ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.280.2020:33
sp. zn. 7 As 280/2020 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Lenky
Krupičkové a Michala Bobka v právní věci žalobce: D. Š., bytem Evropská 528/255, Praha 6,
zastoupený Mgr. Lukášem Kulhánkem, advokátem se sídlem Na Cihelnách 9, Jaroměř, proti
žalovanému: první náměstek policejního prezidenta, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2020,
č. j. 3 Ad 4/2017-64,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2020, č. j. 3 Ad 4/2017-64, se zru š u j e
a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 17. 1. 2017, č. j. PPR-1525-7/ČJ-2015-990131, žalovaný zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele Ředitelství služby cizinecké policie ve věcech
služebního poměru (dále jen „služební funkcionář“) ze dne 9. 12. 2014, č. 3648/2014. Tímto
rozhodnutím služební funkcionář zamítl žádost žalobce o doplatek služebního příjmu
za nařízenou službu přesčas konanou podle §54 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „zákon
o služebním poměru“), za rok 2011 v rozsahu 57,5 hodin a za rok 2012 v rozsahu 62,5 hodin
a současně k nároku, který se týkal období od 1. 1. 2010 do 31. 1. 2011, se dovolal institutu
promlčení.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze,
který rozsudkem ze dne 31. 8. 2020, č. j. 3 Ad 4/2017-64, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Městský soud dospěl k závěru, že z napadeného rozhodnutí ani ze správního spisu nelze
u jednotlivých důvodů nepřítomnosti jiných příslušníků zjistit, za kterého konkrétního příslušníka
žalobce v jednotlivých dnech sloužil přesčas. K čerpání řádné dovolené městský soud uzavřel,
že nejde o důvod nařízení služby přesčas v souladu s §54 odst. 1 zákona o služebním poměru,
neboť nařizování a čerpání řádné dovolené je zcela běžnou záležitostí. Dále uvedl,
že ze shromážděných podkladů není možné ověřit (ne)předvídatelnost pracovní neschopnosti
jiných příslušníků, neboť neobsahují informaci, o jakou pracovní neschopnost šlo. Pro posouzení
zákonnosti nařízení přesčasu jinému příslušníkovi, který má zastoupit příslušníka čerpajícího
služební volno, je rozhodné, zda služební volno bylo čerpáno z předvídatelného
nebo nepředvídatelného důvodu. Pokud žalovaný uvedl pouze to, že jde o přesčas za příslušníka
čerpajícího studijní volno, nejedná se o dostatečně vymezený důvod. Závěrem se obecně vyjádřil
k otázce promlčení. Žalovaného zavázal, aby se znovu zabýval jednotlivými důvody pro nařízení
jednotlivých služeb přesčas žalobci v rozhodném období.
III.
[4] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[5] Úvodem stěžovatel uvedl, že městský soud nerozhodl v souladu s aktuální judikaturou
Nejvyššího správního soudu ohledně nařizování služby přesčas v bezpečnostních sborech
a zavázal stěžovatele právním názorem, jenž je v rozporu se závěry judikatury. Odklon
od výkladu zastávaného Nejvyšším správním soudem stěžovatel spatřoval v tom, že městský soud
zrušil napadené rozhodnutí, neboť z něj ani ze správního spisu nebylo možné zjistit, za kterého
konkrétního příslušníka žalobce v jednotlivých dnech sloužil přesčas. Judikatura Nejvyššího
správního soudu k posuzování nároků na doplatek služebního příjmu za nařízenou službu
přesčas však nevyžaduje, aby služba přesčas byla nařízena vždy jako zástup za jmenovitě
určeného příslušníka. Naopak, připouští nařízení služby přesčas z důvodu kumulace
nepřítomností jiných příslušníků z různých důvodů. Přesně tak stěžovatel postupoval a své
rozhodnutí odůvodnil kumulací nepřítomností jiných příslušníků, nikoliv zástupem
za konkrétního příslušníka.
[6] Stěžovatel dále uvedl, že jeho rozhodnutí a spisový materiál umožňuje posoudit naplnění
podmínek pro kumulaci nepřítomností, neboť z něj plyne informace o tom, kolika dalším
příslušníkům byl v konkrétní den nařízen výkon služby přesčas. I pokud by k některému dni
služby přesčas tato informace ve spisovém materiálu chyběla, měl městský soud stěžovatele
zavázat k doplnění těchto podkladů, a nikoliv zdůvodnění kumulací nepřítomností ignorovat.
Městský soud rozhodl ve srovnatelné věci odlišně od svého předchozího rozsudku z 25. 9. 2019,
č. j. 3 Ad 9/2016-47.
[7] K výtce městského soudu, že ze shromážděných podkladů není možné ověřit
(ne)předvídatelnost pracovní neschopnosti jiných příslušníků, neboť neobsahují informaci,
o jakou pracovní neschopnost šlo, stěžovatel namítl, že vedoucí příslušníci nejsou oprávněni znát
důvody neschopnosti podřízených příslušníků ke službě. V potvrzeních o neschopnosti
se důvody neuvádí a dotčení příslušníci nejsou povinni je sdělovat. S ohledem na lékařské
tajemství nelze tyto důvody ani aktivně zjišťovat u lékařů. Napadeným rozsudkem
je tak stěžovatel zavázán ke zjišťování toho, co nemá jak zjistit, navíc deset let zpětně.
[8] Podle stěžovatele je dostačující, že podklady i rozhodnutí obsahují souhrn všech
neschopností ke službě ve skupině, v níž byl žalobce služebně zařazen, z čehož vyplývá, od kdy
do kdy neschopnost konkrétního příslušníka ke službě trvala. Je tedy možné učinit závěr,
zda o této skutečnosti věděl vedoucí příslušník při plánování služby na následující měsíc.
Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že za mimořádnou nepřítomnost je třeba
považovat tu, která nastala až po plánování směn (zpracování rozvrhu práce) na následující měsíc
podle §53 zákona o služebním poměru, tj. v případě žalobce zpravidla po 25. dni v měsíci,
který předchází kalendářnímu měsíci, v němž službu přesčas vykonal. Rozhodnutí stěžovatele
obsahovalo časové rozmezí, v němž byl dotčený příslušník pro neschopnost ke službě
nepřítomen, a městský soud proto mohl posoudit mimořádnost nastalé situace v souladu
s judikaturou.
[9] Podle stěžovatele městský soud též nesprávně posoudil otázku promlčení, neboť vyšel
i z §207 odst. 2 zákona o služebním poměru, který se týká promlčení nároku na jednotlivá
opětující se plnění, což však nedopadá na doplatek služebního příjmu za službu přesčas.
Posouzení je současně nepřezkoumatelné, protože z něj není příliš zřejmé, v čem konkrétně měl
stěžovatel pochybit.
[10] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[11] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsudek městského soudu je správný
a v souladu s aktuální rozhodovací praxí městského soudu i Nejvyššího správního soudu, jíž bylo
vyhověno již několika desítkám obdobných žalob. Požadavek městského soudu na označení
konkrétního příslušníka, jehož žalobce ve službě přesčas zastupoval, je v projednávaném případě
důvodný. Příčinou nastalé situace je nedostatečné množství příslušníků pro plnění úkolů.
Zaznamenávání důvodů nepřítomnosti ve službě je podle žalobce stěžejní pro přezkum,
zda se jednalo o nepřítomnost předvídatelnou, či nepředvídatelnou. Námitku promlčení považuje
nejen za nedůvodnou, ale především za rozpornou s dobrými mravy. Žalobce proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl a přiznal mu náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Podstatou sporu v nyní projednávané věci je otázka, zda byla žalobci služba přesčas
do 150 hodin v kalendářním roce za roky 2010 (resp. 2011) až 2012 nařízena v souladu
se zákonem o služebním poměru.
[15] Nejvyšší správní soud na úvod předesílá, že skutkově i právně totožnou věcí (pouze
ve vztahu k jinému žalobci) se zabýval již v rozsudku ze dne 20. 1. 2022, č. j. 8 As 177/2020-38,
jímž zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2020, č. j. 3 Ad 21/2017-52.
S argumentací uvedenou v citovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud ztotožňuje, a proto ji
přebírá i v tomto rozsudku.
[16] Podle §54 odst. 1 zákona o služebním poměru, ve znění účinném do 31. 12. 2017,
příslušníkovi lze v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin
v kalendářním roce. Podle §54 odst. 2 téhož zákona jestliže bude vyhlášen krizový stav podle zvláštního
právního předpisu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu, lze příslušníkovi nařídit po dobu krizového
stavu a nebo po nezbytnou dobu ve veřejném zájmu službu přesčas i nad rozsah stanovený v odstavci 1.
[17] Podle §201 odst. 1 zákona o služebním poměru za důležitý zájem služby se považuje zájem
bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru.
[18] Podle §112 odst. 2 věty první zákona o služebním poměru platí, že příslušníkovi je stanoven
služební příjem s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce.
[19] Podle §125 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušník má nárok na náhradní volno
za každou hodinu služby přesčas nad 150 hodin v kalendářním roce. Neposkytne-li bezpečnostní sbor
příslušníkovi náhradní volno v době 3 kalendářních měsíců po výkonu služby přesčas nebo v jinak dohodnuté
době, má nárok na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku,
který připadá na každou tuto hodinu služby bez služby přesčas v kalendářním měsíci, v němž službu koná.
[20] Podle §54 odst. 1 zákona o služebním poměru může být služba přesčas v maximálním
rozsahu 150 hodin v kalendářním roce nařízena pouze v důležitém zájmu služby, mimo případy
krizového stavu nebo výjimečné případy ve veřejném zájmu podle §54 odst. 2, v nichž lze nařídit
službu přesčas i nad rámec tohoto limitu. Pokud je služba přesčas nařízena v souladu s 54 odst. 1
zákona o služebním poměru, nedochází ke zvýšení služebního příjmu, neboť při jeho stanovení
se již s případnými přesčasovými hodinami v rámci zákonných mezí počítá (§112 odst. 2 zákona
o služebním poměru). Přesáhne-li počet přesčasových hodin limit 150 hodin, má příslušník nárok
buď na náhradní volno (v době tří kalendářních měsíců po výkonu služby přesčas, případně
v jinak dohodnuté době), nebo na poměrnou část příslušného základního tarifu, osobního
příplatku a zvláštního příplatku. Jak dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2013,
č. j. 4 Ads 11/2013-41, publ. pod č. 2900/2013 Sb. NSS (shodně také v novějším rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2020, č. j. 5 As 281/2019-38, bod 17), na základě
analogické aplikace §125 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušník má nárok na náhradní
volno nebo na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního
příplatku za každou vykonanou hodinu služby přesčas i v případě, že sice nebyl naplněn limit
150 hodin v kalendářním roce, avšak služba přesčas byla nařízena v rozporu se zákonem.
[21] V rozsudku č. j. 4 Ads 11/2013-41 Nejvyšší správní soud vyslovil rovněž požadavek
na odůvodnění nařízení služby přesčas. Nikoli však v tom smyslu, že by vedoucí příslušník musel
v každém jednotlivém případě vydávat správní rozhodnutí o nařízení služby přesčas [srov. §171
písm. h) zákona o služebním poměru, podle nějž se na nařízení služby přesčas nevztahuje řízení
ve věcech služebního poměru]. Vedoucí příslušník však musí alespoň rámcově vymezit určitý
důvod, pro který službu přesčas nařídil, a o tomto důvodu učinit stručný písemný záznam
například v knize služeb. Tím je zajištěna možnost přezkumu nařízení služby přesčas, aniž to
na vedoucí příslušníky klade výraznější administrativní zátěž, která by ohrožovala plnění jejich
úkolů v bezpečnostním sboru.
[22] Již z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6
Ads 151/2011-126, publ. pod č. 2823/2013 Sb. NSS, vyplývá, že službu přesčas lze nařídit
výjimečně, neboť zákonodárce její přípustnost podmínil existencí určitých zákonných podmínek,
bez jejichž existence a identifikace výkon služby přesčas nařídit nelze. Podmínky, za nichž lze
ve smyslu §54 odst. 1 zákona o služebním poměru nařídit službu přesčas, shrnul Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1 As 183/2015-63, publ. pod č. 3341/2016 Sb. NSS,
body 38 a 39, následovně: 1) důležitý zájem služby a z toho vyplývající předpoklad výjimečnosti
služby přesčas, 2) odůvodnění přijetí tohoto opatření a 3) maximální rozsah 150 hodin
v kalendářním roce, případně vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné případy ve veřejném
zájmu. Zákon o služebním poměru nepojímá službu přesčas jako další fond služební doby,
z něhož je možné bez dalších podmínek čerpat do limitu 150 hodin v kalendářním roce. Služba
přesčas podle §54 odst. 1 zákona o služebním poměru představuje výjimečné opatření,
které umožňuje nařídit výkon služby nad rámec základní doby služby. Důležitý zájem služby
nemůže spočívat v dlouhodobém až trvalém nedostatku příslušníků (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 11/2013-41).
[23] Podle §53 odst. 1 zákona o služebním poměru se doba služby rozvrhuje na jednotlivé
směny předem zpravidla na období jednoho měsíce. Z povahy věci při rozvrhu základní doby
služby vedoucí příslušník nemůže zohlednit případnou budoucí nepřítomnost příslušníků
v důsledku nepředvídaných a nepředvídatelných důvodů. V rozsudcích č. j. 4 Ads 11/2013-41
a č. j. 1 As 183/2015-63 Nejvyšší správní soud potvrdil, že okamžikem, ke kterému je třeba
posuzovat nepředvídatelnost důvodů z hlediska možnosti nařídit službu přesčas v souladu s §54
odst. 1 zákona o služebním poměru, je okamžik zpracování rozvrhu základní doby služby
podle §53 zákona o služebním poměru.
[24] K jednotlivým důvodům nepřítomnosti příslušníků, ke kterým došlo i v nyní posuzované
věci, se Nejvyšší správní soud již dříve vyjadřoval. Za uznatelný důvod, pro který je možné
jinému příslušníkovi nařídit službu přesčas, se považuje např. pracovní neschopnost jiného
příslušníka. Nikoli však paušálně. Pracovní neschopnost jednoho příslušníka není důvodem
pro nařízení služby přesčas jinému příslušníkovi v případě, kdy vedoucí příslušník o důvodu
nepřítomnosti věděl při zpracování rozvrhu základní doby služby podle §53 zákona o služebním
poměru. Jedná se sice obecně o nahodilou událost, kterou nelze dopředu předvídat, z hlediska
možnosti nařídit službu přesčas v souladu s §54 zákona o služebním poměru je však nezbytné
její nepředvídatelnost hodnotit právě k okamžiku zpracování rozvrhu základní doby služby
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2018, č. j. 9 As 207/2018-20, body 26
až 30).
[25] V případě udělení služebního volna je nezbytné rozlišovat, z jakého důvodu bylo služební
volno uděleno. Může se jednat jak o situace dopředu nepředvídatelné (např. ošetřování
nemocného člena rodiny, nepředvídatelné přerušení provozu nebo zpoždění hromadného
dopravního prostředku, účast na zásahu jednotky Sboru dobrovolných hasičů), tak o situace,
které lze dopředu předvídat velmi dobře (účast ve státní sportovní reprezentaci, činnost
vedoucího tábora, vlastní svatba, svatba dětí nebo rodičů apod.). Některé důvody mohou být
podle okolností jak předvídatelné, tak náhlé (např. dárcovství krve, výkon povinnosti svědka,
doprovod člena rodiny do zdravotnického zařízení k vyšetření). Poskytnutí služebního volna
z hlediska možnosti nařídit službu přesčas proto musí být hodnoceno ve vztahu ke konkrétnímu
důvodu jeho poskytnutí se zohledněním toho, kdy se o tomto důvodu vedoucí příslušník
dozvěděl (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 281/2019-38, bod 21).
[26] Pokud jde o vyslání na jazykový kurz, kurz odborné přípravy, studijní a ozdravné pobyty
či nařízení nebo čerpání dovolené, nelze tyto důvody nepřítomnosti považovat za takové,
pro něž by bylo možné jinému příslušníkovi nařídit službu přesčas. Ve všech těchto případech
se totiž jedná o situace, které vedoucí příslušník, resp. služební funkcionář může dopředu
ovlivnit, a nepředstavují tak pro policejní sbor žádnou nečekanou událost. Pro účely nařízení
služby přesčas jednomu příslušníkovi je proto zcela nerozhodné, kdy jiný příslušník požádá
např. o dovolenou (podrobněji rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2018,
č. j. 9 As 258/2017-32, body 33 až 36 a 44 až 48).
[27] Mimo to mohou existovat i další, zvláštní (výjimečné) důvody nepřítomnosti, jež mohou
odůvodňovat nařízení služby přesčas (typově k těmto důvodům např. rozsudek ze dne
18. 1. 2018, č. j. 9 As 27/2017-31, body 37 až 40).
[28] Otázka zákonnosti rozhodnutí služebního funkcionáře, potažmo stěžovatele,
kterým nevyhověl žádosti žalobce o doplatek služebního příjmu za 57,5 hodin v roce 2011
a 62,5 hodin v roce 2012, je v posuzované věci závislá na zodpovězení otázky, zda byly služby
přesčas v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce nařízeny v souladu se zákonem. Stěžovatel
odůvodnil nařízení služby přesčas žalobci kumulací nepřítomností ostatních příslušníků.
Nejednalo se tedy o nutnost zastoupit konkrétního příslušníka, jenž nemohl nastoupit daný den
do služby, nýbrž šlo o situaci, kdy do služby v tentýž den nenastoupilo více příslušníků najednou,
a to z různých důvodů.
[29] Judikatura Nejvyššího správního soudu k posuzování nároků na doplatek služebního
příjmu za nařízenou službu přesčas nevyžaduje, aby služba přesčas byla nařízena vždy jako zástup
za jmenovitě určeného příslušníka. Naopak, připouští nařízení služby přesčas z důvodu kumulace
nepřítomností příslušníků ve výkonu služby z různých důvodů. Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 25. 1. 2018, č. j. 9 As 258/2017-32, uvedl, že v takovém případě řádné posouzení žaloby
z hlediska oprávněnosti nařízených služeb přesčas vyžaduje nejprve provést rozbor toho, zda lze
jednotlivé dílčí důvody nepřítomnosti příslušníků uvedené správními orgány samostatně
akceptovat jako důvody pro nařízení služby přesčas jinému příslušníkovi, tj. zda jsou v souladu
s §54 zákona o služebním poměru. A následně provést rozbor toho, zda u každého dne nařízené
služby přesčas obstojí odůvodnění správních orgánů poukazující na kumulaci nepřítomností celé
řady příslušníků chybějících ze široké palety důvodů. Při tom je potřeba vzít v potaz také to,
kolika příslušníkům byla služba přesčas ten který den nařízena oproti počtu příslušníků
chybějících z „přesčasově uznatelných“ důvodů. Toto posouzení je nezbytné činit s ohledem
na specifika každého dne nařízené služby přesčas, neboť jednotlivé důvody nepřítomnosti
se u příslušníků mohou měnit, stejně jako se může měnit i samotný počet těch, kteří do služby
nenastoupili, a těch, kterým byla služba přesčas nařízena (obdobně např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4. 2021, č. j. 4 As 330/2020-33, či ze dne 19. 6. 2020,
č. j. 5 As 281/2019-38, bod 20).
[30] Pokud by v daný den bylo do služby přesčas povoláno stejné či menší množství
příslušníků než těch, kteří ve službě chyběli z mimořádného a nepředvídatelného důvodu,
je nutno přesčas nařízený s odůvodněním kumulace nepřítomností považovat za přesčas
nařízený v důležitém zájmu služby v souladu s §54 odst. 1 zákona o služebním poměru. Naopak,
pokud by soud na základě výše uvedeného posouzení dospěl k závěru, že v určitém dni bylo
ke službě přesčas povoláno více příslušníků než těch, kteří byli nepřítomni z „přesčasově
uznatelných“ důvodů, nemohlo by se jednat o přesčas nařízený v souladu s podmínkami
§54 zákona o služebním poměru, pokud by nebylo možno určit, za kterého konkrétního
nepřítomného příslušníka byl „náhradník“ povolán.
[31] Ačkoliv správní orgány nejsou v případě kumulace důvodů nepřítomností povinny
u každého příslušníka konkrétně uvádět, za koho daný přesčas slouží, nelze akceptovat situaci,
v níž by nebylo možné v souhrnu určit, že všichni přesčas povolaní příslušníci zastupují
pouze příslušníky nepřítomné z mimořádných a nepředvídatelných důvodů. Opačný závěr
by mohl vést k tomu, že bezpečnostní sbor by na základě například již jedné uznatelné
nepřítomnosti mohl nařídit s poukazem na kumulaci nepřítomností (tedy jak uznatelných
tak neuznatelných) neomezené množství přesčasů kvalifikovaných jako přesčas v důležitém
zájmu služby podle §54 odst. 1 ve spojení s §201 odst. 1 zákona o služebním poměru,
což odporuje výše uvedeným pravidlům pro posuzování zákonnosti nařízení služeb přesčas.
[32] Městský soud však tímto způsobem nepostupoval, neboť se zaměřil na to, zda
z napadeného rozhodnutí a správního spisu lze ověřit, za kterého konkrétního příslušníka žalobce
pracoval konkrétní přesčas (body 17, 23, 24 a 25 napadeného rozsudku). Jelikož zjistil, že takovou
informaci neobsahují, dospěl k závěru o vadě řízení, neboť skutkový stav, který vzal správní
orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění [§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval výše, není povinností správních orgánů, aby při nařízení
přesčasu příslušníku bezpečnostního sboru uvedly konkrétního příslušníka, za jehož
nepřítomnost přesčas koná. Námitka stěžovatele je proto důvodná a rozsudek městského soudu
je v tomto ohledu nezákonný. Městský soud se měl namísto toho zaměřit na přezkum,
zda jednotlivé důvody nepřítomnosti příslušníků uvedené v odůvodnění přezkoumávaných
správních rozhodnutí pro dny, ve kterých byla žalobci nařízena služba přesčas, je možné
považovat za mimořádné a nepředvídatelné, tedy takové, pro které je možné nařídit jinému
příslušníkovi službu přesčas ve smyslu §54 odst. 1 zákona o služebním poměru, a zároveň
na skutečnost, kolika příslušníkům byla daný den služba přesčas nařízena. Právě tak totiž své
rozhodnutí odůvodnil stěžovatel, jakož i služební funkcionář. U jednotlivých dní, kdy byla žalobci
nařízena služba přesčas, totiž poukázal na to, že do služby nenastoupila z rozličných důvodů celá
řada policistů, a došlo tak ke kumulaci nepřítomnosti více příslušníků.
[33] Stěžovatel se dále ohradil proti závěru městského soudu, který mu rovněž vytknul,
že ze shromážděných podkladů není možné ověřit (ne)předvídatelnost pracovní neschopnosti
jiných příslušníků, neboť neobsahují informaci, o jakou pracovní neschopnost šlo. Stěžovatel
namítl, že vedoucí příslušníci, resp. služební funkcionáři nejsou oprávněni znát důvody
neschopnosti podřízených příslušníků ke službě.
[34] K nepřítomnosti spočívající v pracovní neschopnosti městský soud správně uvedl, že jde
o důvod, pro který je možné jinému příslušníkovi nařídit službu přesčas. Doplnil, že správní spis
obsahuje 1 ks CD „Plán služeb“, na němž jsou zaznamenány plány služeb I. a II. oddělení
Inspektorátu cizinecké policie Praha Ruzyně, a 1 ks CD, na němž je zaznamenána evidence
proplácení služeb přesčas jednotlivých příslušníků předmětného útvaru včetně žalobce.
Podle městského soudu se však jedná o nepůvodní podklady vytvořené až dodatečně z podnětu
žalobce a navíc na základě nich „nelze učinit jednoznačný závěr, že např. pracovní neschopnost příslušníka
nastala v důsledku plánované neschopnosti (připadá v úvahu např. dopředu známá lázeňská péče, plánovaný
operační výkon) či v důsledku neplánované neschopnosti (připadá v úvahu např. náhlé virové onemocnění, akutní
operační výkon)“.
[35] Je pravdou, že z uvedených materiálů na CD neplynou konkrétní důvody pracovní
neschopnosti. Judikatura Nejvyššího správního soudu však takový požadavek na odůvodnění
správních rozhodnutí neklade. Jak je shrnuto výše v bodě [24], pracovní neschopnost je
obecně nahodilou událostí, kterou nelze dopředu předvídat, přičemž z hlediska možnosti nařídit
službu přesčas v souladu s §54 zákona o služebním poměru je nezbytné její nepředvídatelnost
hodnotit právě k okamžiku zpracování rozvrhu základní doby služby. Není tedy nezbytné znát
konkrétní důvod pracovní neschopnosti, ostatně i městský soud si byl vědom, že tyto údaje bývají
často skartovány a nemusí tak být možné je dohledat a doložit (bod 29 napadeného rozsudku;
obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2020, č. j. 4 As 327/2019-27,
bod 14). Dostačující je však pouze znalost okamžiku, kdy se vedoucí příslušník o pracovní
neschopnosti jednotlivých příslušníků dozvěděl. Ani tento závěr městského soudu tedy není
v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, a proto je rovněž nezákonný.
[36] Rozhodnutí stěžovatele i správní spis obsahují časové rozmezí, v němž byli jednotliví
příslušníci nepřítomni pro neschopnost ke službě. Městský soud se měl proto zaměřit
na hodnocení, zda každá jednotlivá pracovní neschopnost představovala (ne)předvídatelný důvod
nepřítomnosti ostatních příslušníků, tj. zkoumat, zda vedoucí příslušník o nepřítomnosti
příslušníků z důvodu pracovní neschopnosti věděl při zpracování rozvrhu základní doby služby
(plánování směn) podle §53 zákona o služebním poměru. Podle stěžovatele šlo v případě žalobce
zpravidla o 25. den v měsíci (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 As 327/2019-27, bod 10). Stěžovatel tvrdí, že takové posouzení lze na základě správního
rozhodnutí a obsahu správního spisu provést. Až teprve pokud by tyto údaje z rozhodnutí,
případně ze spisu nevyplývaly, bylo by možno stěžovatelovo rozhodnutí považovat
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[37] K vyjádření městského soudu k institutu promlčení Nejvyšší správní soud uvádí,
že městský soud tak učinil zcela mimo rámec žalobních bodů, neboť žalobce proti závěru
o promlčení nároku za dobu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 a od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2011 v žalobě
vůbec nebrojil. Nejde současně o otázku, kterou by se městský soud musel zabývat z moci úřední.
Městský soud se proto dopustil vady řízení, neboť rozhodnutí přezkoumal i v rozsahu,
který žalobce vůbec nenapadl. Závěry, které městský soud vyslovil, tudíž nelze považovat
za závazný právní názor a je zcela nadbytečné, aby se jimi Nejvyšší správní soud zabýval.
[38] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené napadený rozsudek městského soudu
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud je v dalším řízení
vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.). Městský soud tedy v mezích žalobních bodů přezkoumá správní
rozhodnutí postupem plynoucím z výše shrnuté judikatury Nejvyššího správního soudu.
[39] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2022
David Hipšr
předseda senátu