ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.217.2020:200
sp. zn. 7 As 217/2020 - 200
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobců: a) A. Ž., b). J. Ž.,
oba zastoupeni JUDr. Jitkou Šťastnou, advokátkou se sídlem Prostřední 128, Uherské Hradiště,
proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem Kounicova 67, Brno, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: P. K., v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 30. 6. 2020, č. j. 29 A 37/2019 - 213,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 5400/OD/MMB/476473/2018/-Ro-/53/,
žalovaný zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Brno-sever (dále
jen „silniční správní úřad“) ze dne 4. 10. 2018, č. j. MCBSev/038062/18,
sp. zn. STU/04/009498/15/Minč. Tímto rozhodnutím silniční správní úřad podle §29 odst. 3
zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o pozemních komunikacích“), nařídil žalobcům odstranění nepovolené pevné
překážky (betonového obrubníku) z jimi vlastněné veřejně přístupné účelové komunikace,
nacházející se na pozemcích parc. č. XA, XB a XC, všechny v k. ú. S. (ulice K.), z důvodu,
že předmětná pevná překážka byla žalobci v rozporu s §29 odst. 2 zákona o pozemních
komunikacích postavena bez povolení silničního správního úřadu, aniž by spadala pod předměty,
které nepředstavují pevnou překážku na pozemních komunikacích ve smyslu §29 odst. 1 zákona
o pozemních komunikacích.
[2] Silniční správní úřad takto rozhodl poté, co Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
19. 9. 2017, č. j. 29 A 161/2015 - 116, zrušil předchozí (výrokem shodné) rozhodnutí žalovaného
ze dne 3. 9. 2015, č. j. 5400/OD/MMB/261894/2015/-Ro-/42, pro nepřezkoumatelnost,
a zavázal žalovaného mimo jiné v navazujícím řízení zjistit, zda předmětný obrubník na účelové
komunikaci v ulici K. je vodicím obrubníkem ve smyslu §29 odst. 1 zákona o pozemních
komunikacích, jak tvrdil v žalobě žalobce b), a vypořádat se také s dalšími odvolacími námitkami
a důkazními návrhy, které tento žalobce žalovanému předložil, a s nimiž se žalovaný
v předchozím řízení dostatečně nevypořádal.
II.
[3] Žalobci podali proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji
zamítl rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 29 A 37/2019 - 213.
[4] Krajský soud se neztotožnil s námitkou žalobců ohledně nepřezkoumatelnosti žalobou
napadeného rozhodnutí žalovaného. Podle názoru krajského soudu je z odůvodnění rozhodnutí
žalovaného jednoznačně zřejmé a seznatelné, na základě jakých důvodů dospěl k závěru,
že tvrzení žalobců uplatněná v odvolání proti rozhodnutí silničního správního úřadu jsou
nedůvodná a závěry silničního správního úřadu správné. Žalovaný se dostatečně a srozumitelně
vypořádal se všemi uplatněnými argumenty, a to v míře odpovídající jejich relevanci pro podstatu
projednávané věci, a jeho rozhodnutí tak není zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti.
[5] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobců vztahující se k výroku napadeného
rozhodnutí. Podle krajského soudu tento výrok neobsahuje vady, které by způsobovaly
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v neurčitosti. Rozhodnutí o odstranění
pevné překážky na pozemní komunikaci nepodléhá právní úpravě odstraňování staveb ve smyslu
zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „stavební zákon“), nýbrž má svou vlastní úpravu v §29 odst. 3 zákona o pozemních
komunikacích. Zákon o pozemních komunikacích tedy podmínky pro odstranění pevných
překážek upravuje samostatně, přičemž v tomto zákoně není obsažena povinnost silničního
správního úřadu stanovit podmínky pro odstranění pevné překážky na pozemní komunikaci
v rozhodnutí o jejím odstranění. Stejně tak lhůtu, stanovenou pro odstranění pevné překážky
na pozemní komunikaci, považoval krajský soud s ohledem na rozsah a povahu předmětné pevné
překážky za přiměřenou, resp. nevybočující z mezí správního uvážení.
[6] Za klíčovou označil krajský soud námitku žalobců, že na pozemku parc. č. XD v k. ú. S.
se nenachází veřejně přístupná účelová komunikace, a že tudíž pevná překážka, oddělující tento
pozemek od pozemku parc. č. XC není pevnou překážkou ve smyslu §29 odst. 1 zákona
o pozemních komunikacích, nýbrž zakončením veřejně přístupné účelové komunikace
(koncovým vodícím obrubníkem). Podle názoru krajského soudu silniční správní úřad
nepochybil, pokud deklaroval, že na pozemku parc. č. XD se nachází veřejně přístupná účelová
komunikace ve smyslu §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Vzhledem ke skutečnosti,
že takové posouzení má pouze deklaratorní povahu, a že existenci veřejně přístupné účelové
komunikace lze stopovat přinejmenším do roku 2000, krajský soud konstatoval, že bez ohledu
na kolaudaci stavby komunikace žalobců z roku 2002, a tedy i bez ohledu na otázku, zda součástí
této stavby byl v době kolaudace i prvek, který žalobci označili za koncový vodicí obrubník, již
v této době tvořil tento prvek pevnou překážku na pozemní komunikaci, kterou i podle tehdy
platné právní úpravy nebylo možno postavit bez povolení silničního správního úřadu.
Podle krajského soudu je proto nepodstatné, kdy předmětná pevná překážka na dané veřejně
přístupné účelové komunikaci vznikla, neboť byla postavena až poté, co bylo možno deklarovat
na dnešním pozemku parc. č. XD (tehdejším pozemku parc. č. XE) existenci veřejně přístupné
účelové komunikace, a pro její postavení proto bylo nezbytné ve smyslu §29 odst. 2 zákona
o pozemních komunikacích povolení silničního správního úřadu.
[7] Závěrem krajský soud uvedl, že další námitky a argumentace žalobců a v kontrapozici
s nimi se nacházející argumentace osoby zúčastněné na řízení týkající se otázky legality stavby
osoby zúčastněné na řízení, odstranění obrubníku z jeho strany a dalších aspektů, skutkově
ani právně nesouvisí s nyní projednávanou věcí, nýbrž jsou toliko spíše pokračující polemikou
uplatněnou v celé řadě dalších řízení v rámci tzv. sousedského sporu mezi žalobci a osobou
zúčastněnou na řízení, byť zčásti přeneseného do roviny správního práva, a proto krajský soud
nepovažoval za nezbytné se k nim jakkoliv vyjadřovat.
III.
[8] Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[9] Stěžovatelé namítali, že betonový koncový obrubník (dále jen „obrubník“) je nedílnou
součástí řádně povolené a zkolaudované stavby veřejné komunikace v ulici K. a jako takový je
tedy sám o sobě rovněž stavbou. V žádném případě se proto nejedná o pevnou překážku
zřízenou či umístěnou „na této komunikaci“ jako nějaký „předmět“ ve smyslu §29 odst. 1 a 2
zákona o pozemních komunikacích. Jakákoli změna stavby (i její odstranění) podléhá posouzení
výhradně věcně příslušnému stavebnímu úřadu. Proto i zde měl věc této stavby posuzovat a řešit
výhradně věcně příslušný speciální stavební úřad podle stavebního zákona, což se však nestalo
a věc byla posuzována jen a pouze silničním správním úřadem podle zákona o pozemních
komunikacích. Rozhodnutí o odstranění stavby obrubníku tak bylo vydáno věcně nepříslušným
správním orgánem, který rozhodoval v řízení vedeném podle věcně neadekvátního zákona.
Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že v dané věci došlo k nesprávnému posouzení právní otázky
spočívající v nesprávném stanovení věcné příslušnosti úřadu a přiřazení relevantní zákonné
předlohy k posouzení a projednání dané věci, a to podle skutečného charakteru a povahy
předmětného obrubníku jakožto stavební součásti existující stavby pozemní komunikace.
[10] Stěžovatelé dále poukazovali na nevykonatelnost a nepřezkoumatelnost výroku rozhodnutí
silničního správního úřadu. V daném případě se jedná o stavbu a nařízení odstranění daného
obrubníku je stavebním zásahem do stavby, což nelze učinit bez paralelního stanovení stavebních
podmínek takových stavebních prací a bez projednaného a schváleného podkladu řešení způsobu
takového odstranění stavby (ve skutečnosti stavební úpravy existující dokončené stavby vozidlové
komunikace). Při doslovném splnění vydaného nařízení uvedeného ve výroku rozhodnutí
v podobě pouhého odstranění celého předmětného obrubníku bez jakýchkoli stanovených
podmínek a způsobu provedení by zde v konci předmětné silniční komunikace vznikla poměrně
hluboká příčná rýha a jáma o velikosti a hloubce takto odstraněného celého obrubníku i s jeho
betonovým základem, ve kterém je stavebně položen, která by sama o sobě mohla být rovněž
považována za „překážku provozu“.
[11] Stěžovatelé namítali, že účelem veřejné účelové komunikace na pozemku parc. č. XD
(původně parc. č. XE) ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení vždy byl pouze pěší provoz
a pěší komunikační potřeba přístupu k okolním pozemkům (zde v zásadě jen a pouze ke dvěma
dalším navazujícím pozemkům parc. č. XE a XF téhož vlastníka). V řízení bylo nade vší
pochybnost prokázáno, že vozidlová komunikace byla povolena a zkolaudována s jejím
ukončením koncovým obrubníkem na pozemku parc. č. XC (ve vlastnictví stěžovatelů), a to
v hranicích s pozemkem parc. č. XE (dnes parc. č. XD), na kterém již dál měla pokračovat
a pokračuje veřejná komunikace v podobě pouze pěší cesty. Předmětný koncový obrubník
tedy ohraničuje a odděluje veřejnou vozidlovou komunikaci od přilehlé veřejné pěší komunikace
a nemůže být proto označen jako překážka provozu, neboť navazujícímu pěšímu provozu zde
takto nikdy nebylo a není nijak bráněno. Takový koncový obrubník silniční komunikace v hranici
s návaznou pěší komunikací je nezbytným silničním „vodícím prvkem“ vozidel sloužícím
k ukončení provozu vozidel, tedy k zabránění vjíždění vozidel na navazující chodník s pěším
provozem chodců na pozemku parc. č. XD.
[12] Podle názoru stěžovatelů lze za „nezbytnou komunikační potřebu“ v daném případně
považovat pouze přístup na daný sousední pozemek parc. č. XD a nikoli příjezd. Takový přístup
je zde prokazatelně zajištěn a není ničím jakkoli rušen, tedy ani existencí koncového betonového
obrubníku zdejší vozidlové komunikace. V této souvislosti stěžovatelé poukázali na skutečnost,
že vlastník sousedního pozemku parc. č. XD sám tento svůj pozemek v jeho hranici s dalším jeho
vedlejším pozemkem parc. č. XE oplotil zděným oplocením se zamykatelnou bránou, přičemž
tak učinil na základě vydaného stavebního povolení na jeho vlastní žádost. Tímto zde vytvořil
skutečnou existující pevnou a nepřekročitelnou překážku jakéhokoli byť jen pěšího veřejného
provozu a zcela znemožnil jakýkoli veřejný průchod k dalším navazujícím pozemkům v dané
lokalitě. Komunikační potřeba v podobě veřejného průchodu a přístupu k okolním pozemkům
přitom nebyla stavbou zděného oplocení a jejím povolením vydaným stavebním úřadem nijak
zohledněna a naopak byla zcela negována. Pozemek parc. č. XE je tak nyní prokazatelně veřejně
zcela nepřístupný a žádnou „nezbytnou komunikační potřebu“ v podobě veřejného zájmu pěšího
průchodu zde nikdo neřeší, neboť tato již dávno neexistuje.
[13] Stěžovatelé dále namítali, že v daném případě se jedná o řádně povolenou a zkolaudovanou
stavbu obrubníku jako pevné součásti stavby pozemní komunikace. Příslušný silniční správní
úřad k posouzení dané věci nepochybně byl v době záměru a vzniku této stavby pozemní
komunikace dotčeným orgánem a účastníkem takového stavebního řízení a povolení dané stavby,
resp. v daném případě se tehdy jednalo o stejný povolovací silniční správní úřad v kumulované
funkci věcné příslušnosti. Pokud tedy přesto daná stavba v době jejího vzniku před cca 20 lety
povolena byla, lze takové stavební povolení podle názoru stěžovatelů v zásadě považovat rovněž
současně za povolení takové údajné „pevné překážky“. V žádném případě proto nelze tvrdit,
že u předmětného obrubníku údajně nedošlo k jeho povolení příslušným silničním správním
úřadem, když tato stavba byla prokazatelně stavebně povolena příslušným silničním speciálním
stavebním úřadem a následně jím byla také zkolaudována. Tato vydaná rozhodnutí o povolení
a kolaudaci dané stavby jsou stále v platnosti a nic na tom nemění ani nyní nově nastolená otázka
spojená s tím, zda takto povolená a zkolaudovaná stavba je či není v její části údajnou „pevnou
překážkou provozu“ umístěnou na této komunikaci.
[14] Rozsudek krajského soudu tedy podle názoru stěžovatelů prokazatelně trpí pro věc zásadní
vadou, neboť závěry soudu neodpovídají skutečnému stavu věci plynoucímu ze spisu a jeho
důkazů, ale ve skutečnosti se opírá pouze o nesprávné a neúplné podklady a nepodložená
jednostranná tvrzení ze strany žalovaného a osoby zúčastněné na řízení.
[15] Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud jak zrušil napadený
rozsudek, tak i správní rozhodnutí žalovaného a silničního správního úřadu.
IV.
[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se k jejímu obsahu nebude vyjadřovat,
neboť má za to, že argumenty stěžovatelů se opakují ve všech jejich vyjádřeních, jakož
i opravných prostředcích, které byly v průběhu uplynulých let proti rozhodnutím správních
orgánů v předmětné věci podány. Žalovaný je přesvědčen o tom, že krajský soud v napadeném
rozsudku posoudil věc naprosto objektivně.
[17] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatelé neuvedli
žádný nový důkaz, který by prokázal jejich tvrzení, ospravedlňující rozkopání a účelové vestavění
překážky do veřejné části v průběžně vedené komunikaci po 13 letech jejího využívání. Tímto
konáním účelově zabránili čnícími obrubníky průjezdu motorových vozidel. Tím, že vozovku
rozdělili na dvě části, následnou vyřadili z provozu pro zajištění dopravní obsluhy navazujících
stavebních ploch určených územním plánem k zástavbě rodinnými domy. Zablokovali
tak napojení na veřejnou uliční síť brněnských komunikací, a protože navazující stavební plochy
nemají žádné dopravní napojení z jiného směru, jedná se o porušení zákonem garantovaného
práva nezbytné komunikace. Osoba zúčastněná na řízení dále vyjádřila nesouhlas s tvrzením
stěžovatelů, že evidovaná veřejná komunikace určená pro pohyb vozidel končí právě v místě
předmětného obrubníku v hranici s pozemkem parc. č. XD, na kterém je již jen pěší zpevněná
plocha. Z veřejně přístupného informačního systému naopak vyplývá, že tato komunikace končí
až za uvedeným pozemkem. Vzhledem k tomu, že v podané kasační stížnosti nebyly doloženy
žádné nové relevantní důkazy, setrvala osoba zúčastněná na řízení na svých dosavadních
stanoviscích a odkázala na veškeré průběžně podávané námitky, vyjádření, důkazy a pravomocná
rozhodnutí, jež jsou založena ve správním i soudním spise.
V.
[18] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Námitkou stěžovatelů, že o odstranění obrubníku jako součásti stavby účelové komunikace
měl rozhodovat věcně příslušný speciální stavební úřad podle stavebního zákona a nikoliv silniční
správní úřad podle zákona o pozemních komunikacích, se Nejvyšší správní soud pro její
nepřípustnost nemohl zabývat. Jedná se totiž o námitku, kterou stěžovatelé neuplatnili v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohli (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Lze pouze doplnit, že zde není k úvaze otázka případné nicotnosti správního rozhodnutí. Není
pochyb, že silniční správní úřad rozhodoval o odstranění pevné překážky v režimu §29 odst. 3
zákona o pozemních komunikacích. Tvrzení, že věc náležela k rozhodování speciálnímu
stavebnímu úřadu a mělo být rozhodováno podle stavebního zákona je již otázkou zákonnosti
vydaného rozhodnutí a stěžovatelům nic nebránilo obdobnou právní argumentaci uplatnit již
v podané žalobě.
[21] Pokud jde o námitku, že rozhodnutí silničního správního úřadu je nepřezkoumatelné
a nevykonatelné, neboť neobsahuje podmínky pro odstranění stavby, tato je nedůvodná. Jak
zcela správně uvedl již krajský soud, zákon o pozemních komunikacích nestanoví silničnímu
správnímu úřadu povinnost, aby v rozhodnutí podle §29 odst. 3 zákona o pozemních
komunikacích, jímž vlastníkovi komunikace ukládá ve stanovené lhůtě povinnost odstranit
pevnou překážku, stanovoval tomuto vlastníkovi závazný postup či technické podmínky. Je plně
v kompetenci vlastníka pozemní komunikace postupovat při odstranění pevné překážky tak,
aby nedošlo k ohrožení bezpečnosti a plynulosti provozu na předmětné komunikaci (viz §9
odst. 3 zákona o pozemních komunikacích).
[22] Další skupina stížních námitek se týká nesouhlasu stěžovatelů s právním názorem
správních orgánů a krajského soudu, že jimi umístěný obrubník na veřejně přístupné účelové
komunikaci K. tvoří pevnou překážkou provozu na pozemních komunikacích ve smyslu §29
odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.
[23] Podle §29 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích platí, že „[n]a vozovkách, dopravních
ostrůvcích a krajnicích dálnice, silnice a místní komunikace mohou být umístěny pouze dopravní značky
a zařízení kromě zábradlí, zrcadel a hlásek; ostatní předměty tvoří pevnou překážku.“ Podle odst. 2 téhož
ustanovení platí, že „[p]evnou překážku lze umístit na pozemní komunikaci pouze na základě povolení
silničního správního úřadu vydaného po projednání s vlastníkem dotčené pozemní komunikace a se souhlasem
Ministerstva vnitra, jde-li o dálnici, v ostatních případech se souhlasem Policie České republiky. Povolení lze vydat
pouze za předpokladu, že nebude ohrožena bezpečnost a plynulost silničního provozu a že žadatel o vydání
povolení zajistí na svůj náklad všechna potřebná opatření.“ Podle odst. 3 první věty citovaného
ustanovení pak platí, že „[p]evné překážky, na jejichž umístění nebylo vydáno povolení, jsou jejich vlastníci
povinni odstranit na svůj náklad ve lhůtě stanovené silničním správním úřadem.“
[24] Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelé jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. XG,
XA, XB a XC, ostatní plocha, ostatní komunikace, vše v k. ú. S. Pozemek parc. č. XC, který je
hraničním pozemkem ve spoluvlastnictví stěžovatelů, sousedí s pozemkem parc. č. XD, ostatní
plocha, ostatní komunikace, v k. ú. S., který se nachází ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení.
Na předmětných pozemcích se nachází veřejně přístupná účelová komunikace, o jejíž existenci
není mezi stranami sporu. Rovněž je skutkově nesporné, že pozemek parc. č. XD je oddělen
od pozemku parc. č. XC prostřednictvím betonové cca 10 cm vysoké překážky, kterou
stěžovatelé označili za koncový vodící obrubník.
[25] Podle §2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je pozemní komunikace „dopravní cesta
určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití
a jeho bezpečnosti.“ Pozemní komunikace jsou členěny do čtyř kategorií, a sice na dálnice, silnice,
místní komunikace a účelové komunikace (§2 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích).
Podle §7 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích je účelovou komunikací pozemní
komunikace, která „slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí
nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských
a lesních pozemků.“
[26] Podstatou argumentace stěžovatelů je tvrzení, že toliko účelová komunikace umístěná
na pozemcích v jejich vlastnictví je určena k provozu motorových vozidel, zatímco účelová
komunikace na navazujících pozemcích osoby zúčastněné na řízení (parc. č. XD a XE) je určena
pouze k pěšímu provozu, kterému jimi umístěný obrubník nikterak nebrání, a komunikační
potřeba vlastníka sousedních pozemků je tak zajištěna. S tímto názorem stěžovatelů nelze
podle zdejšího soudu souhlasit. Je třeba totiž vycházet z toho, že veřejně přístupná účelová
komunikace se nachází na všech uvedených pozemcích s tím, že z hlediska její existence a účelu,
ke kterému má sloužit, není rozhodné, zda se na její části nachází stavba pozemní komunikace
ve smyslu stavebního zákona a na navazující části nikoliv. Jinak řečeno, vlastník sousedních
nemovitostí musí mít prostřednictvím této účelové komunikace zajištěno plnohodnotné spojení
těchto svých nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi. Z uvedeného je evidentní,
že stěžovateli umístěný obrubník vystupující cca 10 cm nad úroveň pozemní komunikace tvoří
pevnou překážku, která omezuje přístup na sousední pozemky, a to jak vlastníkovi těchto
pozemků, tak i ostatním uživatelům. K tomu lze dodat, že reálně může nastat i situace, kdy bude
umístěný obrubník tvořit překážku pohybu dokonce i pro chodce (např. pro zdravotně postižené
osoby pohybující se na invalidním vozíku). Stěžovateli tvrzená skutečnost ohledně údajného
odlišného stavebního řešení a účelu částí veřejně přístupné účelové komunikace proto nemůže
zpochybnit správné závěry krajského soudu i správních orgánů o existenci pevné překážky
na této účelové komunikaci.
[27] Pokud jde o související argumentaci stěžovatelů, v níž poukazovali na to, že osoba
zúčastněná na řízení umístila na svůj pozemek oplocení, jímž zamezila volnému přístupu
na pozemky parc. č. XE a XF, tato je pro posouzení dané věci irelevantní. Uvedené oplocení
se totiž nachází na hranici pozemků parc. č. XD a XE, přičemž předmětný obrubník se nachází
na hranici pozemků par. č. XC a XD, tedy nepochybně na jiném místě veřejně přístupné účelové
komunikace. Posouzení otázky, zda oplocení nacházející se na pozemcích ve vlastnictví osoby
zúčastněné na řízení tvoří pevnou překážku na účelové komunikaci, není předmětem tohoto
řízení.
[28] K námitce stěžovatelů, že stavba obrubníku jako pevné součásti stavby pozemní
komunikace byla řádně povolena a následně zkolaudována v roce 2002, přičemž takové stavební
povolení lze považovat za povolení údajné „pevné překážky“, Nejvyšší správní soud uvádí
následující: Za prvé je třeba konstatovat, že ze správního spisu ani z podkladů doložených
stěžovateli není jednoznačně zřejmé, zda stavba pozemní komunikace byla na hranici pozemků
parc. č. XC a XE (nyní XD) ukončena obrubníkem v úrovni komunikace, či obrubníkem
nad úrovní komunikace. Navíc je třeba uvést, že tento původní obrubník byl v roce 2004 stejně
odstraněn, a to v souvislosti se stavbou komunikace na pozemku parc. č. XD, která navazovala
na již existující stavbu účelové komunikace. Obrubník nad úrovní komunikace byl osazen v roce
2015 poté, co se spoluvlastníky pozemků parc. č. XA, XB a XC stali stěžovatelé. Tento obrubník
byl však na základě rozhodnutí silničního správního úřadu ze dne 20. 5. 2015, které bylo
potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 9. 2015, odstraněn a po vydání zrušujícího
rozsudku krajského soudu ze dne 19. 9. 2017, č. j. 29 A 161/2015 - 116, znovu stěžovateli
osazen. Z uvedeného vyplývá, že nyní posuzovaný obrubník nebyl součástí stavby pozemní
komunikace zkolaudované v roce 2002 a jedná se tak o nový prvek, přičemž nebylo stěžovateli
prokázáno, že svým stavebním řešením odpovídá původně umístěnému obrubníku. K tomu lze
v souladu se správními orgány dodat, že v roce 2015 za situace, kdy na pozemku par. č. XD již
existovala zbudovaná komunikace, která navazovala na účelovou komunikaci na pozemcích
parc. č. XA, XB a XC, nebyl žádný rozumný důvod do komunikace vsazovat obrubník
nad úroveň komunikace. Na základě výše uvedeného je zřejmé, že předmětná argumentace
stěžovatelů nemůže obstát.
[29] Souhrnně vzato se tak Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci plně ztotožnil
s hodnocením a závěry krajského soudu v napadeném rozsudku, které považuje za správné
a náležitě vyargumentované. To, že s nimi stěžovatelé nesouhlasí a mají jiný názor, přirozeně
samo o sobě neznamená, že je napadený rozsudek nezákonný. S ohledem na poměrnou
podrobnost a obsažnost odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, stejně jako
odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného a kdy nyní posuzované kasační námitky jsou
ve značné míře opakováním či shrnutím námitek žalobních a odvolacích, Nejvyšší správní soud
reagoval na stížní námitky koncentrovaněji, aby neopakoval již několikrát řečené.
[30] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[31] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé nebyli v řízení o kasační stížnosti úspěšní, proto nemají
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[32] Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem nebyla
uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly, a ani právo na náhradu řízení
neuplatnila (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2022
Mgr. David Hipšr
předseda senátu