ECLI:CZ:NSS:2022:6.AS.158.2020:34
sp. zn. 6 As 158/2020 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce:
Mgr. R. J., zastoupeného JUDr. Martinem Čížkem, advokátem, sídlem Korunní 880/101, Praha
3, proti žalovanému: policejní prezident, sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2016, č. j. PPR-20710-7/ČJ-2015-990131, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020,
č. j. 6 Ad 7/2016 - 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ř iz ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Dne 18. 6. 2015 vydal ředitel Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy jako
služební funkcionář rozhodnutí, jímž byl žalobce propuštěn ze služebního poměru podle §42
odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů
(dále jen „zákon o služebním poměru“), neboť porušil služební slib tím, že se dopustil
zavrženíhodného chování, které má znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby
podle §329 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu
pokusu v jednočinném souběhu s přečinem nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku.
Rozhodnutí o propuštění žalobce bylo prvním úkonem v řízení dle §184 odst. 2 zákona
o služebním poměru.
[2] Žalobcovo odvolání žalovaný jako odvolací orgán rozhodnutím ze dne 13. 1. 2016 zamítl
a rozhodnutí služebního funkcionáře potvrdil.
[3] Proti rozhodnutí o odvolání brojil žalobce žalobou, v níž namítal, že žalovaný
se s odvolacími důvody vypořádal nedostatečně a nesprávně. Žalovaný nepřezkoumal odvoláním
napadené rozhodnutí v rozsahu všech odvolacích námitek. Žalovaný se vůbec nevypořádal
s námitkou procesních vad, zejména s námitkou, že žalobci nebylo umožněno aktivně zasáhnout
do řízení. Rozhodnutí služebního funkcionáře bylo vydáno v době, kdy se žalobce nacházel
ve vazbě, a měl tedy ztíženou možnost se řádně v plném rozsahu proti tomuto rozhodnutí bránit.
Žalovaný se dostatečně nevypořádal ani s námitkou, že žalobce neporušil služební slib. Služebním
funkcionářem ani žalovaným nebyly před vydáním rozhodnutí opatřeny potřebné podklady
pro rozhodnutí, v důsledku čehož nebyl zjištěn v potřebném rozsahu skutkový stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti. Usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů o zahájení
trestního stíhání, resp. rozhodnutí soudu o vzetí do vazby obecně samy o sobě nejsou
dostatečným podkladem pro závěr, že se příslušník dopustil porušení služebního slibu
zavrženíhodným jednáním, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst
bezpečnostního sboru.
[4] Městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
[5] Městský soud zdůraznil, že zákon o služebním poměru připouští, aby prvním úkonem
vůči účastníkovi řízení bylo doručení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru. Žalobce
měl možnost využít svá procesní práva a na uplatnění procesních práv v řízení o propuštění
ze služebního poměru neměla vliv ani vazba.
[6] Městský soud připustil, že v rozhodnutí žalovaného nebyly výslovně vypořádány všechny
odvolací námitky, nicméně podle soudu ty námitky, které žalovaný výslovně nevypořádal, nebyly
pro zjištění věci bez důvodných pochybností podstatné. Důvodnost vedení trestního stíhání
a skutečnosti, které k trestnímu stíhání vedly, v odůvodnění rozhodnutí hodnoceny jsou.
Rozhodnutí žalovaného nerozebírá naplnění jednotlivých znaků trestného činu či zdůvodnění,
že jednání žalobce bylo zavrženíhodné, to však dostatečně určitě a konkrétně rozebírá
prvostupňové správní rozhodnutí, které s odůvodněním napadeného rozhodnutí tvoří jeden
logický celek.
[7] Rozhodnutí žalovaného i prvostupňové rozhodnutí vychází nejen z usnesení o zahájení
trestního stíhání, ale též z protokolů a úředních záznamů, které v té době byly v trestní věci
shromážděny a které jsou součástí správního spisu. Z těchto důkazů pak zjevně vycházel i soud
rozhodující o vzetí žalobce do vazby při vazebním zasedání. Vzhledem k tomu, že při rozhodnutí
soudu o vzetí do vazby je nutné hodnotit nejen skutkové okolnosti důvodnosti vazby, ale i to,
že okolnosti nasvědčují tomu, že jednání má znaky trestného činu a že jej spáchal obviněný [§67
zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)], dle soudu tedy podklady,
které byly shromážděny a z nichž služební funkcionář vycházel, byly dostatečné. Zjištění,
které by bylo opatřeno jiným procesním postupem (např. výslechem svědků), by bylo nadbytečné.
[8] Městský soud s hodnocením souhlasil i věcně. Žalobce se dopustil trestného činu
souvisejícího se svým postavením úřední osoby, porušil trestní zákon a služební předpisy, což
musí být veřejností hodnoceno negativně, jeho trestná činnost tak souvisí s jeho tehdejším
služebním zařazením policisty.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[9] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů
dle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že služebním funkcionářem ani žalovaným nebyly
před vydáním rozhodnutí opatřeny potřebné podklady pro rozhodnutí a v důsledku toho nebyl
zjištěn v potřebném rozsahu skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti.
Zdůraznil, že jedinými podklady, ze kterých správní orgány vycházely (ve vztahu k údajnému
trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby a nadržování), bylo usnesení Generální inspekce
bezpečnostních sborů o zahájení trestního stíhání stěžovatele, usnesení soudu o vzetí stěžovatele
do vazby a protokol o výslechu stěžovatele, ve kterém však stěžovatel trestnou činnost popřel.
Ostatní dokumenty, které městský soud zmiňuje, se netýkají tvrzeného trestného činu zneužití
pravomoci úřední osoby a nadržování, nýbrž se vztahují k údajnému trestnému činu krádeže;
ve vztahu k přečinu krádeže však byl stěžovatel obžaloby zproštěn.
[11] Stěžovatel má za to, že usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. rozhodnutí soudu
o vzetí do vazby, nejsou samy o sobě dostatečným podkladem pro závěr, že se stěžovatel dopustil
porušení služebního slibu zavrženíhodným jednáním, které má znaky trestného činu a je
způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, jež je možné kvalifikovat jako důvod
pro propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru.
Usnesení o zahájení trestního stíhání proti stěžovateli je jen procesním úkonem učiněným v rámci
trestního řízení, jehož obsahem je důvodné podezření, že se stěžovatel dopustil skutku v usnesení
uvedeného a že takový skutek je trestným činem. Není však důkazem, že se stěžovatel dopustil
jednání, pro které má být dle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru propuštěn. Totéž
platí o rozhodnutí soudu o vzetí stěžovatele do vazby.
[12] Správní orgány nemohou bez dalšího vyjít z provedeného šetření a výslechů dalších
obviněných, resp. svědků obsažených v trestním spise. Služební funkcionář, resp. žalovaný je sám
povinen takové výslechy a ohledání provést, zachytit je v protokolu a k jejich provedení případně
přizvat stěžovatele.
[13] Městský soud se zásadním způsobem odklonil od judikatury, pokud takový postup
správních orgánů označil za souladný s právními předpisy. K tomu stěžovatel poukazuje
na rozsudky Městského soudu v Praze, č. j. 5 Ad 6/2015 - 73, č. j. 9 Ad 25/2011 - 53
a č. j. 9 Ad 2/2012 - 79, a rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 89/2011 - 134,
a č. j. 4 Ads 56/2007 - 61.
[14] Stěžovatel dále namítá, že nebyly splněny kumulativní podmínky pro propuštění
příslušníka vymezené §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru.
[15] Stěžovatel zdůraznil, že napadl rozhodnutí žalovaného také z důvodu, že žalovaný,
jakožto odvolací orgán, v podstatném rozsahu rezignoval na svoji povinnost řádně se vypořádat
s námitkami uplatněnými v odvolání. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal
s námitkou procesních vad rozhodnutí služebního funkcionáře ani s námitkou, že stěžovateli
nebylo umožněno aktivně zasáhnout do řízení o jeho propuštění ze služebního poměru
nebo se jej jakkoliv sám účastnit. Žalovaný se dostatečně nevypořádal ani s námitkou,
že neporušil služební slib, resp. že nebyly kumulativně splněny všechny podmínky pro to,
aby služební funkcionář mohl postupovat dle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru.
Povinností žalovaného bylo se přezkoumatelným způsobem vypořádat se všemi uplatněnými
odvolacími námitkami. Stěžovatel namítá, že i v tomto směru je rozsudek městského soudu
chybný.
[16] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že byly splněny podmínky
pro propuštění stěžovatele ze služebního poměru dle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním
poměru a spisový materiál obsahuje dostatečné podklady pro závěr, že stěžovatel svým jednáním
tyto podmínky naplnil. Ztotožnil se se závěry rozsudku městského soudu. Žalovaný upozornil
na to, že služební funkcionář byl vázán krátkou subjektivní lhůtou, neměl časový prostor
ani pravomoci k objasňování trestněprávního jednání. I přesto se služební funkcionář snažil
v maximální možné míře dostát své zákonné povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nelze
mít důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Ve věci bylo
provedeno patřičné dokazování, přičemž písemnosti z trestního spisu, jejichž obsah byl
stěžovateli znám, byly významnými zdroji informací. Žalovaný dále zdůraznil, že usnesení
o zahájení trestního stíhání nebylo jediným podkladem pro vydání rozhodnutí ve věci. Ve spise
jsou založeny i další listinné důkazy z trestního řízení, zejména protokol o výslechu stěžovatele
a usnesení o vzetí stěžovatele do vazby. Žalovaný nezjistil důvody pro skutkové došetření věci.
[17] Žalovaný připustil, že odvolací námitkou týkající se porušení procesních práv stěžovatele
před vydáním prvostupňového rozhodnutí se podrobně nezabýval, nýbrž pouze odkázal na část
zákona o služebním poměru, která vymezuje specifika „zrychleného“ řízení o propuštění
podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Vypořádání odvolacích námitek mohlo
být důkladnější, nicméně rozhodnutí žalovaného z hlediska zákonnosti obstojí. Rozhodnutí
nepředcházel nezákonný postup spočívající v krácení procesních práv stěžovatele.
[18] V podaném odvolání nebyl navrhován výslech svědků či provedení jiných důkazů
a takový návrh nebyl učiněn ani v průběhu odvolacího řízení. Žalovaný nezjistil, že by stěžovateli
bylo v odvolacím řízení odepřeno právo nahlížet do spisu, případně právo navrhovat důkazy
a činit jiné námitky ve smyslu §174 zákona o služebním poměru. Procesní práva stěžovatel
realizoval v rámci odvolání. Stěžovatelovo tvrzení, že v průběhu nalézacího řízení byl ve vazbě, je
irelevantní.
[19] Žalovaný upozornil, že k závěru o protiprávnosti jednání stěžovatele dospěly i trestní
soudy. Stěžovatel byl za jednání, pro které byl propuštěn ze služebního poměru, konkrétně
za trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku
spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem nadržování podle §366 odst. 1 trestního
zákoníku pravomocně odsouzen.
[20] Ze shromážděných důkazů plyne, že stěžovatel se dopustil zavrženíhodného jednání,
které naplňuje znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst policie, čímž porušil
služební slib, a jsou tedy kumulativně naplněny všechny zákonné podmínky pro propuštění
stěžovatele ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[22] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[23] V projednávané věci byl stěžovatel ze služebního poměru propuštěn podle §42 odst. 1
písm. d) zákona o služebním poměru, který stanoví, že příslušník musí být propuštěn, jestliže porušil
služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit
dobrou pověst bezpečnostního sboru. Pro naplnění uvedených kumulativně stanovených podmínek
propuštění dle citovaného ustanovení jednání příslušníka nemusí být nutně shledáno trestným
činem v trestním řízení, ale musí jím být porušen služební slib, být zavrženíhodné, způsobilé
ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru a mít znaky trestného činu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 10 As 87/2014 - 65).
[24] Podle §42 odst. 4 zákona o služebním poměru ve znění účinném do 31. 12. 2017
rozhodnutí o propuštění z důvodů uvedených v odstavci 1 písm. b) až d) a písm. f) a odstavci 3 písm. c) musí být
příslušníkovi doručeno do 2 měsíců ode dne, kdy služební funkcionář důvod propuštění zjistil, nejpozději
však do 1 roku ode dne, kdy tento důvod vznikl.
[25] Podle §174 odst. 1 zákona o služebním poměru účastník má právo a) nahlížet do spisu
a pořizovat si z něj výpisy, navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení, na poskytnutí informací
o řízení potřebných k hájení svých práv a oprávněných zájmů, vyjádřit v řízení své stanovisko, klást otázky
svědkům a znalcům, a b) vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jejich zjištění,
popřípadě navrhnout jejich doplnění.
[26] Podle §180 odst. 1 zákona o služebním poměru služební funkcionář je povinen zjistit stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, a za tím účelem
si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí.
[27] Podle §180 odst. 2 zákona o služebním poměru důkazem je vše, co může přispět k zjištění
skutkového stavu věci, zejména výpovědi a vyjádření účastníka, svědků a jiných osob, doklady a jiné písemnosti
nebo záznamy, odborná vyjádření, znalecké posudky, potvrzení, listiny, protokoly o ohledání a pořízená
dokumentace skutkového děje.
[28] Podle §180 odst. 4 zákona o služebním poměru služební funkcionář hodnotí důkazy
podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.
[29] Podle §184 zákona o služebním poměru platí, že (1) Zvláštní řízení je zahájeno dnem, kdy
ředitel bezpečnostního sboru nebo vedoucí organizační části bezpečnostního sboru, jenž má pravomoc jednat
a rozhodovat ve věcech služebního poměru, učiní první úkon vůči účastníkovi. (2) Prvním úkonem může být
doručení rozhodnutí o propuštění, jestliže služební funkcionář uvedený v odstavci 1 zjistil takový stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí.
[30] Ustanovení §184 odst. 2 zákona o služebním poměru představuje specifikum řízení
o propuštění ze služebního poměru, neboť prvním úkonem v řízení může být doručení
rozhodnutí o propuštění. V řízení o propuštění příslušníka ze služebního poměru podle §42
odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru tedy v prvoinstančním řízení nemusí probíhat
klasické dokazování, a účastník řízení tak podle §174 odst. 1 písm. b) zákona o služebním
poměru nemá možnost předkládat důkazní návrhy, vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho
podkladům, ke způsobu jejich zjištění, případně navrhnout jejich doplnění. Plná možnost
k uplatnění všech uvedených procesních práv je účastníkovi řízení dána v řízení odvolacím
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 10 As 87/2014 - 65).
[31] Stěžovatel především zpochybňuje dostatečné a zákonné zjištění skutkového stavu
žalovaným pro účely splnění podmínek pro propuštění stěžovatele ze služebního poměru.
[32] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2014, č. j. 3 Ads 89/2013 - 27, dovodil,
že závěr o tom, že jednání příslušníka naplnilo znaky trestného činu, si může služební funkcionář
učinit sám i bez toho, že by již byla v trestním řízení zjištěna vina příslušníka. Rozhodnutí
trestního soudu o tom, zda příslušník spáchal trestný čin, proto nemusí předcházet rozhodnutí
o propuštění příslušníka ze služebního poměru. Tento závěr byl učiněn ve vztahu k předešlému
zákonu o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (zákon č. 186/1992 Sb.),
nicméně je plně aplikovatelný i na nyní projednávaný případ, neboť právní úprava předešlá
a aktuální je v tomto ohledu shodná.
[33] V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 10 As 87/2014 - 65,
na nějž odkazují oba účastníci řízení, Nejvyšší správní soud uvedl, že v případech, kdy se dopustí
příslušník jednání vykazujícího znaky trestného činu, bude pravděpodobně zároveň s případným
řízením o propuštění ze služebního poměru probíhat i trestní řízení. Zákonodárce nezůstal
u možnosti propuštění až na základě odsuzujícího rozsudku v trestním řízení (v kombinaci
se zproštěním výkonu služby dle §40 zákona o služebním poměru), ale výslovně zakotvuje
i důvod k propuštění ze služebního poměru, který předpokládá rozhodnutí služebního
funkcionáře o propuštění před ukončením trestního řízení. Je tedy nutno akceptovat úmysl
zákonodárce postihnout důsledkem propuštění ze služebního poměru i jednání mající znaky
trestného činu.
[34] Ve výše uvedeném rozsudku č. j. 10 As 87/2014 - 65 Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo dostatečným podkladem pro postup
služebního funkcionáře dle §184 odst. 2 zákona o služebním poměru, a to dokonce za situace,
kdy v průběhu řízení o žalobě proti rozhodnutí služebního funkcionáře byl trestním soudem
vydán zprošťující rozsudek.
[35] Obecně lze konstatovat, že pokud je proti policistovi zahájeno trestní řízení, je to určitá
indicie pro služebního funkcionáře, zda není naplněn obligatorní důvod pro propuštění
ze služebního poměru dle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Služební funkcionář
může vycházet jak ze zjištění, která již byla učiněna v rámci trestního řízení, tak učinit zjištění
vlastní a opatřit si vlastní podklady pro rozhodnutí.
[36] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře obecně připouští, aby podklady získané
v jiných řízeních byly v řízení před správním orgánem, včetně řízení o propuštění
ze služebního poměru jako podklady použity (srov. např. rozsudek ze dne 30. 1. 2008,
č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, č. 1572/2008 Sb. NSS, rozsudek ze dne 10. 9. 2013,
č. j. 3 Ads 94/2012 - 31, rozsudek ze dne 9. 7. 2015, č. j. 7 As 94/2015 - 21), zdůrazňuje
však potřebu zachovat procesní práva účastníka řízení, zejména za situace, kdy obsah
jednotlivých důkazů vzájemně nekoresponduje nebo jsou-li použity listiny, v nichž jsou
zachyceny výpovědi svědků (srov. např. ze dne 22. 7. 2009, č. j. 1 Afs 19/2009 - 57, rozsudek
ze dne 9. 7. 2015, č. j. 7 As 94/2015 - 21). Takové listiny však v nyní projednávaném případě
podkladem rozhodnutí služebního funkcionáře nebyly.
[37] Žalovaný v rozhodnutí shrnuje, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru
vychází z usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů o zahájení trestního stíhání
a z dalších podkladů, z nichž jsou významné úřední záznamy o podání vysvětlení stěžovatele
a dalších osob, protokol o stěžovatelově výslechu, usnesení o jeho vzetí do vazby včetně
protokolu o vazebním jednání a usnesení o vzetí do vazby obviněného M. S. v související kauze
včetně protokolu o vazebním jednání. Všechny tyto podklady jsou ve správním spise obsaženy.
V odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání je shrnut obsah z odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu, výpovědi stěžovatele a M. S.
[38] Zákon o služebním poměru zakotvuje zásadu volného hodnocení důkazů. Podle §180
odst. 2 zákona o služebním poměru je důkazem vše, co může přispět ke zjištění skutkového stavu
věci, důkazní prostředky ustanovení vyjmenovává příkladmo a prioritu některého z důkazních
prostředků nestanovuje. V souladu s §180 odst. 4 zákona o služebním poměru služební
funkcionář hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy
v jejich vzájemné souvislosti. Služebním funkcionářům tedy není pro řízení o propuštění
podle §42 zákonem předepsáno, jakého důkazu je k prokázání rozhodných skutečností
zapotřebí, jakou váhu kterým důkazům mají přikládat nebo jaký počet důkazů je nezbytný
k prokázání skutečnosti, která je předmětem dokazování.
[39] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že ve své výpovědi jednoznačně trestnou činnost
popřel. Součástí listinných důkazů opatřených z trestního řízení byl též protokol zachycující
výpověď stěžovatele v pozici obviněného. Stěžovatel při svém výslechu výslovně uváděl,
že obviněným M. S. a K. K. v trestné činnosti nepomáhal, resp. že je přesvědčen, že se trestné
činnosti nedopouštěli, nicméně vlastní jednání, v němž byly spatřovány znaky trestného činu,
konkrétně neoprávněné provedení lustrace vozidel prostřednictvím podřízeného, výslovně
připustil. Toto přitom byla v nyní projednávaném případě podstatná skutková okolnost. Nejvyšší
správní soud považuje za logické, že služební funkcionář v řízení o propuštění ze služebního
poměru za takové situace neměl potřebu zjišťovat další skutkové okolnosti, neboť to podstatné
již bylo zjištěno.
[40] Listiny, jež v řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 zákona o služebním
poměru služební funkcionář použil jako podklad pro své rozhodnutí, tvořily vnitřně nerozporný,
konzistentní celek. Služební funkcionář ani žalovaný za takové situace neměli rozumný důvod
pro provádění dalšího dokazování. Rozsah potřebného dokazování je třeba zvažovat i v kontextu
zákonem stanovené prekluzivní lhůty dle §42 odst. 4 zákona o služebním poměru v rozhodném
znění, která myslitelný rozsah dokazování limituje.
[41] Stěžovatel v podaném odvolání ani v dalším řízení před žalovaným nenavrhl doplnění
dokazování, ani neuvedl žádná tvrzení, jimiž by zjištění vyplývající z provedeného dokazování
upřesnil, korigoval či vyvrátil. Ze správního spisu přitom nevyplývá, že by stěžovateli bylo
v odvolacím řízení odepřeno právo nahlížet do spisu, případně právo navrhovat důkazy; ostatně
nic takového netvrdí ani stěžovatel. Podle §184 odst. 2 zákona o služebním poměru může být
doručení rozhodnutí prvním úkonem. V řízení o propuštění ze služebního poměru v prvním
stupni tedy stěžovatel neměl možnost předkládat důkazní návrhy, vyjádřit se před vydáním
rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jejich zjištění, případně navrhnout jejich doplnění, tato
práva však nevyužil ani v řízení o odvolání. V samotném odvolání pouze obecně namítl,
že na základě důkazů založených v trestním spise nebylo možné dojít k nepochybnému závěru,
že trestné činy spáchal, a popřel, že by si byl vědom, že lustrovaná vozidla pocházejí z trestné
činnosti a že by informováním mohl poskytnout spoluobviněným neoprávněný prospěch,
a rovněž zpochybnil prokázání úmyslu.
[42] Stěžovatel v žalobě ani v kasační stížnosti neuvedl žádná konkrétní tvrzení,
kterými by zpochybnil zjištěný skutkový stav či zákonnost jednotlivých podkladů, na kterých stojí
rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru.
[43] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že v nyní projednávaném případě bylo
rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru založeno na skutkovém stavu dostatečně
zjištěném a služební funkcionář zjistil skutkový stav způsobem a v rozsahu, který odpovídá
důkaznímu standardu požadovanému v řízení o propuštění ze služebního poměru. Podklady,
z nichž služební funkcionář při svém rozhodnutí vyšel, byly relevantní a dostatečné.
[44] Nad rámec výše uvedeného lze zmínit, že i výsledek trestního řízení potvrdil
stěžovatelovo jednání. Stěžovatel byl soudem v trestním řízení pravomocně odsouzen za trestný
čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a)
zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu v jednočinném souběhu s přečinem
nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku. Obžaloby z přečinu krádeže podle §205
odst. 1 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovatel zproštěn z důvodu, že odcizený
předmět nedosahoval podle znaleckého posudku hodnoty 5 000 Kč. Zproštění se tak týkalo
pouze jednoho ze tří trestných činů, z nichž byl stěžovatel v trestním řízení obviněn. Skutková
zjištění, kterými žalovaný svůj závěr podložil, tedy nebyly důkazy provedenými v řízení
před trestními soudy a závěry těchto soudů vyvráceny v takovém rozsahu, který by odůvodnil
zrušení rozhodnutí. V trestním řízení jsou přitom orgány činné v trestním řízení vázány zcela
striktními procesními pravidly a principem in dubio pro reo. Těžko by tak mohl obstát závěr,
že jednání, jehož se stěžovatel dopustil a jež bylo předmětem posuzování služebního funkcionáře
v řízení o propuštění ze služebního poměru, nevykazovalo znaky trestného činu, když soud
rozhodl, že toto jednání nejen, že vykazuje znaky trestného činu, nýbrž i je trestným činem.
[45] V rozsudku ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 Ads 56/2007 - 61, na nějž poukazuje stěžovatel,
Nejvyšší správní soud sice skutečně vyslovil, že obecně je potřeba vycházet z původních důkazů
a správní orgány jsou obecně povinny samy si opatřit dostatek podkladů pro své rozhodnutí,
tento závěr však vyslovil za situace, která je skutkově odlišná od nyní projednávaného případu,
neboť provedené důkazy nevypovídaly jasně o tom, „co se skutečně odehrálo“. I v tomto
rozsudku však Nejvyšší správní soud zdůraznil, že dokazování je věcí správního orgánu a je
ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Správní orgán je povinen si za účelem zjištění
skutkového stavu opatřit podklady pro vydání rozhodnutí, přičemž volba, množství a druh
prováděných důkazů je věcí správního orgánu a totéž platí i pro následné hodnocení
provedených důkazních prostředků.
[46] Ani odkaz stěžovatele na rozsudek ze dne 19. 1. 2012, č. j. 4 Ads 89/2011 - 134,
v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že pouze za pomoci listin opatřených v počátečním stádiu
trestního řízení si služební funkcionář nemohl učinit spolehlivý úsudek o tom, že příslušník
skutečně porušil služební slib zavrženíhodným jednáním majícím znaky trestného činu,
nepovažuje Nejvyšší správní soud pro nyní projednávaný případ za přiléhavý, byť východiska
v tomto rozsudku vyslovená vyznívají obecněji. V uvedeném případě však služební funkcionář
neprovedl dokazování na základě důkazních návrhů příslušníka a ani se v rozhodnutí nevypořádal
s tím, z jakého důvodu případně považuje provedení navrhovaných důkazů za nadbytečné.
Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, provedení neoprávněné lustrace vozidel stěžovatel
při svém výslechu prováděném Generální inspekcí bezpečnostních sborů výslovně připustil,
pouze v něm zřejmě nespatřoval trestný čin (což však je otázka právní kvalifikace, nikoli otázka
skutková) a v odvolacím řízení neuplatnil žádné návrhy na provedení důkazů, prostřednictvím
kterých by dosavadní skutková zjištění měla být doplněna.
[47] Naopak v rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 10 As 87/2014 - 65, již výše citovaném,
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že samotné usnesení o zahájení trestního stíhání bylo
dostatečným podkladem pro postup služebního funkcionáře dle §184 odst. 2 zákon o služebním
poměru, a to dokonce za situace, kdy v průběhu řízení o žalobě proti rozhodnutí služebního
funkcionáře byl trestním soudem vydán zprošťující rozsudek.
[48] Nejvyšší správní proto s ohledem na výše uvedené dospěl rovněž k závěru, že městský
soud nepochybil, když podklady pro rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru
považoval za dostatečné. Závěry městského soudu vzhledem ke konkrétním okolnostem nyní
projednávaného případu Nejvyšší správní soud nepovažuje za „odklon od ustálené soudní
rozhodovací praxe“, jak namítá stěžovatel.
[49] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje i s věcným posouzením a nepřisvědčil ani námitce,
že nebyly splněny kumulativně stanovené podmínky pro propuštění příslušníka dle §42 odst. 1
písm. d) zákona o služebním poměru.
[50] Podle §17 odst. 3 zákona o služebním poměru služební slib zní: „Slibuji na svou čest
a svědomí, že při výkonu služby budu nestranný a budu důsledně dodržovat právní a služební předpisy, plnit
rozkazy svých nadřízených a nikdy nezneužiji svého služebního postavení. Budu se vždy a všude chovat tak, abych
svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru. Služební povinnosti budu plnit řádně a svědomitě
a nebudu váhat při ochraně zájmů České republiky nasadit i vlastní život.“ Složení slibu je jedním
z předpokladů pro vznik služebního poměru příslušníka bezpečnostních sborů (§17 odst. 3 in fine
zákona o služebním poměru). Povinnosti, jejichž dodržování příslušník bezpečnostního sboru
slíbil, jsou proto pro příslušníka závazné. Vyplývají z nich zvýšené nároky na integritu příslušníka.
Jak vyplývá ze znění slibu, porušení jakéhokoli právního předpisu je porušením slibu. Tím spíše
takovým porušením bude porušení norem trestního zákoníku, který jako prostředek ultima ratio
upravuje společensky nejvíce škodlivá jednání.
[51] Policie České republiky slouží veřejnosti; jejím úkolem je chránit bezpečnost osob
a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další
úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy
Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (§2
zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky).
[52] S ohledem na úkoly Policie České republiky a poslání povolání policisty lze předpokládat,
že za obvyklých okolností bude jednání, které vykazuje znaky trestného činu (nebo dokonce
je trestným činem), jednáním zavrženíhodným, které je způsobilé v očích občanů diskreditovat
dobrou pověst Policie České republiky jako garanta bezpečnosti a veřejného pořádku.
Takové jednání je s postavením policisty neslučitelné.
[53] Nejvyšší správní soud souhlasí i se závěrem městského soudu ohledně námitky,
že se žalovaný nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, konkrétně s námitkou, že stěžovateli
nebylo v prvostupňovém řízení umožněno aktivně zasáhnout do řízení, a námitkou stěžovatele,
že neporušil služební slib.
[54] Nejvyšší správní soud dává stěžovateli za pravdu, že na námitku porušení procesních práv
v řízení před služebním funkcionářem žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí nijak
neodpověděl. Nemožnost účastníka řízení o propuštění ze služebního poměru „zasáhnout
do řízení“ před služebním funkcionářem, je-li využit postup dle §184 odst. 2 zákona o služebním
poměru, však vyplývá z povahy věci a tento náhled potvrdila i judikatura Nejvyššího správního
soudu (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015,
č. j. 10 As 87/2014 - 65). Namítaný nedostatek odůvodnění rozhodnutí žalovaného tedy Nejvyšší
správní soud neshledal býti natolik intenzivní vadou, aby bylo namístě rozhodnutí žalovaného
rušit. Doplnění rozhodnutí žalovaného o reakci na tuto odvolací námitku by bylo čistě formálním
krokem.
[55] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, porušení zákona je porušením slibu příslušníka
bezpečnostního sboru, v němž se příslušník zavazuje mj. důsledně dodržovat právní a služební
předpisy. Odůvodnění, že příslušník porušil jednáním, které vykazuje znaky trestného činu, slib
příslušníka bezpečnostního sboru, tedy obvykle bude jen formálním krokem, který
by v odůvodnění rozhodnutí o propuštění příslušníka bezpečnostního sboru dle §42 odst. 1
písm. d) zákona o služebním poměru s ohledem na dikci ustanovení měl být uveden, nicméně
explicitní nezdůvodnění této podmínky v odůvodnění rozhodnutí není vadou takové intenzity,
pro kterou by rozhodnutí správního orgánu mělo být zrušeno. V rozhodnutí služebního
funkcionáře je odůvodnění naplnění všech podmínek pro propuštění příslušníka vymezené §42
odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru obsaženo, a s ohledem na zásadu jednoty správního
řízení v prvním a druhém stupni tedy Nejvyšší správní soud ani tento nedostatek rozhodnutí
žalovaného nepovažuje za natolik závažný, aby měl vliv na jeho zákonnost.
IV. Závěr a náklady řízení
[56] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou.
Ani z přezkumu dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní soud provádí z úřední
povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku městského soudu. Kasační
stížnost proto byla dle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítnuta.
[57] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží.
Žalovanému žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud
žalovanému náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2022
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu