ECLI:CZ:NSS:2022:7.AZS.250.2022:17
sp. zn. 7 Azs 250/2022 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Michala
Bobka a Davida Hipšra v právní věci žalobce: S. R. S. G., zastoupen Mgr. Faridem Alizeyem,
advokátem se sídlem Stodolní 7, Moravská Ostrava, proti žalovanému: Ředitelství služby
cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2022, č. j. 59 A 10/2022–24,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí včas podanou kasační stížností proti uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2022, č. j. CPR-13669-2/ČJ-2022-930310-V241.
Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie České republiky,
Krajského ředitelství Moravskoslezského kraje ze dne 15. 4. 2022, č. j. KRPT-75332-22/
ČJ-2022-070022, respektive toto rozhodnutí potvrdil. Policie ČR uvedeným rozhodnutím žalobci
uložila správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona číslo 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění do 31. 8. 2022
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), stanovila dobu šesti měsíců, po kterou stěžovateli nelze
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zároveň stěžovateli uložila povinnost
vycestovat z území České republiky do 40 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.
[2] Nejvyšší správní soud se po konstatování přípustnosti kasační stížnosti zabýval její
přijatelností ve smyslu §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), tedy
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Jedná se totiž o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (§31
odst. 2 s. ř. s.).
[3] Podstatný přesah zájmů stěžovatele Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS (k uplatnitelnosti zde vyslovených
názorů na současnou úpravu srov. např. rozsudek NSS ze dne 10. 6. 2021,
č. j. 1 As 124/2021-28). Podstatný přesah bude dán pouze v případech, kdy se kasační stížnost
(1) týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího
správního soudu anebo (2) právních otázek řešených dosavadní judikaturou rozdílně. Podstatný
přesah zájmů stěžovatele bude dán (3) rovněž v případě potřeby učinit odklon od ustálené
judikatury. Konečně bude kasační stížnost přijatelná (4) tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do
hmotněprávního postavení stěžovatele. Takovým pochybením jsou především případy, kdy
krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu a nelze vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[4] Žádný z těchto případů není dán. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti krajskému soudu vytýká, že závěry napadeného rozsudku
vystavěl na formalistické aplikaci institutu správního vyhoštění, dostatečně nezkoumal
přiměřenost dopadů rozhodnutí správních orgánů do práv stěžovatele a nevzal v potaz všechny
relevantní skutečnosti, především zdravotní stav stěžovatele, nutnost pokračování v léčbě
a stěžovatelovy silné vazby na území ČR. Podstatou kasačních námitek předestřených Nejvyššímu
správnímu soudu k přezkumu je tudíž nesprávnost, zejména nepřiměřenost uložení správního
vyhoštění (§119 a 119a odst. 2 ve spoj. s §174a zákona o pobytu cizinců) a nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu ve vztahu k úvahám vedoucím k uložení správního vyhoštění.
[6] Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře již několikrát zabýval uložením správního
vyhoštění v situaci, kdy cizinec pokračoval v lázeňské léčbě na území ČR i přes absenci platného
oprávnění k pobytu, jako tomu je i v této věci. V rozsudku ze dne 22. 8. 2017,
č. j. 7 Azs 244/2017-21, považoval za rozhodující, že stěžovatel nežádal o prodloužení
pobytového oprávnění, v důsledku čehož lze negativní následky rozhodnutí o vyhoštění
připisovat stěžovateli, nikoli správním orgánům (srov. též rozsudek dne 12. 1. 2017,
č. j. 7 Azs 322/2016-25). V rozsudku ze dne 19. 6. 2020, č. j. 4 Azs 379/2018-30, Nejvyšší
správní soud aproboval závěr, že stěžovatel není oprávněn dovolávat se svého špatného
zdravotního stavu a nutnosti další léčby v České republice, pokud v takovém zdravotním stavu již
do České republiky přicestoval (srov. též citované rozsudky NSS č. j. 7 Azs 322/2016-25
a č. j. 7 Azs 244/2017-21). V rozsudku ze dne 21. 10. 2019, č. j. 1 Azs 246/2019-31, Nejvyšší
správní soud dovodil, že nepříznivý zdravotní stav by mohl ve výjimečných případech vést
k nepřiměřenosti uložení správního vyhoštění s ohledem na čl. 3 Evropské úmluvy o lidských
právech (dále jen „Úmluva“), případně též v kombinaci s dalšími okolnostmi týkajícími se
soukromého života podle čl. 8 Úmluvy. Kromě judikatury Evropského soudu pro lidská práva
(např. rozsudky ze dne 13. 12. 2016, Paposhvili proti Belgii, č. 41738/10, a ze dne 2. 5. 1997, D. proti
Spojenému království, č. 30240/96) odkázal dále na rozsudek Soudního dvora EU
ze dne 18. 12. 2014, Abdida, C-562/13, týkající se požadavků směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2008/115/ES (Úř. věst. L 348, 24. 12. 2008, s. 98–107, dále „návratová směrnice“).
Z tohoto rozsudku vyplývá, že členské státy nemohou podle čl. 5 návratové směrnice k vyhoštění
přikročit ve zcela výjimečných případech, kdy by vyhoštění vážně nemocného státního příslušníka
třetí země do země, kde neexistuje odpovídající léčba, bylo v rozporu se zásadou nenavrácení.
[7] Nejvyšší správní soud neshledal citovanou judikaturu rozpornou, rovněž necítí potřebu se
od této judikatury odchýlit. Nedospěl ani k závěru, že by se krajský soud v napadeném rozsudku
dopustil zásadního právního pochybení způsobilého negativně dopadnout do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[8] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou
podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[9] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, část
III. 4.) Stěžovatel v řízení úspěch neměl. Nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému,
který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady v řízení nad rámec běžné
úřední činnosti o kasační stížnosti nevznikly. Žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2022
Tomáš Foltas
předseda senátu