ECLI:CZ:NSS:2022:6.AS.15.2021:23
sp. zn. 6 As 15/2021 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Veroniky Juřičkové
a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: K. M.,
zastoupený JUDr. Josefem Mejstříkem, advokátem, sídlem Palackého třída 222, Nymburk,
proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10,
týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2019, č. j. MZP/2018/500/2192,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2020,
č. j. 10 A 40/2019 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Česká inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát Praha (dále jen „ČIŽP“),
rozhodnutím ze dne 17. 10. 2018, č. j. ČIŽP/41/2018/12447, uznala žalobce vinným z přestupku
podle §15 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), a uložila mu za něj
podle §15 odst. 2 kontrolního řádu pokutu ve výši 100 000 Kč. Přestupku se žalobce dopustil
tím, že ve dnech 14. 7. 2017 a 5. 9. 2017 neumožnil ČIŽP provést kontrolu na pozemcích
parc. č. XA a st. parc. č. XB, XC, XD, XE a XF v kat. území X, čímž neposkytl náležitou
součinnost ve vztahu k předmětu kontroly zaměřené na prošetření podnětu, který upozorňoval
na soustřeďování velkého množství automobilů (případně autovraků) na těchto pozemcích.
Popsaným jednáním žalobce porušil §10 odst. 2 kontrolního řádu, dle kterého má kontrolovaná
osoba povinnost vytvořit podmínky pro výkon kontroly, umožnit kontrolujícímu výkon jeho
oprávnění stanovených tímto zákonem a poskytnout k tomu potřebnou součinnost.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí ČIŽP odvoláním, jež žalovaný rozhodnutím označeným
v záhlaví zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný předeslal, že ve věci rozhoduje
podruhé, neboť předchozí rozhodnutí ČIŽP ze dne 11. 1. 2018 zrušil pro vady řízení spočívající
v tom, že ČIŽP nepoučila žalobce o jeho právu požádat o nařízení ústního jednání dle §80
odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon
o odpovědnosti za přestupky“). Žalovaný se ztotožnil s postupem ČIŽP při nařizování ústního
jednání po zrušení původního rozhodnutí. Žalobce byl k účasti na ústním jednání vyzýván
dvakrát, ani jednou se nedostavil. Zároveň si předvolání vyzvedl vždy až poslední den úložní
lhůty, přičemž obecnou omluvu, že není schopen v tak krátkém termínu zajistit všechny pracovní
povinnosti, aby se mohl jednání účastnit, nelze akceptovat, jelikož se nejedná o závažný důvod
či překážku (např. onemocnění či služební cestu). Takovou překážku by dle žalovaného navíc
bylo nutno řádně specifikovat a doložit. Žalobce rovněž mohl ČIŽP informovat dříve než přímo
v den jednání. Žalovaný dovodil, že pokud žalobce převzal předvolání k druhému ústnímu
jednání dne 21. 9. 2018, přičemž jednání bylo nařízeno na den 26. 9. 2018, byl zachován pětidenní
předstih ve smyslu §59 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Podle žalovaného se nepoužije §40
odst. 1 písm. a) správního řádu (pravidla pro počítání lhůt), neboť se nejedná o stanovení lhůty
pro učinění úkonů, ale o předvolání k účasti na ústním jednání ve stanoveném termínu.
[3] Žalovaný zároveň uvedl, že ČIŽP byla podle §76 zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech
a o změně některých dalších zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o odpadech“),
oprávněna žalobce kontrolovat, neboť citované ustanovení upravuje oprávnění ČIŽP
kontrolovat fyzické osoby oprávněné k podnikání. Žalobce měl sice v době kontroly přerušeno
provozování živnosti podle §31 odst. 11 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání
(živnostenský zákon), to však nic nemění na tom, že byl nadále v postavení osoby oprávněné
k podnikání. Kontrola na dotčených pozemcích nadto měla být prováděna z důvodu,
že se na nich soustředilo značné množství automobilů, jež mohly představovat autovraky, s nimiž
žalobce mohl v rámci výkonu svého živnostenského oprávnění nakládat.
[4] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze zamítl rozsudkem označeným
v záhlaví. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že zákon o odpadech váže pravomoc ČIŽP
na existenci podnikatelského oprávnění fyzické osoby, na které nemá přerušení provozování
živnosti žádný vliv. Zároveň by takový výklad podle městského soudu neměl v dané věci
rozumné opodstatnění, a to s ohledem na zájmy chráněné zákonem o odpadech. Účelem
kontroly totiž bylo zjistit právě to, zda žalobce živnost nadále fakticky provozuje
a zda neoprávněně nenakládá s autovraky. Městský soud doplnil, že podmínky vstupu
na konkrétní pozemek dle §7 kontrolního řádu jsou splněny, jestliže daný pozemek kontrolovaná
osoba vlastnila nebo užívala, což žalobce ve vztahu k pozemkům označeným výše splňoval.
[5] Dále městský soud s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu
uvedl, že za náležitou omluvu z ústního jednání nelze považovat omluvu učiněnou v čase,
kdy mělo nařízené jednání již probíhat a ve které žalobce uvedl pouze to, že nebyl schopen zajistit
pracovní povinnosti. Žalobce tedy neuvedl žádný konkrétní (natož důležitý) důvod, který mu
v účasti na jednání bránil, ani nepřiložil žádný důkaz k prokázání takové skutečnosti a neuvedl,
co mu bránilo omluvit neúčast dříve, např. telefonicky nebo e-mailem. Žalobce
tedy podle městského soudu neprokázal dostatečný důvod, pro který se nemohl ústního jednání
zúčastnit. Městský soud přisvědčil žalobci v tom, že nebyla zachována pětidenní lhůta ve smyslu
§59 správního řádu, přičemž i na tuto lhůtu se vztahují ustanovení o počítání času (§40
správního řádu). Řízení před správními orgány tedy bylo zatíženo vadou, avšak podle městského
soudu se nejednalo o vadu s vlivem na zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Žalobce
neuvedl žádné okolnosti, jak konkrétně měla být dotčena či zkrácena jeho práva uvedeným
postupem, z odvolání ani z žaloby není zřejmé, jakým způsobem by účast na ústním jednání
změnila průběh a výsledek správního řízení. Podle městského soudu bylo zapotřebí v hodnocení
zohlednit rovněž to, že žalobce v průběhu celého řízení neuvedl jedinou konkrétní okolnost,
která mu v přípravě na jednání a účasti na něm bránila, popsaný procesní postup spíše vyvolává
dojem o úmyslném prodlužování řízení z jeho strany. Dle městského soudu zkrácení lhůty
o jeden den nemohlo žalobce krátit na jeho právu vyjádřit se k věci.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Namítal, že pokud podnikatel, jehož živnost byla přerušena, neoznámí předem písemně
živnostenskému úřadu pokračování v provozování živnosti, nemůže podnikat, a tedy nemůže být
podnikající fyzickou osobou. Stěžovatel doplnil, že žádné takové oznámení živnostenskému
úřadu nepodal. Dále dle stěžovatele městský soud nedostatečně posoudil skutečnost, že kontrola
měla být provedena na pozemcích, které sice jsou ve vlastnictví stěžovatele, avšak nikdy
nesloužily k provozování živnostenské činnosti. Zároveň stěžovatel uvedl, že ČIŽP nereagovala
na jeho dopisy a výzvy, že kontrola může být provedena kdykoli, a to za jeho plné účasti
a součinnosti. Do data podání kasační stížnosti kontrolní orgány žádnou další kontrolu
neprovedly, stěžovatele nekontaktovaly a ani policie přes údajné podezření z trestného činu nikdy
na dotčených pozemcích nezasahovala. Situace se proto jeví tak, že se kontrolní činnost ČIŽP
vyčerpala uložením pokuty. Stěžovatel uzavřel, že měl mít možnost účastnit se ústního jednání,
odpovídat na případné otázky nebo vyvrátit pochybnosti správního orgánu o údajném
provozování podnikání (včetně např. vlastnictví automobilů a vraků). Namítal, že na potřebu
konání ústního jednání upozorňoval již v dopise ze dne 7. 8. 2018, jakož i v odvolání ze dne
14. 11. 2018, a proto se mu jako chybný jeví názor městského soudu, že vada řízení neměla vliv
na zákonnost vydaného správního rozhodnutí.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti kromě stručné rekapitulace dosavadního
průběhu řízení uvedl, že se ztotožňuje se závěry rozsudku městského soudu a navrhuje,
aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatelova argumentace vztahující se k jeho
přesvědčení, že kontrolní činnost ČIŽP se vyčerpala uložením pokuty, je v řízení o kasační
stížnosti nepřípustná ve smyslu §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“). Stěžovatel ji totiž neuplatnil v řízení před městským soudem, ač mu v tom nic
nebránilo.
[9] Nejvyšší správní soud kasační stížnost ve zbylém rozsahu posoudil a dospěl k závěru,
že není důvodná.
[10] Přípustné námitky stěžovatele lze podle Nejvyššího správního soudu shrnout do tří
okruhů. Zaprvé stěžovatel brojí proti závěru, že v době, kdy měla být realizována kontrola, byl
fyzickou osobou oprávněnou k podnikání ve smyslu zákona o odpadech. Zadruhé vytýká
městskému soudu, že dostatečně nezohlednil, že kontrola měla být provedena na pozemcích,
jež nikdy nesloužily k provozování živnosti. A zatřetí rozporuje názor městského soudu, že vada
řízení spočívající v tom, že nebyla zachována pětidenní lhůta ve smyslu §59 správního řádu,
neměla v souzené věci vliv na zákonnost vydaného správního rozhodnutí.
[11] Stěžovatel nečinil v řízení sporným, že ve dnech 14. 7. 2017 a 5. 9. 2017 neumožnil ČIŽP
kontrolu na dotčených pozemcích, ani to, že na těchto pozemcích (i mimo ně) bylo soustředěno
velké množství vozidel (včetně autovraků, jejich částí a použitých pneumatik). Namítal, že k tomu
nebyl povinen, neboť měl v té době provozování živnosti přerušeno a že dotčené pozemky
nesouvisely s výkonem jeho podnikatelské činnosti.
[12] Ve vztahu k těmto kasačním námitkám Nejvyšší správní soud ve shodě s městským
soudem uvádí, že v souzené věci byla kontrola ČIŽP zaměřena na zjištění, zda na dotčených
pozemcích nedochází ze strany stěžovatele k neoprávněnému nakládání s autovraky a s jinými
odpady, tedy k porušování zákona o odpadech, a to v návaznosti na to, jakým konkrétním
způsobem a v rámci jaké činnosti s nimi stěžovatel nakládá. S ohledem na soustřeďování velkého
množství vozidel (s registračními značkami i bez nich), jakož i odstavených autovraků a jejich
částí, bylo cílem a účelem kontroly ověřit, zda se (ne)jedná o pozůstatek výkonu předchozí
stěžovatelovy podnikatelské činnosti, jejímž předmětem byl mj. také maloobchod motorovými
vozidly a jejich příslušenstvím. Předmětem kontroly pak mělo být zjištění, zda a jaká konkrétní
činnost na dotčených pozemcích s autovraky probíhá a do jaké míry tato činnost ohrožuje životní
prostředí (jak je např. nakládáno s provozními kapalinami, zda jsou vozidla řádně zabezpečena
proti jejich úniku do půdy, apod.).
[13] Ustanovení §76 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech umožňuje ČIŽP kontrolovat fyzické
osoby oprávněné k podnikání. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s posouzením městského soudu,
že je nutno citované ustanovení a v něm obsažený pojem fyzická osoba oprávněná k podnikání
vykládat tak, že se za osobu oprávněnou k podnikání považuje osoba, která disponuje příslušným
oprávněním k podnikání (bez ohledu na skutečnost, zda bylo toto oprávnění přerušeno
postupem dle §31 odst. 11 živnostenského zákona). Citované ustanovení zákona o odpadech
tedy váže kontrolní pravomoc ČIŽP na existenci podnikatelského oprávnění. Jiný výklad
by s ohledem na zájmy chráněné zákonem o odpadech a v podmínkách této konkrétní věci
(popsaných shora) postrádal rozumné opodstatnění a ve svých důsledcích by vedl k nemožnosti
vykonat kontrolu ČIŽP u osob v podobném postavení jako stěžovatel. Pokud tedy stěžovatel
v podané žalobě brojil výlučně proti tomu, že s ohledem na pozastavený výkon živnostenského
oprávnění nebyl povinen poskytnout ČIŽP součinnost požadovanou k uskutečnění kontroly,
je zřejmé, že se v tomto závěru mýlí (jak bylo vysvětleno výše).
[14] Ani kasační námitce spočívající v tom, že dotčené pozemky ve vlastnictví stěžovatele,
na nichž ČIŽP hodlala provést kontrolu, neměly vztah k jeho podnikatelské činnosti, Nejvyšší
správní soud ve shodě s městským soudem nepřisvědčil. Rozsah oprávnění při výkonu kontroly
vymezuje §7 kontrolního řádu tak, že kontrolující je v souvislosti s výkonem kontroly oprávněn vstupovat
do staveb, dopravních prostředků, na pozemky a do dalších prostor s výjimkou obydlí, jež vlastní nebo užívá
kontrolovaná osoba anebo jinak přímo souvisí s výkonem a předmětem kontroly, je-li to nezbytné k výkonu
kontroly, přičemž vlastníci nebo uživatelé těchto prostor jsou povinni kontrolujícímu vstup umožnit. Citovaný
§7 kontrolního řádu jako obecné ustanovení upravuje oprávnění kontrolujícího vstupovat
na pozemky, přičemž ČIŽP (jako kontrolující) tak může činit toliko v mezích své působnosti
(viz předchozí odstavec). I v tomto případě by opačný výklad zastávaný stěžovatelem postrádal
smysl, neboť případné využívání pozemků v souvislosti s podnikáním lze zpravidla zjistit právě
až při samotném výkonu kontroly. V souzené věci přitom ze zjištěných okolností vyplynulo,
že se dotčené pozemky nacházejí v průmyslovém areálu, jsou oploceny, opatřeny vraty
se zámkem a dne 14. 7. 2017, kdy se na místo poprvé dostavila ČIŽP, byla v místě přítomna
též třetí osoba, z čehož bylo možno ve svém souhrnu usuzovat na případnou existenci
provozovny a výkon podnikatelské činnosti spojené s nakládáním s odpady.
[15] V poslední řadě stěžovatel rozporuje závěr městského soudu, že vada řízení
před správními orgány spočívající v tom, že jej ČIŽP nepředvolala k ústnímu jednání
s dostatečným předstihem, nemá vliv na zákonnost vydaného správního rozhodnutí. Stěžovatel
v této souvislosti v kasační stížnosti nerozporuje dílčí závěr městského soudu, že jeho omluva
ve vztahu k nařízenému druhému ústnímu jednání nebyla ve smyslu relevantní judikatury
Nejvyššího správního soudu náležitá a že neprokázal dostatečný důvod, pro který se nemohl
ústního jednání zúčastnit. Nynější soudní přezkum se tudíž týká výhradně toho, zda došlo
k „opožděnému“ doručení předvolání k ústnímu jednání a zda tato skutečnost měla vliv
na zákonnost vydaných správních rozhodnutí (za situace, kdy stěžovatelovu omluvu z neúčasti
na ústním jednání nelze hodnotit jako náležitou a důvodnou).
[16] Nejvyšší správní soud pro přehlednost připomíná, že stěžovatel dne 14. 8. 2018 požádal
ČIŽP o nařízení ústního jednání (ve věci přestupku spočívajícího v neposkytnutí součinnosti
a neumožnění kontroly ČIŽP) tak, aby mohl uplatnit své právo na řádnou obhajobu. Správní
orgán nařídil dle §80 zákona o odpovědnosti za přestupky ústní jednání nejprve na den
31. 8. 2018, přičemž stěžovatel převzal předvolání k jednání v poslední den úložní lhůty
ve smyslu §23 odst. 4 správního řádu, která připadla přímo na den konání jednání. Stěžovatel
o této skutečnosti ČIŽP informoval, a proto ČIŽP nařídila nové ústní jednání na středu
26. 9. 2018. Předvolání k tomuto jednání stěžovatel převzal rovněž na konci úložní lhůty,
a to v pátek 21. 9. 2018. Z jednání se omluvil e-mailem doručeným ČIŽP až v den konání jednání
a dále dopisem ze dne 25. 9. 2018, který byl ČIŽP doručen dne 1. 10. 2018. V omluvě uvedl
pouze tolik, že nebyl schopen v krátkém termínu zajistit všechny své pracovní povinnosti tak,
aby se mohl jednání zúčastnit.
[17] Podle §80 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky správní orgán k ústnímu jednání
předvolá účastníky řízení. Podle §59 správního řádu platí, že správní orgán předvolá osobu, jejíž osobní
účast při úkonu k řízení je k provedení úkonu nezbytná. Předvolání musí být písemné a doručuje se do vlastních
rukou s dostatečným, zpravidla nejméně pětidenním předstihem. V předvolání musí být uvedeno, kdo, kdy, kam,
v jaké věci a z jakého důvodu se má dostavit a jaké jsou právní následky v případě, že se nedostaví. Předvolaný je
povinen dostavit se včas na určené místo; nemůže-li tak ze závažných důvodů učinit, je povinen bezodkladně
se s uvedením důvodů správnímu orgánu omluvit (pozn.: podtržení doplněno soudem).
[18] Nejvyšší správní soud uvádí, že obviněný z přestupku má v řízení o přestupku, který je
mu kladen za vinu, základní právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, tj. má právo být
přítomen ústnímu jednání podle §80 zákona o odpovědnosti za přestupky, ledaže by odmítl
se k projednání přestupku dostavit, anebo se na předvolání k jednání nedostavil bez náležité
omluvy nebo dostatečného důvodu.
[19] Z citovaného §59 správního řádu vyplývá, že předvolání k jednání je nutno předvolávané
osobě doručit s dostatečným předstihem, zpravidla nejméně pětidenním. Není tedy vyloučeno,
že vzhledem k povaze konkrétní věci bude jako dostatečná akceptována i lhůta kratší
než pětidenní, při současném zachování smyslu a účelu, pro který byla tato lhůta stanovena. Tím
je poskytnutí časového prostoru jednak k přípravě na jednání, jednak k organizaci osobních
a pracovních povinností předvolávané osoby, aby nedošlo k jejich kolizi s termínem nařízeného
ústního jednání.
[20] V nyní projednávané věci je zřejmé, že ČIŽP předvolala stěžovatele k nařízenému
ústnímu jednání (v pořadí druhému) tak, že se jednání mělo konat přímo pátý den poté, co
stěžovatel písemnost převzal. Správní orgán nepochybně mohl a měl této situaci předejít a zaslat
stěžovateli předvolání s takovým předstihem, aby lhůta k předvolání byla dodržena i v případě,
že si je stěžovatel převezme až v poslední den úložní lhůty. Při posuzování otázky, zda v takovém
případě došlo k vadě řízení spočívající v tom, že nebyla dodržena lhůta k předvolání stěžovatele
k ústnímu jednání, je rozhodné, zda je možno čas poskytnutý k přípravě na jednání považovat
za přiměřený povaze věci a její skutkové a právní složitosti. V souzeném případě, kdy stěžovatel
činil sporným toliko právní hodnocení skutkového stavu, nelze vytýkané procesní pochybení
spočívající v nedodržení lhůty k předvolání (nejméně v pětidenním předstihu) jako nepřiměřené
povaze dané věci hodnotit.
[21] Z obsahu správního spisu navíc vyplynulo, že stěžovatel požádal o nařízení ústního
jednání již v rámci svého vyjádření ze dne 7. 8. 2018, přičemž poprvé byl předvolán k nařízenému
ústnímu jednání na den 31. 8. 2018. Toto jednání bylo ke stěžovatelově žádosti (v níž poukazoval
na nedodržení lhůty k předvolání) přeloženo a nařízeno v novém termínu. Ústní jednání konané
dne 26. 9. 2018 tedy bylo v pořadí druhým nařízeným jednáním, stěžovatel o jeho konání
v novém termínu sám požádal, což se ve svém souhrnu nepochybně promítlo do celkového času,
který ve výsledku stěžovatel měl k přípravě na jednání.
[22] Při posouzení otázky, zda v souzeném případě byla lhůta k předvolání dostatečná
z hlediska uspořádání stěžovatelových osobních a pracovních záležitostí, hraje klíčovou roli
omluva, kterou stěžovatel v souzeném případě doručil správnímu orgánu e-mailem až přímo
v den konání nařízeného jednání (26. 9. 2018). V ní správnímu orgánu sdělil, že „z důvodu velmi
krátké doby čtyř dnů nebyl schopen zajistit potřebný volný čas.“ Citovanou omluvu městský soud
v napadeném rozsudku nepokládal za náležitou a důvodnou, a to mj. s odkazem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 As 303/2015 - 26. Z uvedeného rozsudku
vyplývá, že „aby mohla být omluva obviněného z přestupku z nařízeného ústního jednání považována
za náležitou, musí být splněny kumulativně tři podmínky: 1/ obviněný se musí omluvit neodkladně, tedy ihned,
jakmile mu to okolnosti dovolí; proto není náležitá např. omluva učiněná těsně před jednáním z důvodu, o němž
obviněný věděl a mohl jej sdělit již dříve, 2/ v omluvě musí být uveden důvod, který obviněnému účast na jednání
znemožňuje; tomuto požadavku nevyhoví např. omluva s vágním odvoláním se na vyřizování důležitých
záležitostí, 3/ důvod omluvy musí být doložen; obviněný tedy musí své tvrzení v rámci objektivních možností
prokázat (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2006, č. j. 1 As 19/2005 - 71).
Obviněného z přestupku tak nestíhá pouze povinnost tvrzení, ale také povinnost důkazní. Jinak by správní orgán
nemohl posoudit důležitost důvodu uvedeného v omluvě, ačkoliv v souladu se zákonem (…) tak činit musí“.
[23] Jak již bylo uvedeno, stěžovatel shora vyslovené závěry městského soudu (podpořené
citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu) v kasační stížnosti nijak nerozporuje.
Nad rámec uvedeného proto Nejvyšší správní soud pouze ve stručnosti konstatuje, že městský
soud nepochybil v závěru, že stěžovatel omluvu z jednání nesdělil ČIŽP bezodkladně,
ačkoli o tvrzených pracovních povinnostech musel vědět dříve než v den konání jednání,
resp. konkrétně nepopsal ani nenaznačil, že by překážky znemožňující jeho účast na jednání
vznikly náhle a nečekaně. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by stěžovateli cokoli bránilo poslat
např. e-mailovou zprávu s omluvou nebo se omluvit telefonicky dříve než v den 26. 9. 2018,
kdy se mělo jednání konat. Bezdůvodné oddalování okamžiku sdělení omluvy správnímu orgánu
přitom lze považovat za obstrukční jednání (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 3. 2017, č. j. 3 As 14/2016 - 29).
[24] Je tedy možno uzavřít, že stěžovatel sice na jednu stranu požadoval konání ústního
jednání v přestupkové věci, nicméně jeho další postup v řízení spíše nasvědčoval tomu,
že se pokoušel konání ústního jednání co nejvíce oddálit. Za shora popsaných skutkových
okolností tohoto konkrétního případu se proto Nejvyšší správní soud ztotožňuje s hodnocením
městského soudu, že vada řízení spočívající v nedodržení lhůty k přípravě na jednání o jediný den
neměla v souzené věci vliv na zákonnost vydaných správních rozhodnutí, a tedy ani tuto kasační
námitku Nejvyšší správní soud neposoudil jako důvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Na základě výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[26] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec obvyklé úřední
činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2022
Mgr. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu