ECLI:CZ:NSS:2022:6.AZS.101.2021:37
sp. zn. 6 Azs 101/2021 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Veroniky Juřičkové
a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: A. A.,
zastoupený JUDr. Matějem Šedivým, advokátem, sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2020, č. j. OAM-798/ZA-ZA11-P15-2019, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2021,
č. j. 54 Az 4/2020 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se ne p ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Dne 6. 9. 2019 žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany. V žádosti uvedl, že je
státním příslušníkem Uzbekistánu, uzbecké národnosti, bez náboženského vyznání a nikdy nebyl
členem žádné politické strany ani hnutí a není nijak politicky aktivní. Je rozvedený, má dvě děti,
které jsou státními příslušníky Uzbekistánu, kde také pobývají. Z Uzbekistánu žalobce vycestoval
v červenci roku 2012, a to letecky z Taškentu přímo do Prahy na české pracovní vízum. Dále
sdělil, že v České republice byl již dříve (od ledna 2009 do června 2012), rovněž na pracovní
vízum. O mezinárodní ochranu požádal v srpnu roku 2016, kdy mu byla udělena doplňková
ochrana, ale řízení o prodloužení doplňkové ochrany bylo následně zastaveno. Žalobce je
zdravotně v pořádku, nemá žádné zvláštní potřeby. Jako důvody žádosti o mezinárodní ochranu
označil neshody s manželčinou rodinou, která mu vyhrožovala smrtí. Dále uvedl, že při návratu
do Uzbekistánu by mohl mít problémy, neboť pobytem mimo zemi původu delším než 5 let
se dopouští trestného činu.
[2] Během pohovoru (konaného dne 5. 3. 2020) žalobce doplnil, že do České republiky přijel
v roce 2009, aby byl dál od rodiny, protože se s manželkou rozvedli a pohádali. V červnu
roku 2012 žalobce odjel zpět do Uzbekistánu, jelikož se mu stýskalo po dětech. Domníval se,
že po třech letech odloučení se už všichni uklidnili, bylo to však ještě horší, rodina bývalé
manželky jej chtěla zabít. Od známého v České republice pak slyšel, že kamaráda, který žil
dlouhodobě v České republice, po návratu do Uzbekistánu zadrželi na letišti, vyslýchali
ho a odvezli do vězení. Žalobce později mluvil se svou matkou, která žije v Uzbekistánu,
od které se dozvěděl, že hovořila s matkou uvězněného a že se raději nemá vracet domů,
aby neskončil stejně. Dle matčina sdělení považuje stát osoby dlouhodobě pobývající v zahraničí
za teroristy. Žalobce taktéž uvedl, že informace o tom, že je zakázáno pobývat déle než 5 let
mimo území Uzbekistánu, je mu známa s pravděpodobností přibližně 70 % s tím, že člověk
se musí po odjezdu zaregistrovat, což neudělal. Na doplňující dotaz, proč tak neučinil, odpověděl,
že když se v roce 2012 vrátil do České republiky, vyhodil cestovní pas, jelikož se domníval,
že bude s ohledem na ztrátu pobytového oprávnění navrácen zpět do Uzbekistánu. Poté v České
republice zůstal nelegálně, chytili ho a opakovaně mu bylo udělováno vízum na měsíc. Když byl
následně opětovně zadržen, byl umístěn do zařízení v Drahonicích, kde požádal o mezinárodní
ochranu, a po čtyřech měsících mu byla udělena doplňková ochrana. Žalobce měl za to, že by byl
po návratu do vlasti uvězněn a podroben výslechu ohledně toho, kde byl a co tam dělal.
V Uzbekistánu se dle žalobce nedodržují zákony, ve vězení by jej zbili. Závěrem uvedl,
že uzbecké státní úřady jej během pobytu v České republice nekontaktovaly, problémy
s uzbeckými státními orgány ani bezpečnostními složkami nemá, v Uzbekistánu nikdy nebyl
trestně stíhán. Jiné důvody k žádosti o mezinárodní ochranu nemá.
[3] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu
podle §12, §13 a §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[4] Žalobu proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným
rozsudkem zamítl. Konstatoval, že žalovaný odůvodnil vydané rozhodnutí dostatečně, a je
tedy přezkoumatelné. Připomněl, že potřebný rozsah zjišťování skutkového stavu se v azylovém
řízení odvíjí především od tvrzení samotného žadatele o mezinárodní ochranu. V kontextu
žalobcem uplatněných tvrzení krajský soud shledal žalovaným shromážděné podklady
pro rozhodnutí dostatečné a zdůraznil, že žalobce měl ve správním řízení dostatek prostoru
k tomu, aby přednesl veškerá skutková tvrzení, která považoval za relevantní. Ve shodě
s žalovaným krajský soud dospěl k závěru, že hlavním důvodem žádosti o mezinárodní ochranu
byla legalizace žalobcova pobytu na území České republiky. Jím uváděné důvody v řízení nebylo
možné podřadit pod azylově relevantní důvody dle §12 zákona o azylu, ani pro udělení
humanitárního azylu dle §14 téhož zákona. Stran toho, že žalobci byla v minulosti udělena
doplňková ochrana, krajský soud upozornil, že z informací zjištěných ve správním řízení o zemi
původu vyplynulo, že od doby poskytnutí doplňkové ochrany žalobci došlo k zásadním změnám
v přístupu uzbeckých úřadů k možnosti vycestování i dlouhodobých pobytů občanů v zahraničí.
Zároveň krajský soud poukázal na skutečnost, že z aktuální judikatury správních soudů vyplývá,
že obecně poměry v Uzbekistánu již nadále neodůvodňují přiznávání doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Namítal, že krajský soud se nedostatečně vypořádal s argumentací, že mu již v minulosti byla
udělena doplňková ochrana. S ohledem na tuto skutečnost, jakož i letitý pobyt na území České
republiky, proto měl stěžovatel důvodnou obavu, že bude po přicestování do domovského státu
uvězněn, tím spíše, že jeho cestovní doklad neobsahuje potřebná vízová oprávnění k pobytu
na území České republiky. V důsledku toho by tak orgány domovského státu mohly nabýt
podezření, že stěžovatel byl žadatelem o mezinárodní ochranu, nebo že mu dokonce musela být
po určitou dobu povolena, a proto by na stěžovatele nahlížely jako na protirežimního aktivistu.
Krajský soud se dle stěžovatele v napadeném rozsudku omezil toliko na rekapitulaci správního
řízení a důvodů pro nevyhovění žádosti, přičemž nenabídl vlastní posouzení uplatněných
námitek, pouze jim vytkl jejich obecnost. Stěžovatel taktéž zpochybnil podklady, z nichž žalovaný
při rozhodování vycházel a které obsahují informace o situaci v zemi původu. V této souvislosti
upozornil, že se nejedná o nezávislý podklad, neboť jej zpracoval sám žalovaný, nadto obsahuje
věcné nepravdy.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v daném případě nebyly naplněny
podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. V průběhu správního řízení bylo objasněno,
že tvrzeným důvodem stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla jeho obava
z potíží s rodinou bývalé manželky a také obava z uvěznění pro pobyt v zahraničí delší 5 let.
Žalovaný doplnil, že od doby, kdy stěžovateli byla udělena doplňková ochrana, došlo ohledně
možností vycestování, návratů a pobytů občanů Uzbekistánu v zahraničí k zásadním změnám,
které bylo třeba v nově vydaném rozhodnutí reflektovat.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud vyhodnotil kasační stížnost jako nepřijatelnou ve smyslu §104a
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (k výkladu tohoto pojmu srovnej usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[8] Nejvyšší správní soud se předně zabýval tím, zda krajský soud řádně odůvodnil napadený
rozsudek. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je z odůvodnění rozsudku patrné,
jaký skutkový stav vzal krajský soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných
skutečnostech, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností
a proč považuje stěžovatelovy právní závěry za nesprávné (např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Krajský soud se dostatečně vypořádal též
se stěžovatelovou argumentací stran zohlednění skutečnosti, že mu v minulosti byla udělena
doplňková ochrana. Věnoval se jí konkrétně v bodech [24] až [26] odůvodnění napadeného
rozsudku, kde porovnal stěžovatelem tvrzené skutečnosti s informacemi o zemi původu.
Stěžovatelem namítaná výtka týkající se závěru krajského soudu o obecnosti uplatněných
žalobních námitek není v rozsudku krajského soudu vůbec obsažena.
[9] Pokud se jedná o podmínky udělení doplňkové ochrany, Nejvyšší správní soud uvádí,
že v minulosti žalovaný dospěl u občanů Uzbekistánu (včetně stěžovatele) k závěru o naplnění
podmínek pro udělení doplňkové ochrany z důvodu problematického přístupu státních orgánů
Uzbekistánu k navracejícím se osobám, které dlouhodobě pobývaly v zahraničí, neboť nebylo
možno vyloučit cílený a tvrdý postup ze strany státních orgánů země původu. Následná
judikatura Nejvyššího správního soudu však s ohledem na změnu poměrů v Uzbekistánu
dovodila, že jakkoli je Uzbekistán obecně hodnocen jako nesvobodná země s výraznými
nedostatky v oblasti politických práv a občanských svobod, po nástupu prezidenta Mirzijojeva
k moci v září roku 2016 došlo v zemi k jistému zlepšení. Uzbecké zákony poskytují svobodu
vnitřního pohybu, zahraničního cestování, emigrace a repatriace, omezenou pouze požadavkem
tzv. výjezdních víz pro vycestování mimo území Společenství nezávislých států (usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2018, č. j. 6 Azs 291/2018 - 25). Poměry
v Uzbekistánu tedy podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu již nadále
neodůvodňují obecné přiznávání doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, jíž se stěžovatel
domáhal (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2019, č. j. 5 Azs 392/2018 - 30,
ze dne 7. 5. 2020, č. j. 7 Azs 59/2020 - 26, ze dne 17. 6. 2020, č. j. 4 Azs 51/2020 - 30, či ze dne
1. 9. 2020, č. j. 4 Azs 82/2020 - 50).
[10] Rešerše o bezpečnostní a politické situaci v zemi původu, zpracované žalovaným, jsou
v rámci azylového řízení běžně používány. Jako informace o zemi původu mohou sloužit všechny
významné skutečnosti týkající se země původu v době rozhodování o žádosti (čl. 4 odst. 3
písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011
o normách, které musejí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní
příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky
nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany), jestliže
jsou (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů,
(4) transparentní a dohledatelné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, č. 1825/2009 Sb. NSS). Totožnou námitkou se Nejvyšší správní soud
ve své rozhodovací činnosti zabýval opakovaně (např. usnesení ze dne 14. 7. 2020,
č. j. 10 Azs 12/2020 - 40, ze dne 23. 11. 2020, č. j. 2 Azs 139/2020 - 34, či ze dne 21. 1. 2021,
č. j. 6 Azs 327/2020 - 29). Správní spis navíc obsahuje vícero souladných podkladů zabývajících
se bezpečnostní a politickou situací v zemi původu, které řádně odkazují na informační zdroje,
z nichž žalovaný vycházel.
[11] Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že „poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem
pobytu cizinců na území České republiky a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců
na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48). Dle setrvalé
judikatury nemohou být snahy o legalizaci pobytu relevantním důvodem pro udělení
mezinárodní ochrany (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004,
č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, ze dne 24. 2. 2005,
č. j. 7 Azs 187/2004 - 94, nebo ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81).
[12] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na stěžovatelem uplatněné námitky, a Nejvyšší správní soud neshledal,
že by krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §104a
s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s. Ačkoli byla kasační stížnost odmítnuta, což je situace,
na kterou obecně pamatuje §60 odst. 3 s. ř. s., k odmítnutí pro nepřijatelnost dochází na základě
zjednodušeného věcného posouzení případu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 3. 2021 č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS), a proto je na místě
rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci (usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28). Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, žádné náklady mu však
v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2022
Mgr. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu