ECLI:CZ:NSS:2022:6.AS.1.2021:34
sp. zn. 6 As 1/2021 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Veroniky Juřičkové
a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce:
JUDr. PhDr. M. Š., Ph.D., zastoupený Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, sídlem Paprsková
10/1340, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha
2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2017,
č. j. MSP-931-2016-OSV-OSV/4, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 4. 12. 2020, č. j. 5 A 123/2017 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce podal dne 20. 9. 2016 žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím. Žádal o informace o obsahu všech rozsudků (popřípadě
usnesení o schváleních smíru s účinky pravomocného rozsudku), vydaných ve věcech všech
široce medializovaných řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „obvodní
soud“) o žalobách poškozeného (žádost obsahovala jeho jméno a příjmení), který
se proti žalované České republice domáhal odškodnění za vazbu a nezákonné trestní odsouzení
v roce 1993 (nadále jej Nejvyšší správní soud bude označovat jako „nezákonně odsouzeného“
nebo „poškozeného“). Žalobce žádal, aby mu obvodní soud poskytl kopie všech rozsudků,
případně usnesení, s uvedením, zda a kdy tato rozhodnutí nabyla právní moci, a to bez uvedení
osobních údajů poškozeného nad rámec jeho jména a příjmení, která žalobce nepovažoval
za osobní údaje.
[2] Obvodní soud žalobci poskytl kopii rozsudku ze dne 4. 2. 2013, č. j. 10 C 45/2012 - 50,
který nabyl právní moci dne 12. 4. 2013, avšak anonymizoval v něm jména, příjmení, data
narození, bydliště či místa pobytu fyzických osob a údaje o osobních, zdravotních a majetkových
poměrech fyzických osob. O částečném odmítnutí poskytnutí informací vydal obvodní soud
rozhodnutí ze dne 5. 10. 2016 pod sp. zn. 40 Si 442/2016.
[3] Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí odvolání, v němž namítal, že anonymizovat
lze pouze jiné údaje než jméno a příjmení, neboť ty samy o sobě nejsou osobními údaji.
[4] Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví odvolání žalobce zamítl. Zdůraznil,
že poškozený byl obviněn ze spáchání trestného činu, který ve skutečnosti nespáchal. O trestním
řízení jmenovaného sice informovaly sdělovací prostředky a jeho jméno a příjmení zveřejnil
na webových stránkách v rámci omluvy i žalovaný, nikdy však nebyly zveřejněny natolik detailní
informace, jaké jsou obsaženy v rozsudku, který požadoval žalobce. Ze skutečnosti, že některé
informace z řízení již byly zveřejněny, navíc nelze dovozovat, že by identita poškozeného
a dalších dotčených osob neměla být nadále chráněna. Taková ochrana je naopak důležitější
s ohledem na zásah do života poškozeného v důsledku trestního stíhání. Ochrana jeho identity
je tedy nanejvýš vhodná a nelze shledat veřejný zájem na jejím prolomení.
[5] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze zamítl v záhlaví označeným
rozsudkem. Zdůraznil, že otázku, zda je jméno a příjmení v rozsudku obvodního soudu
osobním údajem, je nutno posoudit s ohledem na okolnosti případu. Z odůvodnění rozsudku
č. j. 10 C 45/2012 - 50 vyplývá, za jaký trestný čin byl nezákonně odsouzený stíhán, odsouzen
a následně zproštěn obžaloby, za jakých okolností se tak stalo, místo jeho bydliště,
některé skutečnosti popisující jeho vzhled a osobní, pracovní a rodinné poměry, jména a příjmení
osob poškozených v trestní věci a jména a příjmení svědků. V uvedeném rozsudku je dále
podrobně rozvedeno, jaký vliv mělo odsouzení a výkon trestu na osobnostní stránku a rodinu
nezákonně odsouzeného. Městský soud proto konstatoval, že z odůvodnění tohoto rozsudku
vyplývají informace, dle kterých lze jednoznačně identifikovat konkrétní fyzické osoby, jména
a příjmení dotčených osob jsou proto osobními údaji ve smyslu §4 písm. a)
zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Městský soud neshledal legitimní zájem
na zveřejnění jmen a příjmení osob uvedených v rozsudku obvodního soudu. Tyto osoby nejsou
osobami veřejně činnými, jejich jména se do rozsudku dostala v důsledku předchozích
nezákonných rozhodnutí soudů, tedy bez jejich zavinění. Jejich zájem na ochraně soukromí tudíž
převažuje nad zájmem veřejnosti na zjištění jejich totožnosti. Městský soud dále odkázal na §4
písm. b) zákona o ochraně osobních údajů, podle kterého je údaj o odsouzení za trestný čin
citlivým údajem. Podotkl též, že anonymizace rozsudku obvodního soudu neměla žádný vliv
na jeho srozumitelnost. Jméno a příjmení osoby, které se tento rozsudek týká, bylo navíc žalobci
známo, není tedy zřejmé, jak se anonymizace mohla dotknout jeho práv. Medializace některých
osobních údajů ani veřejnost soudního jednání nezbavuje osobní údaje ochrany do budoucna.
Dalším zveřejňováním osobních údajů by totiž mohlo docházet k viktimizaci osob zasažených
spácháním trestného činu. Městský soud nepřisvědčil ani námitce nezákonnosti instrukce
Ministerstva spravedlnosti č. j. 13/2008-SOSV-SP ze dne 24. července 2009, kterou žalovaný
v rozhodnutí o odvolání podpůrně argumentoval.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Namítal, že jméno a příjmení nejsou samy o sobě osobním údajem. Jméno a příjmení nezákonně
odsouzeného a informace o jeho případu navíc zveřejnil sám žalovaný na webových stránkách.
Anonymizace jeho jména a příjmení tudíž nebyla nezbytná, potřebná ani přiměřená. Městský
soud nadbytečně položil důraz na nutnost ochrany jmen a příjmení fyzických osob, včetně
nezákonně odsouzeného, ačkoli tyto údaje, jakož i informace o případu, v němž se stal obětí
justičního omylu, byly široce medializovány. Anonymizace rozsudku obvodního soudu byla
dle stěžovatele provedena nedůvodně, bezmyšlenkovitě, zkratkovitě. Stěžovatel připustil,
že jména a příjmení svědků a poškozených vystupujících v původní trestní věci by mohla požívat
vyšší míry ochrany, v případě nezákonně odsouzeného však takové zdůvodnění působí absurdně,
jelikož jehož jméno a příjmení bylo i se všemi průvodními informacemi opakovaně zveřejňováno
ve zpravodajských médiích i na internetu. K sekundární viktimizaci nezákonně odsouzeného
tak nemohlo dojít. Tuto žalobní námitku však městský soud pominul. Na podporu
svého právního názoru pak stěžovatel citoval i z několika odborných článků týkajících
se anonymizace soudních rozhodnutí.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se městský soud přesvědčivě
vypořádal se všemi žalobními námitkami a jeho závěry odpovídají zákonné úpravě práva
na informace. Kasační stížnost nepřináší žádnou novou argumentaci, stěžovatel pouze opakuje
námitky, které již byly předmětem přezkumu ve správním i soudním řízení. V podrobnostech
žalovaný odkázal na odůvodnění rozsudku městského soudu a své vyjádření k žalobě.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[9] Na úvod je nutno uvést, že městský soud žádnou žalobní námitku neopominul. Podstatou
stěžovatelovy žalobní argumentace bylo tvrzení, že obvodní soud neměl anonymizovat jména
a příjmení uvedená v rozsudku č. j. 10 C 45/2012 - 50. Na tuto námitku městský soud odpověděl,
jeho rozsudek tudíž nelze považovat za nepřezkoumatelný.
[10] Nejvyšší správní soud se dále zabýval pouze anonymizací jména a příjmení nezákonně
odsouzeného. Ačkoli stěžovatel obecně namítal nezákonnost anonymizace všech jmen a příjmení
uvedených v rozsudku obvodního soudu (tedy i svědků a poškozených), konkrétní argumentaci
uplatnil právě jen ve vztahu k nezákonně odsouzenému.
[11] Nejprve je třeba odpovědět na otázku, zda lze jméno a příjmení nezákonně
odsouzeného považovat za osobní údaj, jehož poskytování podléhá omezení stanovenému
v §8a zákona o svobodném přístupu k informacím (ve znění účinném do 23. dubna 2019).
Podle tohoto ustanovení zákona informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické
osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu.
Zákon o svobodném přístupu k informacím zde odkazuje na (nyní již neúčinný) zákon o ochraně
osobních údajů, který v §4 písm. a) stanoví, že osobním údajem je jakákoliv informace týkající
se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze
subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků,
specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu.
[12] Stěžovatel na podporu názoru, že jméno a příjmení nelze považovat za osobní
údaj, opakovaně odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7 2009,
č. j. 1 As 98/2008 - 148, č. 1944/2009 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil následující
závěr: „Jméno a příjmení fyzické osoby v kombinaci s číslem občanského průkazu není osobním údajem ve smyslu
§4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů.“ Nejvyšší správní soud však souhlasí s městským
soudem, že z citovaného rozsudku rozhodně nelze dovozovat, že jméno a příjmení nejsou
osobními údaji nikdy – vždy je totiž třeba zohledňovat okolnosti konkrétního případu.
V citovaném rozsudku č. j. 1 As 98/2008 - 148 Nejvyšší správní soud opřel svůj závěr o to,
že neexistuje žádný veřejně dostupný registr čísel občanských průkazů, v němž by bylo možné
zjistit identitu osoby podle čísla průkazu: „Navíc v případě čísla občanského průkazu se jedná o označení,
které je v průběhu času proměnlivé. Fyzická osoba totiž neobdrží jedno číslo občanského průkazu na celý život,
nýbrž při každé výměně tohoto průkazu získává průkaz s číslem novým. Ani ve spojení tohoto čísla se jménem
a příjmením fyzické osoby nelze zpravidla zjistit konkrétní identitu, a to tím spíše, jedná-li se o údaje z knihy
návštěv vedené na služebně policie v Praze – tj. v místě, kde množina potenciálních návštěvníků je velmi
rozsáhlá.“ Tyto závěry však nejsou bez dalšího přenositelné na případy, kdy je jméno a přímení
uváděno společně s jinými údaji a v jiném kontextu. Například v rozsudku ze dne 13. 8 2014,
č. j. 1 As 78/2014 - 41, č. 3127/2014 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud připustil, že seznam
se jmény a příjmeními osob v kombinaci s informací o udělení státního občanství
a jejich angažování v některé ze společensky významných oblastí velmi pravděpodobně obsahuje
osobní údaje. Z toho, že jméno a příjmení v soudním rozhodnutí podléhají ochraně, Nejvyšší
správní soud implicitně vycházel také v rozsudku ze dne 6. 2. 2019, č. j. 9 As 429/2018 - 35,
č. 3864/2019 Sb. NSS.
[13] I v rozsudku ze dne 20. 12. 2018, č. j. 6 As 168/2018 - 25, který je stěžovateli nepochybně
znám, neboť se týkal jeho kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že závěry
rozhodnutí č. j. 1 As 98/2008 - 148 nelze paušalizovat a bez dalšího použít na jakoukoli situaci.
Zároveň shledal, že jméno a příjmení fyzických osob ve spojení s příběhem v trestním rozsudku
jsou natolik konkrétní, že tyto osoby jednoznačně identifikují.
[14] Rozsudek obvodního soudu v této věci poměrně podrobně rekapituluje obsah trestního
spisu, lze jej tudíž připodobnit k trestnímu rozsudku. Nejvyšší správní soud proto ve shodě
s městským soudem činí dílčí závěr, že jméno a příjmení nezákonně odsouzeného ve spojení
s informacemi o jeho trestním případu obsažené v rozsudku obvodního soudu podléhají
v souzeném případě ochraně zákona o ochraně osobních údajů.
[15] S ohledem na výše citovaný §8a zákona o svobodném přístupu k informacím proto bylo
nutno dále posoudit, zda poskytnutí rozsudku obvodního soudu se jménem a příjmením
nezákonně odsouzeného odporovalo zákonu o ochraně osobních údajů. Podle §10 zákona
o ochraně osobních údajů při zpracování osobních údajů správce a zpracovatel dbá, aby subjekt údajů
neutrpěl újmu na svých právech, zejména na právu na zachování lidské důstojnosti, a také dbá na ochranu
před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu údajů). Podle §5 odst. 2 písm. e)
tohoto zákona může správce zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů.
Bez tohoto souhlasu se může zpracovávat, pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů
správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby; takové zpracování osobních údajů však nesmí být v rozporu s právem
subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života. Z citovaných ustanovení vyplývá,
že je nutno poměřit zájem stěžovatele na poskytnutí informace a právo nezákonně odsouzeného
na ochranu jeho soukromí (viz již citovaný rozsudek č. j. 1 As 78/2014 - 41).
[16] I v tomto ohledu lze vyjít ze závěrů obsažených v rozsudku č. j. 6 As 168/2018 - 25.
V tehdejším případě se stěžovatel domáhal poskytnutí jmen a příjmení svědků a poškozených
v trestní věci. Nejvyšší správní soud přitom zdůraznil, že tyto osoby nemohou pořízení osobních
informací o své osobě v trestním řízení nijak zabránit. „Již samotná povinnost vypovídat před soudem,
a to zpravidla za účasti veřejnosti, o nepříjemných zážitcích (neboť ocitnout se v pozici poškozeného či svědka
trestného činu je pro většinu lidí opravdu stresující) velmi citelně zasahuje do osobní sféry každého člověka.“
Na základě toho dovodil, že ochrana soukromí dotčených osob převáží nad stěžovatelovým
právem na informace.
[17] Městský soud tyto závěry zcela správně vztáhl i na nyní projednávaný případ, který se týká
anonymizace jména a příjmení nezákonně odsouzeného v rozsudku civilního soudu o nároku
na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním a odsouzením. Obsah tohoto
rozsudku je pro nezákonně odsouzeného bezesporu citlivý, neboť byl nezákonně odsouzen
za spáchání trestných činů neoprávněného užívání cizí věci, vydírání a znásilnění,
přičemž především poslední z uvedených zpravidla bývá provázen odsudkem společnosti. Právě
v uvedeném mohla spočívat sekundární viktimizace nezákonně odsouzeného, o které se zmiňoval
městský soud (byť tento pojem nepoužil zcela správně). Zároveň je zřejmé, že se vedené trestní
řízení nakonec ukázalo jako nezákonné a že nezákonně odsouzený trestný čin nespáchal.
Tím, že se následně domáhal na České republice prostřednictvím civilní žaloby náhrady újmy,
pouze chránil svá práva porušená nezákonným postupem orgánů činných v trestním řízení.
Jen v důsledku toho ovšem nelze oslabit ochranu jeho soukromého života. Ostatně z výše
citovaného rozsudku č. j. 9 As 429/2018 - 35 vyplývá, že smyslem anonymizace je „ochránit
soukromí, informační sebeurčení a osobní údaje těch aktérů, kteří v soudním řízení a poté v soudním
rozhodnutí vystupují jako soukromé osoby, ať už jako účastníci , svědci či v podobném postavení.
Jejich soukromí je prolomeno pouze při samotném veřejném vyhlášení rozsudku, jak striktně požaduje čl. 96
odst. 2 Ústavy, následně už je však jejich soukromí chráněno právě anonymizací“ (pozn.: zvýrazněn nyní
doplnil Nejvyšší správní soud).
[18] Navíc, ačkoli žalovaný na tuto okolnost ve svém rozhodnutí nepoukazoval, považuje
Nejvyšší správní soud za potřebné zdůraznit, že informace o odsouzení za trestný čin je citlivým
údajem ve smyslu §4 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů, jemuž svědčí vyšší míra ochrany
než „obyčejným“ osobním údajům. Ustanovení §9 zákona o ochraně osobních údajů neobsahuje
možnost zpracovávat citlivé údaje bez souhlasu jejich subjektu za účelem (nespecifikované)
ochrany práv a právem chráněných zájmů jiných osob [tedy ustanovení podobné výše
citovanému §5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů]. Tuto poznámku však Nejvyšší
správní soud, jehož úkolem je přezkum rozhodnutí městského soudu (a jeho prostřednictvím
i rozhodnutí žalovaného) činí pouze nad rámec nutného odůvodnění, a to na podporu závěru
o nedůvodnosti stěžovatelových výhrad proti částečnému odepření poskytnutí informace.
[19] Ke zbývajícím námitkám, v nichž stěžovatel poukazoval na veřejnost soudního jednání,
veřejné vyhlašování rozsudku a medializaci případu nezákonně odsouzeného, lze opětovně
odkázat na rozsudek č. j. 6 As 168/2018 - 25, v němž Nejvyšší správní soud prakticky totožnou
argumentaci již vypořádal. Zdůraznil, že povinnost chránit osobní údaje trvá, přestože údaje
již byly v průběhu soudního řízení zveřejněny. „Veřejnost vyhlašování rozsudku je totiž něco kvalitativně
jiného než další veřejné šíření informací, v tomto rozsudku obsažených. Samotná skutečnost, že jména těchto osob
zazněla při ústním jednání soudu nebo při veřejném vyhlášení rozsudku, ještě neimplikuje to, že se jejich totožnost
musí automaticky objevit též ve zveřejněném rozhodnutí“ (viz též rozsudek ze dne 25. 3. 2011,
č. j. 2 As 21/2011 - 166). Ani tím, že osobní údaje zveřejnila média, nedochází ke konzumaci
zájmu na jejich ochraně. Naopak, „je třeba následně chránit dotčené osoby a nepřispívat k zásahu
do jejich soukromí i nadále. Městský soud správně podotkl, že dalším zveřejňováním osobních údajů by mohlo
docházet k další viktimizaci osob zasažených spácháním trestného činu. Pokud jsou v médiích dostupná jména
a příjmení, případně dokonce i fotografie poškozených a svědků, pak zveřejněním jména a příjmení ve spojení
s obsahem jejich výpovědi a celého příběhu obsaženého v trestním rozsudku, je jejich osobní sféra zasažena
ještě citelněji, neboť kdokoliv může tyto informace jednoduše propojit a získat tak velmi ucelený přehled
nejen o kauze, ale i o osobách v ní vystupujících. Argument, podle kterého jestliže již bylo zasaženo do soukromí
určité osoby, pak je možné zasahovat do její sféry znovu a znovu opakovaným zveřejňováním jejích osobních údajů
za doprovodu dalších informací (celý obsah trestního rozsudku), je třeba odmítnout“ (obdobně viz též
rozsudek ze dne 27. 2. 2014, č. j. 7 As 20/2013 - 23). Citované závěry lze nepochybně vztáhnout
i na případ, kdy se nezákonně stíhaný a odsouzený domáhá po státu náhrady takto způsobené
újmy.
[20] Ve shodě s rozsudkem č. j. 6 As 168/2018 - 25 pak Nejvyšší správní soud podotýká,
že není zřejmé, v čem konkrétně měla být krácena veřejná subjektivní práva stěžovatele,
z jehož podání je od počátku zřejmé, že mu bylo jméno a příjmení nezákonně odsouzeného
známo.
[21] Odborné články, na které stěžovatel odkazoval, se týkají anonymizace soudních
rozhodnutí obecně, a to spíše v souvislosti s jejich zveřejňováním (nikoli poskytováním
na základě zákona o svobodném přístupu k informacím). Kritika anonymizace v těchto článcích
je do značné míry dána tím, že anonymizace soudnímu rozhodnutí ubírá na jeho srozumitelnosti.
V projednávaném případě však nic nenasvědčuje tomu (a stěžovatel to ostatně ani netvrdí),
že by anonymizace jména a příjmení nezákonně odsouzeného v rozsudku obvodního soudu
zapříčinila, že by toto rozhodnutí bylo méně srozumitelné.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však náklady
nad rámec obvyklé úřední činnosti, náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2022
Mgr. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu