ECLI:CZ:NSS:2022:7.AZS.151.2021:20
sp. zn. 7 Azs 151/2021 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: S. N., zastoupen
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému: Krajské
ředitelství policie Pardubického kraje, se sídlem Opočínek 57, Pardubice, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
ze dne 18. 5. 2021, č. j. 66 A 4/2021 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Ladislavu Bártovi se p ři zn áv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 15. 3. 2021, č. j. KRPE-12748-45/ČJ-2021-170022, žalovaný
rozhodl podle §129 odst. 1 ve spojení s §129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
o prodloužení zajištění žalobce za účelem předání podle přímo použitelného právního předpisu
Evropské unie – nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví
kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní
ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém
z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“). Původně byl žalobce zajištěn na základě
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2021, č. j. KRPE-12748-24/ČJ-2021-170022, doba zajištění
byla stanovena na 30 dní od okamžiku omezení osobní svobody, ke kterému došlo 15. 2. 2021
v 18.30 hodin. Napadeným rozhodnutím žalovaný dobu zajištění žalobce prodloužil
do 26. 4. 2021.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové - pobočka v Pardubicích, který ji zamítl rozsudkem ze dne 18. 5. 2021,
č. j. 66 A 4/2021 - 38.
[3] Krajský soud úvodem předeslal, že vázán rozsahem žalobních námitek se zabýval výlučně
otázkou zákonnosti doby prodloužení zajištění žalobce napadeným rozhodnutím. Krajský soud
přisvědčil argumentaci žalobce v tom, že žalovaný, rozhoduje-li o prodloužení trvání zajištění,
by měl dobu prodloužení zajištění určit tak, aby tato v souladu s čl. 28 nařízení Dublin III
nepřekročila šest týdnů ode dne vydání rozhodnutí. V této souvislosti se krajský soud zabýval
otázkou, jež byla mezi stranami sporná, a sice kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno. Vycházel
přitom z §71 odst. 2 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“). Krajský soud konstatoval, že písemné vyhotovení napadeného
rozhodnutí založené ve správním spise není opatřeno doložkou „Vypraveno dne:“, z níž by bylo
jednoznačně patrné, kdy žalovaný učinil jiný úkon směřující k doručení. Přímo z doložky
na napadeném rozhodnutí však vyplývá, že rozhodnutí bylo doručováno žalobci přímo
žalovaným osobním předáním v Zařízení zajištění cizinců Vyšní Lhoty, a to za přítomnosti
tlumočníka. Krajský soud z toho dovodil, že faktický úkon směřující k doručení rozhodnutí
žalobci učinil žalovaný právě dne 15. 3. 2021. Tento závěr je podle krajského soudu podpořen
i tím, že den 15. 3. 2021 byl rozhodným datem, v němž byla rumunská strana buď povinna
vyjádřit explicitní souhlas s přijetím žalobce, anebo by se uplatnil souhlas implicitní. Krajský soud
proto uzavřel, že k vydání napadeného rozhodnutí nedošlo dne 13. 3. 2021, nýbrž až dne
15. 3. 2021; od tohoto data se pak počítá šestitýdenní lhůta ve smyslu čl. 28 nařízení Dublin III,
která uplynula dne 26. 4. 2021, přičemž právě do tohoto data žalovaný zajištění žalobce
prodloužil. Jeho rozhodnutí je tak v otázce určení doby zajištění přezkoumatelné a dobu
prodloužení zajištění je třeba považovat za zákonnou.
III.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[5] Stěžovatel namítal, že krajský soud nesprávně vyhodnotil datum vydání žalobou
napadeného rozhodnutí, od nějž vyvozoval běh šestitýdenní lhůty, o níž maximálně mohl
žalovaný prodlužovat jeho zajištění. Zatímco stěžovatel vycházel z data 13. 3. 2021 vyznačeného
na rozhodnutí, krajský soud vycházel z data 15. 3. 2021, které odpovídá datu předání rozhodnutí
stěžovateli. Závěr krajského soudu o datu vydání rozhodnutí je však podle stěžovatele nesprávný.
V případě, že žalovaný v rozporu s §71 odst. 2 písm. a) správního řádu datum vypravení na svém
rozhodnutí nevyznačil, neplyne ze spisu žádný důvod domnívat se, že k faktickému vypravení
nedošlo dříve než 15. 3. 2021, tedy např. 13. 3. 2021, což zcela logicky mohl být okamžik
faktického vypravení, které v případě osobního předávání může v praxi znamenat např. předání
vyhotovení rozhodnutí pracovníkovi žalovaného, který následně osobně doručí rozhodnutí
stěžovateli. Správní spis proto podle názoru stěžovatele nedává jasnou odpověď na otázku,
kdy přesně došlo k vypravení, a tudíž i vydání rozhodnutí, neboť argument žalovaného,
podle nějž měly být potřebné podklady shromážděny až dne 15. 3. 2021, rovněž nemá oporu
ve spise. To, že žalovaný byl dne 16. 3. 2021 informován dublinským střediskem o rumunském
souhlasu se pak pochopitelně nemohlo odrazit v rozhodnutí, ať by bylo vydáno dne 13. 3. 2021
nebo 15. 3. 2021. S ohledem na to, že žalovaný nevyznačil na rozhodnutí datum vypravení, je
třeba vycházet z data pro stěžovatele příznivějšího, a to již s ohledem na to, že je rozhodováno
o omezení jeho osobní svobody, a je tak třeba šetřit jeho práva v co nejširší možné míře.
Stěžovatel tedy shrnul, že názor krajského soudu, podle nějž došlo k vydání rozhodnutí až dne
15. 3. 2021, je nesprávný a z toho vyplývající přesvědčení o zákonnosti žalobou napadeného
rozhodnutí tak nemůže obstát.
[6] Na základě výše uvedeného proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry napadeného
rozsudku krajského soudu. Poukázal na to, že stěžovatel argumentuje shodně jako v podané
žalobě. Rovněž uvedl, že se k obsahu kasační stížnosti nebude dále vyjadřovat.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud předesílá, že nepostupoval podle §104a odst. 1 s. ř. s., ve znění
účinném od 1. 4. 2021, podle něhož platí: Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem
rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji
Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. V nyní posuzované věci totiž krajský soud rozhodl po nabytí
účinnosti příslušné novely s. ř. s. a současně rozhodoval specializovaný samosoudce (srov.
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28, ze dne
5. 8. 2021, č. j. 10 Azs 196/2021 - 30, ze dne 14. 7. 2021, č. j. 10 Azs 184/2021 - 36, ze dne
15. 7. 2021, č. j. 9 Azs 110/2021 - 30, ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021 - 31, ze dne
24. 9. 2021, č. j. 10 Azs 225/2021 - 34). Ve věci bylo třeba posoudit, kdy bylo žalobou napadené
rozhodnutí o prodloužení zajištění vydáno. Podstata věci tedy spočívala spíše v rovině skutkové
než právní. Krajský soud však nevycházel při rozhodování z dosavadní judikatury vztahující
se k typově obdobným věcem a rovněž v rozhodnutí o kasační stížnosti by nepostačovalo
odkázat na dostatek existující judikatury, která se obdobnou problematikou zabývá. Proto byla
kasační stížnost posouzena meritorně.
[11] Podstatou kasační stížnosti je tvrzení stěžovatele, že žalobou napadené rozhodnutí bylo
vydáno nikoliv dne 15. 3. 2021, ale již dne 13. 3. 2021, a proto stanovená doba prodloužení
zajištění do 26. 4. 2021 přesahuje maximální šestitýdenní lhůtu ve smyslu čl. 28 odst. 3 nařízení
Dublin III.
[12] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ve správním spisu je založeno písemné vyhotovení
rozhodnutí žalovaného č. j. KRPE-12748-45/ČJ-2021-170022, které je v záhlaví označeno „Ústí
nad Orlicí 13. března 2021“. Toto vyhotovení rozhodnutí je dále opatřeno záznamem o osobním
převzetí stěžovatelem, který rozhodnutí převzal ve Vyšních Lhotách dne 15. 3. 2021 v 19:00
hodin; podepsán je stěžovatel a tlumočník D. S. Dále je na tomto vyhotovení vyznačena doložka
právní moci s datem 15. 3. 2021.
[13] Podle §129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání
zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je-li to nezbytné
k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to
i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem předání nebo průvozu je vydání
rozhodnutí prvním úkonem v řízení.
[14] Podle čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, přemístění
této osoby z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provede, jakmile je to z praktického
hlediska možné, a nejpozději do šesti týdnů od implicitního nebo explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí
dotčené osoby zpět ze strany jiného členského státu (…). V případě, že dožadující členský stát nedodrží lhůty
pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět, nebo pokud se přemístění neuskuteční ve lhůtě šesti týdnů
uvedené v třetím pododstavci, nesmí být osoba dále zajištěna.“
[15] Podle §71 odst. 2 písm. a) správního řádu, vydáním rozhodnutí se rozumí předání stejnopisu
písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle §19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní
orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy: "Vypraveno dne:".
[16] V §19 správního řádu je obsaženo společné ustanovení o doručování. Podle jeho
odstavce 1 písemnost doručuje správní orgán, který ji vyhotovil. Správní orgán doručí písemnost prostřednictvím
veřejné datové sítě do datové schránky. Nelze-li písemnost takto doručit, může ji doručit správní orgán sám;
v zákonem stanovených případech může písemnost doručit prostřednictvím obecního úřadu, jemu naroveň
postaveného správního orgánu (dále jen „obecní úřad“) nebo prostřednictvím policejního orgánu příslušného
podle místa doručení; je-li k řízení příslušný orgán obce, může písemnost doručit prostřednictvím obecní policie.
[17] Smyslem úpravy §71 správního řádu je postavit najisto okamžik, od něhož je podobu
rozhodnutí nutno považovat za definitivní a od nějž již nemůže správní orgán rozhodnutí měnit
(s výjimkou zákonem upravených postupů). Je pak logické, že za tento okamžik musí být
považován ten moment, kdy se rozhodnutí projeví navenek. Rozhodnutí je proto třeba
považovat za vydané i v případě, kdy byl stejnopis písemného vyhotovení předán k doručení
účastníkovi řízení podle §19 a násl. správního řádu. V této souvislosti je pak třeba uvést,
že správní řád neumožňuje správním orgánům doručovat své písemnosti jakýmkoliv způsobem,
ale jen způsoby jím stanovenými. Jen v případě, že správní orgán postupuje při doručování
správním řádem stanoveným způsobem, tedy podle §19 správního řádu, tento zákon stanoví,
že vydáním rozhodnutí se rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí
k doručení. Tento závěr vyplývá z §71 odst. 2 písm. a) správního řádu.
[18] Závěr krajského soudu, že v posuzované věci bylo rozhodnutí žalovaného o prodloužení
zajištění stěžovatele předáno k doručení dne 15. 3. 2021, přičemž tento den krajský soud
považoval za den vydání předmětného rozhodnutí, je v souladu s výše citovanými ustanoveními
§71 odst. 2 písm. a) a §19 správního řádu. Je nepochybné, že žalovaný své rozhodnutí doručoval
stěžovateli sám, tedy postupem podle §19 odst. 1 správního řádu. Rovněž je nepochybné,
že žalovaný své rozhodnutí doručoval stěžovateli osobním předáním v Zařízení pro zajištění
cizinců Vyšní Lhoty, kde si stěžovatel toto rozhodnutí dne 15. 3. 2021 převzal, a to
za přítomnosti tlumočníka. Jak správně uvedl krajský soud, z hlediska posouzení okamžiku
vydání rozhodnutí správním orgánem není rozhodné, jaké datum je uvedeno v záhlaví
předmětného rozhodnutí, ale rozhodné je, kdy byl učiněn faktický úkon směřující k doručení
rozhodnutí stěžovateli. Ze shora uvedených skutečností lze v souladu s krajským soudem
dovodit, že se tak stalo právě dne 15. 3. 2021.
[19] Bez ohledu na výše uvedené považuje Nejvyšší správní soud za nutné zdůraznit,
že šestitýdenní lhůta pro přemístění zajištěné osoby z dožadujícího členského státu
do příslušného členského státu stanovená v čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III se počítá
od implicitního nebo explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí dotčené osoby zpět
ze strany jiného členského státu, a nikoliv od data vydání rozhodnutí žalovaného. Po uplynutí
této lhůty nesmí být tato osoba dále zajištěna. V nyní posuzovaném případě bylo ze správního
spisu zjištěno a je nesporné, že dne 1. 3. 2021 Ministerstvo vnitra zahájilo
pod č. j. OAM-201/DS-PR-2021 řízení podle nařízení Dublin III a podle záznamů shody
v systému Eurodac byla do Rumunska téhož dne odeslána žádost o přijmutí odpovědnosti
za posouzení žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu a o zpětvzetí stěžovatele do Rumunska.
Lhůta pro odpověď byla stanovena do 15. 3. 2021. Z oznámení Ministerstva vnitra ze dne
16. 3. 2021 pak vyplývá, že dne 15. 3. 2021 Rumunsko přijalo svou odpovědnost a zaslalo svůj
souhlas s přijetím stěžovatele. Běh šestitýdenní lhůty pro předání stěžovatele do Rumunska
tak začal plynout od sdělení explicitního souhlasu ze strany Rumunska, tj. od 15. 3. 2021, přičemž
tato uplynula dne 26. 4. 2021. Žalovaný proto nepochybil, když prodloužil zajištění stěžovatele
do uvedeného data.
[20] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[21] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[22] Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon
právní služby - podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů] v celkové výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5.
advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 3 400 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
Mgr. David Hipšr
předseda senátu