ECLI:CZ:NSS:2022:6.AS.7.2021:32
sp. zn. 6 As 7/2021 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Veroniky Juřičkové
a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: P. Š.,
zastoupený JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem, sídlem Na Příkopě 957/23, Praha 1,
proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, týkající
se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2020, č. j. PK-VVŽÚ/249/20, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2020,
č. j. 17 A 43/2020 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Městský úřad v Domažlicích (dále též „městský úřad“) rozhodnutím ze dne 12. 11. 2019,
č. j. MeDO-66065/2019-Zu, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku proti občanskému
soužití dle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, kterého
se žalobce dopustil ublížením na cti úmyslnou hrubou urážkou osoby přímo postižené spácháním
přestupku (dále jen „osoba přímo postižená“), a to výrazy „b., č.“ (pozn. soudu: vulgární výrazy);
a přestupku proti občanskému soužití dle §7 odst. 1 písm. c) bod 1 téhož zákona, kterého
se dopustil úmyslným vyhrožováním téže osobě fyzickým napadením, a to slovy „chytím tě za d.,
vyřídím si to s tebou, chceš to hned vidět“. Obou přestupků se žalobce dopustil dne 17. 4. 2019 v době
kolem 14:45 hod. před domem č. p. X v obci B. (v bojovém postavení ve vzdálenosti cca 1 m
od osoby přímo postižené, která před domem dalšího svědka pracovala u hlavního elektrického
rozvaděče a očekávala ze strany žalobce fyzický útok, k němuž nedošlo, neboť z vedlejší uličky
vyšla mladá žena s dítětem). Za spáchání uvedených přestupků byl žalobci uložen správní trest -
pokuta ve výši 4 000 Kč. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl
rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku a prvostupňové správní rozhodnutí potvrdil.
[2] Žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Plzni zamítl rozsudkem
označeným v záhlaví. V odůvodnění rozsudku se vypořádal s žalobními námitkami týkajícími
se tvrzených rozporů ve výpovědích svědka (osoby přímo postižené) a dalšího svědka incidentu
(majitele domu, u něhož osoba přímo postižená prováděla opravu elektřiny), směru žalobcovy
chůze, dále výskytu mladé ženy s dítětem v místě incidentu a také rozdílu v reprodukci přesného
znění výhrůžek. Krajský soud konstatoval, že tvrzené rozpory bez dalšího neznamenají,
že se incident neodehrál, přičemž se ztotožnil s jejich vypořádáním ze strany žalovaného
v rozhodnutí o odvolání.
[3] Krajský soud se vyjádřil také k tvrzené nevěrohodnosti dalšího svědka, kterou nelze
spatřovat v pouhé existenci nájemního vztahu mezi ním a osobou přímo postiženou, či v jejich
případné dřívější vzájemné sousedské výpomoci. Rovněž skutečnost, že žalobce v minulosti
ublížil psu svědkovy partnerky, krajský soud nepovažoval za zásadní a rozhodující pro hodnocení
svědkovy věrohodnosti, jíž dle krajského soudu naopak nasvědčuje jeho konzistentní výpověď
zachycená nejprve v úředním záznamu o podání vysvětlení (den po incidentu) a posléze
i ve správním řízení (přibližně o pět měsíců později). K tvrzenému motivu msty dalšího svědka
vůči žalobci (vzhledem k usmrcení psa, a tedy vykonstruování celého případu z tohoto důvodu)
krajský soud uvedl, že žalobce slovní útok vedl proti jiné osobě (přímo postižené přestupkem),
a tedy není zřejmé, proč by si tato osoba vymýšlela a konstruovala incident pouze za účelem
uskutečnění msty ze strany dalšího svědka incidentu.
[4] Nepřisvědčil ani pokusům žalobce o zpochybnění verze skutkového děje (zjištěného
z výpovědí osoby přímo postižené a dalšího svědka) tvrzením, že se přestupek nestal,
neboť se v rozhodné době nenacházel v České republice. V této souvislosti krajský soud
poukázal na skutečnost, že žalobce v řízení před městským úřadem nesdělil skutečnosti, které
mohly vyvrátit podezření ze spáchání přestupku, tedy kde konkrétně se žalobce v době spáchání
přestupku nacházel. Žalobce pouze uvedl, že byl na jednání s obchodními partnery,
které však blíže neidentifikoval, stejně jako místo jednání. Až v podaném odvolání blíže
specifikoval, že byl přítomen obchodnímu jednání v německém Řeznu a uvedl kontaktní údaje
na jím označené svědky jednání (cizinců bytem v Srbsku a na Ukrajině). Žalovaný ověřil
u žalobcova zaměstnavatele, že žalobce nebyl v rozhodné době vyslán k žádnému obchodnímu
jednání v Německu. Ověřil také, že měl v uvedené době přerušena živnostenská oprávnění.
Dle krajského soudu tedy nic nenasvědčovalo pravdivosti žalobcova tvrzení o jeho účasti
na obchodním jednání v cizině. Krajský soud ve shodě s žalovaným poukázal na možné účelové
jednání ze strany žalobce, který jako účastníky tvrzeného jednání označil cizince ze třetích zemí
mimo Evropskou unii, jejichž výslechy navrhl, přičemž až v žalobě uvedl, že se jednalo
o soukromou cestu (vyřizování soukromých záležitostí) mimo výkon povolání. Neprovedení
důkazu navrženými výslechy svědků krajský soud nepokládal za rozporné se zákonem
či Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, a to s přihlédnutím
k nedůvěryhodnosti žalobcových tvrzení a dále účelovosti navržených důkazů. V této souvislosti
poukázal na dostatečně zjištěný skutkový stav na základě výpovědí osoby přímo postižené
a dalšího svědka, jakož i na zásadu hospodárnosti řízení.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu namítané vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel,
nemá oporu ve spisech [§103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“)]. Stěžovatel se domníval, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci
a nesprávně jej vyhodnotil, a krajský soud navzdory namítaným vadám rozhodnutí žalovaného
nezrušil.
[6] Dle stěžovatele správní orgány dospěly k závěru o jeho vině pouze na základě výpovědí
osoby přímo postižené a dalšího svědka. V jejich výpovědích jsou však přítomny zásadní rozpory.
K vysvětlení žalovaného a krajského soudu, že ve vztahu k otázce směru stěžovatelovy chůze
v době incidentu se o rozpor jejich výpovědí nejedná, neboť každá z výpovědí se ke směru chůze
vyjadřuje k jinému okamžiku (před a po incidentu), stěžovatel shodně jako v podané žalobě
uvedl, že nedává žádný smysl, aby byl směr jeho chůze před a po incidentu odlišný. Úvahy
krajského soudu o časové prodlevě (rozdílu) a „rozmyšlení se“ ohledně směru cesty stěžovatel
považoval za dokreslování skutkového děje soudem. K rozporu spočívajícímu v odlišném znění
výhrůžek, jak si je pamatovali a reprodukovali osoba přímo postižená a druhý svědek, stěžovatel
uvedl, že se jednalo o odlišnosti zcela zásadní. Stěžovatel zpochybňoval závěr soudu, že nelze lpět
na přesném (až doslovném) znění urážek (resp. výhrůžek), ale je důležité, zda spolu obsah obou
svědeckých výpovědí koresponduje. Stran tvrzeného rozporu výpovědí ohledně přítomnosti
mladé ženy s malým dítětem v průběhu incidentu stěžovatel považoval interpretaci této části
skutkového děje krajským soudem za svévolnou. Odmítl vysvětlení soudu, že mezi okamžikem,
kdy se žena s dítětem v ulici objevila (jak vypověděla osoba přímo postižená) a okamžikem,
kdy na ulici vyšel další svědek (který incident předtím sledoval z okna), existovala časová
prodleva, kdy žena s dítětem mohla zajít za roh. Žalovaný a krajský soud tak dle stěžovatele
popsané rozpory bagatelizovali a skutkový děj dotvářeli, zjištěné rozpory navíc měly být
hodnoceny v jeho prospěch. Uvedené rozpory rovněž svědčí o tom, že nebyl zjištěn stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti.
[7] Shodně jako v žalobě stěžovatel namítal rovněž nevěrohodnost dalšího svědka, který je
známým osoby přímo postižené (v případě potřeby si pomáhají a svědkova partnerka pronajímá
osobě přímo postižené nemovitost k bydlení). Stěžovatel také opětovně poukázal na skutečnost,
že dříve v sebeobraně usmrtil volně pobíhajícího psa svědkovy partnerky, a od té doby vůči němu
druhý svědek chová zášť. Ačkoli jeho výpověď může souviset s touto dřívější událostí, krajský
soud k ní vůbec nepřihlédl.
[8] Stěžovatel pokládal skutkový stav projednávané věci za nedostatečně zjištěný také z toho
důvodu, že žalovaný nevyslechl jím navržené svědky (cizince), obchodní partnery, s nimiž měl
v době incidentu jednat v Německu. Stěžovatel zopakoval žalobní argumentaci, že byl
v Německu soukromě (mimo výkon pracovní činnosti pro zaměstnavatele a mimo výkon
živnostenského oprávnění). Nerozuměl tedy tomu, proč krajský soud tyto skutečnosti prověřoval
u zaměstnavatele a v živnostenském rejstříku. K odůvodnění napadeného rozsudku, v němž
krajský soud poukázal na náhlou změnu argumentace stěžovatele ohledně obsahu schůzky
až v podané žalobě (obchodní versus soukromý charakter), stěžovatel uvedl, že mu je změna
argumentace podsouvána soudem. Stěžovatel v žalobě neuváděl, zda byla povaha schůzky
obchodní či nikoli, pouze uvedl, že měla ryze soukromý charakter. Stěžovatel nepovažoval
za rozhodné, v jaké fázi přestupkového řízení důkaz dalšími svědeckými výpověďmi navrhl.
Návrh těchto důkazů až v odvolání byl dle stěžovatele z formálního hlediska zcela v pořádku
a úvaha krajského soudu, že je měl ve vlastním zájmu označit již v řízení v prvním stupni, je
v rozporu se zásadami správního trestání. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005 - 62, č. 847/2006 Sb. NSS,
dle kterého neprovedení důkazu výslechem svědka navrženého obviněným představuje faktické
vyloučení důkazu ve prospěch obviněného a porušení Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod.
[9] Žalovaný práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[11] V projednávané věci je mezi účastníky řízení veden spor o to, zda správní orgány
v předcházejícím řízení náležitě zjistily skutkový stav věci, který odůvodňuje závěr,
že se stěžovatel dopustil přestupků, které jsou mu kladeny za vinu, tj. že jinému ublížil na cti tím,
že ho zesměšnil nebo ho jiným způsobem hrubě urazil [§7 odst. 1 písm. a) zákona o některých
přestupcích], a že úmyslně narušil občanské soužití tak, že jinému vyhrožoval újmou na zdraví [§7 odst. 1
písm. c) bod 1 téhož zákona].
[12] Nejvyšší správní soud na úvod připomíná, že při zjišťování skutkového stavu postupují
správní orgány v souladu se zásadou materiální pravdy vyjádřenou v §3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný
pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2. Zároveň vzhledem ke skutečnosti, že řízení
o přestupku představuje řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, je to vždy správní orgán, kdo je povinen prokázat vinu obviněného
mimo rozumnou pochybnost, veden při tom v souladu s §50 odst. 3 správního řádu zásadou
vyšetřovací, charakteristickou pro řízení zahajovaná z moci úřední (ex officio). Vyšetřovací zásada
ukládá správnímu orgánu činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu, a to bez ohledu
na míru procesní aktivity či naopak procesní pasivity účastníka řízení (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 Ads 44/2010 - 132). Správní orgán tak má v řízení
povinnost opatřovat z úřední povinnosti podklady pro rozhodnutí, zjistit všechny okolnosti důležité
pro ochranu veřejného zájmu a v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, zjistit i bez návrhu
všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena (§50 odst. 2
a 3 správního řádu). Při hodnocení důkazů ve správním řízení se správní orgán řídí zásadou
volného hodnocení důkazů, podle které, pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán
závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu,
co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§50 odst. 4 správního řádu).
[13] Dále Nejvyšší správní soud uvádí, že ve vztahu ke kasačním námitkám týkajícím
se zjišťování skutkového stavu věci, resp. námitkám směřujícím proti hodnocení důkazů,
již ve své rozhodovací činnosti opakovaně vyjádřil (např. rozsudek ze dne 20. 2. 2020,
č. j. 6 Afs 205/2019 - 39, bod [18], a další tam uvedené), že je to především krajský soud, kdo je
oproti Nejvyššímu správnímu soudu soudem nalézacím, a je tedy povolán přezkoumat napadené
správní rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových, o nichž si sám učiní úsudek.
Intervence ze strany Nejvyššího správního soudu jako soudu kasačního je v tomto ohledu
výjimečná, přičemž ani v nyní souzené věci k ní Nejvyšší správní soud důvod neshledal.
[14] Z obsahu odůvodnění vydaných správních rozhodnutí obou stupňů je patrné, že správní
orgány (pokud jde o zjištěný skutkový stav) pokládaly pro vyslovení viny stěžovatele a uložení
správního trestu za klíčové dvě svědecké výpovědi (osoby přímo postižené a dalšího svědka
incidentu); podpůrně pak rovněž vyjádření stěžovatelova zaměstnavatele a výpis z živnostenského
rejstříku.
[15] S hodnocením krajského soudu, který považoval skutkový stav za spolehlivě zjištěný
správními orgány a správně posouzený, se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Správní orgány
(a posléze i krajský soud) hodnotily shromážděné důkazy v souladu se zásadou volného
hodnocení důkazů; a z porovnání obsahu správního spisu a odůvodnění rozhodnutí žalovaného
je patrné, že žalovaný pečlivě přihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§50 odst. 4 správního
řádu).
[16] Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s kasační námitkou stran existence zásadních
rozporů v provedených svědeckých výpovědích. Vysvětlení krajského soudu, že v otázce směru
stěžovatelovy chůze v době incidentu se o rozpor nejedná, neboť každá ze svědeckých výpovědí
se ke směru chůze vyjadřuje k jinému okamžiku (před a po incidentu), je přiléhavé. Soudům
ani správním orgánům jistě nepřísluší spekulovat, jaké pohnutky stěžovatele vedly k případné
změně původního směru chůze. Rozhodující je, že obě svědecké výpovědi nejsou v této části
ve vzájemném rozporu, jak se pokouší navodit stěžovatel. Úvaha o možném „rozmyšlení se“
ohledně směru stěžovatelovy další chůze po incidentu není ani dokreslováním skutkového děje
ze strany krajského soudu, ale pouhým poukazem na jedno z možných vysvětlení namítaného
rozporu. Takový rozpor by navíc nebyl považován za zásadní, i kdyby se v této části výpovědi
svědků skutečně lišily.
[17] Jako logické a přesvědčivé Nejvyšší správní soud hodnotí také vysvětlení krajského soudu
a žalovaného týkající se údajného rozporu ohledně přítomnosti mladé ženy s dítětem v průběhu
incidentu. Ať už se okno, jímž další svědek sledoval incident, nalézalo v patře
či ve zvýšeném přízemí, z jeho výpovědi jednoznačně vyplývá, že se rozhodl vyjít ven (na pomoc
a za účelem odvrácení hrozícího napadení) z domu, ze kterého incident oknem sledoval,
přičemž osobu přímo postiženou potkal v domě na schodech, kde spolu hovořili, a teprve poté
vyšel ven před dům. Mezi objevením se ženy s dítětem v ulici, jak jej v rámci svědecké výpovědi
popsala osoba přímo postižená, a příchodem dalšího svědka na ulici tedy existuje časová
prodleva, v níž žena s dítětem mohla ulici opustit, jak správně poznamenal krajský soud.
[18] Rovněž namítaný rozpor spočívající v odlišně reprodukovaném znění výhrůžek osobou
přímo postiženou a druhým svědkem není rozporem zásadním, za který jej považuje stěžovatel.
Závěrům krajského soudu, že svědci nemusejí vnímat a uchovat v paměti přesné znění
konverzace, a tedy nelze lpět na přesné (či doslovné) reprodukci konkrétního znění urážek
(resp. výhrůžek), lze přisvědčit. Obsah a smysl urážek a výhrůžek, jak byly svědky v jejich
výpovědích reprodukovány, je shodný. Jak v rámci svědecké výpovědi uvedla dne 24. 9. 2019
osoba přímo postižená (viz protokol o ústním projednání přestupku
č. j. MeDO-60881/2019-Zu), měl vůči ní stěžovatel pronést urážky vulgárními výrazy „b.“ a „č.“
a dále výhrůžky, že jej „chytí za d.“, „vyřídí si to s ním“, „zmaluje ho“ a „zda to chce vidět hned“. Shodné
výrazy uvedla osoba přímo postižená také o několik měsíců dříve (v den incidentu 17. 4. 2019)
do úředního záznamu o podání vysvětlení. Druhý svědek pak ve své výpovědi dne 24. 9. 2019
(rovněž zachycené v protokolu o ústním projednání přestupku č. j. MeDO-60881/2019-Zu)
uvedl urážky vulgárními výrazy „b.“ a „č.“ a dále výhrůžky že ho (rozuměj osobu přímo
postiženou) „zničí“ a „zmaluje“, přičemž do úředního záznamu o podání vysvětlení v den
po incidentu (18. 4. 2019) uvedl urážky vulgárními výrazy „č.“ a „z.“ a výhrůžku „zmaluju tě“. Není
tedy pravda, že v užitých výrazech neexistuje žádná shoda, jak v kasační stížnosti tvrdí stěžovatel.
Je tomu právě naopak, ke shodě dochází nejen ve smyslu a obsahu urážek a výhrůžek, ale z velké
části i co do jejich konkrétního znění. Nejvyšší správní soud považuje za logické, že je to právě
osoba přímo přestupkem postižená, vůči níž slovní útok směřoval, kdo si přesněji vybaví
konkrétní výrazy, zatímco druhý svědek, jehož cti se incident nedotkl, může mít vzpomínky
plynutím času méně ostré a přesné. K tvrzeným rozporům ve výpovědích tak Nejvyšší správní
soud uzavírá, že správní orgány ani krajský soud žádným způsobem nedotvářely skutkový stav
věci, ale vycházely z obsahu výpovědí svědků tak, jak byly v průběhu řízení zachyceny.
[19] Pokud se jedná o kasační námitku stran nevěrohodnosti dalšího svědka, v níž stěžovatel
pouze opakuje tvrzení obsažená již v odvolání a žalobě (vypořádaná náležitě jak žalovaným,
tak krajským soudem), Nejvyšší správní soud na ni pro stručnost reaguje toliko odkazem
na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu shrnuté výše v bodě [3], s nímž se plně
ztotožňuje. Skutečnosti, jimiž se stěžovatel pokoušel uvedeného svědka znevěrohodnit, nebyly
dostatečnými důvody, aby k výpovědi svědka (s ohledem na její konzistentnost) nemohlo být
v řízení přihlíženo, jak podrobně a správně odůvodnil již krajský soud.
[20] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani kasační námitce nedostatečného zjištění
skutkového stavu, spočívajícího v tom, že žalovaný neprovedl svědecké výslechy osob, které měly
prokázat skutkovou verzi, že se stěžovatel v době incidentu nacházel v německém Řezně.
Podle §52 správního řádu není správní orgán návrhy účastníků (rozuměj na provedení důkazů) vázán,
vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Jak v této souvislosti vyplývá
z judikatury Nejvyššího správního soudu, na niž odkazoval i stěžovatel: „Je právem správního orgánu,
který vede řízení o přestupku, vlastní úvahou dospět k rozhodnutí, které důkazy provede, a které naopak označí
v dané situaci za nadbytečné a návrhu na jejich provedení nevyhoví“ (rozsudek ze dne 20. 1. 2006,
č. j. 4 As 2/2005 - 62, č. 847/2006 Sb. NSS).
[21] Se stěžovatelem nutno souhlasit, že obviněný z přestupku má právo navrhovat důkazy
na svou obhajobu po celou dobu řízení. Na řízení o odvolání v přestupkových věcech nedopadá
koncentrace řízení, neboť podle §97 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti
za přestupky, obviněný může v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení uvádět nové skutečnosti nebo důkazy.
Zároveň však platí, že i ohledně těchto důkazů je správní orgán oprávněn rozhodnout,
že navržený důkaz neprovede, a v takovém případě je povinen v rozhodnutí odůvodnit,
proč k provedení navrženého důkazu nepřistoupil. Této povinnosti žalovaný v souzené věci
dostál, neboť poukázal na nevěrohodnost tvrzení (vzneseného až v odvolání), že v den incidentu
byl stěžovatel na obchodním jednání v Německu, a rovněž předestřel své pochybnosti o reálné
existenci svědků tvrzeného obchodního jednání, za něž stěžovatel označil cizince s pobytem
v Srbsku a na Ukrajině. Skutkově se tak případ odlišuje (jak správně poukázal krajský soud)
od výše citovaného rozsudku č. j. 4 As 2/2005 - 62, v němž neprovedení důkazu navrženého
obviněným představovalo na rozdíl od nyní projednávané věci porušení práva na spravedlivý
proces. Krajský soud správně upozornil na nevěrohodnost tvrzení stěžovatele, který se v řízení
před správním orgánem prvního stupně omezil toliko na obecně tvrzenou účast na jednání
s obchodními partnery, v odvolání však již doplnil, že obchodní jednání proběhlo v zahraničí
(Řezno, Německo) s cizinci žijícími trvale v Srbsku a na Ukrajině. Poté, co žalovaný dalším
dokazováním vyvrátil možnost, že se jednalo o jednání s obchodními partnery v rámci
pracovního poměru či živnosti, stěžovatel v žalobě uvedl, že byl v zahraničí soukromě a jednání
se týkalo vyřizování soukromých záležitostí. Ani Nejvyšší správní soud tak ve shodě s krajským
soudem nepovažuje tato tvrzení (s ohledem na jejich vývoj a proměnlivost v čase)
za důvěryhodná. Stěžovatel nevysvětlil, čeho konkrétně se týkalo údajné jednání s obchodními
partnery, které se neodehrálo ani při výkonu jeho povolání či podnikání, ale mělo se týkat
vyřizování nespecifikovaných soukromých záležitostí, které rovněž nebyly blíže specifikovány.
Stěžovatel tedy nevyvrátil podezření, že se z jeho strany jednalo o obstrukční strategii spočívající
v navržení výslechů obtížně dosažitelných svědků s ohledem na skutečnost, že se jednalo
o občany třetích zemí mimo Evropskou unii nepobývající v České republice.
[22] Závěrem Nejvyšší správní soud shrnuje, že správní orgány v souzené věci zjistily
na základě výslechů osoby přímo postižené a dalšího svědka, jejichž výpovědi se v zásadních
ohledech nerozcházejí, všechny důležité okolnosti případu a stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti (§3 správního řádu). Žalovaný a krajský soud pak zcela v souladu se zásadou
volného hodnocení důkazů považovaly provádění dalších důkazů navržených stěžovatelem
za nadbytečné.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Na základě výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[24] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec obvyklé úřední
činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2022
Mgr. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu