ECLI:CZ:NSS:2022:8.AFS.92.2022:141
sp. zn. 8 Afs 92/2022-141
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců
Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: PROSTOR a.s., se sídlem
Čimická 317/90, Praha 8, zast. JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem
se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 6. 2021,
čj. 21271/21/5300-22442-712851, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, čj. 11 Af 40/2021-103,
takto:
I. Návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření se zamí t á .
II. Žalobkyni se uk l á dá zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání návrhu
na vydání předběžného opatření.
III. Žalobkyni se v rac í soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, který zaplatila spolu
s podáním návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Tato částka jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jejího právního zástupce
JUDr. Ing. Ondřeje Lichnovského, advokáta, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro hl. město Prahu vydal ve dnech 17. – 20. 2. 2020 celkem 23
dodatečných platebních výměrů, kterým uložil žalobkyni (dále „stěžovatelka“) povinnost uhradit
DPH ve výši 28 250 160 Kč a penále ve výši 5 650 032 Kč za zdaňovací období vybraných
měsíců let 2016 a 2017. Správce daně odmítl nároky stěžovatelky na odpočet DPH, jelikož dospěl
k závěru, že nebyly uplatněny v souladu s §72 a §73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty. Proti dodatečným platebním výměrům podala stěžovatelka odvolání, která žalovaný
v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil. Proti rozhodnutí
žalovaného podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji v záhlaví označeným
rozsudkem zamítl.
[2] Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Dne 11. 8. 2022
obdržel Nejvyšší správní soud návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Stěžovatelka v něm uvedla, že návrh podává z důvodu, že se jí nepodařilo dosáhnout
u správce daně splátkového kalendáře k zaplacení penále a úroku z prodlení spojeného
s doměřením daně v celkové výši 26 522 612,87 Kč. Na zaplacení tohoto daňového dluhu
stěžovatelka již nemá finanční prostředky. Stěžovatelka požádala správce daně o posečkání
s úhradou daňových nedoplatků a jejich rozložením na splátky s tím, že budou daňové
nedoplatky postupně uhrazeny 36 měsíčními splátkami ve výši 1 250 000 Kč a jedné konečné
splátce ve výši zbylého nedoplatku. Správce daně však žádost zamítl. Nadále tak trvá
na jednorázové úhradě nedoplatků. Pokračováním v provádění exekucí je stěžovatelce
znemožňováno řádně a efektivně uskutečňovat podnikatelskou činnosti. Volné finanční
prostředky nemůže použít na úhradu daňového nedoplatku, neboť je potřebuje na platby spojené
s vlastní ekonomickou činností (platby dodavatelům, energií, mezd, odvodů za zaměstnance,
úhrady daní). Finanční prostředky nepostačují k úhradě celého dluhu. Musela by proto získat jiné
zdroje, např. zpeněžením svého majetku, což by mohlo ohrozit pracovní místa zaměstnanců.
Stěžovatelka se navíc nemůže účastnit veřejných zakázek, protože má splatný závazek vůči
správci daně, na jehož jednorázovou úhradu nemá dostatečné finanční prostředky. To ji závažně
limituje v jejím podnikání.
[3] Stěžovatelka v doplnění návrhu na přiznání odkladného účinku ze dne 16. 8. 2022 dodala,
že správce daně v současně době rozprodává její movitý majetek, který je potřebný k výkonu
podnikatelské činnosti.
[4] Žalovaný ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že z tvrzení
stěžovatelky nelze dovodit, že by v důsledku úhrady daňového dluhu byla ohrožena její
podnikatelská činnost. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by se mohlo dotknout
důležitého veřejného zájmu, tj. zájmu státu a společnosti na řádném a včasném výběru daně.
Stěžovatelka neuvedla a neprokázala mimořádné okolnosti, které by odůvodnily omezení tohoto
veřejného zájmu. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud návrh stěžovatelky zamítl.
[5] Stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že od května 2022, začala být
ve větší míře rozprodávána její osobní a nákladní vozidla v daňové exekuci. Nákladní vozidla však
nutně potřebuje ke své činnosti.
[6] Nejvyšší správní soud následně vyzval stěžovatelku k doložení mezitímní účetní závěrky
za první pololetí roku 2022 a aktuálních výpisů z bankovních účtů. Současně stěžovatelce
s ohledem na to, že v návrhu na přiznání odkladného účinku uvedla, že žádala správce daně
o posečkání s úhradou daňových nedoplatků a jejím rozložením na splátky, sdělil, že disponuje-li
dostatkem finančních prostředků pro hrazení určitých měsíčních splátek, přichází v úvahu řešení
nastalé situace také předběžným opatřením podle §38 odst. 1 s. ř. s. tak, že daňovou exekuci
by nebylo možné provádět, pokud by stěžovatelka hradila určitou částku měsíčně správci daně
na úhradu daňového nedoplatku. Takový návrh by totiž mohl být šetrnější k ochraně veřejného
zájmu na řádném a včasném hrazení daňových povinností než celkový odklad daňové povinnosti.
[7] Stěžovatelka v návaznosti na to zaslala dne 23. 9. 2022 Nejvyššímu správnímu soudu
návrh na vydání předběžného opatření. Uvedla v něm, že mezitímní účetní závěrku je soudu
schopna dodat v druhém říjnovém týdnu. Do té doby, respektive v případě nevyhovění návrhu
na přiznání odkladného účinku, by chtěla využít možnosti předběžného opatření a zamezit tak
vzniku vážné újmy. Ta zde z důvodu prodlévání s rozhodnutím o odkladném účinku vážně hrozí.
Ostatně dne 20. a 21. 9. 2022 byla v dražbě prodána další dvě vozidla stěžovatelky. Předběžné
opatření by mělo spočívat v tom, že jí soud přikáže platit pravidelné měsíční splátky ve výši
1 250 000 Kč a současně přikáže správci daně, aby zastavil všechny stávající exekuce
a aby nezahajoval ze stejného důvodu nové exekuce. S možností zastavení exekuce počítá §181
odst. 2 písm. i) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Jde o nejvhodnější řešení nastalé situace
s ohledem na to, že správce daně provádí výkon více nedoplatků. Příkaz neprovádět
(nepokračovat) v exekuci není dostatečný s ohledem na přístup správce daně k §204 odst. 2
daňového řádu. Ten si totiž správce daně vykládá tak, že dlužník nesmí s majetkem nakládat ani
fyzicky. Stěžovatelce byly proto odebrány klíče od vozidel a malé technické průkazy. Některá
vozidla však stěžovatelka bude v zimní sezóně potřebovat. Zájem na vymožení nedoplatku,
aniž by uběhla lhůta pro placení daně, je dostatečně ochráněn výší nedoplatku a pravidelně
splácenou částkou. Jde-li o zákaz zahajovat nové exekuce, bez něho by správci daně nic nebránilo
v tom, aby exekuci pro vymáhání týchž nedoplatků opět zahájil. Povinnost stěžovatelky hradit
měsíčně částku 1 250 000 Kč garantuje správci daně, že postupem času nebude jeho šance
na vymožení daňového dluhu klesat. Navíc se správce daně může domáhat změny předběžného
opatření podle §38 odst. 4 s. ř. s. i v případě, že bude stěžovatelka splátky řádně hradit,
avšak bude např. účelově vyvádět majetek. Tuto ochranu správci daně neposkytuje ani daňový
řád.
[8] Žalovaný se k návrhu na vydání předběžného opatření nevyjádřil.
[9] Z návrhu na vydání předběžného opatření nebylo zřejmé, zda stěžovatelka i nadále trvá
na tom, aby soud rozhodl i o návrhu na přiznání odkladného účinku. Nejvyšší správní soud proto
přípisem ze dne 23. 9. 2022 vyzval stěžovatelku ke sdělení, zda bere návrh na přiznání
odkladného účinku zpět, nebo zda trvá na tom, aby soud o něm rozhodl.
[10] Stěžovatelka v návaznosti na výzvu zaslala soudu dne 27. 9. 2022 podání označené jako
„Zpětvzetí návrhu na přiznání odkladného účinku“. Uvedla v něm, že je pro ni stěžejní mít v zimní
sezóně k dispozici vozidla zadržovaná správcem daně. Za nezměněných okolností dojde k jejich
exekučnímu prodeji v příštích týdnech. Vydání předběžného opatření, které by stěžovatelce
umožnilo používat její hmotný majetek, by bylo dostatečným řešením její krizové situace,
a to i přesto, že by musela správci daně hradit pravidelně nemalou částku. Tu je však schopna
pokrýt ze svých průběžných výnosů. Bere proto svůj návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti zpět.
II. Posouzení Nejvyšším správním soudem
II.1 Vztah předběžného opatření a odkladného účinku
[11] Nejvyšší správní soud se v nyní projednávané věci předně zabýval vztahem návrhu
na přiznání odkladného účinku podle §107 s. ř. s. a návrhu na vydání předběžného opatření
podle §38 odst. 1 s. ř. s. Jak totiž vyplývá z výše uvedené rekapitulace dosavadního průběhu
řízení o kasační stížnosti, stěžovatelka nejprve podala návrh na přiznání odkladného účinku,
přičemž následně po poučení ze strany soudu podala i návrh na vydání předběžného opatření.
[12] Podle §38 odst. 1 věty první s. ř. s. platí, že byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba
zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným
opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet.
[13] Podle §107 s. ř. s. platí, že kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však
může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.
[14] Podle §73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná
žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně
větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.
[15] Podle §73 odst. 3 s. ř. s. dále platí, že přiznáním odkladného účinku se pozastavují do skončení
řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.
[16] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se vztahem předběžného opatření
a odkladného účinku po novele soudního řádu správního zákonem č. 303/2011 Sb., kterým
se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, zabýval již v usnesení ze dne 16. 6. 2020, čj. 8 Azs 339/2019-38, č. 4039/2020 Sb. NSS.
Zatímco smyslem odkladného účinku je odložit vykonatelnost či jiné účinky rozhodnutí
správního orgánu, respektive rozhodnutí krajského soudu v řízení o kasační stížnosti podle §107
s. ř. s., předběžným opatřením může soud uložit správnímu orgánu či jinému účastníkovi řízení
(eventuálně dokonce i třetí osobě) určité povinnosti. V řízení o žalobě proti rozhodnutí nebo
v řízení o kasační stížnosti lze proto uplatnit dle povahy věci předběžné opatření i odkladný
účinek. Mohou totiž nastat situace, při kterých žalobce (stěžovatel) čelí jiným nepříznivým
důsledkům, než kterým lze zamezit přiznáním odkladného účinku, nebo situace, kdy podmínky
pro přiznání odkladného účinku nejsou dány, ale zároveň je dán důvod pro to, aby soud zatímně
upravil poměry účastníků řízení a zmírnil důsledky napadeného rozhodnutí (viz bod 46 a 47
usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 8 Azs 339/2019). Nařízení předběžného opatření navíc
v řadě případů umožňuje jemnější a cílenější zatímní úpravu poměru účastníků i tam, kde by bylo
možné přiznat odkladný účinek.
[17] Rozšířený senát proto dospěl k závěru, že „[v]ydání předběžného opatření tak může připadat
do úvahy typicky v těch situacích, kdy samotné přiznání odkladného účinku žalobě či kasační stížnosti nemůže
zatímní poměry účastníka dostatečně ochránit nebo tam, kde nebudou pro jeho přiznání splněny podmínky,
ale přesto bude na místě některé dopady správního orgánu zmírnit. Zákon tedy nově dovoluje žádat o předběžné
opatření i tam, kde lze podat návrh na přiznání odkladného účinku. Přesto to však neznamená, že by předběžné
opatření a odkladný účinek bylo možno volně zaměňovat, respektive že by navrhovatel mohl libovolně volit mezi
tím či oním instrumentem ochrany svých zatímních poměrů. Odkladný účinek zůstává speciálním
institutem ve vztahu k obecnějšímu předběžnému opatření.“ (bod 48 a 49 usnesení rozšířeného senátu
sp. zn. 8 Azs 339/2019).
[18] Z výše uvedeného vyplývá, že mohou nastat situace, kdy žalobce (stěžovatel) podá návrh
na přiznání odkladného účinku, přestože nejsou splněny podmínky pro jeho přiznání,
avšak poměry účastníků řízení by bylo možné zatímně řešit vydáním předběžného opatření.
Tak tomu může být i v případě, kdy celkové odložení účinků rozhodnutí by bylo v rozporu
s důležitým veřejným zájmem. Vydání předběžného opatření totiž může být v určitých případech
vůči veřejnému zájmu šetrnější. Projeví-li proto žalobce (stěžovatel) vůli řešit zatímně své poměry
vyplývající z napadeného rozhodnutí podáním návrhu na přiznání odkladného účinku a má-li
soud za to, že vhodnějším nástrojem by bylo vydání předběžného opatření, je namístě, aby soud
v souladu s §36 odst. 1 s. ř. s. poučil žalobce (stěžovatele) o tom, že může podat návrh na vydání
předběžného opatření. Protože odložení účinků rozhodnutí je urgentní, bezodkladná záležitost
a soud musí o návrhu rozhodnout bez zbytečného odkladu, případně do 30 dnů od podání
návrhu, není-li tu nebezpečí z prodlení (§73 odst. 4 s. ř. s.), může soud žalobce (stěžovatele)
poučit o možnosti podat návrh na vydání předběžného opatření v usnesení, jímž zamítl návrh
na přiznání odkladného účinku. To, že nebyl žalobě (kasační stížnosti) přiznán odkladný účinek,
totiž nevylučuje, aby soud k návrhu následně vydal předběžné opatření, kterým by zmírnil
důsledky napadeného rozhodnutí a zatímně upravil poměry účastníků, bude-li návrh důvodný
(viz bod [15] tohoto usnesení).
[19] Nejvyšší správní soud postupoval výše uvedeným způsobem v nyní projednávané věci.
Z návrhu na přiznání odkladného účinku totiž vyplynulo, že stěžovatelka žádala správce daně
o posečkání s úhradou daňových nedoplatků a jejím rozložením na splátky. Hradila-li by proto
stěžovatelka správci daně po dobu řízení o kasační stížnosti měsíčně určitou částku na úhradu
daňového nedoplatku, nedošlo by k tak zásadnímu zásahu do veřejného zájmu na řádném
a včasném hrazení daňových povinností, jako v případě celkového odkladu daňové povinnosti
(viz rekapitulaci v bodě [5] tohoto usnesení). Předběžné opatření se proto soudu jevilo v tomto
případě jako vhodnější nástroj pro prozatímní ochranu práv účastníků řízení než odkladný
účinek.
II.2 K návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
[20] Stěžovatelka podáním ze dne 27. 9. 2022 vzala svůj návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti zpět (viz bod [9] výše). Protože zde není vedeno žádné zvláštní řízení o návrhu
na přiznání odkladného účinku, nýbrž se o něm rozhoduje v rámci probíhajícího řízení o kasační
stížnosti (obdobně usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 3. 2016, čj. 8 As 78/2015-22,
č. 3411/2016 Sb. NSS, bod 20, pokud jde o žádost o osvobození od soudních poplatků), vzal
Nejvyšší správní soud pouze neformálně v potaz, že stěžovatelka již na svém návrhu netrvá.
Zpětvzetí návrhu na přiznání odkladného účinku totiž nemá vliv na existenci řízení o kasační
stížnosti. Pouze to by však Nejvyšší správní soud mohl zastavit.
II.3 K návrhu na vydání předběžného opatření
[21] Předběžné opatření podle §38 odst. 1 s. ř. s. je výjimečný institut, jehož účelem je zatímní
úprava poměrů účastníků soudního řízení, hrozí-li pokračováním dosavadního stavu věcí nebo
naopak jejich změnou vážná újma.
[22] Soud se nejprve zabýval tím, zda by bylo vůbec namístě institut předběžného opatření
v posuzované věcí použít. Jak již bylo uvedeno shora, vztah odkladného účinku a předběžného
opatření představuje vztah zvláštního a obecného institutu. Pokud by bylo namístě užít pouze
zvláštní opatření (odkladný účinek), nepřicházelo by použití obecného institutu (předběžného
opatření) v úvahu. Tak tomu však v nynější věci není. Soud by kasační stížnosti nemohl přiznat
odkladný účinek, i kdyby stěžovatelka na svém návrhu setrvala, pokud jde o tvrzenou
neschopnost splatit dlužnou částku najednou. Jak již bylo rozvedeno shora, přiznání odkladného
účinku není namístě tehdy, pokud je předběžné opatření způsobilé výrazně lépe vyvážit riziko
hrozící újmy navrhovatele a ochranu veřejného zájmu, než by tomu bylo v případě přiznání
odkladného účinku. Tak tomu může být často právě v daňových věcech, pokud je zřejmé,
že daňový subjekt není schopen uspokojit daňové pohledávky správce daně v plném rozsahu
okamžitě, ale je zároveň zřejmé, že je schopen své daňové povinnosti v nezanedbatelné míře
plnit, byť třeba ve splátkách.
[23] Již z tvrzení stěžovatelky je zřejmé, že je schopna měsíčně splácet minimálně
1 250 000 Kč. V takovém případě by bylo celkové odložení účinků rozhodnutí žalovaného,
pokud jde o povinnost platit daňový dluh, v přímém rozporu s veřejným zájmem na řádném
a včasném hrazení daňových povinností. Je-li totiž stěžovatelka schopna měsíčně významnou
částku na daňový nedoplatek splácet, je nutné chránit veřejný zájem na tom, aby splatila alespoň
tu část daňového nedoplatku, která je v jejích možnostech. Návrh na vydání předběžného
opatření je proto výrazně šetrnější k ochraně veřejného zájmu, neboť umožňuje cílenější
a jemnější zatímní úpravu poměrů účastníků a zmírnění dopadů rozhodnutí žalovaného
na stěžovatelku s ohledem na její aktuální finanční možnosti. Nejvyšší správní soud proto o této
možnosti stěžovatelku poučil tak, aby jí nevznikla v řízení újma (viz bod [5] a [18] tohoto
usnesení). Pokud jde o účinky tkající se nemožnosti účastnit se zadávacích řízení, tyto prozatím
nechává soud stranou, neboť se zjevně vztahovaly pouze k návrhu na vydání odkladného účinku.
[24] K tomu, aby však bylo možno návrhu na vydání předběžného opatření vyhovět,
je především třeba v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu trvat
na tom, že povinností účastníka navrhujícího předběžné opatření je dostatečně konkrétně
tvrdit hrozící vážnou újmu, resp. takovou újmu odpovídajícím způsobem osvědčit. K definici
vážné újmy se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v usnesení ze dne 24. 5. 2006,
čj. Na 112/2006-37, v němž výslovně uvedl, že „vážnou újmou je nutno zejména rozumět takový zásah
do právní sféry účastníka, (…) který představuje natolik zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze
spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou tedy budou zejména intenzivní zásahy
do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která
mají povahu práv ústavně zaručených“.
[25] Prodej osobních a nákladních vozidel, které stěžovatelka potřebuje pro výkon
podnikatelské činnosti, správcem daně za účelem vymožení daňového nedoplatku,
by nepochybně mohl představovat hrozící vážnou újmu, jak tvrdí stěžovatelka. Aby tomu tak
bylo, musela by však stěžovatelka osvědčit, že jí její ekonomická situace neumožňuje zaplatit
dobrovolně daňový nedoplatek, pro který je na ni vedena daňová exekuce.
[26] Stěžovatelka osvědčila svou ekonomickou situaci toliko k 31. 12. 2021, aniž by soudu
doložila dokumenty, které by osvědčovaly její současnou ekonomickou situaci. Je zřejmé,
že je subjektem s relativně rozsáhlou podnikatelskou činností a její hospodářská situace tak může
být velmi proměnlivá. Pro posouzení důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření
je proto rozhodná její aktuální hospodářská situace. Stěžovatelka ji zároveň musí podrobněji
vysvětlit, zejména proč nelze vzniklou situaci řešit například provozním úvěrem. Ani
z doložených výpisů z účtů nelze vyjít. Jsou totiž omezeny toliko na jeden kalendářní den
ze začátku srpna 2022. Pro účely ověření ekonomické situace stěžovatelky by však soud
potřeboval výpis z účtů aktuální v době rozhodování o předběžném opatření, a to za delší časové
období (např. měsíc), aby mohl ověřit alespoň rámcově pohyby finančních prostředků na nich.
Stěžovatelka však nebyla schopna doložit soudu na výzvu mezitímní účetní závěrku za první
pololetí roku 2022. Výpis z bankovních účtů v rozsahu jednoho dne byl pro posouzení jejího
návrhu také nedostatečný.
[27] Nejvyšší správní soud tak nemohl ověřit tvrzení stěžovatelky, že nemá dostatek
finančních prostředků pro zaplacení daňového nedoplatku na DPH. To, že je vedena na majetek
stěžovatelky daňová exekuce, totiž ještě nevylučuje, že stěžovatelka nemůže mít zdroje nezbytné
pro dobrovolné zaplacení daňového nedoplatku. Přestože Nejvyšší správní soud do určité míry
chápe, že nebyla stěžovatelka schopna obstarat v krátkém časovém období aktuální mezitímní
účetní závěrku, podotýká, že stěžovatelka mohla a měla soudu doložit například alespoň
mezitímní účetní závěrku za první čtvrtletí roku 2022, chtěla-li zatímně upravit své poměry
do doby rozhodnutí o kasační stížnosti. Soudu mohla také bez obtíží doložit výpisy z účtů
v rozsahu alespoň jednoho měsíce, neboť je zřejmé, že výpisy za jediný den mají velmi omezenou
vypovídací hodnotu. Obstarání výpisu není nijak časově ani technicky náročné. Stěžovatelka tak
neosvědčila svoji aktuální ekonomickou situaci.
[28] Přestože by prodej osobních a nákladních vozidel, které potřebuje pro výkon
podnikatelské činnosti, správcem daně za účelem vymožení daňového nedoplatku mohl
představovat hrozící vážnou újmu, nelze bez znalosti aktuální ekonomické situace stěžovatelky
s určitou mírou pravděpodobnosti ověřit, že tomu tak opravdu je. Stejného cíle, kterého sleduje
předběžným opatřením, by totiž stěžovatelka mohla dosáhnout i tím, zaplatila-li by správci daně
daňový nedoplatek. V takovém případě by správce daně musel daňovou exekuci zastavit podle
§181 odst. 2 písm. b) daňového řádu. Nejvyšší správní soud proto nemůže vydat navrhované
předběžné opatření, neboť stěžovatelka neosvědčila své majetkové poměry, přestože ji soud
vyzval k doložení příslušných dokumentů (srov. usnesení NSS ze dne 20. 10. 2016,
čj. 2 Afs 108/2016-96, bod 17). Nadto soud upozorňuje, že úplné zastavení daňové exekuce
považuje za problematické. V rámci předběžného opatření by v zásadě mělo postačovat
pozastavení kroků směřujících k jejímu faktickému provedení tak, aby mohla stěžovatelka nadále
provozovat svou podnikatelskou činnost.
[29] Protože nebyly naplněny předpoklady podle §38 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
pro vydání předběžného opatření, Nejvyšší správní soud návrh stěžovatelky výrokem I. tohoto
usnesení zamítl.
III. Závěr
[30] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů návrh stěžovatelky na vydání
předběžného opatření zamítl. Toto usnesení nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Stěžovatelka proto může podat nový návrh na vydání předběžného opatření a řádně soudu
doložit svou aktuální ekonomickou situaci.
[31] Nejvyšší správní soud tímto usnesením žádným způsobem nepředjímá, jak rozhodne
ve věci samé.
[32] Podání návrhu na vydání předběžného opatření podléhá soudnímu poplatku ve výši
1 000 Kč podle položky 5 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je tento poplatek
splatný vznikem poplatkové povinnosti. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu
na vydání předběžného opatření vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu
rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§4 odst. 1
písm. h) zákona o soudních poplatcích]. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno
ve výroku II. tohoto usnesení. Protože stěžovatelka výše uvedenou částku za soudní poplatek již
soudu zaplatila, nebude ji již znovu platit (srov. k tomu usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012,
čj. 1 As 27/2012-32).
[33] Výrokem III. tohoto usnesení Nejvyšší správní soud vrátil v souladu s §10 odst. 1
ve spojení s §10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích stěžovatelce soudní poplatek ve výši
1 000 Kč, který zaplatila spolu s podáním návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Protože Nejvyšší správní soud o návrhu na přiznání odkladného účinku z důvodu
zpětvzetí nerozhodl, nevznikla stěžovatelce poplatková povinnost (srov. a contrario výše citované
usnesení sp. zn. 1 As 27/2012).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. září 2022
Petr Mikeš
předseda senátu