ECLI:CZ:NSS:2022:7.AFS.394.2020:80
sp. zn. 7 Afs 394/2020 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: UNIMEX – INVEST,
s. r. o., se sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava – Poruba, zastoupená JUDr. Danuškou
Grygarovou, advokátkou se sídlem Hážovice 2130, Rožnov pod Radhoštěm, proti žalovanému:
Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, se sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: Wildt & Biolek v. o. s., se sídlem Bohuslava Martinů 1038/20,
Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 18. 11. 2020, č. j. 22 Af 80/2017 - 126,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný vydal dne 3. 7. 2017 dva exekuční příkazy, jimiž nařídil vůči žalobkyni daňovou
exekuci přikázáním pohledávky z účtu (č. j. 2594126/17/3203-00540-805180) a prodejem
nemovitých věcí (č. j. 2594395/17/3203-00540-805180), k vymožení nedoplatků na daních
ve výši celkem 5 189 777,59 Kč (dále též „exekuční příkazy“) a exekučních nákladů ve výši
101 760 Kč. Podkladem exekučních příkazů bylo dle výkazu nedoplatků mj. rozhodnutí
žalovaného o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob
za rok 2006 ze dne 31. 5. 2010, č. j. 90106/10/390911806486 a platební výměr na penále na dani
z příjmů právnických osob za rok 2005 ze dne 16. 6. 2010, č. j. 93052/10/390911806486 (dále též
jako „sporná rozhodnutí“).
II.
[2] Žalobkyně podala proti exekučním příkazům žalobu u Krajského soudu v Ostravě (dále
též „krajský soud“). Zpochybňovala především vykonatelnost rozhodnutí uvedených ve výkazu
nedoplatků, neboť tato jí nemohla být řádně oznámena (doručena). V době od 28. 5. 2010
do 3. 5. 2013 totiž neměla v obchodním rejstříku zapsaný statutární orgán. Krajský soud
rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, č. j. 22 Af 80/2017 - 54 (dále též „první rozsudek“), exekuční
příkazy zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že z důvodu absence
statutárního orgánu žalobkyně nemohlo dojít k účinnému doručení sporných rozhodnutí. Na tom
nemohlo dle krajského soudu nic změnit ani to, že žalobkyni bylo možné doručovat do datové
schránky, do níž se přihlašovaly osoby s právem přístupu.
[3] Nejvyšší správní soud zrušil první rozsudek ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem
ze dne 23. 9. 2019, č. j. 7 Afs 377/2018 - 38, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Konstatoval, že otázka doručení sporných rozhodnutí nebyla posouzena komplexně, neboť
krajský soud nezohlednil, že právnická osoba nemusí nutně ve všech záležitostech jednat toliko
prostřednictvím svého statutárního orgánu, ale může jednat i prostřednictvím jiných osob.
Zdůraznil nutnost důkladného posouzení doručení sporných rozhodnutí, a to především zjištění,
která konkrétní osoba se do datové schránky žalobkyně přihlásila. Přihlásila-li by se totiž
do datové schránky žalobkyně v rozhodnou dobu některá z osob oprávněných k přístupu, došlo
by k doručení písemnosti ve smyslu §17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických
úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o elektronických úkonech“). Poukázal přitom na ustálenou judikaturu, jež od uživatelů datových
schránek vyžaduje jistý stupeň „bdělosti“, zejména při nakládání s přístupovými údaji (srov.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015, č. j. 4 As 160/2015 - 43, či ze dne
26. 8. 2015, č. j. 3 Ads 21/2015 - 44).
[4] Po vrácení věci krajský soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2019, č. j. 22 Af 80/2017 - 92 (dále
též „druhý rozsudek“), opět zrušil exekuční příkazy a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V souladu s pokynem zdejšího soudu zjistil, že se do datové schránky žalobkyně dne 1. 6. 2010
v 08:23:01 a dne 16. 6. 2010 v 15:09:42 přihlásil Petr Nevlud, který byl zapsán jako jednatel
žalobkyně v obchodním rejstříku do 28. 5. 2010 a následně opět od 3. 5. 2013. Dle krajského
soudu na základě těchto skutečností „nelze zejména s ohledem na relativně krátký časový okamžik
od výmazu jednatele z obchodního rejstříku do okamžiku ’doručení’ (v prvním případě 3 dny a ve druhém 19
dnů) učinit bez dalšího doplnění (důkazů nebo alespoň úvah) závěr o tom, zda žalobkyně (ne)byla dostatečně
bdělá a zda (ne)mohla včasnými kroky zabránit nastalé situaci.“ Krajský soud uvedl, že žalovaný učinil
závěr o doručení sporných rozhodnutí bez ohledu na to, jaká osoba se do datové schránky
přihlásila, a na to, že žalobkyně v dané době neměla zapsaný statutární orgán. Měl však posoudit
doručení podle konkrétních skutkových okolností věci, a to okamžitě poté, co zjistil absenci
statutárního orgánu žalobkyně, což byla informace dostupná z veřejně přístupné části
obchodního rejstříku. Následně byl povinen zjistit, zda má žalobkyně jinou osobu oprávněnou
za ni jednat, případně zda lze i přes absenci takové osoby považovat rozhodnutí doručovaná
do její datové schránky za doručená. Pokud by dospěl k závěru, že rozhodnutí nebyla možno
považovat za doručená, měl žalobkyni ustanovit zástupce podle §10 odst. 2 věty poslední zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění (dále též „ZSDP“). Krajský soud
sám k posouzení těchto otázek nepřistoupil, neboť takový postup považoval za nahrazování
činnosti žalovaného.
[5] Také druhý rozsudek Nejvyšší správní soud zrušil, a to rozsudkem ze dne 3. 9. 2020,
č. j. 7 Afs 16/2020 - 19. Konstatoval, že krajský soud by posouzením otázky řádnosti doručení
v rozhodované věci nenahrazoval činnost žalovaného. Po doplnění dokazování již nebylo nutné
zjišťovat další skutkové okolnosti, neboť učiněná skutková zjištění byla pro posouzení otázky
účinnosti doručení sporných rozhodnutí dostatečná. Nejvyšší správní soud proto krajskému
soudu uložil, aby tuto otázku posoudil, a to především optikou ustálené judikatury zdůrazňující
„bdělost“ uživatelů datových schránek při nakládání s přístupovými údaji a zajištění fungování
jejich vnitřního uspořádání. Nejvyšší správní soud se rovněž vyjádřil k odkazu žalobkyně
na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1071/2020 - 836, a č. j. 20 Cdo 1073/2020 - 838.
Uvedl, že tam vyslovené závěry se týkají jednání právnických osob v civilním soudním řízení,
zatímco v nynějším případě je posuzována pouze otázka účinnosti doručování do datové
schránky za výše popsaných skutkových okolností. Obě usnesení Nejvyššího soudu se navíc
týkala doručení listin (exekučních titulů), ke kterému mělo dojít dne 28. 5. 2008,
tedy před nabytím účinnosti zákona o elektronických úkonech, podle kterého byla doručována
sporná rozhodnutí. Na posuzovanou věc dopadají spíše závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 4. 2019, č. j. 23 Cdo 641/2019 - 41, které se zabývá úpravou doručování
v zákoně o elektronických úkonech a shodně jako judikatura kasačního soudu vychází ze zásady
určité bdělosti při nakládání s přístupovými údaji do datové schránky.
[6] Po vrácení věci krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále též „napadený
rozsudek“) žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že sporná rozhodnutí byla žalobkyni řádně doručena
tím, že se do její datové schránky přihlásila osoba disponující přístupovými údaji. Stala
se tak vykonatelnými exekučními tituly. Krajský soud se neztotožnil s názorem žalobkyně,
že by bylo povinností správce daně ustanovit jí zástupce ve smyslu §10 odst. 2 ZSDP. Za situace,
kdy žalobkyně měla stále zpřístupněnou datovou schránku a doručené písemnosti aktivně
přebírala, nevznikly žalovanému legitimně pochybnosti o tom, kdo je oprávněn jednat jejím
jménem. Na tom nic nemění ani to, že správce daně musel získat vědomost o změně vnitřního
uspořádání nahlédnutím do rejstříkového spisu žalobkyně. Není povinností žalovaného zkoumat,
zda je osoba přihlašující se do datové schránky k tomuto úkonu oprávněna. Žalovanému svědčí
zákonný předpoklad, že přihlašující se osoba, která disponuje přístupovými údaji, je osobou
oprávněnou. Bylo by v rozporu s principem fungování datových schránek, aby žalovaný tuto
skutečnost ověřoval a jakkoliv se ujišťoval o účinnosti doručení. Z úkonů, které žalobkyně
po doručení rozhodnutí ve správním řízení učinila, nadto vyplývalo, že došlo minimálně
k materiálnímu doručení sporných rozhodnutí. Krajský soud dále poukázal na to, že žalobkyně
disponovala právními nástroji, jimiž mohla ve vztahu ke správci daně reagovat na změnu svého
vnitřního uspořádání. Vůbec však netvrdila, že by v tomto směru aktivně jakékoliv kroky učinila.
K tomu krajský soud odkázal na judikaturu, podle níž je vyžadována „bdělost“ majitelů datových
schránek nejen při nakládání s přístupovými údaji, ale i ve vztahu k zajištění fungování vnitřního
uspořádání. Žalobkyně měla dostatek času předejít hrozící úplné absenci osoby oprávněné
za ni jednat. Ani v tomto ohledu ovšem nic nepodnikla. Krajský soud upozornil na to,
že z hlediska posouzení „bdělosti“ žalobkyně není bez významu, že jediným společníkem
žalobkyně je matka Petra Nevluda, která má trvalý pobyt na téže adrese. Lze proto důvodně
předpokládat, že nespatřovala v držení platných přístupových údajů do datové schránky
žalobkyně Petrem Nevludem jakékoliv ohrožení ve smyslu §9 odst. 2 zákona o elektronických
úkonech. Umožnila tak, aby se Petr Nevlud nadále přihlašoval jako oprávněná osoba do datové
schránky žalobkyně, a bylo jí tak touto formou doručováno. Krajský soud se neztotožnil
s názorem žalobkyně, že účinnost doručení a schopnost jednat před správním orgánem od sebe
nelze oddělit. Rozhodným faktorem je zde existence datové schránky, u níž se doručování řídí
speciální právní úpravou. Ta má vlastní pravidla, odlišná od doručování upraveného jinými
procesními předpisy, což potvrzuje i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019,
č. j. 23 Cdo 641/2019 - 41. Krajský soud uzavřel, že aplikací zákona o elektronických úkonech
nemohlo být v nyní posuzované věci zasaženo právo žalobkyně na spravedlivý proces.
III.
[7] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Krajský soud se podle ní neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu a nesprávně posoudil otázku, zda došlo
k účinnému doručení sporných rozhodnutí. Zopakovala, že od sebe nelze oddělit účinnost
doručení a schopnost právnické osoby samostatně jednat. Zdůraznila, že v rozhodné době
neměla jednatele, a tudíž nemohla účinně jednat. Bylo přitom povinností rejstříkového soudu
oznámit zveřejňované údaje do jednoho týdne od jejich zápisu také příslušnému daňovému
orgánu a bezodkladně též ministerstvu vnitra. Lze důvodně předpokládat, že se tak stalo, pokud
správce daně dne 9. 7. 2010 nahlížel do rejstříkového spisu stěžovatelky. Nejpozději 4. 6. 2010
se tedy správce daně dozvěděl, že stěžovatelka nemá statutární orgán. V souladu s §10 odst. 2
ZSDP jí tudíž měl ustanovit zástupce, a dbát tak ve smyslu §2 odst. 1 ZSDP na zachování jejích
práv a právem chráněných zájmů. Jelikož se tak nestalo, bylo zasaženo právo stěžovatelky
na spravedlivý proces a řízení bylo zasaženo vadou, která má za následek nezákonnost
rozhodnutí. Současně správce daně porušil rovněž §17a ZSDP, neboť doručoval do datové
schránky stěžovatelky, ačkoliv měl pochybnosti, kdo za ni jedná a neustanovil jí zástupce.
Závěrem stěžovatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020,
č. j. 27 Cdo 791/2019 - 435. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[8] Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejdříve se Nejvyšší správní soud musel zabývat přípustností podané kasační stížnosti,
jelikož jde v pořadí již o třetí kasační stížnost, byť první kasační stížnost stěžovatelky. S ohledem
na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je opakovaná kasační stížnost v téže věci přípustná
jen za předpokladu, že je jako její důvod namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu. Ten se nemá znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní
názor vyslovil, pokud se tímto právním názorem krajský soud řídil (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05). Nepřípustnost kasační stížnosti se dotýká především
otázek, které Nejvyšší správní soud v téže věci již závazně posoudil, resp. mohl posoudit (viz
usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS).
Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. další výjimky z aplikovatelnosti tohoto ustanovení. Lze shrnout,
že přípustnost opětovné kasační stížnosti (včetně stížnosti podané druhým účastníkem řízení) je
omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v souladu se zákonným omezením svého
přezkumu dosud v téže věci neřešil. Podá-li kasační stížnost v téže věci druhý účastník řízení,
je §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. aplikovatelný zejména v případě, kdy tento účastník brojí
proti závěrům krajského soudu, které jsou výsledkem aplikace právního názoru vyjádřeného
v předchozím zrušujícím rozsudku (blíže viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 5. 2011, č. j. 6 As 1/2011 - 139). Tento názor potvrdil i Ústavní soud v bodech 23 a 24 nálezu
ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 926/19.
[12] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud první rozsudek zrušil z důvodu
nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení
se závazným právním názorem, že dokazování je nutné doplnit o zjištění, která konkrétní osoba
se v rozhodnou dobu přihlásila do datové schránky stěžovatelky (a v návaznosti na toto zjištění
věc posoudit). Druhý rozsudek, který byl vydán po doplnění dokazování, Nejvyšší správní soud
zrušil proto, že krajský soud dospěl k chybnému závěru, že na základě nově zjištěného
skutkového stavu nelze ve věci rozhodnout. Ani v jednom z případů se tedy Nejvyšší správní
soud nezabýval meritorně otázkou, zda za zjištěného skutkového stavu došlo k účinnému
doručení sporných rozhodnutí. V rozsudku č. j. 7 Afs 16/2020 - 19 nicméně poskytl krajskému
soudu určité vodítko pro vlastní posouzení věci, když odkázal na judikaturu týkající se podmínek
doručování do datové schránky a jeho účinnosti. Zdůraznil, že krajský soud „musí vzít v potaz,
že se od uživatelů datových schránek vyžaduje jistý stupeň ’bdělosti’ nejen pokud jde o otázku nakládání
s přístupovými údaji (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015,
č. j. 4 As 160/2015 - 43, a ze dne 26. 8. 2015, č. j. 3 Ads 21/2015 - 44), ale i ve vztahu k zajištění
fungování jejich vnitřního uspořádání (viz rozsudek ze dne 28. 8. 2019, č. j. 2 Afs 138/2018 - 48, […]).“
Vyjádřil se rovněž k aplikovatelnosti závěrů judikatury Nejvyššího soudu, které se dovolávala
stěžovatelka, na posuzovanou věc. Konkrétně konstatoval, že usnesení
č. j. 20 Cdo 1071/2020 - 836 a č. j. 20 Cdo 1073/2020 - 838, se týkají jednání právnických osob
v civilním soudním řízení a vychází z §21 o. s. ř., pročež jejich závěry nejsou aplikovatelné,
neboť v nynějším případě je striktně vzato posuzována pouze otázka účinnosti doručování
do datové schránky.
[13] S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud shledal za nepřípustnou ve smyslu §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. kasační argumentaci odkazující na judikaturu týkající se jednání v civilním
soudním řízení. Touto argumentací stěžovatelka fakticky polemizuje pouze s předchozím
zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu, ve kterém bylo jasně vysvětleno, proč nelze
závěry této judikatury v nyní posuzovaném případě bez dalšího přiléhavě aplikovat. Smyslem
umožnění podání opakované kasační stížnosti však není otevřít prostor k polemice s předchozím
zrušujícím rozsudkem kasačního soudu, jenž je svým právním názorem vysloveným dříve v téže
věci sám vázán (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165,
č. 2365/2011 Sb. NSS). Toto omezení vylučuje i možnost, aby Nejvyšší správní soud revidoval
svůj původní závazný právní názor k nové kasační stížnosti v téže věci, leda by mezitím došlo
ke změně právní úpravy či judikatury nadřízených soudních orgánů (srov. usnesení rozšířeného
senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, č. 1723/2008 Sb. NSS, či usnesení rozšířeného
senátu ze dne 22. 10. 2019, č. j. 4 As 3/2018 - 50, č. 4015/2020 Sb. NSS). V nynějším řízení
tedy nyní rozhodující senát nemůže sám od sebe změnit svůj právní názor vyjádřený v druhém
zrušujícím rozsudku.
[14] Nejvyšší správní soud považuje dále za vhodné uvést, že řízení o kasační stížnosti je
ovládáno dispoziční zásadou. Kvalita kasační stížnosti a její obsah tedy do značné míry
předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. Obdobné lze
vztáhnout i na jednotlivé stížní body. Stěžovatel tak nese odpovědnost za to, že v kasační
stížnosti specifikuje srozumitelně skutkové a právní důvody, pro něž napadá rozhodnutí
krajského soudu. Pokud pak stěžovatel uvádí jednotlivé stížní body, avšak opomine je jasně
vymezit a jeho argumentace je čistě v rovině obecné polemiky s názorem krajského soudu
na řešenou věc, aniž by konkrétně rozporovala důvody napadeného rozhodnutí, je zřejmé,
že se Nejvyšší správní soud zaměří především na ty námitky, které by obsahově mohly
nasvědčovat případnému porušení veřejných subjektivních práv stěžovatele. Podloží-li stěžovatel
své námitky konkrétní argumentací jen v omezené míře, může být soudem na takové námitky
reagováno pouze mírou srovnatelnou (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54, ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 67/2011 - 108, a ze dne
6. 4. 2017, č. j. 3 Afs 152/2016 - 24).
[15] Stěžovatelka v kasační stížnosti fakticky pouze namítá, že jí měl být kvůli absenci jednatele
správcem daně ustanoven zástupce, a protože se tak nestalo, nemohlo dojít k řádnému doručení
sporných rozhodnutí. Právě tuto otázku měl dle stěžovatelky krajský soud posoudit chybně.
Nutno však dodat, že krajský soud se uvedenou otázkou poměrně podrobně zabýval, přičemž
řádně a srozumitelně vysvětlil, proč správce daně za daných skutkových okolností nepostupoval
v rozporu se zákonem, pokud v rozhodné době od 28. 5. 2010 do 3. 5. 2013 doručoval do datové
schránky stěžovatelky a neustanovil jí zástupce. Stěžovatelka však na tuto jeho obsáhlou
argumentaci nijak konkrétně nereaguje. Nepolemizuje tedy s rozhodovacími důvody krajského
soudu, ale pouze opakuje argumenty, s nimiž se krajský soud již vypořádal.
[16] Podle Nejvyššího správního soudu přitom není závěrům krajského soudu co vytknout.
Krajský soud vycházel zcela správně z judikatury věnující se doručování do datových schránek,
neboť okolnost, že bylo doručováno právě do datové schránky, je v projednávané věci stěžejní.
Zaměřil se v souladu s pokynem Nejvyššího správního soudu především na posouzení otázky
„bdělosti“ stěžovatelky jakožto majitelky datové schránky (viz rozsudky Nejvyššího správního
soudu č. j. 4 As 160/2015 - 43, či č. j. 2 Afs 138/2018 - 48). Na jejím základě pak dospěl
ke správnému závěru, že bylo především na stěžovatelce, aby odpovídajícím způsobem řešila
změnu svých vnitřních poměrů související s řízením o výmazu jejího jediného jednatele,
a předešla tak případným negativním důsledkům absence osoby, která by byla s to se s písemností
doručenou do datové schránky seznámit, nebo s ní jinak nakládat. Namísto toho,
aby stěžovatelka svou situaci nějak aktivně řešila (alespoň zpravila správce daně o objektivní
okolnosti, že nemá statutárního zástupce, případně jakoukoli jinou osobu oprávněnou k přístupu
do své datové schránky), ponechala přístupové údaje ke své datové schránce bývalému jednateli
a nechala jej platně do ní přihlašovat a přebírat tam doručené písemnosti. Právě a pouze toto
liknavé a současně velmi lehkovážné jednání stěžovatelky pak vedlo k tomu, že nelze na sporná
rozhodnutí nahlížet jinak než jako na řádně doručená.
[17] S ohledem na uvedené musí Nejvyšší správní soud aprobovat rovněž závěr krajského
soudu, že žalovaný nebyl povinen ustanovit stěžovatelce zástupce dle §10 odst. 2 ZSDP.
[18] Dle uvedeného ustanovení platilo, že správce daně může ustanovit zástupce také tomu, jehož pobyt
není znám nebo jemuž se nepodařilo doručit písemnost na známou adresu a který nezmocnil žádného zástupce,
jakož i tomu, kdo byl stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemůže v řízení jednat, nebo kdo není
schopen srozumitelně se vyjadřovat. Správce daně ustanoví zástupce také právnické osobě, pokud vzniknou
pochybnosti o tom, kdo je oprávněn jednat jejím jménem. Proti rozhodnutí o ustanovení zástupce se lze odvolat.
[19] Předpokladem aplikace citovaného ustanovení je tedy vznik pochybností správce daně
o tom, kdo je oprávněn za daňový subjekt jednat. Jak již konstatoval krajský soud, v posuzované
věci stěžovatelka z pohledu žalovaného nadále měla zpřístupněnu datovou schránku a aktivně
přebírala doručované písemnosti. Žádná okolnost tedy nenasvědčovala tomu, aby žalovanému
vznikly v souvislosti s doručováním písemností stěžovatelce jakékoliv pochybnosti stran toho,
kdo je oprávněn jednat za stěžovatelku. Žalovaný mohl legitimně usuzovat na to, že stěžovatelka
má svoje vnitřní záležitosti nadále řádně uspořádané a že disponuje osobou oprávněnou
k přístupu do datové schránky. Jak správně konstatoval krajský soud, orgán doručující svá
rozhodnutí prostřednictvím systému datových schránek skutečně není povinen ověřovat,
zda se do datové schránky přihlašuje osoba k tomu oprávněná, a ujišťovat se tak o účinnosti
doručení. Právě v tomto ohledu leží odpovědnost na právnické osobě, která je ve smyslu §9
odst. 2 zákona o elektronických úkonech povinna zacházet s přístupovými údaji tak, aby nemohlo dojít
k jejich zneužití. Nelze rovněž přehlížet, že stěžovatelka na doručená rozhodnutí dokonce
reagovala. Krajský soud navíc v souladu s výše uvedenou judikaturou velmi přiléhavě poukázal
na to, že stěžovatelka disponovala právními nástroji, jimiž mohla (a měla) reagovat na nastalou
změnu svého vnitřního uspořádání. Rovněž v tomto ohledu se s jeho závěry Nejvyšší správní
soud ztotožňuje a plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
[20] K odkazu stěžovatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020,
č. j. 27 Cdo 791/2019 - 435, kasační soud na závěr dodává, že toto usnesení je pro posouzení věci
irelevantní. Nejvyšší soud v něm pouze konstatoval, že případné zrušení pravomocného
odsuzujícího rozsudku pro některý z trestných činů uvedených v §6 odst. 2 zákona
č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona, v rozhodném znění, na základě kterého došlo k zániku
funkce jednatele společnosti, má za následek pouze odpadnutí překážky, pro kterou se osoba
nepovažuje za bezúhonnou ve smyslu uvedeného ustanovení. Nevede však k obnovení funkce
jednatele. Nijak se tedy netýká otázky doručování do datové schránky, což je podstatou nyní
posuzované věci.
[21] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[22] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační
stížnosti nevznikly.
[23] Výrok ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení vychází z §60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož
má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti
s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů hodných zvláštního zřetele jí může soud
na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V daném řízení osoba zúčastněná
na řízení neplnila žádné povinnosti, které by jí soud uložil, přičemž nebyly shledány ani žádné
další důvody hodné zvláštního zřetele, které by právo na náhradu nákladů odůvodňovaly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu