ECLI:CZ:NSS:2022:8.AFS.276.2020:26
sp. zn. 8 Afs 276/2020-26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: CZ IZOLACE s.r.o., se sídlem
Blanická 834/140, Ostrava, zastoupená Mgr. ICLic. Štěpánem Šťastníkem, advokátem
se sídlem Olomoucká 153/25, Opava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2019,
čj. 38716/19/5100-41451-712241, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 31. 8. 2020, čj. 22 Af 56/2019-33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) rozhodnutím ze dne
21. 12. 2018, čj. 3975882/18/3202-50523-810103, zamítl žádost žalobkyně o povolení posečkání
úhrady daně (pokut za opožděné podání kontrolního hlášení) dle §156 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád. Odvolání žalobkyně žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí
správce daně potvrdil. Žalobkyně žádost založila na tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí o uložení
pokut s tím, že se proti nim bude bránit opravnými prostředky, případně následně ve správním
soudnictví. Podle správních orgánů však takové tvrzení nenaplňuje důvody pro povolení
posečkání. Žalobkyně důvody formulovala jen obecně, neuvedla, jaká vážná újma ve smyslu §156
odst. 1 písm. a) daňového řádu jí hrozí a tvrzení nedoložila. Ani důvod dle §156 odst. 1 písm. e)
téhož zákona nemůže naplnit pouhé přesvědčení žalobkyně o nezákonnosti rozhodnutí, případně
samotná skutečnost, že se proti němu brání opravnými prostředky či žalobou. Žádosti by podle
tohoto ustanovení bylo možné vyhovět pouze za předpokladu, že by existovalo důvodné
očekávání (resp. by bylo téměř postaveno najisto), že dojde k zániku povinnosti uhradit daň.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou. Tvrdila, že žalovaný nedbal
základních zásad správy daní a nevstřícně ponižuje dobrou víru žalobkyně v kýžené soudní
rozhodnutí na pouhé přesvědčení o důvodnosti žaloby. Její dobrá víra plyne z toho, že správce
daně za stejné jednání neukládá pokutu vždy. Správci daně nepřísluší předjímat, zda bylo
očekávání žalobkyně důvodné či nikoli. Správce daně nezohlednil obsah žaloby, která mu byla
doručena. Žalobkyně podala i novou (druhou) žádost, ale žalovaný ji nesprávně posoudil jako
doplnění odvolání. Tím zkrátil její právo na rozhodnutí o této žádosti a o možnost opravného
prostředku. Šlo o žádost podanou v jiné době a za jiných okolností. Byla formulována tak,
aby neobsahovala vady vytýkané první žádosti. Poukázala na rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 30. 1. 2020 čj. 22 Af 8/2019-50, který potvrzuje důvodnost dobré víry
v zákonnost jejího jednání. Žalobkyně byla zkrácena na svých právech i tím, že ji správce daně
nevyzval k odstranění nedostatků žádosti (prokázání důvodů žádosti). Správce daně vede úřední
evidenci výsledků hospodaření žalobkyně (její daňová přiznání k dani z příjmů a DPH), ve které
několik let vykazuje ztrátu. Očekávala proto, že při posouzení žádosti správce daně vyjde z této
evidence.
[3] Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl k závěru,
že správní orgány byly při posouzení žádosti vázány návrhem žalobkyně (tvrzenými důvody),
přičemž na ní současně ležela důkazní povinnost. Z první žádosti plynulo pouze to, že žalobkyně
považuje uložení pokuty za nesprávné a připravuje žalobu. Ze správního spisu neplyne, k jakému
dni byla správci daně předložena kopie žaloby, jejíž obsah správce daně ve svém rozhodnutí
nevyhodnotil. Nedostatky v jeho postupu ale odstranil žalovaný, který v rámci seznámení
se zjištěnými skutečnostmi žalobkyni seznámil se svým odlišným právním názorem
a hodnocením předložených důkazních prostředků. Dále dospěl k závěru, že v pouhém podání
žaloby nelze spatřovat naplnění důvodu povolení posečkání dle §156 odst. 1 písm. e) daňového
řádu. Co se týče „nové žádosti“, ta se od té původní liší pouze sdělením, že žalobkyně již žalobu
podala. Žalobkyně podání označené jako „nová žádost“ učinila v průběhu odvolacího řízení.
Ničím podstatným se neliší od původní žádosti, týká se týchž rozhodnutí a požaduje shodně
posečkání s úhradou. Obě žádosti jsou stejně kusé, obecné a mimořádně stručné. Postup
žalovaného, který považoval toto podání za doplnění odvolání, odpovídá nejen zásadě
hospodárnosti, ale také základnímu procesnímu principu ne bis in idem, resp. překážce
litispendence. Jestliže již určité řízení probíhá, brání to zahájení dalšího řízení v téže věci. Je proto
nutné odmítnout tvrzení žalobkyně, že by žalovaný svým postupem zkrátil její právo na další
rozhodnutí. Žalobkyně odkazované závěry rozsudku sp. zn. 22 Af 8/2019 vytrhává z kontextu.
Především se vztahovaly k jejímu postupu při podávání kontrolního hlášení. Nelze v nich proto
spatřovat naplnění podmínek pro povolení posečkání úhrady v této věci. Správce daně ani nebyl
povinen žalobkyni vyzvat k doložení jejích tvrzení. Postup podle §74 daňového řádu se týká jen
odstranění vad podání, které není způsobilé projednání z důvodu tam vymezených vad. Jimi ale
podání žalobkyně netrpělo. Jestliže nebyly důvody žádosti prokazatelně doloženy, nebylo
povinností správce daně, aby žalobkyni sděloval, že neunesla důkazní břemeno, případně
ji vyrozumíval o tom, jaké důkazní prostředky má doložit. Po správci daně ani nelze požadovat,
aby k nikterak konkrétním tvrzením dohledával neoznačené důkazy v daňovém spisu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. Tvrdí,
že skutkový stav, ze kterého vyšly správní orgány a krajský soud, nemá oporu ve spisu. Popsala
následně procesní vývoj věci, ze kterého dovozuje, že podala dvě žádosti a správce daně o druhé
z nich nikdy nerozhodl. Krajský soud podle stěžovatelky posoudil činnost správních orgánů
za pomocí argumentů, které žalovaný nevznesl. Tím, že neproběhlo řízení o druhé žádosti, byla
stěžovatelka nezákonné připravena o instanci a tím o práva být správními orgány upozorněna
na vadu spočívající v nedostatečné konkretizaci újmy. Postup správce daně, který druhou žádost
přiložil do odvolacího řízení o první žádosti, aniž by o tom stěžovatelku vyrozuměl, byl matoucí
a nepředvídatelný. Již ve vyjádření v rámci odvolacího řízení stěžovatelka žádala o nové
řádné projednání druhé žádosti. Zaplatila správní poplatek i za druhou žádost a očekávala,
že ke konkretizaci důvodů (tvrzení újmy) dojde v řízení o druhé žádosti. Obecnost a stručnost
obou žádostí na tom nic nemění. Institut posečkání s platbou daně je podle stěžovatelky běžným
prostředkem, který umožňuje kdykoliv správce daně požádat o odklad daně proto,
aby z obecných důvodů nedošlo k prodlení lhůty a eskalaci nepříznivých následků. Ministerstvo
financí prezentuje institut posečkání jako všem dostupný nástroj, kterým správce daně pomáhá
každému bez větších nároků na to, kdo a jak ho využije. Od správce daně se přitom očekává,
že v rámci jakéhokoliv řízení použije ke správnému zjištění stavu věci především vlastní
úřední evidenci. Vedle toho citovala stěžovatelka závěry krajského soudu z rozsudku
sp. zn. 22 Af 8/2019. S ohledem na jejich obsah se domnívá, že proti ní může být správce daně
zaujatý.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Ztotožnil se se závěry krajského soudu. Posouzením druhé žádosti se již zabýval žalovaný
ve svém rozhodnutí i krajský soud v napadeném rozsudku. Prvotní žádost i „nová žádost“ jsou
co do obsahu, předmětu i osoby podatele v zásadě totožné. Odvolacímu rozhodnutí předcházel
postup podle §115 odst. 2 daňového řádu. Ze seznámení se zjištěnými skutečnostmi a důkazy
muselo být stěžovatelce zřejmé, jak s jejím podáním žalovaný naložil, jak jej hodnotí
a že vznesená tvrzení a navržené důkazy nepovedou k závěru o naplnění podmínek pro povolení
posečkání. Nelze tedy souhlasit s tím, že by stěžovatelka nedostala příležitost, aby svá tvrzení
konkretizovala nebo doložila. K námitce týkající se použití úřední evidence odkázal na napadený
rozsudek, ve kterém krajský soud s odkazem na judikaturu zcela jasně zdůvodnil své závěry.
Argumentace týkající se možné zaujatosti s ohledem na obsah rozsudku krajského soudu
sp. zn. 22 Af 8/2019 je zcela mimoběžná s touto věcí. Závěry tohoto rozsudku se již zabýval
krajský soud. Námitku nedostatečně zjištěného stavu považuje žalovaný za obecnou
a argumentaci, podle které krajský soud posoudil věc „za pomocí argumentů nevznesených žalovaným“
za nesrozumitelnou.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyššímu správnímu soudu předně nezbývá, než se ztotožnit s tvrzením žalovaného
o přílišné obecnosti argumentace stěžovatelky ohledně rozporu závěrů správních orgánů
a krajského soudu s obsahem spisu. Uvedená argumentace je zcela obecná, aniž by ji stěžovatelka
konkrétně vztáhla na nyní posuzovanou věc a uvedla, s jakou částí spisu (např. se kterými
z provedených důkazů) jsou konkrétní závěry napadeného rozsudku či žalobou napadeného
rozhodnutí v rozporu, resp. které závěry se opírají o skutečnosti v řízení neprokázané.
To stěžovatelka neučinila. Tuto její argumentaci proto nelze považovat za řádně uplatněnou
námitku (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58,
č. 835/2006 Sb. NSS).
[7] Jde-li o navazující argumentaci stěžovatelky, podle které krajský soud věc posoudil
„za pomocí argumentů, které žalovaný nevznesl“, tu lze sice s ohledem na její podobu a směřování
považovat za přípustnou námitku (reagující na závěry krajského soudu), nicméně je třeba
k ní podotknout, že kvalita a preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich
odůvodnění v kasační stížnosti v podstatě předurčuje obsah (i obecnost) rozhodnutí kasačního
soudu (srov. rozsudky NSS ze dne 14. 7. 2011 čj. 1 As 67/2011-108, a ze dne 23. 6. 2005,
čj. 7 Afs 104/2004-54). K této námitce je nutno připomenout, že podle §75 odst. 2 věty první
s. ř. s. soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Nejvyšší správní soud
neshledal, že by krajský soud v napadeném rozsudku při přezkumu rozhodnutí žalovaného
z tohoto pravidla jakkoliv vybočil nebo že by snad svými závěry nepřípustně nahrazoval případné
chybějící právní posouzení v žalobou napadeném rozhodnutí. V rámci posouzení věci krajský
soud ani nebyl omezen tím, jakou argumentaci žalovaný případně uplatnil či neuplatnil
ve vyjádření k žalobě. Daná kasační námitka tedy nemůže být důvodná.
[8] Co se týče zbylé argumentace uplatněné v kasační stížnosti, je nutné zejména zdůraznit,
že argumentace vedená jiným směrem než ve vztahu k nosným důvodům napadeného rozsudku
krajského soudu není přípustná (tím spíše, pokud již krajský soud stěžovateli vysvětlil, že není
v této věci vůbec relevantní a on na ní přesto setrvává, aniž by na závěry krajského soudu
reagoval). Z usnesení ze dne 10. 9. 2009, čj. 7 Afs 106/2009-77, č. 2103/2010 Sb. NSS, plyne,
že kasační stížnost, jejíž důvody nesměřují vůči výroku napadeného soudního rozhodnutí anebo
důvodům, na nichž dané rozhodnutí stojí, je nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s. Dále
v usnesení ze dne 30. 6. 2020, čj. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS, zdejší soud uvedl,
že „kasační stížnost, která beze změny opakuje žalobní tvrzení a nijak nereaguje na argumentaci krajského
soudu, neobsahuje důvody podle §103 s. ř. s., a bude proto jako nepřípustná odmítnuta (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Vyzývat stěžovatele k odstranění této vady (§109 odst. 1 s. ř. s.) není v takové situaci namístě.“ Jelikož
je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
ve správním soudnictví (viz §102 s. ř. s.), platí, že aby vůbec byla způsobilá k projednání,
musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu, proti němuž
byla podána. Z toho důvodu tedy musí obsahovat polemiku s rozhodovacími důvody
krajského soudu, nikoli jen opakovat žalobní body (srov. usnesení NSS ze dne 24. 9. 2020,
čj. 8 As 63/2020-31). Tato polemika může být méně nebo více zdařilá, vždy však musí být z textu
kasační stížnosti patrná alespoň nějaká snaha reagovat na konkrétní závěry krajského soudu
(viz výše citované usnesení sp. zn. 10 As 181/2019).
[9] Stěžovatelka v kasační stížnosti předně zopakovala svou žalobní argumentaci, podle které
tím, že správní orgány její druhé podání neposoudily ve shodě s jeho formálním označením jako
druhou žádost, upřely stěžovatelce právo na posouzení této žádosti a právo se proti takovému
rozhodnutí odvolat. Touto argumentací se ale již zabýval krajský soud a konkrétně vyložil,
z jakých důvodů ji nepovažuje za důvodnou, tedy z jakého důvodu toto druhé podání nelze
považovat za samostatnou (druhou) žádost (viz bod 14. napadeného rozsudku). Stěžovatelka
s těmito závěry krajského soudu v kasační stížnosti vůbec nepolemizuje a pouze opakuje
svá (krajským soudem vypořádaná) žalobní tvrzení. Stěžovatelčina argumentace vychází
z předpokladu, že se o žádost jednalo a od toho odvíjí své námitky týkající se toho, jak s ní měly
správní orgány naložit a jaké úkony v návaznosti na ni měly v řízení činit. Tato argumentace ale
zcela pomíjí základní východisko napadeného rozsudku, podle kterého se o druhou žádost vůbec
nejednalo. Tento svůj závěry krajský soud podepřel zcela konkrétními důvody. Stěžovatelčina
kasační argumentace proto není v souladu s výše citovanou judikaturou přípustná, neboť není
způsobilá zpochybnit napadený rozsudek z důvodu, že nereaguje na jeho nosné důvody.
Na závěry krajského soudu stěžovatelka reaguje nanejvýš opět zcela obecným tvrzením, podle
něhož obecnost obou podání („žádostí“) na věci nic nemění. Jedná se ale pouze o zcela obecnou
negaci závěrů krajského soudu nepodloženou žádnou zevrubnější argumentaci, kterou by bylo
možné považovat za projednatelnou kasační námitku.
[10] Totožný závěr lze učinit i ve vztahu k argumentaci stěžovatelky, podle které institut
posečkání s úhradou „pomáhá každému bez větších nároků na to, kdo a jak ho využije“, přičemž správce
daně by měl podle jejího názoru z úřední povinnosti zjišťovat, zda z daňové evidence neplynou
důvody pro vyhovění žádosti. I zde krajský soud v napadeném rozsudku konkrétně a s odkazy
na judikaturu Nejvyššího správního soudu vyložil, proč toto přesvědčení stěžovatelky pokládá
za nesprávné (viz zejm. body 17. - 18. napadeného rozsudku). Konkrétně uvedl, že povinnost
prokázat svá tvrzení je podle §92 odst. 3 daňového řádu i v řízení o žádosti o povolení posečkání
úhrady daně na žadateli (zde stěžovatelce), jejímž návrhem a tvrzenými důvody je správce daně
vázán a nelze po něm požadovat, aby k nikterak konkrétně uvedeným důvodům dohledával
důkazy v daňovém spisu. Ani ve vztahu k těmto závěrům stěžovatelka v kasační stížnosti
konkrétně netvrdí, proč je považuje za rozporné se zákonem.
[11] Krajský soud se v napadeném rozsudku zabýval i žalobní argumentací poukazující
na obsah rozsudku krajského soudu sp. zn. 22 Af 8/2019. Ani zde stěžovatelka neuvedla žádné
námitky zpochybňující jeho závěry. Nad rámec toho pouze v kasační stížnosti nově tvrdí, že proti
ní může být s ohledem na obsah uvedeného rozsudku správce daně zaujatý. Takovou námitku
ale uplatnila poprvé teprve v řízení o kasační stížnosti, kvůli čemuž je nepřípustná podle §104
odst. 4 s. ř. s., a navíc se ani nijak netýká této věci a správnosti napadeného rozsudku, nýbrž
hypotetického budoucího postupu správce daně.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost (v části, v níž bylo možno
shledat přípustnost kasačních námitek) není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. zamítl.
[13] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto
nemá. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, nevznikly v řízení náklady přesahující rámec
nákladů jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. září 2022
Milan Podhrázký
předseda senátu