ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.126.2020:34
sp. zn. 7 As 126/2020 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. T., zastoupen
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 6. 4. 2020, č. j. 62 A 3/2019 - 29,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2020,
č. j. 62 A 3/2019 - 29, se zru š u j e.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2019, č. j. KUJCK 125919/2019, se z r ušuj e
a věc se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení
o kasační stížnosti celkem 18 200 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Václava Voříška,
advokáta, a to do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 7. 11. 2019, č. j. KUJCK 125919/2019, žalovaný zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí ze dne 7. 5. 2019, č. j. 7145/2018 SK, jímž Magistrát města České
Budějovice (dále též „správní orgán I. stupně“) shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „silniční
zákon“). Tohoto přestupku se měl žalobce dopustit z nedbalosti tím, že dne 2. 8. 2018 v 10:43
hod. na pozemní komunikaci v obci Nové Třebovice u domu č. 2483 ve směru na České
Budějovice překročil při řízení vozidla nejvyšší povolenou rychlost stanovenou obecnou úpravou
provozu na pozemních komunikacích na 50 km/h nejméně o 29 km/h. Tohoto přestupku
se žalobce dle výpisu z evidenční karty řidiče dopustil již dne 7. 6. 2018, tedy spáchal jej v období
dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců dvakrát. Žalobci byla uložena pokuta ve výši
2 500 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 měsíc
od právní moci rozhodnutí.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Českých
Budějovicích (dále též „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Neshledal
důvodnou námitku, že rozhodnutí mělo obsahovat výrok o započtení sankce zákazu činnosti.
Příkaz, jímž byl žalobci uložen zákaz činnosti, není úředním opatřením ve smyslu §93 odst. 1
zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon o přestupcích“), ale rozhodnutím ve věci samé. Žalobce nadto pouze
obecně tvrdil, že zákaz řízení respektoval. Na danou věc nelze použít mechanismus započtení
nezákonné vazby uplatňovaný v judikatuře trestních soudů. Jedná se o kvalitativně zcela odlišnou
situaci, zákon započtení nepředpokládá a žalobce neprokázal, že zákaz činnosti skutečně
vykonával. Nesprávné vyznačení doložky právní moci na příkaze nadto vyvolal zástupce žalobce
nedostatečnou identifikací věci v odporu proti příkazu. Krajský soud přisvědčil žalobci,
že správní orgány neodkázaly ve výroku na bod 1 ustanovení §125c odst. 6 písm. c) silničního
zákona. Toto pochybení však nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť lze bez problémů
a pochybností dospět k závěru, že trest byl ukládán právě podle bodu 1 daného ustanovení.
Ve výroku byl rovněž dostatečně specifikován předcházející přestupek, pro nějž byl §125c
odst. 6 písm. c) silničního zákona aplikován. Krajský soud dále uznal, že vozidlo žalobce
se v okamžiku měření skutečně nenacházelo u domu č. 2483, Nové Třebotovice, ale cca 215 m
od tohoto místa. U uvedeného domu stálo měřící zařízení, což odpovídá souhlasu Policie České
republiky s měřením na tomto místě. Stanovení místa měření s přesností na 215 m pro účely
jednoznačné a nezaměnitelné identifikace skutku nicméně obstojí. Žalobce nedoložil, z čeho
dovozuje, že právě 215 m od měřícího místa začíná obec Třebotovice, a neozřejmil, proč by tato
skutečnost měla být relevantní. Obecné a nepodložené je také tvrzení, že městská policie neměla
oprávnění měřit v místě, kde se nacházelo vozidlo žalobce. Zcela obecná námitka, že bylo
poškozeno úřední značení rychloměru, kterou žalobce uplatnil po cca 11 měsících od okamžiku
měření, nemohla zpochybnit stav rychloměru, který byl ověřen pouhých 20 dnů před měřením
rychlosti žalobcova vozidla. Žalobce se mohl ke stavu rychloměru vyjádřit na místě. Měření nadto
provedl proškolený strážník, a lze objektivně předpokládat, že žádná proškolená osoba
neprovede měření zcela nevyhovujícím přístrojem.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost. Namítl, že za „úřední opatření“ ve smyslu §93 odst. 1 zákona o přestupcích
musí být považováno jakékoliv opatření úřadu, které vede k faktickému výkonu sankce zákazu
činnosti. K tomu v posuzované věci došlo, neboť vyznačením doložky právní moci na příkaze
se sankce zákazu činnosti stala fakticky vykonatelnou. Záznam o uložení sankce zákazu řízení byl
zanesen do úředních evidencí a stěžovatel fakticky nemohl řídit. Je absurdní, aby prokazoval,
že neřídil za situace, kdy mu správní orgán oznámil, že příkaz považuje za pravomocný. Kdyby
přesto řídil, riskoval by následky spojené s případnou kontrolou policie. Zároveň mu není zřejmé,
jak by měl prokázat, že neřídil. Postačí, že ze spisu nevyplývá opak. Je nerozhodné, zda úřední
opatření v podobě doložky právní moci a zápisu o zákazu činnosti bylo provedeno na základě
nezákonného rozhodnutí. Stěžovatel nesměl z tohoto opatření úřadu řídit motorová vozidla. To
mělo být započítáno proti trestu, který mu byl následně uložen. V opačném případě by se jednalo
o rozpor se zásadou nulla poena sine lege. Zástupce stěžovatele přitom nijak nepochybil při podání
odporu. Uvedl v něm údaj o čísle jednacím a datu vydání příkazu.
[4] Stěžovatel dále namítl nesprávné posouzení vad výroku. Ve vztahu k neuvedení bodu 1
ustanovení §125c odst. 6 písm. c) silničního zákona podle něj krajský soud pominul,
že podle judikatury je nezbytné přistoupit ke zrušení rozhodnutí i tehdy, nebude-li chybějící
ustanovení zmíněno ani v odůvodnění rozhodnutí. To se stalo v projednávané věci. Ve vztahu
k absenci specifikace předcházejícího přestupku namítl, že krajský soud poukázal na irelevantní
skutečnosti. Výrok měl obsahovat identifikaci rozhodnutí, ze kterého vyplývá opakovanost
jednání, tedy číslo jednací, datum vydání a označení orgánu, který rozhodnutí vydal. To nelze
nahradit podklady ve spise. Ani v odůvodnění rozhodnutí není tato identifikace řádně provedena.
[5] Krajský soud pochybil též tím, že nezrušil rozhodnutí žalovaného pro nesprávné označení
místa spáchání přestupku. Tím není místo, odkud byl přestupek zjišťován a které se nachází
o 215 m jinde. Navíc se místo měření nachází u okraje obce, samotné měření mohlo proběhnout
mimo ni či v místě s jiným dopravním značením. Tyto skutečnosti měl prokazovat správní orgán.
Okruh dokazování je vymezen prostřednictvím sdělení obvinění. V něm stálo, že k přestupku
došlo před domem č. 2483. Bylo-li zjištěno, že k přestupku došlo jinde, nebylo úlohou stěžovatele
nahrazovat dokazování a argumentovat k jinému skutku, než jak je vymezen ve sdělení obvinění.
Na nesprávné označení místa přestupku stěžovatel poukazoval již v odvolání. Nadto krajský soud
nesprávně interpretoval §79 silničního zákona. Pokud smí obecní policie měřit rychlost v úseku,
který jí policie určí, musí se ve vymezeném úseku nacházet měřené vozidlo a je naopak lhostejné,
odkud je daná rychlost měřena, pokud je měřena na tomto konkrétním místě. Jedině to odpovídá
smyslu a účelu právní úpravy, jakož i ustálené praxi.
[6] V závěru se stěžovatel vymezil proti hodnocení námitky, že rychloměr měl poškozenu
úřední značku. Nelze tvrdit, že nic nenasvědčuje poškození značky, pokud nebyly provedeny
důkazy, které stěžovatel za účelem prokázání svého tvrzení navrhl a následně stěžovateli vytýkat,
že své tvrzení neprokázal. Zároveň krajský soud pochybil v časových údajích a lhůty účelově
zkreslil v neprospěch stěžovatele. Ten vznesl námitku v okamžiku, kdy byl k takovému tvrzení
procesní prostor. Nebylo mu umožněno, aby se k dané věci vyjádřil na místě. Nelze se spoléhat
na to, že by proškolený strážník neměřil nevyhovujícím přístrojem.
[7] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně stěžovatel, respektive jeho zástupce, vyjádřili
nesouhlas s vyvěšováním jejich osobních údajů na internet Nejvyšším správním soudem.
IV.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti [§109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“)].
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Stěžovatel se nejprve vymezil proti závěru krajského soudu, že správní orgány nebyly
povinny započítat do trestu zákazu řízení motorových vozidel dobu, po kterou byl v jeho kartě
řidiče na základě příkazu správního orgánu I. stupně ze dne 6. 2. 2019 evidován zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel.
[12] Ze správního spisu vyplývá, že správní orgán I. stupně uložil stěžovateli příkazem ze dne
6. 2. 2019, SO/15133/2018, spr. př.: 7145/2018 SK, mimo jiné správní trest v podobě zákazu
řízení motorových vozidel na dobu jednoho měsíce od nabytí právní moci tohoto příkazu.
Dle doručenky stěžovatel převzal tento příkaz dne 20. 2. 2019. Dne 28. 2. 2019 obdržel správní
orgán I. stupně podání z datové schránky M. J., v němž je uvedeno: „Dobrý den, podávám odpor
proti příkazu ze dne 6. 2. 2019 SO/15133/2018.“ Správní orgán I. stupně téhož dne odpověděl,
že nevede žádné přestupkové řízení a ani jiné řízení, ke kterému by mohl být předmětný odpor
vztažen a s ohledem na stručnost podání nelze dohledat, kterého řízení by se podání mohlo týkat
(doručeno 8. 3. 2019). Dne 5. 3. 2019 vyplnil správní orgán I. stupně na příkazu, že nabyl právní
moci dne 1. 3. 2019. Výzvou ze dne 8. 3. 2019 vyzval Městský úřad Vimperk stěžovatele
k odevzdání řidičského průkazu do 5 pracovních dnů ode dne obdržení výzvy (tuto výzvu doložil
stěžovatel k žalobě). Dne 19. 3. 2019 obdržel správní orgán I. stupně podání z datové schránky
M. J., v němž je uvedeno, že podaný odpor směřuje „proti příkazu ze dne 6. 2. 2019, značka
SO/15133/2018 SK, Spr. př. 7145/2018/SK.“ Dne 26. 3. 2019 zaslal správní orgán I. stupně
Městskému úřadu Vimperk oznámení, v němž uvedl, že u příkazu, který byl danému úřadu
doručen dne 6. 3. 2019, došlo k chybnému stanovení data nabytí právní moci. Jelikož byl
proti příkazu podán včasný odpor, tento dosud nenabyl právní moci s tím, že zápis o přestupku
v kartě řidiče je nutno prozatím zrušit. Následně správní orgán I. stupně pokračoval v řízení
o přestupku.
[13] Krajský soud uvedl, že příkaz nelze považovat za úřední opatření ve smyslu §93 odst. 1
písm. f) zákona o přestupcích, neboť se jedná o rozhodnutí ve věci samé a zákon nepředpokládá
započtení doby výkonu zákazu činnosti uloženého správním rozhodnutím. Současně krajský soud
poukázal na to, že stěžovatel neprokázal, že skutečně zákaz vykonával (neřídil), a celá situace
vznikla na základě procesního postupu jeho zástupce, který v odporu neuvedl tučně zvýrazněné
číslo jednací uvedené na příkazu.
[14] Podle §47 odst. 3 zákona o přestupcích se do doby zákazu činnosti započítává doba,
po kterou pachatel na základě úředního opatření učiněného v souvislosti s projednávaným přestupkem již nesměl
tuto činnost vykonávat.
[15] Podle §93 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích platí, že [v]e výrokové části rozhodnutí
o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, se kromě náležitostí podle správního řádu uvede výrok o započtení
doby, po kterou obviněný na základě úředního opatření učiněného v souvislosti s projednávaným přestupkem již
nesměl činnost vykonávat, do doby zákazu činnosti.
[16] Téměř totožnou právní úpravu započtení vykonaného trestu zákazu činnosti obsahoval
předchozí zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích (srov. §14 odst. 2 a §77). Jejím výkladem
se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 8. 2020, č. j. 1 As 184/2020 - 38.
Mimo jiné z něj plyne, že opatřením správního orgánu učiněným v souvislosti s projednávaným
přestupkem, podle něhož pachatel nesměl již zakázanou činnost vykonávat, je třeba rozumět
i rozhodnutí ve věci samé (v tehdy projednávané věci se jednalo o rozhodnutí správního orgánu,
jímž byl pachatel uznán vinným ze dvou přestupků podle silničního zákona, které bylo
v následném přezkumném řízení zrušeno). Nabytím právní moci takového rozhodnutí totiž
pachatel podle §94a odst. 1 písm. a) silničního zákona pozbývá ex lege řidičské oprávnění,
bez ohledu na to, zda řidičský průkaz odevzdal, nebo si ho neoprávněně ponechal (třebas
v domnění, že rozhodnutí správního orgánu nenabylo právní moci). Podle uvedeného ustanovení
totiž [d]ržitel řidičského oprávnění pozbývá řidičské oprávnění dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu byl
soudem uložen trest nebo příslušným správním úřadem uložen správní trest zákazu činnosti spočívajícího
v zákazu řízení motorových vozidel. Neobstojí tedy výchozí premisa krajského soudu, že úředním
opatřením nemůže být příkaz podle §90 zákona o přestupcích vzhledem k tomu, že se jedná
o rozhodnutí ve věci samé. Z rozsudku prvního senátu zřetelně plyne, že úředním opatřením může
být i rozhodnutí ve věci samé, pakliže pachatel na jeho základě nemohl danou činnost s ohledem
na pravomocně uložený zákaz činnosti po určitou dobu vykonávat.
[17] V posuzované věci je proto rozhodné, zda stěžovatel nemohl po určitou dobu vykonávat
činnost v podobě řízení motorových vozidel s ohledem na pravomocně uložený zákaz činnosti.
Z uvedeného plyne, že stěžovatel není povinen prokazovat, že zákaz činnosti skutečně vykonával.
Postačí, že podle úředního opatření takovou činnost vykonávat nemohl.
[18] Podle příkazu ze dne 6. 2. 2019, který byl stěžovateli doručen dne 20. 2. 2019, byl
stěžovateli uložen zákaz řízení motorových vozidel na 1 měsíc. Proti tomuto příkazu podal
stěžovatel dne 28. 2. 2019 prostřednictvím svého zástupce odpor. V souladu s poučením
uvedeným v příkazu tak mohl mít důvodně za to, že se podáním odporu příkaz ruší a řízení
pokračuje. Jinými slovy, stěžovatel v danou dobu neměl důvod vykonávat zákaz činnosti, neboť
se mohl spoléhat na to, že příkaz byl podáním odporu zrušen. Následně však obdržel
od Městského úřadu Vimperk výzvu k odevzdání řidičského průkazu do 5 pracovních dnů
ode dne obdržení výzvy (ze spisu neplyne, kdy byla tato výzva stěžovateli doručena). V této výzvě
bylo stěžovateli sděleno, že na základě příkazu, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2019, pozbyl
řidičské oprávnění. Postupem správních orgánů byl tudíž u stěžovatele od doručení výzvy
Městského úřadu Vimperk objektivně vyvolán stav, že (i přes podaný odpor) pozbyl řidičské
oprávnění a nesmí řídit. Tento stav byl ukončen dne 26. 3. 2019, kdy správní orgán I. stupně
zaslal Městskému úřadu Vimperk požadavek na zrušení zápisu o přestupku v kartě řidiče
a současně vydal oznámení o pokračování v řízení o přestupku z moci úřední, v němž stěžovateli
oznámil, že se příkaz ruší. V období od doručení výzvy k odevzdání řidičského průkazu do dne
26. 3. 2019 nicméně stěžovatel důvodně předpokládal, že ač podal včasný odpor, tento neměl
příslušné právní účinky, neboť správní orgány ke stěžovateli přistupovaly, jako by včasný odpor
nepodal. Jestliže tedy správní orgán I. stupně následně rozhodl opět tak, že za spáchaný
přestupek uložil stěžovateli zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení, měl rovněž zohlednit,
že stěžovatel již po určitou dobu nemohl s ohledem na postup správních orgánů tuto činnost
vykonávat. V souladu s §93 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích tak měl do výroku svého
rozhodnutí zahrnout rozhodnutí o započtení této doby do doby zákazu činnosti. Na postup
správních orgánů je totiž nutno pohlížet jako na úřední opatření ve smyslu tohoto ustanovení.
Na základě teleologického výkladu nelze než dospět k závěru, že pod neurčitý právní pojem úřední
opatření lze podřadit rovněž příkaz, proti kterému byl podán včasný odpor, avšak tento odpor
nebyl bez řádného právního důvodu akceptován. Pokud správní orgán I. stupně v rozhodnutí
ze dne 7. 5. 2019 nezohlednil, že stěžovatel již po určitou dobu nemohl s ohledem na postup
správních orgánů vykonávat řízení motorových vozidel, je nutno výrok jeho rozhodnutí
považovat za nezákonný.
[19] Nejvyšší správní soud rovněž nesdílí názor krajského soudu, že provedení započtení
vykonaného trestu zákazu činnosti v posuzované věci vylučuje procesní postup zvolený
zástupcem stěžovatele. Přestože zástupce stěžovatele podal velmi stručný odpor, který obsahoval
toliko minimum identifikačních údajů napadeného příkazu, stále z něj bylo seznatelné,
proti kterému rozhodnutí směřuje. Zdejší soud považuje identifikaci prostřednictvím data vydání
příkazu a jeho čísla jednacího (či jeho obdoby) za dostatečnou. Na základě těchto údajů by měl
být správní orgán I. stupně schopen přiřadit odpor ke konkrétnímu řízení. Stěžovateli nelze klást
k tíži, že se tak nestalo a nelze dovozovat právní následky z toho, že nepostupoval ještě důsledněji
a nevyznačil v odporu další identifikační údaje jako např. číslo „Spr. př.“ (zřejmě spisová značka),
které bylo na příkazu uvedeno tučně.
[20] Stěžovatel dále brojil proti tomu, že správní orgán I. stupně identifikoval jako místo
spáchání přestupku místo, odkud bylo překročení rychlosti měřeno, nikoliv místo, kde se tento
přestupek skutečně stal (přibližně 215 m vzdálené).
[21] Ze správního spisu vyplývá, že na základě oznámení Městské policie České Budějovice
vzniklo důvodné podezření, že se stěžovatel dopustil přestupku tím, že dne 2. 8. 2018 v 10:43
hod. při měření rychlosti na pozemní komunikaci v obci Nové Třebotovice, u domu č. 2483,
ve směru na České Budějovice, překročil při řízení vozidla nejvyšší dovolenou rychlost.
Dle doložené fotodokumentace činila vzdálenost vozidla od místa měření 215,6 m. Ve výroku
rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo místo spáchání přestupku specifikováno „na pozemní
komunikaci v obci Nové Třebovice, u domu č. 2483, ve směru na České Budějovice.“
[22] Krajský soud konstatoval, že se vozidlo stěžovatele v době spáchání přestupku skutečně
nenacházelo na pozemní komunikaci u domu č. 2483 v obci Nové Třebotovice, avšak stanovení
místa spáchání přestupku s přesností na 215 m pro účel jednoznačné a nezaměnitelné identifikace
skutku obstojí.
[23] Otázkou vymezení místa spáchání přestupku se Nejvyšší správní soud zabýval v obecné
rovině v rozsudku ze dne ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 As 65/2015 - 43. Zde konstatoval, že „určitost
místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku je třeba hodnotit individuálně s přihlédnutím
ke konkrétním skutkovým okolnostem daného případu, přičemž je vždy nutné posoudit, nakolik formulace
výroku umožňuje či neumožňuje individualizaci skutku z hlediska výše zmíněných zájmů na právní jistotě,
zabránění porušení principu ne bis in idem atp.“ Ve vztahu k přestupku překročení nejvyšší povolené
rychlosti zdejší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, uvedl, že „nelze
vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To
u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku
správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. Zcela
přesné místo změření vozidla přestupce je zřejmé z fotografie z měřícího zařízení, jež je součástí záznamu
o přestupku.“ Zároveň v rozsudku ze dne 7. 6. 2016, č. j. 10 As 44/2016 - 35, konstatoval: „Zda je
určení místa spáchání přestupku ve výroku dostatečně konkrétní, je otázkou posouzení okolností každého
jednotlivého případu, přičemž závěry vyslovené v rozsudcích správních soudů nelze prezentovat odtrženě
od kontextu případů, které byly těmito soudy rozhodovány. Vždy je třeba přihlédnout k velikosti obce, složitosti
dopravní situace a také k úvaze, zda je přesné určení místa přestupku rozhodné pro posouzení toho,
zda ke spáchání přestupku došlo.“ (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015,
č. j. 4 As 63/2015 - 52).
[24] Při aplikaci citovaných závěrů na projednávaný případ dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci (především velikost obce
a místo měření) nebylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí správního orgánu
I. stupně vymezeno natolik přesně, aby mohlo být spáchání přestupku postaveno najisto. Není
sice pochyb o tom, jaký právní režim platil v místě, odkud bylo měření rychlosti vozidel
prováděno. Správní spis však neobsahuje dostatek podkladů ke konstatování, že stejný režim
platil i v místě, kde skutečně došlo ke spáchání přestupku. Stěžovatel přitom již ve správním
řízení poukázal na to, že vozidlo nebylo změřeno v prostoru před domem č. 2483, ale na místě
vzdáleném 215 m. Za takové situace měl správní orgán I. stupně provést dokazování za účelem
prokázání, že se skutečné místo spáchání přestupku nachází rovněž v obci a platí na něm stejný
právní režim jako před domem č. 2483. S ohledem na velikost obce Nové Třebotovice totiž
vzdálenost 215 m představuje natolik významnou odchylku, která mohla mít vliv na právní
posouzení projednávané věci. Tato skutečnost je tedy rozhodná pro posouzení, zda skutečně
došlo ke spáchání přestupku, či nikoliv.
[25] Stěžovatel dále sporoval, zda vůbec byla obecní policie oprávněna měřit rychlost v místě
spáchání přestupku.
[26] Dle §79a silničního zákona platí, že [z]a účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních
komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává
výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií.
[27] Ze správního spisu vyplývá, že Městská policie České Budějovice má v Nových
Třebotovicích oprávnění měřit a zastavovat vozidla ve směru jízdy na České Budějovice
„na zpevněné ploše v prostoru před domem č. 2483.“ Otázkou přitom je, zda má příslušná obecní policie
při takto definovaném oprávnění možnost měřit rychlost nejen vozidel, která se nacházejí
v tomto místě, ale zda je rovněž oprávněna měřit rychlost vozidel, která se sice na tomto místě
nenachází, ale která mohou být z daného místa měřena. Obdobnou otázkou se již kasační soud
zabýval v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, č. j. 4 As 135/2017 - 42. Zde vyslovil, že „Nejvyšší správní
soud konstatuje, že není v rozporu s citovaným stanoviskem, pokud se měřící stanoviště Městské policie Hlinsko
nacházelo mimo uvedený úsek u domu č. p. 40. Podstatná je skutečnost, že rychlost vozidla stěžovatele byla
změřena v měřeném úseku.“ Z uvedeného plyne, že místo, ze kterého je prováděno samotné měření,
je v obdobných situacích irelevantní (samozřejmě pokud jsou splněny další zákonné náležitosti).
Klíčové je místo, které je předmětem měření rychlosti. To vyplývá i z jazykového výkladu výše
citovaného §79a silničního zákona, dle nějž je obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel
výhradně na místech určených policií. Zdejší soud se ztotožňuje rovněž s teleologickým výkladem
tohoto ustanovení provedeným stěžovatelem. Smyslem a účelem §79a je stanovit místa, kde je
měření rychlosti vhodné (především pak z důvodu bezpečnosti), a pouze na těchto místech
povolit měření rychlosti. Pokud by byl připuštěn extenzivní výklad daného ustanovení, a obecní
policie by mohla měřit z těchto úseků, vedlo by to k postupnému vytrácení se této původní
myšlenky, neboť dopředu by nebylo vždy možné s určitostí zjistit, jaké úseky budou měřeny
a jaké již nikoliv. To zároveň snižuje přehlednost takovéto úpravy. A skutečně platí stěžovatelem
nadnesená teze, že ad absurdum by v určitých případech mohla obecní policie měřit rychlost
vozidel na velmi rozsáhlém úseku (dle dosahu měřících zařízení), avšak nemohla by měřit
na místě, které by policie pro takové měření přímo vymezila. Z uvedených důvodů shledává
zdejší soud uvedenou námitku rovněž důvodnou.
[28] Zbývajícím námitkám stěžovatele Nejvyšší správní soud nepřisvědčil a ztotožnil
se s posouzením krajského soudu.
[29] To, že správní orgán I. stupně ve výroku rozhodnutí uvedl, že uložil stěžovateli správní
trest „podle ust. §125c odst. 6 písm. c) zákona o silničním provozu“, aniž by specifikoval konkrétní bod
daného ustanovení, podle kterého byla sankce zákazu činnosti uložena, nelze v projednávaném
případě považovat za vadu, která by měla vliv na zákonnost správního rozhodnutí. Krajský soud,
a ostatně i stěžovatel, správně citovali usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46. Dle něj platí, že správní orgán rozhodující
o správním deliktu musí ve výrokové části rozhodnutí uvést všechna ustanovení, byť obsažená
v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové
podstatě správního deliktu. Neuvedení všech ustanovení je sice vadou, avšak samo o sobě
bez dalšího nezakládá nezákonnost rozhodnutí. Rozšířený senát se přiklonil k závěru, že nelze
postupovat formalisticky a jakoukoliv vadu vymezení právní kvalifikace správního deliktu
ve výrokové části považovat za důvod pro zrušení správního rozhodnutí. Závažnost takového
pochybení je totiž třeba posoudit v každém jednotlivém případě. Při úvahách, zda je neuvedení
určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné
zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr,
jakou normu pachatel vlastně porušil. V návaznosti na toto usnesení následně Nejvyšší správní
soud shledal jako dostatečné, pokud bylo ustanovení uvedeno v odůvodnění rozhodnutí
a v odůvodnění příkazu, kterým bylo správní řízení zahájeno (viz rozsudek ze dne 30. 5. 2019,
č. j. 9 As 7/2018 - 58) nebo za situace, kdy správní orgán neuvedl číslo porušeného ustanovení,
ale jen jeho slovní vyjádření (srov. např. rozsudky ze dne 23. 5. 2019, č. j. 7 As 158/2018 - 37,
nebo ze dne 13. 2. 2019, č. j. 9 As 272/2017 - 31).
[30] Ve věci řešené usnesením rozšířeného senátu správní orgán I. stupně ve výroku uvedl
pouze ustanovení, které porušila stěžovatelka jako provozovatelka vozidla a skutkovou podstatu
správního deliktu, kterou svým jednáním naplnila. Správní orgán I. stupně v dané věci neuvedl
ustanovení vymezující přestupek, kterého se měl dopustit nezjištěný řidič, a z rozhodnutí
tak nebylo zřejmé, jakého konkrétního přestupku se dopustil. Nyní posuzovaná věc je
však odlišná. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně uvedl, že „[v] nyní posuzované
věci byla odvolateli uložena sankce za jím spáchaný přestupek podle ust. §125c odst. 5 písm. f) a ust. §125c
odst. 6 písm. c) bod 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích“ (zdůrazněno soudem). Předmětné
ustanovení tedy bylo navzdory tvrzením stěžovatele v celé své délce uvedeno v odůvodnění
správního rozhodnutí. Zároveň platí, že již ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo
specifikováno, že stěžovatel spáchal předmětný přestupek v období dvanácti po sobě jdoucích
kalendářních měsíců dvakrát. Rovněž v odůvodnění správních rozhodnutí byla tato skutečnost
jednoznačně specifikována. I z pouhého znění výroku je tak zřejmé, proč a jaký trest byl
stěžovateli ukládán. Z těchto skutečnosti pak jednoznačně vyplývá, že předmětná námitka
stěžovatele je nedůvodná.
[31] Nejvyšší správní soud neshledal vadu výroku ani ve způsobu specifikace předcházejícího
přestupku, jehož se stěžovatel v uplynulých dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsících
dopustil. Správní orgán I. stupně ve výroku rozhodnutí uvedl, že se stěžovatel daného přestupku
„podle výpisu z evidenční karty řidiče dopustil již dne 7. 6. 2018“. S obdobnou situací se již Nejvyšší
správní soud vypořádal v rozsudku ze dne 31. 7. 2018, č. j. 1 As 279/2017 - 44, v němž uvedl:
„V nyní projednávané věci je specifikace dostatečná, neboť již ve výroku je uvedeno konkrétní datum spáchání
předešlého přestupku. Vydání prvostupňového rozhodnutí předcházelo dokazování na ústním jednání, jehož
se zúčastnil i obecný zmocněnec stěžovatele Ing. J. Součástí dokazování byl i výpis z evidenční karty řidiče, z něhož
vyplývá, kdy a jakého přestupku se stěžovatel v období 12 po sobě následujících měsíců dopustil. Zmocněnec
stěžovatele podepsal protokol z jednání s tím, že byl se všemi uvedenými podklady pro vydání rozhodnutí
seznámen (následným usnesením mu byla stanovena lhůta, do kdy má možnost doručit správnímu orgánu
vyjádření v dané věci, přičemž zmocněnec se ve stanovené lhůtě nevyjádřil). Za této situace tak byla dle kasačního
soudu specifikace přestupku v následném správním rozhodnutí dostatečná.“ Uvedené závěry lze analogicky
aplikovat na projednávaný případ. V podrobnostech zdejší soud odkazuje na odůvodnění
napadeného rozsudku, zejména pak body 36 až 38.
[32] Poslední námitkou stěžovatel brojil proti hodnocení krajského soudu ve věci údajného
poškození úřední značky rychloměru. Stěžovatel se především vymezil vůči neprovedení důkazu,
který navrhl k prokázání, že značka rychloměru byla poškozená, a to za situace, kdy mu nebylo
umožněno se k dané věci vyjádřit na místě.
[33] Stěžovateli je nutno přisvědčit v tom, že krajský soud skutečně uvedl nesprávně délku
doby, která uplynula mezi ověřením rychloměru a měřením (zařízení nebylo ověřeno 20 dnů
před měřením, neboť k jeho ověření došlo dne 17. 5. 2018 a k měření dne 2. 8. 2018) a rovněž
délku doby, která uplynula mezi měřením a vznesením předmětné námitky (nejednalo
se o 11 měsíců, protože námitka byla u správního orgánu I. stupně uplatněna dne 3. 5. 2019). To
však nemá vliv na právní posouzení projednávané věci. Doba, která uplynula od ověření měřícího
zařízení, totiž nemá bez dalšího zásadní souvislost s tím, v jakém stavu se budou nacházet úřední
značky rychloměru v době měření (samozřejmě v rámci doby platnosti ověření). K jejich
poškození totiž může dojít hned první den, zpravidla však k jejich poškození nedojde po celou
dobu platnosti ověření. Tato doba tak může být jistým základním indikátorem předpokladu,
zda budou úřední značky poškozeny, její relevance je však bez dalšího nízká. Druhá z uvedených
dob již může být pro posouzení kasačních námitek stěžovatele významnější. Jak totiž nepřímo
vyplývá z judikatury citované krajským soudem (rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 12. 2017,
č. j. 6 As 297/2017 - 34), přestupce by měl vznést námitku poškození úřední značky rychloměru
v podstatě bezprostředně. Za přípustné by se v určitých situacích dalo považovat vznesení této
námitky ještě v nejbližší době po provedeném měření. Již však pro projednávaný případ není
relevantní, zda k vznesení této námitky došlo po 11 měsících, jak uváděl krajský soud, či po 9
měsících, jak tomu bylo ve skutečnosti. Po takovéto době je totiž provedení důkazu ohledáním
rychloměru v podstatě bezpředmětné, neboť nebude nic vypovídat o jeho stavu v době
provedení měření. Stejně tak musí zdejší soud souhlasit s názorem, že vzhledem k charakteru
namítané vady nese její namítnutí po uplynutí takto významné doby charakter účelovosti.
[34] Pokud chtěl stěžovatel účinně brojit proti zjištěnému skutkovému stavu, bylo nezbytné,
aby skutečně účinně (v kontextu uvedené námitky tedy především včas) zpochybnil relevantní
okolnosti (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019,
č. j. 10 As 36/2019 - 33, či ze dne 20. 2. 2020, č. j. 6 As 182/2019 - 38). To se v daném případě
nenastalo. Uvedená námitka má proto vzhledem k okolnostem případu účelovou povahu.
Ostatně kasační soud považuje za nezbytné zmínit rovněž rozsudek ze dne 28. 7. 2018,
č. j. 4 As 159/2018 - 37, v němž Nejvyšší správní soud poukázal na skutečnost, že pachatelé
přestupků spočívajících v překročení maximálně dovolené rychlosti používají typizované námitky,
které lze obecně považovat za nevěrohodné. Do této kategorie zařazuje zdejší soud
v projednávaném případě uvedenou námitku poškozené značky rychloměru, či s tím související
nemožnost stěžovatele vyjádřit se k dané věci na místě (která z ničeho nevyplývá). Uvedenou
argumentaci tak shledává zdejší soud nedůvodnou.
[35] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Jelikož již v řízení
před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného a krajský soud
by nemohl postupovat jinak, než rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení,
Nejvyšší správní soud za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i žalobou napadené
rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Zruší-li Nejvyšší
správní soud i rozhodnutí správního orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento správní
orgán vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.].
[36] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného,
je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které
předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Výrok
o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.),
podle kterého má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů
proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl.
[37] V řízení o žalobě a o kasační stížnosti stěžovatel vynaložil soudní poplatky v celkové výši
8 000 Kč. Zástupce stěžovatele pak učinil v obou řízeních celkem 3 úkony právní služby
podle §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též „advokátní tarif“).
Za převzetí a přípravu zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], podání žaloby
a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] náleží mimosmluvní odměna
ve výši 3 100 Kč za každý úkon [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního
tarifu] a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů za každý úkon (§13 odst. 4 advokátního
tarifu). Zástupce stěžovatele nedoložil, že by byl plátcem DPH. Celkové důvodně vynaložené
náklady stěžovatele tedy činí 18 200 Kč. Žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů
řízení v této výši k rukám jeho zástupce Mgr. Václava Voříška, a to do 15 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
[38] K nesouhlasu stěžovatele a jeho zástupce se zveřejněním osobních údajů na internetu
(viz str. 12 a násl. kasační stížnosti) soud v souladu se svou judikaturou uvádí, že „způsob, jakým
soud standardně zveřejňuje anonymizované verze rozhodnutí na svých webových stránkách, neporušuje právo
na ochranu osobních údajů či soukromí stěžovatele ani advokáta Mgr. Václava Voříška.“ (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2020, č. j. 1 As 484/2019 - 32). Pokud se advokát „cítí
být poškozen, je-li spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek
spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích
jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení“ (viz usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 5. 2017, č. j. Nao 175/2017 - 161, či rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. 2 As 383/2017 - 46, ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 As 321/2017 - 38,
ze dne 5. 3. 2020, č. j. 1 As 36/2019 - 34, a další). Soud se již vyjádřil i k požadavku na předložení
věci státní správě Nejvyššího správního soudu. Např. v rozsudku ze dne 12. 3. 2020,
č. j. 9 As 311/2019 - 40, uvedl, že: „K nesouhlasu stěžovatele a jeho advokáta s vyvěšením jejich osobních
údajů na internet vyjádřenému v kasační stížnosti soud připomíná, že se jedná o porozsudkovou agendu a že není
namístě předkládat tento požadavek znovu státní správě NSS, jak v kasační stížnosti požaduje. Předseda NSS
už totiž na obdobnou žádost opakovaně zareagoval (…) přípisem ze dne 25. 11. 2019, č. j. S 139/2019 - 7,
v němž jasně uvedl, že dalším žádostem téhož advokáta a stejného obsahu již odmítne bez dalšího vyhovět. Za této
situace je nynější opakovanou žádost, jíž se stěžovatelův zástupce znovu domáhá odpovědi na otázku, kterou již
od věcně příslušného orgánu opakovaně dostal, nutno pokládat za účelovou. Nyní rozhodující senát také v souladu
s jasným vyjádřením předsedy NSS mu tuto žádost znovu nepředkládal.“ Lze poukázat i na další rozsudky,
které se obdobnou argumentací již zabývaly, viz např. rozsudky ze dne 4. 3. 2020,
č. j. 9 As 332/2019 - 34, ze dne 21. 4. 2020, č. j. 9 As 24/2020 - 30 atp.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu