ECLI:CZ:NSS:2022:7.ADS.132.2020:25
sp. zn. 7 Ads 132/2020 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. Č., proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2020, č. j. 41 Ad 13/2019 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 18. 1. 2018, č. j. X, přiznala žalobci od 17. 12. 2017
starobní důchod před dosažením důchodového věku podle §31 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o důchodovém
pojištění“) ve výši 9 136 Kč měsíčně. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil námitkami, které
žalovaná rozhodnutím ze dne 28. 5. 2019, č. j. X, zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
[2] Předmětem sporu mezi žalobcem a žalovanou je, zda měly být žalobci do vyměřovacího
základu započteny též částky, které mu byly vyplaceny v letech 1997 až 2017 právními nástupci
jeho zaměstnavatele. Dle žalované nebylo jednoznačně prokázáno, že žalobci byla skutečně
vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (dále též „náhrada
za ztrátu na výdělku“) podle pracovněprávních předpisů. Z přípisu České pojišťovny a. s. (dále
též „Česká pojišťovna“) ze dne 13. 10. 2017 nadto plyne, že v letech 2008 až 2017 poskytovala
žalobci plnění podle občanského zákoníku.
II.
[3] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Brně (dále též
„krajský soud“), který napadeným rozsudkem rozhodnutí žalované zrušil a vrátil jí věc k dalšímu
řízení. Dle krajského soudu bylo na základě provedených důkazů prokázáno, že žalobci byla
až do roku 2017 vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku z titulu utrpěného pracovního úrazu.
Rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 31. 8. 2011 (dále též „rozsudek
okresního soudu“) jednoznačně potvrzuje, že žalobce utrpěl předmětný pracovní úraz a byla mu
z tohoto titulu vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku. Utrpění pracovního úrazu ostatně
nezpochybnila ani žalovaná, která žalobci při výpočtu starobního důchodu před dosažením
důchodového věku započítala náhradu za ztrátu na výdělku vyplacenou za roky 1993 až 1996.
Přestože výplata náhrady za ztrátu na výdělku za období let 1997 až 2017 nebyla potvrzena
na předepsaném tiskopisu zaměstnavatelem žalobce (resp. jeho právními nástupci) a nedochovaly
se ani mzdové listy žalobce, ze všech ostatních podkladů lze dle krajského soudu spolehlivě
usuzovat na to, že mu byla právními nástupci zaměstnavatele i nadále vyplácena právě tato
náhrada. Krajský soud odkázal na zmiňovaný rozsudek okresního soudu, výpisy z účtů žalobce
a znalecký posudek ze dne 30. 4. 1996. Dovodil, že právní nástupci zaměstnavatele neměli žádný
jiný právní titul k tomu, aby posílali žalobci pravidelně každý měsíc určenou finanční částku,
než je právě výplata náhrady. Na tom nic nemění ani vyjádření České pojišťovny, že žalobci
poukazovala danou částku od roku 2008 dle občanského zákoníku. Česká pojišťovna byla
pověřena provádět výplatu právním nástupcem zaměstnavatele žalobce. Nadále se tedy jednalo
o výplatu náhrady za ztrátu na výdělku, k níž byl právní nástupce zaměstnavatele žalobce povinen
na základě pracovněprávních předpisů a kterou prováděla na základě uzavřené občanskoprávní
smlouvy Česká pojišťovna. Jelikož žalobci byla až do roku 2017 prokazatelně vyplácena náhrada
za ztrátu na výdělku, byla žalovaná povinna při výpočtu jeho starobního důchodu započítat
do vyměřovacího základu částky poukázané zaměstnavatelem žalobce a jeho právními nástupci
(resp. Českou pojišťovnou), a to ve výši dle výpisů z účtu žalobce.
III.
[4] Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Zdůraznila, že do vyměřovacího základu lze
zahrnout náhradu za ztrátu na výdělku vyplácenou podle zákoníku práce, nikoliv náhradu
za ztrátu na výdělku vyplácenou podle občanského zákoníku ze zákonného pojištění
odpovědnosti za škody způsobené provozem motorových vozidel. K nezaměnitelnosti těchto
náhrad odkázala na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2020,
č. j. 10 Ads 236/2019 - 36. Ačkoliv Česká pojišťovna výslovně sdělila, že žalobci vyplácela rentu
dle občanského zákoníku ze zákonného pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem
motorových vozidel, označil krajský soud titul této výplaty na základě vlastní úvahy
za pracovněprávní. Neprovedl přitom rozbor právní úpravy ani v tomto směru nedoplnil
dokazování příslušným pojistným spisem.
[5] Z dosud získaných dokumentů dle stěžovatelky plyne, že žalobci vznikl nárok na náhradu
za ztrátu na výdělku od bývalého zaměstnavatele Sběrné suroviny, státní podnik Brno, kterému
současně vznikl nárok na náhradu škody způsobené žalobci vůči tomu, kdo
za ni podle občanského zákoníku odpovídá. Pravděpodobně se jednalo o zaměstnavatele viníka
nehody, který je zmíněn i v rozsudku okresního soudu (Jihomoravské energetické závody a. s.).
Podle tohoto rozsudku Česká pojišťovna likvidovala pojistnou událost mezi uvedenými
zaměstnavateli. Přípisem ze dne 9. 3. 2008 pak Česká pojišťovna žalobci sdělila, že byla pověřena
společností Jet Investment a. s. (právní nástupce zaměstnavatele žalobce) výplatou renty, kterou
krátila o 20 %. Před okresním soudem byl proto veden spor mezi žalobcem a Jet Investment a. s.
o výpočet náhrady renty, a to podle občanskoprávních předpisů. Okresní soud se totiž zabýval
tím, zda lze na vyplácenou rentu vztáhnout §14 odst. 1 zákona č. 183/1994 Sb. týkající
se odškodňování dle zákoníku práce. Z rozsudku okresního soudu lze tedy dovodit, že žalobce
byl „odškodňován“ podle občanského zákoníku. Krajský soud přesto bez dalšího uzavřel,
že částky vyplacené Českou pojišťovnou jsou náhradou za ztrátu na výdělku
dle pracovněprávních předpisů a není rozhodné, že žalobci byly fakticky vypláceny
dle občanského zákoníku ze zákonného pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem
motorových vozidel.
[6] Stěžovatelka upozornila na to, že podle §205d zákona č. 65/1965 Sb. (starého zákoníku
práce), který nabyl účinnosti až po vzniku škodní události, jsou organizace zaměstnávající alespoň
jednoho zaměstnance pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci
z povolání pojištěni u České pojišťovny, pokud s ní měli sjednáno toto pojištění k 31. 12. 1992,
a pokud při zániku organizace nepřejdou práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu na jinou
organizaci, má poškozený právo přímo vůči pojišťovně. V daném případě tedy mohlo dojít
při vypořádání pojistné události mezi žalobcem, jeho zaměstnavatelem, resp. jeho právními
nástupci a Českou pojišťovnou (eventuálně Kooperativa pojišťovnou) k dohodě, že nároky
žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku budou vyplaceny ze zákonného pojištění odpovědnosti
za provoz motorových vozidel.
[7] Krajský soud pak dle stěžovatelky pominul, že zaměstnavatelé jsou povinni vést evidenci
o náhradách za ztrátu na výdělku, které vyplácí, a vystavovat občanům potvrzení o době
a důvodu poskytování těchto náhrad v jednotlivých letech. Stejnou evidenci vedou pojišťovny.
Není tedy důvod, aby stěžovatelka zohlednila ve vyměřovacím základu částky vyplacené žalobci
na jeho účet právními nástupci jeho zaměstnavatele či Českou pojišťovnou, neboť nadále existují
subjekty, které náhrady vyplácely, resp. měly vyplácet. Tyto subjekty by měly sdělit přesnou výši
započitatelných částek. Dle stěžovatelky nelze zjistit přesnou výši náhrad toliko na základě výpisů
z účtu žalobce, ale je třeba provést další šetření. K tomu uvedla několik příkladů rozporu
v částkách.
[8] S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] V nynějším případě není sporu o tom, že žalobce utrpěl zranění při dopravní nehodě,
k níž došlo dne 4. 2. 1992. Dle hlášení zaměstnavatele Sběrné suroviny, státní podnik Brno,
ze dne 9. 12. 1992 se jednalo o pracovní úraz. Dále není sporné, že tento zaměstnavatel,
respektive jeho právní nástupce Sběrné suroviny a. s., vyplácel žalobci po skončení pracovní
neschopnosti v letech 1993 až 1996 náhrady za ztrátu na výdělku. Takto vyplacené částky
stěžovatelka zohlednila při výpočtu vyměřovacího základu starobního důchodu žalobce. Spor je
veden o to, zda stěžovatelka měla vzít při výpočtu vyměřovacího základu v potaz rovněž částky,
které žalobci pravidelně přicházely na účet v letech 1997 až 2008 od právních nástupců
společnosti Sběrné suroviny a. s. (Lamet, a. s., Jet Investment, a. s.), respektive ty, jenž mu
od 1. 3. 2008 vyplácela Česká pojišťovna.
[12] Podle §16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění platí, že se do vyměřovacího základu
pojištěnce za dobu po 31. 12. 1995 pro účely stanovení ročního vyměřovacího základu zahrnuje
též náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející za pracovní úraz
(nemoc z povolání), přičemž poznámka pod čarou č. 18 odkazuje na §195 a §206 odst. 2 starého
zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.).
[13] Stěžovatelka namítla, že není povinna zahrnout do vyměřovacího základu žalobce částky,
které dostával na svůj účet od právních nástupců svého původního zaměstnavatele (Sběrné
suroviny a. s., Lamet, a. s. a Jet Investment, a. s.), neboť jí tyto subjekty nesdělily přesnou výši
započitatelných částek.
[14] Stěžovatelce lze přisvědčit, že z §37 odst. 2 písm. a) zákona o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení (dále též „zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“)
vskutku plyne zaměstnavateli povinnost vést evidenci o náhradách za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti náležejících za pracovní úraz (nemoc z povolání), respektive
povinnost vystavit potvrzení o době a důvodu poskytování těchto náhrad. Právě toto potvrzení je
zajisté primárním podkladem, z nějž stěžovatelka vychází při zahrnování náhrad za ztrátu
na výdělku do vyměřovacího základu. V posuzované věci však žalobci nebylo příslušné potvrzení
za jednotlivé kalendářní roky vystaveno. Dle sdělení Jet Investment a. s. nebyly v podnikovém
archivu nalezeny mzdové listy žalobce; k jejich ztrátě došlo pravděpodobně při opakovaném
dokladování výpočtu renty žalobce a následným několikátým stěhováním archivu, který byl také
zčásti zničen při povodních. Je tedy zřejmé, že v posuzované věci není žalobce z důvodů ležících
mimo jeho sféru schopen prokázat výši vyplacených náhrad za ztrátu na výdělku prostřednictvím
primárního důkazního prostředku, jímž je potvrzení vystavené dle §37 odst. 2 písm. a) zákona
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.
[15] Ustanovení §16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění ovšem nepodmiňuje zahrnutí
náhrad za ztrátu na výdělku do vyměřovacího základu pojištěnce předložením potvrzení, které
bylo vystaveno dle §37 odst. 2 písm. a) zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.
Nejedná se tedy o jediný možný důkazní prostředek. Z judikatury Nejvyššího správního soudu
přitom plyne, že při absenci primárního důkazního prostředku sloužícího k prokázání pojistně
relevantních skutečností, je třeba aplikovat obecná pravidla pro dokazování stanovená v §51
odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (srov. např.
rozsudek ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Ads 206/2016 - 23). Podle uvedeného ustanovení lze
k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci
a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy, a to zejména listiny,
ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek.
[16] Zákonodárce nicméně rozlišil důkazní standard ve vztahu k době pojištění oproti
důkaznímu standardu ve vztahu k prokázání výše vyměřovacího základu. Na průkaznost výše
osobního vyměřovacího základu klade judikatura Nejvyššího správního soudu vyšší nároky co
do přesnosti údajů v předkládaných listinách. Tuto skutečnost dovodil soud např. v rozsudku
ze dne 11. 7. 2013, č. j. 4 Ads 28/2013 - 22, a následně konstatoval, že „ani platové výměry na daň
ze mzdy, další doklady o vyměření mzdy či jiné doklady o průběhu pracovního poměru (např. zápočtový list)
nejsou podle uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostatečně podrobným zdrojem informací
pro dovození měsíčních příjmů pojištěnce s takovou přesností, aby bylo možné zjistit vyměřovací základ
za příslušnou dobu pojištění. Tyto listiny totiž nezaznamenávají příjem za každý jednotlivý měsíc a nelze
z nich vyčíst podrobnosti o průběhu pracovního poměru pojištěnce, tedy zejména zda pracoval každý měsíc,
zda nečerpal neplacené volno či nemocenské či zda za něj bylo po celou dobu odváděno pojistné, popř. v jaké výši.“
Za důkazní prostředek sloužící ke spolehlivému stanovení vyměřovacích základů považoval
v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud mzdové listy za jednotlivé kalendářní roky
rozhodného období, které byly podkladem pro vyhotovení evidenčního listu důchodového
zabezpečení, takže údaje v nich uvedené postačovaly k výpočtu hrubého výdělku za příslušný
kalendářní rok. Ke spolehlivému stanovení vyměřovacího základu lze tedy užít jen takové
důkazní prostředky, z nichž lze přesně zjistit konkrétní rozhodné údaje.
[17] Dle §37 odst. 2 písm. a) zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení musí
potvrzení vystavené zaměstnavatelem obsahovat údaj o době a důvodu poskytování náhrad
za ztrátu na výdělku a o výši náhrad vyplacených v jednotlivých kalendářních letech. Jako náhradu
tohoto potvrzení lze tedy akceptovat pouze takové důkazní prostředky, z nichž bude možné
uvedené údaje spolehlivě a přesně zjistit.
[18] Žalobce předložil za účelem prokázání výše náhrad za ztrátu na výdělku mimo jiné výpisy
ze svého účtu za období březen 1997 až březen 2008. Z těchto výpisů vyplývá, že mu byla každý
měsíc pravidelně poukazována konkrétní částka, a to postupně společností Sběrné suroviny a. s.
(březen 1997 až květen 2001), společností Lamet, a. s. (červen 2001 až září 2007) a společností
Jet Investment, a. s. (říjen 2007 až březen 2008). Uvedené platby jsou vždy označeny jako spoření
či mzda. Současně ze správního spisu (i žalobou napadeného rozhodnutí stěžovatelky) vyplývá,
že jmenované společnosti (plátci částek) jsou právními nástupci původního zaměstnavatele
žalobce (Sběrné suroviny, státní podnik Brno). Právě u tohoto zaměstnavatele přitom žalobce
utrpěl dne 4. 2. 1992 pracovní úraz. Z potvrzení o odškodnění pracovního úrazu a náhrady
za ztrátu na výdělku ze dne 14. 6. 1996, které vystavila společnost Sběrné suroviny a. s. plyne,
že žalobci bude od 1. 6. 1996 a dále každý měsíc poukazována částka 8 128 Kč. Právě tato částka
byla následně měsíčně připisována na účet žalobce do prosince 1996, poté došlo k jejímu snížení
na 3 170 Kč měsíčně. Rozhodnutím ze dne 5. 11. 1996 byl žalobci uvolněn částečný invalidní
důchod (zpětně od 2. 3. 1995). Podle výpisu založeného na č. l. 30 správního spisu byl žalobce
od 6. 6. 1994 do 24. 1. 2018 nepřetržitě veden jako uchazeč o zaměstnání. Podle přípisu České
pojišťovny ze dne 19. 3. 2008 ji pověřila společnost Jet Investment, a. s. výplatou žalobcovy
ztráty na výdělku, a to až ode dne 1. 3. 2008.
[19] S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje s hodnocením
krajského soudu, že žalobcem předložené výpisy z účtu ve spojení s výše popsanými zjištěními
plynoucími ze správního spisu plně nahrazují primární důkazní prostředek, jímž je potvrzení
podle §37 odst. 2 písm. a) zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Tyto důkazní
prostředky ve vzájemné souvislosti přesvědčivě dokládají, že žalobci byly v období od března
1997 do března 2008 právními nástupci jeho původního zaměstnavatele poskytovány náhrady
za ztrátu na výdělku z důvodu utrpěného pracovního úrazu. S ohledem na skutkové okolnosti
se jednoduše nenabízí žádný jiný adekvátní právní titul pro to, aby žalobci právní nástupci jeho
původního zaměstnavatele hradili pravidelně měsíčně částky specifikované ve výpisech, než je
právě náhrada za ztrátu na výdělku. Z doložených výpisů lze rovněž spolehlivě a přesně dovodit
údaje o tom kdy a v jaké výši byly žalobci tyto náhrady v jednotlivých kalendářních letech
poskytovány. Sama stěžovatelka ostatně v návrhu na provedení autoremedury založeném
na č. l. 203 správního spisu konstatovala přehled částek za jednotlivá období. Nejvyšší správní
soud proto nevešel na její nynější argumentaci uplatněnou v závěru kasační stížnosti, v níž
se snaží deklarovat nemožnost provést na základě výpisů z účtů přesný výpočet vyplacených
náhrad. Jí předestřené nesrovnalosti se nadto vztahovaly primárně k roku 1996, který nebyl
předmětem sporu a dále částek, které byly na účet žalobce poukazovány jinými subjekty, než jsou
právní nástupci jeho původního zaměstnavatele (co se týče plateb od března 2008 a jejich titulu,
k tomu viz dále).
[20] Námitku stěžovatelky ohledně nemožnosti zahrnout do vyměřovacího základu žalobce
částky, které dostával na účet od právních nástupců svého původního zaměstnavatele v období
od března 1997 do března 2008, neboť jí nebyla sdělena přesná výše započitatelných částek
právními nástupci původního zaměstnavatele žalobce, proto neshledal Nejvyšší správní soud
s ohledem na výše uvedené důvodnou.
[21] Stejně tak shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou námitku, v níž stěžovatelka brojila
proti tomu, jak krajský soud posoudil platby, které žalobci od 1. 3. 2008 poukazovala Česká
pojišťovna.
[22] Krajský soud dospěl k závěru, že i tyto platby představovaly náhradu za ztrátu na výdělku.
Vyšel z toho, že Česká pojišťovna byla dle svého sdělení ze dne 19. 3. 2008 pověřena výplatou
žalobcovy ztráty na výdělku společností Jet Investment, a. s., tj. právním nástupcem původního
zaměstnavatele žalobce. Jí poskytovaná plnění se tedy odvíjela od závazku společnosti Jet
Investment, a. s. poskytovat žalobci náhrady ztrátu na výdělku v důsledku toho, že utrpěl
v minulosti pracovní úraz. Proto krajský soud nahlížel na tato plnění shodně jako na částky, které
žalobce dostával do 1. 3. 2008 od ostatních právních nástupců svého původního zaměstnavatele.
[23] Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje, že dospěl ve stěžovatelkou zmiňovaném
rozsudku ze dne 30. 1. 2020, č. j. 10 Ads 236/2019 - 36, k závěru, že „pro účely důchodového pojištění
nejsou nároky podle občanského zákoníku a podle zákoníku práce vzájemně zaměnitelné. Předpisy důchodového
pojištění (…) výslovně hovoří o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející
za pracovní úraz (nemoc z povolání). Tyto náhrady upravuje §195 starého zákoníku práce. Naproti tomu
náhrady podle §447 odst. 1 starého občanského zákoníku o žádném pracovním úrazu nebo nemoci z povolání
nehovoří. Zatímco pro zákoník práce byl pracovní úraz (nebo nemoc z povolání) klíčovou právní skutečností
(protiprávním stavem), z hlediska občanského zákoníku nebyl pracovní úraz jakkoliv právně významnou
skutečností.“ Argumentaci jazykovým výkladem předpisů důchodového pojištění, které výslovně
hovoří o pracovním úrazu (nemoci z povolání), podpořil desátý senát dále též záměrem
historického zákonodárce. Uzavřel, že „výčet ustanovení, před rokem 1996 vyhláška č. 149/1988 Sb.,
od roku 1996 pak §16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, jasně do vyměřovacího základu podřazují
jen a pouze pracovněprávní náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kde rozhodující
právní skutečností pro vznik nároku byl pracovní úraz nebo nemoc z povolání. Pokud tedy stěžovateli byly
náhrady vypláceny v režimu starého občanského zákoníku, konkrétně z titulu odpovědnosti provozovatele vozidla,
jehož provozem byla stěžovateli způsobena škoda při dopravní nehodě (což stěžovatel v kasační stížnosti nijak
nezpochybňuje), nelze takováto plnění podřadit pod vyměřovací základ stěžovatele.“
[24] Ve věci rozhodované desátým senátem nicméně nebylo sporu o tom, že „náhrada za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byla žalobci poskytována Českou státní pojišťovnou respektive
později Českou pojišťovnou a.s., která ji poskytovala ve smyslu ust. §447 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku na základě pojistné smlouvy zákonného pojištění motorového vozidla bývalé organizace Textilu
Ostrava, jejíž pracovník způsobil dopravní nehodu, v důsledku které došlo k pracovnímu úrazu žalobce“ (viz
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, který byl přezkoumáván desátým senátem). Ke shodnému
skutkovému závěru však v nyní posuzované věci na základě obsahu správního spisu dospět nelze.
Je pravdou, že Česká pojišťovna ve sdělení ze dne 13. 10. 2017 uvedla, že žalobci neposkytovala
plnění podle §271b nového zákoníku práce, ale ze zákonného pojištění odpovědnosti za škody
způsobené provozem motorových vozidel podle občanského zákoníku. Na druhou stranu, tatáž
Česká pojišťovna žalobci již v přípisu ze dne 19. 3. 2008 označeném „Žádost o doplnění údajů“
sdělila, že byla od 1. 3. 2008 pověřena společností Jet Investment, a. s. „výplatou Vaší ztráty
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti“. Současně jej poučila, které doklady jí má za účelem
„výplaty renty“ předkládat a informovala jej o tom, která osoba jeho „rentu“ spravuje. Z tohoto
přípisu není nijak zřejmé, že by Česká pojišťovna měla žalobci poskytovat nějaké pojistné plnění,
natožpak na základě pojistné smlouvy zákonného pojištění motorového vozidla. Vyjádření jasně
hovoří o výplatě náhrady za ztrátu na výdělku, resp. o rentě. Obě vyjádření České pojišťovny
založená ve správním spise jsou tedy přinejmenším v jistém napětí. Sama stěžovatelka ostatně
v kasační stížnosti toliko spekuluje o tom, že mezi blíže neurčenými osobami mohlo dojít
k dohodě, že nároky žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
budou vypláceny ze zákonného pojištění odpovědnosti za provoz motorových vozidel. Žádné
konkrétní důkazy, z nichž by tato skutečnost nepochybně plynula, ovšem neoznačila. Její závěr,
že se jedná o obdobnou situaci, kterou posuzoval desátý senát ve výše citovaném rozsudku, je
tak přinejmenším předčasný. Jinými slovy, stěžovatelka učinila své právní závěry ohledně
charakteru plateb od České pojišťovny na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Krajský soud proto její rozhodnutí správně zrušil, byť ani on neměl dostatek důkazních
prostředků, z nichž by bylo možno určit charakter plateb od České pojišťovny. Správní spis
ani rozhodnutí stěžovatelky totiž neposkytují jednoznačnou odpověď na stěžejní otázky,
za jakých okolností převzala Česká pojišťovna závazek poskytovat žalobci plnění ode dne
1. 3. 2008, na základě jakého právního titulu toto plnění poskytovala a o jaké plnění se vlastně
jednalo. Přesto stěžovatelka toto plnění vyloučila z vyměřovacího základu žalobce, což pro něj
má zcela zásadní právní následky v oblasti jeho důchodového zabezpečení. To však stěžovatelka
ve svém rozhodnutí zcela pominula. Zcela nedostatečně se vypořádala s argumentací žalobce,
v níž zdůrazňoval, že se na základě přípisu České pojišťovny ze dne 19. 3. 2008 legitimně
spoléhal na to, že je mu nadále poskytována náhrada mzdy v souvislosti utrpěným pracovním
úrazem a že k údajné změně titulu plnění došlo bez jeho vědomí. Nevysvětlila, proč má i za této
situace případná změna právního titulu výplaty náhrady mzdy dopady do oblasti budoucího
důchodového zabezpečení žalobce.
[25] Z výše uvedeného vyplývá, že krajský soud správně přistoupil ke zrušení rozhodnutí
stěžovatelky, neboť stěžovatelka pochybila tím, že do vyměřovacího základu žalobce nezahrnula
částky, které dostával na účet od právních nástupců svého původního zaměstnavatele v období
od března 1997 do března 2008. Ve zbývající části (týkající se plnění od České pojišťovny)
pak nemá její rozhodnutí oporu ve spise a vyžaduje doplnění dokazování. Kasační stížnost tudíž
není důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci v řízení nevznikly žádné náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu