. zn. 5 Azs
50/2003, etc.). Rozhodně nelze přijmout názor stěžovatelky, že je žalovaný povinen rozsáhle
zjišťovat všechny potenciálně relevantní detaily o životech žadatelů o azyl. Takový rozsah
prověřování by byl ostatně nemožný, neboť příslušné informace o nich nejsou pro žalovaného
dosažitelné. Nejvyšší správní soud si nedokáže představit, jak by žalovaný mohl bez
stěžovatelčiny součinnosti zjistit její příslušnost k náboženské skupině Falun Gong či rozsah
pronásledování, jemuž kvůli tomu údajně čelila či potencionálně by čelit mohla. Proto
je zodpovědnost za průběh azylového řízení rozdělena tak, že povinností žadatele o mezinárodní
ochranu je přesvědčivě tvrdit relevantní azylové důvody a povinností žalovaného je posoudit, zda
tyto důvody naplňují požadavky zákona o azylu (obdobně viz usnesení NSS ze dne 28. 4. 2021,
sp. zn. 4 Azs 389/2020, v němž se zdejší soud zabýval zcela obdobným případem jiné
stěžovatelky rovněž ve vztahu k Vietnamu).
[15] S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jeho
ustálená a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na veškeré námitky
obsažené v kasační stížnosti; krajský soud se v napadeném rozsudku od této judikatury
neodchyluje. Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci zásadní pochybení krajského
soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky, ani žádný jiný
důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, kasační
stížnost tedy shledal nepřijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[16] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud, vycházejíce z usnesení rozšířeného
senátu ze dne 25. 3. 2021, čj. 8 As 287/2020 - 33, publ. pod č. 4170/2021 Sb. NSS (viz též
usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 – 28), podle něhož je odmítnutí kasační stížnosti
pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti, druhem
zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu, výrok
o náhradě nákladů řízení se tedy v takovém případě opírá o §60 odst. 1 (nikoli odst. 3) ve spojení
s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, měl by tedy vůči neúspěšné stěžovatelce právo
na náhradu nákladů, které v řízení o kasační stížnosti důvodně vynaložil. Ze spisu však nevyplývá,
že by mu v tomto řízení jakékoli náklady nad rámec běžné administrativní činnosti vznikly, proto
mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu