ECLI:CZ:NSS:2022:7.AZS.110.2022:26
sp. zn. 7 Azs 110/2022 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Lenky
Krupičkové a Davida Hipšra v právní věci žalobce: N. V. B., zastoupený Mgr. Markem
Sedlákem, advokátem se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalovanému: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
13. 4. 2022, č. j. 112 A 8/2021-52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 11. 2021, č. j. MV-161643-4/SO-2021, zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále též „ministerstvo“) ze dne 13. 8. 2021,
č. j. OAM-3464-18/PP-2021. Tímto rozhodnutím ministerstvo zamítlo podle §87e odst. 1
písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), žalobcovu žádost
o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území
České republiky (dále též „ČR“), neboť je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným
způsobem narušit veřejný pořádek. Současně ministerstvo stanovilo žalobci lhůtu 35 dní
od právní moci rozhodnutí k vycestování z území ČR.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem
(dále též „krajský soud“), který ji zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Soud zrekapituloval
pobytovou historii žalobce, přičemž zdůraznil, že byl pravomocně odsouzen pro spáchání zločinu
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 8 let a propadnutí finanční hotovosti.
Týmž rozsudkem byla odsouzena i jeho současná žena a bratr, žalobce celou skupinu řídil.
Rozhodnutím Okresního soudu v Mostě ze dne 31. 5. 2019 byl žalobce podmíněně propuštěn
z výkonu trestu odnětí svobody a byla mu stanovena zkušební doba pět let. Podle krajského
soudu správní orgány srozumitelně uvedly, v čem spatřují existenci trvajícího, aktuálního
a důvodného nebezpečí, které žalobce představuje pro veřejný pořádek. Přiléhavě odkázaly na
závažnost a dobu trvání trestné činnosti páchané žalobcem, časový odstup od jejího spáchání
a zohlednily délku a trvání zkušební doby, která mu byla stanovena při podmíněném propuštění.
Vypořádaly se i s otázkou zásahu do jeho soukromého a rodinného života a tento shledaly jako
přiměřený. Závěry správních orgánů shledal krajský soud věcně správnými. Zohlednil vysokou
společenskou nebezpečnost trestné činnosti žalobce, jeho postavení v organizované zločinecké
skupině a dobu páchání trestné činnosti. Připustil, že od jejího spáchání uplynulo 8 let, avšak tato
doba nemůže být chápána jako dobrovolné řádné vedení života, neboť převážně zahrnuje pobyt
žalobce ve vazbě a ve výkonu trestu. Ani uplatnění institutu podmíněného propuštění samo
o sobě nevypovídá nic o riziku dalšího protiprávního jednání žalobce a nezaručuje, že se skutečně
napravil. To, že je ž alobce 2,5 roku podmíněně propuštěn, neznamená, že již nepředstavuje
nebezpečí pro společnost, a to i s ohledem na povahu protiprávního jednání, kterého se dopustil,
a roli, kterou při tom zastával. Toto nebezpečí neoslabuje ani skutečnost, že má rozvinutý
rodinný život, neboť ani ten mu nebránil v páchání závažné trestné činnosti právě s rodinnými
příslušníky. Až z průběhu celé zkušební doby lze usuzovat na to, zda žalobce prokázal, že účel
trestu byl naplněn a on již vede řádný život. S ohledem na to, že se žalobce vrátil do komunity,
v níž páchal trestnou činnost, shledal krajský soud oprávněnou pochybnost správních orgánů, zda
žalobce opět nenadřadí poslušnost ke své rodině nad respektování právních předpisů. Dosavadní
a současný život žalobce tak nedávají do budoucna dostatečné záruky, že žalobce povede na
území České republiky spořádaný život neohrožující důležité zájmy celé společnosti. Správní
orgány dle krajského soudu dostatečně zohlednily individuální okolnosti případu a nespokojily se
s prostým odkazem na skutečnost, že se žalobce v minulosti dopustit trestné činnosti. Jejich
rozhodnutí není v rozporu s čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES
ze dne 29. 4. 2004, o právu občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se
pohybovat a pobývat na území členských států (dále též „pobytová směrnice“). O rozpor by se
jednalo pouze v případě, že by jediným důvodem zamítnutí žádosti žalobce byla skutečnost, že
byl dříve odsouzen za spáchání trestného činu. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo.
III.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Krajský soud podle něj chybně posoudil,
že představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů
společnosti. K tomuto konstatování nepostačuje, že v minulosti spáchal závažný trestný čin.
V souladu s čl. 27 odst. 2 pobytové směrnice je nutné zkoumat, zda je možno z chování cizince
dovozovat s vysokou pravděpodobností, že závažně poruší veřejný pořádek či bezpečnost
i v budoucnu. Krajský soud však hodnotil individuální okolnosti ze života stěžovatele svědčící
v jeho prospěch (podmíněné propuštění, řádný život po dobu dvou a půl let, rozvinutý rodinný
život, zaměstnání) pouze samostatně. Právě ve svém souhrnu však tyto okolnosti oslabují, až
vyvrací závěr soudu o aktuálnosti hrozby ze strany stěžovatele. Stěžovatel se vyslovil proti závěru
krajského soudu, že může přestat být hrozbou pro veřejný pořádek teprve po uplynutí zkušební
doby. Poukázal rovněž na to, že se již nestýká s dalšími spolupachateli, tj. bratrem a tchýní.
Nevrátil se tedy ke komunitě zapojené do trestné činnosti. Vrátil se toliko ke své manželce, která
sice byla spolupachatelkou, ale byla rovněž propuštěna a nyní vede řádný život a pracuje.
Narodilo se jim druhé dítě a čekají třetí. Ani návrat k rodině tedy nezvyšuje hrozbu ze strany
stěžovatele pro veřejný pořádek. Podle stěžovatele odůvodnění napadeného rozsudku odporuje
požadavkům čl. 27 odst. 2 pobytové směrnice, protože není založeno na jeho osobním jednání,
ale na generální prevenci drogové trestné činnosti. Výsledný zásah do rodinného života
stěžovatele pak nesplňuje podmínku nezbytnosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“). Touto otázkou se správní orgány ani
nezabývaly, posuzovaly toliko přiměřenost zásahu. S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl, aby
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí a na napadený
rozsudek, v němž krajský soud dostatečně odůvodnil, proč jsou rozhodnutí správních orgánů
zákonná a věcně správná. Podle žalovaného není na místě bagatelizovat trestnou činnost, kterou
stěžovatel spáchal.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval obecně namítanou nepřezkoumatelností
rozsudku krajského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Bylo by totiž předčasné zabývat
se právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí soudu skutečně
nepřezkoumatelné.
[7] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil.
Z rozsudku krajského soudu jednoznačně vyplývá, z jakých důvodů aproboval rozhodnutí
žalovaného. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje
jeho nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013-30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010-163). Krajský soud i správní orgány
se argumentačně dostatečně vypořádaly se všemi relevantními námitkami stěžovatele.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném
smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah
nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-76, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Není
přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se
soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci
účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné
aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci
důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, či ze dne
29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64). K takovým vadám nedošlo.
[9] Přisvědčit nelze ani dílčím výtkám vůči srozumitelnosti rozsudku. S ohledem na to, že se
stěžovatel dopustil trestné činnosti spolu s dalšími rodinnými příslušníky včetně své současné
manželky, je zcela zřejmé, co krajský soud myslel „návratem stěžovatele ke komunitě, která byla
zapojena do trestné činnosti“. Návratem k manželce se totiž stěžovatel vrátil do prostředí, které
stěžovateli již dříve nijak nebránilo v páchání závažné trestné činnosti, naopak se na ní podílelo,
a to nejen v době těhotenství manželky, ale i po narození prvního syna. Toto prostředí tedy
krajský soud nepovažoval za dostatečnou záruku, že stěžovatel bude do budoucna dodržovat
právní předpisy. Úvahy krajského soudu jsou v tomto ohledu naprosto srozumitelné. Stejně tak
se krajský soud i správní orgány dostatečně věnovaly otázce nezbytnosti zásahu do soukromého
a rodinného života stěžovatele. Z jejich rozhodnutí jasně plyne, že nezbytnost zásahu spatřují
v intenzitě hrozby stěžovatele pro závažné narušení veřejného pořádku České republiky (zejména
str. 8 rozhodnutí ministerstva a pak převážná část napadeného rozhodnutí žalovaného).
[10] Námitky vytýkající napadenému rozsudku nepřezkoumatelnost tak nejsou důvodné.
[11] Předmětem sporu je otázka, zda správní orgány v případě stěžovatele správně aplikovaly
§87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, podle něhož ministerstvo žádost o vydání povolení
k přechodnému pobytu zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo
závažným způsobem narušit veřejný pořádek.
[12] Citované ustanovení do českého právního řádu přímo transponuje čl. 27 odst. 2 pobytové
směrnice, podle něhož platí, že opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí
být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí
odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce
musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.
Odůvodnění:
, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná.
[13] Stěžovatel především namítl, že krajský soud (stejně jako správní orgány) založil své
rozhodnutí pouze na tom, že stěžovatel byl v minulosti odsouzen pro závažný trestný čin.
Nezohlednil však jeho osobní situaci a chování. Jednotlivé skutečnosti hodnotil pouze izolovaně
a nikoliv v jejich souhrnu. Takový přístup je dle stěžovatele v rozporu s čl. 27 odst. 2 pobytové
směrnice i čl. 8 Úmluvy. Těmto námitkám Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit.
[14] Krajský soud zohlednil při posouzení věci široké spektrum relevantních skutečností. Vzal
v potaz nejen samotné odsouzení stěžovatele, ale i konkrétní okolnosti stěžovatelem páchané
trestné činnosti, závažnost trestného činu, délku páchání trestné činnosti a intenzitu dílčích
útoků, roli stěžovatele v rámci organizované zločinecké skupiny, uložený trest odnětí svobody
a jeho délku, ale i důvody, které jej k páchání trestné činnosti vedly. Toto posouzení odpovídá
požadavkům Úmluvy, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2020,
sp. zn. I. ÚS 945/20. V něm Ústavní soud uvedl, že „vnitrostátní orgány (resp. soudy) musejí kromě
existence předchozího odsouzení vzít v úvahu další okolnosti jako například uložený trest, míru zapojení
jednotlivce do trestné činnosti, rozsah způsobené škody, četnost trestných činů, tendenci k opakování trestné činnosti
či chování stěžovatele v době po odsouzení. Teprve v rámci posouzení proporcionality opatření je pak třeba
hodnotit, zda je potenciální zrušení povolení k trvalému pobytu v souladu se zásadou přiměřenosti, a to zejména
s ohledem na skutečnosti, jako je délka pobytu dotyčné osoby na daném území, věk, zdravotní stav, rodinné
a ekonomické poměry, společenská a kulturní integrace v hostitelském členském státě, intenzita vazeb na zemi
původu atd. V tomto kroku je pak možné zhodnotit i stupeň závažnosti protiprávního jednání, tj. hodnotit
obecnou a typovou společenskou nebezpečnost spáchaného zločinu či vzít v úvahu zdravotní stav dotčené osoby.“
Krajský soud dále přihlížel k tomu, že stěžovatel se fakticky navrátil do obdobného prostředí, ve
kterém se pro páchání trestné činnosti rozhodl a které se na této činnosti rovněž podílelo. Byť je
tento návrat logický, neboť spolupachatelkou stěžovatele byla mj. jeho manželka, krajský soud
přiléhavě přihlédl k tomu, v jakých společenských podmínkách se stěžovatel nachází. Nepominul,
že od spáchání trestné činnosti uplynulo více než 8 let, avšak logicky poukázal na to, že tato byla
ukončena jejím odhalením a většinu z oněch 8 let stěžovatel strávil ve vazbě nebo ve výkonu
trestu odnětí svobody. Doba 2,5 roku, po kterou stěžovatel vede dle svých tvrzení standardní
řádný život, pak tvoří toliko polovinu zkušební doby podmíněného propuštění stěžovatele.
Krajský soud tedy odůvodnění napadeného rozsudku jasně a srozumitelné individualizoval ve
vztahu k osobě stěžovatele. Zjevně uvažoval nad všemi relevantními okolnostmi, a to i v jejich
souhrnu. V žádném případě nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že by rozhodnutí založil pouze
na tom, že byl v minulosti odsouzen pro trestnou činnost. V návaznosti na uvedené pak není
důvodná ani námitka, že by odůvodnění napadeného rozsudku bylo v rozporu s čl. 27 odst. 2
pobytové směrnice, protože je založeno na generální prevenci drogové trestné činnosti. Žalovaný
i krajský soud přihlédli k relevantním individuálním okolnostem případu stěžovatele a hodnotili
také jeho současnou situaci. Nejvyšší správní soud přitom považuje za vhodné uvést, že
obdobnými námitkami se v jiné věci stěžovatele zabýval již v nedávném rozsudku ze dne
22. 12. 2021, č. j. 3 Azs 114/2020-31, přičemž dospěl k totožným závěrům.
[15] Stěžovatel dále v kasační stížnosti zpochybnil, že byla v jeho případě naplněna podmínka
nezbytnosti ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Ani této námitce však nemůže Nejvyšší správní soud
přisvědčit a naopak se ztotožňuje se závěry, ke kterým dospěl krajský soud. Nelze totiž přehlížet
povahu trestné činnosti, a především úlohu stěžovatele v organizované zločinecké skupině, kdy
stěžovatel dle zjištění orgánů činných v trestním řízení tuto skupinu fakticky řídil a kontroloval
prodej omamných látek, za nějž vybíral finanční hotovost, jak je zdejšímu soudu známo
z rozsudku č. j. 3 Azs 114/2020-31. Stěžovatel se svým jednáním dopustil natolik závažného
protiprávního jednání, že jím namítaný zásah do jeho soukromého a rodinného života lze
považovat nejen za přiměřený, ale především za nezbytný. K tomuto závěru lze přiměřeně
odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 3. 2015, č. j. 7 Azs 285/2014-39.
[16] Na uvedených závěrech ničeho nemění akcent stěžovatele na jeho podmíněné propuštění
z výkonu trestu odnětí svobody a poukaz na vedení řádného života. Předně, pokud stěžovatel
tvrdí, že se dopustil závažné trestné činnosti jen jedenkrát, a to před devíti lety a od té doby žije
spořádaným životem, je nutné zdůraznit, že trestnou činnost v podobě zvlášť závažného zločinu
páchal kontinuálně v letech 2011 až 2013, po jejím odhalení byl až do roku 2019 ve vazbě či ve
výkonu trestu odnětí svobody a jeho nynější pobyt na svobodě je podmíněn pětiletou zkušební
dobou. Co se týče samotného podmíněného propuštění a následného života stěžovatele, je
vhodné opět poukázat na rozsudek č. j. 7 Azs 285/2014-39, ve kterém zdejší soud v obdobné
situaci konstatoval: „Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nepředstavuje zahlazení odsouzení.
Na stěžovatele se nehledí, jako by nebyl odsouzen. Pro něj negativní důsledky jeho jednání tak nadále přetrvávají
(byť v menší míře), přičemž se nevyčerpávají použitím trestněprávních nástrojů. Stěžovatel si musel být při páchání
natolik závažného úmyslného trestného činu vědom možných důsledků také v rovině zákona o pobytu cizinců
(srov. také např. městským soudem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. IV.ÚS
108/97, …).“ Přímo ve vztahu ke stěžovateli lze pak odkázat na rozsudek
č. j. 3 Azs 114/2020-31, dle kterého „podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody samo o sobě
a bez dalšího neznamená, že se cizinec napravil, povede řádný život a již žádné nebezpečí pro veřejný pořádek
ve smyslu zákona o pobytu cizinců nepředstavuje. Pokud by byly v tomto smyslu správní orgány vždy ’vázány’ tím,
že došlo k podmíněnému propuštění (či k propuštění po vykonání celého trestu), byla by možnost aplikace výhrady
veřejného pořádku de facto vyprázdněna. Otázku nebezpečí cizince pro veřejný pořádek je třeba posuzovat
samostatně, a to zejména s ohledem na povahu jeho trestné činnosti a další zjištěné okolnosti, a to i poté, co byl
z výkonu trestu (podmíněně) propuštěn (srov. krajským soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 10 Azs 312/2016-59; …).“ Odkázat lze rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019-33, který byl obsáhle citován již v rozsudku
č. j. 3 Azs 114/2020-31. Nadto je vhodné zdůraznit, že stěžovateli byla stanovena zkušební doba
v délce pěti let, což svědčí o míře rizika, kterou propuštění stěžovatele na svobodu podle názoru
trestního soudu představovalo. Ostatně již v rozsudku ze dne 26. 9. 2018,
č. j. 2 Azs 156/2018-49, Nejvyšší správní soud uvedl, že: „I délka zkušební doby podmíněného
propuštění (zde do roku 2021) má určitou vypovídací hodnotu o závažnosti potrestaného jednání u konkrétní
osoby s určitými osobnostními charakteristikami, a může být nahlížena jako ’rizikové’ období, kdy je potřeba
hrozbou návratu do výkonu trestu zvýšit motivaci podmíněně propuštěného vyhnout se konfliktu se zákonem a vést
řádný život. I když rozhodně nelze zjednodušeně říci, že překážka pro povolení k přechodnému pobytu trvá přesně
po zkušební dobu podmíněného propuštění, určitou indicii, již nelze přehlížet, tato okolnost představuje.“
Rozhodnutí správních orgánů a krajského soudu tedy i v tomto ohledu konvenuje citované
judikatuře.
[17] S ohledem na uvedené dále nelze považovat za důvodné ani námitky spočívající v tom,
že stěžovatel již nepředstavuje aktuální ohrožení veřejného pořádku. Jak uvedl Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019-33, „aby správní orgán mohl učinit závěr,
že nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, již nehrozí, musela by v době, kdy
je žalobce podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, existovat velmi vysoká pravděpodobnost,
že se nedopustí podobného jednání, za jaké byl odsouzen, a že i v jiných ohledech nebude představovat jeho pobyt
na území ČR nebezpečí pro veřejný pořádek. Poté, co žalovaný (správně žalobce – pozn. soudu) svoji
důvěryhodnost zásadním způsobem zpochybnil spácháním trestného činu významné závažnosti, je spravedlivé
po něm vyžadovat významnou míru ujištění, že podobné jednání u něho pro futuro již nehrozí. Tato
pravděpodobnost by měla výrazně přesahovat míru 'trestněprávní naděje' na polepšení, jež mohla být důvodem pro
žalobcovo podmíněné propuštění“ (důraz přidán). V případě stěžovatele nejsou dány žádné okolnosti
svědčící o významné míře ujištění, že podobné jednání u něho do budoucna již nehrozí. Naopak,
na základě okolností spáchání trestné činnosti, stejně jako délky zkušební doby a návratu
stěžovatele do sociálního prostředí, ve kterém trestnou činnost páchal, je Nejvyšší správní soud
ve shodě s žalovaným a krajským soudem toho názoru, že stěžovatel nadále představuje aktuální
hrozbu pro veřejný pořádek.
[18] Je však třeba korigovat paušalizující úvahu krajského soudu o korelaci mezi úspěšným
uplynutím zkušební doby podmíněného propuštění a trváním nebezpečí pro veřejný pořádek. Jak
uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 Azs 29/2019-33: „Samo uplynutí zkušební doby tedy
žádný jasný mezník v intenzitě nebezpečnosti cizince nemusí představovat, jakkoli obvykle bude významným
faktorem pro posouzení nebezpečí, které cizinec může pro veřejný pořádek představovat. Je totiž velmi dobře
představitelné, že již v průběhu zkušební doby bude patrné, že žádným nebezpečím pro veřejný zájem aktuálně
není a ani v budoucnu pravděpodobně nebude, například proto, že autenticky a do hloubky změnil svůj přístup
k životu žádoucím směrem. Stejně tak je ale velmi dobře možné, že ani úspěšným osvědčením ve zkušební době
jeho nebezpečnost pro veřejný zájem nepomine, například proto, že skutečnou vůli k trvalé změně svého přístupu
k životu žádoucím směrem neprojevuje a řádně se chová jen ’pro účely’ přečkání důsledků trestního odsouzení. Vše
závisí na individuálním posouzení životních poměrů a chování cizince. Trestněprávní status cizince je v tomto
ohledu pro stěžovatele pouze východiskem jeho autonomního posouzení pro účely zákona o pobytu cizinců.
Informace o trestní historii cizince je správní orgán povinen si v dostatečné míře podrobnosti opatřit a patřičně je
reflektovat, nicméně musí na ně hledět s ohledem na odlišné účely trestního a cizineckého práva.“
[19] Na základě uvedeného tedy Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine). Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2022
Tomáš Foltas
předseda senátu